ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3432.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3432/2018-684
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. P., IČO XY, místem podnikání XY, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti žalovanému L. V., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zaplacení 323.758 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 12/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2018, č. j. 47 Co 86/2018-600, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení 12 003 Kč k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, č. j. 13 C 12/2012-559, ve výroku I. změněn tak, že se žaloba zamítá i v části o zaplacení 212.352,21 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II., jímž byla žaloba co do částky 111.405,79 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III. – V. rozsudku odvolacího soudu).
Předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném realizací stavebních prací v situaci, kdy pro nedostatek ujednání o předmětu díla nebyla uzavřena příslušná smlouva, měl být uplatněn u soudu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1515/2014, sp. zn. 25 Cdo 2581/98 či sp. zn. 33 Odo 766/2002. Dovolávaje se oproti rozhodnutí odvolacího soudu jiného právního posouzení věci a argumentuje judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, vznášel rovněž otázku souladu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, zdůrazňuje, že žalovaný stavební úpravy provedené na jeho domě od počátku užíval, aniž je reklamoval, a za jejich realizaci nehodlal zaplatit; upozorňoval přitom i na nepřiměřenou délku soudního řízení. Zpochybňoval taktéž hodnocení provedených důkazů, dovozuje z nich oproti závěrům odvolacího soudu určitost ujednání účastníků řízení na předmětu díla. Vytýkal také, že se k otázce promlčení uplatněného práva za řízení nemohl dostatečně vyjádřit.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu; navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je pak rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jímž se řídí i posuzovaný právní vztah, když ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014 (srov. část pátou, hlavu II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Je-li tak plněno z neplatné smlouvy, resp. na základě neurčitého smluvního ujednání, je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, resp. platně uzavřena nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009), nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008). Bylo-li tedy zjištěno, že mezi účastníky došlo k plnění na základě smlouvy, jež pro neurčitost nebyla platně sjednána, není pro stanovení počátku subjektivní promlčecí doby u práva na vydání takto nabytého prospěchu rozhodný okamžik, v němž platnost či samotné uzavření smlouvy začal zpochybňovat v rámci soudního řízení obohacený, ale již moment, v němž zhotovitel poskytl plnění, jímž se protistrana obohatila, věděl-li současně již v tomto okamžiku, že plnění poskytuje na základě značně nejasného a pochybného ujednání, třebaže v té době nevyhodnotil nedostatečnost vzájemného ujednání jako důvod jeho neplatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3332/2010).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, uzavřel, že subjektivní promlčecí doba, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého realizací stavebních prací bez platně (určitě) sjednané smlouvy o dílo bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejpozději okamžikem, kdy žalobce stavební práce dokončil a počal dne 21. 12. 2009 účtovat úhradu za jejich realizaci, nijak se tím od výše citované judikatury (včetně rozhodnutí odkazovaných dovolatelem), na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pak Nejvyšší soud v obecné rovině dovodil, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Ohledně námitky promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně v situaci, kdy žalobce realizoval stavební práce ve prospěch žalovaného spotřebitele v právním postavení podnikatele bez řádně sjednané smlouvy o dílo a nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení neuplatnil včas, ačkoliv z reakcí žalovaného bylo již od počátku zřejmé, že za realizované stavební práce nehodlá zaplatit žalobcem požadovanou cenu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, v němž dovolací soud připustil, že o zneužití práva uplatnit námitku promlčení by mohlo jít tam, kde žalobce podal žalobu po uplynutí promlčecí doby, jsa ovlivněn přístupem žalovaného k věci a spoléhaje na jeho předchozí příslib plnění), uzavřely, že vznesení námitky promlčení žalovaným není projevem zneužití jeho práv, a dobrým mravům tak neodporuje, nemohou být jejich úvahy zjevně nepřiměřené. Závěry odvolacího soudu o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se tudíž od výše citované judikatury, již netřeba jakkoliv měnit, nijak neodchylují.
Namítá-li dovolatel dále, že závěr o nedostatku ujednání smluvních stran na předmětu díla neodpovídá provedeným důkazům, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li konečně dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti práva, když neměl dostatečný prostor vyjádřit se k námitce promlčení vznesené žalovaným, dlužno předně uvést, že prostřednictvím dané námitky je upozorňováno na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Námitky dovolatele ostatně postrádají relevanci v situaci, kdy jej odvolací soud při jednání konaném dne 5. 6. 2018 vyzval, aby se k námitce promlčení vznesené za řízení žalovaným vyjádřil; nepředvídatelným, resp. překvapivým, jest totiž označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Jelikož byly splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, jenž podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 9 620 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 12 003 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 14. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu