ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1001.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1001/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2018 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 42/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 60/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 2 T 60/2017, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání čtyřicetidvou měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud odsoudil obviněného k peněžitému trestu v celkovém počtu dvěstěpadesáti denních sazeb s výší denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu takových funkcí na základě plné moci na dobu dvacetičtyř měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obhájce obviněného odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2018 pod sp. zn. 7 To 42/2018, podle §256 tr. ř. zamítl [stejně jako zamítl odvolání obviněného I. P.].
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že vydaným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho garantovaných práv, konkrétně do práva podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti a překročení zákonného rámce volného hodnocení důkazů. V důsledku nepřiměřeného hodnocení důkazů tak došlo podle dovolatele k porušení práva garantovaného v článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný zejména v tom, jakým způsobem soudy obou stupňů hodnotily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. V té souvislosti namítl, že před soudy obou stupňů ani v přípravném řízení nebyl předložen jediný důkaz svědčící o tom, že by úmyslně aktivně nebo jen v podobě srozumění s možnými následky vykonával činnost směřující ke spáchání předmětného trestného činu. Poukázal na to, že z popsaného jednání žádnou výhodu nikdy neměl, neboť i funkci jednatele vykonával zadarmo. Uvedl, že popis skutku žádné jeho vědomé jednání nezmiňuje, neboť jeho jméno je bez jakékoliv souvislosti uvedeno poprvé a naposledy v poslední větě v tomto popisu skutku. Obviněný vytkl soudům obou stupňů rovněž neúplnost provedeného dokazování, zejména pokud bezdůvodně odmítly provést celou řadu jím navržených důkazů, které mohly významně přispět k prokázání jeho neviny. Dále namítl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, které důkazy jej usvědčují. Podle názoru obviněného nepřímé důkazy pořízené v této právní věci na jeho vinu neukazují, a pokud neexistují žádné přímé důkazy o jeho vině, není možné jej uznat vinným přisouzeným trestným činem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 42/2018, případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 2 T 60/2017, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný převážně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tedy s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obviněný podle ní zpochybnil výsledky samotného dokazování a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v chybném procesním postupu soudů obou stupňů. Státní zástupkyně rovněž nesouhlasí s námitkou existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť dle jejího názoru se rozhodnutí soudů obou stupňů nezakládají na libovůli, resp. libovolném hodnocení důkazů, jak uvádí obviněný, ale provedené důkazy byly soudy obou stupňů hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Skutečnost, že skutková zjištění, ke kterým na základě hodnocení důkazů dospěly soudy obou stupňů, jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak, není dovolacím důvodem. Ve skutkové větě jsou podle státní zástupkyně obsaženy veškeré skutkové okolnosti významné pro dané právní posouzení. Dále uvedla, že skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť si musel být vědom možnosti vzniku následku, tedy úbytku hodnot na majetku státu a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v pozici jednatele společnosti TerraLines, s. r. o., předložil finančnímu úřadu daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, které zahrnovalo jím podepsané doklady, aniž by si jakkoliv ověřil v pozici jednatele skutečnosti deklarované takovými doklady, když prokazatelně věděl, že uvedené nákupy těžké stavební techniky jsou nad rámec finančních možností společnosti a dále se ani o osud nakoupené techniky nezajímal. Obviněný tedy uvedl vůči státu simulované plnění, z něhož vyplýval nárok společnosti TerraLines, s. r. o., na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přestože v uvedené době tato společnost neuskutečnila příslušné zdanitelné plnění. Trestní odpovědnost obviněného a jeho úmyslné zavinění nemohou být jakkoliv rozporovány ani tím, že pouze plnil pokyny spoluobviněného I. P. a že se o chod společnosti blíže nezajímal. Není totiž podstatné, jestli se obviněný nějak podílel na podnikatelské činnosti společnosti TerraLines, s. r. o., protože trestného činu podle §240 tr. zákoníku se může dopustit kdokoliv, kdo úmyslným jednáním poruší zájem státu na řádném placení daní, poplatků nebo jiných povinných plateb. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu [byť obviněný přímo takto nedefinuje svoji námitku, ale poukazuje na shora uvedená ustanovení Listiny a z nich lze dovodit porušení práva na spravedlivý proces] považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
9. Nejvyšší soud musí rovněž uvést, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [v rámci svého odvolání poukazoval na to, že byl pouze jednatelem společnosti, smlouvu o koupi jeřábu podepsal na požádání spoluobviněného, z podnikání neměl žádný příjem, jeřáb na místě viděl, stejně jako nakladač, s ohledem na charakter důkazů měla být respektována zásada in dubio pro reo – str. 3 usnesení], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku na str. 20 rozvádí své úvahy, které jej vedly k závěru o vině obviněného, obdobně soud druhého stupně na str. 7-8 poukazuje na důkazy, které vyvracely obhajobu obviněného, že se žádné trestné činnosti nedopustil]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování zásady in dubio pro reo, jakož i procesní pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění atd., lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Jestliže obviněný poukazuje v dovolání na to, že neexistuje přímý důkaz, kterým by byl usvědčován z trestné činnosti, spoluobviněný i svědci jej v žádném případě neusvědčují a z toho dovozuje, že nemohl být odsouzen na základě nepřímých důkazů a soudy v té souvislosti porušily zásadu in dubio pro reo, pak je nutno upozornit, že přehlíží hodnotící úvahy soudů k celému ucelenému a ničím nepřerušenému řetězci důkazů, kterými je jeho vina prokázána a tudíž dovolávání se porušení zásady in dubio pro reo, „v pochybnostech ve prospěch“ nemůže obstát jako základ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V kontextu shora uvedených informací je třeba hodnotit námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
14. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti při konstatování, že v podaném dovolání jde o námitky zmíněný dovolací důvod nenaplňující, považuje i přes uvedené Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit ke skutkovým námitkám obviněného týkajících se nedostatečného prokázání jeho viny a z toho plynoucí námitky neprokázání subjektivní stránky předmětného trestného činu. V předmětné trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obviněný coby jednatel společnosti TerraLines, s. r. o. potvrdil nákup jeřábu Liebherr 42K a nakladače značky LOCUST 752, přičemž bylo rovněž prokázáno, že právě na základě takto provedených nákupů předmětná společnost následně uplatnila nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Současně bylo prokázáno, že nákup výše specifikovaných strojů byl pouze fiktivního charakteru, domněle realizovaný prostřednictvím neaktivních společností nikterak nedisponujících s předmětnými stroji, jakož i nevykazujících prakticky žádnou činnost. Uvedené závěry pak doplňuje fakt, že nejenže společnost TerraLines, s. r. o. nedisponovala dostatečnými finančními prostředky na nákup předmětných strojů, jakož i fakt, že zpráva společnosti Liebherr potvrdila, že předmětné stroje uvedená společnost ve své databázi vyrobených strojů ani neeviduje. Je tedy zcela zřejmé, že údajný nákup dotčených strojů byl pouze fiktivní, se shora uvedeným záměrem odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže obviněný zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně reálnosti existence uvedených strojů, pak přehlíží zcela logické hodnocení důkazů, které soudy nižších stupňů provedly. Obviněná K. (jednatelka firmy) bez finančních prostředků, půjčuje si od obviněného S. částku 10 000 Kč, bydlí v azylovém domě a prodává firmě, jejímž jednatelem je obviněný, jeřáb za částku dosahující téměř tří miliónů, obviněný k tomu podepisuje kupní smlouvu, o jejíž obsah se nezajímá, nezajímá se ani o chod společnosti, jejímž je jednatelem, používá ve své firmě kolový nakladač, ale neví, kolik za něj platí firmě TerraLines, s. r. o., jejímž je jednatelem, opravu jeřábu provádí firma, která se má zabývat prodejem grilovaných kuřat a zmrzliny (str. 18 rozsudku), obviněný S. mj. uvedl, že spoluobviněný P. se na něj obrátil s tím, že potřebuje daňový doklad na snížení daňového základu společnosti Onterkim Vara (později TerraLines, s. r. o.), nevěděl jak byla uhrazena kupní cena i když obsluhu bankovního účtu měl na starosti, udělil plnou moc k zastupování se správcem daně Ing. J. V. atd., to jsou jen některé skutečnosti, vyplývající z provedeného dokazování, které vedly soudy nižších stupňů k závěru, že se obviněný ve spolupachatelství dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Při existenci nejen shora zmíněných skutečností nelze hovořit o tom, že by odůvodnění rozhodnutí nižších soudů nebyla logická a nelze jim rovněž vytýkat libovůli při hodnocení důkazů, když z rozsudku (str. 16) či usnesení odvolacího soudu (str. 7-10) rovněž vyplývá, proč považovaly další dokazování za nedůvodné.
15. Skutkový stav, jak byl zjištěn nalézacím soudem, zcela pokrývá znaky subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že obviněný se aktivně podílel na činnosti společnosti TerraLines, s. r. o. v pozici jednatele, kdy zejména uzavíral smlouvy, dával pokyny k vyplácení finančních prostředků či věděl o finanční situaci předmětné společnosti. Existence zavinění je v případě obviněného dovoditelná nejen z jeho počínání, jak je vyjádřeno v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných a v řízení prokázaných skutkových okolností, rozvedených v odůvodnění rozhodnutí, které plně pokrývají znaky subjektivní stránky projednávaného trestného činu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu o existenci subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku může svědčit jak postavení obviněného v právnické osobě, jejímž jménem (popř. za ni) jedná a v souvislosti s její činností se dopustil citovaného trestného činu, tak např. jeho předchozí zkušenosti, které souvisejí s předmětem činnosti (podnikáním) dotyčné právnické osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 404/2010 a dále i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). Těmto předpokladům odpovídají shora shrnuté závěry obou soudů nižších stupňů. Všechny tyto skutečnosti pak vedou k jednoznačnému závěru, že obviněný jednal úmyslně. Jak již bylo uvedeno, obviněný zahrnul jím podepsané předmětné doklady do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, a to aniž by si jakkoliv ověřil skutečnosti deklarované takovými doklady, když nepochybně věděl, že takovéto nákupy jsou nad rámec finančních možností společnosti TerraLines, s. r. o., a to aniž by se o realizaci těchto nákupů dále zajímal či se o ní přesvědčil.
16. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se nedostatků v dokazování provedených soudy nižších stupňů spočívajících především v nepřezkoumatelnosti a překročení rámce volného hodnocení důkazů a tím porušení zásady na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků a listinných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení jednotlivých důkazů, a to aniž by byla jakkoliv vyvrácena ona návaznost mezi jednotlivými důkazy provedenými soudy nižších stupňů. Ve vztahu k výše uvedenému je pak vhodné zdůraznit, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
17. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud však musí vzhledem k opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně zmíněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu