ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1208.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1208/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovoláních, která podali obviněný A. K. , a obviněný M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 8 To 80/2018-2700, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 182/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 8 To 80/2018-2700, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání A. K. (dále jen obviněného „K.“) a M. D. (dále jen obviněného „D.“), která podali proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 12. 2017, č. j. 14 T 182/2015-2663, kterým byl obviněný K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [jednáním popsaným pod bodem 1 výroku rozsudku] a obviněný D. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [jednáním popsaným pod bodem 2 výroku o vině] a za uvedené trestné činy byli odsouzeni obviněný K. podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu tří let a dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti částku 295 500 Kč; obviněný D. podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let a dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti částku 3 653 000 Kč [týmž rozsudkem byla uznána vinnou a pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byla odsouzena také J. S., která odvolání nepodala].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 8 To 80/2018-2700, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný K. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že jednání, které bylo popsáno pod bodem 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně (body 1, 2, 3) nevykazuje znaky trestného činu. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, „že ho soudy prvního a druhého stupně uznaly vinným, přestože se skutku popsaného ve skutkové větě nedopustil, respektive jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin“ a odkázal na svoji obhajobu přednesenou před soudy nižších stupňů. Kromě odkazu na svoji obhajobu zejména u hlavního líčení v dovolání uvedl, že „všechny provedené platby byly transparentní, jejich proplacení odpovídá fakturám a daným službám ze strany jednotlivých věřitelů, tyto platby mají reálný podklad v provedených pracích a službách ve prospěch poškozené společnosti, nejsou fingované“. Dále uvedl, že nejednal v úmyslu přisvojit si finanční prostředky, ty byly použity na úhradu plateb třetím osobám. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze podle obviněného jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a spočívá tedy na „nesprávném právním posouzení skutku“. Dále je přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“, neboť jde o čistě občanskoprávní záležitost a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 (a mnoha dalšími). Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3) Obviněný D. uplatnil rovněž v dovolání dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. a důvodnost aplikace tohoto ustanovení opřel o argumentaci, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nedodržel podmínky na něj kladené ustanovením §125 tr. ř. a odůvodnění jeho rozsudku tomuto ustanovení neodpovídá, došlo postupem nejen soudu prvního stupně, ale také postupem soudu odvolacího, který pochybení soudu prvního stupně nenapravil, k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Skutkové závěry jsou pak v hrubém rozporu s provedeným dokazováním a tvoří s ním extrémní logický nesoulad. Tvrzení soudů o jeho vině pak pouze dokládá, že se soudy neseznámily s podstatou jeho obhajoby a jeho procesními stanovisky, nebraly vůbec v úvahu např. jeho přínos (plnění) ve prospěch poškozené společnosti pro získání jejího majetku a nutnost mu tato plnění následně refundovat. Podle obviněného byl postup nižších soudů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 5 Tdo 381/2012) a poukazuje na to, že částka spotřebovaná na provoz společnosti nemohla v žádném případě být zpronevěřena, tudíž neměla být obsažena ani ve výroku o vině, ani výroku o náhradě škody. Dále poukazuje na to, že odsuzující rozsudek je vybudován na výpovědi duševní poruchou trpící spoluobviněné a dále rozvádí svá hodnotící stanoviska k výpovědi této svědkyně i její případnou vazbu na svědka K. Výhrady rovněž vznáší ke způsobu [ne]předání finanční hotovosti. Nevhodným způsobem, kterým byla porušena zásada presumpce neviny, byly podle obviněného interpretovány závěry soudního znalce Ing. Čecha“ s následným konstatováním, že za objektivní lze pouze považovat (podle obviněného) tvrzení uvedené v posudku na str. 8. Další části znaleckého posudku soudem převzaté označuje za „čistě spekulativní hodnocení, které nemůže obstát při řádné aplikaci zásady in dubio pro reo“. S ohledem na jím uváděné skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku a tomuto soudu věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí. Současně také navrhl, aby předseda senátu ve smyslu §265o tr. ř. rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
4) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) K dovolání a uplatněnému dovolacímu důvodu oběma obviněnými je vhodné obecně uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9) Pokud jde o dovolací námitky obviněného K., pak je nutno uvést, a totéž platí i pro námitky obviněného D., že pokud jsou obsahově shodné s námitkami již dříve uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů, že na tyto je nutno nahlížet ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 [viz výklad níže]. Nelze přihlížet ani k neurčitým námitkám, kdy obviněný K. odkazuje na „svou obhajobu přednesenou před soudy obou stupňů, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně“. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2013 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ . Z dovolání obviněného K. je nesporné, že tento opětovně zdůrazňuje, že platby, které poskytl, nebyly fingované, měly svůj podklad v provedených pracích ve prospěch společnosti MaDostav s.r.o., nebyly činěny za účelem přisvojení si cizí věci, a proto nemohl naplnit znaky zpronevěry. Identické výhrady zazněly také v odvolání obviněného K. před odvolacím soudem v rámci projednání jeho řádného opravného prostředku – viz strana 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu [obsahově shodné námitky byly rovněž uplatněny v řízení před soudem prvního stupně], kdy soud druhého stupně na tyto námitky reagoval např. na straně 7 svého usnesení, kde mj. uvedl, že „nezpochybňuje, že provedené platby, které obžalovaný A. K. v žalovaném období za společnost FLOVAC CZ, s.r.o. učinil, jsou reálné a jejich proplacení odpovídá fakturám a dodaným službám ze strany jednotlivých věřitelů. Jestliže však platil za dodané služby jiným subjektům, než byla společnost FLOVAC CZ, s.r.o., a to Vodohospodářským stavbám, a.s., účetní J. B., případně L. M.“, tak těmito platbami zpronevěřoval peněžní prostředky společnosti, která od uvedených subjektů žádné započitatelné plnění neobdržela [v této souvislosti je poukazováno např. na to, že dodávky křemičitého písku byly složeny u rodinného domu, kde se obviněný zdržuje, kdy nemovitost je ve vlastnictví jeho manželky, dodávka počítačového vybavení byla ve prospěch spol. Vodohospodářský servis, a.s. atd.]. Obdobná argumentace vyznívá rovněž z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. bod 37 rozsudku). Jak již bylo shora uvedeno, na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10) Dalším okruhem námitek se obviněný snaží zpochybnit „úmyslné zavinění“, neboť uvádí, že nejednal v úmyslu finanční prostředky si ponechat – tyto byly použity na úhradu plateb třetím osobám, a proto jeho jednání „nenese žádné znaky trestného činu zpronevěry“. K uvedenému okruhu námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Skutková podstata trestného činu zpronevěry spočívá v tom, že „pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou [v případě obviněného větší škodu]. Shora již bylo Nejvyšším soudem poukázáno na závěry, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly na základě provedených a hodnocených důkazů ve vztahu k obviněnému K. Obviněný přehlíží skutečnost, že soudy dospěly k závěru, že on z finančních prostředků společnosti platil jiným subjektům, než kterým byla společnost MaDostav s.r.o. povinna plnit, a těmito platbami peněžní prostředky společnosti zpronevěřoval. Nutno dodat, že kromě křemičitého písku, který byl složen na pozemku jeho manželky, byly hrazeny částky svědku M., který však neevidoval pohledávky za společností MaDostav s.r.o., ale naopak pohledávku evidoval za obchodní společností Vodohospodářský servis, a.s., přičemž nelze přehlédnout, že obviněný K. byl, jak sám uvedl, předsedou představenstva uvedené společnosti [dále také, že uvedená společnost zajišťovala výběrová řízení a práci pro FLOVAC CZ, s.r.o. (kde byl jednatelem), přičemž uvedené společnosti a dále společnosti REVAK a.s. a Vod-Ka měly kanceláře v přízemí bytové jednotky, kde má obviněný trvalé bydliště]. Další finanční prostředky byly poskytnuty J. B., která zpracovávala daňové přiznání za kalendářní rok 2009 pro již shora zmíněnou obch. spol. Vodohospodářský servis, a.s. a obch. spol. REVAK a.s. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný vědomě a záměrně za účelem vlastního obohacení, resp. obohacení subjektů, v jejichž zájmu jednal, si přisvojil cizí finanční prostředky, které mu byly svěřeny při výkonu jeho funkce jednatele, případně zaměstnance a následně zmocněnce a s těmito naložil jako s vlastními. Pokud obviněný zpochybňuje přisvojení si cizí věci, pak je nutno uvést, že „přisvojení je takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo majetkovou hodnotou [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1814 s.]. V souvislosti s předmětnou trestnou činností obviněného bylo prokázáno, že tento měl dispoziční oprávnění k bankovním účtům spol. MaDostav s.r.o. a z těchto účtů provedl vědomě a záměrně platby ve prospěch subjektů, u kterých věděl, že tyto nemají vůči společnosti, z jejíhož účtu platby provedl, pohledávky. Hovoří-li obviněný o tom, že nejednal úmyslně, pak je třeba uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně podle §15 tr. zákoníku, jestliže pachatel, chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – přímý úmysl], nebo jestliže pachatel, věděl, že takovým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – úmysl nepřímý]. Z popsaného jednání obviněného je nesporné, že tento jednal v úmyslu přímém, jak mj. také uzavřely soudy nižších stupňů.
11) Pokud jde o námitku obviněného, že došlo k porušení zásady „ultima ratio“, pak její porušení obecně spatřuje v tom, že byl trestně stíhán za jednání, jehož předmětem je soukromoprávní vztah, při kterém nebyla dodržena nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka, a přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený odkaz je nepřiléhavý a na trestní věc obviněného nedopadající [ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, se řešila situace trestného činu podvodu s tím, že „ poškození zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitostí za okolností, kdy se vůbec nezajímali o žádné právní vztahy týkající se těchto nemovitostí. Pokud by si poškození od obviněného vyžádali nebo sami opatřili výpis z katastru nemovitostí, mohli snadno zjistit, v jakých poměrech se nemovitosti skutečně nacházejí “; ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, se řešila situace podvodu, kdy „ poškozenou byla Česká spořitelna, a.s., která jako účastnice soukromoprávního vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbala potřebné opatrnosti, když si neopatřila snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování úvěrů “]. Z uvedeného je zřejmé, že v obviněným zmiňovaných případech bylo zcela rozdílné postavení poškozeného od postavení poškozeného v trestní věci obviněného. Ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a jako správný shledán rovněž soudem odvolacím vyplývá, v čem spočívalo jednání obviněného (jednalo se o zpronevěru nikoli o podvod jako v případech obviněným zmiňovaných). V předmětné trestní věci nešlo o případ, kdy se obvinění dopouštějí podvodného jednání ve vztahu k dalšímu účastníkovi, jím tvrzeného soukromoprávního vztahu a od toho pak odvozují nezbytnost patřičné míry obezřetnosti podváděné osoby, neboť ze strany obviněného nešlo o podvodné jednání (viz shora). V dané trestní věci šlo o případ, kdy obviněný vědomě a záměrně využil dispozičního oprávnění k bankovním účtům společnosti a z těchto účtů uhradil pohledávky subjektům, které neměly vůči společnosti, k jejímž bankovním účtům měl dispoziční oprávnění, žádné pohledávky. V souvislosti s touto námitkou lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu..“, takto však ani námitka obviněného vznesena nebyla. Ta byla vázána na nedostatečnou opatrnost druhého účastníka soukromoprávního vztahu, přičemž však obviněný přehlíží, že není odsouzen pro podvod, kde by např. druhého účastníka uváděl v omyl, ale byl odsouzen pro zpronevěru, kdy využil dispozičního oprávnění k bankovním účtům společnosti. S ohledem na charakter trestné činnosti a četnost útoků dovolávání ze zásady „ultima ratio“, bylo v předmětné trestní věci nepatřičné. Právní relevanci nebylo možno přiznat ani námitce obviněného stran tvrzení, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V souvislosti s touto námitkou považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést pouze tolik, že v obecné rovině výhrada nerespektování zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, nedopadá pod uplatněný dovolací důvod. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy se uplatňuje v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod [viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 665/2017, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17].
12) Pokud jde o dovolání obviněného D. , pak ve vztahu k opakujícím se námitkám lze odkázat na již shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (viz bod 9). Obviněný ve svém dovolání mj. zmiňuje právo na spravedlivý proces, extrémní nesoulad, porušení zásady in dubio pro reo, [další námitky ohledně duševní poruchy spoluobviněné S., nebrání v potaz jeho činnost v zájmu společnosti MaDostav s.r.o., spekulace a úsudky soudů v případě neexistujících důkazů k předání peněžních prostředků, spekulativní závěry k převážné části znaleckého posudku atd.].
13) Již v samotném úvodu tohoto usnesení bylo poukázáno na to, co je smyslem dovolacího řízení. Nad rámec již shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Pokud jde o obviněným zmiňovanou výhradu k nerespektování zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud odkazuje na již shora uvedený výklad (viz bod 11).
14) Pokud jde o obviněným zmiňované porušení čl. 36 Listiny, porušení práva na spravedlivý proces a extrémní logický nesoulad mezi skutkovými závěry, které jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním, pak k uvedenému okruhu námitek je nutno uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
15) V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení čl. 36 Listiny je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16) Jestliže obviněný v dovolání mj. argumentuje tím, že odůvodnění rozhodnutí neodpovídá ustanovení §125 tr. ř. s argumentací, že je opřeno o neurčitá a vágní tvrzení, která nelze ani výkladem dovodit, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně rozvedl výpovědi obviněných, ale i další důkazy a nelze přehlédnout, že tyto důkazy také obšírně hodnotil (viz str. 15-20), přičemž nelze akceptovat výhrady obhajoby, že by „odůvodnění rozhodnutí bylo opřeno o neurčitá a vágní tvrzení“, která nemají oporu v provedených důkazech. Jak již bylo shora uvedeno (viz bod 13), dovolání nezakládá právo na přezkum napadených rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání, přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné obviněného upozornit na celou řadu skutečností, které objektivně prokazují jeho jednání, a nelze tvrdit, jak činí obviněný, že by důkazy byly nižšími soudy hodnoceny v jeho neprospěch. Obviněný D. byl jednatelem společnosti MaDostav s.r.o. v době od 5. 3. 2010 do 3. 6. 2010. Bezhotovostními převody bylo od 23. 3. 2010 do 19. 4. 2010 z účtu spol. MaDostav s.r.o. převedeno na účet MaDoCompany s.r.o. (jejímž jménem jednal obviněný D.) cca 2 384 000 Kč. Tyto prostředky měly být rozpůjčovány a následně měly být [podle tvrzení obviněného] vráceny do pokladny spol. MaDostav s.r.o., společnost MaDostav za jeho působení (obviněného D.) nevyvíjela žádné podnikatelské aktivity (viz též bod 35 rozsudku).
17) Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obviněný využil situace, kdy na něj byla převedena obchodní společnost v úpadkovém stavu, přičemž tato společnost ještě inkasovala finanční prostředky od svých dlužníků. Tyto finanční prostředky obviněný D. po připsání na účet společnosti MaDostav s.r.o. okamžitě přesměroval na účty jím ovládané společnosti MaDoCompany s.r.o., případně vybral v hotovosti. Takto získané prostředky následně vykazoval jako půjčky, ačkoli se fakticky o žádné půjčky nejednalo, tyto měly být vráceny (podle obviněného) do pokladny společnosti MaDostav s.r.o., nikoli však bankovními převody, a následně mělo dojít k převodu obchodního podílu na spoluobviněnou S. a předání jí finanční částky. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že by hodnotily důkazy v neprospěch obviněného, jak činí obviněný, ale naopak. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je logické, jasné a přesvědčivé a v žádném případě nelze akceptovat námitku obviněného, že by vykazovalo známky libovůle při hodnocení důkazů soudy. Závěry soudů vycházejí z nestandardních transakcí, které byly soudy podrobně popsány a v neposlední řadě rovněž z výpovědi spoluobviněné S., jejíž svědeckou výpověď (tvrzením o její duševní poruše – když následně částečně toto tvrzení v další části své argumentace obviněný korigoval) se snažil znevěrohodnotit. K osobě uvedené spoluobviněné byl vypracován znalecký posudek, který sice hovoří o tom, že obviněná trpí duševní poruchou, která je trvalého charakteru, a to poruchou osobnosti, případnou poruchou depresivního charakteru, nikoli psychózou, přičemž nebyl shledán důvod ke zbavení nebo omezení obviněné svéprávnosti. Rovněž tak bylo soudem prvního stupně rozvedeno, na základě jakých skutečností považuje výpověď spoluobviněné za pravdivou, a proč považuje za nevěrohodnou výpověď matky obviněného D. (viz např. bod 38 rozsudku). Rovněž tak výhrady obviněného ke znaleckému posudku lze hodnotit jako skutkové, neboť obviněný až na jednu výjimku, kterou si vykládá ve svůj prospěch, nepovažuje znalecký posudek za objektivní, kdy se, jak uvádí, „nepochybně nejedná o usvědčující důkaz, ale o čistě spekulativní hodnocení, které nemůže obstát při řádné aplikaci zásady in dubio pro reo“. Přisvědčit nebylo možno ani námitce obviněného, že nelze nepřihlížet k nákladům, které vynaložil v souvislostí s činností společnosti MaDoStav s.r.o., a tudíž není správná částka 3 653 000 Kč jako výše způsobené škody, a proto nárokoval uznání částky ve výši 238 989 Kč (jako nálady na provoz společnosti MaDoStav s.r.o.), neboť Nejvyšší soud považuje za správný a logický závěr, který v této souvislosti učinil soud druhého stupně, když konstatoval, že „ provoz společnosti MaDoStav s.r.o. ze strany obžalovaného D. spočíval v tom, že peněžní prostředky, které uhradili dlužníci spol. MaDostav s.r.o., vyvedl z účtů této společnosti a tyto peněžní prostředky použil pro svoji potřebu, když požadované uhrazení „provozu“ se jeví za této situace jako úhrada nákladů, které měl obviněný spojené s pácháním trestné činnosti“ (viz str. 9 usnesení). Přiléhavý není ani odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 381/2012, kterým byl řešen případ zpronevěry z jiného zorného úhlu mj. s konstatováním, že soud prvního stupně již nezkoumal, zda a případně v jaké výši obdrželi někteří věřitelé od obviněného úhradu (byť částečnou) svých splatných pohledávek.
18) S přihlédnutím k výše popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění obviněnými dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti byla dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta. Nejvyšší soud musí vzhledem k opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně zmíněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným rozhodování o návrhu obviněného D.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu