ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1338.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1338/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 12 To 5/2018, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání J. M. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) a poškozené P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 41 T 6/2017, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za shora uvedený zločin a sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře denní sazby 500 Kč v počtu 100 denních sazeb, tedy celkem ve výši 50 000 Kč, dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkce statutárních orgánů a obchodních korporací na dobu 7 let, podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 57/2015 ze dne 3. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti „usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 5/2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 6/2017“, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podmínky pro odkaz na shora uvedený dovolací důvod jsou podle mínění obviněného naplněny tím, že ze strany soudů nižších stupňů nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, když pod uplatněnou argumentaci, tj. nerespektování práva na spravedlivý proces, lze (jak uvádí obviněný), zahrnout také opomenuté důkazy, což v předmětné trestní věci spočívalo v tom, že soudy neprovedly jím navržené důkazy „bez adekvátního odůvodnění, proč byly zamítnuty“ [v souvislosti s touto argumentací poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu]. V další části obsáhlého dovolání [II. část. 1] poukazuje na to, že proti němu neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval. Uvádí, že existují pouze důkazy nepřímé, ze kterých soudy navíc vyvozují nesprávné závěry a tyto nepřímé důkazy netvoří ani ucelený řetězec, přičemž opětovně odkazuje (a cituje) na rozhodnutí Ústavního soudu. Dále zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby si soud řetězec nepřímých důkazů udržoval tak, že odmítne provést důkazy, které on navrhl, a které by tento řetězec mohly narušit nebo narušily (viz str. 4 dovolání). Poukazuje na to, že bylo soudu navrženo, aby provedl výslechy svědků K., B., Z., dovyslechl svědka N., přičemž bylo zdůrazněno, jaké skutečnosti mají z výpovědí zmíněných osob vyplynout. Následně na str. 6-12 dovolání cituje z prohlášení B., které současně sám konfrontuje z výseky odůvodnění z rozhodnutí soudu prvního stupně. Na straně 13-19 dovolání činí totéž ve vztahu k nevyslechnuté svědkyni K., na straně 19-25 ve vztahu k dovyslechnutí svědka N., na straně 25-28 k osobě nevyslechnutého svědka Z. V další části svého dovolání poukazuje na to, že důkazy byly hodnoceny pouze k jeho tíži a opětovně cituje z rozsudku soudu prvního stupně pasáže, které mají jeho argumentaci podpořit [např. uvádí, že závěr soudu, který je zásadně negativní vůči odsouzenému, nemá žádný podklad v provedeném dokazování (viz str. 28-36]. Z obsáhlé argumentace obviněného závěrem vyplývá, že „pokud by soud provedl výslechy shora uvedených nezaujatých a nestranných osob a provedené důkazy, které měl k dispozici, by soud řádně vyhodnotil, nikdy by nemohl dospět k závěru, že odsouzený se předmětné trestné činnosti dopustil. Nikdy by ani nemohl obstát nepřerušený řetězec nepřímých důkazů, který soud svou nevůlí vyslechnout navržené svědky uměle udržuje. Neprovedené výslechy by jednoznačně prokázaly, že poškozený O. se se S. K. znal, a že spolu pracovali na objektu činžovního domu v XY ulici. Zejména za situace, kdy svědek B. na tomto projektu již delší dobu pracoval se S. K., bylo rovněž podle obviněného prokázáno, že S. K. nebyl žádný bílý kůň, ale seriózní podnikatel s vybranými způsoby, který měl dostatek finančních prostředků“. Podle mínění obviněného, „pokud by soud řádně vyhodnotil provedené důkazy musel by dospět k závěru, že pokud praxe obviněného a poškozeného O. byla v minulosti taková, že si nikdy nečíslovali smlouvy, pak pokud byla nyní jedna z mnoha smluv číslována, jedná se o něco jiného, než bylo běžné. Navíc poškozeného O. nepřekvapilo, že v emailu byla smlouva označena jen číslem a nebylo uvedeno, že se netýká nákupu nemovité věci, navíc poškozený O. sám číslo smlouvy do emailu vypsal. Jinými slovy, by soudy musely podle obviněného dospět k tomu, že peníze byly zaslány na smlouvu o zápůjčce a nikoli na smlouvu na koupi nemovité věci“. Odvolacímu soudu vytýká, že „odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a omezuje se pouze na obecné floskule“. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že toto (dovolání) je primárně založeno na tvrzení obviněného o pochybení v podobě narušeného řetězce nepřímých důkazů v podobě tzv. opomenutých důkazů a v podobě nesprávného hmotně právního posouzení. Státní zástupce vyjadřuje své přesvědčení, že soudy provedly dostatečné dokazování v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí. Připouští, že nelze nikdy vyloučit, že některé další osoby mohou disponovat určitými informacemi o průběhu děje či S. K., ale ve svém obsahu nemohou ovlivnit skutkový děj. Státní zástupce poukazuje na to, že v předmětné trestní věci existuje dostatek důkazů, které vinu obviněného bezpečně prokazují, přičemž neexistuje žádný extrémní rozpor mezi těmito důkazy, a pokud jde o podstatu námitek obviněného, tyto jsou skutkového charakteru, neboť jimi obviněný předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutkového děje, zcela odlišnou od soudy zjištěného skutkového stavu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) Obsáhlé dovolání obviněného včetně repliky na vyjádření státního zástupce by se dalo podle mínění Nejvyššího soudu shrnout v následující konstatování – podle obviněného neexistuje řetězec přímých důkazů, které by obviněného usvědčovaly a nepřímé důkazy netvoří ucelený a ničím nepřerušený řetězec důkazů svědčících o jeho vině. Pokud byl uznán vinným, stalo se tak díky tomu, že soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy (výslechy, převýslechy svědků). Vzhledem k neprovedení navržených důkazů a nevypořádání se s touto problematikou dostatečně v odůvodnění soudních rozhodnutí, vedly tyto nedostatky podle mínění obviněného k tomu, že bylo porušeno „jeho právo na spravedlivý proces“, přičemž výše uvedenou argumentaci opírá o celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, případně Nejvyššího soudu, z jejichž rozhodnutí cituje.
9) V souvislosti s touto argumentací musí Nejvyšší soud uvést, že v obdobném duchu byla vedena obhajoba obviněného ve fázi trestního stíhání [kdy obviněný uváděl, že se žádné trestné činnosti nedopustil, poškozený O. byl spolu s panem K. jednateli společnosti, emaily přeposílal místo něj také svědek Z., rozdělení společnosti a vše další zařizoval svědek F., s K. se seznámil prostřednictvím své bývalé přítelkyně atd. (shora uvedené je mj. také zmíněno v rozsudku soudu prvního stupně str. 8-14); v odvolání argumentoval tím, že se trestné činnosti nedopustil, soud nezjistil skutkový stav řádně, neboť neprovedl-nevyslechl jím navržené svědky, dokazování bylo vedeno pouze v jeho neprospěch, nesouhlasí s odůvodněním zamítnutí důkazních návrhů, předkládá prohlášení sepsané občany před advokátem atd.] a je zcela nesporné, že obdobného charakteru jsou také námitky obviněného, které uplatnil v dovolání. Ve vztahu k takto charakterizovanému okruhu námitek je potřebné uvést, že k onstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). V dovoláním napadeném rozhodnutí je mj. uvedeno, že se soudy obou stupňů již v dostatečné míře a správně s námitkami vypořádaly. Z dovolání obviněného je však zřejmé, že právě vypořádání se soudů nižších stupňů s důkazy obviněným zmiňovanými, je podle jeho mínění nedostatečné, nesprávné, důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch, a proto je nutno dokazování doplnit o výslechy jím navržených svědků, a tím odstranit také porušení jeho práva na spravedlivý proces a z toho důvodu cituje pasáže z rozhodnutí soudu prvního stupně, které zpochybňuje mj. „prohlášením sepsaným s občany B., K., N.“.
10) K otázce zjišťování skutkového stavu věci a rozsahu provádění důkazů (a to i ve vazbě na požadavky obhajoby) považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17 [ve vztahu k rozsahu přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dovolání], kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
11) V reakci na výše uvedené, (mj. též bod 10) ve vztahu k tvrzení obviněného o nutnosti doplnění dokazování o jím požadované důkazy, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí III. ÚS 532/01 mj. zmínil, že není nutno reagovat na námitky, které nejsou z hlediska projednávané věci relevantní a smysluplné, případně rozhodnutí IV. ÚS 134/12, kde mj. bylo zmíněno, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu věci. K otázce rozsahu dokazování se rovněž vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3538/14, kde mj. konstatoval, že pravidla spravedlivého procesu, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)]. Z pohledu Nejvyššího soudu nelze soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacímu vytýkat obviněným tvrzené nedostatky, které podle jeho mínění ovlivnily zjištění skutkového stavu věci. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že by soudy důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněného a nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce subjektivní stránky trestného činu [což je opět otázka procesní, která se váže na znění §2 odst. 5, 6 tr. ř.]. Nejvyšší soud musí naopak konstatovat, že rozhodnutí, resp. odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při shromažďování a hodnocení důkazů.
12) Z rozsudku Městského soudu v Praze (viz str. 46-47) je nesporné, že otázce výslechu obhajobou navržených svědků se zmíněný soud věnoval a své závěry, proč nepovažuje za potřebné provádět výslechy tehdy uváděných svědků, dostatečně zdůvodnil. Na výtky obviněného k jím navrženým a soudem prvního stupně nevyslechnutým svědkům, případně dalším svědkům navržených k výslechu před odvolacím soudem se zmíněný soud vyjádřil pod body 19-20) svého usnesení. Ve vztahu k otázce zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a v návaznosti na „předkládání nových důkazů“ je bezpochyby vhodné upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde zmíněný soud mj. uvedl, že „ Pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých“ . Na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu odkazuje Nejvyšší soud při vědomí obviněným zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu, kdy však je nezbytné uvést, že obviněným zmiňovaná rozhodnutí lze stěží použít za situace, kdy skutkový stav byl náležitě zjištěn, odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů (viz výklad níže k extrémnímu nesouladu – porušení práva na spravedlivý proces).
13) Na základě shora rozvedených, spíše teoretických úvah k otázce skutkového stavu věci, hodnocení důkazů, extrémnímu nesouladu a otázce porušení práva na spravedlivý proces, je nezbytné dále uvést, co je primárně podstatou podaného dovolání. Jak již bylo řečeno, obviněný prostřednictvím poukazu na porušení práva na spravedlivý proces atd. se snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že skutkový stav byl soudy nižších stupňů nesprávně zjištěn [mj. na základě neúplného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů], a že ve skutečnosti skutkový děj proběhl jinak, než jak zjistily soudy. Podle verze obviněného se poškozený O. velmi dobře znal s již zemřelým svědkem K., a proto nemohou být správné úvahy soudů nižších stupňů, že před poškozeným zamlčel, že již není jednatelem společnosti spol. E., že 50% vlastnického podílu ve společnosti P. S. převedl na S. K., že před ním zatajil - neinformoval poškozeného o dalších změnách, např. zamlčel před ním, že společnost P. S., zastoupená poškozenému zcela neznámým S. K. uzavřela se společností E., zastoupené obviněným v blíže nezjištěné době Smlouvu o zápůjčce bez číselného označení ve výši 21 670 300 Kč, datovanou dnem 1. 8. 2014 a dále Smlouvu o zápůjčce č. 2014000701, datovanou dnem 8. 9. 2014 ve výši 25 000 000 Kč, na jejichž základě měla společnost P. S. poskytnout výše uvedené finanční prostředky E., kterou ovládal a za kterou jednal obviněný, který odčerpal finanční prostředky zaslané společností poškozeného na nákup nemovitosti ve výši 470 000 EUR, a to jednak výběrem v hotovosti, jednak převodem na účty dalších spřízněných fyzických a právnických osob, a to zejména A. N. a N.. a M. K., přičemž věděl, že jím nabízená nemovitost poškozenému již není na prodej [podrobněji – viz skutkové zjištění soudu prvního stupně]. Obviněný se tedy ve své podstatě dožaduje toho, aby soudy provedly další důkazy, vyslechly jím navržené svědky, aby tito potvrdili, že se poškozený znal s již zemřelým S. K., a že svědek K. nebyl žádným „bílým koněm“ (viz též bod 24 rozsudku), ale hodnověrným a jemu představeným úspěšným podnikatelem, se kterým se seznámil prostřednictvím své bývalé přítelkyně [je vhodné uvést, že ta odmítla vypovídat – viz str. 7 usnesení soudu odvolacího, str. 21 rozsudku].
14) V reakci na tvrzení obviněného, že soudy byl nesprávně zjištěn skutkový stav a mj. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (což lze podřadit pod Ústavním soudem vyjádřený pojem extrémního nesouladu-rozporu), považuje Nejvyšší soud za nezbytné k této argumentaci ve vztahu s vysloveným názorem obviněného na nesprávnost závěrů soudů nižších stupňů [mj. v otázce úplnosti dokazování a hodnocení důkazů] uvést následující.
15) Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces ) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
16) Nejvyšší soud již shora zmínil, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje odlišnou od skutkového zjištění, než které učinily obecné soudy. Na situace, kdy vůči rozhodnutím nelze akceptovat námitky ohledně extrémního nesouladu či jde o výhradně skutkové námitky, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17) Přestože Nejvyšší soud již shora obsáhle vyložil, že v předmětné trestní věci postupovaly soudy nižších stupňů plně v souladu se zněním §2 odst. 5, 6 tr. ř. [příp. §125 tr. ř. a 134 tr. ř.] a s ohledem na výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu se rovněž ztotožnil s jejich závěry, že není s ohledem na nezpochybnitelnost skutkového stavu věci nutno provádět další dokazování, považuje za vhodné obviněného upozornit na to, že soud prvního stupně nejen na základě výpovědi poškozeného, ale také na základě listinných důkazů, případně výpovědí svědků velmi podrobně popsal časovou chronologii jednání obviněného, ze které nelze dovodit obviněným tvrzený extrémní nesoulad [e-mailová komunikace, SMS komunikace, zjištění finančního úřadu – od roku 2009 nepodal obviněný přiznání k dani z příjmu fyzických osob, atd.]. Velmi podrobné šetření k osobě S. K. bylo rovněž předmětem zájmu soudu prvního stupně (viz např. str. 44-45). K otázce obhajobou navržených a soudem prvního stupně zamítnutých návrhů na doplnění dokazování se zmíněný soud dostatečně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 46-47). Nejvyšší soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že zamítnutím důkazních návrhů obviněného nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v tom smyslu, že jejich provedením by byl zvrácen ve prospěch obviněného zjištěný skutkový stav, neboť skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, a zjištěný skutkový stav zvrátit.
18) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, a jak již bylo shora konstatováno, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tyto vykazovaly znaky libovůle, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu