ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1504.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1504/2017-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2018 o dovolání obviněného E. D. , a obviněného J. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 To 6/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 To 6/2017, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných E. D. a J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2016, č. j. 17 T 2/2016-8033, kterým byl obviněný E. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, [jednání pod body 1 až 13, 16 až 19, 22 až 31, 33 až 44, 46 až 67, 69 až 81, 83 až 92, 95 až 101, 103 až 110 rozsudku] spáchaným dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání pěti let a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání pěti let, spočívajícím ve výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev, obviněný J. J. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod body 65 až 67, 69 až 81, 83 až 92, 95 až 101, 103 až 110 rozsudku] spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání čtyř let, spočívajícím ve výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev, o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.; týmž rozsudkem byl obviněný E. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2016, č. j. KZV 38/2014-155, pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním pod body 14, 15, 20, 21, 32, 45, oba obvinění byli týmž rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2016, č. j. KZV 38/2014-155, pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (obviněný D.) a pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (obviněný J. J.), kterých se dopustili jednáním popsaným pod body 68, 82, 93, 94, 102 a poškozená Window Holding a.s., byla podle §229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 To 6/2017, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný E. D. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukazuje na to, že po celou dobu nikterak nerozporoval skutková zjištění, „rozporné je však z pozice odsouzeného zejména právní posouzení subjektivní stránky trestného činu (tedy podvodného úmyslu)“. Je toho názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí si ve svém odůvodnění protiřečí, když v odůvodnění soud uvádí, že si „obvinění byli vědomi dlouhodobě velmi špatné ekonomické situace společnosti AWIK“, přičemž soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení konstatuje, že „otázku subjektivní stránky trestného činu podvodu nelze bez dalšího vázat pouze na celkovou ekonomickou situaci pachatele“. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Bečky, a to s ohledem na znalecký posudek ústavu Znalex, s.r.o., který nechal spoluobviněný zpracovat, přičemž odvolací soud „důkaz tímto znaleckým posudkem ani neprovedl“. V další části dovolání poukazuje na jisté části z odůvodnění rozhodnutí soudů, kdy nesouhlasí se závěry v odůvodnění vyslovenými, neboť podle obviněného nelze podvodný úmysl dovozovat pouze z ekonomické situace společnosti, ale bylo potřebné se také zabývat otázkou omylu a zjištěním, zda pachatel v době uzavření smlouvy věděl, že nedisponuje potřebnými peněžními prostředky a zda ani nemohl důvodně předpokládat, že v budoucnu získá prostředky k úhradě takového závazku. Dále nebylo podle obviněného bráno v úvahu, že se ani s dodavateli AWIKu prakticky nesetkával, a tudíž je nemohl aktivně ani pasivně uvádět v omyl. Obviněný je rovněž přesvědčen, že dostatečným způsobem nebyla vyhodnocena výpověď svědka V. (zástupce investora společnosti 5P), ze které vyplynulo, že prakticky od svého vstupu v únoru 2011 do května 2012 postupně sanovali úvěry společnosti AWIK, a to prakticky dle potřeb a finančních zdrojů, která jim byla předestírána, kdy byl zajištěn příliv prostředků ve výši desítek milionů korun od fondu 5P, tudíž mu není zřejmé, jak mohly soudy dojít k závěru o podvodném úmyslu. Následně se opětovně pozastavuje nad svým trestním stíháním, když žádnému ze svých zaměstnanců nedával přímý pokyn, a proč tedy nebyli stíháni tito zaměstnanci, kteří bezpochyby by tak museli vědět o špatné finanční situaci společnosti, pokud neměli dostávat výplaty, jak uvedli. Vzhledem k tomu, že mu žádný právní předpis neukládal povinnost aktivně presentovat dodavatelům stav společnosti, nemůže akceptovat závěry soudů, že zamlčel dodavatelům podstatně skutečnosti či je uváděl v omyl. Podle obviněného rovněž mělo být bráno v úvahu, že v letech 2009-2012 probíhala závažná globální ekonomická krize, stejně jako nepředvídatelná okolnost vrácení cca 20milionové dotace, která od další podpory odradila investora 5P. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3. Obviněný J. J. prostřednictvím své obhájkyně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Soudu druhého stupně vytýká, že zamítl jeho návrh na doplnění dokazování (znalecký posudek ústavu Znalex s.r.o.) s argumentací, že není nutné k dovození podvodného úmyslu obžalovaných z hlediska ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. podrobněji zkoumat ekonomický stav společnosti a jeho ekonomický potenciál. V dalších částech dovolání (bod 11 až 16) poukazuje či přímo cituje z posudku ústavu Znalex s.r.o. údaje ohledně finančních prostředků společnosti AWIK. Podle obviněného soudy pojaly nepřímý úmysl velmi široce, a tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (v té souvislosti odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opětovně poukazuje na to, že společnost měla zajištěno dostatek finančních prostředků k úhradě všech jejich závazků, a proto lze stěží považovat za naplněnou subjektivní stránku trestného činu podvodu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se odmítl zabývat příčinou neuhrazení závazků, stejně tak zpochybňuje i závěr zmíněného soudu, že trestný čin byl spáchán i vůči věřitelům, kteří znali ekonomickou situaci společnosti AWIK (NTS Computer, a.s.). Obdobně jako obviněný D. (ten poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 889/2010) poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 332/2010. Za porušení zásady spravedlivého procesu považuje „když odvolací soud bez dalšího převezme skutkový závěr soudu I. stupně, jehož správnost je v odvolacím řízení rozporována (a k jehož ověření je označen konkrétní důkaz), a na tomto skutkovém zjištění následně vybuduje podstatnou část odůvodnění svého rozhodnutí. Soud druhého stupně podle dovolatele pouze zopakoval formální závěry soudu prvního stupně, nevypořádal se dostatečně a správně s námitkami obhajoby, nepřezkoumal řádně rozhodnutí soudu prvního stupně, neprovedl důkaz obhajobou předloženým znaleckým posudkem, čímž mj. porušil také článek 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečně obviněný zaslal Nejvyššímu soudu návrh na odklad výkonu rozhodnutí, a to ohledně povinnosti uhradit poškozeným na náhradě škody částku 2.997.764,- Kč.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných sdělila, že dovolání obviněných považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Poukázala mj. na to, že odkaz obviněných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 332/2010, je s ohledem na rozdílnost obou případů nepřípadný. Poukazuje na výstižná odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, ze kterých vyplývají znaky trestných činů, kterými byli obviněními uznáni vinnými.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. V souvislosti s argumentací obou obviněných uplatněnou v dovoláních považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že jimi zmíněné námitky jsou obsahově totožné s těmi, které jimi byly uplatněny v řízení před nižšími soudy. [ Obvinění připustili, že AWIK se dostal do potíží v roce 2008, především v souvislosti s celosvětovou finanční krizí, Fond 5P odkoupil od MEI podíl AWIKu a tomuto poskytl rozsáhlé úvěry, díky přílivu peněz docházelo ke snížení zadlužení a expanzi na zahraniční trh, zlom nastal v momentě, kdy AWIKu bylo finančním úřadem uloženo vrátit 20 mil. dotací – viz str. 47-48 rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný D. uvádí, že nerozporuje skutková zjištění, zásadní zůstává otázka zavinění, nemohl poškozené uvádět v omyl, když se neúčastnil objednání zakázek, nejednalo se o standardní případ, ale mělo být přihlíženo ke specifiku dané věci, žádný předpis mu neukládá povinnost prezentace stavu společnosti, spolupachatelství není podloženo žádným důkazem atd. – viz odvolání obviněného, též str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně. Obviněný J. – odmítá tvrzení soudu, že finanční pomoc investičního fondu nepostačovala k úhradě závazků v roce 2011, závěry soudu jsou v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť podle obviněného příjmy AWIKu v roce 2011 převyšovaly přijaté závazky. Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a závěrů, které soud prvního stupně ve svém rozhodnutí prezentoval, bylo potřebné vyžádat si stanovisko znalce. Poukazuje dále na to, že v roce 2011 převyšovaly pohledávky AWIKu jeho závazky. Znalecký posudek Ing. Bečky ani jeho doplněk nedává odpověď na všechny otázky ohledně finanční situace AWIKu (viz odvolání obviněného, též str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně) u veřejného zasedání předložil posudek společnosti ZNALEX s.r.o.]. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že výše uvedenými námitkami se zmíněný soud zabýval (v kontextu hodnocení provedených důkazů) – viz strana 51-55, stejně jako otázkou na provedení dalších důkazů (viz zamítnuté návrhy na dokazování – str. 51). Soud druhého stupně na námitky obviněných reagoval na straně 4-6 svého usnesení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“
10. K dovolání obou obviněných je nutno uvést, že obvinění shodně odkazují na hmotně právní pojmy (spolupachatelství, úmysl, subjektivní stránka trestného činu, případně neprovedení důkazů), což by mohlo vytrženo z kontextu dovolání vzbuzovat nesprávný závěr, že došlo k uplatnění hmotněprávních stanovení, případně že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, což by mohlo zakládat dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a to případně přes tzv. extrémní nesoulad viz níže). Nejvyšší soud je však toho názoru, že v předmětné trestní věci primární podstata námitek spočívá v neztotožnění se obviněných s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jednání, kterého se obvinění dopustili, vykazuje znaky trestného činu podvodu a že se nejednalo o běžné obchodní aktivity společnosti, jejíž aktiva v rozhodné době převyšovala pasiva atd. V této souvislosti je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (obviněný D.), resp. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (obviněný J.), přičemž oba zpochybňují v rámci svého dovolání subjektivní stránku trestného činu podvodu. V souvislosti s touto námitkou považuje Nejvyšší soud za potřebné, nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně, zmínit několik základních pojmů, které nejsou obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů k právní kvalifikací jednání, pro které byli obvinění uznáni vinnými. Je nutno uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu [v případě §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu velkého rozsahu]. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000 Kč, škoda velkého rozsahu nejméně 5.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
12. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů k subjektivní stránce shora uvedeného trestného činu zejména vyplývá, že šlo o úmysl obohatit tuto obchodní společnost, a proto osobně, písemně, telefonicky, či prostřednictvím svých zaměstnanců objednával(i) a následně odebíral(i) zboží a služby, které se zavazoval(i) v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl(i) vědomi dlouhodobě velmi špatné ekonomické situace společnosti, věděl(i), že nebudou schopen(i) ve lhůtě splatnosti dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil(i).
13. V rámci teoretických úvah k aplikované právní kvalifikaci lze dále zmínit, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
14. Nejvyšší soud dále poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
15. Soud prvního stupně na základě důkazů, které provedl, dospěl k závěru, že se obvinění před obchodními partnery stavěli do pozice solventního podnikatelského subjektu [v tomto případě lze dodat, že si poškození měli myslet, že se ze strany obviněného(ých) jedná o solventní podnikatelský subjekt, když se obviněný(í) zavazovali v pevně stanovené lhůtě zboží uhradit], a tímto jednáním [stavěním se do pozice solventního podnikatelského subjektu], přestože věděli, že od konce roku 2009 [viz blíže znalecký posudek V. Bečky a jeho doplněk, též str. 49-50 rozsudku], kdy je prokázána existence více věřitelů, jimž nejsou hrazeny jejich splatné pohledávky, docílil(i) toho, že jim bylo poškozenými poskytováno zboží, které obvinění nebyli v dohodnuté době schopni zaplatit, přičemž o shora vedené finanční situaci věděli a tuto před poškozenými zatajili. Pokud obvinění poukazují na finanční injekci od Fondu 5P, pak ze znaleckého posudku vyplynulo, že tato byla použita na něco jiného než na úhradu splatných závazků (viz též str. 50 rozsudku). Velmi podrobně se otázkou subjektivní stránky a znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zabýval soud prvního stupně na straně 51-57, přičemž s těmito závěry se ztotožnil soud druhého stupně (viz str. 4-6 usnesení) a Nejvyšší soud v tomto směru rovněž úvahy soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů shledal logickými, nevykazujícími znaky libovůle, přičemž z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, že při hodnocení důkazů, posuzování otázky úmyslu, postupoval soud prvního stupně velmi obezřetně, o čemž bezpochyby svědčí i zproštění obžaloby obviněného D. (případně obou obviněných), pro celou řadu dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku rovněž zabýval mj. otázkou spolupachatelství, jednání zaměstnanců společnosti (viz str. 56), přičemž s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. V souvislosti nejen s výše uvedeným okruhem námitek obviněných, ale i dalších obviněnými zmíněnými, na které soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích reagovaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 5 usnesení) je zřejmé, pro které skutečnosti nepovažoval za potřebné provádění dalšího dokazování [provedení znaleckého posudku společnosti Znalex s.r.o. Okolnost, že nebyl uvedený posudek proveden, nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze hovořit ani o opomenutém důkazu ve formě extrémního nesouladu (rozporu), neboť z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zřejmé, co bylo podstatné pro rozhodování o naplnění znaků trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými].
16. Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovodili zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
17. K otázce zásahu Nejvyšším soudem do skutkových zjištění soudů, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Ústavní soud a Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k otázce extrémního rozporu (spravedlivému procesu) mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel jejich trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G, proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních, stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného J. na odklad výkonu rozhodnutí (viz též sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu