ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.649.2018.3
sp. zn. 6 Tdo 649/2018-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 7. 2018 o dovolání, které podali obvinění R. N., J. Š., obviněná J. N., a obviněná L. L. (dříve L.) , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích ze dne 7. 11. 2017, č. j. 13 To 408/2017-2452, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 171/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. N. a J. Š. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. N. a L. L. (dříve L.) odmítají.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 11. 2017, č. j. 13 To 408/2017-2452, z podnětu odvolání obviněných R. N., J. Š., J. N., L. L. (dříve L.), manžela obviněné L. L. L. a z podnětu odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněné J. N. byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 6. 2017, č. j. 1 T 171/2015-2276, (bod I. rozsudku odvolacího soudu) kterým byl
--- obviněný R. N. pod bodem 1. rozsudku (soudu prvního stupně) uznán vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zločinu krádeže podle 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku zvlášť, závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pod bodem 2. rozsudku spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a byl za shora uvedené trestné činy a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 3 T 147/2014, který nabyl právní moci 23. 9. 2014 a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a který byl uložen jako souhrnný vůči rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 2 T 40/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 13 To 257/2014, kterým byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a, b) tr. zákoníku a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, který byl ukládán jako souhrnný trest odnětí svobody vůči rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 6 T 6/2014 pro přečin podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, odsouzen podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 3 T 147/2014, který nabyl právní moci 23. 9. 2014 a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a který byl uložen jako souhrnný vůči rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 2 T 40/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 13 To 257/2014, kterým byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a, b) tr. zákoníku a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, který byl ukládán jako souhrnný trest odnětí svobody vůči rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 6 T 6/2014 pro přečin podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu,
--- obviněný J. Š. pod bodem 1. rozsudku (soudu prvního stupně) uznán vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zločinu krádeže podle 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pod bodem 2. rozsudku spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku za přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, pod bodem 4. rozsudku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, a byl za shora uvedené trestné činy a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a, b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, který nabyl právní moci 19. 2. 2016, sp. zn. 71 T 191/2015 a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, který byl uložen jako souhrnný trest odnětí svobody vůči rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 1 T 120/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 4 To 29/2016, kterým byl uznán vinným přečinem podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu činnosti a to řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, když uložený trest odnětí svobody byl uložen jako souhrnný vůči rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 71 T 114/2015, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2015 a byl uznán vinným přečinem podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, odsouzen podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců a současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, který nabyl právní moci 19. 2. 2016, sp. zn. 71 T 191/2015 a kterým mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, který byl uložen jako souhrnný trest odnětí svobody vůči rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 1 T 120/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 4 To 29/2016, kterým byl uznán vinným přečinem podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, když uložený trest odnětí svobody byl uložen jako souhrnný vůči rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 71 T 114/2015, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2015 a jímž byl uznán vinným přečinem podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou k trestu zákazu činnosti a to řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
--- obviněná J. N. byla pod bodem 1) rozsudku uznána vinou spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a za to byla odsouzena podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu;
--- obviněná L. L. (dříve L.) byla pod bodem 1) rozsudku uznána vinou spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. a), c) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pod bodem 3) rozsudku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř .
a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud tak, že
obviněného R. N. uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon trestu odnětí svobody obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou,
obviněného J. Š. uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil za tyto trestné činy a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 71 T 114/2015, za přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 1 T 120/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 4 To 29/2016, za přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 71 T 191/2015, podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, když na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 71 T 114/2015, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 1 T 120/2015 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. 71 T 191/2015, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
obviněnou J. N. uznal vinou zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a pro výkon trestu odnětí svobody ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou,
obviněnou L. L. (dříve L.) uznal vinou zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a pro výkon trestu odnětí svobody ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, o nárocích poškozených bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř., odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněnému R. N., J. Š. a L. L. (dříve L.) byla podle §256 tr. ř. zamítnuta (bod II – rozsudku soudu odvolacího).
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 7. 11. 2017, č. j. 13 To 408/2017-2452, podali dovolání obviněný R. N., J. Š., J. N. a L. L., všichni prostřednictvím svých obhájců.
Obviněný R. N. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací že za nesprávný považuje výrok o trestu. Nejprve uvádí obecná hlediska pro ukládání trestu s odkazem na judikaturu, aby na str. 4 (poslední odstavec) uvedl, že výše trestu „byla nesprávně ovlivněna domněnkou, že se trestné činnosti odsouzení dopouštěli v rámci organizované zločinecké skupiny, což se neprokázalo“. Následně pak odvolacímu soudu vytkl, „že měl rozhodnout o výši souhrnného trestu odnětí svobody, kdy souhrnný trest uložený soudem I. stupně byl s ohledem na veškeré okolnosti případu nepřiměřeně přísný, nikoli změnit trest souhrnný v trest úhrnný, kdy pro takový postup neexistují zákonné předpoklady“. V další části dovolání zmiňuje, že uvedeným postupem došlo k porušení zásad trestního řízení, Listiny, „a pokud by bylo zachováno původní rozhodnutí, mohl by se pokusit vést řádný život dříve a tím pádem i dříve zapomenout na trestnou činnost, kterou páchal“. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Š. podal dovolání z „důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.“ Naplnění dovolacího důvodu podle obviněného spočívá v tom, že trestná činnost, kterou byl uznán vinným [§205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku] nevykazuje znaky organizované skupiny. Podle obviněného se v případě trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, jednalo pouze o nahodilé krádeže, nešlo o trestnou činnost páchanou členy organizované skupiny. Krajskému soudu obviněný dále vytýká, že neshledal důvod pro aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku také k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze ne 9. 12. 2016, sp. zn. 10 T 174/2016, a v této skutečnosti spatřuje také důvod pro podání dovolání, neboť podle jeho mínění měl být správně ukládán souhrnný trest také k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 10 T 174/2016. S ohledem na obviněným shora uvedená pochybení navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc po zrušení vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná J. N. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněné je důvodnost jejího dovolání dána tím, že jde jednak o překvapivé rozhodnutí, jednak učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu v souvislosti s tzv. překvapivým rozhodnutím vytýká, že přestože došlo k odsouzení pro mírnější právní kvalifikaci, uložil jí oproti soudu prvního stupně, který použil přísnější právní kvalifikaci, nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by důsledně respektoval ustanovení §39 tr. zákoníku. V další části svého dovolání poukazuje na to, že odvolací soud nezohlednil její zamilovanost a okouzlení obviněným N., v důsledku čehož se neuvědomovala trestnost svého jednání. Dále nebylo dostatečně zohledněno, že její jednání spočívalo pouze v pasivním přistavení vozidla na místo, které jí bylo určeno, neměla vědomost o tom, že spoluobvinění se dopouští trestné činnosti, její trestná činnost byla nedostatečně prokázána, když bylo vycházeno pouze ze skutečnosti, že se její mobil nacházel v místech páchané trestné činnosti. V případě skutků, ke kterým se nedoznala, argumentuje tím, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť nebyla dostatečně prokázána její přítomnost na místech činu a současně nebylo ani zohledněno, že také spoluobviněný Š. potvrzoval její verzi, že si její telefon půjčovali i ostatní, což zpochybňuje její účast na páchané trestné činnosti nejen v případech, kdy se k jednání nedoznala, ale i v těch, kde se se doznala. Dále se opětovně vrací k uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 636/2009. Odvolacímu soudu vytýká, že při ukládání trestu nepřihlédl k tomu, že se od závadového prostředí „odstřihla“, rozvedla se s obviněným N., našla si nového „bezúhonného“ partnera, neužívá omamné a psychotropní látky. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná L. L. dovolání podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění podle jejího mínění spočívá v tom, že neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval její vinu v případě trestné činnosti, kterou byla uznána vinou. Poukazuje na to, že se žádné trestné činnosti neúčastnila. S obviněným N. se seznámila, když chtěl koupit náhradní díly, ten také několikrát využil jejich služeb při odtahu traktorů, které koupil, přičemž za odtah i náhradní díly mu byly účtovány běžné ceny. Další pochybení podle obviněné spočívá v tom, že u hlavního líčení dne 29. 3. 2016 byly čteny výpovědi spoluobviněného N. a Š. z přípravného řízení, přičemž tyto důkazy podle jejího mínění nelze použít, neboť se jich nemohl účastnit její obhájce. Jestliže se jich nemohl účastnit její obhájce a klást jim otázky, mělo být postupováno podle „R 40/94“ a na základě v něm nastíněného postupu, měla být věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Pokud při další výpovědi v přípravném řízení u spoluobviněného N. (kterou ji usvědčuje z krádeže traktoru v obci S.) byl sice již její obhájce, ale zmíněný spoluobviněný v hlavním líčení popřel, co uvedl v přípravném řízení, pak mělo být postupováno podle §212 tr. ř. Následně opětovně zdůraznila, že se žádné trestné činnosti nedopustila a že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k její dosavadní bezúhonnosti ani tomu, že pečuje o manžela nevyléčitelně nemocného, z čehož dovozuje, že uložení nepodmíněného trestu přinese více škody než užitku, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc „přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové“ k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že dovolání obviněného N. považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněnému byl správně ukládán úhrnný trest odnětí svobody a pro uložení souhrnného trestu nebyly dány podmínky vymezené v §43 odst. 2. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, rovněž ten byl uložen v rámci trestní sazby stanovené pro nejpřísnější trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Pokud jde o dovolání obviněného Š. , tak i v jeho případě navrhla odmítnout jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v případě odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 174/2016 nemůže jít o souběh s trestnou činností, pro kterou byl uznán vinným a odsouzen, neboť jednání uvedeného ve věci Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 174/2016, se obviněný dopustil až poté, co byl ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě dne 11. 9. 2015, sp. zn. 71 T 114/2015, vyhlášen odsuzující rozsudek. V případě dovolání obviněné N. a obviněné L. státní zástupkyně navrhla obě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s argumentací, že námitky dovolatelek pod uplatněný dovolací důvod nespadají. Pokud obviněná L. poukazuje na to, že v přípravném řízení se její obhájce nemohl účastnit výslechů spoluobviněných, pak přehlíží, že její trestní stíhání bylo zahájeno až po provedení těchto výslechů. Ani námitky, že nebylo dostatečně přihlédnuto k její bezúhonnosti, osobním poměrům atd., nelze subsumovat pod obviněnou zmíněný dovolací důvod. Pokud jde o výrok o náhradě škody, k tomu obviněná pouze odkázala na své vyjádření v odvolání, což státní zástupkyně považuje za blíže nekonkretizované námitky. Ve vztahu k dovolání obviněné N. poukázala na to, že obviněnou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 636/2009) na předmětnou trestní věc nedopadá. Pokud pak jde o obviněnou tvrzenou nepřiměřenost jí uloženého trestu, státní zástupkyně poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice, kdy uvedená námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nenaplňuje.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8) Pokud jde o námitky obviněného N. a obviněného Š. k nesprávné aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku, pak je vhodné uvést, že tyto námitky lze v případě obviněného N. pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a v případě obviněného Š. pak s vyšší dávkou tolerance, neboť je nutno uvést, že v jeho případě bylo dovolání podáno proti rozsudku, nikoli usnesení, kterým by bylo jeho odvolání zamítnuto, což by odůvodňovalo postup podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak v případě rozsudku byl správný odkaz na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitka obviněného Š., že se nejednalo o organizovanou skupinu je rovněž ve své podstatě námitkou právní, avšak ani ta nebyla uplatněna prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přesto nepostupoval formalisticky ve vztahu k tomuto nedostatku, ale s ohledem na obsah námitek.
9) V případě ukládání souhrnného trestu je nezbytné uvést některé teoretické aspekty, které nebyly zmíněny ani v rozhodnutí soudu prvního ani rozhodnutí soudu druhého stupně a které mohly výraznou měrou přispět k přesvědčivosti závěrů soudu druhého stupně, že v případě obviněného N. je nutno ukládat trest úhrnný a v případě obviněného Š. již nepřichází v úvahu ukládání trestu souhrnného k rozsudku Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 10 T 174/2016. V této souvislosti je vhodné oba obviněné/obhajobu upozornit např. na rozh. č. 8/1974 II., ze kterého mj. vyplývá, že „více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující-byť nepravomocný-rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku od doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu“ (přiměřeně též rozh. č. 41/1968, č. 52/1971 Sb. rozh. tr.). Soud druhého stupně na str. 28 svého rozsudku odkázal pro případ rozhodnutí o úhrnném trestu na rejstřík trestů u tohoto obviněného, přičemž přesvědčivější argumentace v souvislosti s výše zmíněnou judikaturou podle mínění Nejvyššího soudu by spočívala pouze v tom, pokud by nižšími soudy bylo zmíněno, že trestná činnost obviněného, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 1 T 171/2015, nemůže být v souběhu s trestnou činností, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 3 T 147/2014, neboť s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 1 T 171/2015, bylo započato v únoru (24. 2. - 25. 2. 2014) a skončeno s ní bylo v červnu 2014. Jednalo se o pokračující trestný čin krádeže a další. K ukončení trestné činnosti obviněného došlo (v červnu 2014), tedy až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 6 T 6/2014, který téhož dne nabyl právní moci. Je tedy zcela zřejmé, že se zde uplatní výše uvedená rozhodnutí a námitka obviněného N. je tudíž zjevně neopodstatněná. V případě spoluobviněného Š. již bylo výše poukázáno na formální nedostatky. I přes výše uvedené však k uvedené námitce a nutnosti do souběhu zahrnout také trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 174/2016 je potřebné uvést, že trestnou činnost v této trestní věci (Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 174/2016) obviněný páchal od léta 2015 až do svého zatčení dne 9. 12. 2015, tedy – byla ukončena až poté, co byl dne 11. 9. 2015 vyhlášen Okresním soudem v Ostravě sp. zn. 71 T 114/2015 odsuzující rozsudek. Tato skutečnost tedy obdobně jako v případě obviněného N. vylučuje uložení souhrnného trestu, jak se obviněný Š. dožaduje.
10) Obviněný Š. rovněž poukázal na to, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno také jako jednání spáchané členem organizované skupiny. V souvislosti se znakem organizované skupiny poukazuje na teoretická východiska, aby následně poukázal na to, že „v dané věci šlo o nahodilé krádeže podle toho, jak se podařilo obviněnému Š. nebo obviněnému N. zjistit, kde se daný traktor nachází, který by mohli odcizit a jednalo se tedy pouze o trestnou činnost spočívající v krádeži a s tím spojené poškození cizí věci, ale ne jako člen organizované skupiny“. V souvislosti s touto argumentací však musí Nejvyšší soud odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 28), stejně jako na skutečnosti zmiňované soudem prvního stupně ve svém rozsudku (str. 34-35) k činnosti jednotlivých obviněných, která však na rozdíl od soudu prvního stupně nebyla odvolacím soudem posouzena jako účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ale pouze jako jednání člena organizované skupiny. Jestliže obviněný hodnotí shromážděné důkazy odlišně od soudu druhého stupně a prosazuje vlastní verzi skutkového stavu a tomu odpovídající hodnocení důkazů, pak nejde o uplatnění hmotně právní námitky, ale o prosazování vlastního hodnocení důkazů, které odpovídá představám obviněného. K problematice organizované skupiny lze ve stručnosti uvést, že v případě organizované skupiny (blíže např. roz. č. 53/76-II, roz. č. 45/86 Sb. rozh. tr.) – musí jít nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu loupeže a tím i jeho nebezpečnost pro společnost.
11) Obviněný N., N. i L. shodně ve svých dovoláních mj. také zmínili, že tresty, které jim byly uloženy, jsou nepřiměřeně přísné, nebyly vzaty v úvahu všechny skutečnosti, pro ukládání trestu rozhodné. Pokud obvinění uplatněné námitky podřazují pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněnými až na obviněného N., nebyl neuplatněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, (tyto námitky byly uplatněny obviněným N. a obviněným Š.– viz bod 2) popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Pokud obviněná N. poukazovala na nepřiměřenost jí uloženého trest s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 636/2009, pak tento odkaz je nepřípadný, jak již ve svém vyjádření sdělila státní zástupkyně (toto bylo zasláno obviněným k vyjádření).
12) Nejvyšší soud nemohl ani akceptovat námitku obviněné N., že v jejím případě šlo o překvapivé rozhodnutí, když jí oproti soudu prvního stupně, který jí uložil při přísnější právní kvalifikaci trest odnětí svobody podmíněně odložený, odvolací soud, který zmírnil právní kvalifikaci, jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. V souvislosti s výše uvedenou argumentací obviněné je vhodné tuto upozornit na skutečnost, že byla uznána vinou spolupachatelstvím na zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a spolupachatelstvím poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a právě s ohledem na nepřiměřeně mírný trest, který jí byl soudem prvního stupně uložen, podala státní zástupkyně v její neprospěch odvolání a dožadovala se uložení trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Za situace, kdy obviněná byla zastoupena obhájcem, věděla o tom, že odvoláním je navrhováno uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak při právní kvalifikaci jednání podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, při zjištění, že v minulosti byla vícekrát soudně trestána, lze důvodně pochybovat o tom, že mohla být překvapena tím, že jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Na tomto zjištění nemění nic skutečnost, že její jednání (ostatně jako i spoluobviněných) již nebylo kvalifikováno soudem druhého stupně podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, když toto ustanovení pouze umožňuje zvýšení trestní sazby (§205 odst. 4 tr. zákoníku ze dvou až osmi let o jednu třetinu – viz §107, 108 tr. zákoníku). Nejvyšší soud tedy musí konstatovat, že obviněné bylo od počátku zřejmé, pro jakou právní kvalifikaci je stíhána, jakým trestem je ohrožena a bylo-li odvolání podáno státním zástupcem v její neprospěch, právě s ohledem na nepřiměřeně mírný trest, který jí byl soudem prvního stupně uložen, pak i touto skutečností (úkonem státního zástupce) byla informována o možnosti uložení přísnějšího trestu, než který jí byl uložen soudem prvního stupně, tudíž nelze hovořit o překvapivosti takového rozhodnutí, navíc za situace, kdy trest byl ukládán v dolní polovině zákonné trestní sazby při uvážení dalších skutečností, které páchání trestné činnosti provázely, stejně jako charakteristice osoby obviněné (viz přiměřeně rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou rovněž v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 172/2016 (ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu I. ÚS 1832/16).
13) S ohledem na zmínku ohledně porušení práva na spravedlivý proces, odkaz na porušení např. čl. 36 odst. 1 listiny a porušení zásady in dubio pro reo, a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (obviněná N.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve souhrnně k uvedené problematice, kterou by z hlediska posuzování Ústavním soudem (porušení práva na spravedlivý proces) bylo možno subsumovat pod extrémní nesoulad jako jeden z možných důvodů pro průlom do pravomocného rozhodnutí tímto mimořádným opravným prostředkem – dovoláním uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Soud prvního stupně (např. str. 25-32) i soud odvolací (str. 25-28) rozvedly své úvahy k hodnocení provedených důkazů a Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění zmíněných rozsudků nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, jsou jasná, logická a přesvědčivá.
14) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi pak musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
15) K další argumentaci ohledně porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), stejně jako zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tudíž nelze ani tuto námitku posuzovat jako relevantní. Stejně tak nelze nejen z vlastní povahy této zásady, ale ani v kontextu s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) za právní námitku označit argumentaci obviněné ohledně porušení zásady in dubio pro reo. Pokud jde o zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněné o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
16) Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani zbývajícím námitkám obviněné N. (nepřiměřenost trestu – viz bod 2). Pokud obviněná poukazuje na to, že důkazy o její vině byly nesprávně vyhodnoceny, a že neexistuje žádný důkaz, kterým by měla být její vina prokázána, pak je vhodné pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí např. soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, které skutečnosti bral v úvahu při hodnocení důkazů a na základě kterých následně dospěl k závěru o vině obviněné. Jestliže obviněná hodnotící závěry soudů nižších stupňů zpochybňuje, nejde o námitky právní, ale skutkové, dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující.
17) Obviněná L. v rámci svého dovolání poukazuje také na skutečnost, že výslechům (některým) spoluobviněného N. a Š. nebyl v přípravném řízení přítomen její obhájce. Tuto námitku obviněná sice neuplatnila pod řádným dovolacím důvodem, ale i přes toto pochybení je Nejvyšší soud toho názoru, že nic mu nebrání v rámci přesvědčivosti uvést pouze následující. Zmíněná námitka byla již obviněnou uplatněna v řízení o odvolání a se závěry, kterých se jí dostalo odvolacím soudem, se neztotožnila s argumentací, že mělo být aplikováno „R 40/94“ a vzhledem k tomu, že neměla obhájce, ačkoli to byl případ nutné obhajoby a obhájce se výslechů spoluobviněných tudíž nemohl zúčastnit, jde o podstatnou vadu řízení, pro kterou je nutno vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Jestliže obviněná poukazuje na to že výslechy obviněných N. a Š. byly v přípravném řízení provedeny (24. 6., 25. 7. a 30. 12. 2014 u obviněného N.) u obviněného Š. poslední dne 2. 6. 2014, pak je nutno uvést, že vůči ní bylo trestní stíhání zahájeno až dne 14. 10. 2014, téhož dne převzala usnesení o zahájení trestního stíhání a téhož dne jí byla opatřením soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ustanovena pod sp. zn. 0 Nt 910/2014 podle §39 tr. ř. z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. ř. obhájkyně. Za takto popsané situace tedy nemohla nastat situace předpokládaná např. v ustanovení §165 odst. 2 tr. ř., neboť trestní stíhání obviněné bylo zahájeno až po provedení jí zmiňovaných výslechů spoluobviněných, tudíž je nutno v této části námitce obviněné přisvědčit. Jestliže dále zpochybňuje postup ve smyslu §207 odst. 2 tr. ř. k výpovědi spoluobviněného N. z přípravného řízení, ve které vypovídal v její neprospěch a u kterého byl také její obhájce a dožaduje se toho, že uvedený protokol o výslechu obviněného měl být ve vztahu k ní přečten podle §212 tr. ř., pak je nutno uvést, že podle zmíněného ustanovení (§212 tr. ř.) se výpověď spoluobviněného přečte za situace, kdy se spoluobviněný odchyluje v podstatných bodech od své předchozí výpovědi, ale současně také za splnění podmínky, že nebyla obhájci poskytnuta možnost, být tomuto výslechu přítomen. Sama obviněná však uvádí, že její obhájce byl tomuto výslechu v přípravném řízení přítomen, tudíž této námitce nelze přisvědčit. Právní relevantnost nemohla být přiznána ani námitce obviněné k povinnosti ohledně náhrady škody, neboť nejenže své námitky blíže nekonkretizovala, ale Nejvyššímu soudu nepříslušní za obviněnou domýšlet směr úvah, které obviněnou k uvedené argumentaci vedly (přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Současně je však nutno poznamenat, že ani odkaz na námitky uplatněné v odvolání nelze v řízení o dovolání akceptovat (viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr. – Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou obsaženy v obsahu dovolání. Z těchto důvodů nemůže dovolatel svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku …).
18) V souvislosti s veškerou argumentací obviněné L. (dříve L.) považuje Nejvyšší soud mj. za potřebné uvést, že není pravdivá argumentace obviněné, že se na trestné činnosti nepodílela a neexistují důkazy, které by její vinu prokazovaly a v souvislosti s touto svojí argumentací se snaží procesně zpochybnit ty úkony, kterými je její vina prokazována. Obviněná svoji argumentaci staví především na tom, že výpovědi spoluobviněných v době, kdy ještě nebyla trestně stíhána nelze proti ní použít. V tomto směru již se Nejvyšší soud vyslovil nejen k výpovědím spoluobviněných před zahájením trestního stíhání obviněné, ale také k výpovědi obviněného N. poté, co již byla obviněná L. trestně stíhána a výpovědi obviněného N. byl mj. také přítomen obhájce obviněné L. Nejvyšší soud považuje za potřebné však uvést, že za důkaz ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř., může sloužit vše, co může sloužit k objasnění věci. Při odhlédnutí od úkonů, které byly provedeny v době, kdy vůči ní nebylo trestní stíhání vedeno, nelze přehlédnout tu skutečnost, že je usvědčována výpovědí spoluobviněného N. (ze dne 30. 12. 2014), když uvedenému výslechu byl přítomen její obhájce a právě proto se snaží docílit procesní nepoužitelnosti právě této výpovědi s odkazem na to, že nebylo postupováno podle odpovídajícího znění trestního řádu. K tomuto se již Nejvyšší soud vyjádřil shora a její námitku shledal účelovou (viz blíže str. 383-384 spisu). Do kontextu této výpovědi pak zapadá např. také výpověď obviněné N. u hlavního líčení (č. l. 1949), kdy obviněná N. k trestné činnosti obviněné L. uvedl, že jí bylo řečeno, že spoluobviněná tipovala vozidla, která následně byla odcizena, diktovala jejich identifikační údaje do smluv, které měly prokazovat jejich řádné zakoupení. Tato činnost obviněné L. pak vyplývá např. z čl. 161 – kdy při prováděné kontrole, s odcizeným traktorem byla obviněná L. kontrolována s obviněným L. a koupi traktoru prokazovali právě takto fingovanou smlouvou. Velmi podstatným důkazem, který prokazuje zapojení se obviněné do trestné činnosti je bezesporu protokol o zadržení obviněné (č. l. 724), ke kterému došlo dne 11. 6. 2014 v 04.30 hod., přitom právě téhož dne v 03.00 hod. bylo složeno odcizené dříví (viz bod 3 rozsudku soudu I. stupně) svědkyni O., která uvedenou skutečnost a přítomnost obviněného L. na místě potvrdila. Tato výpověď pak byla za souhlasu obviněné i státního zástupce v souladu se zákonem čtena podle §211 odst. 6 tr. ř. Hovoří-li Ústavní soud ve svých rozhodnutích o tom, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů mají být mj. logická, pak je nutno také uvést, že obviněná byla zadržena spolu s dalšími v této věci obviněnými osobami téhož dne a v téže oblasti, kde jednak došlo k předání odcizeného dřeva za přítomnosti jejího tehdejšího druha či blízko místa, kde mělo dojít k dalšímu odcizení traktoru. Toto je další z důkazů, který zapadá do logického hodnocení, a proto Nejvyšší soud shledal závěry soudů nižších stupňů mj. také ohledně viny obviněné L. správnými [byť si je Nejvyšší soud vědom, že i na tuto argumentaci logických závěrů, která v rámci hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nezazněla, je obhajoba připravena uvést řadu skutečností, proč obviněná právě uvedeného dne nemohla být v nočních či brzkých ranních hodinách ve svém tehdejším bydlišti a musela se nacházet právě v místech, kde byly zadrženy další ze spoluobviněných osob]. Nejvyšší soud tedy opětovně podotýká, že důkazy je třeba posuzovat důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nikoli pouze izolovaně, jak se snaží docílit obviněná (i spoluobvinění), a právě při komplexním posuzování použitelných důkazů, jsou závěry soudů nižších stupňů o vině obviněné L. jasně a logicky odůvodněny v rozhodnutích nižších soudů. Právní relevanci nebylo možno přiznat ani námitkám obviněné, že jí byl uložen nepřiměřený trest, který „přinese společnosti více škody než užitku“, mj. také s ohledem na to že pečuje o nemocného manžela. Ve vztahu k tomuto okruhu námitek musí Nejvyšší soud odkázat pro stručnost na skutečnosti, které již zmínil pod body 11, případně 16 tohoto usnesení.
19) Na základě všech shora uvedených skutečností byla dovolání obviněných R. N. aj. Š. odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněných J. N. a L. L. byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu