ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.698.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 698/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 6 To 526/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 41/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný A. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 T 41/2017, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 2 T 132/2016, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2017, dále za pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a za pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 1 T 49/2016, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2017, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 174/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 5 To 277/2017, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl soudem pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání čtyř let. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 2 T 132/2016, z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 1 T 49/2016, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 T 174/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 5 To 277/2017, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 6 To 526/2017, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
4. Obviněný podal dne 2. 3. 2018 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o otázku viny i trestu, poukazuje obviněný na to, že „právní závěry v rozhodnutích soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními“. Namítl, že rekognice u poškozené M. byla provedena nezákonným způsobem, neboť poškozená M. byla postavena v silném emočním rozrušení před možnost nahodilé volby pouze ze dvou variant, dále fotografie jedné z osob ve fotoalbu měla být předložena poškozené M. sedm dní před znovupoznáním osoby, což je podle ustálené judikatury zcela nepřípustné. Dalším nedostatkem provedené rekognice podle obviněného byla skutečnost, že mezi fotografiemi, které byly poškozené M. předloženy při znovupoznání osoby, byly souběžně dvě osoby, které v okamžiku rekognice považovaly orgány činné v trestním řízení za osoby podezřelé. Podle názoru obviněného rekognice navíc nebyla provedena v souladu s §158a tr. ř., neboť jí nebyl přítomen soudce. Znovupoznání osoby ze dne 31. 3. 2016 by bylo možné hodnotit maximálně jako opětovné „natipování“ podezřelé osoby, které však není procesně použitelným důkazem a pokud soud tímto „natipováním“ prokazuje jeho vinu, zatížil své rozhodnutí vadou. Obviněný dále namítl, že v případě rekognice u poškozeného M. orgány činné v trestním řízení neodůvodnily, proč se podle jejich názoru mělo jednat o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Obviněný se domnívá, že s ohledem na popisy pachatelů a procesní chyby při provádění rekognice odůvodňující její nepoužitelnost, neměly být brány výpovědi obou poškozených v hlavním líčení jako stěžejní při rozhodování o jeho vině. Jeho vinu pak nelze rozhodně prokázat ani vyjádřením znalkyně, která sama uvedla, že „nelze na tom jednoznačně identifikovat pachatele“. Obviněný se domnívá, že jeho právo na nestranný soud bylo porušeno, neboť soud v rozsudku vůbec nezmiňuje, že jeden z poškozených při hlavním líčení zcela přesvědčivě uvedl, že obviněného nikdy neviděl a nepoznává jej. K nároku na náhradu škody obviněný uvedl, že existují důvodné pochybnosti o tom, že byl nárok poškozeného uplatněn řádně a z rozsudku rovněž není zřejmé, na základě jakých podkladů byla výše náhrady škody vyčíslena.
5. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. a §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 6 To 526/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě – pokud bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby (viz str. 3 usnesení II. stupně) obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 6-7 rozsudku, str. 4-6 usnesení). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či procesního pochybení spočívajícího v provedených rekognicích, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ani nezakládají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedeném (bod 10).
13. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného týkající se v přípravném řízení provedeného znovupoznání jeho osoby uvádí následující skutečnosti. Je pravdou, že rekognice může mít zásadní dopad na důkazní situaci, a proto obsahuje trestní řád detailní popis pravidel, která při jejím provedení musí být respektována. Podle §104b odst. 1 tr. ř. se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Podle §104b odst. 2 tr. ř. podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Podle §104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Podle §104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
15. Námitky obviněného zpochybňují jak povahu samotné rekognice coby neodkladného či neopakovatelného úkonu, tak znovupoznání jeho osoby poškozeným vůbec. Obviněný rovněž nesouhlasil s provedením rekognice podle fotografií, když bylo podle jeho názoru možné provést rekognici in natura. V neposlední řadě obviněný v této souvislosti uvedl, že rekognice dvou osob současně, jak tomu bylo v konkrétním případě, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 256/01.
16. K první skupině námitek obviněného, a sice k námitkám směřujícím proti povaze rekognice coby neodkladného či neopakovatelného úkonu a s tím související nevhodností provedení rekognice podle fotografií namísto rekognice in natura Nejvyšší soud uvádí, že policejní orgán v předmětné věci přistoupil k provedení rekognice za situace, kdy, pokud jde o osobu následně zjištěného pachatele, měl k dispozici prakticky jediný důkaz, a sice poměrně obecný popis útočníka podaný poškozenými v rámci vysvětlení. Poškození osoby útočníků neznali, neztotožnili je jménem. Jiný důkaz, který by vedl ke ztotožnění útočníků (výpověď další osoby, záznam z průmyslové kamery atp.) v tomto stadiu řízení k dispozici nebyl. Za takové důkazní situace nebylo možno dovodit, že by byl dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba, jak to vyžaduje §160 odst. 1 tr. ř. a ani, že by mohla být provedena rekognice in natura (jak tvrdí obviněný). Provedení rekognice podle fotografií přitom nabízelo učinit významný krok ke ztotožnění možných pachatelů, rozhodnout o případném zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám a umožnit tak rozšíření dosud provedeného dokazování dalšími směry. Bez provedení rekognice by naproti tomu hrozilo, že poškozený bude mít s nárůstem časového odstupu od předmětného jednání problém ztotožnit jeho pachatele a i případná důkazní hodnota takového ztotožnění bude slábnout. Podle všeobecně respektované judikatury je rekognice významným prostředkem k vyloučení nevinných osob z podezření, a plní tudíž účel ochrany individuálních práv osob před neodůvodněným stíháním a odsouzením (k tomu viz obviněným také zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01). Proto provedení rekognice podle fotografií jako neodkladného úkonu podle §158a tr. ř. shledává Nejvyšší soud v posuzovaném případě v souladu se zákonem – viz výklad níže.
17. K druhému okruhu námitek, tedy k námitkám zpochybňujícím výsledky rekognice celkově, Nejvyšší soud uvádí, že ani samotné provedení rekognice nevykazuje žádné procesní nedostatky, které by dovolovaly pochybnosti o její regulérnosti. Jak je patrné z protokolu o provedení rekognice (č. l. 51-55) a připojené fotodokumentace (č. l. 56-69), poškozený byl před provedením rekognice vyslechnut o okolnostech, za nichž obviněného vnímal včetně detailů, podle nichž by bylo možno jej poznat. Tento, jakož i další spoluobviněný, mu poté byli ukázáni mezi dalšími deseti osobami podobného zjevu. V průběhu rekognice označil poškozený obviněného jako osobu, která mu byla představena jako řidič. Tvrdí-li obviněný, že poškozený použil slova “by se mělo jednat o osobu č. 9” a v hlavním líčení obviněného nepoznal a není tak dostatečně určeno, že poškozený obviněného skutečně poznal, Nejvyšší soud takové tvrzení obhajoby hodnotí jako vytržené z kontextu a zcela účelové, vzhledem ke skutečnosti, že v protokolu o provedené rekognici na č. l. 55 je dále uvedeno, že poškozený ztotožnil obviněného jako osobu č. 9, přičemž toto své tvrzení poškozený doplnil i v hlavním líčení, kdy uvedl, že při rekognici obviněného poznal, ovšem u hlavního líčení díky změněnému vzhledu (k otázce změny vzhledu, ve snaze znejistit poškozené při identifikaci pachatele – viz např. str. 6 usnesení) obviněného již tak s určitostí učinit nemůže. Ve vztahu k zákonnosti rekognice Nejvyšší soud dále uvádí, že rekognici byl v souladu se zákonnými podmínkami přítomen soudce, jakož i nezúčastněná osoba (což je zřejmé z protokolu), protokol o rekognici obsahuje řádné zdůvodnění její neodkladnosti (s ohledem na věk poškozeného je zdůrazněna ev. ztráta paměťové stopy). Z obsahu protokolu přitom nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo poškození práv obviněného v důsledku nepřítomnosti obhájce (jenž by mohl být jejímu provedení přítomen, pokud by proběhla po zahájení trestního stíhání). Nepřítomnost obhájce byla v zájmu garance zákonnosti tohoto neodkladného úkonu plně vyvážena v souladu s ustanovením §158a tr. ř. přítomností soudce. I v tomto případě lze konstatovat, že prakticky shodné námitky uplatnil obviněný v průběhu odvolacího řízení, přičemž odvolací soud jim věnoval náležitou pozornost a dospěl k závěrům, které Nejvyšší soud považuje za plně odpovídající zákonu.
18. Třetí okruh námitek obviněný vztáhl ke skutečnosti, že v průběhu rekognice byli poškozenému ukázáni oba spoluobvinění, což považuje za rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01. Nejvyšší soud předně podotýká, že uvedený nález je ve vztahu k obsahu námitky obviněného nepřiléhavý a uvedenou problematiku neřeší. V tomto kontextu je třeba uvést, že i v případě, pokud by měly být znovu poznávány dvě osoby, nelze z ustanovení §104b tr. ř. dovodit, že by mezi ukázanými osobami musela být obligatorně pouze jedna poznávaná osoba, byť v praxi se často takto postupuje. Praxe zcela nezpochybnitelně v mnohých jiných případech akceptuje i opačný postup, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované (při dodržení ostatních podmínek pro zákonné provedení rekognice podle §104b tr. ř., a to včetně potřebného počtu osob, které se vzájemně neodlišují, kdy v konkrétním případě jich bylo dokonce o čtyři více, než jak stanoví příslušný právní předpis), neboť tím je nepochybně znovu poznávací proces pro poznávající osobu ztížen, zvláště když měla vidět takové osoby při jednom činu a současně, poněvadž při takovém provádění rekognice může dojít snadněji k záměně takto znovu poznávaných osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 429/2015-41).
19. Ve vztahu k obsahu dovolání, kde obviněný uplatňuje prakticky shodné námitky i ve vztahu k znovupoznání osob poškozenou, jakož i skutečnosti, že uvedené znovupoznání mělo pouze formu úředního záznamu Nejvyšší soud podotýká, že je sice pravdou, že znovupoznání osob poškozenou bylo, jak vyplývá z obsahu spisu, provedeno formou úředního záznamu podle §158 odst. 6 tr. ř., přičemž s jeho provedením coby důkazu nebyl v hlavním líčení vyjádřen souhlas obviněného a takový důkaz tedy neměl být proveden, nicméně poškozená dostatečně popsala a identifikovala osobu obviněného jak ve své výpovědi v přípravném řízení, která byla provedena v souladu s ustanovením §158a tr. ř. a která rovněž naplňuje způsobem uvedeným shora všechny potřebné náležitosti, tak v průběhu hlavního líčení, kdy zkonstatovala totožný stav chrupu obviněného s osobou označovanou jako „řidič“, nicméně se cítila znejistěna skutečností, že obviněný měl v době konání hlavního líčení vousy. V tomto směru je tedy potřebné opětovně zmínit, že shora uvedené námitky měly za cíl znevěrohodnotit nejen výpovědi poškozených ve vztahu k obviněnému jako pachateli trestného činu, přičemž jejich smyslem bylo také po procesní stránce je zpochybnit. Přitom za zásadní pro posuzování jejich procesní použitelnosti (jak rekognice, tak výslechů) lze označit skutečnost, že manželé M. učinili výpovědi podle §158a tř. ř. za přítomnosti soudce, následně rekognice s poškozeným M. rovněž proběhla v souladu se zákonem a k otázce způsobu jejich hodnocení se již vyjádřil Nejvyšší soud shora ve shodě se závěrem soudu odvolacího (i soudu prvního stupně) tak, že obviněný na základě provedených důkazů byl v souladu se zákonem uznán vinným předmětným trestným činem. V souvislosti s tímto obsahem námitek obviněného je potřebné uvést, že soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (str. 4-5) mj. také zmínil použitelnost či nepoužitelnost některých důkazů, což z dovolání obviněného nevyplývá, naopak jeho snahou je znevěrohodnotit důkazy jako celek, pokud jej usvědčují.
20. Co se týče obviněným zpochybňovaného postupu při uplatnění náhrady škody poškozeným, stejně jako určením výše škody soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud konstatuje, že podle §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§175a odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z obsahu poučení poškozeného na č. l. 46 vyplývá, že poškozený uplatnil nárok na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, který vznikl v důsledku předmětného protiprávního jednání obviněného, a to ve výši 25 000 Kč. Pro závěr, že byl nárok uplatněn řádně, svědčí nejen výše zmíněný důkaz založený ve spise, ale také připojení se s náhradou škody u hlavního líčení. Nelze tedy akceptovat námitku obviněného, že by nárok poškozeného nebyl uplatněn řádně, když ani sama námitka obviněného není blíže konkretizována a Nejvyšší soud není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07]. Pokud jde o námitku obviněného, že z rozhodnutí soudů není zřejmé, na základě jakých podkladů byla výše náhrady vyčíslena, pak musí Nejvyšší soud uvést, že z ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. V předmětné trestní věci nevyvstaly pochybnosti o hodnověrnosti svědků - manželů M. Z jejich výpovědi vyplynulo, které věci jim byly obviněným odcizeny a rovněž tak hodnota těchto věcí, které jsou blíže konkretizovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za důkazního stavu, kdy o hodnověrnosti poškozených nejsou pro orgány činné v trestním řízení pochybnosti, jedná se o starší osoby (více jak osmdesát let), kdy nebylo možno předložit fotografie odcizených věcí, ale především vzhledem ke skutečnosti, že hodnota uváděná poškozenými k jednotlivým odcizeným věcem, není v nepoměru k cenám takového srovnatelného zboží, musel Nejvyšší soud konstatovat, že důkazem - výpovědí poškozených byla hodnota odcizených věcí prokázána, a tím byla zjištěna obviněným způsobená škoda.
21. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi a námitkou obviněného ohledně tzv. extrémního rozporu (viz bod 10) dále Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
22. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž závěry soudů jsou způsobem zákonu odpovídajícím rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí [soud druhého stupně poukazuje na tu skutečnost, že vedle výpovědí poškozených je vina obviněného prokázána nepřímo také zpracovatelkou odborného vyjádření z oboru grafologie a dále také shodným „způsobem páchání trestné činnosti“, což bylo jednoznačně prokázáno mj. rozsudky, které jsou zmíněny ve výroku rozsudku v souvislosti s ukládaným souhrnným trestem (viz str. 5-6 usnesení soudu II. stupně)].
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu