ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.785.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 785/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněné L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 7 To 50/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 24 T 22/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 24 T 22/2013, byla obviněná L. S. v bodech 1., 2. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
ad 1. v ulici R., v obci K., dne 12. 11. 2010 po předchozí žádosti obviněné L. S. spoluobviněný P. G. předložil této, jako zástupkyni Města K. ve funkci starostky, pod označením své firmy P. G.– provádění staveb, se sídlem J., K. V., fakturu na částku 51.760 Kč adresovanou Městu K., R., s uvedením textu „fakturuji Vám na základě ústní dohody za provedené stavební práce (úprava lesních cest) v katastrálním území K. (D. H.)“, jako fakturaci za práce odvedené na úpravě cesty vedoucí z panelové cesty směrem k místnímu kamenolomu a koupališti v K., která se nachází na pozemkové parcele, údajně spočívající ve vyplnění výmolů na cestě frézovanou drtí a zpevnění plochy před hrází koupaliště, která se nachází na pozemkové parcele ve stejném katastrálním území K. n. T., a to v období od 12. 10. 2010 do 12. 11. 2010, obviněná L. S. jako starostka fakturu přijala jménem Města K. dne 12. 11. 2010, téhož dne si fakturovanou částku vyplatila v hotovosti z pokladny na základě výdajového pokladního dokladu bez číselného označení, a dne 15. 11. 2010 nechala tuto skutečnost zavést do účetnictví Města K. pod č. 1435/2010, s oboustranným vědomím, že se jedná o smyšlenou fakturu na základě nepravdivých údajů, neboť fakturované práce nebyly nikdy vykonány, přičemž obviněná jako členka zastupitelstva obce ve funkci starostky si byla vědoma, že podle §103 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu obce a že je podle §83 odst. 1 téhož zákona povinna hájit zájmy obce, kdy tak byla způsobena škoda ve výši 51.760 Kč Městu K., se sídlem R., K.,
ad 2. v ulici R. v K., dne 15. 11. 2010 předložila jako starostka obce k zaúčtování do účetnictví Města K. fakturu č. 210319/2010 ze dne 23. 8. 2010 na částku 24.000 Kč vydanou společností Dragon production, s. r. o., ačkoli si byla plně vědoma, že účetní doklad není adresován Městu K., ale firmě V. S. jako příloha k vyúčtování akce Letní slavnosti K., a byla již uhrazena dne 26. 8. 2010 v plné výši souhrnnou fakturou vydanou firmou V. S. na částku 52.800 Kč z účtu Města K., přičemž částku 24.000 Kč si obviněná ponechala pro vlastní potřebu, a jednala tak jako členka zastupitelstva obce ve funkci starostky, přičemž si byla vědoma, že podle §103 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, za výkon své funkce odpovídá zastupitelstvu obce a že je podle §83 odst. 1 téhož zákona povinna hájit zájmy obce, a svým jednáním způsobila Městu K. se sídlem R., K., škodu ve výši 24.000 Kč.
2. Za tyto přečiny byla obviněná odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v radě obce a výkonu funkce starostky obce na dobu třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 7 To 50/2017, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnou L. S. odsoudil podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná L. S. podala proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž zdůraznila, že směřuje proti výrokům o výši trestu, výši škody i proti odůvodnění rozsudku, ve kterém jsou popisovány důvody neopodstatněně svědčící pro správnost rozhodnutí soudů obou stupňů, protože se soud řádně nevypořádal s výpověďmi všech svědků ani s výpovědí spoluobviněného P. G., považovala uvedená rozhodnutí za nesprávná.
5. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným v bodě 1. obviněná brojila námitkami proti věrohodnosti výpovědi svědka P. G. (dříve spoluobviněného), protože svá tvrzení účelově měnil, když v přípravném řízení tvrdil, že faktury vystavil, práci vykonal, dostal za ni zaplaceno, peníze zavedl do účetnictví a odvedl z nich příslušné daně, kdežto v hlavním líčení již v postavení svědka svedl veškerou vinu na obviněnou. Tuto jeho druhou výpověď obviněná považovala za nepoužitelnou a soud jí neměl uvěřit, neboť by zjistil, že P. G. částku vyfakturoval a odvedl daň z přijatých finančních prostředků, jak uváděl v původní výpovědi. Poukázala i na to, že z výpovědí ostatních svědků P. N., J. J., J. A. a J. L. vyplynulo, že sice nemohou jednoznačně vyloučit, že by se na cestě konaly nějaké práce, nicméně ani o ně nebylo možné závěry o vině opírat, protože si nepamatují, kdy a kým byla cesta opravena. Tím připustili, že k opravám došlo, a soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, kterou obviněná považovala za porušenou, neboť veškeré provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně v její neprospěch a soudy na jejich podkladě dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že její jednání je trestným činem, ačkoli tím je výlučně a pouze čin spoluobviněného P. G. Jestliže soudy neuvěřily tomu, že by s ním bez předchozí objednávky uzavřela smlouvu, poukázala na občanský zákoník, podle něhož lze smlouvu ujednat i ústně, jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Soudu vytkla, že této její obhajobě neuvěřil.
6. Výpověď J. B., pokud uvedla, že se na městském úřadě záhadně ztratil příjmový doklad podepsaný P. G., jenž se objevil až s odstupem několika měsíců, obviněná považovala za „podivné svědectví“ a podivení vyjádřila i k tomu, že P. G. nedostal od městského úřadu K. proplacené faktury za 150.000 Kč za opravu kostela, kterou mu zadávala, a na to, že i ohledně této skutečnosti jmenovaný svá tvrzení měnil. Pro objasnění svých postojů vyjádřila, že pokud by skutečně měla úmysl skrze spoluobviněného P. G. od Města K. peníze získat, zvolila by jednodušší způsob, například by nechala navýšit rozpočet na opravu kostela, a peníze by si poté vzala přímo od spoluobviněného. Z uvedeného dovodila, že celá kauza byla účelově vykonstruována s cílem ji zdiskreditovat a odsoudit za každou cenu i bez důkazů, a to i s přihlédnutím k tomu, že se trestná činnost kladená jí za vinu začala vyšetřovat v době těsně před komunálními volbami.
7. K dílčímu útoku pod bodem 2. obviněná namítala, že smlouvu o provedení reklamních upoutávek s panem V. S. uzavřela jako starostka obce, fakturu od něj převzala a také předala k zaúčtování. Jedinou chybou bylo, že prostředky vyplatila panu V. S. osobně, aniž faktura obsahovala požadované náležitosti, v důsledku čehož nebyla založena do účetnictví. Před soudem však nebyly připuštěny důkazy svědčící o tom, že obec Město K. má ještě jednu fakturu na jméno V. S. se stejnou hlavičkou, která byla vyplacena také hotově, avšak nebyla předmětem obžaloby. Poukázala na to, že nebyla brána v potaz svědecká výpověď I. P., účetní Města K., podle které by nikdy nezaúčtovala doklad, jenž by nebyl podepsán příjemcem.
8. Obviněná zpochybnila také věrohodnost výpovědi V. S., jenž popřel, že by nějakou fakturu vystavoval a přijal proti ní peníze, a uvedla, že jde o osobu, která je zmiňována v několika „kauzách z K.“, kde trhovci s ním měli podobný problém, na což však soudy nebraly ohled a svědeckou výpověď V. S. považovaly za přesvědčivou. Setrvala na tom, že faktura s chybou původně jím vystavená byla sice proplacena, avšak nemohla být zahrnuta do účetnictví, a když požadovala novou bezvadnou fakturu, tuto již nevystavil a po zahájení trestního stíhání obviněné začal tvrdit, že žádné práce nevykonával a peníze nedostal.
9. Jestliže se obviněná za účelem objasnění tvrzených skutečností domáhala provedení navrhovaných důkazů, spatřovala je důležitými pro zmapování vývoje celé své trestní věci, a pokud ji soudy nevyhověly, byla zkrácena na svých právech, protože i přes uvedené nedostatky setrvala na tom, že skutek, jak byl soudy zjištěn, se nestal, a proto se nemůže jednat o trestný čin, jenž je v něm shledáván.
10. Výhrady obviněná vznesla i proti výši škody, která nemůže být shledávána v takovém rozsahu, jak soudy určily, a to s ohledem na režim nakládání obce s dotacemi, který soudy nesprávně vyhodnotily. Neztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že prostředky poskytnuté z dotací obci se stávají jejími prostředky. Pokud obec nesplní podmínky čerpání dotace, je povinna tyto prostředky vrátit, a proto i výše škody by se snížila. Současně měla být výše škody snížena i o DPH, neboť městský úřad si vynaložené DPH uplatní v rámci daňového přiznání k dani z přidané hodnoty. Proto, když P. G. daň z přidané hodnoty státu odvedl, byla i o tuto částku fiktivní škoda nižší. Podle obviněné tak škoda nepřesáhla 50.000 Kč, pokud soudy uvedené skutečnosti nebraly do úvahy, i v tomto směru byla podle ní porušena zásada in dubio pro reo .
11. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání zmínila v předchozím řízení (věc tehdy byla posouzena jako přečin podvodu) v této věci první vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 541/2016, jímž byla po zrušení předchozích rozhodnutí věc vrácena Okresnímu soudu v Sokolově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a při respektování názoru dovolacího soudu věc posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Již v uvedeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval správnost popsaných skutků s tím, že námitky obviněné proti nim nebyly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž i tehdy obviněná namítala nevěrohodnost svědků P. G. a V. S. Obdobně Nejvyšší soud v uvedeném usnesení reagoval na námitku obviněné, že v případě faktury šlo o skutečně provedené práce, anebo že firmě V. S. uhradila částku 24.000 Kč. Proto i výhrady, které v nyní podaném dovolání obviněná založila opět na tvrzení o nevěrohodnosti jmenovaných svědků, jde pouze o snahu zpochybnit výsledky dokazování, což státní zástupkyně považovala za námitky, které není možné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a to i ve vztahu k výhradám proti nedostatkům v rozsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně zdůraznila, že pokud soudy k návrhu obviněné důkazy neprovedly, vyložily, že ty, které obviněná navrhovala, by byly nadbytečné, protože skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny.
13. Protože výsledky provedeného dokazování v posuzované trestní věci bylo dostatečně objasněno, za jakých okolností obviněná peníze, které jí byly svěřeny, zpronevěřila, zejména bylo prokázáno, že jako jediná měla přístup k bankovnímu účtu prostřednictvím platební karty, kterou ke konci funkčního období používala, státní zástupkyně považovala i použitou právní kvalifikaci za správnou. V souladu s ní zdůraznila, že obviněná majetkoprávní úkony byla oprávněna činit podle §102 odst. 2 písm. m) a §102 odst. 3 zákona o obcích. S ohledem na to, že obviněná nevytkla právní vady, ale brojila jen proti učiněným skutkovým zjištěním a procesnímu postupu soudů, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
14. Uvedené vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jí označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již jednou v této věci rozhodl a z podnětu dovolání obviněné usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 541/2016, dříve přezkoumávaná rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil, je třeba předeslat, že byl nyní oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumávání správnosti téhož postupu soudů by znamenalo nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští [srov. §265n tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 (uveřejněné pod č. 29/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (shodný důvod užila obviněná i v předešlém dovolání) slouží pro nápravu právních vad a lze jej uplatnit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, ale důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „…Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
21. Nejvyšší soud přitom může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění jen při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
IV. K námitkám obviněné
22. Nejprve je vhodné zmínit, že pokud obviněná v obsahu dovolání uvedla, že dovolání soustředila proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud toto konstatování za slovní neobratnost, neboť při striktním výkladu by tuto část dovolání bylo nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož „jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné“. Podle obsahu dovolání je však zřejmé, že obviněná vytýkala vady výroku o vině, s nímž se neztotožnila, a tak splnila požadavek, že důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 212/2012, ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 921/2015, ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 499/2018, aj.). Lze proto připustit, že tato zásada byla respektována a Nejvyšší soud zmíněnou část dovolání obviněné za nepřípustnou nepovažoval.
23. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněná své výhrady směřovala zásadně proti tomu, že se dílčí útoky, jimiž byla uznána vinnou v bodech 1. a 2., nestaly tak, jak jsou ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně popsány. Tyto své výhrady založila na tvrzení o nevěrohodnosti svědků P. G. a V. S., a na tom, že práce uvedené na faktuře byly skutečně provedeny, nebo že firmě V. S. částku 24.000 Kč uhradila. Namítala jednostranné a účelové hodnocení důkazů soudy v její neprospěch, a v návaznosti na to se domáhala aplikace zásady in dubio pro reo .
24. K těmto námitkám je třeba uvést, že byly v obdobné rovině uplatněny již v předchozím dovolání obviněné podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 7 To 281/2014, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 24 T 22/2013, které byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 541/2016, v němž na ně Nejvyšší soud reagoval jen stručně a vypořádal se s nimi konstatováním, že „ námitky na označený dovolací důvod nedopadají, protože obviněná jimi vytýkala postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. procesní vady, které stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud neměl povinnost na podkladě těchto námitek obviněné dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumávat “.
25. I přes tyto závěry, a přestože je zřejmé, že obviněnou nyní uplatněné argumenty již byly v dřívějším rozhodnutí zkoumány, nebylo tomu z hlediska porušení zásad spravedlivého procesu a ve vztahu k nově použité právní kvalifikaci podle §206 tr. zákoníku, podle níž byla obviněná nyní uznána vinnou. Proto Nejvyšší soud s vědomím nutnosti nepřehlédnout případné pochybení zakládající porušení zásad, jak jsou vymezeny v bodě 20. shora, posuzoval, zda soudy dodržely všechna procesní pravidla stanovená pro objektivní posouzení věci, správnost procesních postupů soudů, která vydání přezkoumávaných rozhodnutí předcházela, zejména z hledisek dodržení principů stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to zásadně i proto, že soud prvního stupně v rámci svého nového rozhodování doplnil dokazování (zejména o výslechy obviněné a dále svědků P. G., I. P., písemné vyjádření Města K., seznam schválených projektů – č. l. 680 až 982, 685 až 701,716b až 719).
26. Jestliže obviněná v dovolání brojila proti věrohodnosti svědka P. G., vytýkala, že v průběhu řízení, jak se změnilo jeho procesní postavení, změnil i svou výpověď. Soud prvního stupně se i touto skutečností zabýval a učiněná zjištění i postoje k nim vysvětlil na stranách 7 a 8 svého rozsudku, kde uvedl, že věrohodnost P. G. nebyla ničím zpochybněna, což prověřoval mimo jiné i přistoupením ke konfrontaci jmenovaného s obviněnou L. S., při níž tento svědek setrval na své původní výpovědi, v níž velmi podrobně popsal, za jakých okolností k jeho trestnému jednání došlo a co jej ke spáchání činu vedlo. Zdůraznil přitom, že svědek po celou dobu své výpovědi hovořil plynule, nahlas a udržoval oční kontakt s obviněnou, přičemž jeho výpověď je navíc podporována dalšími provedenými důkazy. Soud tuto jeho výpověď dále posuzoval v kontextu s tím, co svědek uváděl dříve v procesním postavení obviněného, avšak ani v tomto srovnání neshledal důvod pro znevěrohodnění jeho svědecké výpovědi, neboť veškeré jím uváděné skutečnosti korespondují i s listinnými důkazy vyhotovenými v roce 2010, tedy ještě před tím, než ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení proti oběma obviněným, což vylučuje jakoukoli účelovost jejich změny, jak se snažila naznačit obviněná v rámci své setrvalé obhajoby. Správnost těchto jeho úvah a závěrů potvrdil také odvolací soud na stranách 5 a 6 napadeného rozsudku.
27. Pokud obviněná zpochybňovala věrohodnost výpovědi V. S., i na tyto její námitky soudy reagovaly (viz strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně uvedl, že jmenovaný svědek byl opakovaně slyšen při hlavních líčeních a vždy uvedl tytéž skutečnosti, zejména že vystavil pouze jedinou fakturu, kterou nárokoval proplatit, která koresponduje s fakturou provedenou soudem jako listinný důkaz, jejíž autentičnost tento svědek, jemuž byla předložena soudem k nahlédnutí, potvrdil a na podporu svého tvrzení doložil také peněžní deník a daňové přiznání za srpen 2010. Protože soud dospěl k závěru, že výpověď L. S. je po celou dobu trestního řízení v podstatných okolnostech neměnná, nevznikly v ní žádné podstatné rozpory a je podpořena také dalšími listinnými důkazy, přistupoval k ní jako k výpovědi věrohodné a také usvědčující obviněnou z jednání kladeného jí za vinu, jakož i z účelovosti její obhajoby. Pokud tedy obhajoba navrhovala opětovný výslech tohoto svědka, soud jejímu návrhu nevyhověl, neboť jej nepovažoval za potřebný, když by jím nemohly být zjištěny žádné nové relevantní informace, které by více přispěly k objasnění věci, o jejímž skutkovém základu soud za daného stavu dokazování neměl žádné pochybnosti.
28. Lze shrnout, že z uvedeného je zřejmé, že zejména soud prvního stupně přistupoval k celé důkazní situaci důsledně a s potřebnou pečlivostí vyhodnocoval věrohodnost každého klíčového svědka a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi, na jejichž podkladě shledal, že tyto svědecké výpovědi jsou potvrzovány dalšími nepřímými důkazy. Zároveň vysvětlil, proč na jedné straně nepřijal verzi obviněné a přitom jiným důkazům uvěřil a na jejich základě vystavěl své skutkové závěry (srov. strany 3 až 13 rozsudku soudu prvního stupně). Správnost těchto závěrů i k nim vedoucích postupů následně potvrdil také odvolací soud (viz strany 5 až 6 napadeného rozsudku).
29. Nejvyšší soud poznamenává, že soudy své závěry o vině obviněná vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech, které hodnotily na základě logiky a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s podmínkami §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž jimi učiněné skutkové i právní závěry jsou výsledkem řádného řízení, neboť soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků nepochybil a též dostatečným způsobem a v potřebné míře vyložil, proč některým z nich uvěřil a jiným nikoli.
30. Tento postup svědčí o dodržení zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a lze dodat, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení. Takové zhodnocení z pohledu Nejvyššího soudu odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, k níž jsou obecné soudy povolány. Soud v souladu se zásadou nezávislosti rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
31. Jestliže se obviněná domáhala využití principu in dubio pro reo , pro ten v přezkoumávané věci nebyl prostor, protože jej nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály, protože v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněné se zejména soud prvního stupně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněné, tak ty, které vyznívaly v její neprospěch (viz strany 6 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Je tak zřejmé, že soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 a 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Měly na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, apod. provádí zásadně soud prvního stupně, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
32. Nutné je však podotknout, že obviněná v dovolání tvrdí skutečnosti, které z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly, a její výpověď se opírá o názory, které nemají rovněž oporu v provedených důkazech, jestliže se domnívá, že je jí za vinu kladená trestná činnost podložena vykonstruovanými důkazy ve snaze ji zdiskreditovat před komunálními volbami. Takto uváděné argumenty stojí zcela osamoceně bez logického zakotvení v širších okolnostech, které byly v rámci provedeného dokazování objasněny, a lze je proto považovat jen za účelovou snahu obviněné zbavit se trestní odpovědnosti.
33. Uvedené obhajobě obviněné nebylo možné přisvědčit, neboť Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, a to ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, protože soudy v posuzované věci se obhajobou obviněné v potřebné míře zabývaly a umožnily jí, aby navrhovala důkazy, a na její návrhy adekvátně reagovaly s tím, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)]. V řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125 tr. ř., napadená rozhodnutí jsou přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněna, a tudíž z pohledu zachování práva na spravedlivý proces jim nelze žádné zásadní nedostatky vytýkat. Nejedná se o případ tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
34. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, neboť postup soudů obou stupňů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
35. Skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a výsledky provedeného dokazování objasněn, nevykazuje nedostatky, na něž obviněná v dovolání poukazovala.
V. K výhradám proti výši způsobené škody
36. V dovolání obviněná kromě uvedených skutkových námitek přezkoumávaným rozhodnutím vytýkala v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostatky ve způsobu, jakým byla vypočtena výše škody. V té souvislosti především zmínila, že šlo o finanční prostředky poskytnuté obci z dotací s tím, že pokud obec nesplní podmínky čerpání dotace, je povinna tyto prostředky vrátit, a proto i výše škody by se snížila. Výše škody podle ní měla být snížena i o daň z přidané hodnoty, kterou městský úřad uplatní v rámci daňového přiznání, jakož i o část této daně odvedenou státu P. G., v důsledku čehož by výsledná výše škody nepřesáhla 50.000 Kč. Nejvyšší soud tyto námitky obviněné nepovažuje za důvodné.
37. Podle učiněných skutkových zjištění obviněná jako starostka jednak přijala jménem Města K. fakturu za fiktivní činnosti, na jejímž podkladě si proplatila v hotovosti z pokladny tohoto úřadu částku 51.760 Kč, a tuto fakturu nechala zavést do účetnictví Města K., s vědomím, že se jedná o smyšlenou fakturu na základě nepravdivých údajů, neboť fakturované práce nebyly nikdy vykonány (viz bod 1.). V druhém případě předložila k zaúčtování do účetnictví Města K. fakturu na částku 24.000 Kč vydanou společností Dragon production, s. r. o., ačkoli si byla plně vědoma, že účetní doklad není adresován Městu K., ale firmě V. S. jako příloha k vyúčtování akce Letní slavnosti K., a byla již uhrazena v plné výši souhrnnou fakturou z účtu Města K. Uvedenou částku 24.000 Kč si též obviněná ponechala pro vlastní potřebu. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění, podrobně v rozsudku rozvedených, shledal, že obviněná popsaným jednáním způsobila Městu K. v případě skutku pod bodem 1. škodu ve výši 51.760 Kč a skutkem ad 2. škodu ve výši 24.000 Kč. Vzhledem k tomu, že jde o dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry, škoda v součtu činí 75.760 Kč, jde ve smyslu §138 tr. zákoníku o větší škodu, za niž se považuje škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč ( k tomu též s rov. strany 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně).
38. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ohledně výše způsobené škody ztotožnil a k obsahově shodným námitkám obviněné uplatněným v podaném odvolání vysvětlil, že je nelze akceptovat, neboť prostředky poskytnuté obci v rámci dotace se stávají prostředky, které obec vynakládá na dotované účely svým jménem a které v tomto směru vstupují do jejího účetnictví a do jejího majetku bez dalšího, a obec je povinna je řádně vyúčtovat. I dotace je tudíž majetkem obce. Navíc odvolací soud upozornil, že v posuzovaném případě nejde o peníze fakticky vynaložené na dotovanou slavnost, ale pouze „odčerpané“ z majetku obce pod touto záminkou. Za nepřípadné považoval i argumenty obviněné o možnosti odečítat daň z přidané hodnoty, protože cena zpronevěřené věci je vždy cenou obvyklou podle §137 tr. zákoníku, tedy včetně příslušných daní, které je třeba odvést (srov. strany 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
39. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům soudů obou stupňů doplňuje, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněná byla uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž způsobila Městu K. škodu tím, že zpronevěřila finanční prostředky, které jí byly svěřeny, a šlo tedy o úmyslné jednání spočívající v přisvojení uvedených finančních prostředků. V tomto případě je proto škodou celková výše těchto částek, které použila ve svůj prospěch, neboť tak činila zcela v rozporu s tím, k čemu jí tyto finanční prostředky byly svěřeny. U trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, a to i v případě, když pachatel dal na místo zpronevěřené věci jinou věc téhož druhu, ale nezastupitelnou. Nelze zde vycházet jen z rozdílu mezi hodnotou věci zpronevěřené a hodnotou věci za tuto věc pachatelem vynaložené. Takové jednání pachatele je jen pokusem o náhradu nebo částečnou náhradu škody. Právě z tohoto hlediska je však pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu třeba přesně zjistit jak hodnotu věci zpronevěřené, tak i hodnotu věci, která byla pachatelem dána místo ní [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1962, sp. zn. 8 Tz 49/62 (uveřejněný pod č. 2/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle okolností, za nichž byl v přezkoumávané věci přečin zpronevěry spáchán, je nepochybné, že je škodou součet obou částek, které si obviněná přivlastnila, protože právě v této výši byl majetek poškozené zkrácen.
40. Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a jde tedy o újmu majetkové povahy. Spadá sem nejen zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tj. to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Došlo-li zpronevěřením, tj. protiprávním použitím věci či jiné majetkové hodnoty k jinému, nežli svěřenému účelu, již k dokonání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá takto neoprávněně použitá (zpronevěřená) peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později přisvojené peníze nebo jejich část vrátí poškozenému, škodou je tedy celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jakákoliv následná dispozice s věcí již nemá na naplnění znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu žádný vliv, neboť obviněná tím, že vědomě užila finanční prostředky v rozporu s účelem svěření a nepoužila je tak, jak byla povinna, zmařila základní účel svěření, a musela si tak být vědoma toho, že takovým užitím způsobí škodu, a to právě ve výši, v jaké peněžní prostředky neoprávněně odčerpá (srov. například rozhodnutí č. 54/1967-II. Sb. rozh. tr. nebo č. 32/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1060/2017, nebo ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 70/2016).
41. V přezkoumávaném případě, kdy zpronevěřenou věcí byly peněžní prostředky, je třeba za škodu považovat výši zpronevěřené částky, která byla zjištěna v době, kdy byl čin dokonán tj., kdy ke zpronevěření došlo. Pro dokonání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je rozhodný okamžik, ve kterém pachatel vyloučil poškozeného z dispozice s věcí, a způsobil tím škodu na cizím majetku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010 až 2011).
42. Lze též dodat, že pachatel si podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice způsobem, jenž maří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Odčerpala-li obviněná na základě fiktivních či záměrně neproplacených faktur z účtu a majetku obce Město K. peníze, tedy cizí věc, která jí byla jako starostce obce svěřena, vznikla obci škoda, za niž je třeba považovat újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozené bez ohledu na skutečnost, zda následně byly tyto faktury zahrnuty do daňových přiznání příslušných osob (dodavatelů, apod.) a nárokován například odpočet daně z přidané hodnoty (stejně jako daň z příjmu právnických osob) či nikoliv. Klíčovým znakem protiprávního jednání obviněné tedy byl její úmysl přisvojit si cizí věc, kdy došlo k fiktivnímu (podvodnému) vystavování a proplácení faktur a na základě toho „vyvádění“ finančních prostředků poškozené mimo její sféru. Za škodu v trestněprávním smyslu je proto třeba považovat veškerý majetkový rámec takovéto finanční transakce (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015). Je vhodné též odkázat na §137 tr. zákoníku, které vymezuje zákonné metody postupu pro výpočet škody. Pokud soudy vyšly při stanovení škody z částky, o níž se zmenšil majetek poškozeného, tedy z částky včetně DPH, nelze takovému postupu nic vytýkat. Je však třeba zdůraznit, že se tímto postupem stanoví výše škody pro účely trestního řízení, tedy pro účely vyvození trestní odpovědnosti pachatele, pokud je škoda základním znakem skutkové nebo kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3724/2016). Výhrada dovolatelky, že by ze způsobené škody měla být odečtena částka daně z přidané hodnoty, je proto nedůvodná.
43. Pokud jde o požadavek obviněné na snížení výše škody s ohledem na dotační politiku obce, nemá opodstatnění. Navíc jí za vinu kladená trestná činnost neměla s dotační politikou obce vůbec nic společného, a její obhajoba spočívala v tom, že vycházela z vlastní verze založené na okolnostech, které nebyly výsledky provedeného dokazování prokázány. Naopak v rozporu s nimi své názory předkládala tak, jako by se v bodě 2. jednalo o skutečnou platbu, čímž zcela pomíjela skutková zjištění, která soudy prokázaly. Proto i pro závěry o výši škody je třeba brát do úvahy jen ty okolnosti, které mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, tedy to, že obviněná uvedené finanční prostředky v rozporu s účelem, k němuž tyto byly jako obecní finance určeny, je odňala z dispozice jejich vlastníka, čímž se sama obohatila a poškozené v této výši způsobila škodu.
44. Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněné ve vztahu k výši způsobené škody neopodstatněnými.
VI. Závěr
45. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i z připojeného spisového materiálu vyplynuly všechny rozhodné skutkové okolnosti a na nich vystavěné právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, proti němuž obviněná brojila, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu