ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.749.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 749/2019-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 To 90/2019-631, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 18/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 1. 2019, č. j. 2 T 18/2018-600, uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
nejméně od dubna 2016 do 11. 4. 2018 na nezjištěném místě použitím hydroxidu sodného, kyseliny chlorovodíkové, toluenu, plynového vařiče a dalších pomůcek opakovaně vyrobil přesně nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího psychotropní látku metamfetamin a z něj po inkasu sjednané kupní ceny případně se slibem její dodatečné úhrady zejména v XY, okres Praha-východ, a na dalších místech postupně předal dále jmenovaným osobám zmíněný materiál, a to
v pěti případech v množství po 1 gramu R. M., narozenému XY,
ve dvou případech v množství po 0,5 gramu P. M., narozené XY,
ve třiceti šesti případech v množství po 1 gramu M. M., narozené XY,
ve sto případech v množství po 1 gramu M. Š., narozené XY,
ve dvou případech v množství po 1 gramu M. G., narozenému XY,
v jednom případě v množství 4 gramy L. K., narozené XY,
a dne 11. 4. 2018 měl v jím obývaném domě na adrese XY, XY, okres Praha-východ, uloženy tři plastové nádoby s celkovým objemem kapaliny 8904 mililitru, obsahující celkem 199,97 gramu pseudoefedrinu báze (244,15 gramu pseudoefedrinu hydrochloridu), a to za účelem další výroby metamfetaminu, jehož tímto způsobem hodlal získat 179,83 gramu, což se mu v důsledku zajištění tohoto materiálu policejním orgánem nepodařilo,
přičemž obžalovaný metamfetamin vyráběl a prodával, aniž by mu byla taková činnost povolena.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně odsoudil obviněného jednak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále mu uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, přičemž jednu denní sazbu stanovil ve výši 500 Kč, kdy celková výměra takto uloženého peněžitého trestu činila 100 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále soud prvního stupně uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to 34 500 Kč v hotovosti a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 To 90/2019-631, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť jej po přezkoumání napadeného rozsudku a postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal důvodným.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu nyní podává prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu. Naplnění označených dovolacích důvodů přitom obviněný spatřuje v tom, že trestní řízení vedené proti jeho osobě vykazuje celou řadu procesních vad, jakož i nesprávné skutkové a právní závěry. V tomto směru dále obviněný zpochybňuje provedené dokazování, resp. namítá, že provedení jednotlivých důkazů bylo toliko zdánlivé a dovozuje, že o jeho trestné činnosti si soudy obou stupňů neobstaraly dostatek důkazů, popřípadě tyto nesprávně vyhodnotily.
5. Konkrétně obviněný namítá, že jednotliví svědci byli nejprve vyslechnuti postupem podle §158 odst. 6 tr. řádu, kdy však tyto výslechy byly provedeny bez přítomnosti jeho obhájce, načež se následně staly podkladem pro další procesní postup v jeho trestní věci. Stran svědkyně P. M. pak obviněný tvrdí, že tato zjevně spolupracovala s policejním orgánem, který ji měl nejméně dvakrát navést k tomu, aby od obviněného zakoupila psychotropní látku.
6. Další procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení pak obviněný spatřuje v tom, že na podkladu výslechů jednotlivých svědků podle §158 odst. 6 tr. řádu u něj byla dne 11. 4. 2018 provedena domovní prohlídka, která se uskutečnila ve zcela neobvyklou ranní hodinu, kdy do jeho nemovitosti násilně vtrhl policejní orgán a tuto ihned prohledal, čímž mu způsobil škodu v řádech desetitisíců korun, přičemž tomuto jednání nebyl ani přítomen jeho obhájce. Obviněný navíc považuje za nepřijatelné a jdoucí proti všem zásadám trestního řízení, aby to byl on sám, kdo se bude domáhat svého výslechu před provedením domovní prohlídky podle §84 tr. řádu.
7. Za další procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení dále obviněný považuje skutečnost, že jemu, ani jeho obhájci, nebylo doručeno opatření o přibrání znalce ze dne 16. 4. 2018, č. j. KRPS-36339-135/TČ-2018-011571, ačkoliv takový postup jednoznačně upravuje trestní řád. Přitom způsob, jakým se s danou námitkou vypořádaly soudy obou stupňů, které jednak odkázaly na (dle obviněného) zjevně nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu a dále uvedly, že se s opatřením o přibrání znalce mohli obviněný a jeho obhájce seznámit při prostudování spisu, označuje za velmi svérázný a dodává, že opatření o přibrání znalce bylo obhajobě doručeno až v průběhu hlavního líčení. K tomu obviněný doplňuje, že znalecký posudek ze dne 14. 7. 2018, č. j. KUP-3587-1/ČJ-2018-2306PC, který byl v dané trestní věci vypracován, představoval jeden ze zásadních důkazů proti jeho osobě, a proto bylo povinností soudů obou stupňů se s výše naznačenou námitkou náležitě vypořádat, což však tyto neučinily (k tomu obviněný poukazuje na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1682/07). Z těchto důvodů má obviněný za to, že celé trestní řízení trpí nenapravitelnou vadou (spočívající v nedoručení opatření o přibrání znalce), jež má z hlediska jeho trestní odpovědnosti fatální následky, a proto nemohl být shledán vinným ze spáchání shora označeného trestného činu.
8. Obviněný je tak přesvědčen, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a celé trestní řízení tak trpí zjevně nenapravitelnými vadami. Z tohoto důvodu obviněný navrhuje, aby jednak předseda senátu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. řádu o odložení nebo přerušení výkonu napadeného usnesení odvolacího soudu, a dále aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a na základě §265l odst. 1 tr. řádu mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta přitom nesdílí náhled obviněného, podle něhož se rozhodnutí soudů nižších stupňů zakládají na nedostatečných skutkových zjištěních, když jeho výhrady označuje za irelevantní, neboť představují pouhou polemiku s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjistily skutkový stav věci. Obdobně státní zástupkyně odmítá námitky obviněného stran údajné nezákonnosti provedení domovní prohlídky a výslechu svědků, přičemž konstatuje, že tyto (ani předchozí) námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu státní zástupkyně dále dodává, že dovolání obviněného obsahuje toliko skutkové a procesní námitky, jejichž prostřednictvím se tento domáhá zpochybnění zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a přehodnocení provedených důkazů, jakož i vyvozených skutkových zjištění, a to v jeho prospěch. Uvedené námitky podle státní zástupkyně nejenže nelze podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, ale v tomto případě nejde ani o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, popřípadě mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, který by byl zapříčiněn tím, že tyto přihlédly k nezákonně opatřeným či provedeným důkazům (za které obviněný označuje znalecký posudek a postup policejního orgánu vůči svědkyni P. M.).
10. In concreto státní zástupkyně k otázce doručení opatření o přibrání znalce uvádí, že ačkoliv jeho doručení obviněnému neproběhlo řádně, neměl takový postup vliv na uplatnění obhajovacích práv obviněného, neboť i přes jeho pozdější doručení mohl obviněný vznést proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření či proti formulaci otázek námitky podle §105 odst. 3 tr. řádu, když tyto lze vznést kdykoliv v průběhu trestního řízení (včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích), což však obviněný neučinil. Co se týče tvrzení obviněného, že jeho trestná činnost měla být nedovoleně vyprovokována policejním orgánem, konstatovala státní zástupkyně, že na tuto verzi obviněného není možné přistoupit, k čemuž odkázala na příslušnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně dané otázky (konkrétně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněné pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr.), a na příslušné závěry odvolacího soudu (bod 21. jeho usnesení). Pokud jde o obviněným namítaný „výslech“ svědků podle §158 odst. 6 tr. řádu, ani tuto námitku nepovažuje státní zástupkyně za relevantní, neboť všichni svědci byli opětovně vyslechnuti v hlavním líčení, přičemž obhájce obviněného nikdy nenamítal, že by tito měli být pod tlakem policejního orgánu. V neposlední řadě státní zástupkyně odmítá i výhradu obviněného stran zákonnosti průběhu domovní prohlídky, když tato proběhla na základě předchozího příkazu soudce, obviněný byl tomuto procesnímu úkonu přítomen a poté, co se dostavil jeho obhájce, se před jejím samotným provedením k ní i vyjádřil.
11. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně obviněnému k případné replice, přičemž obviněný této využil a uvedl, že nesouhlasí se závěry státní zástupkyně ohledně povinnosti orgánů činných v trestním řízení vyrozumět obviněného o přibrání znalce. Podle obviněného je totiž na uvedenou povinnost současně vázáno právo obviněného uplatnit proti opatření o přibrání znalce námitky, o nichž rozhoduje státní zástupce vykonávající dozor nad zákonností přípravného řízení. Tohoto práva však byl postupem orgánů činných v trestním řízení zbaven. Obviněný proto nadále setrvává na své dovolací argumentaci.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu, přičemž zjistil, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
15. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
16. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
17. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
18. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, resp. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud konstatuje, že po prostudování spisového materiálu shledal, že obviněným uplatněnou dovolací argumentaci nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť námitky obviněného směřují toliko proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, popřípadě proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. To na druhou stranu ale neznamená, že se k nim Nejvyšší soud nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti obiter dictum nevyjádřil, neboť jsou to právě otázky dokazování a souvisejícího procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, které se dotýkají rovněž ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, jehož ochrany se Nejvyšší soud nemůže zřeknout toliko s odvoláním se na taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů (srov. shora uvedenou judikaturu).
22. Tak první z dovolacích námitek obviněného se týká zamítnutí jeho důkazních návrhů soudem prvního stupně. Uvedená námitka přitom směřuje k aplikaci doktríny tzv. opomenutých důkazů , kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud. Ve světle této doktríny je pak třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nebo ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
23. V poměrech projednávané trestní věci má Nejvyšší soud za to (a ke shodnému závěru dospěl i soud odvolací v bodu 18. svého usnesení), že o případ tzv. opomenutých důkazů v dané trestní věci nejde. Soud prvního stupně se totiž v bodech 43. a 44. svého rozsudku náležitě zabýval jednotlivými důkazními návrhy obviněného a vysvětlil, proč tyto buďto nemají žádný vztah k projednávané věci (svědci C., B., P. a S.), anebo je jejich provedení z hlediska předmětu řízení nadbytečné (výslech policistů účastnících se domovní prohlídky, výslech jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku RNDr. Svobody, dále výslech svědka V., matky svědkyně M. a sociální pracovnice zmíněné svědkyní M.), popřípadě nejsou pro posouzení trestné věci obviněného relevantní (výslech svědka K., který měl vypovídat k instalaci prostorového odposlechu ve vozidle obviněného, avšak montáži ani demontáži odposlechového zařízení nebyl přítomen, a dále přehrání veškerých odposlechů, byť jejich zájmové pasáže již byly v hlavním líčení přehrány). V neposlední řadě soud prvního stupně zamítl i návrh na výslech obviněného, neboť tento byl navržen teprve poté, co obhájce výslovně uvedl, že již nemá žádné další důkazní návrhy, dokazování bylo již podle §216 odst. 1 tr. řádu prohlášeno za skončené a státní zástupce přednášel závěrečnou řeč (dlužno dodat, že o tomto návrhu soud prvního stupně formálně nerozhodoval, neboť byl učiněn až po skončení dokazování, přičemž důvody pro postup podle §218 odst. 1 tr. řádu neshledal). S ohledem na výše uvedené je Nejvyšší soud přesvědčen, že postup soudu prvního stupně, který vyústil v neprovedení obviněným navržených důkazů, tento soud náležitě a přesvědčivě odůvodnil, a právo obviněného na spravedlivý proces tak nebylo nijak kráceno.
24. Co se týče námitky obviněného ohledně postupu policejního orgánu podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. řádu, považuje Nejvyšší soud za dostačující odkázat i zde na příslušné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně jeho bod 53. V něm daný soud zdůraznil, že všichni svědci byli znovu vyslechnuti v hlavním líčení, kdy z podaných vysvětlení či svědeckých výpovědí učiněných v přípravném řízení naopak v projednávané věci nevycházel (k tomu srov. č. l. 522 verte až 530 verte, č. l. 555 verte až 556 a 576 verte až 578). Současně soud prvního stupně dodal (a Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu nezjistil opak), že se z ničeho nepodává, že by na osoby svědků byl ze strany policejního orgánu činěn jakýkoliv nátlak (k tomu srov. také bod 15. usnesení odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného je pak třeba dodat, že podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu představuje procesní úkon, u něhož zákon výslovně připouští přečtení úřední záznamu o takovém úkonu, avšak výlučně se souhlasem státního zástupce a obžalovaného (§211 odst. 6 tr. řádu). Jinými slovy poznatky získané na základě podání vysvětlení nemohou (bez dalšího) samy o sobě sloužit jako důkaz v řízení před soudem, nýbrž slouží orgánům činným v trestním řízení jednak k dalšímu objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy k opatření podkladů pro další řízení, a dále ke zvážení, zda osoba podávající vysvětlení bude následně navrhnuta k předvolání jako svědek. Při podání vysvětlení má přitom každý právo na právní pomoc advokáta (§158 odst. 5 tr. řádu), avšak účast obhájce obviněného na takovém úkonu nepřichází v úvahu, neboť v době podání vysvětlení ještě taková osoba nevystupuje v postavení obviněného. Lze tedy i na tomto místě uzavřít, že v průběhu řízení předcházejícího vydání napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení, které by se negativně odrazilo na procesním postavení obviněného.
25. Další dovolací námitka obviněného se pak týká údajné spolupráce svědkyně M. s policejním orgánem, kdy obviněný má za to, že důkazy takto získané nelze proti jeho osobě použít. Problematikou tzv. policejní provokace se přitom Nejvyšší soud zabýval ve své rozhodovací praxi opakovaně (viz především stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014-I. Sb. rozh. tr., a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněné pod č. 2/2015 Sb. rozh. tr.), přičemž ve světle těchto rozhodnutí se jako stěžejní jeví poznatek, že aktivní činnost policie v takovém případě musí směřovat „k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla.“
26. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak podává, že „policejní provokace musí být condicio sine qua non následně spáchaného činu osobou takto vyprovokovanou nebo alespoň podstatně vyšší úrovně či intenzity již plánovaného trestného činu. Byl-li by trestný čin v posuzované úrovni či intenzitě spáchán i bez takovéto provokace, nelze aktivitu, která k trestnému činu přispěla, za (nepřípustnou) policejní provokaci považovat.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 828/16, bod 24.), a dále, že „[j]de o to, aby jednání příslušného policisty (případně i soukromé osoby řízené či instruované policií), byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (např. usnesení ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07, usnesení ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4185/16).
27. Jak se přitom podává z obsahu spisu (a jak shodně uzavřel i odvolací soud v bodu 21. svého usnesení), nejde v této trestní věci o případ, kdy by policejní orgán (byť prostřednictvím třetí osoby) vzbudil v nevinné mysli úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím takový úmysl daná osoba neměla. Naopak v případě obviněného bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že tento vyráběl a distribuoval drogu pervitin i v období, které předcházelo zajištění dvou vzorků, které policejnímu orgánu poskytla svědkyně M., což bylo potvrzeno ze strany hned několika dalších svědků (přinejmenším svědka M., svědkyně M. a svědkyně Š.) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1196/2017, bod 29.]. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu proto nelze dospět k závěru, že by jednání svědkyně M. představovalo určující či podstatný prvek trestného činu obviněného a z tohoto důvodu nelze ani tuto námitku obviněného považovat za důvodnou.
28. Obviněný dále prostřednictvím svého dovolání brojí proti průběhu domovní prohlídky, k čemuž je třeba na úvod říci, že daná námitka nezaznívá v průběhu trestního řízení obviněného poprvé. Již soud prvního stupně se v bodu 13. a 55. svého rozsudku zabýval touto otázkou, přičemž na základě protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 11. 4. 2018, č. j. KRPS-36339-69/TČ-2018-011571 (č. l. 207-210), dospěl k závěru, že případné nepřiměřené užití síly ze strany policejního orgánu by mohlo eventuálně vést k závěru o nesprávném úředním postupu, avšak samo o sobě by nijak nemohlo zpochybnit procesní použitelnost důkazů zajištěných v jejím průběhu v rámci trestního řízení. S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se dle Nejvyššího soudu nelze neztotožnit, neboť jak vyplývá z dalšího průběhu předmětné domovní prohlídky, ačkoliv se tato udála v brzkých ranních hodinách a na pozemek obviněného policejní orgán vnikl za použití síly, tento jeho postup se nijak neodrazil v rozsahu opatřených a zajištěných důkazů, neboť samotná domovní prohlídka započala až po příjezdu obhájce obviněného.
29. Pokud jde o námitku obviněného, která se dotýká neprovedení jeho výslechu před zahájením domovní prohlídky podle §84 tr. řádu, považuje Nejvyšší soud za stěžejní skutečnost, že ze shora označeného protokolu je zřejmé, že předchozí výslech dle uvedeného ustanovení nejprve proveden nebyl, avšak proto, že obviněný sám de facto odmítl jakkoliv vypovídat s tím, že vyčká přítomnosti svého obhájce. Policejní orgán proto vyčkal příchodu obhájce obviněného, načež byl těmto poskytnut čas k poradě (ta trvala od 4:50 hod. do 5:00 hod.), a poté byl obviněný vyslechnut a vyzván k vydání věcí pocházejících z trestné činnosti, anebo k této sloužících, k čemuž uvedl, že takové věci se na daném pozemku nenacházejí. Samotná domovní prohlídka pak započala v 5:40 hod., přičemž tento průběh domovní prohlídky následně potvrdili obviněný i jeho obhájce svými podpisy na protokolu o provedení domovní prohlídky (č. l. 210).
30. Protože takto popsaný průběh domovní prohlídky nevykazuje prakticky žádné procesní vady, nemohl Nejvyšší soud přijmout výhrady obviněného, že se tento musel sám domáhat provedení svého výslechu ve smyslu §84 tr. řádu, neboť je zjevné, že předmětný výslech byl proveden, a to poté, co na místo konání domovní prohlídky dorazil obhájce obviněného. Ani tuto námitku proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení tedy Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
31. Konečně jako důvodnou Nejvyšší soud nevyhodnotil ani poslední dovolací námitku obviněného týkající se nesprávného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení při doručování opatření o přibrání znalce. Ačkoliv totiž policejní orgán v rozporu s §105 odst. 1 tr. řádu opomenul obviněného vyrozumět o přibrání znalce (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1283/2016, které Nejvyšší soud shledává v poměrech projednávané trestní věci dostatečně přiléhavým), nebylo uvedené pochybení takového rázu, že by mělo za následek procesní nepoužitelnost celého znaleckého posudku jako důkazu v trestním řízení proti obviněnému.
32. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí, „(…) ne každé pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění dokazování má za následek, že důkazu nelze v dalším řízení přihlížet. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný a jeho obhájce byli v průběhu dalšího řízení s obsahem tohoto znaleckého posudku seznámeni, kdy obviněný si již v přípravném řízení posudek převzal (č. l. 391), takže obviněnému byla dána možnost uplatnit vůči tomuto znaleckému posudku případné námitky ve vztahu k odbornému zaměření znaleckému ústavu nebo proti formulaci otázek znalce. Tedy naznačená vada byla zhojena v průběhu dalšího řízení, takže postup orgánů činných v trestním řízení nemůže být protiústavní (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3240/2010).“ I v projednávané věci přitom není pochyb o tom, že vadný postup policejního orgánu byl následně zhojen tím, že obviněný i jeho obhájce se s obsahem znaleckého posudku prokazatelně seznámili již v rámci přípravného řízení (viz bod 55. rozsudku soudu prvního stupně a bod 20. usnesení odvolacího soudu), čímž byla uvedená formální vada materiálně zhojena.
33. Domnívá-li se obviněný, že nedoručení opatření o přibrání znalce ze dne 16. 4. 2018, č. j. KRPS-36339-135/TČ-2018-011571, mělo za následek nemožnost vznášet případné námitky proti jeho osobě, zaměření či formulaci otázek jemu pokládaných, lze v tomto směru odkázat na komentářovou literaturu, z níž se podává, že „[n]ámitky je možné vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, jakmile byl znalec orgánem činným v trestním řízení přibrán, ale i kdykoli později, když se pro ně objeví důvod. Navíc je možné námitky vznést i v rámci opravného prostředku proti meritornímu rozhodnutí.“ (viz ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1574.). Obviněný tedy měl možnost své námitky vznášet i nadále, a nebyl tak na svých procesních právech nijak zkrácen. Případný rozdíl zde spočíval toliko v tom, že o těchto námitkách by namísto dozorujícího státního zástupce rozhodoval předseda senátu soudu prvního stupně (§105 odst. 3 věta druhá tr. řádu) [uvedený závěr nadto nijak nekoliduje s důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1682/07, na které odkazoval obviněný]. Zde se však Nejvyšší soud plně ztotožňuje s úvahou státní zástupkyně (jakož i odvolacího soudu – srov. bod 20. jeho usnesení), že obviněný měl možnost případné námitky vznášet poté, co se dne 12. 7. 2018 seznámil s obsahem spisu (srov. č. l. 468-470), resp. s obsahem shora označeného znaleckého posudku. Pouze nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud doplňuje, že nynější argumentace obviněného žádné konkrétní námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. řádu neobsahuje, což vytváří dojem, že svoji dovolací námitku uplatňuje ryze formálně. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že v uvedené pochybení orgánů činných v trestním řízení sice představuje dílčí vadu, avšak nikoliv vadu nenapravitelnou či snad jakkoliv porušující právo obviněného na spravedlivý proces.
34. Na základě posouzení jednotlivých námitek obviněného Nejvyššímu soudu nezbývá než shrnout, že postup orgánů činných v trestním řízení shledal v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 1, 5 a 6, jakož i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu) a námitky obviněného týkající se primárně porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces naopak posoudil jako nedůvodné.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněného jednak nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. řádu, a napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 To 90/2019-631, jakož i řízení předcházejícímu jeho vydání, nelze z hlediska příslušných ustanovení trestního řádu, ale ani z pohledu ochrany ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, ničeho vytknout. Na tomto základu proto Nejvyšší soud nemohl přistoupit ke kasaci napadeného usnesení, ale naopak musel dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítnout [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu]. S ohledem na uvedené zároveň Nejvyšší soud neshledal naplnění zákonných podmínek ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu shora označených napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.