ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.798.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 798/2019-7220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 To 23/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 33 T 6/2015, byl obviněný R. B. uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
v rámci konkludentní dohody o spolupráci při výrobě a distribuci pervitinu za účelem finančního profitu, na níž se podíleli každý svým dílem Z. B., R. D., I. V. I., I. K., M. K., B. K. a K. S., kteří již byli za účast na této trestné činnosti pravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2016, č. j. 33 T 6/2015-6231, a s dalšími pachateli dosud stíhanými samostatně, kteří všichni zajišťovali každý svým dílem úspěšnou realizaci tohoto záměru, počínaje obstaráním komponentů, prostředků, surovin a zařízení pro výrobu pervitinu, přes zajištění jeho výroby, až po distribuci vyrobeného pervitinu, podílel se obžalovaný R. B. na činnosti uvedené organizované skupiny tím, že:
v období nejméně od února 2014 do 12. 6. 2014 na území města Ostravy a v okolních lokalitách, na základě předchozí dohody pomáhal Z. B. při výrobě a distribuci pervitinu, přičemž věděl, že Z. B. organizuje výrobu více než 1,5 kg pervitinu, a to tím, že jej opakovaně v mnoha případech vozil jako řidič na jednotlivé předem domluvené schůzky s J. S., S. S., L. T., M. K., I. K., Z. P., V. I. G., P. T. (takto vystupujícím dle §102a odst. 1 tr. ř.) a dalšími neustanovenými osobami, ač věděl, že při těchto schůzkách Z. B. bez oprávnění prodává pervitin, případně zajišťuje tablety určené k výrobě pervitinu obsahující prekursor pseudoefedrin a jiné potřebné komponenty, když schůzkám byl osobně ve vozidle či jinde přítomen, proto znal i rozsah trestné činnosti páchané Z. B., jakož i skutečnost, že pervitin pro Z. B. v bytě u M. B. v takovém množství vyrábí R. D., dále dle pokynu Z. B. opatřoval prostředky potřebné pro výrobu pervitinu, např. vatu a po výrobě pervitinu odvážel jeho výrobce R. D., přičemž takto napomohl k výrobě a distribuci nejméně 5.100 gramů pervitinu z léčivých prostředků Sudafed a Cirrus, když k dokončení poslední výroby pervitinu nedošlo, neboť dne 12. 6. 2014 byli již odsouzení Z. B. a R. D. při této výrobě v bytě M. B. zadrženi,
a tohoto jednání se všichni jmenovaní dopustili, ač nebyli držiteli povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky nebo s prekursory podle ust. §4 a §8 zák. č. 167/1998 Sb., když léčivé prostředky Sudafed a Cirrus obsahují látku pseudoefedrin, která je uvedena jako prekursor v příloze č. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog, a jíž lze extrahovat snadno dostupnými prostředky, a pervitin, chemicky definovaný jako metamfetamin, je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě zmocnění §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a nakládali s psychotropní látkou a s prekursorem v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, pro legální nakládání s těmito látkami a bez úmyslu tyto podmínky splnit, tedy protiprávně,
2. Za to mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný, jednak v neprospěch obviněného státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 To 23/2018, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného nově odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněného R. B. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že ve věci obviněného R. B. Krajský soud v Ostravě poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 33 T 6/2015-5706, jímž rozhodl o vině a trestech obviněných Z. B., R. D., I. V. I., I. K., M. K., J. S., B. K., K. S. a R. B. O odvoláních obviněných Z. B., I. V. I., I. K., M. K., J. S., B. K., R. B. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podaných v neprospěch obviněných Z. B., R. D., I. V. I., I. K., M. K., B. K. a R. B., a to do všech výroků o vině pod bodem I. a do výroků o trestech ve vztahu k těmto obviněným, rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 To 29/2016 tak, že z podnětu odvolání obviněných Z. B., I. V. I., I. K., M. K., J. S., B. K., R. B. a státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně. V návaznosti na to Krajský soud v Ostravě nově rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 33 T 6/2015-6231, ve vztahu k obviněným Z. B., R. D., I. V. I., I. K., M. K., B. K., K. S., J. S. a R. B. O odvoláních podaných proti tomuto rozsudku, a to jednak obviněných Z. B., R. B., M. K., B. K., K. S., jednak státní zástupkyně v neprospěch obviněných B. K. a K. S., rozhodl následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 To 98/2016-6499 tak, že z podnětu odvolání obviněných R. B., J. S. a státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ohledně obviněného R. D., v celém výroku o trestu u obviněné J. S. a ve všech výrocích u obviněného R. B., a podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto ohledu ohledně R. D. a J. S. nově rozhodl. Dále podle §259 odst. 1 tr. ř. v části, týkající se obviněného R. B., vrátil věc soudu prvního stupně. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněných Z. B., M. K., B. K., K. S. a státní zástupkyně v neprospěch obviněných B. K. a K. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. V návaznosti na to pak Krajský soud v Ostravě výše již citovaným rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 33 T 6/2015-6983, ohledně obviněného R. B. o vině a trestu znovu rozhodl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním směřujícím do všech jeho výroků, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, že se žádné trestné činnosti nedopustil, a pokud tak činil někdo ze spoluobviněných, tak o ní nevěděl, ani se této neúčastnil. O okolnostech trestné činnosti se dozvěděl až z vyšetřování, když po celou dobu jednal v dobré víře, že se žádného protiprávního jednání nedopouští. Nesouhlasí též s hodnocením důkazů nalézacím soudem, když má za to, že jsou dány extrémní rozpory mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů oba soudy učinily a jejich právními závěry, v důsledku čehož jeho jednání nesprávně hmotněprávně posoudily a nezákonně rozhodly o jeho vině. Napadená rozhodnutí tak ve smyslu nálezu Ústavního soudu III. ÚS 84/94 shledal v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a s čl. 1 Ústavy.
7. V další části svého dovolání pod body 1) – 7) obviněný zpochybňuje ve vztahu k jeho osobě provedené důkazy a na jejich podkladě učiněná skutková zjištění, z nichž podle jeho přesvědčení nelze dovodit jeho trestní odpovědnost. Nemá tak oporu v provedených důkazech tvrzení nalézacího soudu, že byl součástí organizované zločinecké skupiny, když opakovaně v období od února 2014 do 12. 6. 2014 jako řidič vozil svého bratra Z. B. na schůzky s dalšími osobami, na nichž docházelo k distribuci pervitinu, případně v několika případech pro něj vezl věci, přičemž s ohledem na četnost jednotlivých případů se nejednalo o bratrskou výpomoc, ale o plný úvazek řidiče. Ve skutečnosti svému bratrovi pouze dobrovolně vypomáhal, když jej v době, kdy neměl řidičské oprávnění, vozil, kam potřeboval. Vzhledem k tomu, že byl v předmětné době nezaměstnaný, měl čas a neměl tak důvod mu nevyhovět. Skutečnost, že se svého bratra neptal, na co má mít čas nebo z jakého důvodu se na něj obrací, vyplývá z toho, že jej vozil opakovaně, případně se na dalších odvozech osobně domluvili, a naopak by nedávalo smysl, kdyby se stále dokola ptal, na co má mít čas. Je přitom zjevné, že kdyby byl součástí organizované zločinecké skupiny na pozici řidiče, nikdo by se jej neptal, zda má čas a může přijet, ale byl by mu v tomto směru dán jasný pokyn. Jiný závěr přitom na základě provedených důkazů nelze učinit. Nalézací soud rovněž ve své argumentaci z pouhé skutečnosti, že pokud Z. B. vozil na schůzky s dalšími osobami, opakovaně dovozuje, že těmto schůzkám byl přítomen, a byl tedy seznámen s jejich předmětem a obsahem. Nepředkládá přitom žádný důkaz, že se na místě schůzky skutečně nacházel i poté, co na ně Z. B. dovezl, ani není z provedených důkazů zjevné, kde přesně schůzky proběhly, zda se s danými osobami setkal, nebo zda byl svědkem toho, co se na schůzkách odehrávalo. Je tedy evidentní, že tento závěr soudu je pouhou spekulací, která nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Obviněný naopak tvrdí, že se schůzek neúčastnil ani nevěděl, co bylo jejich předmětem, a pokud měly tyto schůzky souvislost s údajnou trestnou činností Z. B. nebo dalších osob, nebyl a nemohl si toho být vědom. Jeho vědomost o trestné činnosti nelze dovodit ani na základě telefonátu ze dne 8. 3. 2014, kdy jej bratr požádal o zakoupení balíčku vaty, neboť nemohl vědět, že tato slouží k výrobě pervitinu. Neměl proto důvod si jeho žádost spojovat s výrobou pervitinu, když jiný závěr na základě provedených důkazů nelze učinit. Rovněž pokud dne 9. 3. 2014 vyzvedl autem na žádost bratra u R. D. nějaké věci, z provedeného dokazování nevyplývá, o jaké věci se mělo jednat, zda měly souvislost s výrobou pervitinu, jak byly zabaleny a zda věděl či mohl vědět, o jaké věci se jedná a případně k čemu jsou určeny. Vezl-li dne 16. 3. 2014 bratra k I. V. I., který mu údajně měl dodávat tablety určené k výrobě pervitinu, z čehož nalézací soud dovodil, že asistoval i při zajišťování vstupních komponentů pro výrobu pervitinu ve velkém množství, z provedeného dokazování nicméně nevyplývá, co bylo předmětem schůzky, zda při ní došlo k předání věcí a pokud ano, tak v jakém množství, jak byly zabaleny, zda bylo zjevné, o jaké věci se jedná a zda tyto byly odvezeny jeho vozidlem. Nebylo tak prokázáno, že by věděl nebo musel vědět, co převáží a k jakému účelu tyto věci slouží. Žádným důkazem nebyla rovněž prokázána jeho vědomost o tom, za co nebo k čemu jsou určeny peníze, které dne 29. 5. 2014 pro bratra vyzvedával u J. S., a zda tyto měly souvislost s trestnou činností Z. B. či jiných osob. Ani ze skutečnosti, že dne 19. 3. 2014 nabídl bratrovi možnost volného bytu nevyplývá, že mu jej mohl nabízet k výrobě pervitinu, když ze záznamu hovoru ani navazujících souvislostí toto nebylo zřejmé. O tom, že se jeho bratr nebo další osoby měly dopustit trestné činnosti se dozvěděl až z vyšetřování, a pokud nalézací soud tvrdí, že o jejich činnosti věděl již dříve, nepodařilo se mu toto tvrzení prokázat.
8. Je tedy přesvědčen, že své rozhodnutí nalézací soud staví na domněnkách a spekulacích, když nebyly provedeny přímé ani nepřímé důkazy k prokázání skutečnosti, že se vědomě účastnil trestné činnosti nebo si trestné činnosti jiných osob byl alespoň vědom. Má za to, že jeho jednání, kdy pouze vozil svého bratra, bylo plně v souladu s právem a nebyl si vědom toho, že by tímto svým jednáním napomáhal trestné činnosti jiných osob, o níž nevěděl. Vzhledem k tomu namítá absenci zavinění, a nemůže tak být dána jeho trestní odpovědnost za jemu přisouzený trestný čin. Odvolací soud nicméně shledal rozhodnutí nalézacího soudu správným, když se s jeho skutkovými závěry a zjištěními plně ztotožnil. S ohledem na to, že provedenými důkazy byly zjištěny důvodné pochybnosti ohledně jeho trestní odpovědnosti, měl nalézací soud rozhodnout v jeho prospěch a obžaloby jej zprostit, když jeho způsob hodnocení důkazů je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Obviněný tak má za to, že postupem nalézacího i odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když nebylo rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2018, č. j. 2 To 23/2018- 7070, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017, č. j. 33 T 6/2015-6983 a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že s ohledem na zákonné vymezení předpokladů nezbytných pro naplnění zmíněného dovolacího důvodu námitky obviněného dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný sice formálně vytýká nesprávné právní posouzení skutku potažmo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ve skutečnosti nicméně netvrdí, že zjištěné a ve skutkové větě popsané jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Podstatou jeho výhrad je tak pouhý nesouhlas s tím, jakým způsobem a s jakými závěry soudy provedené důkazy hodnotily. Výlučně prostřednictvím takto formulovaných námitek pak zpochybňuje skutková zjištění, dožaduje se zásahu Nejvyššího soudu do nich a do procesu dokazování, a s odkazem na zásadu in dubio pro reo předkládá vlastní verzi skutkového děje. Ta je založena na tvrzení, že ničeho protiprávního se ve skutečnosti nedopustil, neboť o tom, že jeho bratr či další osoby jsou zapleteny do trestné činnosti, nevěděl, a pokud Z. B. vozil jako řidič, šlo čistě o běžnou bratrskou výpomoc. Takové námitky odporující skutkovým zjištěním soudů se však nejen s uplatněným, ale i jakýmkoli jiným dovolacím důvodem, zcela míjí.
11. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by bylo namístě v určitém rozsahu připustit i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, pokud by byla skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy (a tedy pokud by skutkový závěr soudů neměl oporu ve výsledcích dokazování). Ten však státní zástupce v posuzované trestní věci neshledal. Přestože dovolatel v průběhu trestního řízení nevypovídal a spokojil se pouze se stručným vyjádřením, že se ničeho protiprávního nedopustil, závěr o jeho vině z provedených důkazů (zejména – avšak nejen – z realizovaných odposlechů a v kontextu s nimi i záznamů o sledování osoby Z. B., na které navazují také výpovědi některých spoluobviněných) logicky vyplývá. V tomto směru státní zástupce odkázal na rekapitulaci důkazů ve vztahu k osobě dovolatele nalézacím soudem a jeho shrnující pasáže. Zjištěné skutečnosti tak vylučují, že by obviněný nevěděl o trestné činnosti svého bratra Z. B., která spočívala v zajištění výroby a distribuci pervitinu, přičemž si byl nepochybně vědom toho, v jaké protiprávní činnosti svému bratrovi pomáhá. Ve shodě s oběma soudy státní zástupce shledal správným a skutkovým zjištěním odpovídající závěr, že se dovolatel dopustil přisouzeného jednání a ztotožnil se i s použitou právní kvalifikací. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
13. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, které zakládá na tvrzení, že přisouzené jednání mu „nebylo prokázáno“, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména tvrzením, že neexistují žádné důkazy o tom, že se dopustil protiprávního jednání, a pokud se trestné činnosti dopustil někdo ze spoluobviněných, o této nevěděl, ani se jí žádným způsobem neúčastnil, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě domněnek a spekulací, popírá, že by svou činností, kdy pouze vozil svého bratra Z. B., napomáhal trestné činnosti jiných osob, když o této se dozvěděl až z vyšetřování, že nebyla prokázána jeho asistence při zajišťování vstupních komponentů pro výrobu pervitinu, že nebylo prokázáno, co bylo předmětem schůzky jeho bratra s I. V. I., na kterou jej vezl, ani zda při ní došlo k předání věcí a pokud ano, v jakém množství a zda byly odvezeny jeho vozidlem a další.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
17. Stejně tak se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s námitkami směřujícími do naplnění subjektivní stránky trestného činu, kde dovolatel vytýká absenci vědomí o tom, že se podílí na činnosti organizované skupiny zabývající se výrobou a distribucí pervitinu. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje závěry soudu prvního stupně vyplývající z provedeného dokazování, kupř. tvrzením, že vozil-li bratra na schůzky s dalšími osobami, nelze z toho dovodit, že věděl, co je jejich předmětem a obsahem, že z vyzvednutí věcí pro bratra u R. D. nelze dovodit jeho vědomost o tom, o jaké věci se jednalo ani k čemu byly určeny, že nebyla žádným důkazem prokázána jeho vědomost o tom, za co nebo k čemu jsou určeny peníze, které pro bratra vyzvedl u J. S., zda tyto měly souvislost s trestnou činností Z. B. či jiných osob, že ani ze skutečnosti, že dne 19. 3. 2014 nabídl bratru možnost volného bytu nevyplývá, že mu jej mohl nabízet k výrobě pervitinu a další). I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky trestného činu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněného o charakteru činnosti celé skupiny, tak i jeho osobního zapojení.
18. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
19. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
20. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Lze poukázat, že rozhodnutí o vině dovolatele je již třetím meritorním rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, učiněným poté, co předchozí jeho dva rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny. Jak správně odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, soud prvního stupně respektoval pokyny odvolacího soudu k odstranění vad hodnocení provedených důkazů a podal velmi zevrubné až úzkostlivé hodnocení provedených důkazů ve vzájemných vazbách.
21. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že konkrétní skutková zjištění byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován konkrétními důkazy, na jejichž základě bylo bezpochyby možné rozeznat vědomé zapojení dovolatele do předmětné trestné činnosti organizované skupiny. V tomto ohledu zásadní roli sehrály zejména odposlechy telefonických hovorů a protokol o vyhodnocení záznamů telekomunikačního provozu, jakož i protokol o sledování osob a věcí, konkrétně sledování obviněného Z. B., v jehož přítomnosti se dovolatel pohyboval, a z něhož vyplývá, že v okamžicích, kdy bratra vozil za odběrateli pervitinu, docházelo k předání drogy přímo ve vozidle, tedy i za jeho přítomnosti. Na tyto listinné důkazy navazují výpovědi dalších spoluobviněných, které korespondují s výsledky rozsáhlého dokazování provedeného ve společném řízení a jejich vzájemnými souvislostmi. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně rovněž logicky zdůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi obviněného, že pokud svému bratru dělal řidiče, jednalo se o pouhou rodinnou výpomoc, bez toho, aniž by cokoliv tušil o předmětné trestné činnosti. Z hlediska prokázání vědomosti obviněného R. B. o činnosti Z. B., tedy o činnosti celé skupiny osob, podílejících se na výrobě a distribuci pervitinu a jejím rozsahu, soud prvního stupně poukázal na četnost a rozsah výpomoci R. B. jeho bratru Z. B., kdy se jednalo o každodenní asistenci v roli řidiče. S přihlédnutím k povědomosti dovolatele o místě realizace varů pervitinu v bydlišti M. B. a k jeho obvyklé a časté účasti na schůzkách jednak s osobami dodávajícími komponenty pro výrobu pervitinu (V. I. G.), s osobami podílejícími se na distribuci (M. K., I. K., J. S.) a s mnoha odběrateli pervitinu, soud prvního stupně shledal, že je vyloučené, že by nevěděl o charakteru a rozsahu trestné činnosti organizované skupiny. Vědomá účast obviněného R. B. na páchání trestné činnosti a v přisouzeném rozsahu tak i podle Nejvyššího soudu byla shledána za prokázanou, přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jeho vědomost rovněž zahrnovala i účast na činnosti celé skupiny, v níž byly rozděleny jednotlivé role za účelem jednak výroby a jednak i distribuce pervitinu (str. 68 – 70 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6 – 7), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 52 – 68). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Rovněž lze konstatovat, že postupem obou soudů nedošlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak je obviněným namítáno.
23. Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
24. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
25. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného R. B. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu, který byl obviněnému uložen za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku v trvání šesti roků nepodmíněně, odpovídá rovněž kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah, charakter a podíl obviněného na projednávané trestné činnosti, jakož i vysokou míru její společenské škodlivosti. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
V.
Závěrečné shrnutí
26. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu