ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2681.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2681/2018-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) I. M. , narozené XY, bytem v XY, b) H. B. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Plantáž 2526, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem magistrátu v Praze, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 212/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2018, č. j. 14 Co 302/2017-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 51 C 212/2014-96, určil, že žalobci [a) K. F., b) I. M. a c) H. B.] jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo XY – zahrada o výměře 82 m², vedeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, na LV číslo XY (dále jen „pozemek p. č. XY“ nebo „sporný pozemek“) tak, že žalobce a) je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny k celku, žalobkyně b) a c) jsou spoluvlastnicemi každá jedné ideální čtvrtiny k celku (výrok I), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 66 709 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Martina Dolejše, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Soud prvního stupně své rozhodnutí opřel o závěr, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, a vzal za prokázáno, že žalobci ani J. F. se nestali vlastníky pozemku p. č. XY na základě kupní ani jiné smlouvy, ale vydržením uplynutím vydržecí doby deseti let. Dobrá víra žalobců skončila nejpozději v roce 2012, kdy byli městskou částí XY vyzváni k řešení otázky užívání pozemku. Dobrá víra K. F. (původnímu žalobci) a J. F. nemohla svědčit na základě kupní smlouvy z 30. 3. 1961, neboť pozemek p. č. XY označený v geometrickém plánu písmenem „B“ nebyl ve smlouvě uveden a nebyl zahrnut do celkové výměry kupovaných nemovitostí (918 m²) a nebyla za něj zaplacena kupní cena dohodnutá částkou 6 Kč na 1 m², celkem 5 508 Kč. Nemohlo proto j ít o chybu notáře. Manželé F. ale s pozemkem fakticky jako se svým vlastnictvím od počátku nakládali, což bylo orgány státu respektováno, bylo dodatečně vzato na vědomí provedení oplocení pozemku p. č. XY komisí pro výstavbu MNV v XY dne 9. 1. 1969 a vybudování studny na pozemku a nebylo zpochybněno oplocení i pozemku p. č. XY. I na tomto pozemku byla povolena stavba garáže, vodovodní a kanalizační přípojky. Parcela číslo XY celá zanikla do parcel číslo XY a XY a v dnešní podobě byla obnovena až dle PolVZ 895/70. Nejen žalobci, ale i orgány veřejné správy byly přesvědčeny, že žalobci užívají pozemek po právu jako vlastní, od roku 1960 několikrát změnily svůj postoj k tomu, zda pozemek p. č. XY nadále existuje, a samy jej učinily součástí pozemků p. č. XY a XY. Opakovaně tak utvrzovaly žalobce, že jim pozemek, jenž je vklíněn mezi pozemky žalobců p. č. XY a XY, vlastnicky náleží, a držba žalobců je tak založena na omluvitelném omylu podporovaném státní mocí trvajícím do roku 2012. U (původních) žalobkyň b) a c), které samy nesplnily podmínku držby deseti let, soud zohlednil držbu jejich předchůdkyně J. F.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2018, č. j. 14 Co 302/2017-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu [změněnou po smrti a) žalobce na určení, že K. F., zemřelý 26. 8. 2017, byl ke dni úmrtí podílovým spoluvlastníkem ideální ½ a žalobkyně a) a b) podílovými spoluvlastnicemi každá ideální ¼ pozemku p. č. XY] zamítl (výrok I) a uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 800 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Po částečném zopakování dokazování se shodl se soudem prvního stupně v závěru, že manželé F. nemohli být v dobré víře, že pozemek nabyli kupní smlouvou z 30. 3. 1961. Při zachování běžné opatrnosti z kupní smlouvy odkazující na geometrický plán muselo být každému jasné, jaké kupuje pozemky, že spolu nesousedí a bude mu chybět pruh pozemku, což vylučuje možnost omluvitelného omylu. Manželé F. tak vědět měli a mohli, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, a jejich následné chování (pozemek oplotili, zasíťovali pro stavbu chaty, postavili garáž dílem i na tomto pozemku, kdy státní orgány jen přebíraly jejich vlastnická tvrzení a samy je ve vlastnictví neutvrzovaly) na tom nic nemůže změnit. Nebyla-li dobrá víra o nabytí pozemku dána v okamžiku uzavření kupní smlouvy a chopení se držby sporného pozemku, nemůže ji vyvolat dodatečně státní orgán ani tím, že došlo k pochybení v evidenci pozemků. Žalobkyně samy vydržet vlastnictví nemohly, neboť se držby mohly uchopit až po smrti J. F. v roce 2007 a v roce 2012 by jejich případná dobrá víra skončila.
Proti rozsudku dovolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání, jímž napadly rozsudek v celém rozsahu a navrhly jeho změnu a vyhovění žalobě nebo zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost je založena tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Odvolací soud se odchýlil od aktuální ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když vyšel z překonaných závěrů v rozsudku z 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 chybně interpretoval. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 645/2014, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4095/2011 lze učinit závěr, že absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech okolností konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku dobré víry žalobců, že s předmětným pozemkem nakládali jako s vlastním. Při nabývání pozemku manželé F. vycházeli ze skutečnosti, že nabývají pozemky tak, jak jsou sloučeny v geometrickém plánu, který byl přílohou kupní smlouvy z 30. 3. 1961. Soud se nevypořádal s argumentem, že K. F. užíval pozemky, jak jsou v geometrickém plánu sloučeny a jak jsou oploceny, jako vlastní přes 50 let a jeho dobrá víra byla narušena až dopisem obce XY ze 17. 1. 2012. Také orgány veřejné správy byly přesvědčeny, že K. a J. F. takto sloučené pozemky nabyli do vlastnictví. Až do roku 2010, kdy bylo zapsáno vlastnické právo k parcele č. XY čs. státu, byl veden bez listu vlastnictví. Odvolací soud se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, sp. zn. 22 Cdo 826/2014, sp. zn. 22 Cdo 1565/2012, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, které chybně interpretuje. Městský národní výbor v XY vydal 9. 1. 1969 kolaudační rozhodnutí na chatu na pozemku č. XY a zjevně neměl tušení o existenci parcely č. XY, neměl námitky proti oplocení, neboť tuto skutečnost vzal na vědomí bez připomínek, s manžely F. jednal jako s vlastníky pozemku a 10. 2. 1976 schválil umístění garáže na pozemku p. č. XY, když v situačním plánku tvořícím přílohu jeho souhlasu pozemek č. XY není. Dobrá víra tak byla založena na omluvitelném omylu podporovaném státní mocí. Dovolatelky výslovně napadly i výrok II o nákladech řízení, když odvolací soud vyhlásil výši náhrady nákladů řízení 1 800 Kč, zatímco v písemném vyhotovení uvedl 6 800 Kč, přestože byl vyhlášeným rozsudkem vázán. V dalším obsahu dovolání uvedly skutkové okolnosti věci, vyjádřily souhlas s rozsudkem soudu prvního stupně a polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení žalobců o potřebě připočíst ke kupní ceně zálohu 1 200 Kč, která byla prodávajícímu uhrazena na základě prozatímního ujednání, a o úhradě celkové kupní ceny 6 708 Kč, považuje za zcela účelové, neprokázané a neodpovídající převáděné výměře 918 m² při dohodnuté ceně 6 Kčs na jeden m². Při běžné opatrnosti žalobci či jejich právní předchůdci museli zjistit, že na základě kupní smlouvy nabývají toliko části „A“ a „C“, kdy se jedná o pozemky, které spolu bezprostředně nesousedí, neboť se mezi nimi nachází úzký pruh pozemku označený jako díl „B“, který nebyl předmětem kupní smlouvy. Výňatky z judikatorních rozhodnutí nejsou v dané věci přiléhavé, neboť skutkový stav, ze kterého citovaná rozhodnutí vychází, není obdobný jako v souzené věci, pokud v nich účastníci nedisponovali geometrickým plánem, kde by byly převáděné pozemky zakresleny. Právní předchůdci žalobců nebyli v dobré víře od počátku, tento nedostatek nemohl být zhojen ani dlouhodobým užíváním pozemku ani údajným utvrzováním v tom, že jsou jeho vlastníky. Žalobci akceptovali výlučné vlastnictví žalovaného, když projevili vůli ho odkoupit, nesouhlasili však s výší kupní ceny. Navrhl proto zamítnutí dovolání.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. a contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám uvedeným v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oporu ve skutkových zjištěních nalézacích soudů přitom nemá tvrzení dovolatelek, že k opětovnému připsání pozemku státu došlo až v roce 2010, že při nabývání pozemku manželé F. vycházeli ze skutečnosti, že nabývají pozemky tak, jak jsou sloučeny v geometrickém plánu, a že záloha 1 200 Kčs byla zaplacena vedle kupní ceny 5 508 Kčs uvedené ve smlouvě (odvolací soud učinil z kupní smlouvy zjištění, že žádnou zálohu na rámec kupní ceny nezmiňuje). Dovolatelky tak v tomto směru předkládají jinou, svoji verzi skutku, k níž nelze přihlížet.
Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce „odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Tyto dva požadavky pojmově vedle sebe nemohou obstát. Přípustnost dovolání nemůže založit ani prostá polemika s napadeným rozhodnutím. Z dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatelkám jde především o vyřešení právní otázky dlouhodobé nerušené držby vycházející z dobré víry při nabývání nemovitostí neuvedených v písemné kupní smlouvě, opírající se o důvěru v úkony státních orgánů, kterou podle nich odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu jimi označenými.
Dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího (ani Ústavního) soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít v době před 1. 1. 2014, postupovaly nalézací soudy při posuzování vydržení správně podle dosavadních předpisů (§3028 odst. 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“).
Podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 1951, vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví (§115). Práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté (§116 odst. 1).
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, do 31. 3. 1983 vydržení neumožňoval. V důsledku změny provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let (§135a odst. 1 obč. zák.). Takto však nelze nabýt, mimo jiné, právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů (§135a odst. 3). Kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci (§132a odst. 1 obč. zák.).
K 1. 1. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., měnící občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb. Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (§868 zákona č. 509/1991 Sb.).
Podle §130 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Vydržení bylo upraveno v §134. Oprávněný držitel se podle něj stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost (§134 odst. 1). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3).
Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti změny občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení §135a odst. 3 obč. zák., které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon do té doby vylučoval.
Posouzením oprávněné držby se Nejvyšší soud zabýval opakovaně. K otázce, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka". Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, při hodnocení dobré víry „je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří" (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Dovolací soud může zpochybnit závěry o existenci dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012, dostupném na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu), nebo v usnesení ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011.
V rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Nejvyšší soud dále dovodil, že se „dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus)… Dobrá víra, která je dána ‚se zřetelem ke všem okolnostem‛ zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří…Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně (vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti), nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců. Přitom - na rozdíl od nabývání vlastnictví - je třeba okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce tak nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel v dobré víře, nevylučuje to dobrou víru dědice). V případě, že účastník řízení sám podmínky vydržení nesplní, je namístě zabývat se tím, zda i držba jeho předchůdců byla kvalifikovaná, případně zda již tito předchůdci věc nevydrželi.“
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, rovněž dovodil, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl. Ústavní soud, zejména v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, učinil závěr, že je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl; i když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a vlastnictví k nim tedy mohl vydržet. Nejvyšší soud proto následně svou dosavadní rozhodovací praxi korigoval a dovodil, že absence pozemku v nabývacím titulu obecně vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem. V poměrech okolnostní konkrétního případu však nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011). Proto v případě smlouvy sepsané notářem lze mít za to, že účastníci zachovali obvyklou opatrnost i tehdy, pokud si neověřili, že ve smlouvě jsou řádně identifikovány všechny pozemky, které zamýšleli převést; jestliže se na základě smlouvy sepsané notářem, ve které nebyly převáděné pozemky řádně označeny, chopili jejich držby, není jejich držba neoprávněná (nepoctivá) jen proto, že z písemné smlouvy bylo nedostatečné označení patrné (srov. kromě výše uvedených dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1565/2012).
V rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 826/2014). Omluvitelnost takto vyvolaného omylu je třeba posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008). Za titul, od nějž se odvíjí oprávněná držba, přestože v něm převáděná věc označena nebyla, považoval Nejvyšší soud např. smlouvy registrované státním notářstvím a rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví, byť zdůraznil, že registrace sama nemusí vždy vyloučit „zlou“ víru držitele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011), dále rozhodnutí pozemkového úřadu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 826/2014), smlouvy, u nichž následně příslušné středisko geodézie nebo posléze katastrální úřad osvědčil, že držitel sporné pozemky nabyl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014). Opakovaně ale ve svých rozhodnutích zdůraznil, že je třeba v úvahu brát všechny individuální okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
Také Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být … značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité…“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řada dalších rozhodnutí).
Nejvyšší soud připustil i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí). „Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). „Hledisko omluvitelnosti omylu spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní absolutně. Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti držitele. Z hlediska běžné opatrnosti je rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby (srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
Podle Nejvyššího soudu dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Na dlouhodobou držbu váže občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018]. Tyto závěry dovodil Nejvyšší soud za situace, kdy k dlouhodobé nerušené držbě (v jeho případě trvající více než 35 let) přistupovaly další, z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti [právní předchůdci účastníků se na převodu vlastnického práva k pozemku dohodli, dosavadní vlastnice předala držbu právnímu předchůdci žalobkyně a převzala od něj kupní cenu; bylo tedy vůlí stran vlastnictví skutečně převést, byť tuto vůli (patrně pro nedostatek právních znalostí) projevovali jen před orgány tehdejšího národního výboru; když vyšel najevo skutečný právní stav, ani jedna ze stran smlouvy převod nezpochybňovala a držba žalující strany pokračovala nerušeně dál].
V usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2142/14, Ústavní soud dovodil, že „..začala-li se Česká republika výkonu svých vlastnických práv domáhat po více než 20 letech, nenasvědčuje to, že by se chovala jako řádný hospodář. I když tato skutečnost na její vlastnictví nemá - s ohledem na výše uvedené - vliv, může to podle názoru Ústavního soudu za jistých okolností nalézt odezvu právě v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení a v řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti…“.
V předmětné věci oba nalézací soudy správně dovodily, že vykazuje takové individuální znaky, které ve svém souhrnu brání závěru o založení dobré víry předchůdců žalobkyň (které samy nesplnily předpoklady pro vydržení), manželů F., o existenci (i domnělého) titulu pro nabytí vlastnictví sporného pozemku. I kdyby totiž měli původně v úmyslu od V. zakoupit i sporný pozemek p. č. XY nebo jeho část (což soudy z prozatímního písemného ujednání z 6. 6. 1960 obsahujícího závazek V. převést manželům F. z pozemku p. č. XY asi 1 000 m² za cenu 6 Kčs za 1 m², ani z dalš ího dokazování takto nezjistily, jen z nákresu, jenž byl součástí žádosti adresované ONV Praha - sever o povolení k rozdělení parcel č. XY na čtyři díly o výměře 1 000 m², zjistily, že pozemek č. XY měl hraničit s pozemkem č. XY), nelze přehlédnout, že před samotným uzavřením kupní smlouvy (30. 3. 1961) byl vyhotoven geometrický plán, jenž se stal podkladem pro označení převáděných pozemků v kupní smlouvě, která na něj výslovně odkazuje. Soudy přitom zjistily, že sporný pozemek p. č. XY byl v době převodu veřejným statkem (vlastnictvím státu) a i kdyby proto geometrický plán, rozdělující pozemky p. č. XY, na více označených dílů, byl vyhotoven za účelem jejich následného sloučení (jak tvrdí dovolatelky), manželé F. při uzavírání kupní smlouvy (která obsahuje přesné označení jen převáděných dílů pozemku p. č. XY „A“ o výměře 895 m ² a p. č. XY „C“ o výměře 23 m² podle geometrického plánu) při minimální míře pečlivosti nemohli mít žádné pochybnosti o tom, že kupní smlouvou nenabývají žádnou část z pozemku p. č. XY, tedy ani část „B“ o výměře 82 m² nacházející se mezi převáděnými částmi pozemků „A“ a „C“. Přesné a určité označení převáděných pozemků v kupní smlouvě s odkazem na geometrický plán totiž nemohlo vyvolat pochybnosti v jakémkoli průměrném člověku. Jak předtím doporučil pozemky rozdělit Místní národní výbor v XY a z jakého přesvědčení sám vycházel, pro posouzení dobré víry nabyvatelů není významné, neboť předmětem převodu nebyly pozemky sloučené, ale rozdělené na přesně a nezaměnitelně označené díly v geometrickém plánu a ve shodě s ním v písemné smlouvě.
Ve spojení se zjištěním, že pozemek p. č. XY byl v době převodu veřejným statkem ve vlastnictví státu (nikoli převodce V.), byl vedený jako cesta (což, jak zjistily soudy, bylo zřejmé i z geometrického plánu), že kupní cena odpovídala jen převáděným pozemkům a nebylo soudy zjištěno, že by vlastnictví ke spornému pozemku bylo na základě uzavřené smlouvy manželům F. státním orgánem osvědčeno (když na list vlastnictví v knihovní vložce č. XY podle usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 5. 1964 byly manželům F. zapsány jen skutečně nabývané oddělené pozemky uvedené v písemné smlouvě tak, jak na ní byly i odsouhlaseny Okresním národním výborem 30. 7. 1962), je závěr nalézacích soudů o tom, že kupní smlouva jako nabývací titul nemohla založit dobrou víru o nabytí pozemku do vlastnictví, zcela logický a nikoli zjevně nepřiměřený. Nebyl-li pak v řízení tvrzen a prokázán žádný další, i domnělý nabývací titul (jímž povolení ke stavbě chaty, garáže, studny, inženýrských sítí či oplocení i na sporném pozemku, stejně jako snahy katastrálního úřadu o opravy zápisu předmětného pozemku, bez tomu odpovídající listiny dokládající změnu ve vlastnických vztazích, v položkách výkazu změn v letech 1964 až 1970, včetně dočasného sloučení sporného pozemku do pozemku zapsaného pro předchůdce žalobců, nejsou), je závěr odvolacího soudu správný.
Odhlédnuto od toho, že odvolací soud učinil závěr, že dobrá víra žalobců zakládající oprávněnost držby nemohla být dána od samého počátku (což samo o sobě odlišuje tuto věc od případů řešených např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018), i podle tvrzení žalobců samotných mělo k narušení dobré víry dojít již v roce 2012. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. možnost mimořádného vydržení neznal a aplikovatelnost §1095 v dané věci je vyloučena přechodným ustanovením §3066 o. z., jenž případné mimořádné vydržení podmiňuje mimo jiné uplynutím doby alespoň pěti let držby od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tedy od 1. 1. 2014 (přičemž tato doba neuplynula ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 9. 2. 2018).
Od věci řešené Ústavním soudem v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, na nějž dovolatelky odkazují, se předmětná věc také odlišuje v jejích podstatných znacích. Ve věci řešené Ústavním soudem byl prokázán úmysl obou smluvních stran učinit předmětem kupní smlouvy i sporné pozemky, zatímco v této posuzované věci skutkový závěr (jímž je dovolací soud vázán) o úmyslu obou smluvních stran učinit pozemek p. č. XY (ve vlastnictví státu) předmětem převodu nalézací soudy neučinily. Smlouva byla sice také sepsána notářem, avšak právě odkaz na geometrický plán a přesné označení převáděných částí pozemků v něm a shodně v kupní smlouvě (včetně jejich výměry) a tomu odpovídající celková kupní cena vycházející z dohodnuté ceny za 1 m² korespondující s množstvím převáděné výměry (nikoli tedy vycházející ze znaleckého posudku oceňujícího i sporný pozemek) nesvědčí ve prospěch závěru o omylu notáře a úmyslu převodce převést to, co nevlastnil a co bylo ke dni uzavření smlouvy podle geometrického plánu cestou. Soudy nebylo (na rozdíl od věci v citovaném nálezu řešené) zjištěno, že by na základě uzavřené kupní smlouvy bylo státním orgánem vlastnictví ke spornému pozemku nebo jeho části vydělené geometrickým plánem připsáno na list vlastnictví manželů F. Státní orgán jim tedy nabytí vlastnictví kupní smlouvou ani jiným titulem neosvědčil, a nevyvolal tak v nich dobrou víru o jejich nabytí, na čemž případné snahy o nápravu záznamů o několik let později, neopírající se o žádnou listinu, a souhlasy státních orgánů se zastavěním a oplocením, vycházející z údajů předkládaných samotnými žadateli, nic změnit nemohou. I podle citovaného nálezu je pro dobrou víru v objektivním smyslu významný pohled právního laika ("průměrného" člověka), tedy to, jak se mohla smlouva jevit - nikoli zjevně neopodstatněně - právnímu laikovi. V daném případě přitom předmět kupní smlouvy nebyl nejednoznačný, nebudil žádné pochybnosti a právě skutečnost, že pozemek p. č. XY se nacházel mezi převáděnými pozemky, měla vést nabyvatele k větší ostražitosti.
Lze jen dodat, že případné placení daní ze sporného pozemku je sice významnou, nikoliv však jedinou skutečností svědčící o dobré víře držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014). Vědomost o tom, že sporný pozemek předmětem převodu nebyl (jako v této věci), vylučující dobrou víru od počátku, nemůže převážit.
Odvolací soud se tedy nijak při posuzování vydržení neodchýlil od standardní judikatury Nejvyššího (i Ústavního) soudu, včetně rozhodnutí, na něž odkazují dovolatelky, zohlednil individuální okolnosti dané věci a jeho závěry nejsou zřejmě nepřiměřené.
Dovolací soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.), výrok o nákladech řízení nemohl být proto dovolacím soudem samostatně přezkoumán a dovolání proti němu muselo být rovněž odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., §7 bodem 5., §9 odst. 4 písm. b), §12 odst. 3 (při spojení více věcí ke společnému projednání), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a zahrnuje odměnu advokátky za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 7 100 Kč, jednu paušální částku náhrady hotových výdajů 300 Kč a částku 1 554 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka (plátkyně této daně) povinna odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 8 954 Kč splatných k rukám advokátky v řízení zastupující žalovaného (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu