ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1713.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1713/2018-789
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 31/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 28 Co 366/2017-766, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 28 Co 366/2017-766, se v části výroku II. o věci samé, jímž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. července 2017, č. j. 7 C 31/2017-665, v němž soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, v katastrálním území XY a obec XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, všech v obci a katastrálním území XY, jakož i ve výroku I. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení, ruší.
II. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. července 2017, č. j. 7 C 31/2017-665, se v části výroku II. o věci samé, v níž soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, v obci XY a katastrálním území XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, všech v obci a katastrálním území XY, jakož i ve výroku III. o nákladech řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 7 C 31/2017-665, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované s převodem pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY, parc. č. XY, v katastrálním území a obci XY, parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků specifikovaných parcelním číslem, obcí a katastrálním územím, v nichž se nacházejí, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 53.435,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Petra Černického, advokáta (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni jakožto osobě oprávněné podle §4 zákona o půdě vznikl nárok na vydání náhradních pozemků podle §11a zákona o půdě, neboť jí nebylo možné vydat původní pozemky a ani jí za tyto pozemky dosud nebyla poskytnuta náhrada. Rozpor mezi účastníky vyvstal v otázce výše restitučních nároků žalobkyně. V rozhodnutí správních orgánů o nevydání pozemků bylo výslovně uvedeno, že na právní předchůdce žalobkyně byl vyvíjen nátlak k prodeji předmětných nemovitostí za účelem výstavby sídliště Jižní Město. Pozemky byly odkupovány bez určení ceny znaleckým posudkem. Na rozdíl od mínění žalované soud prvního stupně shledal, že žalobkyni lze poskytnout náhradu ve výši odpovídající ocenění předmětných pozemků jako stavebních. Pozemky byly sice evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně v situaci, kdy došlo k jejich výkupu za účelem výstavby, již existovala stavební dokumentace a byl udělen předchozí souhlas Ministerstva zemědělství a výživy Československé socialistické republiky ze dne 3. 12. 1969 s trvalým odnětím zemědělské půdy zemědělské výrobě, mimo jiné k předmětným nevydaným pozemkům v katastrálním území XY, k realizaci stavby a tato stavba byla následně realizována. Popsané ocenění restitučního nároku žalobkyně soud prvního stupně argumentačně podpořil odkazem na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, a ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014 (rozsudky jsou přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Postup žalované při vypořádávání restitučního nároku žalobkyně hodnotil soud prvního stupně s odkazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10) jako liknavý a svévolný, neboť žalovaná sice nabízela určité množství pozemků ve veřejné nabídce, nicméně odmítala-li žalovaná přecenění restitučního nároku žalobkyně, byla žalobkyně fakticky vyloučena z možné účasti ve všech veřejných nabídkách z důvodu restitučního nároku evidovaného v nesprávné výši. Jelikož hodnota žalobkyní vybraných náhradních pozemků, jenž jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka (u pozemků parc. č. XY, v katastrálním území XY a obec XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, všech v obci a katastrálním území XY, soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jsou evidovány jako zahrady a tvoří funkční celek s přilehlými rodinnými domy ve vlastnictví jiných osob), nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované proti výrokům II. a III. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 28 Co 366/2017-766, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 15.4400,- Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Podotkl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované s tím, že náhrada by měla být poskytnuta v co nejkratší době a co nejširšímu okruhu oprávněných osob. Povinností žalované bylo nabídnout oprávněné osobě k uspokojení restitučních nároků dostatek vhodných pozemků co do kvalitativních i kvantitativních parametrů. Výrazné podhodnocení ceny pozemků žalovanou je možno označit za její svévolný postup, ačkoliv v postavení organizační složky státu měla ze své úřední činnosti postupovat s maximální obezřetností a se znalostí věci. I v otázce vhodnosti náhradních pozemků pro bezúplatný převod žalobkyni se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že převodu pozemků nebrání žádná ze zákonných překážek uvedená v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Poukázal na to, že všechny pozemky jsou vedeny v katastru nemovitostí jako orná půda k zemědělskému využití, popřípadě jako zahrada nebo sad. Překážku pro vydání některých pozemků nepředstavuje ani fakt, že jsou ve faktickém užívání třetích osob. Tento stav bude potřebné řešit dohodou oprávněné osoby s faktickými uživateli pozemků, čemuž se oprávněná osoba, která uvedený stav zná, nebrání. Vydání pozemků parc. č. XY až č. XY nebrání ani to, že v roce 1992 nebyly vydány pro údajnou zastavěnost původní oprávněné osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výrokům II. a III.) brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. V prvé řadě namítá nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku, neboť žalobkyně neprokázala jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, pročež se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015. Má za to, že žalobkyně, domáhající se vydání náhradních pozemků cestou mimo veřejnou nabídku, jedná v rozporu se zákonem a bylo-li by jí vyhověno, byly by jiné oprávněné osoby diskriminovány. Aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti ve veřejných nabídkách je přitom možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Dále zdůrazňuje, že se vůči žalobkyni nedopustila liknavosti či svévole, čímž nebyla splněna podmínka pro podání náhradové žaloby. V této souvislosti s odkazem na judikaturu dovolacího soudu připomíná, že delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, nedokládá nekorektnost přístupu žalované a že je to právě žalobkyně, kdo neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání údajně nedostatečné nabídky náhradních pozemků. Rovněž nesouhlasí s tím, že odňaté pozemky měly charakter stavební, neboť výlučně z kupní smlouvy, v níž je uveden účel výkupu, jakož i ze směrného územního plánu nelze usuzovat na charakter daných pozemků (v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Doložené listiny tak prokazují stavební charakter pouze u dvou z odňatých pozemků. Jako rozporné se smyslem a účelem judikatury Nejvyššího soudu označuje taktéž posouzení otázky převoditelnosti náhradních pozemků. V souvislosti s touto otázkou uplatnila důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování překážek pro naturální restituci pozemků upravených v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, v obci XY katastrálním území XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, v obci a katastrálním území XY, pak namítá, že tyto pozemky tvoří funkční celky s rodinnými domy, jsou zastavěny a byly k nim uplatněny žádosti o nárokovaný převod, což žalovaná doložila již v řízení před soudem prvního stupně. Navíc u pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY byla překážka pro jejich vydání původní oprávněné osobě shledána již v roce 1992. S ohledem na výše vylíčené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, neboť z jeho obsahu není patrné, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje dovolatelka za splněné. Žalobkyně má za to, že se žalovaná chová liknavě a svévolně, přičemž v dovolání argumentuje pouze skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší zkoumat. Připomněla rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, vydané v obdobné věci týchž účastníků, v němž bylo konstatováno, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti věci lze postup žalované označit za přinejmenším liknavý. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 11. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že v níže vymezeném rozsahu žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné v rozsahu, v němž žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího), i potřebu řešení právních otázek v rozhodovací praxi dosud neřešených a otázek, které by měly být řešeny rozdílně. Žádné takové otázky v dovolání nevymezuje a nelze je ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takových otázek shledat dovolání přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně a jeho ocenění. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).
Uvedené závěry patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované, případně jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučního nároku žalobkyně není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž – i přes aktivní přístup žalobkyně (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v letech 2009, 2012 a 2013) – do současné doby nedošlo k uspokojení jejího restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jejímu restitučnímu nároku.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované nezajímala). Zmiňuje-li dovolatelka na podporu svých tvrzení též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, je nutné upozornit, že rozhodnutí uvedené spisové značky neexistuje. Pokud měla dovolatelka na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak Nejvyšší soud podotýká, že v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů neshledaly, že by výhradně delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně. Liknavost a svévolnost na straně žalované totiž byla konstatována rovněž v důsledku zpochybňování hodnoty uplatňovaného restitučního nároku žalobkyně, jakož i v množství opakovaných výzev ze strany žalobkyně k dokončení restitučních řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
Nelze taktéž přehlédnout, že dovolacímu soudu byla již dříve ve věci totožných účastníků řízení otázka liknavého postupu žalované, respektive jejího právního předchůdce, k řešení předložena. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 17 Co 514/2016-390, jako nepřípustné odmítnuto. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění náhradové žaloby k jinému pozemku, bude posouzení otázky řádnosti postupu vůči stejné oprávněné osobě (žalobkyni) soudy nižšího stupně odlišné a že tudíž žalovaná bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobkyně, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že hodnota odňatých pozemků, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly určeny k zastavění v době prodeje existující územně plánovací dokumentace (nikoli „jen“ směrný územní plán, jak tvrdí dovolatelka), vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby – viz strana 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu na straně 5 a 6, nepřevyšuje hodnotu restitučního nároku žalobkyně, nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Navíc, judikatura dovolacího soudu je konstantní rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci lze se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež i pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí je nezbytné (zvláště byla-li výstavba skutečně realizována) ocenit jako pozemky určené pro stavbu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti některých náhradních pozemků (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) nepřihlédl k zákonným překážkám pro vydání pozemku upravených v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě, jež se ve stejné míře uplatní při posuzování vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod ve smyslu §11a zákona o půdě jako pozemku náhradního.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
V uvedených souvislostech dlužno poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon o půdě [§11 odst. 1 písm. c)] přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu by za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§11 odst. 1 zákona o půdě) bylo lze považovat pozemky zastavěné, případně pozemky tvořící součást uceleného areálu [viz §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše citované judikatury], neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] nebylo lze (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky.
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze pozemky parc. č. XY, v katastrálním území XY a obci XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, v obci a katastrálním území XY považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – správné není. Odvolací soud (jakožto ostatně i soud prvního stupně) se otázkou vhodnosti jednotlivých nárokovaných pozemků k bezúplatnému převodu za pozemky nevydané, respektive hlediskem širší funkční souvislosti předmětných pozemků s okolními stavbami a pozemky, zabýval toliko z pohledu skutečnosti, že některé z pozemků jsou ve faktickém užívání osob, které k tomu nemají žádný právní důvod. V situaci, kdy ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, v obci a katastrálním území XY, žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně argumentovala nepřevoditelností pozemků s odkazem na neúspěšnou naturální restituci původní oprávněné osoby v roce 1992 (tím méně by takový pozemek mohl sloužit jako pozemek náhradní ve smyslu §11a zákona o půdě), jakož i funkční provázaností těchto pozemků (jakož i pozemku parc. č. XY) s rodinnými domy, kterážto může mít vliv například na řádné obhospodařování pozemků oprávněnou osobou a nerušený přístup k pozemkům coby atributy výkonu vlastnického práva, lze uzavřít, že se odvolací soud vhodností předmětných pozemků k převodu oprávněné osobě (žalobkyni) z hlediska všech kritérií vytýčených shora označenou judikaturou dovolacího soudu nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu potvrzující části výroku II. o věci samé, jímž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, v katastrálním území XY a obec XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, všech v obci a katastrálním území XY, není rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalovanou uplatněn právem.
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Protože řízení bude dále pokračovat u soudu prvního stupně (a soud prvního stupně bude znovu rozhodovat o nákladech řízení), nemůže samostatně obstát výrok I. rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním žalované napaden, a jímž odvolací soud změnil ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. I tento výrok proto Nejvyšší soud zrušil (§243e odst. 2, věta třetí, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněných osob na vydání náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu