ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2135.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 2135/2017-1910
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce K. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Nezdicích 1, Votice, proti žalovanému městu Beroun , se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 68, identifikační číslo osoby: 00233129, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, o vyklizení pozemků, eventuálně o odstranění stavby a o zaplacení částky 73.640.070,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 40/2004, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 23 Co 435/2015-1626, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 23 Co 435/2015 -1626, se ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. prosince 2014, č. j. 7 C 40/2004 – 1454, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 7 C 40/2004 – 1583, ve výrocích I., IV. a VIII. a změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. prosince 2014, č. j. 7 C 40/2004 – 1454, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 7 C 40/2004 – 1583, ve výroku VII. a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení ruší; současně se ve výrocích I., IV., VII. a VIII. ruší rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. prosince 2014, č. j. 7 C 40/2004 – 1454, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 7 C 40/2004 – 1583, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 7 C 40/2004-1454, uložil žalovanému povinnost do 24 měsíců od právní moci citovaného rozsudku „vyklidit část pozemku parc. č. XY zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to v rozsahu, který je zelenou barvou zakreslen v příloze č. 5 znaleckého posudku č. 80-12/2008 ze dne 12. 12.2008 vypracovaného Ing. Evou Soukupovou, který je nedílnou součástí citovaného rozsudku, a dále část pozemku parc. č. XY zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a to v rozsahu, který je zelenou barvou zakreslen v příloze č. 5 znaleckého posudku č. 80-12/2008 ze dne 12. 12. 2008 vypracovaného Ing. Evou Soukupovou, který je nedílnou součástí citovaného rozsudku (výrok I.). V části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 30.113.990,- Kč, řízení zastavil (výrok II.) a co do částky 7.824.960,- Kč žalobu zamítl (výrok III.). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 83.385,26 Kč spolu se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 10.722,- Kč za dobu od 5. 4. 2012 do zaplacení, se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 7.677,40 Kč za dobu od 5. 4. 2012 do zaplacení, spolu se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 6.788,55 Kč za dobu od 5. 4. 2012 do zaplacení, spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 22.268,50 Kč za dobu od 31. 10. 2014 do zaplacení, spolu se 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 1.824,- Kč za dobu od 31. 10. 2014 do zaplacení a spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 3.591,- Kč za dobu od 31. 10. 2014 do zaplacení (výrok IV.). Žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení příslušenství v podobě úroku z prodlení z částky 83.385,26 Kč ve výši rozdílu mezi žalobcem požadovaným úrokem z prodlení z částky 83.385,26,- Kč a soudem přiznaným úrokem z prodlení z částky 83.385,26 Kč specifikovaným ve výroku IV. citovaného rozsudku, zamítl (výrok V.). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 35.617.734,74 Kč spolu s příslušenstvím v podobě žalobcem požadovaného úroku z prodlení z částky 35.617.734,74 Kč (výrok VI.). Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 873.303,- Kč k rukám JUDr. Drahomíra Korčeka, advokáta (výrok VII.) a rozhodl, že o nákladech státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok VIII.).
Usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7 C 40/2004-1583, soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v Berouně náhradu státem placených nákladů řízení vynaložených před soudem prvního stupně ve výši 2.738,35 Kč (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v Berouně náhradu státem placených nákladů řízení vynaložených před soudem prvního stupně ve výši 3.129,50,- Kč, z toho částku 129,50 Kč do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení s tím, že co do částky 3.000,- Kč se lhůta k plnění neurčuje (výrok II.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 23 Co 435/2015-1626, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7 C 40/2004-1583, změnil ve výroku VII. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a jinak jej potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že pozemky parc. č. XY o výměře 1.341 m 2 a parc. č. XY o výměře 25.069 m 2 , oba zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětné pozemky“), jež nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, respektive ze dne 21. 8. 2000 (právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 12. 12. 2000), do výlučného vlastnictví žalobce, jsou dotčeny skládkou odpadu – pozemek parc. č. XY je zasažen co do výměry 1.060 m 2 a pozemek parc. č. XY je zasažen ve výměře 630 m 2 . Skládkování započalo v 60. letech minulého století nejprve severně od dotčených částí předmětných pozemků, počátkem 80. let byla na pozemcích parc. č. XY (následně rozděleném na parc. č. XY) a parc. č. XY vystavěna přibližně sedm až osm metrů vysoká betonová zeď k zajištění ochrany proti přiblížení odpadu k řece Berounce. K zavážení částí předmětných pozemků došlo až po roce 1991, přičemž k ukončení ukládání odpadů na skládku došlo ke dni 30. 6. 1995 a k úplnému zastavení provozu skládky dne 31. 7. 1996.
Námitku, že předmětné pozemky patří do vlastnictví žalovaného na základě kupní smlouvy uzavřené s původními vlastníky, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť tato kupní smlouva je podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 15 Co 525/93-106, neplatná. Žalovaný vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl ani vydržením, jelikož předmětné pozemky nemohl užívat v dobré víře, udělil-li v roce 1984 žalobci souhlas k uzavření kupní smlouvy mezi ním a původními vlastníky předmětných pozemků. Na žalovaného však přešla práva a závazky předchozího provozovatele skládky (jakožto souboru movitých věcí), tudíž je ve sporu pasivně legitimován, a tedy i povinen k vyklizení skládkou dotčených částí předmětných pozemků. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že žalobce uplatňuje nárok na ochranu vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. K tomu soud prvního stupně vysvětlil, že žalobce se ochrany vlastnického práva začal domáhat již v roce 1991, tedy ještě dříve, než k zásahu do jeho vlastnického práva došlo, kdy vyzval žalovaného k ukončení činnosti kolem skládky. Lhůtu stanovenou prvoinstančním soudem k vyklizení předmětných pozemků označil odvolací soud vzhledem k okolnostem celého případu za přiměřenou.
Odvolací soud rovněž aproboval závěr soudu prvního stupně o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla formou nájmu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v jednorázovém obohacení a v užívání dotčených částí předmětných pozemků žalovaným bez právního důvodu v období od 5. 2. 2002 do 5. 2. 2004 shledal ve shodě se soudem prvního stupně promlčeným, neboť dnem ukončení skládky (tj. dne 30. 6. 1995) bylo žalobci známo, kdo a v jaké výši se na jeho úkor obohatil, a dnem následujícím (tj. dne 1. 7. 1995) se mohl tohoto nároku domáhat; žalobce tudíž svůj nárok uplatnil až po uplynutí dvouleté zákonné promlčecí doby (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále „obč. zák.“). Námitka promlčení byla vznesena částečně důvodně i ve vztahu k období od 17. 9. 2007 do 3. 10. 2014, jelikož veškeré nároky sice byly uplatněny ve dvouleté promlčecí době, nicméně byly navyšovány až po uplynutí promlčecí doby. Případná navýšení nároků je nutno považovat za promlčená, neboť k tomu, aby nárok nebyl promlčen, je nutno jej uplatnit včas co do důvodu i výše.
Odvolací soud korigoval toliko rozsudek soudu prvního stupně toliko ve vztahu k výroku o nákladech řízení, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v zásadě stejný, a proto v souladu s ustanovením §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, vyjma té části výroku I., kterou byl potvrzen prvoinstanční rozsudek co do výroku I., II., IV. a VIII., napadl žalobce dovoláním (následně doplněným podáním ze dne 15. 11. 2018), jež považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Má jednak za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále je přesvědčen o tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky, jež nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Žalobce nejprve rozporuje rozsah bezdůvodného obohacení, neboť odvolací soud při určování jeho výše nezohlednil faktický způsob a účel užívání předmětných pozemků tak, jak si to žádá v dovolání blíže specifikovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Má za to, že užívá-li subjekt pozemek ke skládkování odpadu, pak se výše bezdůvodného obohacení za takové užívání musí odvíjet od obvyklého nájemného k pozemku, který je určen ke skladování či překládání odpadu, nikoli od označení daného pozemku v katastru nemovitostí. Soudu prvního stupně, potažmo odvolacímu soudu také vytýká, že při určování výše obvyklé ceny předmětných pozemků pochybil, neboť nepřípustně stanovil znalci fiktivní kritéria, která jsou v přímém rozporu s realitou, čímž byla porušena rovnost stran řízení i právo žalobce na spravedlivý proces. V této souvislosti formuluje otázku dle názoru žalobce dosud dovolacím soudem neřešenou, a to, zda je v soudním řízení použitelný jako důkaz znalecký posudek zpracovaný v rozporu se svědomím znalce, a tedy protizákonně, neboť zákon č. 37/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, ukládá znalci povinnost vykonávat znaleckou činnost nestranně podle svého nejlepšího vědomí.
Žalobce se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu o uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení po uplynutí dvouleté zákonné promlčecí doby, jelikož pro posouzení nároku z hlediska jeho možného promlčení je rozhodující okamžik podání žaloby u soudu, nikoli okamžik následné kvalifikace či specifikace tohoto nároku účastníkem, jak dokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007. Nejvyšší soud též dovodil, že hmotně-právní i procesně-právní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, pročež žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002 (oba rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Žalobce připomíná, že svůj nárok uplatnil již v roce 2004, přičemž v žalobě žádal bezdůvodné obohacení získané žalovaným při neoprávněném užívání pozemků a pouze v závislosti na znaleckém posudku doplnil specifikaci nároku, tudíž dle jeho mínění došlo ke stavení promlčecí doby.
Dále dovolatel namítá, že se v posuzované věci jedná o výši bezdůvodného obohacení za užívání věci za zcela ojedinělých okolností, s neexistencí jakéhokoli srovnávacího materiálu, a tudíž nebylo možné, aby již při podání žaloby vyčíslil celý nárok. Je přesvědčen, že uplatněním nároku u soudu došlo ke stavení promlčecí doby i ve vztahu k částkám uvedeným v rozšířeních žaloby, neboť až na základě vypracovaného znaleckého posudku byl objektivně schopen uplatnit svůj nárok u soudu, pročež subjektivní promlčecí doba započala běžet až ode dne doručení daného znaleckého posudku žalobci, což znamená, že svůj nárok nad rámec původní symbolické výše uplatnil u soudu v rámci dvouleté promlčecí doby. V návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2782/2013, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a zejména ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, upozorňuje, že uvedená judikatura nespojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby s vypracováním znaleckého posudku pouze tam, kde má toto odborné posouzení výhradně povahu zpřesňující. O zpřesňující charakter se ovšem v nyní posuzované věci dle mínění žalobce nejedná, jestliže se závěry soudních znalců liší v řádu desetinásobku.
V dovolání žalobce rovněž vede rozsáhlou polemiku o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a táže se, zda jí lze přiznat účinnost za nastoleného skutkového stavu.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, vyjma té části výroku I., kterou byl potvrzen prvoinstanční rozsudek co do výroku I., II., IV. a VIII., zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž, trvaje na svém vlastním podaném dovolání, navrhl dovolání žalobce zamítnout. Má za to, že soudy nižších stupňů při určování výše bezdůvodného obohacení rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 241/2008 a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 143/11, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 788/12 (oba nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )], neboť výše bezdůvodného obohacení musí vycházet z hodnoty nájemného, resp. jemu odpovídajícího (skutečného) prospěchu vzniklého žalovanému, nikoli prospěchu, kterého by bylo možno (hypoteticky) dosáhnout. K otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, podle něhož subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik neoprávněného majetkového prospěchu na straně odpovědného subjektu a orientačně i jeho rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši náhrady v penězích, tudíž znalecký posudek v nyní projednávané kauze měl povahu výhradně zpřesňující, a proto je judikatura zmiňovaná žalobcem nepřiléhavá pro danou věc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalovaný. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je založen na právních otázkách, jež byly vyřešeny v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, a rovněž i na právní otázce, která ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.
Předně žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalobce z hlediska souladu či rozporu s dobrými mravy. Míní, že odmítnutí výkonu práva v případě rozporu s dobrými mravy připouští nejen zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ale též zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), pročež judikatura vztahující se k ustanovení §3 obč. zák. [v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, jenž byl publikován v časopisu Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2010 (má patrně na mysli sp. zn. 33 Cdo 3547/2009), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, jenž byl publikován v časopisu Soudní judikatura číslo 21, ročník 1998 pod č. 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 190/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3855/2011, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, jakož i na výkladové stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009] je aplikovatelná i za současné právní úpravy. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, poukazuje na nutnost výkladu zákonných ustanovení v souladu se zásadami soukromého práva a se zásadami spravedlnosti, a to při zohlednění všech rozhodných okolností daného případu.
Žalovaný je dále přesvědčen o dobré víře, a tudíž oprávněné držbě předmětných pozemků, ze strany státu. Má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že při nabývání majetku do státního vlastnictví nebylo nezbytné kupní smlouvu registrovat u státního notářství (§11 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Upozorňuje, že souhlas státu z roku 1984 učiněný úředníkem Městského národního výboru Beroun v rámci veřejnoprávní činnosti nelze vztahovat na situace, v nichž stát vystupuje v postavení právnické osoby soukromého práva. Dobrá víra státu, pokud jde o postavení v soukromoprávních vztazích, se odvíjí od vědomosti orgánů, jimiž stát, resp. právnická osoba jedná či které ji zastupují (za něž nelze považovat pověřené zástupce nebo úředníky), o rozhodných skutečnostech držby, což potvrzuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, anebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97.
S ohledem na judikaturu dovolacího soudu (představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007) pak žalovaný upozorňuje na nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož v posuzované věci nejde o případ podléhající restituční právní úpravě. Stát se totiž chopil držby předmětných pozemků již počátkem osmdesátých let minulého století vybudováním betonové zdi, pískových filtrů apod. Jelikož žalobce, byť formálně evidovaný jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, dotčené části předmětných pozemků neužíval a jeho vlastnické právo bylo zpochybňováno, neuplatní se judikatorně dovozená výjimka o možnosti ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních předpisů, nýbrž bylo nutno postupovat podle restitučních předpisů.
Rovněž žalovaný nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace, neboť má za to, že odvolací soud zcela pominul, že splní-li obec jako vlastník odpadu svou zákonnou povinnost a předá odpad osobě, která má k nakládání s odpady a jejich znehodnocení zvláštní zákonné oprávnění, pak s věcí, která je odpadem, přechází na tuto osobu i všechna práva a povinnosti s ní spojená, ale i odpovědnost za nakládání s odpady ze zákona. Touto osobou byla v daném případě státní rozpočtová organizace Technické a zahradní služby Beroun, tudíž k odpadu nabyl vlastnické právo stát prostřednictvím své státní rozpočtové organizace. Žalovaný brojí též proti závěru, že je univerzálním právním nástupcem státu, jelikož aplikace ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 576/1990 Sb.“), je v nyní posuzované kauze vyloučena, neboť v daném případě právo hospodaření se státním majetkem upravoval hospodářský zákoník a vyhláška č. 119/1988 Sb. Podle uvedených předpisů dovolatel jako osoba odlišná od státu nemohl disponovat se státním majetkem. Ani ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecním zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 367/1990 Sb.“), na něj nemohl státní majetek přejít, protože ve smyslu §67 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. je nutno odlišovat přenos zakladatelských funkcí státní organizace Technických a zahradních služeb Beroun na obecní zastupitelstvo města Beroun (tedy na orgán žalovaného, nikoli na žalovaného jako takového) od přechodu majetku a závazků. Ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. se přitom s ohledem na §18 odst. 1 téhož zákona netýká přechodu věcí a práv majetkových. Proto tvrdí, že odpad uložený na předmětných pozemcích do ukončení provozu skládky v roce 1996 byl ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodaření k němu vykonávala státní rozpočtová organizace Technické a zahradní služby Beroun.
Žalovaný dále spatřuje odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2006) v otázce lhůty k vyklizení předmětných pozemků, neboť odvolací soud nevzal v potaz, zda je lhůta přiměřená z hlediska dobrých mravů, ani neporovnal nepřiměřenou újmu či prospěch na straně žalobce a žalovaného.
V neposlední řadě pak žalovaný namítá nepřesvědčivé a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i neúplné právní posouzení věci, což se příčí jak rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 386/97, jenž byl publikován pod číslem 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak i nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03. Dle mínění žalovaného by se odvolací soud při správném právním posouzení věci nutně měl zabývat také otázkou zneužití práva žalobcem a otázkou důsledku oprávněné držby na povinnost oprávněného držitele vyklidit zavezené části předmětných pozemků, pokud jde o odpad zavezený na ně v době trvání oprávněné držby. Odvolací soud taktéž pochybil, posoudil-li vzájemnou žalobu žalovaného jen jako procesní obranu.
Se zřetelem k vylíčenému žalovaný dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 5. 2. 2004 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobce a žalovaného přípustná (§237
o. s. ř.).
Žalovaný vymezuje důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce a) věcné aktivní legitimace žalobce odvislé od řešení vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické, b) držby státu jako právnické osoby, c) oprávněné držby státu a jejích důsledků na povinnost oprávněného držitele vyklidit předmětné pozemky, d) vztahu žaloby na vyklizení nemovité věci a korektivu dobrých mravů a e) přiměřenosti lhůty k vyklizení nemovité věci se zřetelem na potřebu přihlédnout ke všem rozhodným okolnostem případu. Dále žalovaný v dovolání identifikoval právní otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, a to zda ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. právní nástupnictví zastupitelstva obce ve funkci zakladatele státní organizace (zřízené před rokem 1990 příslušným národním výborem) s sebou nese i právní nástupnictví obce (jako územně samosprávného celku) do práv a závazků k majetku, k němuž státní organizace vykonávala právo hospodaření.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že „restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“. Rozhodovací praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se pochopitelně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod číslem 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07). Převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ [§6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005.
Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a proto nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Naproti tomu, pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).
V poměrech projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo žalobce, jakož i jeho právních předchůdců, vyplývalo po roce 1989 ze stavu zápisu v evidenci (katastru) nemovitostí, a nemohlo tudíž dojít k převodu (přechodu) vlastnického práva na stát. Žalobce tak nebyl osobou oprávněnou k uplatnění nároku podle restitučních předpisů.
Ten závěr ovšem s odkazem na shora připomenuté judikatorní teze formulované rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a rovněž i Ústavního soudu) v otázce konkurence žalob vlastnických a žalob restitučních nemůže obstát a rozsudek odvolacího soudu je v uvedeném směru v rozporu s touto praxí, což činí v této otázce dovolání žalovaného přípustným a rovněž i důvodným.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jejž odvolací soud zcela převzal, a dovolací soud jím je při posouzení jediného možného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci, vázán (§241a odst. 1 o. s. ř.), je založen na prokázaných okolnostech držby státu (byť by se případně jednalo o držbu neoprávněnou) pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, na nichž na počátku 80. let byla vybudována opěrná zeď, k níž mělo být prováděno skládkování již probíhající na sousedních pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, tehdy ve vlastnictví státu. Předmětné pozemky byly skládkováním odpadu poprvé zasaženy až v roce 1991, přičemž proti skládce, jež byla provozována na hranici pozemku parc. č. XY se žalobce poprvé ohradil (v souvislosti s pohybem mechanizace na předmětném pozemku) v dopise adresovaném Obecnímu úřadu v Berouně dne 18. 6. 1991. Ač soud prvního stupně přiléhavě uvedl, že k navážení odpadků na předmětné pozemky došlo až mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a takovou činnost nelze bezpochyby považovat za ujmutí se držby pozemků, nelze přehlédnout, že v rozhodném období došlo k užívání předmětných pozemků státem (za účelem vybudování opěrné zdi mezi roky 1980 až 1983), což předpokládalo převzetí jejich držby. Žalobci pak svědčilo vzhledem k uzavření a registraci kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984 (podle níž byl proveden zápis do tehdejší evidence nemovitostí) postavení oprávněné osoby, jež měla uplatnit nárok podle restitučního předpisu. Nečinnost žalobce v uvedeném směru nelze přičítat tomu, že by jeho vlastnické právo nebylo zpochybňováno. Naopak v reakci na dopis žalobce ze dne 18. 6. 1991 odbor výstavby Obecního úřadu v Berouně žalobce dne 24. 6. 1991 informuje, že pozemek parc. č. XY není v jeho vlastnictví, neboť manželé V. jej již dříve prodali státu. V situaci, kdy na pozemku parc. č. XY byla v rozhodném období postavena opěrná zeď a kdy žalobcem nebylo tvrzeno, že by v rozhodném období jakkoliv, natož nerušeně, pozemek parc. č. XY užíval a měl tak kontrolu nad faktickým stavem (soudy nižších stupňů při provádění dokazování tuto právně významnou skutečnost ponechaly bez povšimnutí), vyvstala potřeba, aby se zapsaný vlastník domáhal svého práva podle restitučních předpisů. Pokud tak žalobce neučinil, nelze mu poskytnout ochranu vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY prostřednictvím obecného předpisu občanského práva [žaloby na vyklizení věci ve smyslu ustanovení §1042 o. z. - ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech vlastnické žaloby poměřovat úpravou obsaženou v citovaném ustanovení (srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015)].
To, co bylo právě uvedeno ve vztahu k pozemku parc. č. XY, se ovšem plně uplatní i ve vztahu k pozemku parc. č. XY. I k tomuto pozemku – navzdory zápisu v evidenci nemovitostí (později v katastru nemovitostí) – vykonával v rozhodném období držbu stát, přičemž pro naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě bylo bez významu, zda se jedná o držbu oprávněnou či nikoliv. Původní vlastníci (manželé V.), respektive jejich právní nástupci, kteří později vystupovali na straně prodávající v kupní smlouvě uzavřené formou notářského zápisu dne 21. 8. 2000 s žalobcem, restituční nárok vedoucí k obnově jejich vlastnického práva požadavkem na vydání pozemku neuplatnili, přičemž pro opačný postup měli k dispozici rozumný důvod, neboť v obnoveném dědickém řízení vedeném u Státního notářství v Berouně pod sp. zn. D 1064/91 vznesl stát (v zastoupení MěNV v Berouně) námitky vůči zařazení předmětných pozemků do dědictví po zemřelém J. V.; tudíž k pozemku parc. č. XY vlastnické právo nabyl rovněž stát. Kupní smlouva tak nemohla být platným titulem o převodu vlastnického práva k jednomu z předmětných pozemků na žalobce, pokud ji na straně převodců uzavřeli „nevlastníci.“
Na uvedeném závěru, a to ve vztahu k oběma předmětným pozemkům, nemůže nic změnit výsledek řízení vedeného před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 6 C 139/92 (o žalobě podané žalovaným na vyklizení pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY žalobcem), kdy Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 1996, č. j. 15 Co 525/93-106, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Citovaný rozsudek byl ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. závazný toliko ve vztahu k účastníkům daného řízení (kterým stát nebyl) a v rozsahu, v jakém byl závazný pro účastníky řízení, byl závazný i pro všechny orgány (viz §159a odst. 4 o. s. ř.). Navíc otázka vlastnického práva byla řešena pouze jako otázka předběžná, jež nebyla obsahem výroku soudního rozhodnutí a postrádala tak atribut závazného vyřešení (k problematice vázanosti pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2011).
Protože otázka věcné aktivní legitimace žalobce (a jejího nedostatku) z hlediska nabytí vlastnického práva na základě kupních smluv uzavřených dne 20. 12. 1984 a dne 21. 8. 2000 je v poměrech projednávané věci určující pro závěr o (ne)důvodnosti žaloby na ochranu vlastnického práva žalobce prostřednictvím žaloby na vyklizení předmětných pozemků, které ve smyslu ustanovení §1042 o. z. svědčí pouze vlastníku věci, nezabýval se dovolací soud již dalšími námitkami dovolatele, jimiž vymezil přípustnost dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (oprávněnost držby státu jako právnické osoby a její důsledek na povinnost oprávněného držitele vyklidit předmětné pozemky, vztah žaloby na vyklizení nemovité věci a korektivu dobrých mravů a přiměřenosti lhůty k vyklizení nemovité věci se zřetelem na potřebu přihlédnout ke všem rozhodným okolnostem případu). Z vylíčeného důvodu pak bylo rovněž nadbytečné zabývat se otázkou věcné pasivní legitimace žalovaného jak ve vztahu k povinnosti předmětné pozemky vyklidit, tak povinnosti poskytnout žalobci náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, neboť splnění těchto povinností se vůči žalovanému (stejně jako vůči jinému subjektu) nemůže domáhat žalobce.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž obsáhle brojí proti závěrům odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) vztahujícím se k přiznané výši bezdůvodného obohacení z pozic námitek týkajících se faktického způsobu a účelu užívání předmětných pozemků, počátku a stavění běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku, znaleckého dokazování, jakož i vztahu k žalovaným vznesené námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení a korektivu dobrých mravů.
Pokud se dovolací soud nemusel – s ohledem na jím shora prezentovaný právní názor na otázku věcné aktivní legitimace žalobce v řízení o žalobě na vyklizení předmětných pozemků - zabývat pro nadbytečnost většinou otázek nastolených dovoláním žalovaného (viz výklad shora), pak v případě dovolání žalobce stranou přezkumu dovolacího soudu zůstávají otázky všechny. Prostřednictvím výše prezentovaných námitek totiž žalobce zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu toliko ve výši přiznaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolání není přípustné, neboť otázky, jejichž řešení žalobce na dovolacím soudu žádá, jsou závislé na posouzení otázky obecnějšího charakteru (vlastnictví předmětných pozemků, za jejichž užívání bez právního důvodu je náhrada z titulu bezdůvodného obohacení nárokována), která je v rozhodovací praxi již řešena (viz výklad výše). Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí nebo specifické, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, p. zn. 22 Cdo 3619/2016). Jestliže z judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012) vyplývá, že aktivně legitimovaným v řízení o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizího pozemku bez právního důvodu je vlastník takového pozemku (a žalobce vlastníkem předmětných pozemků není), a to bez ohledu na to, k jakému účelu a jakým způsobem je pozemek užíván, pak je zcela bez významu otázka výše náhrady bezdůvodného obohacení, jež žalobci tak jako tak nenáleží.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného v otázce věcné aktivní legitimace žalobce odvislé od řešení vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické (vyřešené odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) ovšem přípustnost upřít nelze. Rozsudek odvolacího soudu je současně založen na nesprávném právním posouzení věci a žalovaný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. opodstatněně.
Jelikož dovolací soud neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl z podnětu dovolání žalovaného postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadené části věcného výroku I. (kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a VIII. a změněn ve výroku VII.), jakož i v akcesorickém výroku II. o nákladech odvolacího řízení, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výrocích I., IV., VII. a VIII. i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu