ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4608.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4608/2018-781
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,v právní věci žalobců a) M. H. , narozeného XY, bytem XY, a b) M. H. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 48/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2018, č. j. 28 Co 468/2017-740, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám Mgr. Ilony Kindlové, advokátky se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 3 C 48/2017-225, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to tak, že každý z žalobců nabude do svého vlastnictví ideální jednu polovinu spoluvlastnického podílu k uvedenému pozemku (výroky I. a II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 34.061,50 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcům jakožto osobám oprávněným podle ustanovení §4 zákona o půdě vznikl nárok na vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11a zákona o půdě, neboť jim nebylo možné vydat původní pozemky a ani jim za tyto pozemky dosud nebyla poskytnuta náhrada v plném rozsahu. Shledal, že žalobcům lze poskytnout náhradu ve výši odpovídající ocenění odňatých pozemků jako stavebních, a to za situace, kdy došlo k jejich výkupu za účelem výstavby a v době, kdy již existovalo územní rozhodnutí, územně plánovací dokumentace či rozhodnutí o vykoupení pozemků za účelem výstavby. Postup žalované při vypořádávání restitučního nároku žalobců hodnotil soud prvního stupně jako liknavý a svévolný, neboť žalovaná sice nabízela určité množství pozemků ve veřejné nabídce, nicméně odmítala-li přecenění restitučního nároku žalobců, nemohli se žalobci svého restitučního nároku domoci jinou cestou, než podáním žaloby u soudu. Jelikož hodnota žalobci vybraného náhradního pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Požadavek žalované na přikázání věci z důvodu vhodnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přitom považoval pouze za účelovou snahu o oddálení vydání soudního rozhodnutí.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 28 Co 468/2017-740, rozsudek soudu prvního stupně změnil výrokem pod bodem I. tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona o půdě, přičemž do vlastnictví žalobce a) se převádí ideální jedna polovina spoluvlastnického podílu k předmětnému pozemku bod a) výroku I. a do vlastnictví žalobce b) se převádí taktéž ideální jedna polovina spoluvlastnického podílu k předmětnému pozemku bod b) výroku I.. Dále řízení zastavil v rozsahu části žaloby na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, obci XY bod c) výroku I.. V rozsahu části žaloby na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, žalobu zamítl bod d) výroku I.. Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 16.456 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 23.958 Kč, vše k rukám jejich zástupce (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud spatřoval překážku pro vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, na němž se nachází vodní plocha rybníku, spočívající v budoucích obtížích s hospodařením více spoluvlastníků na jednom rybníku, a proto žalobci v návaznosti na sdělení soudu změnili žalobu a v ní označili nově požadované náhradní pozemky. Ve vztahu k nově požadovaným náhradním pozemkům parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, obci XY, vzali žalobci následně žalobu zpět; ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, byla žaloba zamítnuta, jelikož hodnota uvedeného pozemku byla neadekvátní výši neuspokojeného restitučního nároku.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, dovodil, že u předmětného pozemku, jenž netvoří součást veřejné zeleně, není dán důvod odporující jeho vydání. Konstatoval, že odňaté pozemky byly v době převodu na stát určeny k výstavbě, a tudíž je třeba tyto nemovitosti ocenit jako pozemky stavební. Za správné považoval ocenění předmětného pozemku podle znaleckého posudku jako pozemku „ostatní“, neboť jde o pozemek neudržovaný, zarostlý nepropustným křovinatým porostem. Požadavek na delegaci vhodnou, jakož i nesouhlas s připuštěním změny žaloby odvolací soud shledal nedůvodnými, neboť v projednávané věci jde o řízení, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti věcnému výroku I.)] brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Domnívá se, že předmětný pozemek není k převodu vhodný, neboť není zemědělsky obhospodařován a ani jej nelze zemědělsky obhospodařovat z důvodu jeho nepřístupnosti zemědělskou technikou. Na podporu předestřené argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, vyjadřuje nesouhlas s oceněním náhradního pozemku, neboť byl oceněn v rozporu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Zdůrazňuje, že předmětný pozemek je zapsaný v katastru nemovitostí jako ovocný sad, a proto musí být oceněn podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nikoli podle ustanovení §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemek ostatní. Zarostlost nebo udržovanost pozemku dle mínění dovolatelky nepatří mezi kritéria ocenění podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Namítá, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn charakter jednotlivých nevydaných pozemků, přičemž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, proč nezopakoval důkaz znaleckým posudkem; navíc se odvolací soud ohledně určení hodnoty restitučního nároku ztotožnil s blíže neurčeným znaleckým posudkem, aniž by jej provedl jako důkaz (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009). Dále má za to, že řízení bylo vedeno před místně nepříslušným soudem, jelikož se zřetelem k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2924/2018, platí, že každý jednotlivý nárok na vydání pozemku má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází, a tudíž Krajský soud v Praze nebyl místně příslušný k vedení řízení ohledně předmětného pozemku nacházejícího se v katastrálním území XY. Dovolatelka rovněž podotýká, že odvolací soud umožnil žalobcům vybrat si jakýkoliv pozemek, přestože rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, hovoří o volbě pozemku především z nabídky učiněné žalovanou. V neposlední řadě poukazuje na porušení ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř., neboť dokazování před odvolacím soudem považuje za natolik rozsáhlé, že dalece předčilo i dokazování prováděné před soudem prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření označili dovolání za nedůvodné a napadený rozsudek za věcně správný. Připomněli řadu soudních rozhodnutí, v nichž byla shledána liknavost a svévole žalované ve vztahu k žalobcům a nevydané pozemky žalobců posouzeny jako stavební. Předmětný pozemek pak považují za vhodný náhradní pozemek, jehož vydáním bude částečně uspokojen jejich restituční nárok.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 7. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovoláním vymezených právních otázek se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Vytýkané vady řízení pak nejsou podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 samostatně uplatnitelným důvodem dovolání (srovnej ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá argumentace dovolatelky o nevhodnosti předmětného pozemku k převodu (z hlediska nemožnosti jeho zemědělského využití).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15 (nález je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), byl formulován závěr, že jedním z měřítek pro posouzení, zda určitý pozemek je vhodným náhradním pozemkem ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě, je i možnost zachování plného výkonu vlastnického práva oprávněnými osobami a dále aktuální povaha pozemku a její nevratnost.
Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud učinil závěr, že předmětný pozemek není součástí veřejné zeleně města Brna, že je evidován jako ovocný sad, byť k danému účelu pro zanedbanou údržbu a péči o existující ovocné stromy fakticky neslouží a nacházejí se na něm náletové dřeviny, jež činí pozemek jen obtížně prostupným, nejedná se o situaci, kdy aktuální stav pozemku by byl nevratný a pozemek by nemohl být zachován svému původnímu účelu. Není zde žádné překážky, aby nebyl naplněn předpoklad vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, na nějž dovolatelka odkazuje, tj. že pozemek určený k vydání oprávněným osobám, „má být nadále zemědělsky obhospodařovaný“.
Dovolání žalované nečiní přípustným ani námitka, že ocenění pozemku poskytnutého jako náhradní za pozemky odňaté je nesprávné (a nemající oporu ani v judikatuře dovolacího soudu), neboť odvolací soud akceptoval ocenění provedené znalcem v rozporu s vyhláškou č. 182/1988 Sb.
Výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. V této souvislosti sluší se připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., oceňují se podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku.
Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srovnej rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela namístě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
V nyní projednávané věci odvolací soud pro účely ocenění předmětného pozemku, jenž žalobcům vydal jako pozemek náhradní, akceptoval jeho ocenění vyplývající z dodatku posudku znaleckého ústavu, jenž předmětný pozemek – navzdory jeho klasifikaci v katastru nemovitostí „ovocný sad“ - ocenil nikoliv ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (podle sazeb uvedených v příloze 9), ale podle sazby uvedené v ustanovení §14 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako „ostatní“. Takový postup se závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí, vysvětlil-li odvolací soud – jako tomu bylo v projednávané věci – dostatečným způsobem důvody, pro které bylo třeba zohlednit aktuální stav a vlastnosti předmětnému pozemku a promítnout je do jeho administrativní ceny. Odvolací soud tak respektoval zásadu vyjádřenou v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozhodnutí soudu je relevantní stav panující v době vyhlášení rozhodnutí. Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, není případný, neboť závěry v něm vyjádřené se pro účely ocenění vztahovaly na posouzení charakteru pozemku odňatého, který nebylo možné pro zákonnou překážku vydat, a nikoliv na pozemek, jenž měl sloužit k uspokojení restitučního nároku coby náhradní. Do poměrů projednávané věci nedopadá ani závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, jenž v dovolání žalovaná akcentuje. Potřebu zkoumat, „zda jde o znalecký posudek úplný a zda bezezbytku respektuje tehdejší relevantní právní úpravu oceňování pozemků,“ dovolací soud vyjádřil v situaci, kdy v odkazované věci soudy nižších stupňů hodnotily znalecký posudek bez zřetele k ostatním provedeným důkazům, jež odůvodňovaly při oceňování pozemků, jež nebylo možné vydat (tedy opět nikoliv pozemku náhradního), vzít v potaz ustanovení o možné korekci určené ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že odvolací soud nesprávně vycházel ohledně ocenění restitučního nároku žalobců z posudku znaleckého ústavu PROSCON s. r.o., jehož závěry nejprve zpochybnil, aby je posléze – již ovšem bez toho, aby takový důkaz v odvolacím řízení zopakoval – plně aproboval. Sluší se uvést, že v posuzované věci bylo předmětem řízení nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu konkrétního pozemku ve smyslu §11a odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv vyčíslení výše restitučního nároku žalobců. V situaci, kdy cena žalobci vybraného náhradního pozemku činí 4.083,- Kč, tak vyřešení otázky přesného ocenění výše zbývajícího restitučního nároku žalobců [zda činí jeho hodnota 119.152,73 Kč pro žalobce a) a 99.508,83 Kč pro žalobce b) dle ocenění dovolatelky anebo 2.746.051,- Kč pro žalobce a) a 2.876.081,- Kč pro žalobce b) dle ocenění žalobců] nemá na výsledku tohoto řízení, jež závisí toliko na posouzení podmínek, za nichž lze žalované uložit, aby na žalobce za účelem alespoň částečného uspokojení jejich restitučního nároku převedla jimi vybraný náhradní pozemek, žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobců by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobců (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky o vadách dokazování v řízení před odvolacím soudem, o nedostatku místní příslušnosti jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, jakož ani námitka o překročení zásady dvojinstančnosti civilního řízení odvolacím soudem. Uvedenými námitkami vystihuje žalovaná případy vad řízení, které nejsou podle občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustným (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
O vadu dokazování spočívající v pochybení odvolacího soudu, jenž nezopakoval dokazování znaleckým posudkem o ocenění restitučního nároku žalobců, se nemůže jednat v případě, kdy odvolací soud o této skutečnosti, jež byla předmětem dokazování před soudem prvního stupně, učinil shodný skutkový závěr, tj. že zbývající hodnota restitučního nároku činí u žalobce a) částku 2.746.051,- Kč a u žalobce b) částku 2.876.081,- Kč. Navíc, jak bylo výše vysvětleno, na otázce ocenění restitučního nároku žalobců rozsudek odvolacího soudu nezávisel, a proto by bylo zcela nadbytečné i v případě, že by bylo dovolání z jiného důvodu přípustné, zabývat se vadou, jež ohledně takové otázky nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Přiléhavost postrádá rovněž námitka místní nepříslušnosti jak odvolacího, tak prvoinstančního soudu. Dovolatelka přehlíží, že ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (§82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017).
Vadou nebyl rovněž zatížen postup odvolacího soudu, jímž byl vymezen předmět odvolacího řízení. Pokud totiž dovolatelka napadá způsob výběru předmětného pozemku, sluší se připomenout, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle ustanovení §11a zákona o půdě soud není vázán žalobním petitem ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Oprávněná osoba (její dědic), jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není) – při liknavém postupu Pozemkového fondu (potažmo žalované) – i pozemků dříve nezahrnutých do veřejné nabídky. Vždy se nicméně musí jednat o pozemky k převodu vhodné, což budou především ty, jež byly zařazeny do veřejné nabídky nebo by byly do takové nabídky zařaditelné (srovnej např. v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, a dále též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015).
Souhlasit nelze ani s výtkou brojící proti - dle mínění dovolatelky - rozsáhlému dokazování před odvolacím soudem, pročež uvedeným postupem měl odvolací soud porušit zásadu dvojinstančnosti civilního soudního řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011) vyplývá, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 (podle současné právní úpravy podle §220 odst. 1) o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu