ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.23.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 23/2019-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2019 o dovoláních obviněných T. V. T. , nar. XY, Vietnamská socialistická republika, v ČR trvale bytem XY, XY, státní občan Vietnamské socialistické republiky, T. D. H. , nar. XY, Vietnamská socialistická republika, v ČR bytem XY, XY, státní občan Vietnamské socialistické republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, P. V. M. , nar. XY, Vietnamská socialistická republika, v ČR XY, XY, státní občan Vietnamské socialistické republiky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných T. V. T., T. D. H. a P. V. M. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 2 T 16/2015, byli obvinění T. V. T., T. D. H., P. V. M. uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že
1) obžalovaní T. V. T. a T. D. H. v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009 se záměrem nezaplatit státu daň z příjmu fyzických osob (dále jen „DPFO“) a v období od 1. 4. 2008 do 31. 12. 2009, se záměrem nezaplatit státu daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), v obci XY, okres Cheb, koupili a odebrali na živnostenský list státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky Q. D. H., nar. XY, IČ XY, který 7. 1. 2006 vycestoval z České republiky do Vietnamské socialistické republiky a jeho živnostenské oprávnění zaniklo k 30. 6. 2008, od obchodní společnosti GECO TABAK, a. s., IČ 63080737, se sídlem Pod Čimickým Hájem 190, 181 00 Praha 8, tabákové výrobky, jejichž prodej podle jejich dispozic vyúčtovala uvedená obchodní společnost Q. D. H. jako odběrateli, v roce 2008 a 2009, jak je uvedeno na fakturách v tabulkách rozsudku soudu prvního stupně, včetně zohlednění dobropisů společnosti GECO TABAK, a. s., a toto zboží následně prodali za cenu stanovenou podle §13 odst. 11 zákona č. 526/1990 Sb. o cenách s odkazem na ustanovení §103 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních a správci daně Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj nepřiznali za shora uvedená zdaňovací období povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty za dodání uvedeného zboží, ani povinnost zaplatit daň z příjmů fyzických osob, které získali prodejem uvedeného zboží, v důsledku čehož jim tyto daně nebyly finančním úřadem vyměřeny a z tohoto důvodu nezaplatili státu daň z přidané hodnoty ve výši 1.497.823 Kč, obžalovaný T. V. T. daň z příjmu fyzických osob ve výši 1.659.420 Kč a obžalovaný T. D. H. daň z příjmu fyzických osob ve výši 1.645.800 Kč,
2) obžalovaní T. V. T., T. D. H., P. V. M. v období od 1. 1. 2010 do 22. 4. 2014 se záměrem nezaplatit státu daň z příjmu fyzických osob (dále jen „DPFO“) a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), v obci XY, okres Cheb, koupili a odebrali na živnostenský list státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky Q. D. H., nar. XY, IČ XY, který 7. 1. 2006 vycestoval z České republiky do Vietnamské socialistické republiky a jeho živnostenské oprávnění zaniklo k 30. 6. 2008, od obchodní společnosti GECO TABAK, a. s., IČ 63080737, se sídlem Pod Čimickým Hájem 190, 181 00 Praha 8, tabákové výrobky, jejichž prodej podle jejich dispozic vyúčtovala uvedená obchodní společnost Q. D. H. jako odběrateli v roce 2010, 2011, 2012, 2013 a 2014, jak je uvedeno na fakturách v tabulkách rozsudku soudu prvního stupně, včetně zohlednění dobropisů společnosti GECO TABAK, a. s., a toto zboží následně prodali za cenu stanovenou podle §13 odst. 11 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, s odkazem na ustanovení §103 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a správci daně Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj nepřiznali za shora uvedená zdaňovací období povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty za dodání uvedeného zboží, ani povinnost zaplatit daň z příjmů fyzických osob, které získali prodejem uvedeného zboží, v důsledku čehož jim tyto daně nebyly finančním úřadem vyměřeny a z tohoto důvodu nezaplatili státu daň z přidané hodnoty ve výši 4.946.635 Kč, obžalovaný T. V. T. daň z příjmů fyzických osob ve výši 4.344.585 Kč, obžalovaný T. D. H. daň z příjmu fyzických osob ve výši 4.299.675 Kč a obžalovaný P. V. M. daň z příjmu fyzických osob ve výši 4.359.690 Kč.
Za to byl obviněný T. V. T. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v 700 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 700.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Obviněný T. D. H. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v 500 denních sazbách po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Obviněný P. V. M. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl (5 ½ ) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v 700 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 700.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu vyhoštění na 10 (deset) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 2 T 16/2015, podali obvinění odvolání, kteréžto směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání v neprospěch obviněných podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, a to do výroku o trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018 , a to tak, že pod bodem I. výroku podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu uloženému obžalovanému T. D. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaný T. D. H. se při nezměněném výroku o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku odsuzuje podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v 500 denních sazbách po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku.
Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to:
- podílu ve výši ½ k pozemku parc. č. XY jehož součástí je stavba č. p. XY, včetně stejného podílu na této stavbě, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm Cheb, pro katastrální území Háje u Chebu a obec Cheb,
- veškerých finančních prostředků zjištěných na účtech č. XY a č. XY vedených u Československé obchodní banky, a. s., Radlická 333/150, 150 57 Praha 5.
Pod bodem II. výroku pak odvolací soud podle §102 tr. zákoníku vyslovil zabrání náhradní hodnoty, a to mincí zajištěných policejním orgánem při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 7. 4. 2015 na adrese XY, Cheb,
1) 209 mincí v nominální hodnotě 0,01 EUR,
2) 359 mincí v nominální hodnotě 0,02 EUR,
3) 277 mincí v nominální hodnotě 0,05 EUR,
4) 3032 mincí v nominální hodnotě 0,10 EUR,
5) 223 mincí v nominální hodnotě 0,20 EUR,
6) 2419 mincí v nominální hodnotě 0,50 EUR.
Pod bodem III. výroku odvolací soud podle §256 tr. ř. odvolání obviněných T. V. T., T. D. H., P. V. M. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, podali prostřednictvím advokáta všichni tři obvinění dovolání (dovolání T. V. T. č. l. 3214–3218, dovolání T. D. H. č. l. 3203–3213, dovolání P. V. M. č. l. 3192–3202), v rámci nichž všichni shodně odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění podali prostřednictvím stejného obhájce dovolání každý sám za sebe, nicméně se obsahově jedná v zásadě o totožná podání, včetně jejich konkrétního znění, a proto o podaných dovoláních bude nadále pojednáváno jako o jednotném dovolání obviněných bez konkretizace konkrétního obviněného.
Obvinění považují za zásadní námitky směřující k tomu, že v průběhu trestního řízení nedošlo k objasnění základních skutečností a otázek pro vznik daňové povinnosti, aby bylo možno bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že obvinění naplnili skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 tr. zákoníku. Připomínají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, a dovozují, že lze jen těžko dovozovat zkrácení daně v případě, kdy není zcela jasně a nepochybně určeno, jaký byl ekonomický titul, z něhož odvolací soud toto zkrácení dovozuje. Obvinění mají tedy za to, že se skutek vůbec nestal.
Základem nesprávnosti je podle jejich názoru nedostatečné objasnění, jakým způsobem měla být aplikována příslušná daňová pravidla, zda a komu přesně zákon ukládal tyto povinnosti a zda a jakým způsobem vůbec mohlo dojít ke zkrácení daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty. Nutným předpokladem pro závěr je zjištění, jakou výši měl plátce přiznat a zaplatit a jakou výši skutečně přiznal a zaplatil. Bylo povinností orgánů činných v trestním řízení objektivizovat, za jakou cenu obvinění prodávali tabákové výrobky, přičemž skutečně realizovaná cena zjištěna nebyla a nebylo tak vyvráceno, že daň z přidané hodnoty byla odvedena v souladu se zákonem.
Obvinění dále namítají, že orgány činné v trestním řízení nedokázaly vysvětlit, jak přesně měli obvinění získat finanční výhodu na úkor státu tím, že by porušili pravidla o stanovení základu daně nezahrnutím některé z nákladových položek. Obvinění připomínají princip neutrality typický pro daň z přidané hodnoty a §2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, který uvádí, co je předmětem takové daně. Obvinění dále namítají, že nebylo prokázáno, že by veškeré zboží bylo prodáno v tuzemsku, a tedy, že by jim vznikla daňová povinnost.
Podle názoru obviněných pak lze totožné závěry vztáhnout i na nepřiznání povinnosti zaplatit daň z příjmů fyzických osob, jelikož nedošlo-li k plnění, které je předmětem zdanění, nelze uvažovat ani o nesplnění povinnosti zaplatit daň z příjmů fyzických osob. K prokázání takových tvrzení nemůže sloužit znalecký posudek, který směřuje spíše do kalkulace daňových povinností postavených na premise, že se vše stalo tak, jak popsala obžaloba. S tímto však obvinění nesouhlasí a odmítají, že by to, co bylo dodáno do obchodních prostor P. S., zde bylo také prodáno, jak dovozují obecné soudy. Obvinění jsou toho názoru, že zboží uvedené na fakturách nemuselo být ani dopraveno na prodejnu a předáno v takovém množství, jako je uvedeno na fakturách, a tvrdí, že rozhodně nebylo v prodejně P. S. prodáno. Dále nebylo prokázáno, zda bylo zboží skutečně dodáno, když ani svědci (řidiči) nebyli schopni potvrdit, které zboží z konkrétní faktury a kam dodali, a i označení osoby přebírající zboží bylo značně obecné. Nebylo dále prokázáno, že osoba přebírající zboží k tomu byla oprávněna panem Q. D. H., ani že by to byli obžalovaní, kteří na faktury na tuto osobu úmyslně nakupovali, nebo že by některý z obviněných dal k tomuto pokyn. Není zřejmé proč společnost GECO TABAK, a. s., fakturovala na osobu Q. D. H. Nelze identifikovat osobu, která objednávala zboží, ani která jej přebírala.
Odvolací soud taktéž pochybil, když převzal výsledky daňového řízení správce daně, když na jejich podkladě ovšem nelze dospět k závěru o trestní odpovědnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/1998). Nebyly tedy objasněny elementární skutečnosti pro závěr o vzniku daňové povinnosti.
Na základě výše uvedeného obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Současně obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1/2019.
Státní zástupce uvedl, že všechna tři dovolání obsahují až na nepatrné výjimky shodný text, který opakuje obhajobu obviněných u odvolacího soudu, se kterou se však tento soud náležitě vypořádal na str. 6–8, odstavec 9–14 svého odůvodnění a státní zástupce se s tímto zcela ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje. Dále konstatuje, že dovolání obviněných směřují vůči hodnocení důkazů a soudem učiněným skutkovým zjištěním, a takovéto námitky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Současně pak připomíná výjimečné oprávnění Nejvyššího soudu zasáhnout do procesu dokazování, avšak jen v případě nejextrémnějších excesů, které mají za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Nedostačuje tedy, že obvinění namítají existenci jiného logického skutkového zjištění, ale je nutné, aby skutkové zjištění, ke kterému dospěly soudy, postrádalo logický základ, což se však v daném případě nestalo a obvinění toto ani nenamítají. Současně připomíná, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za obviněné domýšlel dovolací argumentaci. Obsah dovolání obviněných nasvědčuje tomu, že jejich námitky směřují spíše jen na porušení zásady in dubio pro reo, což je však zásada procesního charakteru a nikoliv hmotněprávní, přičemž Nejvyšší soud nepřipouští, aby tato byla zkoumána v rámci dovolacího přezkumu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III ÚS 888/14). Porušení zásady in dubio pro reo by tak mohlo být podle státního zástupce relevantní dovolací námitkou teoreticky jen v případě, kdy by zde byl dán i extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, což se však v dané věci nestalo. Námitky obviněných tak neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu uloženém T. D. H., o kterém poté nově rozhodl, kdy současně odvolání obviněných zamítl jako nedůvodná. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (zejména listin k prokázání výše daňové povinnosti a získání finanční výhody na úkor státu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména vyjádření pochybností stran toho, kdo předložil živnostenský list Q. D. H. a proč byly faktury vedeny na toto jméno, případně kdo jeho jménem zboží objednával, kdo jej přebíral, zda a kam bylo zboží dodáno, jakož i kam bylo následně prodáno, tedy zda došlo k prodeji zboží v tuzemsku či nikoliv), stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, respektive jsou zde důvodné pochybnosti o hodnocení důkazů soudy nižších stupňů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obvinění popírají, že by se jakéhokoliv obchodu s tabákovými výrobky účastnili, sami nic neobjednávali, nepřebírali, neprodávali a tedy jim nemohla vzniknout daňová povinnost).
Námitky obviněných takto vznesené jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění T. V. T., T. D. H., P. V. M. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obvinění v zásadě namítají především to, že nebylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností, že odebírali na základě faktur vydaných na jméno Q. D. H. zboží, které následně prodávali, tedy, že jim vznikla daňová povinnost k odvedení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu fyzických osob. Následně pak zpochybňují i výši této daně, když tvrdí, že se nepodařilo prokázat ani za kolik zboží prodali a nelze proto určit výši daně, kterou měli přiznat a odvézt. Tyto námitky jsou však námitkami skutkovými, které brojí výlučně vůči zjištěnému skutkovému stavu věci, s nímž obvinění zjevně nesouhlasí. Současně však ani sami nenamítají existenci jakéhokoliv rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dokonce ani nepředkládají konkrétní vlastní tvrzení o skutkovém ději, ale pouze upozorňují, že z jejich hlediska jsou zde dány pochyby. Takovéto námitky jsou však zcela nepřípustné, když směřují pouze vůči skutkovým závěrům soudů vzešlých z provedeného a úplného dokazování, tudíž jsou námitkami čistě procesněprávní a tím i nepodřaditelné pod jimi uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud má stejně jako státní zástupce za to, že obvinění, byť to výslovně neuvedli, namítají porušení zásady in dubio pro reo , tedy v pochybnostech ve prospěch pachatele. Na tomto místě je třeba připomenout, že zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Nalézací soud se se všemi námitkami obviněných vypořádal již v rámci svého rozhodnutí, když uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že to byli právě obvinění, kdo se daného trestného činu dopustili (zde soud vycházel především z výpovědí svědků, viz rozsudek soudu prvního stupně str. 60 a 61), stejně jako časové období, kdy se který z obviněných trestného činu dopouštěl (tamtéž). Ani o zavinění obviněných neměl soud prvního stupně pochyb, jak vyplývá z jeho rozsudku str. 61: „ Obžalovaní neměli v úmyslu podávat příslušná daňová přiznání k této dani, v podstatě ani nemohli, neboť bylo zjištěno, že odběratel Q. D. H. má zrušené živnostenské oprávnění a není na území České republiky, takže nemůže být daňovým subjektem. Obžalovaní naprosto spolehlivě předpokládali, že svoji povinnost přiznat a následně zaplatit DPH nesplní žádný z nich, neboť daňové doklady vystavené dodavatelem s nepravdivými údaji o osobě odběratele, který byl navíc na území ČR nepřístupný, neumožní finančnímu úřadu zjistit, že cigarety nakoupili a následně prodali oni a vyměřit jim daňovou povinnost “. Stejně tak ve vztahu k námitkám stran odběru a dalšímu prodeji, případně vůči ceně prodávaných tabákových výrobků, dospěl již soud prvního stupně k zcela jednoznačnému závěru, který patřičně odůvodnil tamtéž: „ … z daňových dokladů společnosti GECO TABÁK, a.s. je zřejmé, že obžalovaní museli cigarety prodávat, neboť tyto pravidelně nakupovali a lze mít za logické, že další nákup uskutečnili z peněz pocházejících z tržeb za předchozí dodávku. Soud nemá pro tuto jejich činnost jiné vysvětlení, nelze snad diskutovat o tom, že by cigarety použili pro svou potřebu nebo je někde snad uskladnili. Není také pochyb o tom, že dodané zboží tedy tabákové výrobky dodali za cenu stanovenou podle §13 odst. 11 zák. č. 526/1990 Sb. o cenách s odkazem, na ustanovení §103 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřební dani. … Ustanovení §110 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních mj. zakazuje prodej cigaret za cenu nižší, než je cena pro konečného spotřebitele, … “. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (str.7–8 rozsudku, bod 11–14) a ani Nejvyšší soud nespatřuje ve skutkových zjištěních žádné excesy svědčící o existenci jakýchkoliv pochybení, natož takové intenzity, aby měly vliv na skutkový stav a potažmo následně na práva obviněných, konkrétně práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud zde tedy neshledal ani existenci extrémního rozporu, který by jej zavazoval k přezkumu napadeného rozhodnutí po skutkové stránce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995, a dále také nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).
Další námitky obviněných prakticky vycházejí ze všech shora uvedených (a odstraněných) pochybností a jako takové byly již vypořádány v rámci rozsudků obou předcházejících instancí. Nejvyšší soud opětovně shrnuje, že obvinění pouze spekulují o dalších možnostech skutkového děje, a to bez jakýchkoliv konkrétních závěrů.
Ačkoliv jsou veškeré námitky obviněných liché a nepřípustné v rámci uplatněného či jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností (srov. soustavu daní) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách (blíže Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2416).
Zkrácením je pak jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření daně vůbec nedojde. V podstatě se jedná o zvláštní druh podvodu, kdy poplatník v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah daňové povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2420).
Tak tomu bylo i v projednávaném případě, jak zcela správně uzavřely soudy prvního a druhého stupně, když jednání obviněných (lapidárně řečeno), kteří odebírali tabákové výrobky na jméno odběratele Q. D. H., a toto následně prodávali, aniž by následně z těchto prodejů přiznali a odvedli příslušnou daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických osob, naplňuje veškeré znaky přisouzené skutkové podstaty.
Lze tedy uzavřít, že soudy prvního a druhého stupně na základě vyčerpávajícího dokazování dospěly ke zcela správným skutkovým zjištěním, jak jsou uvedena v popisu skutku, a takto zjištěný skutek zcela správně subsumovaly pod skutkovou podstatu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, včetně kvalifikovaných skutkových podstat odst. 2 písm. a) a odst. 3 téhož ustanovení.
Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu