ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.6032.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 6032/2017-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. O. a b) H. O. , obou XY, zastoupených Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti žalovaným 1) M. P. a 2) S. P., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem ve Chropyni, Ječmínkova 494, o zaplacení 328.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 138/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2017, č. j. 60 Co 19/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.003,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Taláška, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 60 Co 19/2017-165, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 C 138/2015-134, kterým Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu o zaplacení 328.500 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 30. 9. 2009 se žalovanými jako kupujícími smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod nemovitostí – budovy čp. XY, stojící na parcele č. XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY za cenu 3.100.000 Kč. Účastníci si sjednali, že kupní cena bude vypořádána tak, že 1.000.000 Kč kupující zaplatí bezhotovostním převodem na účet společnosti Reality Na Jihu, s. r. o. a zbývající část kupní ceny 2.100.000 Kč bude vypořádána převodem práv a povinností žalovaných spojených s jejich členstvím ve stavebním bytovém družstvu SVORNOST a užíváním družstevních bytů č. XY a č. XY v XY (dále jen „členská práva a povinnosti“). Vůle účastníků kupní smlouvy jasně směřovala k ujednání o způsobu úhrady kupní ceny tak, že závazek ke splnění povinnosti zaplatit kupní cenu zanikne jednak bezhotovostním převodem (k čemuž došlo dne 4. 11. 2009) a současně převodem členských práv a povinností žalovaných v bytovém družstvu, který se uskutečnil smlouvou ze dne 19. 10. 2009. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti vznikly ke dni 19. 10. 2009. Dne 19. 10. 2009 uzavřeli účastníci dohodu, v níž si mimo jiné sjednali, že v případě, že prodávající převedou (prodají) nabytá členská práva a povinnosti po 1. 3. 2010 za částku nižší než 2.100.000 Kč, uhradí jim kupující polovinu doplatku do této částky. Do doby, než našli zájemce o koupi, žalobci oba nabyté družstevní byty pronajímali. Dne 18. 10. 2012 převedli (prodali) členská práva a povinnosti k bytu č. 010 za 665.000 Kč, a dne 29. 7. 2014 převedli (prodali) členská práva a povinnosti k bytu č. XY za 795.000 Kč. Částka 328.500 Kč představuje polovinu rozdílu mezi doplatkem kupní ceny za nemovitosti zapsané na LV č. XY, resp. cenou, na kterou byly podle dohody oceněny převáděné družstevní byty, a cenou, za kterou členská práva a povinnosti žalobci skutečně prodali.
Uvedená skutková zjištění odvolací soud právně posoudil tak, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle §588 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), přičemž úhradu kupní ceny si sjednali částečně prostřednictvím převodu práv a povinností ke dvěma družstevním bytům, tedy formou tzv. „dání místo splnění“. Závazek zaplatit kupní cenu žalovaní splnili (bezhotovostní úhradou 1.000.000 Kč a uskutečněným převodem členských práv a povinností k družstevním bytům dne 19. 10. 2009). Dohoda ze dne 19. 10. 2009 se ujednání o kupní ceně, ani způsobu její úhrady nemohla dotknout. Závazek k úhradě části kupní ceny ve výši 2.100.000 Kč totiž v době uzavření dohody ze dne 19. 10. 2009 zanikl splněním, pročež z dohody ze dne 30. 10. 2009, která obsahovala změnu ujednání o způsobu úhrady kupní ceny jako „dání ke splnění“, nevznikla smluvním stranám žádná práva a povinnosti. Nadto je dohoda ze dne 19. 10. 2019 o tzv. „dání ke splnění“ neplatná ve smyslu §37 obč. zák., jelikož zakládá nejistotu v právech a povinnostech stran, postrádá bližší vymezení podmínek prodeje členských práv a povinností a neřeší ani situaci případného prodeje za cenu vyšší než 2.100.000 Kč a vypořádání takto získaného přebytku.
Žalobci předložili k dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že dohoda ze dne 30. 10. 2009 nezaložila žádná práva a povinnosti smluvních stran ohledně způsobu splnění závazku k zaplacení části kupní ceny ve výši 2.100.000 Kč, jelikož tento závazek zanikl splněním formou „dání místo splnění“.
Dovolací soud - vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - se zabýval otázkou závaznosti dohody ze dne 30. 10. 2009 výhradně z pohledu její (ne)provázanosti s ujednáními kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2009 o způsobu úhrady kupní ceny. Žalobci využili v tomto směru argumentaci, vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., jíž zpochybnili správnost aplikace pravidel §35 odst. 2 obč. zák. odvolacím soudem při výkladu dohody ze dne 19. 10. 2009. Prosazují, že chybným výkladem odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dohoda ze dne 30. 10. 2009 není dodatkem ke kupní smlouvě uzavřené dne 30. 9. 2009 a neměnila její ujednání o způsobu úhrady kupní ceny. Namítají v tomto směru odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu zastoupené rozhodnutími ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, nebo ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, a rozhodnutími Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Výkladem právních úkonů za použití pravidla uvedeného v §35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Podle (i dovolateli zmiňované) ustálené judikatury dovolacího soudu může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Odvolací soud při zjišťování obsahu smluvního ujednání obsaženého v dohodě ze dne 19. 10. 2009 nevybočil z výše uvedených premis. Zabýval se totiž i jazykovým vyjádřením ujednání o kupní ceně, resp. o způsobu úhrady kupní ceny v kupní smlouvě, přihlédl k výsledkům dokazování, z něhož vyplynul konsenzus účastníků kupní smlouvy ohledně splnění závazku kupujících zaplatit kupní cenu zčásti „dáním místo splnění“ a z jeho odůvodnění se podává, že své úvahy podpořil též využitím dalších výkladových prostředků. Způsobu, jakým se zhostil výkladu smluvních ujednání, ústícímu v závěr, že dohoda ze dne 30. 10. 2009 nezaložila žádná práva a povinnosti smluvních stran ohledně způsobu úhrady kupní ceny, tak nelze ničeho vytknout. Závěr odvolacího soudu, že dohoda z 30. 10. 2009 není dodatkem ke kupní smlouvě, jímž by došlo ke změně způsobu úhrady kupní ceny (zčásti bezhotovostním převodem a zčásti „dáním místo splnění“), je proto z pohledu aplikace §35 odst. 2 obč. zák. zcela správný; tvrzenému odklonu od ustálené judikatury dovolacího soudu nelze přisvědčit.
Zpochybňují-li dovolatelé právní závěr odvolacího soudu, že závazek kupujících zaplatit kupní cenu zanikl splněním, námitkami, že vůle účastníků kupní smlouvy směřovala od počátku k tomu, že část kupní ceny ve výši 2.100.000 Kč nebude uhrazena již pouhým převodem členských práv a povinností z žalovaných na žalobce, nýbrž až zpeněžením těchto členských práv a povinností žalobci podle dohody ze dne 19. 10. 2009, napadají právní závěr odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Prosazovaný právní závěr, že dohodou ze dne 19. 10. 2010 byla platně sjednána změna kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2009 (došlo ke kumulativní novaci ve smyslu §516 obč. zák.) v části týkající se způsobu úhrady části kupní ceny ve výši 2.100.000 Kč, totiž budují na vlastní skutkové verzi ohledně vůle smluvních stran; z toho pak dovozují, že závazek žalovaných zaplatit kupní cenu podle kupní smlouvy dosud nezanikl. Pomíjejí přitom, že vytýkají-li odvolacímu soudu, že z kupní smlouvy nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran kupní smlouvy (napadají-li správnost zjištění soudu ohledně obsahu kupní smlouvy, k nimž dospěl i za pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), brojí proti správnosti skutkových zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní podpořené odkazy na judikaturu dovolacího soudu. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že nerespektoval rozhodnutí ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, v němž Nejvyšší soud řešil otázku možnosti změny kupní smlouvy až do doby jejích věcněprávních účinků, které nastávají vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, pomíjejí, že v nyní posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí na právním posouzení okamžiku zániku závazku k zaplacení kupní ceny (tedy obligačnímu účinku kupní smlouvy), k němuž došlo nezávisle na věcněprávních účincích kupní smlouvy (před nabytím vlastnictví kupujícími). Odkaz na shora zmíněné rozhodnutí je proto nepřiléhavý.
Jak bylo výše rekapitulováno, odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, jež každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li otázka otevřená k dovolacímu přezkumu přípustná) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Jelikož se žalobcům nepodařilo zpochybnit k dovolacímu přezkumu otevřený závěr, že dohodou ze dne 30. 10. 2010 nevznikla žádná práva a povinnosti smluvních stran ohledně způsobu zaplacení kupní ceny, neboť závazek žalovaných zaplatit kupní cenu zanikl splněním, nemohou námitkami, jimiž brojí proti druhému důvodu zamítnutí žaloby docílit zrušení (či změny) napadeného rozsudku, byť jsou podpořeny odkazem na judikaturu dovolacího soudu. Argumentace dovolatelů stran (ne)platnosti ujednání obsaženého v dohodě z 30. 9. 2009 podle §37 obč. zák. proto nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání.
Vytýkají-li žalobci odvolacímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí trpí nedostatky, neboť své závěry nepodložil odkazy na judikaturu ani odbornou literaturu, a dovozují-li z toho nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., namítají tím vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Ve vztahu k právní otázce aplikovatelnosti §3030 zákona č. 89/2012 Sb., žalobci v dovolání nevylíčili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí kvalifikovanou vadou, kterou žalobci včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranili.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu