ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.300.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 300/2019-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 To 80/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 47 T 1/2018 uznal obviněného J. Č. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 23:50 hodin dne 21. 10. 2016 do 00:10 hod. dne 22. 10. 2016 v Praze 5 v lesoparku na cestě mezi ulicemi XY a XY při náhodném setkání s poškozeným M. C., nar. XY, za ovlivnění obou alkoholem, nejméně jednou vystřelil svou legálně drženou zbraní, samonabíjecí pistolí ASTRA, model CUB, ráže 6,35 mm, Browning, v. č. XY, na horní polovinu těla poškozeného, čímž mu způsobil střelné poranění hrudníku, a to zástřel levé horní dutiny, se vstřelem vlevo na hrudníku, 3cm od střední čáry a 4 cm pod klíční kosti, když vstřelený kanál směřoval shora zleva ke střední čáře a zpředu dozadu dolů téměř svisle, prošel kůží, podkožím, mezižeberním svalem mezi prvním a druhým žebrem, horním lalokem levé plíce, osrdečníkem, levou srdeční síní, levou komorou, osrdečníkem a dolním lalokem levé plíce do dutiny hrudní k bránici vlevo, tedy způsobil mu takové poranění, kterému poškozený na místě podlehl, přičemž příčinou jeho smrti byl hypovolemický šok při střelném poranění hrudníku a smrt nebylo možno žádným způsobem odvrátit.
Za to byl obviněnému uložen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole ASTRA, model CUB, ráže 6,35mm, Browning, v. č. XY se zásobníkem a 3 kusy nábojů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- K. T., nar. XY, bytem XY, XY částku 25 376 Kč,
- VZP ČR, Praha 1, Na Perštýně 6 částku 1 202 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným:
- K. T., nar. XY, bytem XY, XY částku ve výši 300 000 Kč,
- P. C., nar. XY, bytem XY, XY částku ve výši 100 000 Kč,
- D. M., nar. XY, bytem XY, XY částku ve výši 100 000 Kč,
- AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY částku ve výši 100 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. T., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. T., nar. XY se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy a poškození P. C., nar. XY, D. M., nar. XY a AAAAA, nar. XY se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný a poškozené D. M. a AAAAA odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 8 To 80/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněný J. Č. proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v rámci dovolání poukazuje na okolnosti, které činí rozsudek nalézacího soudu vnitřně rozporný. Tento vnitřní rozpor pak vede k nezákonnosti výroku a k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
V celém případu existuje silná důkazní nouze obžaloby, neboť nikdo jiný než obviněný a poškozený na místě činu nebyli. Z ničeho nevyplývá skutečnost, že obviněný stál ve svahu nad poškozeným. Střelný kanál, jaký byl zjištěn v těle poškozeného, mohl vzniknout i tehdy, jestliže se např. poškozený předklonil nebo ohnul.
Je třeba zdůraznit, že způsob obhajoby nelze přičítat obviněnému k tíži v rámci rozhodování o vině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1337/2015). A právě takový způsob hodnocení je přítomen v napadených rozhodnutích. Na úmysl usmrtit poškozeného bez zjevného důvodu usoudil nalézací soud toliko na základě nepřímých důkazů, které ovšem netvoří ucelený kruh, jaký vyžaduje platná judikatura.
Obviněný byl v rozhodném okamžiku ovlivněn stavem po požití závadného jídla a pití, poté utrpěl podle výpovědi manželky – kontuzi mozkovou. Tato skutečnost vyloučena nebyla, třebaže soud nevěřil tomu, že by zranění, která na sobě vyfotografoval, způsobil poškozený. Kontuze mozková spojená s uvedenou indispozicí vede velmi často k amnézii v důsledku otřesu mozku. K této okolnosti se znalci z oboru psychiatrie nevyjádřili a taková otázka jim nebyla ani položena, nicméně z výpovědi obviněného je zjevné, že na přesný průběh děje si přesně nepamatuje, přičemž kontuzi mozkovou nevyloučili ani znalci z oboru soudního lékařství.
Ani z toho však nelze usuzovat, že o nutnou obranu nešlo. Z taktických zásad sebeobrany střelnou zbraní vyplývá, že zbraň je v případě útoku nutno použít včas, tedy v době, kdy lze záměr útočníka odvrátit. Soud nijak nehodnotí, že poškozený bezprostředně před událostí byl účastníkem konfliktu s otčímem, že na něj byla zavolána policie, byl pod vlivem alkoholu a na jeho straně byla fyzická převaha. Za této situace, kdy se např. poškozený proti obviněnému rozběhl, měl obviněný za to, že je oprávněn v obavě o svůj život střílet. Okolnost, že takový průběh událostí nebyl prokázán, ještě neznamená, že jde o variantu, kterou lze při respektování zásady in dubio pro reo vyloučit.
Pokud jde o střelbu na větší vzdálenost proti neozbrojenému útočníkovi, připouští ji řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. 7 Tdo 272/2006, 3 Tdo 825/2013). Vyloučení toho, že obviněný se subjektivně domníval, že mu hrozí bezprostřední útok (tmavý les, silnější útočník, vliv alkoholu) a že nešlo o nutnou obranu, popřípadě alespoň o nutnou obranu putativní, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný tak nesouhlasí s napadeným usnesením a k tomu s rozsudkem Městského soudu v Praze, neboť v něm popsané jednání nelze subsumovat pod skutkovou podstatu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale pod jednání splňující náležitosti nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Obviněný v době incidentu odvracel bezprostředně hrozící útok vůči jeho životu a zdraví ze strany poškozeného. Závěr soudů o neexistenci útoku ze strany poškozeného není na místě, neboť z provedeného dokazování je jasně patrno, že nelze vyloučit, že jednání poškozeného bylo opačné. Je třeba přihlížet i k psychickému stavu obviněného a k jeho subjektivnímu náhledu v trvání a chování útočníka v době útoku.
Obviněný namítá, že z popisu skutku uvedeného v napadeném rozsudku vyplývá, že se jednání dopustil v úmyslu přímém, což je v rozporu se skutkovými okolnostmi případu i z odůvodnění soudů. Tzv. VYJÁDŘENÍ – ověření dráhy střely ze dne 16. 3. 2017 vypracované orgánem činným v trestním řízení lze považovat za nezákonné, neboť nevyhovuje zákonným podmínkám pro provádění vyšetřovacího pokusu ve smyslu §104c tr. ř. Je třeba posoudit najisto, že úmyslem (přímým či nepřímým) pachatele bylo poškozeného zabít, aniž byly splněny podmínky nutné obrany. Nelze jistě polemizovat s tím, že za situace, kdy obránce střílí za podmínek nutné obrany, je přinejmenším srozuměn s následkem smrti útočníka, dokazování musí být vedeno k tomu, zda ví, že o podmínky nutné obrany nejde a je s tím aspoň srozuměn. Subjektivní stránku obviněného je také třeba posoudit z toho hlediska, že měl obavy o svůj život, nebylo mu psychicky ani fyzicky dobře, procházel místem, ze kterého měl obavy, atd. Subjektivní stránka tak nesvědčí pro jakékoliv jednání v rozporu s trestním zákoníkem.
Obviněný se také domnívá, že soudy nesprávně hodnotily osobnost poškozeného. Hodnocení osoby poškozeného ve smyslu, že nebyl v minulosti odsouzen za násilný trestný čin, a tudíž z toho lze předpokládat, že nikomu neublížil, je liché, neboť bylo prokázáno, že poškozený pod vlivem alkoholu byl nadměrně agresivní vůči třetím osobám a současně trestný čin výtržnictví v sobě zahrnuje i možné fyzické napadení mezi osobami, nicméně postupem soudu je tato otázka nezodpovězena.
Hodnocení nutné obrany soudy je v tomto případě nedostačující, nejasné, nepřesné, fabulující, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a zásadou kontradiktornosti řízení, neboť se soud v tomto případě nezabýval veškerými náležitostmi nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Obviněný v době incidentu odvracel bezprostředně hrozící a trvající útok na svůj život a zdraví a současně i na majetek (mobil, peníze a další) ze strany poškozeného, který se choval tak, že obviněný ani nic jiného předpokládat nemohl.
Dále obviněný má za to, že v dané věci je extrémní nesoulad ve skutkových a důkazních zjištěních ve vztahu k výrokové větě, neboť soudy neprovedly navržené důkazy, ačkoli mohly a měly. Soudy také neměly přihlížet k důkazům, které jsou nezákonné nebo extrémně rozporné.
Obviněný vědom si skutečností, že dovolací soud nezkoumá rozsah, postup a způsob dokazování, nicméně pokud je učiněn extrémní zásah do základních práv a svobod obviněného tím, že nebyl dodržen spravedlivý proces, a to vše s ohledem na extrémně jednostranný průběh dokazování a extrémní rozpor v závěrech dokazování, má obviněný za to, že v tomto případě je vhodné k těmto skutečnostem přihlížet.
Ve světle úvah nalézacího soudu, že si obviněný přivodil zranění pádem sám, naprosto pominul úvahu o tom, že se mohlo jednat o tzv. putativní obranu, pokud se soud domníval, že reálný útok ze strany poškozeného chyběl (in dubio pro reo). Obviněný by tak pod vlivem svého duševního a fyzického stavu, již shora popsaného a stvrzeného posudkem znalců z oboru psychologie a psychiatrie, jednal v pozitivním skutkovém omylu, který vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu, kdy není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
Z procesního hlediska je potřeba zdůraznit, že soudy akceptovaly důkazy pořízené v rozporu se zákonem, a to výslech utajované svědkyně, který byl učiněn v rozporu s ustanovením §103 tr. ř. a 209 odst. 2 tr. ř., kdy soud měl před výslechem této svědkyně učinit úkony k ověření věrohodnosti této svědkyně, zejména pak o skutečnosti, zda tato svědkyně nemá připravené poznámky ke své výpovědi, případně sepsanou výpověď, kterou pouze přečte, a to vše ve smyslu §103 tr. ř. s odkazem na §93 odst. 1 tr. ř., ač tak neučinil, a dále posouzení VYJÁDŘENÍ - ověření dráhy střely ze dne 16. 3. 2017, jakožto vyšetřovacího pokusu, ačkoliv orgánem činným v trestním řízení nebyl učiněn postup podle §104c tr. ř. zejména nepřizval obhajobu obviněného.
Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 To 80/2018, a s ohledem na ustanovení §265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, případně aby podle §265k tr. ř. a 265 l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný kromě toho také navrhl předsedkyni senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., aby učinila návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodů nepříznivého zdravotního stavu obviněného.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení, obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, přičemž se poté vyjádřil i k námitkám obviněného učiněným v dovolání.
Ke klíčové námitce ohledně nutné obrany a nedostatku subjektivní stránky trestného činu tak, jak byly v daném případě obviněným formulovány, uvádí, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. S ohledem na obsah dotčených rozhodnutí je totiž patrné, že prostřednictvím této argumentace obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci svého činu, nýbrž mu jde o prosazení jeho vlastní verze skutkového děje. Prostřednictvím dovolání se ovšem obecně vzato nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud je v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy.
Uvedená situace však podle státního zástupce nenastala. Soudy činné dříve ve věci provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněného. Rozhodný závěr soudů, podle nějž to byl obviněný, kdo v rámci náhodného setkání při ovlivnění alkoholem nejméně jednou vystřelil z legálně držené střelné zbraně na horní polovinu těla poškozeného, čímž ho usmrtil, aniž by ze strany poškozeného došlo k nějakému razantnímu fyzickému napadení ospravedlňujícímu užití střelné zbraně v sebeobraně, lze z provedených důkazů dovodit. Naproti tomu verze skutkového děje prosazovaná obviněným nemůže obstát, neboť byla provedeným dokazováním vyvrácena jako nevěrohodná. To jinak řečeno značí, že závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu.
Obviněným zpochybňované naplnění subjektivní stránky jednoznačně vyplývá z charakteru užití zbraně a způsobu střelby, která cílila na horní polovinu těla poškozeného. Za těchto okolností byl obviněný s možností usmrcení poškozeného jednoznačně minimálně srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Co se týče namítané putativní nutné obrany, státní zástupce doplnil, že putativní nutná obrana není zcela subjektivním institutem, který by byl naprosto oproštěn od objektivní reality. Též jednání v putativní nutné obraně se musí opírat o určité vnější, objektivní momenty. V řešeném případě nebyly zjištěny žádné vnější okolnosti, na základě kterých by bylo možno rozumně dospět k závěru, byť třeba k nesprávnému, o výskytu útoku ospravedlňujícího užití střelné zbraně. Vnímání a představy obviněného tedy sice mají v rámci posouzení otázky putativní nutné obrany vysoký význam, avšak i ony musí mít určitý objektivní základ. Vzhledem k absenci objektivních, vnějších okolností, ze kterých by bylo možno byť alespoň mylně usoudit na hrozící razantní útok, tak putativní obrana prostřednictvím smrtící střelby v řešeném případě nepřichází v úvahu.
Podle státního zástupce netrpí důkazní řízení žádnými vadami, jež by činily některý z důkazů nezákonnými. Ne každá formální vada zakládá nezákonnost, potažmo nepoužitelnost důkazu. Tuzemské trestní řízení totiž vychází z formálně-materiální povahy důkazu, a proto zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Ani sám obviněný přitom nevysvětluje, jak by jím namítané nedostatky vyšetřovacího pokusu a výslechu utajené svědkyně mohly zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, neoznačuje ani faktické vady úkonů, které by skutečně zkreslily jejich výsledek a zjištění z nich plynoucí. Vada opomenutých důkazů není též dána, neboť soudy vysvětlily, proč nevyhověly všem důkazním návrhům obviněného, a to zejména pro jejich nadbytečnost.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 To 80/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že obviněný na poškozeného střílel z vyšší výšky, než stál poškozený, ve vzdálenosti větší než 1m, že poškozený na obviněného nezaútočil, atd.), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala veškeré znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jak již bylo výše naznačeno, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Městským soudem v Praze v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován celou řadou důkazů. Jedná se zejména o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, resp. mechanoskopie, výsledky vyšetřovacího pokusu, fotografickou dokumentaci, lékařské zprávy, atd. Z takto provedeného dokazování zcela logicky vyplývá, že nemohlo dojít k přepadení obviněného poškozeným tak, jak jej popisuje sám obviněný, kdy nemohlo takto dojít ani k výstřelu v nutné obraně ze strany obviněného. S ohledem na tvar střelného kanálu, který směřoval shora dolů, zprava doleva, musel obviněný jakožto střelec stát na vyšším místě oproti poškozenému, resp. zbraň se musela nacházet ve větší výšce než trup poškozeného a hlaveň musela mířit směrem dolů právě k tělu poškozeného. Postoj obviněného poté dokresluje znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, který konstatoval, že na oděvu poškozeného nebyly nalezeny žádné povýstřelové zplodiny, což je běžné v případech, kdy k výstřelu dojde ze vzdálenosti větší než je 1 m. Je tak zřejmé, že k výstřelu na poškozeného nemohlo dojít tak, jak to popisuje obviněný, tedy při útoku poškozeného na něj, kdy jej poškozený měl kopat a dávat rány pěstí, když byl obviněný na zemi, tedy ze vzdálenosti menší než jeden metr a směrem zespoda nahoru. Stejně tak útok na obviněného ze strany poškozeného je vyvrácen znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Ty konstatovaly, že zranění, která měl obviněný v obličeji, mohla vzniknout způsobem útoku tak, jak jej popisoval obviněný. Jedná se o zranění, která odpovídají upadnutí na plochou tvrdou podložku (např. asfalt) a posunutí obličeje po ní. Kdyby ale došlo k útoku na obviněného, zejména pak na jeho hlavu, tak jak to sám popisuje, jeho zranění by byla zcela rozhodně většího rázu a zcela jiného charakteru. Stejně tak pomocí fotografické dokumentace bylo vyvráceno, že by se na místě činu nacházela nějaká vhodná tyč či velikostně odpovídající větev, kterou jej podle výpovědi obviněného měl poškozený prvotně udeřit do oblasti obličeje, v důsledku čehož měl obviněný upadnout na zem, a až poté ho poškozený měl atakovat kopy a údery pěstmi.
Jde tak o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotně právní posouzení skutku.
V závislosti na výše uvedeném je také námitka týkající se nenaplnění znaku subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku zcela mylná, jelikož bylo prokázáno, že obviněný jednal nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když v okamžiku namíření zbraně v postavení čelem proti poškozenému s předpažením ruky před sebe a výstřelem, byl jednoznačně minimálně srozuměn s eventualitou, že poškozeného tímto jednáním může usmrtit, aniž by případně záměrně chtěl dosáhnout usmrcení poškozeného, přičemž tak ale s takovou eventualitou počítal od samého počátku.
Na základě výše uvedeného tak není možné přijmout námitku obviněného, že z jeho strany šlo o nutnou obranu proti útoku poškozeného. Obviněný se totiž snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, kdy měl poškozený na obviněného zaútočit a obviněný tak v rámci nutné obrany vystřelil z legálně držené zbraně směrem k poškozenému. Obviněný se navíc nesnaží prosadit pouze jednu konkrétní verzi skutkového stavu, ale namítá, že soud nevyloučil veškeré jiné existující možnosti skutkového stavu, jako např. že poškozený proti obviněnému běžel, předklonil se, zaklonil se, ohnul se, atd. Obviněný tedy požaduje, aby soud vyloučil veškeré jeho osobě přicházející na mysl verze skutkového stavu, kdy ale sám neuvádí jedinou konkrétní verzi toho, jak sám celou situaci vnímal. Nejvyšší soud prohlašuje, že skutkový stav tak, jak jej zjistil nalézací soud, zcela odpovídá skutečnostem, které vyšly najevo z provedených důkazů při jejich logickém zhodnocení, a o takto zjištěném skutkovém stavu není nejmenších pochybností. Nemůže tak obstát skutečnost, že obviněný namítá dalších x verzí toho, jak mohl celý incident proběhnout, což ovšem neopírá o žádné další důkazy či skutečnosti, které by jakoukoliv tuto další verzi skutkového děje rozdílnou od té, jaká byla zjištěna nalézacím soudem, podporovaly. Je tudíž zřejmé, že skutek proběhl tak, jak jej popsal nalézací soud ve svém rozsudku, k čemuž se přiklonil i soud odvolací. Při takto zjištěném skutkovém stavu nemohlo ze strany obviněného jít o nutnou obranu. Provedené dokazování nikterak nenasvědčuje, že by poškozený jakýmkoliv způsobem na obviněného zaútočil nebo se vůči němu vymezoval takovým způsobem, aby byl obviněný oprávněn vůči poškozenému užít střelné zbraně v rámci institutu nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, když ani obviněný sám žádný takový reálný důkaz nenabízí.
V rámci takto zjištěného skutkového stavu nemůže obstát ani námitka putativní nutné obrany. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, putativní nutná obrana není zcela subjektivním institutem, který by byl naprosto oproštěn od objektivní reality. Též jednání v putativní nutné obraně se musí opírat o určité vnější, objektivní momenty. To vyplývá z toho, že podstatou putativní nutné obrany je skutkový omyl pachatele o tom, že čelí útoku. Omyl přitom bývá obvykle definován jako rozpor mezi pachatelovým věděním, resp. vnímáním a představou na jedné straně a skutečností na straně druhé. Aby takový rozpor vůbec mohl nastat, je tudíž nutné, aby pachatelovo vědění zahrnulo určité vnější okolnosti, na základě kterých by mohl dospět k závěru, že nastal útok, byť jen pouze zdánlivý.
V řešeném případě ovšem nebyly zjištěny žádné takové vnější okolnosti, na základě kterých by bylo možno rozumně dospět k závěru, byť třeba z pohledu obviněného nesprávnému, o výskytu útoku vůči němu, ospravedlňujícího užití střelné zbraně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by poškozený na obviněného chtěl zaútočit. V inkriminovanou dobu se v lesoparku potkaly dvě neznámé osoby, což se děje zcela běžně. Je možno souhlasit s tím, že obviněný se nemusel subjektivně cítit komfortně, jelikož mu fyzicky nebylo dobře, lesopark vnímal jako místo, kde často dochází k trestné činnosti, byla již noc a sám byl ovlivněn alkoholem. To ovšem ještě obviněného neopravňovalo k tomu, aby bez dalšího užil střelné zbraně proti osobě, kterou potkal a která zjevně nečinila žádné úkony, ze kterých by mohl usuzovat, že je v ohrožení. Vnímání a představy obviněného tedy sice mají v rámci posouzení otázky putativní nutné obrany vysoký význam, avšak i ony musí mít určitý objektivní základ (uplatnění subjektivního hlediska s objektivním prvkem). Jinak řečeno, obráncova víra musí mít objektivní základ, musí být rozumně opodstatněná (objektivní prvek), naopak nesmí být čistě subjektivní. Vzhledem k absenci objektivních, vnějších okolností, ze kterých by bylo možno, byť alespoň mylně, usoudit na hrozící razantní útok, tak putativní obrana prostřednictvím smrtící střely v řešeném případě nepřichází v úvahu.
Stejně tak není důvodná námitka obviněného ohledně porušení zákona při výslechu utajené svědkyně „J. N.“. Není zcela jasné, proč by svědkyně měla být považována a priori za nevěrohodnou jen proto, že si v rámci výslechu připravila poznámky k nahlížení, které po ukončení výslechu předala předsedkyni senátu, která je poté založila do spisu. Z teleologického výkladu ustanovení §93 odst. 1 tr. ř., na který i obviněný sám poukazuje, je zřejmé, že obviněný, resp. podle §103 tr. ř. svědek, může při svém výslechu používat poznámky, které je ovšem povinen poskytnout k nahlédnutí, pokud je o to požádáno. Jelikož předsedkyně senátu poté tyto ručně psané poznámky převzala a zařadila do spisu, není možno mluvit o porušení §93 odst. 1 tr. ř., a tedy že tento důkaz byl pořízen v rozporu se zákonem.
Námitkou týkající se nepoužitelnosti protokolu o „vyšetřovacím pokusu“ se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval již odvolací soud. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje, kdy jen musí zopakovat závěry odvolacího soudu, že procesní pochybení může důkaz diskvalifikovat pouze tedy, může-li toto pochybení mít vliv na obsah tohoto důkazu. Je také nutno podotknout, že se nejedná o stěžejní důkaz, kdy vina obviněného je bezpochyby prokázána dalšími provedenými důkazy, ze kterých tento závěr jednoznačně vyplývá. Obviněný ani sám přitom nevysvětluje, jak by jím namítané nedostatky vyšetřovacího pokusu mohly zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, kdy neoznačuje ani faktické vady úkonu, které by skutečně zkreslily jeho výsledek a zjištění z nich plynoucí. Ne každá formální vada zakládá nezákonnost, potažmo nepoužitelnost důkazu. Jak uváděl i soud odvolací, tento protokol může být plně nahrazen protokolem a záznamem o rekonstrukci, kde sám obviněný předváděl procesně perfektní formou, jak napadení podle něj probíhalo.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se na straně 3 svého rozsudku jasně vyjádřil k navrhovaným důkazům ze strany obhajoby. Uvádí, že navrhované důkazy směrem k dalšímu zkoumání osoby poškozeného by nemohly přinést nic nového. Stejně tak odůvodňuje, proč nepokládá za nutné doplnit dokazování duplicitním posudkem z oboru balistiky. Ani Nejvyšší soud nevidí nejmenší potřebu provedení důkazních prostředků, které obviněný vyjmenoval ve svém mimořádném opravném prostředku, když skutkový stav byl i tak zjištěn bez důvodných pochybností již soudem prvního stupně. Dokazování nemůže trvat neomezeně dlouhou dobu, jelikož tím by docházelo k rozmělňování důkazního řízení a k neúčelnému protahování trestního řízení samotného, zejména když skutkový stav byl již bez důvodných pochybností prokázán. V tomto případě se v žádném případě nejedná o opomenutí důležitých důkazů, kterých je potřeba k řádnému zjištění skutkového stavu věci. Vždy je pouze a jen na soudu prvního stupně, popř. na odvolacím soudu, které důkazy navrhované jednotlivými stranami se rozhodne provést a které nikoli (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49). Soud je ovšem vždy povinen takovéto své rozhodnutí dostatečně přesvědčivým způsobem zdůvodnit ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Na základě výše uvedeného tak má Nejvyšší soud za to, že důkazní řízení netrpí žádnými vadami, jež by činily některý z důkazů nezákonným či nepoužitelným.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ve svém celku bylo podáno z jiných důvodů, než jak je vymezen v dovolání uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní důvody vyplývající z ustanovení podle §265b tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět dovolatele předsedkyni senátu soudu prvního stupně na podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí (§265h odst. 3 tr. ř.), tak takový návrh směrem k Nejvyššímu soudu podán nebyl a tudíž o něm ani nemohlo být rozhodnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu