ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1194.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1194/2019-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněného J. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa k doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 10 To 42/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 19/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1. dne 29. 9. 2015, v XY, ulice XY, v prodejně Planeo Elektro, uzavřel se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady č. p. 996 Brno (dále „společnost Home Credit“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 6509145170, s výší úvěrového rámce 31.000 Kč, na základě které mu byly za účelem úhrady kupní ceny v této prodejně kupovaného zboží týž den jako úvěr poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30.302 Kč a současně mu byla na základě takto uzavřené smlouvy vydána úvěrová karta č. XY, jejímž prostřednictvím z poskytnutého úvěrového rámce jako úvěr vyčerpal dne 19. 10. 2015 výběrem z bankomatu částku 623 Kč a provedenou platbou dne 20. 10. 2015 částku 23,37 Kč, přičemž během sjednávání smlouvy o úvěru číslo 6509145170 uvedl, že je zaměstnancem společnosti Š. A., a. s., se sídlem XY (dále „společnost Š. A.“), kde dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 15.000 Kč, a toto své tvrzení doložil padělaným potvrzením o zaměstnání, podle kterého měl být od 1. 4. 2015 na dobu neurčitou u uvedeného zaměstnavatele zaměstnán a dosahovat průměrného měsíčního čistého příjmu 15.169 Kč, ačkoliv věděl, že u společnosti Š. A. zaměstnán není a nikdy nebyl, a u svého skutečného zaměstnavatele C. dosahoval čistého měsíčního příjmu okolo 8.000 Kč, a následně na úhradu svého dluhu ze smlouvy o úvěru splatného v celkem v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1.515 Kč, uhradil celkem 16.500 Kč, čímž způsobil společnosti Home Credit škodu nejméně ve výši 14.448,37 Kč,
2. dne 2. 10. 2015 ve XY uzavřel se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha (dále „společnost PROFIT CREDIT“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100960394, na základě které mu byla jako úvěr dne 7. 10. 2015 vyplacena částka 75.000 Kč, přičemž během sjednávání této smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnancem základní organizace Odborového svazu K. při Š. A., kde dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 17.000 Kč a není zatížen měsíčními splátkami jiných svých peněžních dluhů, a toto své tvrzení doložil padělaným potvrzením o zaměstnání, podle kterého měl být od 1. 4. 2015 na dobu neurčitou zaměstnán u Š. A. a dosahovat průměrného měsíčního čistého příjmu 17.965 Kč, ačkoliv věděl, že ani u společnosti Š. A., ani u základní organizace Odborového svazu K. při Š. A., zaměstnán není a nikdy nebyl, a u svého skutečného zaměstnavatele C. dosahoval čistého měsíčního příjmu okolo 8.000 Kč, a má starší dluh vůči svému věřiteli Home Credit ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6509145170, a následně na úhradu svého dluhu ze smlouvy o úvěru splatného v celkem v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 6.579 Kč jdoucích od 20. 11. 2015, uhradil společnosti PROFI CREDIT v období od 30. 5. 2016 do 19. 8. 2016 celkem 9.000 Kč, čímž způsobil společnosti PROFI CREDIT škodu nejméně ve výši 66.000 Kč,
3. dne 15. 10. 2015 ve XY, v prodejně Expert Elektro uzavřel se společností BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše, č. p. 3208, 150 00 Praha (dále „společnost BNP“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 42327375201100 s výší úvěrového rámce 14.000 Kč, na základě které mu byla vydána úvěrová karta Aura MasterCard Electronic, jejímž prostřednictvím z poskytnutého úvěru vyčerpal dne 15. 10. 2015 výběrem z bankomatu částku 9.000 Kč a dne 21. 10. 2015 částku 4.900 Kč, přičemž během sjednávání této smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnancem Š. A., kde dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 17.000 Kč a není zatížen měsíčními splátkami jiných svých peněžních dluhů, ačkoliv věděl, že u společnosti Š. A. zaměstnán není a nikdy nebyl, a u svého skutečného zaměstnavatele C. dosahoval čistého měsíčního příjmu okolo 8.000 Kč, a má starší dluh vůči svému věřiteli Home Credit ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6509145170, a vůči svému věřiteli PROFI CREDIT ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100960394, a že vzhledem k těmto svým peněžním dluhům a výši svého skutečného příjmu nebude schopen svému nově sjednávanému úvěrovému závazku dostát, a následně na úhradu svého dluhu v celkové výší 13.900 Kč ničeho neuhradil, čímž způsobil společnosti BNP škodu ve výši 13.900 Kč,
4. dne 20. 10. 2015 v XY, ulici XY, v prodejně Planeo Elektro uzavřel se společností BNP smlouvu o revolvingovém úvěru č. 42327611650001 s výší úvěrového rámce 10.000 Kč, na základě které mu byla jako úvěr za účelem úhrady kupní ceny zboží poskytnuta částka 4.517 Kč, přičemž během sjednávání této smlouvy o úvěru uvedl, že je zaměstnancem Š. A., kde dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 17.000 Kč a není zatížen měsíčními splátkami jiných svých peněžních dluhů, ačkoliv věděl, že u této společnosti zaměstnán není a nikdy nebyl a u svého skutečného zaměstnavatele C. dosahoval čistého měsíčního příjmu okolo 8.000 Kč a má starší dluhy vůči svému věřiteli Home Credit ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 6509145170 a vůči svému věřiteli PROFI CREDIT ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100960394, a že vzhledem k těmto svým peněžním dluhům a výši svého skutečného příjmu nebude schopen svému nově sjednávanému úvěrovému závazku dostát, a následně na úhradu svého dluhu v celkové výší 4.517 Kč ničeho neuhradil, čímž způsobil společnosti BNP škodu ve výši 4.517 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 10 To 42/2019, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal hmotněprávní pochybení, jestliže odvolací soud náležitě nevyhodnotil všechny okolnosti případu a nevzal v úvahu důvody odvolání, čímž došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu, který je v rozporu se zásadami podle §2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. ř. Uvedené námitky vznesl přesto, že se před soudem prvního stupně doznal, vychází však ze zásady, že doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu svědčící ve prospěch nebo neprospěch osoby, vůči které se vede trestní řízení, proto soudy měly podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit všechny důkazy, aby bylo potvrzeno, že skutečnosti tvrzené obviněným nejsou vyvráceny jinými skutkovými zjištěními.
5. Obviněný poukázal na obsah vyjádření předloženého odvolacímu soudu dne 14. 5. 2019, v němž uvedl nové skutečnosti rozhodné pro posouzení celé věci, a rovněž vysvětlil, že si úvěry nebral pro své potěšení nebo pohodlí, ale na základě návodu jistého pana P., jenž jednal prostřednictvím L. H. Protože se obviněný nacházel ve finanční tísni, nebyl by mu poskytnut úvěr, který po něm pan P. požadoval, a proto ho navedl, aby si vybral televizor Samsung v hodnotě asi 30.000 Kč a autorádia s reproduktory v hodnotě 5.000 Kč. Vzhledem k tomu, že se pan P. po předání zakoupených věcí už neozval a nebylo možné mu ani zatelefonovat, protože jeho telefonní číslo neexistovalo, kontaktoval obviněného zprostředkovatel L. H. a sdělil mu vzkaz pana P., že obviněný na jím slíbené pracovní místo nemůže nastoupit. Tím se finanční situace obviněného zhoršovala, došly mu peníze a dostal se do prodlení při splácení úvěrů. Novou práci si začal hledat, až když mu došlo, že byl nejspíš podveden. Příjmení pana P. neznal, ani nevěděl, kde bydlí a i L. H. ho znal jen od vidění. Pan P. se znovu ozval, až když proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání, s tím, že mu nabídl finanční odměnu a požádal ho, ať celou věc vezme na sebe a jeho jméno nezmiňuje. Když to obviněný odmítl, začal mu vyhrožovat, volali mu lidé z neznámých čísel, byl pronásledován dvěma muži v autě, a proto z obavy tyto skutečnosti uvedl až s odstupem času ve chvíli, kdy žil v zahraničí a cítil se v bezpečí.
6. S ohledem na uvedené okolnosti obviněný odvolacímu soudu navrhl, aby předvolal jako svědka L. H., který se toho času nacházel ve výkonu trestu ve věznici v Pardubicích, jehož považoval za důležitého svědka pro objasnění skutkového stavu věci, čemuž však odvolací soud nevyhověl, a proto nelze považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/4). Jestliže soudy jeho obhajobu nerespektovaly, nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože nevzaly v úvahu odlišnou důkazní situaci v době podání odvolání a v době vydání rozhodnutí soudu druhého stupně, která se změnila ve prospěch obviněného, v čemž shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a závěry soudů. Důsledkem toho, že soudy nepřihlédly k situaci, za které k celému jednání došlo, mu byl uložen i zcela nepřiměřený trest.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 10 To 42/2019, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 5. 8. 2019 (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný námitkami rozvedenými v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
13. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K námitkám obviněného
14. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný, přestože v řízení před soudem prvního stupně dílčí útoky, které mu byly kladeny za vinu, doznal, tvrdil, že soudy řádně nepřezkoumaly jeho obhajobu, kterou nově uplatnil v odvolání, a odvolací soud nezajistil, aby byl proveden výslech jím navrhovaného svědka L. H., a proto učiněná skutková zjištění považoval za vadná a shledával v nich extrémní nesoulad. Nedostatek obviněný spatřoval v tom, že soudy pro své závěry vyšly z jeho doznání, aniž by braly do úvahy jím nově uplatněnou obhajobu. V souvislosti s tím obviněný brojil i proti nepřiměřenosti uloženého trestu.
15. Jak je z obsahu podaného dovolání patrné, podstatou námitek obviněného je jím nově uplatněná obhajoba, v níž na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně. V tomto kontextu obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů, což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které odvolacímu soudu vytýkal, spatřoval extrémní nesoulad, Nejvyšší soud [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] posuzoval, zda v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je však dán zásadně, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
17. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i obsahu připojeného spisu, je zřejmé, že soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 12. 7. 2018 (srov. č. l. 271 až 273 spisu) objasňoval dílčí útoky, které byly podle obžaloby obviněnému kladeny za vinu, a pro své závěry vycházel nikoliv jen z doznání obviněného, ale provedl i další důkazy, které s výpovědí obviněného korespondovaly, čímž na jím uváděné skutečnosti reagoval a jím uplatněnou obhajobu prověřoval. Za splnění procesních pravidel přečetl výpovědi svědkyň J. T. (č. l. 211 a 212) a D. Z. (č. l. 21 spisu), jakož i řadu listinných důkazů žádosti o úvěr, úvěrové smlouvy, obchodní a úvěrové podmínky, výpisy z účtu, atd., vyjádření společností Home Credit (č. l. 40 až 53 spisu), PROFI CREDIT (č. l. 54 až 108 spisu) a BNP (č. l. 110 až 134 spisu), zprávy společnosti Š. A. (č. l. 31 spisu), zprávu společnosti C. (č. l. 34 spisu), Okresní správy sociální zabezpečení (č. l. 35 spisu), doklady o platbách od společnosti AirBank, a. s. (č. l. 261 až 264) a pracovní smlouvu se společností Getworks GmbH (č. l. 265 až 269. Postup, jakým provedené důkazy hodnotil, náležitě vysvětlil a rozvedl.
18. Z uvedených důkazů vyplynulo, že soud prvního stupně své závěry o vině obviněného nezaložil pouze na doznání obviněného, ale na průběh skutku u všech jeho dílčích útoků usuzoval ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Soud vycházel i z toho, že obviněný uvedl, že příčinou jeho trestného jednání byla jeho špatná finanční situace, svého činu litoval a projevil snahu způsobenou škodu odčinit (srov. body 2., 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně).
19. Podle odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zřejmé, že za podklad své přezkumné činnosti vzal obsah odvolání obviněného, které nejprve směřovalo výhradně proti výroku o trestu, a rovněž jím podané vyjádření, které zaslal odvolacímu soudu před veřejným zasedáním dne 15. 5. 2019 (č. l. 334 až 335 spisu), v němž uplatnil novou obhajobu založenou na tvrzení o jakémsi kamarádu jménem P., a proto odvolací soud přezkoumal i správnost výroku o vině (§254 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud se z těchto důvodů zabýval i tím, že obviněný požadoval výslech L. H., tomuto návrhu na doplnění dokazování však nevyhověl, neboť ho vzhledem k úplnosti dokazování, které učinil soud prvního stupně, považoval za nadbytečný. Výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně označil za správný a za dostatečné považoval i jeho odůvodnění, v němž odkázal zejména na body 13. a 14., s nimiž se ztotožnil. Ke skutečnostem, na které obviněný ve svém vyjádření odkazoval, uvedl, že i kdyby se obviněný soudem prvního stupně popsaného jednání dopustil na základě návodu jiné osoby, nezbavovalo by ho to trestní odpovědnosti za jím spáchaný skutek, přičemž reagoval i na výhrady obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Z rozvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že předchozí řízení nebylo zatíženo žádnými procesními vadami a byly dodrženy zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. body 6. a 7. usnesení odvolacího soudu).
20. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §254 odst. 1 tr. ř., a práva obviněného plně respektovaly. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť v postupech soudů obou stupňů nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k excesu, a v důsledku něho k porušení práva obviněného vyplývajícího z článku 38 Listiny základních práv a svobod, na nějž obviněný poukazoval.
21. Nebylo možné se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že dokazování bylo neúplné, protože obviněný tuto výhradu dovozoval pouze na základě svých nově až v odvolacím řízení uplatněných skutečností. V rámci dokazování před soudem prvního stupně přitom výslech svědka L. H. vůbec nenavrhoval (srov. č. l. 271 až 273 spisu). Pokud tento důkazní návrh vznesl až v odvolacím řízení, odvolací soud se s ním vypořádal a důvod, proč dokazování o něj nedoplnil, vysvětlil (srov. bod 7. usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů nešlo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (§125 tr. ř.). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesního stavu, který v této věci nenastal, protože, nešlo o situaci, že by ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
22. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu, kterými obviněný ve svém dovolání argumentuje, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost, a zabývaly se uplatněnými námitkami. Opatřené důkazy posuzovaly v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v procesních ustanoveních, a tudíž konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Postup soudů odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010, ze dne 19. 8. 2010).
24. Nejvyšší soud proto u soudů nižších stupňů neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla.
25. K výhradě obviněného, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest, Nejvyšší soud připomíná, že taková námitka nespadá pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud obviněný tuto výhradu uplatnil v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že ten neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V. Závěr
26. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto dovolací soud nemohl napadená rozhodnutí, z podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání, meritorně přezkoumávat, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu