ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1262.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1262/2019-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného F. V. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, nyní ve Věznici Pardubice (v trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 21/2008), proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 11 To 151/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 156/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 T 156/2017, byl obviněný F. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
- dne 25. 11. 2017 v době od 10.40 do 10.50 hodin řídil z XY do XY, s úmyslem řídit i na zpáteční cestě, osobní motorové vozidlo výrobní značky Seat Toledo hnědé barvy, VIN: XY, s osazenými registračními značkami 1SD 8450,
- dne 26. 11. 2017 v době od 11.00 do 11.20 hodin řídil z XY do Poříčí nad Sázavou, odtud zpět přes Nespeky, část Městečko, s úmyslem pokračovat v řízení vozidla až do Kamenice – Ládví osobní motorové vozidlo výrobní značky Mercedes Benz, červené metalízy, VIN: XY, s osazenými registračními značkami XY,
přestože mu byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 37 T 29/2017, pravomocným dnem 28. 4. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 16 měsíců.
2. Za tento přečin byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v době trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 12. 2017 sp. zn. 1 T 58/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 11 To 151/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu uplatnil obviněný prostřednictvím obhájce dovolání dvěma podáními tak, že první bylo doručeno soudu prvního stupně dne 8. 8. 2019, tj. ještě v zákonné dvouměsíční lhůtě, která uplynula dne 21. 8. 2019 (viz č. l. 200 spisu), avšak neobsahovalo náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a proto, když bylo toto nedostatečné a neúplné podání Nejvyššímu soudu předloženo, bylo pod sp. zn. 8 Tdo 1050/2019 vráceno bez meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně, aby vyzval obhájce obviněného k jeho doplnění v dvoutýdenní lhůtě (viz č. l. 206, 210 spisu). Obhájce tuto povinnost splnil a dne 27. 9. 2019 soudu prvního stupně zaslal doplněk dovolání (č. l. 231). S ohledem na to, že původní nedostatky byly v soudem stanovené lhůtě podle §265h odst. 1 tr. ř. odstraněny, jsou obě podání považována za jednotné dovolání.
5. V něm obviněný s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, a to jednak proto, že nebyl zkoumán jeho duševní stav, a jednak tvrdil, že zásadám spravedlivého procesu neodpovídá postup při výslechu Bc. Pohůnkové, vedoucí střediska Probační a mediační služby v Benešově, neboť není jasné, proč se k „veřejnému zasedání“ dostavila, zda k tomu byla vyzvána soudem, avšak je zřejmé, že byla přítomna u „veřejného zasedání“ jako strana řízení, ač trestní řád nic takového nepředpokládá. Poukázal na to, že „soud od ní žádnou zprávu nežádal, neboť po celé hlavní líčení nebyla Bc. Pohůnková k podání zprávy vyzvána, do průběhu hlavního líčení se aktivně zapojila až poté, co proběhly závěrečné řeči“. Pokud jde o dohled, který byl nad obviněným vykonáván Probační a mediační službou v Benešově, vztahoval se k podmíněnému propuštění v jiné trestní věci. Podle obviněného tak nešlo o podání zprávy, ale o svědeckou výpověď bez toho, aby svědkyně byla poučena, a proto k jejímu obsahu nemělo být přihlíženo, což však soud nerespektoval, a její svědectví ovlivnilo rozhodnutí soudu.
6. Výhrady ohledně duševního stavu obviněného směřovaly vůči tomu, že nebyl řádně zkoumán, ač jeho jednání není možné považovat za racionální a odpovídající běžné normě. Jeho dosavadní trestná činnost vyvěrala z přesvědčení, že tak v danou chvíli jednat musí pod vlivem určitých okolností, není schopen reálně vyhodnotit situaci, a to i přesto, že jeho čin povede k nařízení zbytku trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn. Zdůraznil, že na jedné straně vyvíjel enormní aktivitu a na straně druhé byl naprosto pasivním, což svědčí pro bipolární poruchu. Jeho jednání se nedá považovat za racionální, protože v něm lze sledovat rysy účelovosti, snahu o obstrukční jednání i znaky kverulantství. Vzhledem k tomu, že se jedná o odbornou otázku, měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, protože posouzení trestní odpovědnosti je nepochybně zásadním předpokladem ke správnému rozhodnutí v otázce viny a trestu.
7. Z uvedených důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 11 To 151/2018, a tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 T 156/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se dovolání neopírá o žádný z dovolacích důvodů a že obdobné námitky obviněný uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi vypořádal. K tomu poukázala na dodržení pětidenní lhůty k přípravě na hlavní líčení, jehož se obviněný neúčastnil. Pokud obviněný poukazoval na výhrady proti procesnímu postupu před soudem prvního stupně, označila je za vybočující z jakýchkoliv dovolacích důvodů, protože nebylo vadou, pokud soud v hlavním líčení vyslechl pracovnici Probační a mediační služby, ač by jinak vycházel ze zprávy této služby, protože její pracovník je příslušný k dohledu nad výkonem obecně prospěšných prací uložených soudem obviněnému. Soud si mohl zprávu o průběhu výkonu trestu sice vyžádat písemně, avšak pokud tak neučinil, ústní sdělení zanesl přímo do protokolu o hlavním líčení, což je postup, který je zákonem předpokládán.
9. Pro požadavek obviněného na zkoumání jeho duševního stavu státní zástupkyně neshledala objektivní důvod, a to mimo jiné i proto, že ani v minulosti, když byl obviněný opakovaně pro trestnou činnost projednáván, nikdy pochybnosti o jeho duševním stavu nevznikly. Protože nezjistila nic, co by svědčilo o nutnost napravit vady v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. K tomuto vyjádření obviněný v písemné reakci uvedl, že státní zástupkyně zcela mimo obsah podaného dovolání zmínila nedodržení pětidenní lhůty k přípravě na hlavní líčení, ač jde o námitku, kterou dovolání neobsahuje. Obviněný se neztotožnil ani s postojem státní zástupkyně ohledně účasti Bc. Pohůnkové u hlavního líčení, kde nepodávala zprávu, ale byla vyslýchána, a vyjádřil skutečnosti uvedené v obsahu dovolání s tím, že není možné, aby si soud procesní předpisy přizpůsoboval „jak se mu to hodí“, navíc tím zasáhl do předvídatelnosti, která v této věci byla porušena, protože ve věci byla vyslýchána osoba, jež nebyla předvolána. Neztotožnil se ani s konstatováním, že nebyl dán důvod pro zkoumání duševního stavu, a zopakoval své názory k této skutečnosti vyjádřené v dovolání s tím, že otázka příčetnosti měla být řešena i v jeho předchozích věcech.
IV. K náležitostem dovolání a k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
14. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich úplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
17. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
V. K námitkám obviněného
18. Podstatou námitek obviněného je výhrada proti tomu, že při hlavním líčení (ač obviněný nesprávně uváděl „veřejné zasedání“) byla přítomna zástupkyně Probační a mediační služby, která se vyjádřila k jeho chování v průběhu dohledu uloženého v jiné věci, a poukaz na nedostatek v dokazování spatřovaný v tom, že nebyl znalecky zkoumán jeho duševní stav, který podle obviněného vykazoval abnormality. Jak již z obsahu těchto námitek vyplývá, žádná z nich svým obsahem nesouvisí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jde o výtky proti procesnímu postupu soudů, což s žádným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nekoresponduje. Ačkoli Nejvyšší soud z tohoto důvodu neměl zásadně povinnost věcnou stránku vytýkaných vad přezkoumávat, protože jde o vady v procesním postupu soudů, na něž obviněným označený důvod nedopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002), se zřetelem na nutnost vyloučit, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy, s ohledem na obsah spisu posuzoval, zda soudy dodržely procesní pravidla, v nichž obviněný shledával uvedené vady.
19. K účasti zástupce Probační a mediační služby u hlavního líčení dne 28. 2. 2018 lze podle protokolu na č. l. 62 spisu uvést, že obviněný tomuto hlavnímu líčení přítomný nebyl (k zastoupení obhájcem došlo později) a konalo se za přítomnosti státního zástupce a Bc. Pohůnkové, vedoucí střediska Probační a mediační služby v Benešově. Soud provedl zajištěné důkazy, závěrečný návrh přednesl státní zástupce a k dotazům soudu se vyjádřila Bc. Pohůnková, a to k dohledu, který nad obviněným vykonávala v rámci jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu. Kromě toho soud ze spisu konstatoval zjištění ohledně nařízeného výkonu trestu obecně prospěšných prací, a poté udělil slovo státnímu zástupci, jenž na sděleném návrhu již nic neměnil a setrval na něm. K tomuto postupu Nejvyšší soud shledal, že soud nepřekročil své pravomoci a postupoval v souladu s ustanoveními zajišťujícími povinnosti probačního úředníka v trestním řízení. Lze poukázat na §27b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož probační úředník vykonává v trestním řízení dohled nad obviněným spočívající jednak v pozitivním vedení a pomoci obviněnému a jednak v kontrole jeho chování, a v případech, kdy dohled nebyl uložen, provádí úkony směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život, pokud bylo rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu. Podle §27b odst. 2 tr. ř. probační úředník může být v řízení před soudem předsedou senátu pověřen zjišťováním informací o osobě obviněného a jeho sociálních poměrech a vytvářením podmínek pro rozhodnutí o schválení narovnání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. Za podmínek stanovených zvláštním zákonem může provádět jednotlivé úkony i bez takového pokynu. V řízení před soudem může vykonávat jednotlivé úkony výkonu rozhodnutí zejména v případech, kdy byl uložen trest nespojený s odnětím svobody, nebo kdy odsouzený byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, anebo při výkonu jednotlivých druhů ochranného opatření.
20. Z uvedeného je zřejmé, že soud plně respektoval zmíněná ustanovení, neboť v rámci hlavního líčení osobní účastí probačního úředníka zjišťoval okolnosti týkající se chování obviněného v rámci dohledu, jenž mu byl uložen při podmíněném propuštění z výkonu trestu. Z tohoto postupu proto nic nesvědčí o tom, že by přítomností zástupce Probační a mediační služby došlo k porušení práv obviněného. Nejednalo se o svědeckou výpověď ve smyslu §101 tr. ř., jak nepřesně obviněný v dovolání namítal, ale o podání zprávy o poměrech obviněného vyplývající kromě uvedeného ustanovení §27b tr. ř. např. i z §184 odst. 3 tr. ř., jenž umožňuje, aby probační úředník podle pokynů předsedy senátu vyžádal a opatřoval potřebné podklady zejména k osobě obviněného [srov. též §5, 6 zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (Zákon o Probační a mediační službě)]. Probační úředník je tedy osobou rozdílnou od svědka, a proto, pokud podává ústně do protokolu před soudem zprávy o průběhu dohledu, jenž byl probační a mediační službou vykonáván, není soud povinen jej jako svědka poučovat ve smyslu §101 odst. 1 tr. ř. Tento postup je plně v souladu se zásadou ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.). Z uvedených důvodů nebylo možné se ztotožnit s obviněným vyjádřeným názorem o porušení předvídatelnosti soudního rozhodování, která představuje zákaz svévolného rozhodování a ochranu legitimního očekávání účastníků a náleží podle judikatury Ústavního soudu mezi základní zásady spravedlivého procesu (srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, nebo ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13). Lze poznamenat, že vychází ze znaků právního státu, k nimž patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, nebo ze dne 25. 1. 2005, p. zn. III. ÚS 252/04). Z obsahu uvedeného principu je zřejmé že na obviněným vytýkanou skutečnost nedopadá.
21. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádným procesním excesům, nedostatkům ani vadám a soudy postupovaly v souladu s právním pořádkem, řízení před soudem prvního stupně netrpí vadami, neboť ty, které v přezkoumávané věci byly dříve zaznamenány, byly napraveny (srov. v této věci již dříve vydané usnesení Nejvyšší soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1544/2018, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 151/2018, pro porušení přítomnosti obviněného u veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu, a věc byla vrácena tomuto soudu druhého stupně, aniž by bylo dotčeno nyní napadené rozhodnutí soudu prvního stupně).
22. Zásadám spravedlivého procesu neodpovídalo podle obviněného ani to, že nebyl zjišťován jeho duševní stav, čehož se domáhal proto, že jeho chování vykazovalo podle něj některé jím konkrétně uváděné zvláštnosti a odchylky od normálu. Jestliže se obviněný domáhal, aby byl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, nebyl pro to žádný objektivní důvod, neboť k posouzení duševního stavu obviněného v trestním řízení lze přistoupit, pokud vzniknou důvodné pochybnosti o tom, zda pachatel byl plně příčetný, resp. nepříčetný (srov. §26 tr. zákoníku). Obviněný však své námitky vystavěl na vlastní úvaze o vadném postupu soudů, čímž brojil proti správnosti a rozsahu provedeného dokazování, nikoliv proti vadnosti právního závěru plynoucího ze zásad §26 tr. zákoníku. Tím obviněný primárně vytýkal chybný postup soudů při provedeném dokazování, což jsou otázky skutkové povahy, na něž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, a z tohoto důvodu výhradu proti posouzení příčetnosti podmíněnou zpracováním znaleckého posudku obviněný opřel pouze o vlastní hodnocení svého chování.
23. Jen pro úplnost je možné obecně zmínit, že proto, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného, což se v přezkoumávané věci nestalo. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními, a to mimo jiné i proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Vhodné je uvést i to, že zjištění nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4219/12, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11).
24. Nejvyšší soud s ohledem na povinnost vyloučit porušení zásad spravedlivého procesu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], hodnotil, zda soudy při posuzování podkladů, z nichž vzešel jejich závěr o příčetnosti obviněného, měly na paměti všechny rozhodné skutečnosti i procesní zásady.
25. Okolnosti, za nichž k činu došlo, soudy obou stupňů objasňovaly a zabývaly se jimi. Rozhodné skutečnosti prokazoval zejména soud prvního stupně, který na straně 3 svého rozsudku rozvedl, ze kterých důkazů vycházel a k jakým skutečnostem dospěl. Je třeba zmínit, že se opíral o výpověď obviněného učiněnou v přípravném řízení, v němž se k trestnému jednání přiznal a na svoji obhajobu nic podstatného neuváděl, pouze zmínil, že v prvém případě řídil proto, že vozidlo chtěl umýt, ve druhém ho chtěl přeparkovat. Doznání obviněného korespondovalo i s dalšími ve věci zajištěnými důkazy zejména listinné povahy, které objasňovaly okolnosti, za nichž k činu došlo. Je tak zřejmé, že obviněný v této fázi trestního stíhání svůj duševní stav nezpochybňoval, a ani z dalších skutečností, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, nic nenasvědčovalo tomu, že nejednal s plným vědomím i důsledků svého činu, přičemž chápal i nebezpečnost svého jednání. Vše tedy svědčilo o tom, že jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly zcela zachovány, v tomto směru žádné pochybnosti nenastaly, a proto nebylo ani potřeba jeho duševní stav zkoumat.
26. Posuzovanou výhradu obviněný namítl až v podaném odvolání, a to v zásadě s obdobnou argumentací, jakou užil i v dovolání, k níž odvolací soud v bodě 9. nyní přezkoumávaného usnesení uvedl, že námitku obviněného, že se soud prvního stupně nezabýval jeho duševním stavem, nepovažuje za důvodnou, protože nikdy v minulosti se neobjevily objektivní okolnosti svědčící o potřebě zkoumat jeho duševní stav, když z důkazů vyplynulo, že obviněný jednal zcela racionálně bez známek psychického narušení ovlivňujícího rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Zejména zdůraznil, že obviněný v souladu s realitou rozvedl důvody, pro které řídil motorové vozidlo, i to, proč na něj dal jinou registrační značku.
27. Podle uvedených závěrů i způsobu, jakým se soudy vypořádaly se všemi námitkami obviněného, na něž přiléhavě reagovaly, je třeba shrnout, že dostatečně zvážily rozhodné skutečnosti, které byly podstatné pro závěr o tom, že obviněný v době činu byl příčetný, a proto, aby byl zpracován znalecký posudek, nebyly dány podmínky stanovené v §105 a násl. tr. ř.
28. Pokud obviněný v dovolání vytýkal, že dokazování nebylo úplné, nejde o výhrady, které měly ve výsledcích provedeného dokazování podklad, protože nad rámec toho, co bylo shora uvedeno, lze zmínit, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, neboť nešlo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř. (§125 tr. ř.). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, i když bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, návrh na toto provedení byl soudem adekvátně a s odůvodněním zamítnut, jak bylo uvedeno v bodě 9. přezkoumávaného usnesení, a proto nebyl opomenut (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další). Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Soudy v posuzované věci řádně rozhodné skutečnosti posuzovaly, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
VI. Závěr
29. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy splnily své povinnosti, které z procesních ustanovení vyplývaly pro řádné zhodnocení provedených důkazů, a tedy dostatečně uvážily všechny podklady, z nichž pro závěr o příčetnosti obviněného měly vycházet. Otázka příčetnosti obviněného v době činu byla dostatečně a řádně na základě provedeného dokazování zjištěna, neboť ve vztahu k ní soudy dodržely všechny postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. V provedeném dokazování je dostatek podkladů pro závěr, že nic nesvědčilo o snížení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností obviněného (srov. §26, 27 tr. zákoníku).
30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu