ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.271.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 271/2019-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 o dovolání obviněného P. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 326/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 54/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2018, sp. zn 4 T 54/2015, byl obviněný P. A. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
jako příslušník Policie České republiky vykonávající službu na Obvodním oddělení policie (dále jen „OOP“) XY dne 26. 5. 2014 v době od 17.20 hodin do 17.48 hodin na adrese XY, v bytě 1+1 poškozené M. U., nar. XY, ve třetím patře tohoto domu, kde plnil úkoly Policie České republiky, v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch vzal z kapsy kabátu ze skříně v ložnici látkové pouzdro červené barvy s bílým potiskem obsahující finanční hotovost ve výši 172.000 Kč, toto ukryl do svého oblečení a z bytu ho odnesl a následně uvedenou finanční hotovost zabalenou do ponožky ukryl v prostorách šatny OOP XY do cizí služební kombinézy, kde byla ještě týž den nalezena, a takto jednal v rozporu s ustanoveními §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), podle kterého je úkolem Policie České republiky chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a dále jednal v rozporu se zásadou zdvořilosti uloženou v §9 a zásadou přiměřenosti postupu policisty podle §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., podle níž každý policista musí dbát, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma, a dále jednal v rozporu s ustanoveními §45 odst. 1 písm. a), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle něhož je příslušník bezpečnostního sboru povinen dodržovat služební kázeň a má se chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru, tyto povinnosti porušil a poškozené M. U. způsobil na jejím majetku škodu ve výši 172.000 Kč.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 50.000 Kč, podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bude peněžitý trest zaplacen ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně, splatných vždy k 20. dni v měsíci. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §70 odst. 1, 3 tr. zákoníku (správně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku) byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby, zaměstnání nebo funkce v ozbrojených sborech v trvání čtyř roků, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 326/2018, rozhodl o odvolání obviněného a státního zástupce tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. A. odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v patnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému shodně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby, zaměstnání nebo funkce v bezpečnostních sborech v trvání pěti roků. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výrokům o vině i trestu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, které spatřoval v tom, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo . Z těchto důvodů považoval za nesprávnou použitou právní kvalifikaci přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nedošlo k tomu, že by si přisvojil cizí věc, a trvá na tom, že se jednání, pro které se řízení vede, nedopustil a jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Soud prvního stupně vadně hodnotil výpověď policisty J. H. a své úvahy nezdůvodnil. Nebylo řádně prokázáno, že by si obviněný přisvojil cizí věc, která ani nebyla řádně identifikována, a nebylo zjištěno, komu nalezené peníze patřily.
5. Obviněný vytkl nekvalitní práci policejních orgánů, které neopatřovaly důkazy s řádnou pečlivostí tak, aby svědčily i v jeho prospěch, o čemž svědčí i nepoužitelnost pachových stop zajištěných v rozporu s metodikou. Nebyly opatřovány důkazy ve vztahu k druhému policistovi J. H., jenž byl též přítomen u poškozené v bytě. Soud nepostupoval důsledně při hodnocení výpovědi poškozené, která byla osobou značně nevěrohodnou, neboť u ní v předchozích obdobích byly opakovaně řešeny podobné incidenty spočívající v údajné krádeži finančních prostředků či oblečení, které se vždy ukázaly jako nesmyslné. Proto poukázal i na doplňující výpověď J. D., podle níž byla poškozená konfliktní osobou, napadala osoby ve svém okolí, že jí kradou peníze apod. Její dcera se s ní odmítala stýkat.
6. Nebylo prokázáno, že skutečně došlo ke krádeži finančních prostředků patřících právě poškozené, jelikož se na nalezené finanční hotovosti nenacházely otisky jejích prstů, které by tam musely být. Pokud se peníze našly v oblečení kolegy, jenž byl na dovolené, nelze prokázat, kdy a kým byly takto ukryty. Svědek Z. K. potvrdil pouze účelné postupy proti osobě obviněného, avšak úkony vůči druhému policistovi J. H. nikdy nebyly započaty (např. prohlídka skříňky či osobních věcí).
7. Jestliže soud prvního stupně poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem k došetření, změnil názor na věrohodnost svědků i obviněného, neměl pro to dostatek podkladů ve výsledcích provedeného dokazování. Podrobněji se nezabýval věrohodností výpovědí zasahujících policistů, ani neprovedl žádný další důkaz, a přesto dospěl k závěru, že svědek J. H. je věrohodný, čímž rozhodoval v rozporu se svým původním názorem a porušil zásadu in dubio pro reo . S ohledem na nedostatek jakékoliv změny důkazní situace neměl být obviněný odsouzen, ale měl být opětovně obžaloby zproštěn, protože provedené důkazy nebyly dostatečné, ale v rozporu s principem presumpce neviny. V té souvislosti brojil proti tomu, že by spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby, protože k němu nebyl dán úmysl z jeho strany, neboť nezpůsobil jinému škodu.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 55 To 326/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 4 T 54/2015, a buď je změnil tak, že obviněného zcela zprostí obžaloby, nebo věc vrátil nižšímu soudu k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím tam působícího státního zástupce sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
13. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
16. Obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil zásadně proti provedenému dokazování, protože v něm zdůrazňoval svou vlastní obhajobu a na podkladě ní poukazoval na nedostatky v důkazním řízení. Teprve v souvislosti s tím zmiňoval skutečnosti, které se promítaly do podle něj vadné právní kvalifikace přečinů §205 odst. 1 písm. a), odst. 3) tr. zákoníku ani §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nedostatky v tomto právním posouzení, které jen obecně zmínil, podmiňoval tvrzením, že peníze poškozené neodcizil, tedy nikomu nezpůsobil škodu a neporušil služební předpisy. Jednalo se proto pouze o formální výhradu jen naznačující nedostatky v právním posouzení věci. Je tedy zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
17. Takto uplatněné námitky směřují zásadně proti procesnímu postupu soudů a netýkají se primárně hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Přestože tyto námitky nemají materiálně hmotněprávní obsah, ale směřují proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se obviněný neztotožnil, a vytýkal soudům nedostatky v procesních postupech s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla fair procesu, tzn., zda došlo k extrémnímu nesouladu, jenž by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
18. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání, zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obhajobu obviněného, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který nevycházel pouze ze záznamů telefonních hovorů již zesnulé poškozené M. U. na OOP, ale též z výpovědí svědků J. H., J. D., P. P., P. J., J. Z., B. D., Z. K., J. H. a znaleckého posudku znalkyně z oboru klinické psychologie PhDr. Terazy Soukupové, Ph.D.
V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud rovněž popsal své úvahy a postupy při hodnocení těchto důkazů a vysvětlil, proč nepovažoval za důvodnou námitku obviněného o nevěrohodnosti poškozené, jejíž osobou se zabýval a zjistil, že poškozená se ve svých sděleních před svou smrtí orientovala, o rozhodných skutečnostech policii sdělovala okolnosti přiléhavě okolnostem, které byly dále z jiných důkazů zjištěny. Policisty odlišovala a jejich činnost ve svém bytě popsala v souladu s tím, jak ji popisovali i oni sami, zejména její údaje korespondovaly s těmi, které sdělil i J. H. (např. věděla, že peníze měla ve dvou pouzdrech a tyto rozlišovala). Obviněného znala, věděla, jak se jmenoval (byť jména A. komolila). Skutečnost, že obviněný v jejím bytě kontroval její kabáty, potvrdili jak obviněný, tak svědek J. H. Bylo možné vycházet i z výpovědi svědka J. D., jenž potvrdil, že poškozená uvedenou hotovost měla, protože jí v její přítomnosti přepočítával. Obsah a hodnota nalezených bankovek jím uváděným hodnotám v balíčku peněz, které mu dala poškozená přepočítat, odpovídala. Soud se zabýval i věrohodností výpovědi svědka J. H., který nejevil známky rozpačitosti ani vyhýbavosti a na průběh událostí reagoval s přirozeností bez emočních projevů. Rovněž soud vysvětlil i z jakých důvodů neuvěřil výpovědi obviněného, u něhož zdůraznil vyhýbavost, sníženou spontaneitu, a na jeho nevěrohodnost usuzoval i ze všech ve věci zjištěných souvislostí. Vycházel přitom z provedených důkazů, a to i ze záznamů o telefonickém oznámení krádeže ze strany poškozené M. U., jak jsou zaznamenány na CD disku. Na nich hlasový záznam svědčí o tom, že poškozená pachatele znala a také o něm konkrétně s označením jeho jména hovořila. Významné bylo, že telefonovala opakovaně, a to bezprostředně poté, co obviněný kontrolu v jejím bytě provedl (viz strany 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného rovněž skutkovým stavem zabýval a vady v procesních postupech soudu prvního stupně neshledal, neboť konstatoval, že nalézací soud nepochybil, když dospěl k závěru, že souhrn provedených důkazů podporuje věrohodnost výpovědi svědka J. H., a naopak značně oslabuje věrohodnost obhajoby obviněného. Důvody pro porušení zásady in dubio pro reo a zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. neshledal, naopak argumentaci nalézacího soudu považoval za přiléhavou a odkázal na ni (strana 6 rozsudku odvolacího soudu).
20. Na základě těchto zjištění není možné přisvědčit výhradám obviněného uvedeným v dovolání, protože zejména soud prvního stupně přistoupil k zjištění skutkového stavu zodpovědně, neboť vysvětlil, jak provedené důkazy vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost, zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní. Vysvětlil, z jakého důvodu je výpověď svědka J. H. podporována dalšími provedenými důkazy, a naopak proč se nemohl přiklonit k verzi prosazovanou obviněným. Posuzoval záznamy telefonních hovorů poškozené, které i přes její vysoký věk a slovní nepřesnosti, nepovažoval za projevy bez souladu se skutečným stavem věci, který objektivně zjišťoval na základě celého komplexu ve věci a zajištěných důkazních prostředků. Zejména je třeba zdůraznit, že poškozená i přes své rozrušení ze ztráty velké sumy peněz, zřejmě celoživotních úspor, dokázala uvést, v jakém pouzdru peníze měla uloženy. Tomu odpovídaly v obsahu rozdrcených zbytků nalezených v kanceláři policie pozůstatky tohoto pouzdra, které se vyznačovaly poškozenou popisovanými znaky.
21. Závěry o tom, že pachatelem byl obviněný, které soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
22. Nejvyšší soud v těchto závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry odůvodnily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
23. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.
V. Závěr
24. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného nepřisvědčil, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13), dospěl k závěru, že se o extrémní nesoulad nejedná.
25. Jen pro úplnost a nad rámec podaného dovolání lze uvést, že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že obviněný je osobou, která poškozené peněženku s věci odcizila, jak je v popsaných skutkových závěrech uvedeno, je zcela správný závěr o úmyslném zavinění obviněného, a to jak k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tak i k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný tím, že zasáhl při plnění svých služebních povinností do majetku poškozené, když jí odcizil uvedenou sumu peněz, této poškozené způsobil škodu, a vykonával i svou pravomoc způsobem odporujícím povinnostem, jež mu jsou právními předpisy jako policistovi ukládány. Tato trestná činnost obviněného byla ve vztahu k oběma přečinům vedena přímým úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný chtěl způsobit vzniklý následek předpokládaný u obou přečinů zákonem.
26. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. A. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by mu odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu