ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.658.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 658/2019-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného V. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 557/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 T 32/2018, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 23.30 hod dne 24. 3. 2018 zhruba do 01.00 hod následujícího dne v rodinném domě č. p. XY v obci XY, který vlastní J. G., nar. XY, s níž zde žil, po předchozí slovní rozepři v podnapilém stavu tuto fyzicky napadl tak, že do ní strkal, pak ji uchopil za ruce, kterými ji kroutil, udeřil ji opakovaně pěstí do obličeje, až poškozená upadla na zem, kde pak na ni klekl a třásl jejím tělem o dlažbu a nakonec ji pak krátce i dusil polštářem, který jí položil na obličej, do chvíle, než se jmenované podařilo uvolnit, takže útoku vůči ní zanechal, přičemž v důsledku výše zmíněného útoku utrpěla poškozená J. G. otřes mozku, zejména pak při pádu na zem zlomeninu dolního konce levé vřetenní kosti, navíc pak hematomy kolem obou očí a levého zápěstí a zhmoždění týlní krajiny s následným léčení včetně rehabilitace přinejmenším do 14. 6. 2018.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků za současného uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podle svých sil uhradit poškozené J. G. a České průmyslové zdravotní pojišťovně zločinem způsobenou škodu.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 557/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody zavazujícím obviněného k odškodnění poškozené J. G. částkou 141.073 Kč a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově v rozsahu zrušení rozhodl. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného v jeho výroku o vině. Tvrdil, že skutek, jak byl popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v průběhu celého trestního řízení popíral a i nadále popírá, že by se ho dopustil, neboť poškození zdraví si poškozená zčásti způsobila sama.
5. Podle obviněného v průběhu trestního řízení nebylo řádně provedeno dokazování, nebyly odstraněny rozpory v důkazech, zejména ve výpovědi poškozené, kterou soudy neposuzovaly v souladu s výpovědí obviněného. Napadená rozhodnutí obsahují i vadné a nedostatečného odůvodnění, protože v nich absentuje komparace obhajoby obviněného s tvrzením poškozené, které soudy braly za jediné správné a logické, aniž by však vysvětlily, proč výpovědi učiněné obviněným v přípravném řízení neuvěřily.
6. Ze zranění, která utrpěla poškozená, si zlomeninu ruky způsobila sama tím, že si na ni sedla. Nedošlo k ní jeho jednáním, a tedy její vznik nezapříčinil. Skutek, jak je popsán v rozsudku, proto postrádá provázanost s jednáním, kterého se měl dopustit, zejména nejsou důsledně popsány okolnosti týkající se zranění ruky poškozené. Ze všech těchto důvodů není možné dovodit, že by právě jí obviněný nejzávažnější zranění způsobil. Nemohlo tudíž podle obviněného dojít k naplnění skutkové podstaty §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
7. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 557/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím tam působící státní zástupkyně sdělilo, že se k dovolání obviněného po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
12. Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, či ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579). Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
15. Obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil zásadně proti provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutkovým závěrům, protože zdůrazňoval svou vlastní obhajobu a na podkladě ní poukazoval na nedostatky v provedeném důkazním řízení, zejména v hodnocení důkazů, konkrétně pak především výpovědi poškozené. Teprve v souvislosti s tím zmiňoval skutečnosti, které se promítaly do podle něj vadné právní kvalifikace jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nedostatky v tomto právním posouzení, které jen obecně zmínil, podmiňoval tvrzením, že zranění spočívající ve zlomenině dolního konce levé vřetenní kosti poškozené nezpůsobil přímo on, ale došlo k němu v důsledku vlastního „nešikovného“ pádu, při kterém si vahou vlastního těla a přisednutím zraněné končetiny popsanou zlomeninu způsobila, přičemž bližší okolnosti vzniku předmětného zranění nebyly ve skutkové větě výroku o vině soudem prvního stupně dostatečně popsány, a tudíž z nich není zřejmá provázanost a příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem popsaných zranění poškozené s tím, že toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. V této podobě jsou výhrady obviněného pouze formálním poukazem na nedostatky v právním posouzení věci, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že jimi označený dovolací důvod nenaplnil, protože změny v právní kvalifikaci, kterou navíc ani blíže nekonkretizoval, se domáhal na základě vlastních tvrzení při pomíjení skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování a jejich hodnotící činnosti.
16. Takto uplatněné námitky směřují zásadně proti procesnímu postupu soudů a netýkají se primárně hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Přestože nemají materiálně hmotněprávní obsah, ale jsou zaměřena proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se obviněný neztotožnil. Obviněný vytýkal soudům nedostatky v procesních postupech a Nejvyšší soud vědom si své povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), které však obviněný ani výslovně nezmínil, posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla fair procesu, při vyloučení extrémního nesouladu. Ten by byl dán zejména tehdy, kdyby skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, protože jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
17. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného uplatněnými v předchozích stadiích řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obhajobu obviněného založenou na srovnatelných výhradách prověřoval již soud prvního stupně (byť v nepřítomnosti obviněného, který se hlavního líčení nezúčastnil a požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti), který pro své skutkové závěry vycházel vedle výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení a výpovědi poškozené J. G. rovněž ze svědecké výpovědi J. S. a zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Zdeňka Šenkýře, který své závěry stvrdil též ústně v rámci výpovědi při hlavním líčení (č. l. 28 až 37, 138 až 140). V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud popsal úvahy a postupy při hodnocení těchto důkazů a vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozené a nikoli tvrzení obviněného, a to na základě porovnání obsahu jejich výpovědí s obsahem dalších provedených důkazů, přičemž vedle rozporů ve výpovědi obviněného poukázal také na sporné momenty ve výpovědi poškozené, které však nepovažoval za významné, neboť se týkaly pouze drobných skutkových okolností, které na skutkových závěrech jako celku nemohly nic změnit (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně).
18. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech obviněného, jenž se hlavního líčení na vlastní žádost neúčastnil, a poté se k obdobným námitkám obviněného skutkovou i právní stránkou věci zabýval a vady v procesních postupech ani právních závěrech soudu prvního stupně neshledal (vyjma jím částečně zrušeného výroku o náhradě škody). Naopak konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně i přes své stručné odůvodnění obsahuje všechny podstatné úvahy a závěry, a proto nemůže jít o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Skutkové i právní závěry jsou správné a odrážejí výsledky provedeného dokazování (viz strany 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu).
19. Na základě těchto zjištění není možné přisvědčit výhradám obviněného uvedeným v dovolání, protože soudy obou stupňů vysvětlily, jak provedené důkazy vyhodnotily, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominuly, ale věnovaly jí patřičnou pozornost, včetně důsledného dokazování a vypořádaly se s ní. Uvedly, že výpověď poškozené J. G. je podporována dalšími (byť vzhledem k době a místu spáchání činu nečetnými) důkazy, zatímco tvrzení obviněného o jiné příčině vzniku zranění poškozené (zlomeniny ruky) vzhledem k obsahu dalších provedených důkazů přisvědčit nemohly.
20. Závěry o tom, že popsaná zranění poškozená utrpěla v důsledku zjištěného a ve výroku o vině uvedeného jednání obviněného a v bezprostřední příčinné souvislosti s ním, soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích. Jeho úvahy vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), především k tomu, že pokud si poškozená skutečně zlomila ruku tím, že si ji při pádu na zem sama přisedla, nelze pominout, že její pád byl vyvolán předchozím jednáním obviněného, a tedy i při něm vzniklá zranění je třeba dát do příčinné souvislosti s jednáním obviněného, které bylo jedinou a ničím nepřerušenou příčinou vzniklého škodlivého následku na zdraví poškozené. Soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k popsaným závěrům skutkovým i právním vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Napadená rozhodnutí obsahují dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Důsledně se zabývaly věrohodností svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
21. Nejvyšší soud v těchto závěrech vady neshledal, neboť soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, a proto jeho postup nesvědčí o existenci extrémního nesouladu. Způsob, jakým soudy své závěry odůvodnily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není totiž porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15. Obsah spisu i napadených rozhodnutí svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily.
V. Závěr
22. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13).
23. Nad rámec uvedených zásad Nejvyšší soud jen pro úplnost podtrhuje, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů bylo prokázáno, že všechna u poškozené zjištěná zranění mají bezprostřední příčinu v jednání obviněného, který ji fyzicky napadl strkáním, kroucením rukou opakovanými údery pěstí do obličeje. Jejich důsledkem byl pád poškozené na zem, kde obviněný v útocích pokračoval, klekl na ni, třásl s ní o dlažbu a dusil ji. Zlomenina ruky příčinně souvisela s tímto jeho jednáním a byla jeho přímým důsledkem, a proto i za ni je obviněný odpovědný. Soudy správně shledaly, že na tomto následku nese nedbalostní zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto uvedené jednání obviněného posoudily jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že i tyto právní závěry učiněné na podkladě zjištěných skutkových okolností nevykazují žádné nedostatky nebo vady a jsou v plném souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi a odpovídají hmotněprávní úpravě, kterou soudy na čin obviněného aplikovaly.
24. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. Š. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky založil své dovolání na jiných než zákonem stanovených důvodech, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by mu obsahově odpovídala, Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu