ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1299.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1299/2020-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného P. Č. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 To 145/2020-579, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 131/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 4. 2020, č. j. 62 T 131/2019-529, byl obviněný P. Č. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v době nejméně od 4. 3. 2019 do 4. 6. 2019 v obci XY v ulici XY v domě č. p. XY, tj. v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně pěstoval rostliny rodu konopí tzv. "in-door" způsobem, a to v půdním substrátu s využitím umělého osvětlení sodíkovými výbojkami s napojením na časovač, funkční vzduchotechniky s ventilátory a filtrem a zálivkou s užitím prostředků na podporu růstu rostlin a to s cílem jejich následného sklizení a získání marihuany, přičemž ke dni 4. 6. 2019 bylo ve sklepě domu v rámci domovní prohlídky zajištěno 7 kusů rostoucích rostlin konopí o výšce 70 cm, 32 kusů rostoucích rostlin konopí o výšce 40 cm s vrcholíky, u nichž by byl po jejich dopěstování stanoven obsah čistého delta-9-THC na 78,2 g, 207 kusů tzv. řízků - rostlin konopí o výšce 10 cm a 10 kusů sušených rostlin konopí s vrcholíky o obsahu 82,5 gramu čistého delta-9-THC, a dále byl v obytné části domu na kuchyňské lince zajištěn sáček obsahující 1,46 gramu sušiny konopí obsahující kanabinoidní látky pocházející z pěstírny obžalovaného,
přičemž marihuana je sušená směs z části rostlin druhu konopí, které patří mezi omamné látky uvedené v přílohách k nařízení vlády č. 463/1993 Sb. a obsahuje tetrahydrokanabinoly, které jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/98 Sb., o návykových látkách .
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému P. Č. uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to 1 kusu digitální váhy, 1 kusu vlhkoměru s teploměrem, 5 kusů sodíkových výbojek, 7 kusů indukčních předřadníků, 2 kusů časových spínačů, 3 kusů lamp 600W, 2 kusů ventilátorů, 1 kusu větráku, 1 kusu uhlíkového filtru a nespotřebovaného rostlinného materiálu o celkové hmotnosti 25,6 gramů bez obalu a prázdných obalů.
3. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně uznal vinným i obviněného L. Č. (narozeného XY v XY) ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a uložil mu podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří a půl (3,5) let se zařazením do věznice s ostrahou a současně trest propadnutí věci, jak jsou tyto ohledně jmenovaného obviněného blíže specifikovány ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) o něm rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 To 145/2020-579, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným tím, že:
v době nejméně od 4. 3. 2019 do 4. 6. 2019 v obci XY v ulici XY v domě č. p. XY, tj. v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně pěstoval rostliny rodu konopí tzv. "in-door" způsobem, a to v půdním substrátu s využitím umělého osvětlení sodíkovými výbojkami s napojením na časovač, funkční vzduchotechniky s ventilátory a filtrem a zálivkou s užitím prostředků na podporu růstu rostlin s cílem jejich následného sklizení a získání marihuany, přičemž ke dni 4. 6. 2019 bylo ve sklepě domu v rámci domovní prohlídky zajištěno 32 kusů rostoucích rostlin konopí o výšce 40 cm s vrcholíky obsahujících nejméně 50,3 gramů čistého delta-9-THC a 10 kusů sušených rostlin konopí s vrcholíky o obsahu 24,4 gramů čistého delta-9-THC, tedy celkem konopí s obsahem čistého delta-9-THC v množství nejméně 74,7 gramů, přičemž marihuana je sušená směs z části rostlin druhu konopí, které patří mezi omamné látky uvedené v přílohách k nařízení vlády č. 463/1993 Sb. a obsahuje tetrahydrokanabinoly, které jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/98 Sb., o návykových látkách,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 T 2/2017-1384, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou let a trestu propadnutí věci.
5. Takto zjištěný skutek (jehož popis v tzv. skutkové větě doznal změn jednak pokud se jednalo o specifikaci zajištěných rostlin a v nich zjištěného množství čistého delta-9-THC, a dále v tom ohledu, že byl doplněn o odkaz na předchozí odsouzení obviněného za shodný trestný čin v posledních třech letech, tedy na rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá speciální recidiva) odvolací soud právně kvalifikoval jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za označený trestný čin odvolací soud uložil obviněnému podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil též trest propadnutí věci, přičemž tento trest se vztahoval na shodné věci, jichž se týkal trest propadnutí věci uložený soudem prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku o vině i výroku o trestu) podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Sasky, advokáta, dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
7. V podrobnostech dovolatel předně poukazuje na to, že jeho jednání bylo kvalifikováno podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle tohoto ustanovení je třeba, aby byl pachatel za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V návaznosti na to pak vytýká, že tato skutečnost však v popisu skutku, pro který byla podána obžaloba, a rovněž ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí, resp. byla v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 tr. řádu, podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, popsána až ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vyslovuje názor, že vzhledem k tomu, že skutečnosti odůvodňující aplikaci zmíněné kvalifikované skutkové podstaty v žalobním návrhu absentují, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení s tím, že jeho jednání mělo být po právu posouzeno podle §283 odst. 1 tr. zákoníku; má přitom za to, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1049/2011, na které odkázal odvolací soud, na danou věc nedopadají, neboť v této nedošlo k žádné změně právního náhledu, ani ke změnám skutkového stavu při projednávání věci před soudem.
8. Za nesprávné právní posouzení obviněný považuje i postup odvolacího soudu spočívající v odmítnutí aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku na projednávanou věc. Domnívá se, že takovým postupem se tento soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017. V této souvislosti pak zdůrazňuje, že odvolací soud v jeho případě pominul okolnost, že si marihuanu vyráběl výhradně pro svou vlastní potřebu, neboť je jejím rekreačním konzumentem, a že toto jeho jednání nemělo žádný škodlivý následek či dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti, v čemž spatřuje mimořádnou okolnost odůvodňující aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody; činí tak i s poukazem na princip rovnosti před zákonem, podle něhož by měl být trest pro všechny případy splňující stejné podmínky stejný.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel žádá Nejvyšší soud, aby přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a podle ustanovení §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. řádu rozhodl usnesením tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 To 145/2020-579, se v celém rozsahu zrušuje a tomuto soudu se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného především konstatuje, že jeho námitky pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit. Nad rámec tohoto konstatování dále poukazuje na to, že podstatou dovolací argumentace obviněného je v prvé řadě procesní výtka chybného posouzení otázky zachování totožnosti skutku, resp. zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. řádu a §220 odst. 1 tr. řádu), což dle dovolatele mělo v konečném důsledku vést k vadné právní kvalifikaci stíhaného jednání odvolacím soudem. S poukazem na dlouhodobou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (odkazuje přitom konkrétně na několik jeho rozhodnutí) uvádí, že zmíněnou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť jde o institut nikoli trestního práva hmotného, nýbrž procesního. Z takového obecného pravidla sice Nejvyšší soud někdy připouští výjimku, ovšem činí tak výhradně při zjištění, že v dovolání tvrzené porušení zásady obžalovací mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, když jedině tehdy by bylo možno této námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad. Má za to, že v posuzované trestní věci tomu tak není, přičemž k porušení této zásady ani nerespektování povinnosti zachovat totožnost skutku rozhodně nedošlo; v této souvislosti připomíná, že skutek samotný na straně jedné a popis skutku na straně druhé jsou dvě zcela odlišné kategorie (skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace) s tím, že samotný skutek nelze ztotožňovat s popisem skutku. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný především samotný skutek, nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Státní zástupce zdůrazňuje, že v dané věci je nezpochybnitelným faktem, že dovolatel se podílel na pěstování rostlin konopí s cílem sklidit je a vyprodukovat marihuanu, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že jen zhruba dva roky předtím již byl pro takový trestný čin odsouzen. Přestože pak ve skutkových větách obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně (na rozdíl od samotného usnesení o zahájení trestního stíhání) zjištění ohledně předchozího odsouzení obviněného adekvátní formou vyjádřena nebyla, právní kvalifikace užitá v obžalobě i rozsudku soudu prvního stupně faktickým zjištěním zcela odpovídala. Naznačený nedostatek pak bezezbytku napravil odvolací soud, který do skutkové věty údaj o rozhodnutí, z něhož vyplývá speciální recidiva, doplnil; v tomto ohledu mu proto nelze ničeho vytknout a s jeho úvahami soustředěnými do odstavců 34. a následujících odůvodnění jeho rozsudku je namístě se ztotožnit.
11. V dalším textu vyjádření se státní zástupce zaměřuje na další námitku obviněného stojící mimo deklarovaný (i jakýkoli jiný) dovolací důvod, v jejímž rámci obviněný soudům vytýká, že nepostupovaly podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a trest odnětí svobody neukládaly tzv. pod sazbou, tedy uložený trest odnětí svobody v podstatě shledává nepřiměřeně přísným. Zdůrazňuje, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což obviněný neučinil. Nicméně prostřednictvím právě citovaného dovolacího důvodu je reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu; to rozhodně není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný zločin (resp. jeho pokus) připouští, přičemž tento trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby, a to ještě při její spodní hranici. Pro úplnost doplňuje, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž uvádí, jaké vady předmětného výroku lze za toto považovat. Současně upozorňuje, že žádnou z takových eventualit však obviněný nevytkl. Významným ovšem shledává, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy (jimiž jsou situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného) – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Uzavírá, že trest odnětí svobody uložený dovolateli ještě při spodní hranici zákonné trestní sazby v žádném případě není oním výše zmíněným výjimečným případem, přičemž byl, včetně způsobu jeho výkonu, rovněž soudy řádně odůvodněn s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a též způsobem ústavně konformním.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce k dané námitce obviněného postavené na údajně bezdůvodném nevyužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku poukazuje (též s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) na to, že oproti postupu předpokládanému v §58 odst. 5 tr. zákoníku (po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020), jde v případě §58 odst. 1 tr. zákoníku o fakultativní postup soudu, který tento není povinen využít, takže ani tuto námitku pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Na tom nic nemění ani subjektivními pocity podbarvené přesvědčením obviněného o údajném naplnění podmínek vymezených ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku.
13. S ohledem na povahu dovolacích námitek obviněného státní zástupce navrhuje podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice.
15. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce, konkrétně k jeho bodu 4. uvádí, že nesprávné právní posouzení skutku podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá právě jen a pouze v porušení obžalovací zásady ze strany soudů obou stupňů, které tak mělo zcela přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jeho jednání. Jestliže se pak státní zástupce v bodě 5. vyjádření zabývá pojmy skutek a popis skutku, obviněný poukazuje na to, že popis skutku je podstatnou náležitostí jak sdělení obvinění, tak dohody o vině a trestu, a především obžaloby, případně i rozhodnutí o schválení narovnání. Zdůrazňuje v této souvislosti, že ačkoliv jsou skutek sám a jeho popis z podstaty pojmy odlišné, je nezbytné, aby byl skutek popsán natolik určitě, aby obviněný věděl, co je mu kladeno za vinu, tedy proti čemu má vést svou obhajobu (tím spíše, když skutečnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání následně v obžalobě zcela absentují). Vyslovuje názor, že pokud mu za daných okolností nebylo explicitně kladeno za vinu, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, pak toto jednání nebylo mezi skutečnostmi uvedenými v obžalobě, a proto nemohlo být ani jakkoliv právně kvalifikováno. Ve vztahu k bodům 7. a 10. vyjádření upřesňuje, že ve svém dovolání brojí právě proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení spočívajícímu v nesprávném posouzení hmotněprávních podmínek zakotvených v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že odvolacímu soudu vytýká, že citované ustanovení neaplikoval, ačkoli vzhledem k okolnostem případu i jeho osobním, rodinným, pracovním a společenským poměrům tak učinit měl (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, ve vztahu k již v dovolání zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017).
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá toliko o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
19. Citovaný důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svou argumentací totiž vytýká jednak porušení ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu v důsledku neuvedení skutečnosti, že byl za shodný trestný čin v posledních třech letech odsouzen, v popisu skutku jak v obžalobě, tak ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když tato byla popsána až ve výroku o vině rozsudku soudu odvolacího, a dále namítá nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem s tím, že podle jeho názoru byly v jeho trestní věci splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Přestože takové výhrady chybného posouzení otázky zachování totožnosti skutku jakožto institutu trestního práva procesního a nepřiměřenosti trestu nelze (jak bude podrobněji vysvětleno ještě níže v části týkající se každé z nich) považovat z hlediska citovaného dovolacího důvodu za relevantně uplatněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – následující.
24. Obviněný především vytýká, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení v důsledku toho, že jeho jednání bylo kvalifikováno podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku přesto, že skutečnosti odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty (jeho odsouzení za shodný trestný čin v posledních třech letech) v obžalobě (a též v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně) absentují, a proto jeho jednání mělo být právně kvalifikováno podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Jak již bylo naznačeno shora, k uvedené námitce stran porušení totožnosti skutku je zapotřebí poukázat předně na to, že zmíněný pojem je institutem trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného, a takto formulovaná výhrada stojí mimo rámec nejen deklarovaného dovolacího důvodu, ale nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 528/2020, a další).
26. Dále je zapotřebí připomenout, že tuto námitku obviněný vznesl již ve svém řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se k ní dostatečně vyjádřil a vysvětlil, z jakých důvodů doplnění odkazu na předchozí odsouzení obviněného v popisu skutku nemělo za následek změnu samotného skutku, a tudíž porušení totožnosti skutku, nýbrž pouze změnu jeho popisu, a proč pak mohl takové pochybení soudu prvního stupně napravit a popis skutku v tomto směru doplnit (srov. bod 34. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud nemá, co by mohl jeho postupu vytknout, ztotožňuje se rovněž s jeho argumentací k dané otázce (včetně odkazu na příslušnou judikaturu) a vzhledem k tomu, že k této se výstižně vyjádřil i státní zástupce, považuje pro úplnost za vhodné uvést, případně jen zdůraznit následující skutečnosti.
27. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. řádu, která je dále promítnuta v ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v obžalobě. Podle §176 odst. 2 tr. řádu může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. řádu. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. řádu jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
28. I když základem celého trestního řízení, předmětem trestního stíhání obviněného a předmětem procesu dokazování je skutek , trestní řád tento pojem sice užívá, ale blíže ho nedefinuje, a ponechává vymezení tohoto pojmu teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, jinými slovy skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, přičemž jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě spočívající v konání nebo opomenutí (nekonání), a následek spočívá v porušení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Od skutku je nutno odlišovat popis skutku jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloby, návrhu na potrestání, rozsudku, trestního příkazu, usnesení o zastavení trestního stíhání, dohody o vině a trestu atd.) Popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoliv ohledně popisu skutku. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě. Soud proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci.
29. Totožnost skutku tak neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností původně zahrnutých do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak též tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další. Vzhledem k tomu, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek, který tím byl způsoben, bude totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím soudu, zachována při totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo alespoň při částečné totožnosti jednání nebo následku (nebo obojího). Z uvedeného tedy vyplývá, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují skutek z hlediska času, místa a způsobu jeho spáchání, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v jednání či následku není dotčena. Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 3. 1980, sp. zn. 7 Tz 19/80, publikované pod č. 50/1981 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 5. 1981, sp. zn. 4 Tz 19/81, publikovaný pod č. 10/1982 Sb. rozh. tr.).
30. V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 4. 6. 2019 (založeném na č. l. 2 až 6 spisu) je v popisu skutku uveden i odkaz na předchozí odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 T 2/2017, jenž nabyl právní moci téhož dne. Přestože pak v popisu skutku v tzv. skutkových větách v obžalobě a následně i v rozsudku soudu prvního stupně tento výslovný odkaz chybí, v těchto obou je tato skutečnost součástí tzv. právních vět jako znak skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a promítá se jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby do právní kvalifikace daného skutku. Dřívější odsouzení obviněného za shodný trestný čin je přitom objektivní a nespornou skutečností, jež byla od počátku daného trestního řízení známa nepochybně i samotnému obviněnému, přičemž výslovně byla konstatována soudem prvního stupně i při konání hlavního líčení v souvislosti s žurnalizací opisu z evidence Rejstříku trestů týkajícího se tohoto obviněného (na č. l. 504 až 506 spisu). Předmětný rozsudek, z něhož speciální recidiva vyplývá, je pak citován též v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. jeho bod 25.) a tento soud (stejně jako státní zástupce v podané obžalobě) danou okolnost zohlednil při právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
31. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na daný případ je tak zjevné, že totožnost skutku v posuzovaném případě byla zachována, neboť přestože obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně v popisu skutku neobsahovaly okolnost vztahující se k předchozímu odsouzení obviněného, podstata jednání obviněného spočívající v pěstování rostlin konopí za účelem jejich sklizení a zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě, tj. ve výrobě marihuany obsahující účinnou psychotropní látku delta-9-THC (proti čemuž obviněný ostatně ani žádné výhrady nevznáší), což zčásti uskutečnil (dokonal) a zčásti k tomu jeho jednání bezprostředně směřovalo, zůstala nezměněná. Odvolací soud tak tím, že doplnil popis skutku o údaj o rozhodnutí, z něhož vyplývala speciální recidiva jakožto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, čímž napravil toliko formální nedostatek, jehož se dopustili státní zástupce v podané obžalobě a soud prvního stupně ve svém rozsudku, nezasáhl do skutku samotného, tj. do jeho podstaty tvořené jednáním obviněného a následkem tímto jednáním způsobeným, a jeho postupem k porušení totožnosti skutku, resp. zásady obžalovací, a ani k vadné právní kvalifikaci daného skutku z tohoto důvodu, tudíž nedošlo.
32. Další dovolací námitkou, jíž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje, je ta, jíž odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, resp. jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (jak upřesnil ve své replice) spočívajícímu v nesprávném posouzení hmotněprávních podmínek zakotvených v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Domnívá se totiž, že odvolací soud měl citované ustanovení aplikovat, neboť v jeho případě byly (obdobně jako v trestní věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017) dány mimořádné okolnosti (výroba marihuany výhradně pro vlastní potřebu, neboť je jejím rekreačním konzumentem, skutečnost, že jeho jednání nemělo žádný škodlivý následek či dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti) odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
33. I touto výhradou se na podkladě odvolací argumentace obviněného (přičemž mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby na základě §58 odst. 1 tr. zákoníku se dovolával jeho obhájce i v rámci závěrečné řeči před soudem prvního stupně) zabýval již odvolací soud s tím, že řádně odůvodnil, proč u obviněného pro daný postup podmínky neshledal. S poukazem na výjimečný charakter citovaného ustanovení, které je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto je nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti, konstatoval, že prostá skutečnost, že obviněný má manželku, která se v době jeho nepřítomnosti stará o jeho děti, stejně jako okolnost, že má nemocnou matku vyššího věku, o niž pečuje (ovšem minimálně od června roku 2019, kdy byl vzat do vazby, musela být péče o ni zabezpečena i bez jeho přičinění), k takovým okolnostem v žádném případě nepatří; neopomenul přitom zmínit ani to, že obviněný se dopustil závažného trestného činu, kvalifikovaného jako zločin, při jehož páchání tedy vědomě podstoupil riziko, neboť byl srozuměn s tím, že v případě, že bude jeho trestná činnost odhalena, ponese nejen on, ale i jeho rodinní příslušníci postižení trestněprávními důsledky (bod 40. odůvodnění jeho rozsudku).
34. Soud prvního stupně výši původně uloženého trestu odnětí svobody [ve výměře čtyř let vzhledem k právní kvalifikaci daného skutku podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku oproti následně uloženému trestu odnětí svobody v trvání tří let v důsledku změny právní kvalifikace ve prospěch obviněného a zohlednění rozsahu, v jakém se trestné činnosti dopustil] odůvodnil jednak významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen a jenž rozhodně není zanedbatelný (právě naopak), jednak způsobem provedení činu s tím, že obviněný se jej dopustil sofistikovaným způsobem, za použití kvalitního technického zařízení s cílem nepochybně co nejvíce zvýšit výtěžek vypěstovaného konopí, resp. vyprodukované marihuany, kdy ukončení jeho jednání bylo nezávislé na jeho vůli, neboť po delší dobu byl pod „dohledem“ policejního orgánu, a poukázal rovněž na to, že obviněný, byť byl za totožné jednání odsouzen, není schopen přijmout fakt, že jeho jednání je trestné, a též na tu skutečnost, že se jej dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž je zřejmé, že podmíněný trest odnětí svobody na něho neměl příznivých účinků, tj. nijak jej nenapravil (když sám se navíc vyjádřil v tom smyslu, že trestné činnosti se chtěl vyvarovat po zkušební dobu, což evokuje domněnku, že poté by opět trestnou činnost páchal).
35. Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit, že danou námitku, jíž obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku a domáhá se snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, tj. namítá vlastně nepřiměřenost jemu uloženého trestu, nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
36. Judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
37. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
38. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku, který umožňuje zmírnit trest odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu.
39. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, publikované pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Jinými slovy ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle zákonodárce chápáno jako odchylka , kterou je možné využít pouze výjimečně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
40. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.). Nelze tedy vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu, popřípadě poměry pachatele, ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. října 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, publikovaný pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009).
41. Konečně je možné citovat i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, publikovaných pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., podle nichž použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle uvedeného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Především jde o ty situace, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Je tomu tak i tehdy, pokud některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty), byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.
42. V těchto souvislostech je zapotřebí pro úplnost uvést, že okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci nesnížené zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 až 792). Zpravidla se uvádí, že takovými okolnostmi mohou být vážná nemoc pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, publikované pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, publikované pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péče pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66, publikované pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. 9 Tz 69/66, publikované pod č. 52/1967 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, publikovaný pod č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd.
43. Předpokladem použití §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou dále podmínky, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné , a dále že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání .
44. Právě zmíněné podmínky ovšem ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nezpochybňoval, soustředil se na podmínku prvou, shora rozvedenou. Ovšem i v tomto směru (nad rámec podaného dovolání) lze dát soudům za pravdu, pokud neshledaly, že by tyto dvě podmínky byly naplněny, neboť ani soudem prvního stupně původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let (tedy v první třetině zákonné trestní sazby) nebyl, natož pak odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let (reflektující změnu právní kvalifikace ve prospěch obviněného a spadající ještě do první čtvrtiny zákonné trestní sazby) při dané právní kvalifikaci při všech zmíněných okolnostech vůči obviněnému nepřiměřeně přísný, přičemž nápravy obviněného nelze dosáhnout trestem kratšího trvání.
45. Nejvyšší soud současně shledává, a v tomto směru se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v případě obviněného nebyly dány ani žádné výjimečné okolnosti a mimořádné poměry, jež by odůvodnily postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Na jeho straně nelze shledat žádné polehčující okolnosti, naopak mu přitěžuje vedle odsouzení, které zakládá jeho speciální recidivu jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty, a jež mu tudíž jako přitěžující okolnost přičítat ani nelze, že byl odsouzen k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků rozhodnutím soudu Dánského království ze dne 18. 8. 1998, S-0867-98. Ani takový trest, jenž mu byl uložen rovněž za drogovou trestnou činnost, nedokázal obviněného od páchání trestné činnosti stejného charakteru odradit, a je tudíž nereálné, aby postačovalo na obviněného působit jiným, než nepodmíněným trestem odnětí svobody.
46. Pokud obviněný v tomto směru poukazuje na okolnost, že marihuanu vyráběl výhradně pro svou vlastní potřebu, neboť je jejím rekreačním konzumentem, je nutno uvést, že ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku v případě znaku „vyrobí“ nerozlišuje, zda jde o výrobu pro vlastní potřebu pachatele nebo pro jinou osobu, jinými slovy řečeno, neoprávněná výroba je trestná bez ohledu na to, kdo ji provádí a komu je určen její výsledný produkt (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, Tpjn 300/2014, publikované pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr.): Skutečnost, že se pachatel dané trestné činnosti nedopustil za účelem další distribuce, resp. dosažení zisku, je možné zohlednit při posuzování povahy a závažnosti trestného činu. Jestliže v návaznosti na právě uvedené pak obviněný zdůrazňuje, že jeho jednání nemělo žádný škodlivý následek či dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti, je zapotřebí připomenout, že předmětný trestný čin je, co do následku (jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu), trestným činem ohrožovacím, tj. k naplnění dané skutkové podstaty postačí „pouhé“ ohrožení chráněného zájmu, nikoli až jeho porušení (k tomu srov. marginální rubriku hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku – „trestné činy obecně nebezpečné“, resp. dílu prvého téže hlavy – „trestné činy obecně ohrožující“): K zasažení objektu daného trestného činu, představovaného zájmem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami (a to ohrožení nejen života a zdraví jejich konzumentů, ale rovněž života, zdraví, ale i majetku dalších osob, jakož i veřejného pořádku), v tomto případě zcela jednoznačně došlo. Pokud obviněný v průběhu řízení před soudy obou stupňů zmiňoval i své rodinné poměry, tj. jednak prostou skutečnost, že má manželku, jež se v době jeho nepřítomnosti stará o jeho dvě nezletilé děti, a jednak okolnost, že pečuje o svou nemocnou matku vyššího věku, je možno plně odkázat na závěr odvolacího soudu, že v žádném případě nejde o žádné nestandardní okolnosti ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017, jehož závěrů stran aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný též dovolával, je třeba pro úplnost dodat, že v tam posuzované věci byla jakožto mimořádná okolnost mimo jiné zohledněna i trestní zachovalost obviněných, jež v případě dovolatele v žádném případě není dána, jak již bylo podrobně rozvedeno shora.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. Č. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.