ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1003.2020.2
sp. zn. 28 Cdo 1003/2020-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vracov , IČO 47899093, se sídlem ve Vracově, náměstí Míru 50, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 7/2017, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2019, č. j. 5 Co 39/2019-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2019, č. j. 35 C 7/2017-88, jímž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 3714/31 a parc. č. 4829/29, oba v k. ú. Vracov, čímž došlo k nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 7. 6. 2017, č. j. SPU 271784/2017/123/Dv, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním v plném rozsahu Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda pozemek parc. č. 4829/29 v k. ú. Vracov, sousedící s přírodní (v terénu „vyježděnou“) startovací a přistávací dráhou polního letiště, tvoří součást funkčního areálu daného letiště, sestávajícího též ze stavby hangáru pro letadla umístěného na samostatně oploceném pozemku, odděleném od startovací a přistávací dráhy pozemní komunikací protínající posuzovanou lokalitu. Měla za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jeho usneseními ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, případně, že tato otázka se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem projednávaného sporu nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Kladla dále otázku, zda podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), lze oprávněné osobě vydat pozemek tvořící dno umělé vodní nádrže (rybníka) zřízené po jeho odnětí státem, jestliže měl tento původně charakter role. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, případně má být tato otázka dovolacím soudem řešena rozdílně (zde dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010), respektive by tato dovolacím soudem již vyřešená otázka měla být posouzena jinak.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
Judikatura současně dovodila, že ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je pak překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, pak ovšem „bez dalšího“ vydání některých (např. okrajových) pozemků nevylučuje, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí, naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy věcí posouzení výše uvedených kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží přitom vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, uzavřel, že vydání pozemku parc č. 4829/29 v k. ú. Vracov výluka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání, když tento toliko sousedí s přírodní (v terénu „vyježděnou“) startovací a přistávací dráhou polního letiště, k jehož provozu není nezbytně nutný, přičemž není nikterak funkčně propojen ani se stavbou hangáru pro letadla, umístěnou na samostatně oploceném pozemku odděleném od startovací a přistávací dráhy pozemní komunikací protínající posuzovanou lokalitu, a není tak součástí funkčně propojeného souboru nemovitostí (areálu posuzovaného letiště), nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazuje dovolatelka), na které není důvodu čehokoliv měnit. Závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k určitému areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).
Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi, na níž není důvodu čehokoliv měnit, současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci, kdy pozemek parc. č. 3714/31 v k. ú. Vracov tvoří dno umělé vodní nádrže (rybníku Rašelina), jež bezprostředně nesouvisí s jeho hrází (hradící konstrukcí), existence rybníku (vzduté vodní plochy) nebrání vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když zde samotná vodní plocha (vzdutá vodní hladina), a to i se zřetelem ke stavebně technickému charakteru posuzované umělé vodní nádrže, nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Naturální restituci pozemku přitom nevylučuje sama o sobě ani skutečnost, že předmětem restituce je toliko část rybničního dna a nebrání jí bez dalšího zjevně ani nejednotnost vlastnického režimu jednotlivých pozemků, na nichž se rybník rozkládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4041/2019); i při roztříštěnosti vlastnických vztahů k nim, může totiž mít vydávaný pozemek pro oprávněnou osobu nesporný hospodářský význam, kupř. jako předmět pachtu. Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje konečně i těm závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003). K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zřetelem k existenci určitých druhů vodních děl pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019).
V situaci, kdy posuzovaný pozemek (vodní plocha) není ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zastavěn stavbou (jak rozebráno výše), pak jeho naturální restituovatelnosti zjevně nebrání ani okolnost, že v době odnětí měl charakter role. Za součást zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. jest ostatně považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1645/97), když odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2309/2004, nebo ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, či jeho usnesení ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1681/2019).
Rozhodnutí odvolacího soudu se přitom nikterak neodchyluje od dovolatelkou označených rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a sp. zn. 28 Cdo 101/2003, řešících v režimu zákona o půdě otázky pozemkových náhrad, resp. ocenění odňatých a pro zákonné překážky nevydaných pozemků, a přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou předestíraná rozdílnost v řešení dovolacím soudem již vyřešené otázky rozhodovací praxí soudu Nejvyššího a Nejvyššího správního.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu