ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1607.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1607/2020-961
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, bytem XY, a b) P. K. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd 450/40, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 192/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 103 Co 34/2019-929, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 20.071,48 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 9. 2019, č. j. 7 C 192/2018-764 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 7 C 192/2018-775) v rozsahu výroku pod body V [jímž byl nahrazen projev vůle žalované (převádějící) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o převodu tam označených pozemků, jako náhradních podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, s doplněním, že „restituční nárok každého ze žalobců je vydanými náhradními pozemky uspokojen v rozsahu 231.013,70 Kč“] a VII [jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně]. Dále byl rozsudek napaden dovoláním i v části výroku pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva (zda byly naplněny předpoklady převodu označených pozemků žalobcům, oprávněným osobám, mimo rámec veřejné nabídky) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přitom namítala, že žalobci nevyvinuli dostatečnou aktivitu pro získání náhradních pozemků zákonem zásadně předpokládaným způsobem – účastí ve veřejných nabídkách, a že soudy své závěry v tomto směru posuzovaly nikoliv podle aktuálního stavu, nýbrž na základě „historicky dovozené liknavosti a svévole“ při uspokojování restitučních nároků. Dále zpochybňovala i závěr odvolacího soudu, že žalobcům přiřknuté náhradní pozemky jsou k danému účelu vhodné; jejich převodu – dle dovolatelkou prezentovaného názoru – brání jednak překážka v podobě veřejného zájmu (jde-li o pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY), a dále pak jejich vydání zasáhne do práv třetích osob (pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb. vznikl nárok na převod jiných zemědělských pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad co do své podstaty není dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil.
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je pak především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na individuálním a komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a v řízení zjištěných skutečností, z nichž je patrná jak aktivita žalobců a jejich úsilí o uspokojení restitučních nároků zákonem zásadně předpokládaným postupem, tak i pasivita žalované (jejího předchůdce - Fondu), zejména co do kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejné nabídky pozemků (a to i v poměru k hodnotě restitučních nároků žalobců), kdy soudy – jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí – reflektovaly i stav aktuální, nikoliv snad pouze minulý (rozhodnutí není sankcí za „historicky dovozenou liknavost a svévoli státu“, za nějž je dovolatelka považuje, a skutková zjištění neskýtají podklad ani k tomu, aby předchozí aktivitu žalobců bylo možno považovat za postrádající jejich „vážnou vůli a vážný zájem“, jež nebyla vedena snahou o uspokojení nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek pozemků). V neposlední řadě lze poukázat i na skutečnosti týkající se nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců a prodlení s jeho přeceněním (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Ve shora předestřených otázkách je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu i s dalšími dovolacím soudem již dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně podobných sporech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019, ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4121/2019, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1361/2020) a ani z tohoto pohledu tedy nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citované i v odkazovaných rozhodnutích), od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu (v bodech III. a IV. dovolání) a v ní uvedenými obecnými tezemi stran předpokladu liknavého, svévolného či diskriminačního jednání žalované, aktivního přístupu oprávněných osob, jakož i výjimečnosti postupu, kdy lze oprávněné osobě k uspokojení jejího nároku převést konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017), šlo vždy o situaci, kdy soud na pozadí individuálních skutkových okolností nemohl dovodit naplnění uvedených podmínek, tedy zejména tam, kde oprávněné osoby byly od samého počátku pasivní, se zřejmým úmyslem dosáhnout vydání konkrétních (individualizovaných) pozemků mimo veřejnou nabídku. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde.
Od konstantní judikatury dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda žalobci požadované (jim následně přiřknuté) pozemky jsou vhodné k převodu jako pozemky náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě).
Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem [kdy bylo zjištěno, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY – navzdory zatížení věcným břemenem – je zemědělsky obhospodařovatelný (a takto je i nadále obhospodařován); zemědělské pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nebudou dotčeny rekonstrukcí (stavbou) silnice č. II/272; pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, je také zemědělsky využíván (a patří do okruhu vícero takto obhospodařovaných pozemků); a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, přiléhající k zahrádkové osadě, není zastavěn stavbami, přičemž někteří uživatelé zahrádkové osady jej využívají toliko k pohodlnějšímu přístupu ke svým objektům, jenž mají zajištěn jinou k tomu určenou komunikací, protínající zahrádkovou osadu] dovodil, že jde o pozemky, jež lze žalobcům přiřknout jako náhradní (v situaci, kdy nadto nebylo zjištěno, že by jejich převodu z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob bránila některá z jiných zákonem stanovených překážek).
Poukazuje-li žalovaná na to, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není pozemkem vhodným k vydání oprávněným osobám, neboť je zatížen věcným břemenem, lze toliko odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019), dle níž samotné věcné břemeno bez dalšího není překážkou převoditelnosti pozemku do vlastnictví oprávněné osoby. Překážku pro vydání nárokovaného pozemku zde nepředstavuje ani již zbudovaný podzemní přivaděč vody (srov. §6 odst. 1 písm. b/ bod 4. zákona č. 503/2012 Sb.). Jak se již výše připomíná, omezení věcným břemen v daném případě jakkoliv neztěžuje (již fakticky realizované) zemědělské obhospodařování daného pozemku. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se přitom nepodává, že by pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (ve vztahu k němuž dovolatelka uplatňuje obdobnou argumentaci) byly zatíženy – přednostními – právy třetích osob, jež by mohla být dotčena vydáním těchto nárokovaných pozemků. Nadto je třeba uvést, že mimo obecné proklamace o tom, že vydáním citovaných pozemků dojde k zásahu do práv třetích osob, žalovaná neuvádí jaká (přednostní a existující) práva třetích osob by měla být vydáním citovaných pozemků dotčena, jestliže – jak již uvedeno shora – zřízené věcné břemeno, jež zatěžuje k vydání nárokovaný náhradní pozemek, překážkou převoditelnosti pozemku není, resp. uživatelé zahrádkářské osady mají přístup ke svým objektům zajištěn jinou cestou a realizují-li jej někteří z nich i s využíváním předmětného pozemku, nečiní tak proto, že by tím uspokojovali nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebu, nýbrž proto, že sledují toliko komfortnější přístup ke svým objektům.
Ve světle uvedeného jsou pak nepřípadné i odkazy žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016 (jenž mimo jiné akcentuje, že při posouzení, zda je nárokovaný náhradní pozemek vhodný k vydání, je třeba zkoumat i to, zda nejde o pozemek zatížený – přednostními – právy třetích osob) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014 (jímž byla řešena tzv. areálová problematika – pozemky, jež byly součástí sídlištní zástavby navíc dotčené režimem veřejného užívání), jejichž závěry nejsou s ohledem na soudy tehdy učiněná skutková zjištění aplikovatelné v podmínkách nyní posuzované věci (skutkově odlišné).
Námitky žalované, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu o vydání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, představují pak ryze polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (o tom, že citované pozemky nebudou dotčeny rekonstrukcí, resp. stavbou silnice č. II/272), která – jak výše vysvětleno – nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolatelkou současně uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (jež vystihuje vady řízení) nemohla by pak vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť jak ke zmatečnostem, tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Dovolatelkou v dané souvislosti uvedený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, je nadto zjevně nepřípadný, je-li jeho prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkáno, že se vůbec nezabýval otázkou vhodnosti jednotlivých nárokovaných pozemků (z hlediska tehdy žalovanou namítané širší funkční souvislosti předmětných pozemků s okolními stavbami a pozemky); o takový případ ovšem v nyní posuzované věci nejde.
K námitkám dovolatelky upínajícím se k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY sluší se pak připomenout i ta skutková zjištění, jež k němu učinil již soud prvního stupně (a s nimiž se v tomto bodě ztotožnil i odvolací soud), že jde o zemědělský pozemek (zemědělsky obhospodařovaný), jenž je součástí hospodářského celku, přičemž v platném územním plánu města XY je tento pozemek zahrnut do plochy označené jako
„K16-NS,ZO“ konkrétně pak do „Plochy smíšené, nezastavěného území“, kdy jde o pozemek nezastavitelný (srov. č.l. 595 a č.l. 694 spisu). Snaží-li se pak dovolatelka uplatněnou argumentací vzbudit dojem, že uvedený pozemek slouží (je určen) jako plocha ochranné a izolační zeleně k realizaci veřejného zájmu, čímž je dána překážka jeho vydání oprávněné osobě, vychází i zde z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy nižších stupňů. Proto je nepřípadný i odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 As 65/2012-161.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 16.288 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3.483,48 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 7. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu