ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1666.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1666/2020-853
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. Ch. , narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 000 64 591, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 174/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 58 Co 289/2019-752, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 58 Co 289/2019-752, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 30 C 174/2017-616, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu v tam uvedeném znění o bezúplatném převodu části pozemku parc. č. XY - zahrada v k. ú. K., obec P., o výměře 13.608 m 2 , zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm P., oddělené geometrickým plánem č. 1522-014591/2017, vyhotoveným společností Hrdlička spol. s. r. o., odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm P., dne 25. 7. 2017, která je nově vedena pod parc. č. XY, plynoucí z deseti rozhodnutí správních orgánů vydaných v době od září 2014 do března 2016 v jeho dosud nevypořádané části v souhrnné výši 5.039.251,30 Kč (výrok I.), s tím, že jím má být vypořádán restituční nárok každého ze žalobců ve výši 1.292.959,50 Kč (výrok II.), a že geometrický plán č. 1522-014591/2017, vyhotovený společností Hrdlička spol. s. r. o., odsouhlasený Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm P., dne 25. 7. 2017, tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok III.); dále rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 55.055 Kč k rukám jejich zástupce (výrok IV.) a že vedlejší účastník je povinen uhradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (výrok V.).
K odvolání žalobců výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto, že nahrazeným projevem vůle žalované bude vypořádán restituční nárok každého z žalobců ve výši 1.292.959,50 Kč, k odvolání žalované proti výrokům I. až IV. a k odvolání vedlejšího účastníka proti všem výrokům tohoto rozsudku Městský soud v Praze - poté, co připustil změnu žaloby dle podání žalobců ze dne 19. 9. 2019 - rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 58 Co 289/2019-752, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalobcům uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalované částku 45.846,90 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi částku 51.219,30 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.); dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 25.894 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.) a vedlejšímu účastníkovi částku 20.715,20 Kč k rukám jeho zástupce, a ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejšímu účastníkovi se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (výrok VI.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci uplatnili restituční nárok na vydání odňatých pozemků v kat. území K., L. a D. Ch. v roce 1992, že jsou oprávněnými osobami dle §4 zákona o půdě a nositeli restitučních nároků na převod náhradních pozemků za původní odňaté pozemky, jež nemohly být vydány pro zákonem stanovené překážky, plynoucí z deseti rozhodnutí správních orgánů vydaných v době od září 2014 do března 2016, že výše nevypořádaného nároku každého z nich činila v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně částku 2.519.625,65 Kč, že žalovaná nevydané pozemky nesprávně ocenila částkou 330.292,94 Kč a že teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně v listopadu 2018 souhlasila s jejich přeceněním na částku 6.541.769,74 Kč. Pokud se jednalo o žalobci nárokovaný pozemek parc. č. XY - zahrada v k. ú. K., obec P., o výměře 13.608 m 2 , jakožto náhradní, který je ve vlastnictví státu a právo hospodaření k němu vykonává Státní pozemkový úřad, odvolací soud dokazování doplnil a zjistil, že v mezidobí od vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byl od něj oddělen pozemek parc. č. XY, související s areálem Tenisového klubu Lokomotiva Praha, z. s., a dále pozemek parc. č. XY, takže pozemek parc. č. XY má nyní výměru 12.446 m 2 , že v katastru nemovitostí je veden jako zemědělský půdní fond, druh pozemku zahrada, přičemž podle závěru znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 17. 9. 2019 činí jeho cena v aktuální výměře, včetně stavby plotu a porostů 71.757 Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem odvolací soud nepovažoval žalobu za důvodnou, jednak proto, že nebyl naplněn předpoklad liknavého či svévolného postupu žalované při vypořádávání restitučních nároků žalobců, a dále pro nepřevoditelnost žalobci nárokovaného pozemku (jeho ocenění navíc bylo mezi účastníky sporné). Shledal totiž oprávněnou argumentaci žalované a vedlejšího účastníka, že zjištění soudu prvního stupně ohledně obecně nedostatečné nabídky náhradních pozemků se týkala jiného období, avšak nyní uplatněné restituční nároky žalobců vznikly až v letech 2014 až 2016. Pokud žalobci argumentovali rozhodnutími Nejvyššího soudu ohledně jejich restitučních nároků (sp. zn. 28 Cdo 155/2016 a sp. zn. 28 Cdo 5249/2016), nejsou tyto závěry v dané věci aplikovatelné, neboť se týkaly jiných jejich restitučních nároků, které vznikly dříve, než nároky nyní uplatněné. Současně odvolací soud vycházel rovněž z toho, že žalobci neučinili žádný krok k uspokojení jejich nároků mimo soudní řízení a že mezi jejich vznikem a podáním žaloby uplynula poměrně krátká doba (2,5 roku, resp. 1 rok a tři měsíce). Pokud soud prvního stupně vycházel z toho, že tak postupovat nemohli s ohledem na nesprávné ocenění restitučních nároků, pak žalovaná dle odvolacího soudu důvodně poukazovala na to, že „ neshoda se týkala pouze části (poloviny) restitučních nároků, a nic tak žalobcům nebránilo, aby se pokusili uspokojit alespoň nároky, jejichž výše byla nesporná“. Kromě toho soud prvního stupně zcela pominul existenci žádosti vedlejšího účastníka o převod „daného“ pozemku ze dne 13. 5. 2014, z níž čerpal jen závěr o absenci překážky plánované veřejně prospěšné stavby na pozemku. Odvolací soud naopak shledal tuto žádost pro posouzení věci za zcela zásadní s ohledem na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, podle nějž nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Poukázal též na to, že tato žádost byla vedlejším účastníkem podána několik měsíců před tím, než žalobcům vznikl nejstarší restituční nárok uplatněný v tomto řízení, a že žalobci požadavek na převod označeného pozemku uplatnili žalobou až v červnu 2017; nejedná se tak o situaci, kdy by bylo možno dospět k závěru, že podanou žádostí vedlejšího účastníka bylo zasaženo do práv žalobců a že ti by byli znevýhodněni ve svém postavení oprávněných osob, jak dovodila judikatura, na niž poukazovali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v tom, že „je nepřezkoumatelný pro absenci náležitého odůvodnění, což mělo za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, v němž uvedl, že „námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu“ , a dále nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. I. ÚS 113/02 a sp. zn. III. ÚS 176/96), neboť v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. jeho nález sp. zn. I. ÚS 1663/16) se relevantním způsobem nevypořádal s osmi předchozími pravomocnými rozhodnutími soudů v obdobných řízeních mezi totožnými účastníky, dospěl k nesprávnému závěru, že na danou věc nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usneseních sp. zn. 28 Cdo 155/2016 a sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, jimž byla jako nepřípustná odmítnuta dovolání žalované, a nezdůvodnil, proč se odchýlil od závěrů zaujatých v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 183/2019, které nabylo právní moci dne 31. 7. 2019. Přitom Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 2571/16 a sp. zn. II. ÚS 3236/18 podotkl, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí, neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád, že účastníci tak mají právo očekávat, že soud bude ve stejném případě rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, že musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není (viz též nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 a sp. zn. III. ÚS 252/04). V otázce liknavosti a svévole žalované při uspokojování jejich restitučních nároků se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho závěry jsou zjevně nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem. Liknavost a svévoli žalované je přitom v jejich případě nutno spatřovat v jejím prodlení s vypořádáním restitučních nároků (24 let od uplatnění žádosti), v nesprávném ocenění těchto nároků, v nedostatečné kvalitě a kvantitě vyhlašovaných veřejných nabídek pozemků, jež nemají patřičné parametry, a v upřednostňování převodů pozemků dle zákona č. 503/2012 Sb. Poukazují na to, že žalovaná opakovaně odmítala přecenit jejich restituční nárok, který vyčíslila na částku 330.292,94 Kč, a teprve poté, co byl závěr o nesprávném ocenění učiněn v jiných řízeních týchž účastníků, jej v průběhu tohoto řízení přecenila na částku 6.541.769,74 Kč. Přitom aktivitu oprávněných osob nelze dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu spatřovat pouze v účasti ve veřejných nabídkách, ale je nutno vzít v potaz i to, zda se aktivně domáhaly uspokojení restitučního nároku též jinými způsoby (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2597/2015), přičemž v určitých případech judikatura dovodila, že není třeba aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách vůbec, a to tehdy, kdy zákonné vypořádání restitučního nároku oprávněné osoby prostřednictvím veřejné nabídky bylo postupem žalované natolik ztíženo, že po oprávněné osobě předchozí účast ve veřejných nabídkách nebylo lze spravedlivě požadovat, neboť by jejich prostřednictvím nemohla dosíci vydání odpovídajícího náhradního pozemku, jakož i v nedostatečné kvalitativní a kvantitativní veřejné nabídce pozemků či v prodlení s uspokojením nároku způsobeným nepřiměřeně dlouhou dobou rozhodování o restitučním nároku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3576/2016, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, sp. zn. 28 Cdo 155/2016 a sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Aktivní přístup žalobců lze dle jejich názoru spatřovat v tom, že se žalovanou jednali, upozorňovali jí na pochybení při ocenění jejich nároku, vyhledávali archiválie za účelem domožení se správného ocenění nevydaných pozemků a stanovení výše restitučního nároku, zajistili vypracování znaleckého posudku, přičemž za tím účelem vynaložili nemalé finanční prostředky, dlouhodobě se domáhali přecenění jejich nároků a žalované tak poskytli i patřičnou součinnost, byť oprávněné osoby nemají suplovat plnění zákonných povinností žalované, k čemuž však odvolací soud nepřihlédl. Naproti tomu žalovaná byla zcela pasivní a žádnou součinnost nevyvinula (viz závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Nesprávným je rovněž názor odvolacího soudu, že se měli účastnit veřejné nabídky „co do výše restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí správních orgánů, jehož výše byla mezi účastníky nesporná“, jelikož nevzal v potaz enormní rozpor mezi výší restitučního nároku evidovaného žalovanou a správnou výší tohoto nároku a vycházel jen z účelového tvrzení žalované. Ve skutečnosti totiž nesporné nároky činily dle evidence žalované cca 55.000 Kč, tedy přibližně 0,8 % jejich skutečné výše, a tedy rozdíl činil více než 6.450.000 Kč, z čehož plyne, že je neadekvátní požadovat, aby se žalobci zúčastňovali veřejných nabídek pozemků, neboť jejich nároky by v nich nemohly být plnohodnotně uspokojeny.
Dále dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nevhodnosti jimi nárokovaného pozemku, jenž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 393/2019 založil na pouhé existenci žádosti hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2014 o jeho bezúplatný převod dle §7 zákona č. 503/2012 Sb., ačkoliv nároky oprávněných osob mají přednost před žádostmi třetích subjektů a ačkoliv je nutné překážky převoditelnosti náhradního pozemku vykládat spíše restriktivně, a to ve prospěch oprávněných osob (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/16 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Bylo též třeba zohlednit, že vedlejší účastník podal žádost o převod tohoto pozemku před šesti lety a jsou zde tudíž pochybnosti o její aktuálnosti a o oprávněnosti nároku, přičemž je zřejmé, že ji žalovaná neshledala oprávněnou (jinak by již pozemek na obec převedla). Z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb. pak dovolatelé vyvozují zjevný rozpor závěru odvolacího soudu s vůlí zákonodárce, dle kterého má nabídka pozemků podle zákona o půdě předcházet převodům podle zákona č. 503/2012 Sb. Nadto v okamžiku, kdy obec podá žádost o bezúplatný převod pozemku, vzniká jí nárok majetkoprávní povahy, jež podléhá promlčení (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4413/2008 a sp. zn. 22 Cdo 3876/2012), přičemž promlčecí doba počíná běžet následující den po podání žádosti. Odvolací soud však neprovedl dokazování za účelem zjištění, zda se vedlejší účastník aktivně domáhal převodu pozemku po podání žádosti (viz rozsudek Nejvyššího ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020), a nezkoumal ani náležitosti této žádosti z hlediska §7 zákona č. 503/2012 Sb.; jeho závěry jsou tak v rozporu i s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3307/2019 či sp. zn. 28 Cdo 72/2020.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná i vedlejší účastník se v podrobných písemných vyjádřeních k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobců je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky hmotného práva, a to posouzení předpokladů, za nichž oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkovému úřadu k uzavření bezúplatné smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku, a dále otázky vhodnosti náhradního pozemku k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu v případě, kdy o jeho převod požádala též obec dle §7 zákona č. 503/2012 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (dříve Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Závěr odvolacího soudu, že postup žalované vůči žalobcům při uspokojování jejich nároků na převod náhradního pozemku nebyl liknavý, je v posuzované věci nepřiměřený skutkovým okolnostem věci a neodpovídá výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže totiž žalobci uplatnili restituční nároky na vydání odňatých pozemků již v roce 1992, o nichž bylo rozhodnuto deseti rozhodnutími správních orgánů vydanými v letech 2014 až 2016, avšak žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejich nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků v kat. území K. a L. jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení, neboť teprve v listopadu 2018 v průběhu řízení před soudem prvního stupně nárok žalobců přecenila z částky 330.292,94 Kč na částku 6.541.769,74 Kč, lze přisvědčit námitkám žalobců, že postup žalované vůči nim lze hodnotit jako liknavý, jelikož na žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků, neboť jejich nároky by v nich nemohly být plnohodnotně uspokojeny (to vyplývá i z výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž konstatoval, že „nahrazeným projevem vůle žalované bude vypořádán restituční nárok každého ze žalobců ve výši 1.292.959,50 Kč“). Nelze přitom souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že „žalobci neučinili žádný krok k uspokojení jejich nároků mimo soudní řízení“, pakliže žalovanou prostřednictvím jejich zástupce upozornili na nesprávné ocenění jejich restitučního nároku, s žalovanou jednali, aktivně se podíleli na opatření archiválií za účelem správného ocenění jejich nároku a mimo soudní řízení vyžádali znalecký posudek o ceně odňatých a nevydaných pozemků). Pokud pak odvolací soud vyšel dále z poukazu žalované na to, že „ neshoda ohledně výše restitučních nároků žalobců se týkala pouze jejich části (poloviny), a že tak žalobcům nic nebránilo, aby se pokusili uspokojit alespoň nároky, jejichž výše byla nesporná“, pak v tomto ohledu žádné dokazování neprovedl, a jde tak o názor nepodložený žádným skutkovým zjištěním.
Lze uzavřít, že v daném případě byly splněny předpoklady pro to, aby se žalobci mohli domáhat uspokojení jejich nároků žalobou podanou u soudu o uložení povinnosti žalované převést na ně bezúplatně jimi vybraný náhradní pozemek (náhradní pozemky). Ostatně i v rozsudku ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, Nejvyšší soud neshledal hodnotící závěr soudů nižších stupňů o tom, že žalovaná postupovala vůči žalobcům při uspokojování jejich restitučního nároku liknavě, nepřiměřeným zjištěným okolnostem (jak je dovolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti).
Je možno připomenout i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, v němž vyslovil, že soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody. Lze tak přisvědčit výtce dovolatelů, že odvolací soud nezdůvodnil, proč se odchýlil od závěrů zaujatých v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 183/2019, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2019, a od dalších předchozích rozhodnutí soudů v obdobných věcech totožných účastníků, na něž poukázali v řízení před soudem prvního stupně a ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku soudu prvního stupně, v nichž dle jejich tvrzení byl učiněn hodnotící závěr, že žalovaná vzhledem ke zjištěným okolnostem postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě či svévolně. Ne zcela přiléhavý je odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016, neboť dovolací soud v nich rozhodoval sice v obdobných věcech totožných účastníků, avšak o restitučních nárocích žalobců vyplývajících z jiných (předchozích) rozhodnutí správních orgánů, jak odvolací soud uvedl; ovšem i v nich Nejvyšší soud vycházel ze závěru ustálené rozhodovací praxe, podle nějž za situace, kdy žalovaná setrvale vychází z nesprávného ocenění odňatých a nevydaných pozemků, reálně tak ztěžuje či zcela znemožňuje oprávněným osobám účastnit se veřejných nabídek pozemků, a tudíž uspokojení jejich nároků zákonným způsobem.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005), a to ke dni rozhodování soudu (k tomu srov. §154 odst. 1 o. s. ř. a k jeho aplikaci např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná právní úprava nachází v §11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno.
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že žádost vedlejšího účastníka o bezúplatný převod předmětného pozemku do jeho vlastnictví dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. brání převodu tohoto pozemku na žalobce, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, a to bez dalšího, to jest, aniž se zabýval tím, zda a z jakého důvodu vedlejší účastník na podané žádosti trvá a zda jí ze strany státu bude moci být vyhověno (a to i se zřetelem k žalobci poukazovanému uplynutí promlčecí lhůty - viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3876/2012, a ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008), jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné, a tudíž též nesprávné.
Již nad rámec podaného dovolání poukazuje dovolací soud na znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 17. 9. 2019, vyžádaný žalobci, resp. jejich zástupcem, a předložený odvolacímu soudu, jímž byla určena cena předmětného pozemku dle vyhlášky č. 316/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 182/1998 Sb., k datu 13. 9. 2019, v jeho nové výměře, z nějž (mimo jiné) na jedné straně vyplývá údaj, že „k pozemku není žádný samostatný přístup“, a na straně druhé, že „přístup na pozemek pro automobily je z místní komunikace, která se napojuje na ulici XY“. V dalším řízení bude tudíž na soudu, aby i z tohoto hlediska posoudil vhodnost předmětného pozemku k převodu na žalobce, jakožto pozemku náhradního.
Přisvědčit nelze výtce dovolatelů stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejich práv, neboť i Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Pokud pak dovolatelé namítají, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, tedy vytýkají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), pak Nejvyšší soud naopak shledal, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (viz §211 o. s. ř.), když z odůvodnění jeho rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se řídil a z jakých důvodů žalobu (byť nesprávně) zamítl. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů formulovaných v R 100/2013.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu (přesto) není správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I. o věci samé, jakož i v závislých výrocích II. až VI. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu