ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3078.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3078/2020-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. R. , narozeného XY, bytem XY, b) Z. B. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převod jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 59/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2020, č. j. 13 Co 54/2020-665, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 17 283,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále i jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 C 59/2018-535, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 5. 2. 2020, č. j. 4 C 59/2018-560, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků [jako náhradních zemědělských pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů], a v napadené části výroku II, jíž byla částečně zamítnuta žaloba na vydání dalších tam označených pozemků v katastrálním území XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem pod bodem II odvolací soud revidoval rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v naplnění (v dovolání dále konkretizovaných) hledisek dle ustanovení §237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Uplatněné námitky koncentruje k soudy přijatému závěru o stavební povaze oprávněné osobě nevydaných pozemků, potažmo jejich ocenění. Přehledný regulační a zastavovací plán Státní regulační komise z roku 1938, na nějž soudy v posuzované věci odkazují, nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací a dle názoru dovolatelky tak představuje nicotný akt. Přitom ani sama existence územně plánovací dokumentace bez dalšího dle dovolatelky není postačujícím podkladem pro změnu charakteru pozemku a k závěru o stavební povaze odňatého pozemku by měla být naplněna i jiná (další) kritéria. K tomu dovolatelka akcentuje i okolnost, že pozemky byly i po přechodu na stát nadále zemědělsky obhospodařovány a že se výstavba podle zmíněného plánu nerealizovala. Odvolacímu soudu dále vytýká odklon od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace srážek dle přílohy č. 7 „cenové“ vyhlášky č. 182/1988 Sb. a kritizuje postup soudu, jenž dle jejího názoru nesprávně rezignoval na zjištění ceny náhradních pozemků, jež byla v řízení vyčíslena znaleckými posudky s rozdílnými závěry, když zjištěný rozpor neodstranil výslechem znalců. Přitom dovolatelka zpochybňuje i závěr odvolacího soudu co do vhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu jako náhradního, namítajíc, že „dle vyjádření starosty obce by měl být zastavěn veřejným sportovištěm“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen jako „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru původních pozemků v době jejich přechodu na stát, jenž s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (přičemž tak učinil i v dříve projednávaných, skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily soudy nižšího stupně na základě konkrétních skutkových zjištění, že v době jejich přechodu na stát existoval pro dané území regulační plán (plán Státní regulační komise z roku 1938), jenž příslušné státní orgány považovaly za platný (ač nebylo prokázáno jeho potvrzení příslušným ministerstvem), že již v době odnětí pozemků tak existoval záměr využít je k realizaci výstavby a že tato výstavba byla (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované – „vyšší a koncentrovanější“ – podobě) také realizována. Jde tedy o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí, založený na komplexním posouzení zjištěných skutečností a jako takový skutkovým zjištěním ani nikterak nepřiměřený (či snad dokonce excesívní).
Nadto lze také připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o tom, že (některé) původní pozemky byly v nyní posuzované věci již se stavebním záměrem vykupovány, je svou povahou závěrem skutkovým a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je limitován, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění].
Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Ze všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr jako z rozhodnutí výše citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby). Zpochybňuje-li pak dovolatelka skutečnosti, na nichž soudy obou stupňů závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků založily (zejména namítá-li nicotnost regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise, či to, že řádně zpochybnila další žalobci předložené listiny), jde již o čistou polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a způsobem hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srov. již cit. R 4/2014). Napadené rozhodnutí se neprotiví ani závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, zdůrazňujícím zachování identity v charakteru a tedy i hodnoty pozemků ke dni odnětí státem, přičemž nelze přehlížet, že v tomto posledně odkazovaném rozhodnutí byla řešena otázka pozemků dotčených toliko směrným územním plánem.
Pokud pak dovolatelka vyslovuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (či i jiných srážek dovolatelkou zmiňovaných), nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy převzatým znaleckým závěrům doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.) jakož i způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a shora odkazované rozhodnutí R 4/2014). Pokud soudy nižšího stupně – se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům (předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu) – neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
Namítá-li pak dovolatelka i to, že se žalobci (jejich právní předchůdci) o zhodnocení původních (nevydaných) pozemků nepřičinili a proto tyto změny, k nimž dle žalované došlo až po přechodu dotčených nemovitostí na stát, nemohou být žalobcům přičítány k prospěchu, opět jde o námitky, jimiž se dovolatelka snaží především zpochybnit stavební charakter (některých) odňatých pozemků. Rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto směru ani v kontradikci s dovolatelkou uváděnou rozhodovací praxí (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012) zdůrazňující, že „oprávněná osoba z hlediska ocenění pozemků může dostat zpět jen to, co pozbyla“, tedy že náhrada poskytnutá oprávněným osobám má být ekvivalentní původním pozemkům, neboť i rozhodnutí dovolacího soudu připouštějící ocenění evidenčně zemědělských pozemků jako stavebních totiž vychází ze zásady ekvivalence hodnoty původních a náhradních pozemků. Bylo-li v dané věci zjištěno, že původní pozemky měly již v době odnětí (částečně) stavební charakter, odpovídá zásadě ekvivalence, aby byly původní pozemky v dotčené části oceněny jako pozemky stavební, čemuž odpovídá i přiměřené navýšení restitučního nároku žalobců (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020).
Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani námitka dovolatelky, že soudy nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o ceně vydaných náhradních pozemků a neodstranily rozpor v jejich ocenění žalobci a žalovanou. Již v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, dovolací soud vyložil, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případně spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Proto ani v dané věci nelze soudům důvodně vytýkat, že se detailně nezabývaly (patrně s ohledem na zásadu procesní ekonomie) odstraněním rozporu v ocenění předmětných (náhradních) pozemků, bylo-li zřejmé, že restituční nárok oprávněných osob nebude vydáním požadovaných pozemků přečerpán. Za této situace tak napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou položené otázky (promítající se do rozdílného ocenění náhradních pozemků) ani nezávisí a nemůže tak přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) založit.
Snaží-li se pak dovolatelka uplatněnou argumentací vzbudit dojem, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, „dle územního plánu obce určen k využití v rezervě plochy rekreace a sportu a dle vyjádření starosty obce, který byl přítomen místního šetření dne 3. 9. 2019 by měl být zastavěn veřejným sportovištěm“ a měl by tedy dle názoru dovolatelky převážit veřejný zájem před uspokojením restitučního nároku žalobců (v čemž dovolatelka spatřuje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou), i v daném směru dovolatelka zjevně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly při posouzení věci soudy nižších stupňů (a uplatněná argumentace tak nemůže založit přípustnost dovolání – viz R 4/2014).
K naposled uvedené otázce sluší se snad připomenout i tu rozhodovací praxi, dle níž k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (§6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015) akcentující i smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1 nebo 2; převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury).
Odvolací soud se v případně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (k němuž dovolatelka upíná své námitky) od výše uvedených judikatorních závěrů (na nichž není důvod cokoliv měnit) nezpronevěřil, jestliže i se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dovodil, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní (ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb.), měl-li za zjištěné, že jde o zemědělsky obhospodařovaný pozemek (co do druhu orná půda), a že jeho převodu z vlastnictví státu nebrání překážky dle §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ani žádná z překážek dle §6 zákona č. 503/2012 Sb. Za daného stavu (kdy dle skutkových zjištění ani nejde o pozemek /či jeho část/ určený územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěný) není závěr o převoditelnosti daného pozemku (jako náhradního, k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob) nepřiměřený. Odkazuje-li se pak i na záměr obce vybudovat na předmětném pozemku sportovní zařízení, pak okolnost, že by obec regulérně požádala o převod pozemku (ve smyslu §7 či §10 zákona č. 503/2012 Sb. a že by tak zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky či uzavření převodní smlouvy bránilo právo třetí osoby – srov. §11a odst. 2, odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.) v řízení také nebyla zjištěna (a tímto argumentováno ani není).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 190 922 Kč) ve výši 6 992 Kč za každého z žalobců [§7 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 999,64 Kč, tj. celkem 17 283,64 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 11. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu