ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3802.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3802/2019-814
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské , IČO 00406546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, a 2) Moravskoslezský kraj , IČO 70890692, se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, 28. října 2771/117, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 193/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2019, č. j.
71 Co 344/2018-787, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 8. 2018, č. j. 17 C 193/2015-742, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná 1) je vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. Bruntál - město a v k. ú. Vrbno pod Pradědem, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Konkrétně kladla otázku, zda se v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), lze zabývat samotnou existencí restitučního nároku. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (kupř. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016. Za odporující ustálené praxi dovolacího soudu považovala dovolatelka, poukazujíc na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, též závěr odvolacího soudu o tom, že přechod majetku státu na kraj dle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon č. 157/2000 Sb.), nikterak neporušoval blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Namítala dále, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Žalovaná 1) ani žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).
Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se uvedené závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Ten totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy tvrzenému právnímu předchůdci dovolatelky bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem odňato dne 22. 10. 1938 Velkoněmeckou říší a následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.), nedošlo již k obnově jeho vlastnictví, a tento tudíž nemovité věci, ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, zjevně nevlastnil alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), a proto nemůže dovolatelce svědčit ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Judikatura označená dovolatelkou v souvislosti s otázkou prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, pak na posuzovaný případ očividně nedopadá, jestliže dovolatelka za řízení před soudy nižšího stupně netvrdila, že by uplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. či dekretu č. 5/1945 Sb., případně ani nevysvětlila, z jakého právního důvodu (titulu) na ni měl před či v rozhodném období přejít předmětný majetek odňatý za okupace subjektu „Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens“, jehož dle v řízení provedeného dokazování není právní nástupnicí (ve věci tedy nebylo rozhodováno na základě neunesení důkazního břemene ohledně rozhodných skutkových tvrzení týkajících se historických událostí či dokumentů).
Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitým věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
Kritika závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastnicí předmětného majetku nese se ostatně v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Odvolací soud se konečně judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil ani svým závěrem o tom, že přechodu majetku státu na kraj dle zákona č. 157/2000 Sb. samo o sobě nemohlo bránit blokační ustanovení §29 zákona o půdě. Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem totiž nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na kraje v režimu zákona č. 157/2000 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na kraje, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že kraje coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo vposledku zvoleno řešení kraje do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Vposledku dlužno snad dodat, že dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované ad 1) ani žalovanému ad 2), kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu