ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4148.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4148/2019-884
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. R. , narozeného XY, bytem v XY, b) Z. B. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 98/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 25 C 98/2018-538, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 78.045,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, neboť žalobce a) se stal na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 2008, č. j. 20 D 631/2008-68, výhradním dědicem veškerého majetku své matky jakožto původní oprávněné osoby, přičemž dodatečné dědické řízení ohledně rozhodnutí pozemkového úřadu, která nebyla předmětem dědického řízení, bylo zastaveno pouze na základě sdělení žalované, že restituční nároky zůstavitelky byly již vypořádány (v této souvislosti prvoinstanční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a na žalobkyni b) byl restituční nárok převeden darováním mezi osobami blízkými. Shledal, že žalobci se domáhají vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům označil za liknavý až svévolný (pro dlouhodobé neplnění povinnosti žalované vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, nesprávné ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou a pro nedostatečnost veřejných nabídek), a tudíž konstatoval, že restituční nárok žalobců lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobci vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Toliko v části, jíž se žalobci dožadovali převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku uvedených pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, potvrdil (výrok I.), v části výroku II. týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.), a v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY, a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud, ztotožňuje se s úvahami soudu prvního stupně stran aktivní věcné legitimace žalobců, liknavosti a svévole žalované a hodnoty nevydaných pozemků, dospěl k odlišnému závěru ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, jichž se netýká nařízené předběžné opatření, a tudíž vydání těchto pozemků žalobcům nebrání žádná zákonem stanovená překážka. Dále korigoval úvahu soudu prvního stupně co do blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY, ve vztahu k nimž považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti jeho výrokům I. a II.) podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení
§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, jakož i v potřebě dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nesouhlasí s oceněním části odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť nalézací soudy vycházely z plánu Státní regulační komise z roku 1938, jenž nebyl schválen Ministerstvem veřejných prací, přičemž s námitkami žalované stran neplatnosti zmíněného plánu se soudy nižších stupňů nevypořádaly; nadto dle názoru žalované nebylo v řízení prokázáno vykoupení odňatých pozemků za účelem výstavby či následná bezprostřední realizace výstavby. Vyjadřuje též přesvědčení, že ve vztahu k žalobcům se nemohla dopustit liknavého a svévolného jednání, jelikož část nároku žalobců již byla uspokojena a navíc žalobci žalovanou aktivně nežádali o přecenění jejich nároku před podáním žaloby. Dále se domnívá, že se v dané věci měly aplikovat srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Má rovněž za to, že pokud je s oprávněnou osobou uzavřena smlouva o převodu náhradních pozemků a její restituční nárok tím je plně vypořádán, pak se musí oprávněná osoba do tří let od uzavření smlouvy domáhat případného dalšího plnění, jinak se její nárok na vydání náhradních pozemků či poskytnutí finanční náhrady promlčí, což nastalo i v nyní projednávané věci. Brojí také proti postupu odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu žalované na provedení důkazu místním šetřením. Odvolacímu soudu vytýká i nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §213b o. s. ř. ve vztahu k pozemkům
parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY. V neposlední řadě pak namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce a), neboť jednak soud nemůže určovat jako předběžnou otázku okruh dědiců zůstavitele, a dále předmětem dědění nemohly být restituční nároky, které již byly vypořádány, a o jejichž přechodu ani nebylo v dědickém řízení rozhodnuto. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v podrobném vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnili se s námitkami dovolatelky týkajícími se charakteru odňatých pozemků, liknavosti a svévole žalované, věcné správnosti znaleckého posudku, aktivní věcné legitimace žalobce a) a promlčení žalovaného nároku. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
K vyjádření žalobců k dovolání učinila žalovaná repliku, v níž setrvala na argumentaci uplatněné v dovolání, jež považuje za přípustné a důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce a) se sluší uvést, že dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti dědice o tom, o jaká práva a povinnosti jde. I když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle ustanovení §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné pod číslem 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Totožná koncepce dědění se přitom uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Otázku aktivní legitimace jediného dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a jejíž nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000. Dospěl k závěru, podle něhož jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; to platí i v případě, že dosud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně řízení o dodatečném projednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, a další v něm citovaná rozhodnutí).
V posuzovaném případě se žalobce a) domáhá uspokojení restitučního nároku s tvrzením, že tento nárok dosud nebyl zcela vypořádán v důsledku jeho nesprávného ocenění žalovanou. Žalobce uplatnil majetkový nárok, který nebyl v dědickém řízení přihlášen (resp. byl přihlášen v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví). Jestliže bylo zjištěno, že dědictví po zůstavitelce E. R. nabyl žalobce a) jako jediný dědic a řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno potvrzením jedinému dědici [žalobci a)], pak závěr odvolacího soudu nikterak nekoliduje s výše řečeným, přičemž dovolací soud neshledal důvod posoudit tuto otázku jinak. Otázka aktivní věcné legitimace totiž nezávisí na tom, zda žalobce a) v dědickém řízení sporné pohledávky nabyl (ani na tom, zda je v dědickém řízení přihlásil), nýbrž na tom, zda je jediným dědicem zůstavitelky. Závěr odvolacího soudu o této otázce tak s judikaturou dovolacího soudu nijak nekoliduje a není žádného důvodu otázku věcné aktivní legitimace navázané na výsledek dědického řízení řešit jinak.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 849/2018). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a nemohou tak založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nadto není v posuzovaném případě nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci a zcela koresponduje shora citované judikatuře, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobců (žalobci, respektive jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nárok, jenž dosud nebyl zcela uspokojen, již v roce 1992; od roku 1998 požadovali vydání náhradních pozemků), ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu (viz bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku odkazuje), jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jejich restitučnímu nároku.
Závěr o liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení zbylé části nároku logicky nevylučuje ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněných osob částečně uspokojen (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K výtkám dovolatelky ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků (zejména územně plánovací dokumentaci), pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě posuzovaných věcí aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy v přítomné právní věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, není posouzení povahy nevydaných pozemků čeho vytknout.
Úsudek akcentovaný soudem prvního i druhého stupně o tom, že původní pozemky byly v nyní posuzované věci již se stavebním záměrem vykupovány, je pak svou povahou skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je limitován, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Namítá-li dále dovolatelka neplatnost regulačního plánu, z něhož odvolací soud při přijetí shora popsaného úsudku mimo jiné vycházel, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).
Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, přihlížel-li při řešení otázky aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke skutkovým zjištěním o tom, že odňaté pozemky byly jako celek určeny k pozdější výstavbě sídlišť v Praze, jež byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež zde pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují, jak již bylo výše řečeno, způsobilý (od 1. 1. 2013 jediný) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, jestliže zejména soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud převzal) se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením znaleckého posudku a odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku, přičemž z uvedeného je zjevné, že soud prvního stupně (byť implicitně) považoval znalecký posudek za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v kolizi ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, na které dovolatelka poukázala, neboť závěry zmíněné dovolacím soudem v důvodech odkazovaného rozhodnutí, týkající se kvality tehdy podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení soudem, byly vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní posuzované věci).
Taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo promlčeno není (a žalobě lze tudíž vyhovět navzdory žalovanou vnesené námitce promlčení), ve skutkových poměrech projednávané věci odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo mezi stranami sporné ocenění nároku oprávněných osob, nikoli samotný základ restitučního nároku, je nepřiléhavá polemika dovolatelky o promlčitelnosti práva na poskytnutí náhradního pozemku nebo finanční kompenzace.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na odvolací námitky žalované reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání, dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, neboť uvedené rozhodnutí – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je založeno na závěru, že soudy jsou povinny vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Přípustnost dovolání rovněž nezakládá výtka o neprovedení žalovanou navrhovaného důkazu (místním šetřením) soudem prvního stupně, respektive soudem odvolacím, ani námitka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu ustanovení §213b o. s. ř. Uvedenými námitkami dovolatelka vystihuje tzv. jiné vady řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího
(§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu