ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.474.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 474/2020-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. Z. , narozeného XY, bytem XY, a b) D. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 128/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. 22 Co 153/2019-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 18.987,32 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Podaným dovoláním napadla žalovaná v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II, III a IV, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. února 2019, č. j. 20 C 128/2018-366, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. března 2019, č. j. 20 C 128/2018-364, ve výroku pod bodem I pouze tak, že výše uspokojeného restitučního nároku vydáním náhradních pozemků na straně každého z žalobců dosahuje výše 162 524,15 Kč; ve zbylé části výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe (odkazujíc zejména na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, sp. zn. 28 Cdo 337/2019 a sp. zn. III. ÚS 495/02). Odvolacímu soudu vytýká jeho závěr, že byly naplněny podmínky pro uspokojení restitučního nároku žalobců postupem mimo veřejnou nabídku, jsouc přesvědčena, že její přístup nelze označit za liknavý či svévolný. Namítá, že jí zveřejňované veřejné nabídky pozemků jsou dostatečné, ovšem žalobci se nabídkových řízení neúčastnili a aktivní počali být až v roce 2017, kdy – dle mínění dovolatelky účelově – začali zpochybňovat do té doby stanovenou hodnotu svého restitučního nároku. Toliko z délky správního (restitučního) řízení na liknavost a svévoli dle dovolatelky usuzovat nelze. Přitom dovolatelka zpochybňuje i závěr týkající se ocenění odňatých a oprávněným osobám nevydaných pozemků jako stavebních, poukazujíc i na okolnost, že některé z pozemků dosud ani nebyly fakticky zastavěny. V návaznosti na to pak odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést jí navrhovaný revizní znalecký posudek k ocenění nevydaných pozemků. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je k danému účelu, tedy vydání oprávněným osobám jako náhradní, nevhodný, má-li být v budoucnu zastavěn stavbou splaškové kanalizace, což dle dovolatelky představuje překážku při hospodaření s daným pozemkem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), nyní zastoupenou advokátem (když dovolání bylo sepsáno pověřenou zaměstnankyní příslušné organizační složky státu s právnickým vzděláním; §241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívají v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle §11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), vše doprovázeno zjištěním o nedostatečné nabídce vhodných náhradních pozemků (z pohledu jejich množství i kvality) k saturování uplatněného restitučního nároku.
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat námitkám dovolatelky o nedostatečné aktivitě žalobců (resp. jejich právního předchůdce) jako důvodu neuspokojení nároku, jež nadto představují nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, jež ve věci učinily oba soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze pak znovu akcentovat zjištění o nesprávném ocenění restitučního nároku, pro které po žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat další účast v nabídkových řízeních (a to i se zřetelem na postup žalované, jenž ani pozdější žádosti o přecenění pozemků z roku 2017 nevyhověla a setrvala na ocenění až patnáctkrát nižším).
Z uvedeného je současně zřejmé, že konkluze obou soudů v otázce uplatnitelnosti nároku na převod náhradního pozemku žalobou u soudu nejsou založeny toliko na délce předcházejícího správního (restitučního) řízení, ale rezultují z řady dalších (pro posouzení této otázky relevantních) skutečností. Dovoláním napadené rozhodnutí se tudíž nepříčí závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, na něž dovolatelka taktéž odkazuje.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a usnesení Nejvyšší soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, v posuzované věci také není přiléhavý, neboť obě zde citovaná rozhodnutí vycházejí z diametrálně odlišných skutkových okolností (v porovnání se skutečností, jež vzaly soudy za prokázané ve věci nyní posuzované), kdy osoby oprávněné byly tehdy zcela pasivní a bez legitimního důvodu na systém veřejných nabídek od samého počátku zcela rezignovaly, s cílem domoci se výlučně konkrétních, jimi vybraných náhradních pozemků.
K dalším námitkám dovolatelky, upínajícím se k závěru o hodnotě restitučního nároku a ceně náhradních pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž byl přijat a odůvodněn i ten závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále jen jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Závěr o stavebním charakteru odňatých (nevydaných) pozemků učinily oba soudy na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že pozemky přešly na stát rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 5 ze dne 1. 4. 1982, resp. 2. 2. 1984, a že účelem jejich vyvlastnění byla výstavba obytného souboru XY, o níž bylo rozhodnuto územním rozhodnutím ze dne 3. 5. 1981, přičemž oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Namítá-li pak dovolatelka, že u odňatých (nevydaných) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nikdy nedošlo k jejich zastavění, a klade otázku, zda i v takovém případě mohou být citované pozemky oceněny jako pozemky stavební, přehlíží závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz judikatura citovaná shora), dle níž je pro ocenění odňatých a nevydaných pozemků rozhodný stav při jejich odnětí státem. Nadto jde i v tomto případě vesměs o polemiku se skutkovými zjištěními, jež učinily soudy nižších stupňů, navíc ne zcela korektní i ve světle té okolnosti, že pozemky nebyly oprávněným osobám vydány právě pro překážku zastavěnosti (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), mj. pozemní komunikací a čistírnou odpadních vod.
Ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, nelze v dané věci považovat za případný, jestliže v označené, tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky, jakož i pozemky náhradní, je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným defektem netrpí (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobcům dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní. Podpůrné závěry uvedené v odkazovaném rozhodnutí, dovolatelkou takto citované, týkající se kvality podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení soudem, byly pak dovolacím soudem vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž některé srážky podle posledně zmíněné přílohy vyhlášky č. 182/1988 Sb., byly uplatněny).
Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 (ani s ním napadené rozhodnutí v kolizi není), jímž byla řešena otázka, jak mají být oceňovány náhradní pozemky, resp. jaká jsou kritéria pro ocenění náhradních pozemků jako pozemků stavebních. Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, v němž se dovolací soud, krom jiného, zabýval i problematikou oceňování pozemku, jenž byl v evidenci veden jako zemědělský, avšak již v okamžiku přechodu na stát byl určen k zastavění; i s těmito jeho závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bezezbytku konformní. Konečně, rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ani závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jde-li o v něm současně akcentovaný smysl a účel restitučních zákonů, podle nichž má být vráceno, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jaké to stanoví zákon o půdě.
Od konstantní judikatury dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda žalobci požadované pozemky, resp. pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, u nějž tento závěr dovolatelka výslovně zpochybňuje, jsou vhodné k převodu jako pozemky náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě). Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci (kdy bylo zjištěno, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, o celkové výměře 17.421 m 2 , je v katastru nemovitostí veden jako orná půda a je zemědělsky obhospodařován, podle územního plánu obce XY se nachází v nezastavitelném území, a že v budoucnu je plánováno toliko do jeho okrajové části umístit splaškovou kanalizaci (viz č.l. 218 a 219 spisu) při současném zřízení věcného břemene, k jejíž výstavbě však doposud nebylo vydáno územní rozhodnutí, přičemž i v případě zamýšleného umístění splaškové kanalizace do okraje předmětného pozemku by toto nemělo vliv na jeho zemědělské využití a obhospodařování) dovodil, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní. Nemůže tudíž obstát argumentace dovolatelky (a jí formulovaná otázka nemůže založit přípustnost podaného dovolání), podle níž v důsledku případné budoucí výstavby splaškové kanalizace nebyl by předmětný pozemek zemědělsky obhospodařovatelný, a že by tato okolnost mohla představovat překážku v hospodaření s daným pozemkem (byl-li v řízení již v rovině skutkových zjištěný prokázán opak).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž byl formulován závěr, že jedním z měřítek pro posouzení, zda určitý pozemek je vhodným náhradním pozemkem ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě, je i možnost zachování plného výkonu vlastnického práva oprávněnými osobami, s přihlédnutím k aktuální povaze pozemku a její (ne)vratnosti. V nyní projednávané věci – jak vysvětleno shora – byl by i v budoucnu zachován výkon vlastnického práva k tomuto pozemku, tedy nedošlo by k vyprázdnění vlastnického práva, když nelze předpokládat, že by se předmětný pozemek v důsledku uváděných okolností stal součástí veřejného statku.
Relevanci zde postrádají i v úvodu dovolání citované obecné odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu – rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k jeho východiskům, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí konformní, viz shora), a na jeho závěry navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009 (jenž primárně řešil otázku zániku nároků z postoupených pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě v důsledku restituční tečky, kterou v dané věci shledal za nesprávně vyřešenou v důsledku nedostatečného rozlišení, zda tehdy oprávněná osoba – postupník, byla osobou, jenž sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska či zda sledovala tímto postoupením rozšíření svého zemědělského hospodaření), s nimiž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, resp. je jimi řešena jiná právní otázka, než o kterou jde v nyní posuzované věci.
Uplatněním námitky, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka vytýká vady řízení, jež nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud, obecně vzato, přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně, zamítl-li soud prvního stupně návrh na vypracování revizního znaleckého posudku a z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že při ocenění odňatých pozemků oba soudy vycházely ze znaleckého posudku č. 20/18-7451 vypracovaného dne 7. 1. 2018 znalcem Ing. Janem Skyvou, o jehož správnosti neměly pochybností (jestliže znalec při ocenění nevydaných pozemků postupoval podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., přihlížeje též k její příloze č. 7, a aplikoval některé ze srážek v ní uvedených, a kdy se kritika znaleckého posudku připíná převážně k závěru, zda pozemky mají být oceněny jako pozemky stavební), nikterak se tím zásadám správného hodnocení posudku a rozhodovací praxí formulovaným důvodům, pro něž lze přikročit k vypracování revizního posudku či k provedení dalších důkazů, nezpronevěřily (namátkou srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15). Na rozhodnutí soudu totiž zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích pod body III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 325.048,30 Kč) ve výši 7.696 Kč za každého z žalobců [§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3.295,32 Kč, tj. celkem 18.987,32 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu