ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.931.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 931/2020-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 9 To 54/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 90/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 4 T 90/2019, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v Plzni dne 10. 9. 2018 kolem 13:41 hodin jel jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Superb, r. z. XY, po vozovce XY ulice ve směru od XY ulice k ulici XY, v prostoru sloupu veřejného osvětlení ev. č. 18638 nedodržel při předjíždění bezpečný boční odstup od stejným směrem u pravého okraje vozovky jedoucího cyklisty V. P., nar. XY, na jízdním kole zn. Author Reflex, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pravým zpětným zrcátkem jím řízeného vozidla narazil do levého řídítka jízdního kola, v důsledku čehož došlo ke ztrátě stability cyklisty a jeho pádu na vozovku, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zlomení zevní části klíční kosti vlevo, zlomení VII. až IX. žebra vlevo, krevním výronu a oděrcích ve spánkové a temenní krajině hlavy vlevo, oděrcích na lokti vlevo a kolenního kloubu vpravo, pro které byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni od 10. 9. do 20. 9. 2018, po dobu hospitalizace měl končetinu na závěsu, byly mu zavedeny hákové dlahy spojující úlomky zlomené kosti, posléze byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni od 20. 3. do 22. 3. 2019, kdy mu byla z levého ramena odstraněna háková dlaha, léčba trvala do 16. 5. 2019, byl omezen v obvyklém způsobu života intenzivní bolestivostí v oblasti ramenního kloubu, dvěma operacemi s hospitalizací a nutností mít levou horní končetinu v ortéze na závěsu nejméně do 16. 10. 2018 s následnými rehabilitacemi po dobu dvou týdnů, po dobu nejméně 5 týdnů bolestivostí hrudníku především při hlubším nádechu či výdechu, zakašlání, kýchání či smrkání, s nutností vyhledávat v poloze vleže úlevovou polohu .
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Drahobejlova 1404/4, na náhradě škody částku 68.232 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 4 T 90/2019, podal obviněný M. Z. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 9 To 54/2020 , a to tak, že k odvolání obviněného M. Z. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 4 T 90/2019, ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 9 To 54/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 390–391), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný trvá na tom, že svým vozidlem při předjíždění jedoucího cyklisty dodržel dostatečný odstup 1,5 až 2 metry, kdy v protisměru nejelo žádné motorové vozidlo, měl tedy dostatek prostoru k bezpečnému předjetí cyklisty, když předmětná komunikace v XY ulici podle soudního znalce Ing. Milana Housera je široká 6,8 m. Soudní znalec Ing. Milan Houser však ve svém znaleckém posudku konstatoval, že základním problémem a nedostatkem je, že není důkaz o přesném místě střetu obou účastníků dopravní nehody, ani o jejich konečné poloze po střetu. Obviněný proto žádal doplnění znaleckého posudku, což soud odmítl. Soudní znalec se sice zabýval jeho obhajobou, ale uvedl, že při náhlém vybočení by se cyklista nemohl dostat k pravému okraji vozovky. Jak soudní znalec k tomuto dospěl, není zřejmé. Soud stejně tak nijak nezohlednil, že poškozený před jízdou požil alkohol. Obviněný má za to, že nedostatek důkazů o místě střetu a o konečné poloze účastníků dopravní nehody a nepřipuštění doplnění znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, nemůže být bráno k jeho tíži. Tímto procesním pochybení soudu mu bylo odebráno právo na spravedlivý proces. Pokud přetrvává pochybnost o průběhu skutkového děje, kterou se nepodařilo odstranit provedeným dokazováním, pak je na místě se dovolat zásady „in dubio pro reo“. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 9 To 54/2020, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 696/2020 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 11. 8. 2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky obviněného nelze pod uvedený, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněné argumenty však primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, neboť obviněný vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů a prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, z něhož sekundárně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se opakovaně snaží prosadit skutkový děj, podle kterého ke střetu jeho vozidla s jízdním kolem poškozeného došlo v důsledku náhlého a nečekaného vybočení cyklisty ze směru jeho jízdy na jízdním kole. Porušení principu in dubio pro reo nicméně nemohou založit námitky o porušení práva obviněného na spravedlivý proces založené na pouhém konstatování, že soud měl uvěřit jeho obhajobě. Má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Soud přitom vzal v úvahu obě verze skutkového děje a přiklonil se k tvrzení poškozeného, nikoli ovšem svévolně, ale na základě důkazů, které svědčily jeho verzi. Mezi tyto důkazy lze zařadit především soudem řádně provedený a vyhodnocený důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Milana Housera a na to navazující výslech znalce v hlavním líčení. Znalec přitom na rozdíl od tvrzení obviněného dospěl nikoli k nejistému, ale ke zcela přesvědčivému závěru, že v okamžiku střetu se jízdní kolo nacházelo v přímém směru jízdy, čímž v zásadě vyvrátil obhajobu obviněného, že mu poškozený náhle vybočil do jeho směru jízdy. Znalec tento svůj závěr postavil na tom, že náraz vychýlených řídítek jízdního kola by na vozidle obviněného zanechal zcela jiné stopy, než ty, které byly zjištěny při prvotním i dodatečném ohledání vozidla. Znalec v hlavním líčení v žádném případě nezpochybnil své závěry s odkazem na to, že nebylo nikdy přesně určeno místo střetu. Pokud se poškozený a obviněný pohybovali po linii dvou rovnoběžných přímek a kontakt mezi oběma dopravními prostředky byl těsný, nemohl být za žádných okolností odstup vozidla obviněného při předjíždění cyklisty bezpečný. Pokud by obviněný dodržel bezpečnou vzdálenost alespoň 1,5 metru, byl by zde dostatečný prostor i pro běžné vychýlení se cyklisty ze směru jízdy, který řidiči musí předvídat a z tohoto důvodu také mají uvedený bezpečný odstup od cyklistů dodržovat.
Stran námitky neprovedení obviněným navrhovaných důkazů (doplnění dokazování dalším výslechem znalce), tedy námitky tzv. opomenutého důkazu, státní zástupkyně uvedla, že odvolací soud důvod pro doplnění dokazování neshledal, což ve svém rozhodnutí odůvodnil tím, že doplnění dokazování by nepřineslo pro objasnění věci nic nového. Soudům není možné vytknout ani nezohlednění skutečnosti, že poškozený řídil jízdní kolo po předchozím požití alkoholu. V průběhu řízení byl k této otázce vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z jehož přesvědčivých závěrů vyplynulo, že se hladina alkoholu v krvi poškozeného v době dopravní nehody pohybovala v rozmezí od 0,09 g/kg až po nejvýše 0,31 g/kg alkoholu a nedosahovala tak ani dolní hranice nejlehčího stupně ovlivnění alkoholem ze soudně lékařského hlediska.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 9 To 54/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (rozsudek nalézacího soudu byl toliko změněn ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru strojírenství, technického stavu motorových vozidel, strojů a zařízení a oboru dopravy, příčin dopravních nehod Ing. Milana Housera, výpovědi poškozeného, stejně jako jeho vlastní; spadá sem i námitka neprovedení obviněným navrhovaného důkazu doplněním znaleckého posudku a výslechem jmenovaného znalce) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění místa střetu obviněného s cyklistou, míru zavinění poškozeného s ohledem na ovlivnění před jízdou požitým alkoholem, techniky střetu, resp. toho, zda došlo ze strany poškozeného k neočekávanému vychýlení ze směru jízdy), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy, že důkazy byly nesprávně soudem hodnoceny a znalec sám uvedl, že místo střetu je pro posouzení věci zásadní a nebylo přesně zjištěno) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že dodržel při předjíždění poškozeného jedoucího na kole předepsanou bezpečnou vzdálenost 1,5 až 2 metry, kdy v protisměru nejelo žádné motorové vozidlo a předmětná komunikace byla dostatečně široká k bezpečnému manévru, kdy to byl naopak poškozený, který věděl, že ve svých 76 letech pojede na jízdním kole po jedné z rušných komunikací v Plzni, dal si před jízdou 2 piva a náhle a nečekaně vybočil ze směru jízdy, čímž zavinil dopravní nehodu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ pokud zůstává pochybnost o průběhu skutkového děje, která se nepodařila odstranit provedeným dokazováním, pak je nutno rozhodnout vždy ve prospěch obviněného “, je tedy „ namístě se dovolat zásady in dubio pro reo “.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem znalce. Uvedenou námitku lze vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Jak bylo vyloženo výše, v rámci odvolacího řízení nebyl soudem obviněným navržený důkaz proveden, neboť od důkazního návrhu ve formě doplnění znaleckého posudku a výslechu znalce, resp. doplnění dokazování v obviněným naznačeném směru, bylo k výslovnému dotazu předsedy senátu upuštěno (bod 9. napadeného usnesení). Nad rámec odvolací soud uvedl, že „ okresní soud provedl podle názoru odvolacího senátu dokazování v dostatečném rozsahu, tak jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, tj. dokazování, na základě kterého okresní soud mohl zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, což také učinil “ (bod 11. napadeného usnesení). Odvolací soud shledal dokazování úplným a „ nezjistil, že by bylo možné jakýmkoliv způsobem dokazování doplňovat “ (bod 12. napadeného usnesení).
Zde je na místě možno uvést, že zcela konkrétní místo střetu obviněného s cyklistou nebylo přesně určeno. Uvedená skutečnost však není pro posouzení uvedeného skutku zásadní a zcela určující, jak obviněný opakovaně naznačuje v rámci svých námitek uplatněných v dovolání. Skutečnost, že přesné místo střetu nebylo určeno, není pro posouzení věci zásadního významu. Rozhodují skutečností pro posouzení viny obviněného je to, že při objíždění cyklisty nedodržel dostatečný boční odstup, čímž způsobil dopravní nehodu. Obviněný jedoucí v motorovém vozidle a poškozený jedoucí na kole se oba pohybovali v přímém, tedy stejném směru jízdy, kdy poškozený jel u pravého okraje vozovky. Oba účastníci silničního provozu se dostali do kontaktu poté, co obviněný pravým předním zrcátkem narazil do levého řidítka jízdního kola poškozeného.
Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že znalec dospěl toliko k nejistému závěru stran průběhu nehodového děje, neboť nebylo zjištěno přesné místo střetu. Soudy zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vycházely přitom zejména ze znaleckého posudku z oboru strojírenství, technického stavu motorových vozidel, strojů a zařízení a oboru dopravy a příčin dopravních nehod Ing. Milana Housera. Znalec přitom vzal v úvahu obě verze skutkového děje, tedy jak obviněného, tak poškozeného, resp. obžaloby. Skutečnost, že se znalec přiklonil k tvrzení poškozeného, nelze vnímat jako svévolnost postupu, neboť k tomuto závěru dospěl na základě důkazů, které svědčily verzi poškozeného, nikoli verzi obviněného. Znalec v rámci znaleckého posudku a ve svém výslechu učiněném před soudem uvedl, že jízdní kolo poškozeného se v okamžiku střetu nacházelo v přímém směru jízdy, čímž v zásadě vyvrátil obhajobu obviněného, že mu poškozený náhle vybočil do jeho směru jízdy. Znalec tento svůj závěr postavil na tom, že náraz vychýlených řídítek jízdního kola by na vozidle obviněného zanechal zcela jiné stopy, než ty, které byly zjištěny při prvotním i dodatečném ohledání vozidla. Zjištění přesného místa střetu mohlo být ztíženo i tím, že poškozený před srážkou s vozidlem obviněného jel z kopce, tedy nabral větší rychlost. Popis události poškozeným koresponduje se závěry znaleckého posudku, že se poškozený z přímého směru jízdy rozhodně nijak nevychýlil. Znalec tedy uzavřel, že v okamžiku střetu jelo jak vozidlo obviněného, tak jízdní kolo poškozeného v přímém směru jízdy, neboť vychýlení řídítek by při náhlém vybočení cyklisty, což je skutková verze uváděná obviněným, zanechalo na vozidle obviněného jiné stopy, než ty, které byly ohledáním zjištěny. Je pak zcela logický závěr, že pokud došlo k tomu, že vozidlo obviněného zachytilo předjížděného cyklistu, nebylo jeho vozidlo vzdáleno v bezpečné vzdálenosti pro předjetí, tedy nebyl dodržen požadovaný boční odstup. Přitom uvedená povinnost jde na vrub obviněnému, neboť ten musí být od cyklisty vzdálen na požadovanou vzdálenost a taková (nedostatečná) vzdálenost by byla zachována i na jakémkoliv jiném místě vozovky – tedy i za situace, kdyby jel poškozený nikoli při pravém okraji vozovky, ale více k jejímu středu. V projednávané věci byl boční odstup vozidla od cyklisty příliš těsný, a tedy nesplňoval požadovanou minimální vzdálenost 1,5 až 2 metrů. V rámci dodržení této vzdálenosti by bylo možno zabránit střetu i za situace, kdy by došlo ze strany poškozeného při jízdě na kole k běžnému vychýlení ze směru jízdy ke středu vozovky. Jakékoli extrémnější vychýlení, např. to, aby cyklista v podstatě „obrátil“ kolo téměř do protisměru, však s ohledem na závěry znaleckého posudku stran poškození vozidla možno vyloučit.
K námitce obviněného, že soudy nezohlednily, že poškozený před jízdou požil alkohol, lze uvést, že předmětnou námitkou se již soudy náležitě zabývaly. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění nalézacího soudu (str. 4), kde se soud otázkou ovlivnění alkoholem zabýval. Soud si k uvedené otázce vyžádal znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož se podává, že se hladina alkoholu v krvi poškozeného v době dopravní nehody pohybovala v rozmezí od 0,09 g/kg až po nejvýše 0,31 g/kg alkoholu a nedosahovala tak ani dolní hranice nejlehčího stupně ovlivnění alkoholem ze soudně lékařského hlediska. Znalec uvedl, že při takovéto míře ovlivnění alkoholem nejsou schopnosti osob ovládat jízdní kolo nijak alkoholem ovlivněny, na podkladě čehož nalézací soud konstatoval, že u poškozeného „ hladina alkoholu nebyla natolik vysoká, aby automaticky vznikaly pochybnosti o kvalitě jeho jízdy “. Nejvyšší soud v tomto směru podotýká, že otázka míry ovlivnění poškozeného alkoholem je jednou z otázek majících vliv na posouzení otázky případného spoluzavinění, neboť ovlivnění alkoholem je v případě cyklistů častou příčinou pádů či střetů s jinými účastníky silničního provozu, kdy cyklisté, kteří před jízdou požijí alkohol ve větší míře, nejsou schopni zcela adekvátně reagovat na vzniklou situaci či manévrovat jízdní kolo. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť v průběhu řízení nevyvstala žádná okolnost, která by závěr soudu o tom, že poškozený byl schopen se na jízdním kole bezpečně pohybovat, zpochybňovala.
Nad rámec lze uvést, že případná otázka možného ovlivnění jízdy poškozeného po požití alkoholu, resp. obviněným požadované posouzení toho, zda poškozený mohl pod vlivem alkoholu zavinit předmětnou dopravní nehodu, znalci nepřísluší, neboť se jedná o otázku právní.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata