ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.439.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 439/2020-6510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovoláních obviněného T. K. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněné J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 68 To 186/2019-6429, v trestní věci vedené Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 2 T 128/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného T. K. zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. 68 To 186/2019, a to v části týkající se tohoto obviněného.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 3. 2019, č. j. 2 T 128/2018-6364 byli obvinění T. K. a J. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili samostatnými jednáními podrobně popsanými ve výroku tohoto rozsudku, přičemž ve zkratce jejich trestná činnost spočívala v tom že:
Obviněný T. K. v pozici představitele subjektu provozujícího podnikatelskou činnost
- záměrně nezahrnul do celkových příjmů vykázaných v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2006, 2007, 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 část příjmů z podnikání a tím vědomě zkrátil daň z příjmů fyzických osob o 292.819 Kč,
- v přiznáních k dani z přidané hodnoty za 1. měsíc roku 2009, za 6. měsíc roku 2009, za 7. měsíc roku 2009, za 10. měsíc roku 2010, za 7. měsíc roku 2013, za 9. měsíc roku 2013, za 10. měsíc roku 2013, za 12. měsíc roku 2013 a za 1. měsíc roku 2014 záměrně uvedl nižší základy daně, ačkoliv měl za uskutečněná zdanitelná plnění odvést daň vyšší, a tím zkrátil státní rozpočet na dani z přidané hodnoty o 148.203 Kč,
přičemž shora uvedeným jednáním způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Zábřehu, škodu v úhrnné výši 441.022 Kč,
- a dále záměrně nezahrnul do vyměřovacího základu za rozhodná období let 2011, 2012 a 2013 daňové příjmy z podnikání podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a takto zkrátil ke škodě Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky odvody pojistného na zdravotní pojištění v celkové výši 72.083 Kč a ke škodě České republiky, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku, odvody pojistného na sociální pojištění v celkové výši 172.035 Kč.
Obviněná J. K. pak jako spolupracující osoba podle §13 zák. č. 586/1992 Sb., s fyzickou osobou podnikající pod jménem T. K., IČ: XY,
- jednak záměrně nezahrnula do celkových příjmů vykázaných v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2006, 2007, 2008, 2009, 2011, 2012 a 2013 příjmy z podnikání výše uvedeného subjektu, čímž vědomě zkrátila daň z příjmů fyzických osob a tímto jednáním způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Zábřehu, škodu v celkové výši 289.300 Kč,
- a dále záměrně nezahrnula do vyměřovacího základu za rozhodná období let 2011, 2012 a 2013 daňové příjmy z podnikání podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, čímž zkrátila ke škodě Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky odvody pojistného na zdravotní pojištění v celkové výši 73.024 Kč a ke škodě České republiky, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Šumperku, odvody pojistného na sociální pojištění v celkové výši 172.035 Kč.
Za to soud prvního stupně oběma obviněným uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil shodně na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 68 To 186/2019 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl obviněný T. K. dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění konkrétně uvedl, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s jeho obhajobou a celou řadou důkazů prokazujících, že jako podnikatel nejednal v úmyslu zkrátit zákonem stanovenou daňovou povinnost vůči státu a nejsou u něj tedy naplněny znaky úmyslného zavinění alespoň v podobě nepřímého úmyslu. Z provedeného dokazování bylo prokázáno, že již od zahájení jeho podnikání, tedy od roku 1998, si rozdělili role tím způsobem, že on se bude věnovat výrobní a montážní stránce podnikání a obviněná K. povede jeho ekonomickou a účetní stránku. Obviněný nejenže obviněné K. primárně věřil jako své manželce a neměl tedy důvod pochybovat, že tuto agendu bude chtít vést řádně, ale vycházel i z toho, že vedla nejen jeho daňovou evidenci, ale řídila celý ekonomický chod jeho podnikání skoro sedm let před tím, než začala pro jeho firmu pracovat trvale. I kdyby měl obviněný na počátku svého podnikání nějaké pochybnosti o schopnostech obviněné (což neměl a od počátku souhlasil s rozdělením rolí v podnikání), pak za osm let (vztaženo k roku 2006) své činnosti pro obviněného, musela obviněná získat příslušné vědomosti a informace, jak účtovat o příjmech a výdajích, podávat daňová přiznání, atd. Svědkyně S. ve své výpovědi sama uvedla, že v době, kdy byla požádána o kontrolu daňového účetnictví obviněného, zjistila, že obviněný se v problematice daňové evidence, knize pohledávek a v dalších věcech s tím souvisejících sám neorientuje. Na základě této kontroly proběhlo jednání mezi obviněným, obviněnou a svědkyní S., na němž svědkyně sdělila svá podezření o vadnosti vedení daňové evidence, kdy obviněný žádal nápravu daného stavu a předání veškeré agendy od obviněné svědkyni S., což ovšem obviněná odmítla. V neposlední řadě je třeba znovu zdůraznit, že obviněný sám v listopadu 2014 navštívil jak správce daně, tak policejní orgán, těmto předal písemnou zprávu svědkyně S. o možných pochybeních, která zjistila v říjnu 2014 ve vedení jeho daňové evidence a informoval je rovněž o zadržení podstatné části jeho dokladů obviněnou K. V době, kdy toto obviněný učinil, neměl správce daně ani policejní orgán žádné podezření o možných vadách ve vedení daňové evidence, tím méně o jakémkoliv krácení daňové povinnosti. I toto chování dokresluje, že u obviněného absentuje jakýkoliv motiv pro úmyslné trestněprávní jednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 427/2015). Podle závěrů obou soudů je pak jeho úmyslné trestněprávní jednání dovozováno z toho, že měl agendu daňové evidence a s tím spojenou další činnost svěřit od roku 1998 do podzimu 2014 své tehdejší manželce jako osobě nepoučené, přičemž podle odvolacího soudu si měl být vědom, že jeho manželka této agendě nerozumí a nejméně jednou ročně nekontroloval svou daňovou evidenci prostřednictvím poučené osoby. Obviněný má však za to, že s ohledem na výše uvedené z jeho jednání úmysl, byť nepřímý, naopak dovodit nelze. K tomu poukazuje na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, kde se jedná o téměř identickou věc.
Podle obviněného soudy obou stupňů rovněž ve svém skutkovém a právním hodnocení opomněly celou řadu důkazů svědčících o absenci úmyslu v jeho jednání. Okresní soud výpovědi více než osmdesáti svědků žádným způsobem blíže nehodnotil, pouze konstatoval závěr, že jde o odběratele, kteří jen potvrdili odběr od firmy K. Mezi těmito osobami ovšem byli jednak zákazníci, kteří měli co říci k chodu firmy, o rozdělení rolí manželi, a jednak také bývalí či současní zaměstnanci nebo pracovnice správce daně. Podobně pak soudy pominuly např. listiny prokazující, že obviněná vyplňování a podávání daňových přiznání či vedení daňové evidence prováděla i pro další osoby, své rodinné příslušníky, a to nejméně po dobu několika let. Tyto osoby tak považovaly obviněnou za poučenou osobu, neboť jinak by jí takovou činnost nesvěřily. Obhajoba také poukázala na více dokladů, které byly nalezeny v zajištěné daňové evidenci obviněného, z nichž pojal podezření, že obviněná činila zejm. v posledních několika letech před podzimem 2014 úkony, jež se jeví jako poškozující firmu obviněného a naopak zvýhodňující společnost K-L interiér s. r. o. Stejně tak poukázal a doložil např. dvě pravomocná rozhodnutí předsedy ÚPV, která se týkala sporů zahájených v lednu 2015 ohledně toho, že obviněná přihlásila dvě obchodní označení příznačná pro podnikání obviněného a jím po několik let užívaná jako ochranné známky. Obviněný tato rozhodnutí dokládá na důkaz toho, že jiný, byť správní, orgán pravomocně 2x usvědčil obviněnou z předkládání nepravdivých tvrzení a důkazů a jednání ve zlé víře proti obviněnému. Soudy v rámci hodnocení věrohodnosti a výpovědi obou obviněných tak mohly a měly k těmto důkazům přihlédnout. Dále obviněný doložil listiny a poukazoval na další svá podání vztahující se k možnému trestněprávnímu jednání J. K. a to pokud jde o její majetkové převody činěné v lednu 2015 ke škodě obviněného, jako podílového spoluvlastníka nemovitého či movitého majetku dříve vedeného v SJM, tak ohledně toho, že J. K. od prosince 2014 až do června 2016 zadržovala obviněnému z firemních peněz částku skoro 2 000 000 Kč.
Podle obviněného soudy též postupovaly vadně při úvaze o možnosti aplikace §33 tr. zákoníku, pokud tedy dovodily, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Má za to, že takový výklad soudů je nutno odmítnout, neboť je v rozporu se samotným institutem účinné lítosti i ustálenou rozhodovací praxí (např. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000, Tpjn 301/2012, 4 Tdo 1474/2017, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08). Soudy nejen že nezohlednily, že obviněný učinil oznámení na policejní orgán a správce daně v době, kdy ani jeden z těchto orgánů neměl žádnou indicii o jakémkoli závadném jednání v daňové evidenci obviněného či v jeho daňových odvodech, ale naopak mu vyčítají, že se od tohoto okamžiku snaží odstranit následky tohoto možného závadného jednání, tedy poté, co byla zahájena z jeho vlastního podnětu daňová kontrola a policejní prověřování. Odvolací soud navíc do problematiky ohledně aplikace ustanovení §33 tr. zákoníku vnáší úvahy ohledně úmyslného jednání obviněného, které ale na případnou aplikaci tohoto ustanovení nemohou mít žádný vliv.
Obviněný má dále za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je založen tím, odvolací soud nejenže sám neodstranil celou řadu vad a pochybení, které obhajoba vytýkala rozhodnutí okresního soudu, ale navíc se sám dopustil poměrně zásadního zkreslení skutkového stavu, a to zejména v bodech 17 a 18 jeho usnesení. Ukončení intimního manželského soužití nic neměnilo na tom, že obviněný neměl důvod své manželce dále důvěřovat v tom, že bude řádně po obchodní a účetní stránce řídit podnikání, které vnímal stále jako společné. Stejně tak se odvolací soud mýlí ohledně problematiky zrušení SJM soudem a jeho následného vypořádání dohodou. Obviněná zahájila v listopadu 2013 řízení podle §148 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., tedy s tvrzením, že by měl soud zúžit SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti a podniká. Obviněný se nakonec k návrhu připojil, neboť podle obviněné bylo jediným důvodem zúžení právě to, že již spolu nežili a každý měl jiného partnera. Dohoda o vypořádání zúženého SJM nebyla ničím jiným, než prohlášením, že nově budou mít vyjmenovaný movitý a nemovitý majetek v podílovém spoluvlastnictví a do budoucna již mezi sebou nebudou vytvářet aktiva podléhající režimu SJM.
Rovněž zkreslené je tvrzení odvolacího soudu, že obviněný měl začít řešit komplexní prověrku svého účetnictví až koncem roku 2014, kdy již byla podávána různá oznámení obviněným na obviněnou. Ona trestní oznámení, na která krajský soud upozorňoval, byla podávána od února 2015 a týkala zcela odlišných věcí (např. zadržení částky 1,95 milionu Kč obviněnou, zjištění úkonů prokazujících zvýhodnění společnosti K-L interiér, s. r. o., atd.). Do vykradení provozovny v říjnu 2014 žádné z uvedených trestních oznámení podáno nebylo, kdy teprve v souvislosti s vykradením požadoval obviněný kontrolu firmy, a když ji obviněná odmítla nechat provést účetní S. a následně odmítla vydat i podstatnou část firemních dokladů, učinil příslušná oznámení a začal činit nápravná opatření.
S ohledem na veškeré tyto důvody obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 68 To 186/2019-6429, tak i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 3. 2019, č. j. 2 T 128/2018-6364, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám dovolací soud postupem dle §265m tr. ř. ve věci T. K. rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním i obviněná J. K., kdy v něm rovněž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění konkrétně uvedla, že v posuzovaném případě jsou skutková zjištění soudu v takovém rozporu s provedenými důkazy, který je možno označit za extrémní. Dokazováním zjištěný skutkový stav nelze považovat za postačující k tomu, aby jen na podkladě takto provedených důkazů skutková zjištění soudů obstála. Také má za to, že nebylo zachováno její právo na spravedlivý proces. To spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s její obhajobou obsaženou jak v ústních, tak v písemných podáních a není zřejmé, jak se vypořádaly s důkazy předloženými obhajobou a důkazy si vzájemně odporujícími. Tím nebylo dosaženo zákonných požadavků obsažených v §125 odst. 1 tr. ř., kdy tak má tato vada přesah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se též nevypořádaly náležitě ani s otázkou tzv. opomenutých důkazů, zejm. ve vztahu k provedenému znaleckému posudku, a tím také ke zjišťování znaku objektivní stránky v podobě následku. Soudy obou stupňů při stanovení následku vyšly ze znaleckého posudku a jeho dodatku. Finanční úřad pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Zábřehu ve své zprávě o finanční kontrole, resp. protokolu o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění z 16. 8. 2017 však oproti znalkyni vyčíslil škodu za období 2011-2013 odlišně, kdy rozdíl činí 30 180 Kč. V rámci provedeného dokazování znalkyně nebyla schopna objasnit, proč finanční úřad dospěl k odlišným částkám, o které měla být daňová povinnost zkrácena. Vysvětlení soudu k této otázce je nesrozumitelné, neboť závěr znaleckého posudku je oproti závěru finančního úřadu pro obviněnou nepříznivější, přestože finanční úřad z totožného posudku při svém výpočtu vycházel. Krajský soud v napadeném usnesení se s touto skutečností vypořádal tak, že rozdíl byl způsoben tím, že finanční úřad provedl výpočet daňové povinnosti podle pomůcek, kdy však takovýto skutkový závěr nemůže obstát, protože jedinou pomůckou, kterou finanční úřad využil, byl právě výše zmiňovaný znalecký posudek. Rozdíl tak nebyl ze strany soudu vůbec objasněn, a v takovém případě měl ve smyslu zásady in dubio pro reo vycházet z nižší částky. Soudy obou stupňů se nikterak nezabývaly otázkou zdanění spolupracující osoby. Z dokazování vyplynulo, že obviněná v roce 2013 nemohla být spolupracující osobou podle §13 zákona č. 586/1992 Sb., když oba obvinění potvrdili, že v tuto dobu již spolu nežili, ač byli formálně manželé, kdy ovšem pro uplatnění institutu spolupracující osoby je podmínka společného soužití, což potvrdila i znalkyně. Pokud se tak obviněná chybně na základě neznalosti zákona označila jako spolupracující osoba v daňovém přiznání, zaplatila na dani o 143 337 Kč více, kdy je nutno v rámci podmínek trestní odpovědnosti tuto skutečnost zohlednit. Na této skutečnosti nemůže ani nic změnit to, že tento údaj byl do daňového přiznání zapsán s vědomím obviněné. Pokud je tak daňová povinnost vypočtena chybně, je nutno zohlednit správný výpočet nejenom v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného. Soudy se také odmítly zabývat otázkou odpisů, kvůli jejichž chybnému uplatnění se taktéž zvýšila škoda. Výše škody vzniklá chybným výpočtem odpisů nemůže být obviněné kladena k tíži, neboť tuto agendu neovládala. Využívala k tomu konzultací a pomoci svědkyně S. Tato sice popřela či bagatelizovala svoji angažovanost, avšak nezpochybnila jí psané poznámky do odpisových karet, které vytvářela obviněná na základě provedených výpočtů svědkyně S. K tomuto prokázání proto navrhovala provedení písmoznaleckého posouzení na předložených listinách z účetnictví, kde jsou rukou svědkyně S. psané poznámky, na jejichž základě odpisy prováděla. Požadavek na znalkyni, aby vypočetla, o kolik by se snížilo zkrácení daně a povinných plateb při zohlednění této skutečnosti, tj. že chybný výpočet odpisů úmyslně nezavinila, zůstal bez odezvy. Pakliže krajský soud uzavřel, že obhajoba obviněné co do agendy odpisů jsou pouhé výmluvy, když svědkyně S. tuto výpověď nepotvrdila, měl odvolací soud akceptovat návrh na provedení písmoznaleckého posudku. Tento soud totiž přehlíží, že svědkyně S. nezpochybnila její vlastní rukou psané výpočty odpisů založené u jednotlivých odpisových karet, jak byly obhajobou předloženy, a které sloužily obviněné jako podklad pro vyčíslení odpisů.
Je otázkou, zda lze citovaný znalecký posudek, na kterém je fakticky konstruována vina, považovat za zákonný důkaz. Obviněná uvádí, že nesplňuje kritéria, která jsou na něj kladena. Považuje jej za nepřezkoumatelný, když z něj není vůbec patrno, jak znalkyně dospěla k vyčíslení škody. Znalkyně postupuje také v rozporu s §107 odst. 1 tr. ř., když hodnotí důkazy neakceptovatelným způsobem a fakticky označuje viníka.
Okresní soud taktéž nezohlednil skutečnosti, které zavinění obviněné zcela vylučují. V daňové evidenci byly nejenom chyby, které měly daňový subjekt zvýhodňovat, ale i takové, které jej znevýhodňovaly, tedy znamenaly pro něj vyšší daňovou zátěž, což konstatuje i sama znalkyně. Je tak zřejmé, že pokud by vše bylo provedeno správně, musela by být ponížena celková škoda, která je obviněné kladena za vinu. Zavinění vzniku škody v důsledku chybného výpisu odpočtů tak nelze dovodit. I skutečnost, že se nesprávně obviněná označila za spolupracující osobu, by ponížila daňovou povinnost, což zcela jistě vylučuje záměr krátit daně a jiné povinné platby, když obviněná nevyužila zvýhodnění, které se jí nabízelo.
S ohledem na tu skutečnost, že veškeré svoje povinnosti vůči dotčeným orgánům splnila a své závazky uhradila, má obviněná za to, že soudy měly aplikovat §33 tr. zákoníku. To vše za situace, kdy naplnění znaků skutkové podstaty podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mělo spočívat pouze v tom, že daňové doklady byly zaúčtovány v chybných obdobích. Tyto jí mimo jiné z firmy obviněného K. dodávaly opožděně. Žádné doklady nebyly fiktivní. Doložila, že číselné řady faktur i dokladů byly vedeny a vyvrátila tím závěry znalkyně. Na základě všech výše uvedených skutečností má obviněná za to, že nemůže obstát právní kvalifikace skutku podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když by se mělo jednat nanejvýš o přečin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu jejího dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 68 To 186/2019-6429, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 26. 3. 2020 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen státní zástupce) sdělil následující. V případě dovolání obviněné K. značná část námitek dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Námitky, které obviněná formálně označuje jako námitky týkající se objektivní stránky trestného činu, resp. jeho následku, jsou ve skutečnosti skutkovou polemikou se závěry provedeného znaleckého posudku. Stejně tak formálně namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem z jejích námitek nevyplývá. Obviněná nevytýká, že by skutková zjištění soudů ze znaleckého posudku logicky nevyplývala, ale naopak se domáhá toho, aby soudy k tomuto posudku vůbec nepřihlížely. Primárně skutkového charakteru je též tvrzení, podle kterého obviněná v roce 2013 již nebyla spolupracující osobou, neboť nežila s obviněným K. ve společné domácnosti. Tato polemika se však ani netýká podstaty věci, tj. skutečnosti, že část příjmů nebyla do daňových přiznání vůbec zahrnuta (stejně jako polemika týkající se účtování odpisů). Námitky ohledně nesprávného stanovení rozsahu zkrácení daně a s tím související námitka absence znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tedy směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Ze skutkových zjištění nevycházejí ani námitky, kterými se obviněná domáhá aplikace §33 tr. zákoníku, protože svoje povinnosti vůči dotčeným subjektům dodatečně splnila. Nalézací soud naopak konstatoval, že obviněná žádné kroky k aplikaci institutu účinné lítosti neučinila. Se skutkovými zjištěními učiněnými soudy se pak zcela míjí tvrzení obviněné, že její pochybení spočívalo pouze v účtování daňových dokladů v chybných obdobích. Mimoběžná je též námitka, že doklady nebyly fiktivní, když žádná manipulace s fiktivními doklady obviněné přičítána nebyla.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Tyto ovšem státní zástupce nepovažuje za důvodné. Těžiště jednání obviněné spočívalo v zatajování části zdanitelných příjmů přijatých od zákazníků za zboží a služby a takovéto jednání je svojí podstatou jednáním úmyslným. Na tom nic nemění, že v jiných oblastech nesouvisejících s výší plateb od zákazníků se obviněná dopouštěla z nedbalosti chyb v neprospěch daňového subjektu.
Pokud jde o dovolání obviněného K., to rovněž obsahuje zčásti námitky, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Jsou to především námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů. Co se týká výpovědí svědků, pak dovolatel nevytýká jejich opomenutí, ale skutečnost, že z nich soudy neučinily takové závěry, jaké by si představoval. K dalším obviněným uváděným důkazům je nutno uvést, že v závěru hlavního líčení obviněný ani jeho obhájce žádné doplnění dokazování nenavrhovali. Navíc jde o důkazy, které se absolutně míjí s podstatou věci. Jejich neprovedení v žádném případě nemůže založit vadu důkazního řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Naprosto irelevantní jsou pak výklady týkající se okolností zúžení rozsahu SJM a podávání trestních oznámení, které obviněný z poněkud nejasných důvodů činí v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Naopak za relevantní je nutno považovat námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Obviněný se sice i v tomto směru uchyluje k řadě skutkových výkladů, ale za relevantně uplatněné a současně důvodné je nutno označit námitky, podle kterých úmyslné zavinění bylo nesprávně dovozeno ze svěření daňové agendy nepoučené osobě a z nedostatečné kontroly této osoby, kdy z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí vyplývá, že v podstatě soudy akceptovaly tvrzení obviněného o rozdělení rolí mezi ním a obviněnou K. při provozování podnikání.
Je nutné zdůraznit, že soudy neposoudily jednání obviněných jako spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Soudy tedy nedovodily, že by obvinění byli vedeni společným úmyslem zahrnujícím jak společné jednání, tak sledování společného cíle. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že vedení daňové evidence a zpracování daňových přiznání bylo záležitostí obviněné K. Skutečnost, že obviněný svěřil vedení daňové agendy osobě bez odborných znalostí a nijak její činnost nekontroloval, podle názoru státního zástupce sama o sobě nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění na straně obviněného, a to ani ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru pak poukázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. V této věci řešené Nejvyšším soudem sice obviněný svěřil vedení účetnictví osobě, která měla s touto činností určité zkušenosti, na druhé straně ani ve věci obviněného K. nebylo učiněno zjištění o tom, že by správci povinných plateb někdy v období let 2007-2014 činili nějaké kroky vůči obviněnému kvůli přiznávání a placení daní a dalších plateb v nesprávné výši. Lze tedy závěry citované v rozhodnutí Nejvyššího soudu vztáhnout i na projednávanou trestní věc, kdy pasivitu obviněného K. a absenci kontroly ve vztahu k řádnému odvádění daní a jiných povinných plateb lze hodnotit pouze jako jednání vědomě nedbalé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit těž námitku týkající se aplikace §33 tr. zákoníku, ta je ovšem sama o sobě nedůvodná. Obviněný započal s úhradou dlužných plateb, tj. v napravování škodlivého následku, až v průběhu roku 2015, tj. v době, kdy již ve věci bylo konáno šetření orgány Policie ČR. K nápravě škodlivého následku tedy obviněný přistoupil až pod tlakem hrozícího trestního stíhání a nelze hovořit o tom, že tak učinil dobrovolně. Nebylo tak možno dovozovat zánik trestnosti s odkazem na §33 písm. a) tr. zákoníku.
Oznámení o trestném činu podle §33 písm. b) tr. zákoníku pak musí být učiněno v takové době a takovým způsobem, aby mohlo být ještě zabráněno škodlivému následku. Toto ovšem přichází v úvahu jen u trestných činů ohrožovacích popř. předčasně dokonaných. Trestní oznámení, na které obviněný opakovaně poukazuje, bylo učiněno v listopadu 2014, tj. v době, kdy již došlo ke zkrácení daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období a zkrácení pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, když k poslednímu dílčímu útoku došlo krácením povinnosti k DPH za leden 2014. Aplikace ustanovení §33 písm. b) tr. zákoníku je tudíž také vyloučena, neboť škodlivý následek již nastal.
Vzhledem k výše uvedenému proto v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a co se týče dovolání obviněného T. K., pak vzhledem k jeho částečné důvodnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 68 To 186/2019, v části týkající se tohoto obviněného, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil rozhodnutí ohledně obou dovolání v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřil současně souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
V reakci na písemné vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním zaslal obviněný T. K. repliku ze dne 29. 4. 2020, v níž vyjadřuje souhlas s názorem státního zástupce i s jeho návrhem na zrušení usnesení odvolacího soudu ohledně jeho osoby a na přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. K. i obviněná J. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný obviněným K. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Spočívá tedy ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu samotného dovolání obviněného K. je zřejmé, že ten spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).
Pokud pak oba obvinění v podaných dovoláních deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V případě obviněné K. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu a obsahu předchozích soudních rozhodnutí zjistil, že ve svém dovolání uvedla totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovala po celou dobu trestního řízení, jež proti ní bylo vedeno a deklarovala je i v odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněné především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 38 – 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněné byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněné nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov. bod 19 odůvodnění jeho usnesení). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudila-li obviněná, že výklad ustanovení trestního řádu jí zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejími představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Důvody pro aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná shledává převážně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, i když je formálně označuje jako námitky týkající se objektivní stránky, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byla odsouzena, a které se netýkají ani podstaty projednávané věci (polemika týkající se účtování odpisů; tvrzení, že nebyla spolupracující osobou apod.). Současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení tak obviněná vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje (např. že splnila dodatečně své povinnosti vůči dotčeným subjektům, a tak měl být aplikován §33 tr. zákoníku o účinné lítosti, i když nalézací soud podle zjištěného skutkového stavu konstatoval, že obviněná žádné kroky k aplikaci institutu účinné lítosti neučinila; navíc v této otázce lze právně teoreticky odkázat na pasáž odůvodnění dovolacího rozhodnutí vztahující se k námitce o účinné lítosti, kterou ve svém dovolání vznesl i obviněný K.), spočívající převážně na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měla být obžaloby zproštěna, popřípadě že skutek měl být kvalifikován pouze jako přečin ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněné s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněná výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stádiu řízení pro rozhodování dovolacího soudu relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Šumperku, která se pak stala podkladem i pro napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o něm nemá žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, především poté se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněná neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vytýkanými vadami není.
S jistou dávkou tolerance Nejvyšší soud konstatuje, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné K. týkající se subjektivní stránky trestného činu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněná na základě udělené plné moci měla ve „firmě“ obviněného K. na starost účetnictví, jakožto spolupracující osoba. Byla to tedy jmenovaná, která vyplňovala daňová přiznání, jež následně dávala k podpisu obviněnému K., který byl majitelem této „firmy“. Protiprávní jednání obviněné spočívalo v zatajování části zdanitelných příjmů přijatých od zákazníků za zboží a služby a takovéto jednání je svojí podstatou jednáním úmyslným, kdy ze samotné povahy výkonu funkce účetní si musela být vědoma, že neuvedením zdanitelných příjmů do daňových přiznání za jednotlivá období poníží vyměřovací základ daně, čímž zkrátí odváděnou daň státu. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že svoji nedbalostí v jiných oblastech nesouvisejících s výší plateb od zákazníků se obviněná dopouštěla chyb v neprospěch daňového subjektu. Obviněná tak musela být minimálně srozuměna ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že svým jednáním může způsobit škodlivý následek v podobě značného rozsahu, který předvídá trestní zákoník v jedné z taxativně vyjmenovaných skutkových podstat, v tomto konkrétním případě pak v §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou námitku obviněné K. tudíž bylo třeba označit za zjevně nedůvodnou.
V daných souvislostech pak nelze nezmínit, že soudy nižších stupňů přihlédly u osoby obviněné ke všem v úvahu přicházejícím okolnostem při ukládání trestu odnětí svobody, který jí byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání dvou let, za současného vyslovení podmíněného odkladu jeho výkonu na zkušební dobu v trvání rovněž dvou roků. Takový trest je zcela jistě možno označit za převážně výchovný, a nikoli represivní.
Pokud jde o obviněného K., tak ten ve svém mimořádném opravném prostředku mj. namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je nutno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování pak nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzovaném případě ale obviněný K. fakticky nenamítá opomenutí výpovědí jednotlivých svědků, jak formálně tvrdí ve svém mimořádném opravném prostředku, nýbrž skutečnost, že z nich soudy neučinily takové závěry o rozdělení činností při podnikání mezi manžely K., jaké by si představoval. K dalším důkazům uváděným obviněným (doklady prokazující poškozování firmy obviněného ze strany obviněné K., pravomocná rozhodnutí předsedy ÚVP ohledně sporů mezi obviněnými, listiny poukazující na možné trestněprávní jednání obviněné K.) je Nejvyšší soud nucen uvést, že před ukončením dokazování v rámci hlavního líčení obviněný K. ani jeho obhájce žádné návrhy na doplnění důkazů nevznesli. I kdyby tomu tak ale bylo, bylo by potřeba nejprve vyhodnotit, zda se jedná o důkazy potřebné z hlediska zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o vině či nevině obviněného stíhaným trestným činem, nebo naopak zda jde z uvedeného hlediska o důkazy málo významné či dokonce zcela irelevantní, jejichž případné neprovedení by nemohlo ve své podstatě založit natolik zásadní vadu důkazního řízení, aby mohlo být vůbec uvažováno o tzv. „opomenutých důkazech“.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ale v případě obviněného K. podřadit jeho námitky týkající se aplikace §33 tr. zákoníku, jež jsou ale samy o sobě nedůvodné.
Podle §33 tr. zákoníku trestní odpovědnost zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno, kdy oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.
Pokud jde o dodatečné uhrazení dlužných plateb, tedy napravení škodlivého následku, tak je podle skutkových zjištění provedených nalézacím soudem nutno konstatovat, že s nimi obviněný započal až v průběhu roku 2015, tedy v době, kdy již bylo ve věci konáno šetření orgány Policie ČR (záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vydán 7. 1. 2015). K nápravě škodlivého následku tedy obviněný přistoupil až pod tlakem hrozícího trestního stíhání a nelze tak v žádném případě hovořit o tom, že tak učinil dobrovolně, což je jedna z důležitých skutečností pro aplikaci §33 písm. a) tr. zákoníku.
Aby mohl být využit §33 písm. b) tr. zákoníku, musí být oznámení o trestném činu učiněno ještě v takové době a takovým způsobem, aby mohlo být zabráněno škodlivému následku, který má jednáním obviněného nastat. Z logického výkladu tak toto oznámení přichází v úvahu pouze u trestných činů ohrožovacích, popř. předčasně dokonaných. Trestní oznámení, na které ovšem obviněný K. opakovaně poukazuje, bylo učiněno až v listopadu 2014, tedy v době, kdy již ke zkrácení daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období a zkrácení pojistného na sociálním zabezpečení a na zdravotním pojištění došlo, když k poslednímu dílčímu útoku došlo v podobě krácení povinnosti k DPH za leden 2014. Bez ohledu na obsah tohoto trestního oznámení (kdy se týkalo podezření ze spáchání trestné činnosti obviněnou K., nikoli samotným obviněným), a bez ohledu na otázku, do jaké míry bylo učiněno dobrovolně, je tedy aplikace ustanovení §33 písm. b) tr. zákoníku vyloučena, neboť škodlivý následek již nastal.
Za relevantně uplatněné a důvodné je však nutno označit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, podle kterých úmyslné zavinění obviněného bylo nesprávně dovozeno ze svěření daňové agendy nepoučené osobě (obviněné K.) a z její nedostatečné kontroly.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Citované ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z nichž je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2416).
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje jen přímý úmysl [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i existence nepřímého úmyslu pachatele [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými projevy jeho úmyslného zavinění mohou být různé formy zásahů do účetnictví, způsob vedení a uchovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ve vztahu ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku sice používá právní pojmy, které je třeba vykládat podle příslušných daňových, poplatkových, celních a dalších právních předpisů (tzv. normativní znaky skutkové podstaty), ale nejde o skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, proto je třeba pachateli prokazovat všechny skutkové okolnosti naplňující obsah uvedených právních pojmů a případný omyl pachatele v tomto směru se bude posuzovat jako omyl skutkový. Z toho plyne, že i subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak jeho skutkové podstaty (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2432 a 2433).
Jednání obviněného K. podle odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spočívalo zjednodušeně v tom, že v období let 2006 až 2014 ve značném rozsahu zkrátil daň z příjmů fyzických osob, daň z přidané hodnoty, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, soud prvního stupně konstatoval, že se ho obviněný dopustil v nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Tento nepřímý úmysl spatřoval v tom, že obviněný odpovídal za finanční stav své firmy, podepisoval daňová přiznání, kdy měl kontrolovat, jak a jakým způsobem jsou tato vyplňována zejména za situace, kdy velmi dobře věděl, že obviněná K. není odbornou účetní, nemá v tomto oboru příslušné vzdělání a navíc musel být o finančním stavu své firmy informován. Odvolací soud se pak ztotožnil s touto argumentací a dále ji rozvinul úvahami o tom, že obviněný měl zajistit minimálně jednou ročně důkladnou kontrolu svého podnikání.
Nejvyšší soud však shledal důvodnou námitku obviněného, podle které soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily věc, pokud dovodily u obviněného nepřímý úmysl, aniž by jej ale řádně a bez pochybností dovodily.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že právní nauka zná pojem lhostejnost, kdy rozlišuje, a zejména pak soudní judikatura, dva druhy této lhostejnosti, a to lhostejnost pravou a nepravou. Výkladem těchto pojmů a jejich vztahem k nepřímému úmyslu se velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, v němž mimo jiné uvedl: „Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není ,kompletní‘ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.“ Jak je tedy z výše uvedeného patrné, pro dovození nepřímého úmyslu pachatele může jít nanejvýš o lhostejnost nepravou, přičemž lhostejnost pravá není způsobilá odůvodnit nepřímý úmysl.
Za nepravou lhostejnost se považuje taková situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem; jde tedy sice o méně intenzivní, ale stále ještě aktivní volní vztah pachatele k relevantnímu trestněprávnímu následku. Naproti tomu u pravé lhostejnosti není ani nejslabší (kladný) volní vztah pachatele ke způsobení takového následku, takže pachatel není srozuměn s následkem daného trestného činu, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že nedojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Proto tzv. pravá lhostejnost z hlediska zavinění spíše odpovídá vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, i když zcela neodpovídá záporné vůli pachatele, tj. jeho nechtění při této formě nedbalosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 a 224).
Jak je tudíž zřejmé z výše uvedených teoretických východisek, s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, je nanejvýš zřejmé, že u obviněného K. se jednalo o tzv. pravou lhostejnost, neboť v jeho jednání chyběl aktivní kladný volní vztah k hrozícímu či způsobenému následku (tedy k možnému zkrácení daně, pojistného na sociální a zdravotní pojištění). Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo (a vycházely z toho i oba soudy nižších stupňů), že se obviněný neseznámil s daňovými přiznáními, která podepisoval, přičemž se spoléhal na řádné vedení účetnictví, které za něj dlouhodobě vedla jeho tehdejší manželka obviněná J. K., jež disponovala plnou mocí obviněného k jeho zastupování před příslušnými příjemci plateb a podávala k nim daňová přiznání a činila další podání. To, že se o záležitosti týkající se vedení účetnictví, daňových přiznání a komunikace s úřady starala výhradně obviněná K., potvrzují jak výpověď obviněného K., tak zejména výpovědi svědkyň H., J. a V. I obviněná K. toto rozdělení rolí ve své výpovědi sama potvrdila. Ze skutkových zjištění také vyplynulo, že obvinění si rozdělili role takovým způsobem, že obviněný K. se staral pouze o výrobu a autodopravu a obviněná K. pro něj obstarávala veškeré účetnictví a prodejnu, kdy byla ve firmě vedena jako spolupracující osoba. Obviněná K. sice neměla odborné vzdělání v oboru účetnictví, sama ale tuto činnost pro obviněného dělala již od roku 1998, kdy je zjevné, že za takovou dobu praxe se musela naučit věci k této činnosti potřebné, a od roku 2004 navíc byla v kontaktu se svědkyní S., které se ptala na určité odborné otázky týkající se účetnictví. Pokud by si tedy obviněná K. nevěděla rady s vyplňováním daňových přiznání či jinými úkony s touto činností spojenými, mohla kdykoliv kontaktovat svědkyni S. a informovat se, jak to prokazatelně u jiných záležitostí činila. Obviněný tak rezignoval na řádný dohled nad vedením účetnictví, protože bezvýhradně věřil své tehdejší manželce mj. v tom, že řádně vede jeho účetnictví a připravuje mu pravdivá daňová přiznání, jelikož do roku 2006 tomu tak i bylo. Je zároveň pravdou, že tímto jednáním projevil svou lhostejnost k případnému porušení zákonem stanovených daňových povinností. K trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení povinných plateb ovšem obviněný neměl žádný aktivní kladný volní vztah, neboť se pouze spoléhal na řádné vedení účetnictví jinou osobou (svojí manželkou), které jako osobě blízké důvěřoval, i pokud jde o přípravu daňových přiznání a dalších podání, přičemž z minulosti neměl žádnou negativní zkušenost s její činností, takže u obviněného mohlo jít jen o tzv. pravou lhostejnost. Tento závěr navíc podporuje i okolnost, že když obviněný K. v roce 2014 požádal o převzetí účetnictví své „firmy“ svědkyni S. a tato posléze oba obviněné seznámila s nedostatky ohledně předchozích daňových přiznání, tak obviněná K. to podle svědkyně vzala s chladnou hlavou, přičemž sama přiznala, že o tom ví, kdežto obviněný K. nechápal, co se děje a chtěl do detailů vysvětlit, v čem je problém. Když vše pochopil, tak chtěl ihned zjednat nápravu a požadoval, aby se účetnictví ihned dodělalo a vše zaplatil.
Na podkladě těchto v předchozím řízení zjištěných skutkových závěrů, jejichž správnost Nejvyšší soud nehodlá bez dalšího zpochybňovat, jakož i shora uvedených teoretických východisek, tak nelze přisvědčit právním závěrům soudů nižších stupňů v tom ohledu, že by jednání obviněného bylo možno posuzovat jako úmyslné, a to byť jen ve formě úmyslu nepřímého. Jelikož u obviněného lze dovodit tzv. pravou lhostejnost, která však ale nepostačuje k naplnění nepřímého (eventuálního) úmyslu, je jeho jednání možné posuzovat pouze jako nedbalostní v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2019). Soudy nižších stupňů navíc pochybily, pokud se vůbec nezabývaly tím, zda vůbec, a pokud ano, tak jaká forma lhostejnosti u obviněného zde přichází v úvahu. V tomto směru je nesprávný zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož k existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu pachatele postačuje skutečnost, že obviněný K. věděl, že obviněná K. není odbornicí v dané činnosti, a tak měl minimálně jednou ročně zajistit důkladnou účetní kontrolu svého podnikání. Takto dovodit existenci úmyslného zavinění u obviněného K. by bylo možné pouze v případě, že by nepoměr výše přiznané daně a dalších plateb k rozsahu podnikání firmy a jejich tržeb byl natolik „do očí bijící“ při podpisu daňových přiznání, že by jej musel zaregistrovat i bez bližší znalosti účetní evidence. V tomto směru však soudy mimo stručné konstatování nalézacího soudu, že obviněný musel být o finančním stavu firmy informován, žádné jiné konkrétní dokazování neučinily.
Zde je též třeba poukázat na zjevnou zvláštnost předchozího řízení, kdy vzhledem k rodinným vztahům obou obviněných a okolnostem jejich podnikání nebyla zjevně považována za pravděpodobnou varianta, že by obviněná K. daňovou trestnou činnost páchala sama „na vlastní pěst“, ale ani varianta, že oba obvinění jednali ve spolupachatelství, tedy že byli vedeni společným úmyslem zahrnujícím jak společné jednání, tak sledování společného cíle. V podobě, jak byla podaná obžaloba koncipována a posléze, jak byla formálně i obsahově vymezena rozhodnutí předchozích soudů, byla výše uvedená otázka tzv. pravé lhostejnosti obviněného K. ve své podstatě v daných souvislostech nastolena a soudy byly povinny se jí zabývat.
Podle §13 odst. 2 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti za trestný čin vyžaduje úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestní zákoník ve svém ustanovení §240 neuvažuje s možností zavinění pachatele z nedbalosti, ale vyžaduje zavinění úmyslné. Jelikož je tedy trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku výhradně trestným činem úmyslným, a jednání obviněného K. lze posoudit nanejvýš jako jednání nedbalostní, nenaplňuje tak všechny zákonem požadované znaky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tudíž v tomto ohledu shledal námitky obviněného podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. částečně důvodnými, takže obviněného nelze činit trestně odpovědným za jednání a způsobený následek obsažené v podané obžalobě. V důsledku tohoto závěru pak rozhodnutí odvolacího soudu, ale i předchozí rozhodnutí soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud jako soud dovolací na podkladě dovolání obviněného T. K. v části týkající se tohoto obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. 68 To 186/2019, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tak v tomto omezeném rozsahu opětovně projedná předmětnou trestní věc a to pouze na podkladě odvolání obviněného K. proti nezrušenému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Bude na odvolacím soudu, zda přistoupí k doplnění dokazování za účelem upřesnění stávajících skutkových zjištění, či zda bude vycházet ze skutkového stavu již dříve zjištěného nalézacím soudem, a tento pak nově právně posoudí s přihlédnutím k závěrům a východiskům vyjádřeným shora Nejvyšším soudem. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
V případě obviněné J. K. pak Nejvyšší soud v konečném výsledku uzavřel, že jí uplatněné dovolací námitky buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní, a pokud se v části jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněné J. K. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu