ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.659.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 659/2020-1701
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného L. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 6 To 68/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 T 6/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. P. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (jednáním popsaným pod body 1. a 2. skutkové věty výroku o vině), jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednáním popsaným pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině). Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
v bodě 1
dne 6. 2. 2009 v XY na ulici XY, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., (dále ČSOB, a. s.), se záměrem vylákat finanční prostředky pro sebe jako podnikající fyzickou osobu formou navýšení původního kontokorentního úvěru, s vědomím, že k uzavření příslušného dodatku k úvěrové smlouvě a poskytnutí dalších finančních prostředků z úvěru dojde mj. za podmínky souhlasu a podpisu smluvní dokumentace rovněž ze strany tehdejší manželky Z. P.,
po předchozí vzájemné dohodě s dosud neustanovenou osobou o tom, že tato se při jednání s pracovníkem uvedené banky a podpisu úvěrové dokumentace bude za Z. P. vydávat a za součinnosti a hrubého porušení pracovních povinností pracovníka ČSOB a.s. firemního bankéře R. V.
uzavřel Dodatek č. 3 ke Smlouvě o úvěru č. 6365/06/5137 ze dne 19. 10. 2006 o poskytnutí peněžních prostředků formou kontokorentního úvěru do výše úvěrového limitu 5.500.000,- Kč, tento nechal následně opatřit napodobeným podpisem Z. P. bez jejího vědomí a souhlasu jako avala blankosměnky č. XY ze dne 19. 10. 2006, výstavce L. P., na řad společnosti ČSOB, a. s., zajišťující pohledávku banky z předmětné smlouvy č. 6365/06/5137, když k jednání a podpisu uvedeného dodatku se do banky dostavila na základě dohody s ním dosud neustanovená osoba vydávající se za Z. P.,
přičemž teprve poté, co byla dokumentace k navýšení kontokorentního úvěru podepsána všemi stranami, tj. i jménem Z. P., umožnil příslušný útvar banky jeho čerpání do výše 5.500.000,- Kč oproti původnímu limitu 4.500.000,- Kč, a vzhledem k tomu, že dlužník L. P. pohledávky vyplývající z výše uvedené smlouvy o úvěru a jejích dodatků řádně neplatil, blankosměnka č. XY byla oprávněnou společností ČSOB, a. s., vyplněna o další nezbytné údaje za účelem jejího uplatnění a vymáhání splatných i nesplatných pohledávek z úvěru, a to o částku „5,639.898,-„ Kč, částku slovy a datum splatnosti „21. květen 2012“,
načež dlužná částka ze směnky je exekučně vymáhána po Z. P. jako avalovi ze směnky na základě rozhodnutí příslušného soudu, čímž Československé obchodní bance, a. s., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč, což činí navýšení úvěrového limitu ze dne 6.2.2009,
v bodě 2
dne 6. 2. 2009 v XY na ulici XY, v pobočce společnosti ČSOB, a. s., se záměrem vylákat úvěr ve výši 6.000.000,- Kč pro sebe jako podnikající fyzickou osobu, s vědomím, že k uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí finančních prostředků z úvěru dojde mj. pod podmínkou zajištění blankosměnkou vystavenou na řad banky L. P. a avalovanou jeho tehdejší manželkou Z. P.,
po předchozí vzájemné dohodě s dosud neustanovenou osobou, že tato se bude při jednání s pracovníkem uvedené banky a při podpisu úvěrové dokumentace včetně zajišťující blankosměnky za Z. P. vydávat,
v úmyslu takto padělanou blankosměnku použít jako pravou,
uzavřel Smlouvu o úvěru č. 0179/09/5137 k poskytnutí revolvingového úvěru do výše úvěrového limitu 6.000.000,- Kč na financování pohledávek z obchodního styku, jakož i související Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 0180/09/5137, a podepsal jako výstavce rovněž příslušnou blankosměnku č. XY s doložkou „bez protestu“, s uvedením místa a data vystavení v XY dne 6. února 2009, na řad společnosti ČSOB, a. s.,
tuto dokumentaci následně v úmyslu vydávat ji za pravou nechal opatřit napodobeným podpisem Z. P. bez jejího vědomí a souhlasu jako manželky, když k jednání a podpisu uvedených listin včetně blankosměnky se na základě dohody s ním do banky dostavila dosud neustanovená osoba vydávající se za Z. P. a listiny podepsala,
načež takto podepsané listiny byly bance předloženy k realizaci poskytnutí úvěru, ačkoli si byl vědom nejen toho, že se ve skutečnosti jedná o směnku padělanou, ale rovněž toho, že společnost ČSOB, a. s., je v případě prodlení klienta s úhradou pohledávek, vyplývajících z příslušné smlouvy, oprávněna na blankosměnkách vyplnit zbývající potřebné údaje, tedy učinit z blankosměnky směnku úplnou a předložit ji klientovi k placení nebo vykonat z ní jiná práva,
teprve po podpisu uvedených listin všemi stranami, tj. i jménem Z. P., opětovně za součinnosti a hrubého porušení pracovních povinností pracovníka ČSOB, a.s., firemního bankéře R. V., umožnil příslušný útvar banky čerpání tohoto revolvingového úvěru, naposledy 25. 1. 2012, přičemž splátku dlužník v termínu do 27. 2. 2012 řádně neuhradil, a to ani po následných výzvách banky, čímž poškozené Československé obchodní bance, a. s., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši nesplacené jistiny úvěru 5.962.245,32 Kč, kdy s touto pohledávkou se banka rovněž dne 7. 8. 2012 přihlásila v insolvenčním řízení dlužníka L. P., předmětná blankosměnka nebyla doplněna a uplatněna.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Československé obchodní bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 3 481 123 Kč. Se zbytkem svého nároku byla jmenovaná poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 6 To 68/2019, tak, že uznal obviněného vinným jednak zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (jednáním popsaným pod body 1. a 2. skutkové věty výroku o vině), jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku (jednáním popsaným pod bodem 2. skutkové věty výroku o vině).
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Československé obchodní bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 3 481 123 Kč. Se zbytkem svého nároku byla jmenovaná poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci zamítl podle §256 tr. ř.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 6 To 68/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že skutek, pro který byl trestně stíhán, byl zjištěn způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu, a skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů je v rozporu s provedenými důkazy, resp. namítal tzv. extrémní nesoulad. Soudy nižších stupňů neměly dostatek důkazů, resp. neexistoval podle názoru obviněného žádný přímý důkaz a ani řetězec důkazů nepřímých, kterými by bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se dopustil předmětných trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soudům vytýkal porušení zásady zakotvené v §2 odst. 5 tr. ř., jakož i porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo . Obviněný se v dovolání velmi podrobně vyjádřil a uvedl své výhrady k provedeným důkazům, jejich hodnocení a tedy i ke zjištěnému skutkovému stavu. Konkrétně zejména namítal, že nebylo prokázáno, že by nechal příslušné dokumenty opatřit podpisem své tehdejší manželky Z. P. Tento postup žádný ze svědků nepotvrdil a osoba vyhotovitele nebyla ani nikdy ztotožněna. Dovozoval-li odvolací soud vinu obviněného z důvodu, že právě jemu měla falzifikace podpisu jeho tehdejší manželky prospívat, s tímto závěrem obviněný nesouhlasil a uvedl, z jakého důvodu se nabízel motiv pro falzifikaci ze strany R. V. či jiných osob pracujících v bance. Obviněný se hájil tím, že vůči bance činil veškerá jednání sám, v minulosti nepředkládal dokumenty podepsané jeho manželkou či nezajistil, aby se ona či jiná osoba do banky dostavovala za účelem podepsání předmětné dokumentace. Zopakoval, že byl sám dostatečně úvěrovatelný, a proto nepotřeboval k navýšení úvěru či jeho sjednání, aby mu dále ručila jeho tehdejší manželka nebo jiná osoba. Uzavřel v tomto směru, že pokud dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že on je tou osobou, která zinscenovala zfalšování podpisů předmětných dokumentů, dopustily se tím deformace důkazu. V neposlední řadě obviněný odvolacímu soudu vytýkal jeho postup a hodnocení důkazů, jimiž bylo doplněno dokazování v odvolacím řízení. Opět své výtky podrobně zdůvodnil, přičemž v této souvislosti také namítal, že odvolací soud zatížil důkazní řízení vadou tzv. opomenutého důkazu.
Závěrem obviněný s ohledem na vše v dovolání uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, popřípadě zrušil též „vadné řízení mu předcházející ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř.“ a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. Pro případ, že by tak předseda senátu neučinil, navrhl, aby přerušil výkon rozhodnutí Nejvyšší soud sám postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání a provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně na základě toho uvedl, že námitky obviněného pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, a to proto, že obviněný se snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Obviněný v podstatě usiloval o změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazoval a která více odpovídala jeho představám. V posuzovaném případě obviněný v jiné verzi skutkového stavu popisoval jednání, pro které byl odsouzen.
Státní zástupce však konstatoval, že v předmětné věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněnému přisvědčil, že neexistuje přímý důkaz o tom, že nechal úvěrové dokumenty opatřit napodobeným podpisem Z. P. Z popisu skutků, pro které byl obviněný odsouzen, je však zřejmé, že jednání obviněného naplňující znaky skutkových podstat zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku nespočívalo pouze v tom, že nechal úvěrové dokumenty opatřit napodobeným podpisem Z. P. Spáchání skutků, pro něž byl obviněný stíhán, bez jakýchkoliv pochybností prokazují jak přímé důkazy (např. úvěrové dokumenty), tak i souhrn nepřímých důkazů, které vylučují pochybnost o vině obviněného a zcela jej usvědčují.
Státní zástupce následně uvedl, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku důkazy shrnul zejména v bodech 25, 26, 28, 31, 33, 38, 41, 44, 55, 56 a vyhodnotil zejména v bodech 78, 80, 81 a 110. K závěru, že obviněný nechal úvěrové dokumenty opatřit napodobeným podpisem Z. P., soud dospěl především na základě svědeckých výpovědí pracovníků ČSOB, svědecké výpovědi Z. P., znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma včetně jeho dodatku a výslechu znalkyně, a originálů příslušné úvěrové dokumentace z roku 2009 předložené poškozenou ČSOB. Z originálů úvěrové dokumentace předložené poškozenou ČSOB vzal soud za nesporné, že banka u Smlouvy o úvěru č. 0179/09/5137 ze dne 6. 2. 2009 požadovala také podpis manželky klienta Z. P., stejně tak podpis manželky klienta Z. P. jako avalisty banka požadovala u Dohody o vyplňovacím právu směnečném č. 0180/09/5137 ze dne 6. 2. 2009. Bez podpisu Z. P. by útvar správy úvěrů banky nepovolil úvěr načerpat, což plyne např. z výpovědi svědka M. K. Závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo nechal úvěrové dokumenty opatřit napodobeným podpisem Z. P., pak soud opřel také o zjištění, že obviněný v rámci předmětné úvěrové dokumentace figuruje jako výstavce směnky č. 0335137/09 v souvislosti se Smlouvou č. 0179/09/5137 ze dne 6. 2. 2009, kdy vystavil blankosměnku na řad ČSOB a.s. bez protestu. Tato blankosměnka je obviněným podepsána a taktéž v levé části směnky je jako aval za výstavce uvedena Z. P. včetně rodného čísla a bydliště. Podpis Z. P. byl přitom podle znaleckého posudku padělán. Byť soud nezjistil, zdali směnku první podepsal obviněný jako výstavce nebo neznámá žena vydávající se za Z. P. jako aval, je při obou variantách podle soudu nesporné, že to byl právě obviněný, který jako výstavce Smlouvou č. 0179/09/5137 ze dne 6. 2. 2009 podepsal včetně všech údajů vztahujících se k avalu za výstavce. V této době ale obviněný již věděl, že jeho manželka Z. P. z důvodu rozpadajícího se manželství a z důvodu zúžení společného jmění manželů odmítá jakékoliv další podpisy v souvislosti s jeho úvěry. Osoba Z. P. jako aval za výstavce tedy neměla být na směnce vůbec uvedena. Skutečnost, že Z. P. na směnce podepsané obviněným uvedena je, je jednoznačně přičitatelná obviněnému a nelze ji svalit na R. V. nebo jiného pracovníka banky. Zároveň státní zástupce uvedl, že je vyloučeno, že by skutky spáchal zaměstnanec banky R. V. motivovaný snahou zakrýt své předchozí jednání. Jedním z klíčových listinných důkazů, který obviněného usvědčuje, je totiž shora uvedená blankosměnka č. XY. Státní zástupce proto s ohledem na uvedené shrnul, že v trestní věci obviněného byl zjištěn skutkový stav věci bez jakýchkoliv pochybností, zásada presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo nebyl porušen .
K námitce stran neopatření a neprovedení obviněným navrženého důkazu státní zástupce uvedl, že tato námitka je ryze procesní povahy a nelze ji podřadit pod uplatněný dovolací důvod, týká se kategorie tzv. opomenutých důkazů. Jelikož byly přitom všechny obviněným navržené důkazy před odvolacím soudem provedeny, nelze přisvědčit námitce tzv. opomenutého důkazu.
Závěrem státní zástupce zdůraznil stejně jako odvolací soud, že soud prvního stupně realizoval dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy učiněná skutková zjištění považoval za správná, soudy důvodně shledaly naplněnými všechny znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů a jednání obviněného v návaznosti na to také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání není chybou soudů a neznačí, že jsou skutková zjištění vadná a s provedenými důkazy nesouladná, a že tak byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
Vzhledem ke všemu ve vyjádření uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož dovolání obviněného nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné než navrhované rozhodnutí v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 6 To 68/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ačkoliv obviněný v nyní posuzované věci uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v obecnosti namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jeho dovolací argumentace byla založena pouze na námitkách směřujících výlučně do oblasti skutkové a procesní. Teprve sekundárně - výlučně na základě skutkových (procesních) výhrad - vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatnil ani jeden hmotněprávní argument.
Obviněný v dovolání oběma soudům nižších stupňů v podstatě vytýkal, že nedodržely zásady zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo vycházející ze zásady presumpce neviny. Předmětné zásady se přitom vztahují k procesu dokazování a k učiněným skutkovým zjištěním, a jako takové proto ani nejsou, s ohledem na výše uvedená východiska, způsobilé naplnit uplatněný [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a ani jiný dovolací důvod.
Na tomto místě je nutno podotknout, že obviněný vznesl námitku tzv. extrémního nesouladu, přičemž v této souvislosti odkazoval na přiléhavou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu stran možného zásahu dovolacím soudem do skutkových zjištění. Nejvyšší soud však konstatuje, že napadená rozhodnutí touto vadou důkazního řízení zasažena nejsou.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud musí s ohledem na uvedené konstatovat, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál. V dovolání tvrzená pochybení Nejvyšší soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před soudem prvního stupně nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý skutkový podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil, z jakých důkazů vycházel a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. Důkazy přitom hodnotil ve shodě s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soud prvního stupně jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. To ostatně potvrdil již odvolací soud, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a tudíž shledal učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně správnými. Následně se podrobně a precizně vypořádal s námitkami obviněného stran procesu dokazování a učiněných skutkových zjištění, které obdobně obviněný uplatnil i v dovolání. Možno podotknout, že bylo odvolacím soudem rovněž doplněno dokazování o důkazy, jejichž provedení obviněný navrhoval již před soudem prvního stupně, ani tyto však nemohly podle odvolacího soudu změnit skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom i v tomto směru své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Nelze tedy obviněnému přisvědčit v tom, že by neexistoval žádný přímý důkaz a ani řada nepřímých důkazů, jež by věrohodně dosvědčovaly sled událostí naplňující objektivní stránky předmětných trestných činů, pro které byl uznán vinným.
Nejvyšší soud uvádí, že z dovolací argumentace obviněného je patrné, že se svými námitkami (stejně jako v průběhu celého řízení) snažil stěžejní důkazy, resp. jejich hodnocení soudy zpochybnit, neboť je zřejmé, že mu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nevyhovují. Za tím účelem opakovaně předkládal svou verzi skutkového děje skrze jím provedené (odlišné) hodnocení důkazů, nicméně jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, byla jeho obhajoba bezpečně vyvrácena. Pouze v krátkosti lze doplnit, že bylo objasněno a odůvodněno zcela irelevantní tvrzení obviněného, že byl dostatečně „úvěrovatelný“, a tudíž nebylo třeba podpisu Z. P., jelikož řadou důkazů bylo potvrzeno, že v daném případě tento její podpis nutný byl. Soudy také vysvětlily, jak přistupovaly k „spolupůsobení“ R. V. v této věci, tedy jaký vliv mělo jeho počínání na páchanou trestnou činnost. Bezpředmětná je proto argumentace obviněného spočívající v pokusu se vyvinit a přenést odpovědnost na R. V. (či někoho jiného působícího v bance). Obviněný stavěl svou obhajobu mj. také na tom, že rovněž jeho podpis byl na jiných příslušných dokumentech zfalšován (velmi pravděpodobně R. V.), přičemž shledal nelogickým, aby takto „zásadní podpisy na zásadních dokumentech neměly být podepsány po domluvě v termínu podpisu či kdykoliv později“ jím samotným. K tomu lze uvést snad jen tolik, že i tento postup a přístup ze strany R. V. by vypovídal o dobrých vztazích a bonitě obviněného jako klienta banky, což potvrzuje i tvrzení obviněného, že byl stran nutnosti podpisu Z. P. instruován právě R. V. tak, aby toto hodil tzv. za hlavu. Z důvodu vzájemné důvěry obviněný mohl ponechat podpis na jmenovaném, neboť jeho pravost by pravděpodobně ani nikdo neověřoval, pokud by nebyla obviněným rozporována. Tato obhajoba proto nemůže vyvrátit závěr o vině obviněného, naopak jen potvrzuje závěr soudů, že ke spáchání trestné činnosti došlo za současného porušení povinností osob(y) uvnitř banky. Nadto lze poznamenat, že je zarážející, že obviněný na jednu stranu argumentoval dobrými vztahy apod., na druhou však operoval tím, že R. V. zfalšoval jeho podpisy.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal na straně soudů nižších stupňů žádné pochybení v rámci vytýkaných vad a naopak se s jejich závěry ztotožňuje, pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající a přesvědčivé rozsudky obou soudů. Nezbývá proto než uzavřít, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a nelze v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění.
V nyní posuzované věci nelze hovořit ani o vadě důkazního řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. O případ tzv. opomenutých důkazů jde za situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zdůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování, přičemž navrhované důkazy byly následně provedeny před odvolacím soudem. Z tohoto pohledu proto nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. K hodnocení provedených důkazů je přitom příslušný soud, který důkaz provedl. Jestliže přitom postupuje v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a svůj postup v tomto směru odpovídajícím způsobem ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. odůvodní, nelze mu vytýkat, že měl důkazy hodnotit jinak či si měl opatřit další důkazy. Rozhodně se přitom z tohoto důvodu nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů.
Závěrem Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom s ohledem na výše uvedené dodrženy.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K návrhu obviněného na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že předsedou senátu soudu prvního stupně mu nebyl předložen návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na to, jak rozhodl, neshledal ani sám důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu