Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2020, sp. zn. 5 Tdo 144/2019 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.144.2019.1

sp. zn. 5 Tdo 144/2019-9366 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovoláních, která podali obvinění K. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a D. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 12/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných K. Š. a D. Š. odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 6 T 12/2009, byli obvinění K. Š. a D. Š. uznáni vinnými zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, byť to krajský soud výslovně neuvedl, zřejmě měl na mysli uvedené ustanovení ve znění účinném do 12. 8. 2017, s účinností od následujícího dne byla skutková podstata tohoto trestného činu zařazena do §255a tr. zákoníku, (dále jen „tr. zákoník“), jehož se jednáním pod body I. 1. až 7. dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za dílčí útoky popsané pod body I. 3 až 7 výroku o vině byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §255 odst. 4 a §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil každému z obviněných trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let, přičemž za dílčí útoky pod body I. 1. a 2. nebyl obviněným ukládán trest podle §227 tr. řádu. Krajský soud dále pod bodem II. výroku o vině rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby ze skutku, jímž se měli dopustit trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2007, přičemž tento zákon pozbyl platnosti dne 31. 12. 2009 (dále jen „ tr. zákon“), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Na podkladě odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné K. Š. a D. Š. pod body 1. až 7. výroku o vině uznal vinnými pokračujícím trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona. Za jednání pod body 1. a 2. výroku o vině soud trest podle §227 tr. řádu neuložil, za dílčí útoky pod body 3. až 7. výroku o vině každému z obviněných uložil podle §128 odst. 2 a §53 odst. 1, 3 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč a pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl podle §256 tr. řádu. 3. Skutek, jímž měli obvinění K. Š. a D. Š. spáchat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona, spočíval stručně uvedeno v tom, že obvinění v úmyslu z obchodních společností D., IČ: XY (dále též „D.“), A., IČ: XY (dále též „A.“), F., IČ: XY (dále též „F.“), a A., IČ: XY (dále též „A.“), jež tvořily ekonomicky spjatou skupinu E., jež se nacházela v hlubokém ekonomickém propadu, vyvést majetek a fungující podnikání, stávající majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech, uskutečnili majetkové transakce mezi níže uvedenými obchodními společnostmi, jež měly stejný předmět činnosti a v jejichž orgánech vždy působili oba obvinění, a to konkrétně: 1) dne 30. 6. 2000 uzavřeli v XY kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující I., IČ: XY (dále též „I.“), na jejímž základě byly prodány nemovitosti specifikované ve výroku o vině nejprve za kupní cenu ve výši 8 280 000 Kč, po změně dodatkem ze dne 17. 11. 2000 za kupní cenu 57 800 000 Kč, jež byla dne 24. 11. 2000 započtena proti pohledávce I., získanou smlouvou o postoupení pohledávek za obchodní společností D., v objemu 65 642 134,64 Kč, uzavřenou dne 8. 8. 2000 mezi I., jako postupníkem a F., jako postupitelem, 2) dne 29. 12. 2000 uzavřeli v XY kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující F., na jejímž základě byl prodán soubor strojů, zařízení, dopravních prostředků, inventář a drobný majetek za kupní cenu 9 059 641,90 Kč, jež měla být uhrazena částečným zápočtem kupní ceny proti pohledávce obchodní společnosti F., za obchodní společností D., kterou vytvořili účtováním úroků z půjček, jež F., poskytla D., v letech 1996 až 1998, čímž zbavili obchodní společnost D., majetku sloužícího k jedinému fungujícímu podnikání, včetně autosalonu se servisem, a v důsledku toho jí bylo znemožněno podnikání, 3) dne 30. 6. 2000 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající A., a kupující I., na jejímž základě byla prodána nemovitost specifikovaná v popisu skutku výroku o vině za kupní cenu 1 100 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, 4) dne 30. 6. 2000 uzavřeli v XY tři kupní smlouvy mezi prodávající F., a kupující I., jednalo se o: a) kupní smlouvu, na jejímž základě byly prodány nemovitosti specifikované ve výroku o vině za kupní cenu 350 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, b) kupní smlouvu, na jejímž základě byly prodány nemovitosti blíže popsané ve výroku o vině za kupní cenu 930 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, avšak obvyklá cena nemovitostí v době prodeje činila 3 989 000 Kč a kupující obchodní společnost tak získala neoprávněný majetkový prospěch ve výši nejméně 3 059 000 Kč, c) kupní smlouvu, na jejímž základě byly prodány ideální podíly nemovitostí označených ve výroku o vině za kupní cenu 30 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, čímž zbavili F., pozemků nacházejících se v prostoru před autosalonem a benzínovou stanicí, pozemků částečně určených k výstavbě a obslužnou komunikaci vedoucí mj. přes objekt autosalonu a čerpací stanici, které nemohly být dále využity k podnikání obchodní společnosti F., 5) dne 30. 6. 2000 v XY uzavřeli dvě kupní smlouvy mezi prodávající A., a kupující I., jednalo se o: a) kupní smlouvu, jíž byly prodány nemovitosti specifikované ve výroku o vině za kupní cenu 11 600 000 Kč uhrazenou vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, b) kupní smlouvu, jíž byly prodány nemovitosti popsané ve výroku o vině za kupní cenu 100 000 Kč uhrazené vlastní směnkou se splatností do 31. 12. 2001, čímž byla A., zbavena majetku sloužícího k podnikání a možnosti provozovat autosalon se servisem v XY a nemohla dostavět a provozovat činnost autosalonu v XY, 6) dne 2. 10. 2000 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující F., na jejímž základě byly prodány skladové zásoby, zásoby náhradních dílů, servisní materiál za kupní cenu 7 238 947,26 Kč včetně 22 % DPH, jež měla být uhrazena zápočtem kupní ceny proti pohledávce obchodní společnosti F., za obchodní společností D., 7) dne 2. 1. 2001 v XY uzavřeli kupní smlouvu mezi prodávající D., a kupující D., IČ: XY (dále někdy též jako „D."), na jejímž základě byly prodány zásoby skladů č. 10, 11, 12, 15, 19, 20, 21, 23, 30, 01 za kupní cenu 2 728 014,45 Kč včetně 22 % DPH, čímž podnikatelský subjekt E. zbavili majetku sloužícího k jedinému fungujícímu podnikání, tím samotné podnikání znemožnili a v důsledku tak zabránili těmto subjektům v možnosti plnit jejich stávající závazky, a vyvedený majetek nadále užívali k podnikání ve svých závazky nezatížených obchodních společnostech I., a D., a takto I., opatřili prospěch ve výši 3 059 000 Kč. II. Dovolání a) Lhůty pro podání dovolání 4. Obvinění K. Š. a D. Š. podali dne 17. 12. 2018 proti citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím společného obhájce JUDr. Josefa Šlerky dovolání, která opřeli shodně o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná současně téhož dne předložila prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence další podání nazvané dovolání, v němž označila jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dále též důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a h) tr. řádu. Pokud se týká otázky dodržení dvouměsíční lhůty pro podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu, lze uvést následující okolnosti rozhodné pro její zodpovězení. Obviněnému K. Š. byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 21. 11. 2018 a jeho obhájci JUDr. Josefu Šlerkovi dne 18. 10. 2018 (srov. č. l. 8720 tr. spisu). Tento obviněný tedy podal své dovolání včas, neboť mu dovolací lhůta s ohledem na ustanovení §265e odst. 2 tr. řádu uplynula až dne 21. 1. 2019. Obviněná D. Š. převzala rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, dne 31. 10. 2018 (srov. také č. l. 8720 tr. spisu) a v den vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně byla zastoupená výhradně obhájcem JUDr. Josefem Šlerkou, jemuž bylo dovoláními napadené rozhodnutí doručeno dne 18. 10. 2018 (č. l. 8720 tr. spisu). Obhájci Mgr. Jiřímu Šlencovi udělila obviněná plnou moc k podání dovolání v její trestní věci až po vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem dne 12. 12. 2018 (srov. č. l. 8960 tr. spisu), a proto se při počítání dvouměsíční lhůty k podání dovolání případné doručení tomuto obhájci nezohledňuje. Podle pravidel pro počítání počátku a konce dvouměsíční lhůty pro podání dovolání uvedených v §265e odst. 1 tr. řádu tedy tato lhůta u obviněné D. Š. uplynula dne 31. 12. 2018, jakákoli následná podání pozměňující důvody a rozsah původního dovolání anebo doplňující argumenty k již uplatněným důvodům dovolání nelze považovat za včasně uplatněná. Jestliže tedy po tomto datu obviněná ještě opakovaně prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence doplnila své dovolání podáními ze dne 20. 2. 2019 ( úvodní strana doplnění dovolání obsahuje písařskou chybu v datu: namísto roku 2019 je uveden rok 2018, avšak vzhledem k tomu, že je doplňováno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2018, logicky dovolání a jeho doplnění mu nemohla předcházet ), ze dne 26. 7. 2019, ze dne 30. 1. 2020 a ze dne 19. 6. 2020, pak všechna doplnění dovolání byla podána po uplynutí lhůty pro podání dovolání, jež u obviněné uplynula ke dni 31. 12. 2018. Jak již bylo v krátkosti uvedeno shora, veškeré modifikace podaného dovolání je obviněný oprávněn činit výhradně ve dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po jejím uplynutí nemají právní význam a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nepřihlížel k dovolacím námitkám, které obviněná uplatnila v celkem čtyřech podáních, jimiž po uplynutí dovolací lhůty doplnila své dovolání. b) Společná dovolání obou obviněných 5. Oba obvinění podali prostřednictvím společného obhájce JUDr. Josefa Šlerky dovolání vypracované dne 17. 12. 2018 v jednom podání a uplatnili v něm zcela shodné výhrady ve vztahu ke každému z nich. Proto je bude Nejvyšší soud reprodukovat společně jako dvě shodná dovolání s totožnými námitkami, resp. u obviněné D. Š. jde o doplnění dovolání, neboť před tímto podáním sepsala dne 14. 12. 2018 dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence. Jeho obsah bude reprodukován v následující části tohoto usnesení. Obvinění napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu jeho výroku o vině i o trestu. Úvodem oba obvinění konstatovali, že skutek byl „uměle rozdělen“, trvali na posuzování jejich stíhaného jednání jako celku, neboť se jednalo o transakce v rámci jejich podnikatelské činnosti, kdy na sebe jednotlivé úkony navazují a mají nepopiratelnou souvislost. V souvislosti s tím pak zpochybnili znak úkoru u obchodní společnosti F., jež sice pod bodem I. 4. b) výroku o vině měla nevýhodně prodat nemovitosti pod cenou a přijít tak o zhruba 3 mil. Kč, avšak současně pod bodem I. 2. výroku o vině tatáž obchodní společnost koupila výhodně od D., movitý majetek za více jak 9 mil. Kč. Při porovnání peněžních hodnot vydaných a přijatých obchodní společností F., je proto zjevné, že jí jakýkoli úkor nevznikl. K tomu dále obvinění zpochybnili závěry znaleckého posudku č. 4740-15-2015, který vypracoval znalecký ústav Česká znalecká, a. s., a z něhož vyplývá, že obvyklá cena nemovitostí prodaných obchodní společností F., pod bodem I. 4. b) výroku o vině dosahovala částky 3 989 000 Kč. Jako přílohu k dovolání poskytli znalecký posudek č. 1059/121/2018 ze dne 5. 12. 2018 vypracovaný znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., podle něhož se obvyklá cena stejných nemovitostí pohybovala od 151 612 Kč do 818 553 Kč. 6. V důsledku vystupování obchodní společnosti F., jak na straně jedné ze čtyř obchodních společností, z nichž měl být majetek vyváděn, tak na straně obchodních společností, do nichž byl převáděn, byli dovolatelé přesvědčeni o vyloučení existence úmyslu ochránit majetek před hrozícím konkursem, jak údajně obviněným vrchní soud kladl za vinu, když pod jiným bodem výroku o vině měl být majetek vložen do F., tedy opět do obchodní společnosti ohrožené konkursním řízením. V krátkosti obvinění vznesli pochyby o zachování totožnosti skutku, pokud odvolací soud v nově formulovaném popisu skutku použil pojmu „ekonomicky spjatá skupina E.“, který zákon nezná. 7. Další výhrady obviněných směřovaly proti popisu skutku ve výroku o vině, a to k vyjádření znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zákona, kterým je mj. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (též tzv. druhý úmysl, obmysl nebo dolus coloratus). Podle jejich názoru je na straně 1 rozsudku tvrzen úmysl vyvést majetek a fungující podnikání z obchodních společností, naproti tomu na straně 7 téhož rozsudku již „koresponduje se zákonem“ (zřejmě měli obvinění na mysli úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu a prospěch). Protože žaloba ani soud neformulovali tento druhý úmysl jasně a srozumitelně, nemohli obvinění vést účinně svou obhajobu. Za celou dobu trestního řízení bylo orgány činnými v trestním řízení formulováno 14 různých úmyslů, jimiž měli být vedeni při uzavírání předmětných shodných kupních smluv, jež navíc byly sjednány téměř v jeden okamžik dne 30. 6. 2000. Tato skutečnost podle obviněných spíše svědčí o tom, že byli vedeni jednotným úmyslem. 8. Obvinění také odmítli zjištění soudů, podle něhož uzavřeli ve výroku o vině specifikované smlouvy na úkor více z dotčených obchodních společností, s tím, že to byli pouze oni dva, kdo vždy vystupoval jako statutární orgán ve všech zúčastněných obchodních společnostech, tudíž také pouze oni na úkor sebe samých mohli získat pro sebe prospěch velkého rozsahu. Podle jejich přesvědčení proto není zřejmé, kdo byl v takovém vztahu poškozeným. V souvislosti s pochybnostmi osoby poškozené kromě obviněných, měly soudy zvážit míru společenské škodlivosti, resp. společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání, jímž na jedné straně poškozovali a na straně druhé zvýhodňovali jen sami sebe. Podle obviněných za takového skutkového stavu společenská nebezpečnost činu scházela a žalované jednání nemělo být posouzeno jako trestné. Proti naplnění materiální stránky trestného činu obvinění brojili i z jiného důvodu. Ačkoli odvolací soud připustil neobvyklé okolnosti charakterizované především krachem IPB banky, a. s., a následnými soudními spory mezi původními obchodními partnery (Ch., a obchodními společnostmi ovládanými obviněnými), nebral soud na tuto významnou okolnost žádný zřetel při hodnocení materiální stránky trestného činu. 9. Své další výhrady obvinění směřovali proti té části odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v níž soud vyjádřil názor o úmyslu obviněných vyvést majetek bez vlivu majoritního akcionáře a obchodního partnera Ch. Důrazně popřeli, že by se obchodní společnost Ch., vůbec stala akcionářem obchodní společnosti D., jak předpokládal soud druhého stupně. Poukázali na notářský zápis sepsaný JUDr. Miloslavem Marcalíkem dne 24. 11. 2000, č. NZ 403/2000, N 435/2000, na jehož straně 2 jsou vyjmenováni K. Š., D. Š. a D., jako akcionáři držící 100 % akcií D. Odvolací soud vycházel ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 14. 4. 1999, jež však obsahovala odkládací podmínku, která nebyla naplněna, a tudíž se smlouva podle dovolatelů nikdy nestala účinnou. Odvolací soud se rovněž opřel o usnesení „Krajského soudu“ (neuvedli kterého) ze dne 4. 2. 2002, č. j. 50 Cm 10/2001 a notářský zápis z 8. 3. 2002, N 260/2002, NZ 252/2002, jež ale nejsou součástí trestního spisu a nikdy nebyly provedeny jako důkaz v trestním řízení, dále pak o žádost obviněného K. Š. o souhlas banky s rubopisem akcií ze dne 26. 4. 1999 a výpovědi svědků A. Ch., J. B. a A. P., které však obvinění považovali za nedostatečné k prokázání vlastnictví akcií. O takové skutečnosti podle nich nejlépe svědčí zápis v seznamu akcionářů, popřípadě žádost o takový zápis. Vzhledem k tomu, že obvinění trvají na svém tvrzení, že se tedy obchodní společnost Ch., nikdy nestala akcionářem D., nemohly kupní smlouvy uvedené ve výroku o vině být uzavřeny na její úkor. Připojili také poznámku, že teoreticky by úkorné jednání v neprospěch Ch., mohlo být spatřováno pouze pod body I. 1), 2), 6), 7) výroku o vině, protože pouze v těchto bodech se jednalo o prodeje majetku obchodní společnosti D. 10. Dovolatelé rovněž stručně podotkli, že obchodní společnosti, které si podle soudů obou stupňů měly navzájem konkurovat, sice měly stejný předmět podnikání, což však neznamená reálnou konkurenci na trhu. Soudy se otázce skutečného konkurenčního vztahu mezi nimi nezabývaly, stejně jako tím, zda, jak a k čemu byl převáděný majetek využíván. 11. Protože skutková podstata podle §128 tr. zákona ( obvinění ji v dovolání citovali bez příslušného odstavce ) předpokládala znalost určité neveřejné informace, jejíž zveřejnění by podstatně ovlivnilo rozhodování v obchodním styku, obvinění dále vytkli soudům, že neoznačily konkrétní informaci, o niž mělo jít v posuzované věci. Obvinění se domnívali, že jedinou takovou informací mohla být hrozba budoucího konkursu, o níž však věděla obchodní společnost Ch., jež také podávala jednotlivé návrhy na prohlášení konkursu na majetek obchodních společností ovládaných obviněnými. 12. Následně obvinění ve svém dovolání vysvětlovali okolnosti podání návrhů na konkurs na majetek jejich obchodních společností F., a D. Oba návrhy na prohlášení konkursu na majetek F., (k prohlášení došlo ve dnech 1. 11. 2001 a 22. 5. 2002, první návrh byl sepsán již 5. 6. 2001 a podán až 18. 9. 2001) nikdy nenabyly právní moci, kromě navrhovatele Ch., svou pohledávku totiž nepřihlásil žádný věřitel z obchodního styku obou obchodních společností. Přesto vrchní soud zaujal názor o předlužení této obchodní společnosti k 30. 6. 2000 a zcela nelogicky pak 29. 12. 2000 na tuto předluženou obchodní společnost měl být vyveden majetek z D., aby byl zachráněn před konkursem hrozícím této prodávající obchodní společnosti. Konkursní návrh na majetek obchodní společnosti D., sepsal navrhovatel Ch., dne 19. 2. 2001, podal jej dne 19. 3. 2001 a samotný konkurs na majetek F., byl prohlášen dne 9. 5. 2001. Časové prodlevy mezi sepsáním uvedených konkursních návrhů a jejich podáním, jakož i prodlevy mezi konkursními návrhy na tyto obchodní společnosti ovládané obviněnými, chápali oba jako jistou taktiku navrhovatele konkursů, který činil kroky k ovládnutí obchodní společnosti D., a hrozící konkurs měl představovat formu nátlaku na obviněné, kteří však odmítli převést bezúplatně jimi ovládané obchodní společnosti na Ch., a ten proto začal podávat návrhy na prohlášení konkursu na majetek těchto obchodních společností. Podobný postup použil údajně Ch., také při ovládnutí obchodní společnosti A., v XY. Obvinění považovali návrhy za neoprávněné (což vyplývá také z jejich zamítnutí soudy, případně ze zrušení zahájeného konkursního řízení na majetek D.), konkursním návrhům se obvinění bránili před soudem, což jim ztěžovala mj. i „personální unie“ A. Ch. a tehdejšího správce konkursní podstaty D., D. T. Prvotním zájmem obchodní společnosti Ch., bylo nikoli uspokojit své pohledávky, ale převést majetek obviněných na sebe. Rovněž se obvinění ohradili proti výtce odvolacího soudu, že neřešili nastalou situaci legálně. Převáděli totiž nemovitý majetek obchodních společností včetně zástavních práv na nich váznoucích, kupující I., výslovně přistoupila k zástavním právům váznoucím na nemovitostech. Naopak obchodní společnost Ch., chtěla převzít obchodní společnosti ovládané obviněnými, avšak nehodlala již převzít také závazky z úvěrů poskytnutých jim IPB bankou, a. s. V důsledku celkových tíživých okolností v daném období na skutek obviněných dopadal hmotněprávní institut krajní nouze. Jednalo se v podstatě o vyřizování obchodního sporu, jež nemělo být vůbec přesunuto do trestní oblasti. 13. Nesprávně měl vrchní soud podle obviněných posoudit také naplnění znaku skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona spočívajícího v opatření sobě nebo jinému prospěch či výhodu. Pokud jim bylo vytýkáno, že u dílčího útoku pod bodem I. 1) výroku o vině zatížili prodávající D., platbou daně z převodu nemovitostí (pozn. Nejvyššího soudu: od r. 2014 se jedná o daň z nabytí nemovitých věcí) , nepovažovali zákonnou povinnost za trestné jednání a ani v závazku hradit měsíční nájemné nespatřovali újmu, neboť na druhou stranu byla D., ušetřena budoucích výdajů na údržbu nemovitostí. Tímto a také dílčím útokem pod bodem I. 2) výroku o vině měli obvinění znemožnit podnikání obchodní společnosti D., tím, že ji zbavili majetku sloužícího k jedinému fungujícímu podnikání (včetně autosalonu se servisem), jež však ve skutečnosti mohlo být provozováno i nadále. K tomu následně také došlo dne 1. 4. 2008, kdy Ch., zahájila provoz autosalonu se servisem Ford v XY. V rozhodné době byla jediná licence pro značku Ford v Královéhradeckém kraji udělena obchodní společnosti D. Pokud se týká nemovitosti převedené pod bodem I. 3) výroku o vině z A., nebylo, podobně jako u dalších prodávajících obchodních společností, zkoumáno, zda tento pozemek byl opravdu využíván k podnikání obchodní společnosti A., popřípadě zda vůbec provozovala nějakou podnikatelskou činnost. Obdobně pod bodem I. 4) výroku o vině nebylo zkoumáno, jakým způsobem měli v úmyslu naložit s pozemky v blízkosti autosalonu a benzínové stanice, přesto soud naznal, že F., nemohla nadále tyto pozemky využít ke svému podnikání. Také obchodní společnost A., pod bodem I. 5) výroku o vině měla být zbavena majetku sloužícího k jejímu podnikání, a to provozování autosalonu se servisem v XY a provozování autosalonu v XY, který ovšem musel být nejprve dostavěn. Podnikatelský subjekt E. ( obvinění ho v dovolání zjevně omylem nazvali chybně „E.“ ), o němž je podle dovolatelů zmínka pod body I. 6) a 7) výroku o vině, nemá právní subjektivitu, a proto ani nemohl být zbaven jakéhokoli majetku, a jestliže byly zcizovány skladové zásoby, jedná se o běžné obchodní operace, jež nemají dopad na podnikání prodávajícího subjektu. 14. V dalších podrobnostech obvinění odkázali na námitky, které uplatnili ve svých odvoláních založených ve svazku č. 33 tr. spisu, s nimiž se podle jejich názoru Vrchní soud v Praze dostatečně nevypořádal. 15. V závěru svých dovolacích námitek obvinění napadli také způsob zjištění ekonomické situace obchodní společnosti D., jejíž zahraniční účty a licence nebyly zohledněny a na jejíž majetek byl konkurs prohlášen až rok od zcizení majetku, a dále způsob ocenění převáděného majetku z jednotlivých obchodních společností. Se závěry, k nimž dospěla Česká znalecká, a. s., obvinění nesouhlasili a naopak prosazovali závěry uvedené v jimi opatřeném znaleckém posudku zpracovaném Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., který však odvolací soud odmítl provést v trestním řízení jako důkaz. Postup soudu obvinění zpochybnili, správně měl vrchní soud znalecký posudek provést jako důkaz a teprve poté o něm rozhodnout. Chybou bylo také označení znalce JUDr. et Ing. Lukáše Křístka za nekompetentního z důvodu, že jeho oborem je oceňování nepeněžitých vkladů, neboť podle obchodního zákoníku takový obor zahrnuje také oceňování nemovitostí. S takovým přístupem by bylo namístě za nekompetentního uznat také znalce Ing. Vítězslava Hálka ze znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., jenž také nemá jako předmět znalecké činnosti oceňování nemovitostí. Odmítnutím znaleckého posudku č. 1015/77/2018 z 3. 8. 2018 vrchní soud porušil právo obviněných na spravedlivý proces. Byť obvinění připustili oprávněnost soudu považovat jimi předložený znalecký posudek za nestandardní, když zejména hodnotil znalecký posudek České znalecké, a. s., byli však přesvědčeni o nezbytnosti dokumentovat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku opatřeného orgány činnými v trestním řízení a tím dosáhnout nápravy, neboť je pro trestní řízení zásadní, aby soud čerpal odborné znalosti z bezvadného znaleckého posudku. Dovolatelé přiložili k dovolání dodatek ke znaleckému posudku ze dne 3. 8. 2018, který znalecký ústav Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., vypracoval dne 5. 12. 2018 pod č. 1059/121/2018. Předmětem jeho zkoumání bylo ocenění nemovitostí převáděných dne 30. 6. 2000 pod bodem I. 4) b) výroku o vině a výsledná obvyklá cena činila k 30. 6. 2000 podle uvedeného znaleckého posudku 151 612 Kč až 818 553 Kč. Protože nemovitosti byly prodány za 930 000 Kč, tedy za nikoli podhodnocenou ale naopak vyšší než obvyklou cenu, nemohl kupující I., dosáhnout prospěchu, jak shledal vrchní soud. 16. Vzhledem k uvedeným důvodům obvinění K. Š. a D. Š. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu dovoláními napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, za něž označili příkladem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně, ačkoli se nejedná o rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout ( pozn. Nejvyššího soudu: při navrhovaném zrušení rozsudku soudu prvního stupně by však správně připadalo v úvahu přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové ). c) Samostatné dovolání obviněné 17. Obviněná D. Š. byla v dovolacím řízení zastoupená dále také obhájcem Mgr. Jiřím Šlencem, jehož prostřednictvím podala v zákonné dvouměsíční lhůtě již avizované dovolání. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla v celém rozsahu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, na str. 43 textu dovolání uplatnila ještě dovolací důvod uvedený pod písm. e) téhož ustanovení. Současně v úvodu podání stručně zmínila porušení svých základních práv, konkrétně označila pouze právo na rovnost účastníků řízení, jež musí být chráněna v rámci všech řízení o opravných prostředcích. Dále uplatnila procesní námitky a požádala o extenzivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je možné vytýkat extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a požádala o přerušení dovolacího řízení do doby rozhodnutí o stížnosti na znalecký posudek zpracovatele Česká znalecká, a. s., č. 4740-15-2015 ze dne 25. 2. 2015, kterou podala na Ministerstvo spravedlnosti České republiky. 18. Výhrady obviněné jsou velmi rozsáhlé, často jsou citována konkrétní soudní rozhodnutí, jimiž se obviněná snažila podpořit svou vlastní argumentaci proti správnosti napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud ve stručnosti shrne zásadní námitky obviněné, jak je podřadila pod jednotlivé dovolací důvody. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] spatřuje obviněná v tom, že skutkem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vrchního soudu nebyl spáchán žádný trestný čin, a to ze dvou zásadních důvodů. Jednak všechny majetkové dispozice byly uskutečněny v rámci skupiny obchodních společností vlastněných obviněnými a jednak nebyl v důsledku prodeje majetku poškozen jakýkoli věřitel. S absencí úmyslu poškodit věřitele se soud druhého stupně ztotožnil, ale opomenul zabývat se námitkou majetkové propojenosti obchodních společností, mezi nimiž byl převáděn majetek, čímž bylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces a takový postup byl i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09. Vrchní soud rovněž opomenul důkazy prokazující vlastnický vztah obviněných k jednotlivým obchodním společnostem, jejichž provedení obviněná navrhovala a jež se nachází na č. l. 8378 až 8425 tr. spisu, a dále důkazy, jež sice byly provedeny u hlavního líčení dne 4. 10. 2016, jsou založeny na č. l. 3496 až 3503 tr. spisu, ale vrchní soud je žádným způsobem nezohlednil. Za rozpor mezi výrokem o vině a jeho odůvodněním obviněná považovala tu část odůvodnění v bodě 24. napadeného rozsudku, v němž soud konstatuje majetkovou a personální propojenost obchodních společností tvořících ekonomicky spjatou skupinu, kterou měli oba obvinění ovládat, stejně jako obchodní společnost mimo tuto skupinu, na niž byl převáděn majetek. Toto pochybení obviněná připisovala faktu, že od počátku byla konstrukce skutku stavěna na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele. Na podporu svých tvrzení o vlastnictví obchodních společností D., A., F., A., I., a D., obviněná odkázala na obsah sbírky listin, zejména na jednotlivé notářské zápisy a ohledně D., na společenskou smlouvu o jejím založení. Za další listiny, jejichž provedení jako důkazu obviněná navrhovala, avšak soudem nebyly bez řádného zdůvodnění akceptovány, čímž se stal rozsudek v této části nepřezkoumatelným a protiústavním, obviněná vyjmenovala usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004, rozsudek č. j. 6 T 12/2009-6988 ze dne 14. 12. 2017, hlasový záznam odůvodnění vyhlášení citovaného rozsudku v čase 33:45 až 46:59, článek dostupný na http://trestni.juristic.cz/484683/clanek/trz.html a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09. Všechny uvedené listiny měly podle názoru obviněné dokazovat, že dotčené obchodní společnosti tvořily koncern a obvinění je ovládali, což orgány činné v trestním řízení mohly nejpozději od zahájení trestního stíhání dne 16. 3. 2004 zjistit a vlastně sám policejní komisař to tvrdil v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004. Dále měly prokazovat, že trestní stíhání je od počátku zmatečné, žádný věřitel nebyl poškozen a že obchodní společnosti tvořící koncern si navzájem nekonkurují. 19. K námitce tzv. opomenutých důkazů se obviněná ještě podrobněji vyjádřila pod bodem 17. svého dovolání, obsáhle citovala z judikatury Ústavního soudu, s níž byl podle jejího názoru v rozporu přístup soudu prvního stupně, který nevyložil důvody, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné, nevěrohodné či pochybné, ale i postup soudu druhého stupně, pokud se s tímto hodnocením ztotožnil. Soud prvního stupně přitom bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl zejména návrhy obhajoby na výslech R. K., hlavního zpracovatele znaleckého posudku, a vyšetřujícího komisaře, dále návrhy na provedení listinných důkazů, a to účtů obchodní společnosti D., vyúčtování znalečného č. 5Z4740/17, revizního znaleckého posudku, spis SPOK, č. j. OKH-343/1-2/2001, expozitura Praha, Středočeský kraj, smlouvu ze dne 19. 5. 1999 uzavřenou mezi Ch., a IPB, a. s. Rovněž podání předložená obhajobou v průběhu hlavního líčení v letech 2016 až 2017 zůstala opomenuta, a to jak krajským, tak vrchním soudem, jemuž byly připomenuty v kapitole 13. jejího odvolání. Následně obviněná uvedla výčet důkazů sice provedených v hlavním líčení, i přesto však opomenutých, neboť byly soudy pouze bez dalšího vyjmenovány, nikoli však rozvedeny a hodnoceny. Jednalo se o projekt sloučení a usnesení ze dne 16. 3. 2007, č. j. PVC-259/TČ-84/2005, založené na č. l. 3496 a násl. tr. spisu, jímž bylo odloženo trestní stíhání obviněných z trestného činu týkající se prodeje akcií obchodních společností D., A., F., A., I.Opakovaně obviněná citovala nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09, v němž Ústavní soud zdůraznil nutnost hodnotit veškeré skutečnosti, jež vyjdou v trestním řízení najevo včetně vlastnické struktury obchodních společností, a to zejména s ohledem na nutnost vyhnout se zbytečné kriminalizaci čistě obchodních jednání. Tutéž okolnost vyslovil Ústavní soud také ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10. O porušení práva obviněných na spravedlivý proces tak obviněná neměla pochyb. Fakt, že obvinění vlastnili všechny zainteresované obchodní společnosti, podle ní vedl také k tomu, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona, a to jednání ve vlastní prospěch, popřípadě ve prospěch jiného, se zneužitím postavení ve dvou či více ekonomických subjektech. V podstatě obvinění jednáním, které je jim kladeno za vinu, měli znevýhodňovat i zvýhodňovat sami sebe, k faktickému selftradingu tedy nedošlo. 20. Pokud vrchní soud formuloval důvody pro odmítnutí provést obhajobou navrhované důkazy v tom smyslu, že by hrozilo neopodstatněné protahování trestního řízení, jednal protiústavně, resp. narušoval právo obviněné na spravedlivý proces. V tu dobu již trestní řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu (14 let), obvinění k prodlužování řízení nepřispěli a argumentace délkou řízení pro zamítnutí provedení dalších důkazů v podstatě znamenala, že obviněným byly časové průtahy přičítány k tíži. 21. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná podřadila také námitku proti porušení principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání ve smyslu §254 odst. 1 tr. řádu. Uvedený princip zavedla tzv. velká novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. a zdůraznil ho i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, a ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 670/2016. Porušení principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání spočívalo v tom, že vrchní soud se s námitkami obhajoby z listin založených na č. l. 7185 až 8278 tr. spisu vypořádal nekonkrétně, neformálně a obecnými frázemi, obviněná citovala doslova bod 10. na str. 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tento soud v podstatě „en bloc“ z nespecifikovaných důvodů, tedy s prvky libovůle, odmítl odvolací argumentaci, čímž porušil právo obviněných na spravedlivý proces a dal podklad pro podezření na podjatost celého senátu. Zároveň obviněná poukázala na nepřezkoumatelnost takového způsobu odůvodnění rozhodnutí, z něhož není ani patrno, jaké výhrady byly obhajobou proti rozsudku soudu prvního stupně uplatněny, natož jak se s nimi soud vypořádal, pokud avizoval zabývat se pouze relevantními námitkami, aniž by však vysvětlil (ne)relevantnosti jednotlivých výtek. 22. Jiné ustanovení trestního řádu, jež bylo podle obviněné postupem vrchního soudu porušeno, je ustanovení §260 tr. řádu, podle něhož nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Za neodstranitelnou vadu řízení obviněná považovala skutečnost, že ona ani spoluobviněný nebyli vyzváni k účasti na žádném z osmi místních šetřeních zpracovatele znaleckého posudku č. 4740-15-2015 (znalecký ústav Česká znalecká, a. s.), o čemž obhajoba informovala vrchní soud písemně dne 1. 8. 2018. Obviněným a jejich obhájcům byla odňata možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu a k získávání podkladů pro znalecký posudek na místě. Takové pochybení je Ústavním soudem považováno za porušení zákazu libovůle a práva na spravedlivý proces stanovených v čl. 2 odst. 2, resp. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07, uveřejněný pod č. 173 ve svazku 51 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Pokud obviněná navrhovala vyslechnout R. K., který měl za znalecký ústav provádět všechna místní šetření, jednalo se o další opomenutý důkaz, neboť soud takový návrh odmítl. K nerespektování práva obviněné na spravedlivý proces současně došlo také porušením ustanovení §220 odst. 2 tr. řádu, jež stanoví, že soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen k těm skutečnostem, jež byly probrány v hlavním líčení, a smí se opírat jen o ty důkazy, které strany předložily a provedly, popřípadě které sám doplnil. Vrchní soud však v rozporu s tím dospěl ke svým skutkovým závěrům jednak na podkladě důkazů, které nejsou součástí trestního spisu [usnesení Krajského soudu ( obviněná jej místně nespecifikovala, pravděpodobně však šlo o Krajský soud v Hradci Králové ) ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, o zmocnění akcionáře Ch., ke svolání mimořádné valné hromady obchodní společnosti D., a notářský zápis ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, sepsaný notářkou JUDr. Danielou Jarošovou o konání mimořádné valné hromady], což vyplývá z bodu 24. odůvodnění rozsudku, a dále také na podkladě důkazů, které nebyly v hlavním líčení provedeny, ačkoli jsou založeny v trestním spise (žádost spoluobviněného K. Š. o souhlas banky s rubopisem akcií D., ze dne 26. 4. 1999), jak je opět patrno z bodu 24. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. K uvedeným listinným důkazům se obviněná nemohla vyjádřit, byla tak opakovaně zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, což není tolerováno Ústavním ani Nejvyšším soudem (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1762/2016). V této souvislosti obviněná vyjádřila podezření na možné spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 tr. zákoníku, protože není jasné, jakým způsobem se listiny, jež nejsou obsahem spisového materiálu, mohly dostat do dispozice senátu vrchního soudu. 23. V bodě 24. odůvodnění svého rozsudku se podle obviněné vrchní soud dopustil další nesprávnosti, jestliže skutkový závěr, že obchodní společnost Ch., byla akcionářem D., podpořil pouhým výčtem důkazů a rezignoval na rozvedení právních úvah, jež ho ke skutkovému závěru vedly, jak by odpovídalo ustanovení §134 odst. 2 písm. c), d) tr. řádu. Navíc obviněná považovala důkazy, jež měly být podkladem pro zjištění vlastnictví většiny akcií D., obchodní společností Ch., za nedostatečné. Podle tehdy platného znění zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (tj. do 31. 12. 2000, kdy začala platit novelizace provedená zákonem č. 370/2000 Sb.), (dále jen „ObchZ“), který byl 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutné k platnému převodu akcií na jméno doložit existenci následujících skutečností: žádost o souhlas s převodem zastavených cenných papírů adresovanou zástavnímu věřiteli, souhlas zástavního věřitele s převodem cenných papírů, smlouvu o prodeji cenných papírů, zaplacení kupní ceny, rubopis (indosament) cenných papírů, předání cenných papírů, oznámení o změnách vlastnictví cenných papírů akciové obchodní společnosti novým akcionářem, zápis změn v seznamu akcionářů. Obviněná citovala z literatury k ustanovení §156 odst. 6 ObchZ, že obchodní zákoník podmiňuje účinnost převodu akcie na jméno ve vztahu ke společnosti zápisem změny do seznamu akcionářů, přičemž takový zápis musí být proveden bez zbytečného odkladu poté, co společnosti bude taková změna prokázána. K tomu dále odkázala na ustanovení §156 odst. 3 ObchZ, podle něhož práva spojená s akcií na jméno byla oprávněna ve vztahu ke společnosti vykonávat osoba uvedená v seznamu akcionářů. Kromě toho byla obviněná přesvědčena, že skutkový závěr soudu o vlastnictví akcií obchodní společností Ch., je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť výše uvedené skutečnosti nutné pro řádný převod akcií nebyly prokázány a ze sbírky listin obchodní společnosti D., je patrno, že dne 24. 11. 2000 byl notářem JUDr. Miloslavem Marcalíkem sepsán notářský zápis č. NZ 403/2000, N 435/2000, v němž jsou za akcionáře účastnící se valné hromady označeni K. Š. (312 akcií), D. Š. (312 akcií) a obchodní společnost D., (1 akcie). V důsledku naznačených rozporů tak vznikly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. 24. Nesprávnost v postupu vrchního soudu obviněná spatřovala také v tom, že po zrušení odvoláními napadeného rozsudku věc nevrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Takto měl rozhodnout s ohledem na nové důkazy navrhované stranami, konkrétně obviněná označila znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., č. 1015/77/2018 ze dne 13. 8. 2018. Tento znalecký posudek, jehož součástí byla i znalecká doložka, provedl odvolací soud podle §213 odst. 1, 2 tr. řádu jako listinný důkaz. Takový postup obviněná označila s odkazem na článek „Výběr ze soudních rozhodnutí z oblasti trestněprávní“ od autora P. Šámala, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, za rozporný s ustanoveními trestního řádu a také za porušující její právo na spravedlivý proces. 25. Znalecký ústav Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., určil k případné obhajobě posudku před soudem znalce JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, jehož výslech obhajoba soudu navrhla provést. Vrchní soud však takový návrh nepřijal s tím, že znalec k takovému úkonu není kompetentní. Také tento postup soudu druhého stupně obviněná napadla, spatřovala v něm porušení práva stran na rovnost zbraní, když na druhé straně soud k návrhu obžaloby vyslechl ke znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., mj. Vladimíra Krupku, který nebyl znalcem pro žádný obor a jehož soud prvního stupně pouze pro potřeby trestního řízení ustanovil znalcem z oboru ekonomika – odvětví oceňování nemovitostí a přibral ho jako znalce v předmětné trestní věci. U znalce JUDr. et Ing. Lukáše Křístka však soud, pokud měl pochyby o jeho kompetentnosti, obdobně nepostupoval, čímž obviněné znevýhodnil. 26. Dalšího porušení práva obviněných na předvolání a na kontradiktorní výslech svědka se krajský soud dopustil tím, že odmítl obhajobou navrhovaný výslech zpracovatele posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., Radima Krčka, který podle obviněné mohl významně přispět k potvrzení nepřezkoumatelnosti posudku. Soud prvního stupně argumentoval tím, že všichni zpracovatelé posudku byli vyslechnuti, ačkoli i tento znalec je uveden mezi jeho zpracovateli a vyslechnut nebyl, což obviněná namítla i před vrchním soudem, který však tuto výhradu opomenul. 27. Trestní stíhání bylo podle názoru obviněné nepřípustné, protože bylo promlčeno, čímž zjevně mínila uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Součástí usnesení o zahájení trestního stíhání vydaných dne 16. 3. 2004 a dne 26. 4. 2007 totiž nebylo vyjádření subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona. V takových případech podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009, vůbec nenastávají následky zahájení trestního stíhání. Vrchní soud se sice námitkou promlčení zabýval, avšak s jeho závěry se obviněná neztotožnila. Podle ní chybějící popis subjektivní stránky trestného činu, který měl být skutkem spáchán, nepředstavovalo pouhý formální nedostatek, naopak byl zásadní vadou obou usnesení, což by ve smyslu rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr. mělo vést k vyloučení důsledků zahájení trestního stíhání. Obviněná připomněla, že k obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004 se vrchní soud vyjádřil v tomto trestním řízení již ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, v němž policejnímu orgánu vytýkal absenci subjektivní stránky trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Text odůvodnění citovaného usnesení ze dne 18. 3. 2008 obviněná interpretovala tak, že vrchní soud nepřiznal následky zahájení trestního stíhání usnesení ze dne 16. 3. 2004, ale učinil tak až ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012, tedy k době, kdy již bylo trestní stíhání obviněných promlčeno. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 bylo stiženo stejnými vadami jako usnesení ze dne 16. 3. 2004, což vyplývá z usnesení vrchního soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 9 To 33/2010, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 21/2012, jimiž byly vráceny obžaloby v posuzované věci státnímu zástupci k došetření. Za jediné řádné usnesení o zahájení trestního stíhání tak obviněná považovala to, které bylo vydáno dne 24. 9. 2012, neboť poprvé obsahovalo v popisu skutku také zavinění, a dále v něm byla skutková věta zcela nově formulována. V tu dobu však již bylo trestní stíhání promlčeno, protože předchozí usnesení o zahájení trestního stíhání nemohla pro absenci obligatorního znaku skutkové podstaty (subjektivní stránky) přerušit běh promlčecí doby. 28. V neprospěch obviněné soud použil retroaktivitu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, jež bylo publikováno pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Před přijetím tohoto judikátu platil jiný judikát, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, podle něhož u takového usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož popis skutku nezahrnuje subjektivní stránku, nenastávají následky sdělení obvinění. Jen v důsledku prodlevy ze strany vyšetřovatele, který zjednal nápravu vadných usnesení o zahájení trestního stíhání konstatovaných v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, ( obviněná zjevně omylem citovala 12 Tdo 11/2008 ) až dne 24. 9. 2012, bylo možné aplikovat na dřívější chybná usnesení o zahájení trestního stíhání „novější“ judikát č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Naopak za předpokladu rychlejší reakce vyšetřovatele, tj. pokud by zahájil trestní stíhání dříve (myšleno před vyhlášením judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr.), nebylo by možné přihlížet k citovanému judikátu a ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 13/2006 by muselo být konstatováno, že trestní stíhání bylo promlčeno. Nečinnost orgánů činných v trestním řízení byla jasným porušením práv obviněné na spravedlivý proces a nelze jí tuto nečinnost přičítat k tíži. 29. V další části svého dovolání obviněná znovu předkládala námitky proti právnímu posouzení skutku [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Podle obviněné nemohly být žalované skutky vůbec posouzeny jako trestné činy, neboť veškeré nemovitosti byly prodány za kupní ceny určené znaleckými posudky znalce Ing. Vladimíra Vychopeně, založené v trestním spise na č. l. 410-435, 5034-5045, 5059-5079, 5080-5110 a 5046-5056. Tyto znalecké posudky přitom vrchní soud opomenul. Obviněná také uvedla, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných ve věcech vedených pod sp. zn. 29 Cdo 1693/2009 a 29 Cdo 4356/2009 nelze nesprávnosti znaleckého posudku přičítat obviněným k tíži a ani po nich nelze požadovat, aby znalecké závěry dodatečně sami ještě přezkoumávali. 30. Jiné porušení práva obviněné na spravedlivý proces představovalo ústní doplnění zadání znaleckého posudku ze strany státní zástupkyně, jež tak správně měla učinit v rámci písemného opatření o přibrání znalce ze dne 10. 10. 2014 poté, co vrchní soud vznesl požadavek na ocenění nemovitostí s přihlédnutím k zástavním právům již ve svém rozhodnutí ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014. Státní zástupkyně v rozporu s ustanovením §105 odst. 3 tr. řádu, jež umožňuje vznést námitky proti osobě znalce nebo proti formulaci položených otázek znalci, a také v rozporu s Pokynem Nejvyššího státního zástupce, č. j. SL 917/2003, čl. 57, odst. 1, podle něhož státní zástupce dbá, aby otázky položené znalci byly uvedeny již v opatření, kterým se přibírá znalec, seznámila znalecký ústav s pokynem soudu zohlednit zástavní práva pouze ústní formou, což je patrno i z jejího vyjádření v odůvodnění stížnosti ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2KZV24/2007. Tímto postupem bylo trestní řízení zatíženo neodstranitelnou procesní vadou, protože obhajobě bylo upřeno právo vznést námitky proti formulaci otázek položených znalci. Již vzhledem k tomu byl znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., nepřípustným důkazem v trestním řízení. 31. Orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ani zásadu rovnosti zbraní, obviněným „neměřily stejným metrem“. Již v odvolacím řízení obviněná navrhovala provedení důkazu listinou, a to usnesením o zastavení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2006, č. j. ČTS:PVC-259/TČ-84-2005, jímž bylo zastaveno trestní stíhání původně spoluobviněného M. P. ve věci týkající se prodeje nemovitostí - autosalonu v XY - obchodní společnosti I., která byla součástí vyšetřování skutku, jenž se nakonec stal předmětem obžaloby. Přesto ale bylo ohledně trestního stíhání M. P. postupováno odlišně než u trestního stíhání obviněné a jejího manžela. Vyšetřovatel u prodeje autosalonu v XY nezadal vypracování znaleckého posudku při zkoumání výše způsobené škody, vycházel z kupní ceny ve výši 1,6 mil. Kč, ačkoli smluvně byla kupní cena ještě navýšena na 9,6 mil. Kč, a protože škoda tedy nepřesáhla 5 mil. Kč, došlo k promlčení trestního stíhání obviněného M. P., nikoli obviněné a K. Š., kteří ani neobdrželi písemné usnesení o zastavení trestního stíhání spoluobviněného. To je však zcela v kontrastu s přístupem policejního komisaře k objasňování výše škody u dalších skutků, z nichž byli obviněni pouze manželé Š. V ostatních případech totiž byl vypracován znalecký posudek, který stanovil hodnotu převáděných nemovitostí vyšší, než za jakou byly převáděny podle kupních smluv. Policejní orgán tedy postupoval zcela nelegitimně a nepředvídatelně a v rozporu s principem právní jistoty. K tomu obviněná poukázala na skutkové okolnosti, podle nichž na obchodní společnost ovládanou M. P., A., podal A. Ch. návrh na konkurs a následně odvolání proti jeho zamítnutí, jež však vzal zpět poté, co se s M. P. dohodl na převzetí 100% obchodního podílu v této obchodní společnosti, v jejíž provozovně autosalonu však M. P. nadále působil, od roku 2008 dokonce jako ředitel F. v XY. Obviněná se proto domnívala, že trestní řízení bylo ovlivňováno ve prospěch oznamovatele obchodní společnosti Ch., a jejího většinového vlastníka A. Ch. 32. Obviněná dále navrhovala vyloučení znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., z úkonů trestního řízení z důvodu jeho podjatosti, kterou spojila s podjatostí znalců podílejících se na vypracování znaleckého posudku. Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem není způsobilým důkazem vedoucím k náležitým skutkovým zjištěním. Konkrétně si obviněná stěžovala na členství znalce Ing. Vladimíra Horáka ve znaleckém ústavu. Tento znalec byl několik let před vydáním opatření o přibrání znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., přizván v této trestní věci (resp. došlo ke sloučení dvou trestních řízení) jako konzultant, jenž mohl nahlížet do trestního spisu a o svých znalostech dané kauzy se mohl bavit s kolegy ze znaleckého ústavu. Další výtka směřovala proti postupu žalobkyně, jež obviněné a jejich obhájce neseznámila se jmenným seznamem zaměstnanců znaleckého ústavu, čímž jim byla odňata možnost namítat podjatost jednotlivých členů znaleckého ústavu. V tom obviněná spatřovala neodstranitelnou procesní vadu a porušení práva na spravedlivý proces. Jako adekvátní odstranění uvedených nedostatků navrhovala vyloučit znalecký ústav Česká znalecká, a. s., z podání znaleckého posudku v této trestní věci a k tomuto účelu přibrat jiného znalce. 33. Obviněná následně rovněž brojila proti způsobu rozhodnutí vrchního soudu, jenž po zrušení rozsudku krajského soudu sám nově formuloval skutkovou větu a rozhodl o vině a trestech obviněných, aniž by však provedl jediný důkaz a důkazní návrhy obhajoby zamítl. Ve svých úvahách zpochybňujících vlastnický vztah obviněných k obchodní společnosti D., vrchní soud tedy, jak již bylo uvedeno výše v bodě 19. tohoto usnesení, vycházel z důkazu neprovedeného v hlavním líčení (žádost obviněného K. Š. ze dne 26. 4. 1999) anebo z důkazů, jež se ani nevyskytovaly v trestním spise (usnesení „Krajského soudu“ ze dne 4. 2. 2002 a notářský zápis z 8. 3. 2002). Přitom obžaloba i soudy po celou dobu trestního řízení tvrdili, že obvinění jsou vlastníky všech dotčených obchodních společností. Svým odlišným skutkovým zjištěním však byl vrchním soudem porušen trestní řád v ustanovení §2 odst. 5, 6 a k tomu také neproběhlo dvojinstanční řízení, resp. obviněným bylo upřeno právo domáhat se nápravy vadného skutkového zjištění v odvolacím řízení, neboť v řízení před Nejvyšším soudem již není možné polemizovat s hodnocením důkazů obecnými soudy (k tomu obviněná citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 670/2016). 34. Mezi své dovolací argumenty obviněná zařadila také výhradu proti nesprávnému zjištění výše prospěchu ve vztahu ke skutku pod bodem 4 b), jež byla stanovena vadným znaleckým posudkem, a proto o její správnosti vyvstaly vážné pochyby. Odborná literatura klade důraz na nutnost přiložit ke znaleckému posudku vždy mj. i seznam podkladů, jenž zde scházel. Pokud byl znalec Ing. Vítězslav Hálek dotazován u soudu v hlavním líčení dne 28. 8. 2017 na absentující vyjmenování podkladů znalce při oceňování nemovitostí, sám znalec přiznal v tomto ohledu nepřezkoumatelnost znaleckého posudku. Přitom obviněná ve znaleckém posudku znaleckého ústavu spatřovala jediný usvědčující důkaz, který však podle judikatury Ústavního soudu musí být důsledně prověřen a mimořádně pečlivě hodnocen (označila nálezy Ústavního soudu vedené pod sp. zn. III. ÚS 299/06 a IV. ÚS 37/03). 35. Obviněná se ohradila, že jí i spoluobviněnému a jejich obhájci byl zatajen důkaz, a to listiny od znalkyně Ing. Vladimíry Zíkové, jež po ní soud požadoval u hlavního líčení konaného dne 19. 6. 2017. Ta téhož dne doložila krajskému soudu jednu listinu a další byla součástí znaleckého posudku č. 951/2008 vypracovaného znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s., obě však byly obhajobě zatajeny až do 26. 4. 2018, obviněná proto nemohla využít možnosti namítat nepříslušnost znalkyně k vypracování části znaleckého posudku, jakož i nesprávnost koeficientu míry inflace užitého v posudku. Tato vada učinila ze zmíněného znaleckého posudku procesně nepoužitelný důkaz, z něhož soudy správně neměly vycházet při svých skutkových zjištěních, resp. vrchní soud v bodě 30. odůvodnění svého rozsudku na jeho podkladě vadně dospěl k závěru o relevantnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. 36. Jedním z projevů porušení práva obviněné na spravedlivý proces bylo v dané věci „extrémní prodlení“. Pokud vrchní soud za takového stavu zdůvodnil odmítnutí důkazů s ohledem na možné další protahování procesu, k němuž předtím nijak nepřispěli, dopustil se takovou argumentací dalšího porušení jejich práva na spravedlivý proces. 37. Zásah do práva na spravedlivý proces obviněná spatřovala dále v neprokázaném tvrzení Vrchního soudu v Praze o mezinárodním přesahu stíhaného jednání, neboť obchodní společnost D., byla držitelem licenčního oprávnění pro prodej vozidel značky Ford. Ve skutečnosti však ani jedna ze tří smluv poskytujících uvedené obchodní společnosti licenční oprávnění nebyla u hlavního líčení provedena jako důkaz. Zjištění o mezinárodním přesahu tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Obdobné výhrady uplatnila ke zjištění vrchního soudu o poškození úvěrující banky, jak soud uvedl v bodě 40. rozsudku. V extrémním rozporu s tímto skutkovým zjištěním je podle obviněné skutkový závěr popsaný soudem v bodě 28. rozsudku, podle něhož však nebylo možné prokázat úmysl poškodit jako věřitele banku poskytující D., úvěr. Ani v jednom případě však tato tvrzení soudu nebyla podle obviněné podložena jakýmkoli důkazem. 38. Podle názoru obviněné nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu, její jednání proto nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin. Společenská nebezpečnost scházela z více důvodů. Zejména si obchodní společnosti D., A., F., a A., nekonkurovaly, ony totiž tvořily koncern, protože obvinění v nich působili jako statutární orgány a zároveň tyto obchodní společnosti vlastnili. V takových případech Ústavní soud předpokládá spolupráci koncernu (odkaz na rozhodnutí vydané pod sp. zn. I. ÚS 2445/09). Obviněná doplnila, že soudy se nezabývaly existencí reálného konkurenčního prostředí mezi obchodními společnostmi. Kdyby tomu tak bylo, zjistily by, že mezi nimi žádný konkurenční vztah nebyl, D., provozovala všechny autosalony v XY, XY, XY, XY a XY. A., pronajímala provozovateli autosalonů k danému účelu nemovitosti v Jičíně, dále vlastnila pozemky v XY, což není konkurenční činnost. Podobně pouze vlastníkem pozemků, a to v XY, byla A. Obchodní společnost F., provozovala v XY čerpací stanici, což je činnost odlišná od provozování autosalonu, který sice vlastnila, ale pronajímala obchodní společnosti D. Ohledně vztahů mezi společnostmi ostatně soudy neměly jasno, vrchní soud sám rozporně v bodě 24. rozsudku tvrdí, že se jednalo o majetkově a personálně propojené obchodní společnosti ovládané obviněnými, ale v bodě 29. rozsudku naopak hovoří o zneužívání postavení obviněnými ve více navzájem si konkurujících obchodních společnostech. K tomu obviněná vysvětlila, že každá z obchodních společností zajišťovala jiný druh služeb, popřípadě některé plnily pouze roli vlastníků nemovitého majetku. 39. Nedostatek materiální stránky činu spatřovala obviněná rovněž ve skutečnosti, že veškeré jednání popsané ve výroku o vině představovalo naplnění dlouho dopředu plánovaného projektu sloučení, který byl zveřejněn i v Obchodním věstníku dne 26. 5. 1999 pod č. j. 075188-21/1999. Obvinění projekt pouze realizovali odlišnou formou, než bylo původně zamýšleno. Předmětem kupních smluv byly částečně nemovitosti, jejichž využitelnost neměla souvislost s provozováním autosalonu, pod bodem 4. a), b), i c) výroku o vině byla zcizena pole, na nichž se pěstovala kukuřice, k danému podnikání nesloužily ani pozemky prodávané pod body 3. a 5) b) výroku o vině. Předmětem kupních smluv u útoků pod body 2., 6. a 7. byly movité věci, jejichž specifikace zcela scházela, není vůbec jasné, jaké věci byly skutečně prodány, je tedy klidně možné, že se mohlo jednat o věci nepoužitelné k podnikání, a v důsledku toho neobstojí závěr soudů, že byl převáděn movitý majetek sloužící k podnikání prodávající obchodní společnosti. Nadto obchodní transakce realizované pod body 2. a 6. výroku o vině se uskutečnily mezi subjekty náležejícími do ekonomicky spjaté skupiny (E.), proto nelze souhlasit s konstrukcí vrchního soudu, že majetek byl vyváděn z této ekonomicky spjaté skupiny na obchodní společnosti, jež do ní nepatřily. Obviněná brojila také proti tomu, že by obvinění poškodili významný podnikatelský subjekt E., jenž však v právním slova smyslu nemohl být subjektem právních vztahů, neměl jakoukoli právní subjektivitu a nemohl být tedy zbaven majetku a ani poškozen. Zcela neprokázaným měl být i závěr soudů o tom, že by jejich jednání paralyzovalo obchodní společnosti, z nichž byl vyváděn majetek. A., i F., pokračovaly ve stejné činnosti, první „spala“ dále a druhá pokračovala v provozování čerpací stanice v XY. Obviněná popřela názor vrchního soudu prezentovaný v rámci jeho zdůvodnění naplnění materiální stránky spočívající v tom, že by se spoluobviněným K. Š. jednali sofistikovaně, plánovitě a měli dominantní úlohu, jakož i v tvrzení o poškození většinového akcionáře obchodní společnosti D., nebo zástavního věřitele, což nepředstavuje znaky skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona. 40. Nepřezkoumatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývala podle obviněné také ze skutečnosti, že tento soud nepřihlédl k vlastním právním názorům a pokynům, jež vyslovil v předcházejícím průběhu trestního řízení. Jako příklad citovala z usnesení sp. zn. 9 To 21/2012 tu část odůvodnění, v níž vrchní soud přikázal soudu prvního stupně opatřit důkazy k prokázání, že převáděný majetek sloužil k reálně fungujícímu podnikání příslušné obchodní společnosti. Obviněná však namítla, že takové důkazy dosud provedeny nebyly. Obdobně nebylo ani v průběhu trestního řízení opatřeno účetnictví obchodních společností, což vrchní soud kritizoval v usnesení sp. zn. 9 To 33/2010, přesto však rozhodl o vině a trestech obviněných. Svým postupem tak vrchní soud narušil důvěru jednotlivce v právní stát. K nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně dále přispěla jeho vyjádření, k nimž není připojen jakýkoli odkaz na konkrétní důkaz, v některých případech se pak soud dovolával důkazů, jež sám vyhodnotil jako procesně nezpůsobilé (znalec Černovský) anebo jež nejsou obsahem trestního spisu ( v tomto případě však obviněná neuvedla, jaké důkazy tím konkrétně měla na mysli ). Obviněná k této problematice připomněla přístup právní teorie, která kritizuje praxi soudů, pokud v odůvodnění pouze odkáží na neurčitou skupinu důkazů, aniž by odlišily, jaké okolnosti z kterého důkazu zjistily, a které pak jsou dále relevantní pro skutková zjištění. 41. Co se týká důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněná k němu uvedla hned v úvodu svého dovolání pouze jednu větu, a to, že vrchní soud nepostupoval podle §54 tr. zákona, protože se nezabýval majetkovými a osobními poměry obviněných. 42. Na závěr svého dovolání obviněná připojila stručnou poznámku, že „odůvodnění bude doplněno“, a Nejvyššímu soudu navrhla zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných (ačkoli šlo o její dovolání), a dále zprostit obviněné obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody pro zproštění obviněných obžaloby, alternativně navrhla po zrušení příslušné části rozsudku vrchního soudu přikázat Krajskému soudu v Hradci Králové podle §265l odst. 1, 3 tr. řádu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal ( nenavrhla však již zrušení rozsudku soudu prvního stupně ) a současně přikázat Vrchnímu soudu v Praze podle §265 odst. 3 tr. řádu, aby odvolací řízení projednal a rozhodl v jiném složení senátu. III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných 43. Mimořádné opravné prostředky obou obviněných byly zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, přičemž pověřený státní zástupce tak učinil v jednom podání. Nejprve shrnul stručně všechny námitky obviněných, které podle něj tvořily několik skupin, a to jednak námitky procesní, jednak námitky skutkové, mezi něž zařadil i výhradu promlčení trestního stíhání. K tomu poukázal na rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož má účinky spočívající v přerušení běhu promlčecí doby i takové sdělení obvinění či usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo stiženo určitými vadami. S námitkami vytýkajícími porušení práva na spravedlivý proces včetně extrémního rozporu a opomenutých důkazů se státní zástupce neztotožnil. Námitky vytýkající nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona státní zástupce považoval zčásti za opodstatněné a ve zbytku za nedůvodné. O trestní odpovědnosti obviněných státní zástupce nepochyboval ohledně dílčích útoků pod body 1., 3. až 5. a 7 výroku o vině rozsudku vrchního soudu, protože i přes personální propojenost zainteresovaných obchodních společností byl zasažen objekt trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona, byť tento následek považoval za vedlejší, za hlavní cíl obviněných označil „spíše poškození věřitelů“. Připomněl, že úkor může spočívat i ve změně majetkové struktury subjektu, na jehož úkor pachatel jednal, popř. ve znemožnění podnikání či jeho omezení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1638/2011, nebo ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 685/2009). Obchodní společnosti, z nichž byl pod uvedenými body vyváděn majetek byly konkurenty D., a I., na něž byl majetek převáděn. Pokud obvinění hodlali jednat čestně, správně měli podle státního zástupce převést obchodní společnosti včetně jejich závazků tvořící ekonomicky spjatou skupinu D. na tyto dvě obchodní společnosti, jež však místo toho získaly hodnotný majetek. Co se týká dílčích útoků pod body 1., 3., 4., 5. a 7. výroku o vině, nelze na ně tedy vztáhnout dovolateli citované rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh. tr. Majetek dotčených obchodních společností obvinění považovali za svůj, s čímž státní zástupce rovněž nesouhlasil, poukázal na majetkovou oddělenost akciových společností od majetku jejich akcionářů. V uvedených případech státní zástupce neshledal ani důvod pro závěry o nižším než nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněných, naopak shledal materiální stránku naplněnou, obdobně také subjektivní stránku trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona. 44. Odlišně však státní zástupce nahlížel na jednání popsaná pod body 2. a 6. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, u nichž scházel individuální objekt jako obligatorní znak dané skutkové podstaty, a to z toho důvodu, že kupujícím byla v těchto případech obchodní společnost F., a prodávajícím D., tedy obě smluvní strany byly součástí podnikatelského uskupení E. Toto uskupení státní zástupce považoval „za podnikatele ve smyslu skutkové podstaty žalovaného trestného činu“ (viz str. 5 vyjádření) i přesto, že sám připustil, že nemá jakoukoli právní subjektivitu. Jmenovaná ekonomicky spjatá skupina však měla být podle zjištění soudu poškozena, a jestliže byly na obou smluvních stranách obchodních transakcí pouze sdružené obchodní společnosti, mohli tak obvinění poškodit, ale současně i zvýhodnit jen sami sebe ( přitom však státní zástupce pominul předtím správně tvrzenou majetkovou oddělenost obchodní společnosti od jejích akcionářů či společníků ). Kromě jiného totiž státní zástupce považoval všechny obchodní společnosti z E. za jednočlenné obchodní společnosti ovládané obviněnými ( a to i přes odlišná skutková zjištění soudů ). Na str. 6 až 7 svého vyjádření státní zástupce ve snaze doplnit údajná neúplná skutková zjištění soudů ohledně vlastnické struktury obchodních společností vyjádřil na základě tam uvedených úvah souhrnné přesvědčení, že „vlastnická struktura…byla úzce spjata s osobami obviněných…“. 45. V další části svého vyjádření k dovoláním se státní zástupce zabýval námitkami podřazenými důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který uplatnila v dovolání pouze obviněná. Ačkoli podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.) nelze učinit závěr o dobytnosti peněžitého trestu bez náležitého zkoumání majetkových a osobních poměrů obviněného, v dané věci nebyla tato námitka přiléhavá, protože vrchní soud uložil obviněným peněžitý trest až poté, co se jejich majetkovými poměry a vykonatelností tohoto druhu trestu zabýval. 46. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal výtky proti naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku opodstatněnými ve vztahu k dílčím útokům pod body 2. a 6. výroku o vině rozsudku vrchního soudu, navrhl závěrem svého vyjádření částečně zrušit dovoláními napadený rozsudek v této části výroku o vině ohledně obou obviněných a také v celém výroku o trestech. Současně navrhl zrušit rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále také navrhl přikázat Vrchnímu soudu v Praze věc ve zrušené části znovu projednat a rozhodnout. Zároveň státní zástupce vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí. 47. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva využili. V podání ze dne 25. 3. 2019 vypracovaném obhájcem JUDr. Josefem Šlerkou shodně vyjádřili nesouhlas s návrhem státního zástupce na pouze částečné zrušení rozsudku vrchního soudu, neboť jsou přesvědčeni, že s ohledem na vadný znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., je třeba zrušit dovoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Zopakovali své výhrady předložené v mimořádných opravných prostředcích, zejména, že jednotlivé obchodní společnosti si reálně nekonkurovaly, nebyly zkoumány jejich skutečné podnikatelské aktivity a ani to, nakolik byly k jejich podnikání využívány nemovitosti převáděné předmětnými kupními smlouvami. Podobně jako soudům nižších stupňů vytkli i státnímu zástupci, že předkládá ve svém vyjádření pouze obecná tvrzení, např. že byly jejich jednáním dotčeny zájmy obchodních partnerů, zaměstnanců a jiných osob, aniž by je však blíže identifikoval. Pokud státní zástupce připustil opodstatněnost dovolací námitky obviněných o povrchním zkoumání vlastnických struktur soudy, měl podle nich správně upřesnit svou představu o závažnosti, jaké takové pochybení dosáhlo. 48. Podáním ze dne 29. 3. 2019 reagovala na vyjádření státního zástupce ještě sama obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence. Ve své obsáhlé replice nejprve uvedla, že státní zástupce nemůže ve vyjádření k dovolání nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání, což však se v této věci stalo, a dále v podstatě setrvala na svých dovolacích námitkách. Stručně lze připomenout zejména její výtky k vadám dokazování, neboť vina obviněné byla prokazována dvěma listinami, jež nejsou založeny v trestním spise, což kromě jiného vede i k úvahám o podjatosti senátu vrchního soudu a podezření na možné spáchání trestného činu podle §335 tr. zákoníku. Opětovně zcela odmítla znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., trvala na své námitce o promlčení trestního stíhání, již skutečně podřadila důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak požadoval státní zástupce, který tedy tuto okolnost zjevně nezaregistroval. Obviněná se podivovala nad postupem nejvyššího státního zástupce, jehož jménem státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovoláním obviněných navrhl částečně zrušit napadený rozsudek, avšak sám nevyužil svého práva podat dovolání ve prospěch obviněných. Nesouhlasila se státním zástupcem, že by existoval právní subjekt E., a pokud by snad mělo být hovořeno o takovém uskupení, správně do něj měly patřit také obchodní společnosti I., a D. Zopakovala vlastní náhled na skutková zjištění ohledně vlastnických struktur prodávajících a kupujících obchodních společností, tvrdila, že všechny byly vlastněny obviněnými, a proto měla být aplikována rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2227/10. Popřela názor státního zástupce o přiměřené délce trestního řízení, bylo v tomto ohledu porušeno právo obviněných na spravedlivý proces v důsledku ledabylého přístupu žalobců, a zpochybnila argumenty vrchního soudu k naplnění materiální stránky trestného činu, především jeho zmínku o mezinárodním přesahu skutku. Vrchnímu soudu v Praze obviněná dodatečně ještě vytkla vadu v zákonném pojmenování trestného činu ve výroku rozsudku, v němž scházelo slovo „společník“. Považovala to za záměrné vynechání, protože soud si byl vědom vlastnického vztahu obviněných k obchodním společnostem a pouze jako osoby v jejich statutárních orgánech je mohl uznat vinnými. V textu repliky k vyjádření nejvyššího státního zástupce obviněná na více místech kritizovala činnost státního zastupitelství, především dozorové státní zástupkyně a státnímu zástupci, který vypracoval replikované vyjádření, opakovaně vytýkala neznalost dané trestní věci, jež se projevila v opisování argumentace (s mírnou modifikací) z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1482/2016. Závěrem obviněná připomněla potřebu chránit základní práva obviněných i v dovolacím řízení a požádala Nejvyšší soud, aby přihlédl k jejím argumentům obsaženým v replice. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 49. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 50. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Současně je třeba, aby konkrétní námitky vždy obsahově odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu a nebyl dovolatelem tvrzen jen formálně, jinak je zpravidla takové dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). 51. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a obviněná D. Š. kromě toho uplatnila ještě dovolací důvody uvedené pod písmeny e) a h) téhož ustanovení. 52. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. To znamená, že k naplnění tohoto důvodu dovolání může dojít, jestliže skutek, pro který byl obviněný odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují podklad k závěru o tom, zda je zjištěný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Stejně tak jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit tehdy, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tento dovolací důvod však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek, který sám předkládá po vlastním hodnocení či jen interpretaci provedených důkazů, přičemž jde o odlišné skutkové závěry, než jaké učinily soudy. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování. 53. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dopadá na případy, v nichž bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tzn. že byl naplněn některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v §11 odst. 1, 4 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu. Tento důvod dovolání tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, např. odsuzující rozsudek. 54. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu spočívající buď v uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo v určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006, aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §23 odst. 1, §31 a §33 tr. zákona (resp. v současnosti v §38 a 39 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku). Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §40 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele; nyní §58 odst. 1 tr. zákoníku), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu; nyní §58 odst. 2 tr. zákoníku). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti, ať již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným, za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Pokud byl pachateli trestného činu uložen peněžitý trest, námitka jeho zřejmé nedobytnosti odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.). b) K dovolacím námitkám 55. Obvinění ve svých dovoláních předložili značné množství výhrad, z nichž mnohé se obsahově překrývaly a tvořily argumentační podklad pro více z nich. Nejvyšší soud se proto vyjádří k jednotlivým námitkám vždy v určité části odůvodnění tohoto usnesení a tam, kde se dovolací výhrada obviněných opakovala, tak z důvodu stručnosti pouze odkáže na příslušnou část usnesení, v níž ke stejné námitce již zaujal stanovisko. V podstatě obvinění namítali promlčení trestního stíhání, vady popisu skutku a zmatečnost napadeného rozsudku, porušení jejich práv na spravedlivý proces, nenaplnění znaku úkoru a prospěchu (popř. výhody), protože oba následky byly způsobeny pouze jim samotným, neboť to byli oni, kdo vlastnil všechny prodávající i kupující obchodní společnosti. Dále byli oba obvinění přesvědčeni, že ohledně F., si popis skutku protiřečí, neboť tato obchodní společnost u jednoho dílčího útoku stála na straně poškozených subjektů a u jiných dvou dílčích útoků se ocitla na straně zvýhodněných (resp. těch, jimž byl transakcemi opatřen prospěch). Ohradili se, že nebyla objasněna povaha informace, kterou měli svým jednáním zneužít, a že jednotlivé obchodní společnosti si ve skutečnosti nekonkurovaly, také zpochybnili naplnění materiální stránky trestného činu nebo existenci úmyslu ochránit majetek před hrozícím konkursem, jak jim soudy kladly za vinu. Současně obvinění vytkli orgánům činným v trestním řízení neschopnost formulovat v průběhu trestního řízení jasně tzv. druhý úmysl trestného činu zneužívání informace v obchodním styku, vady v provádění dokazování a v hodnocení provedených důkazů zejména přijetím závěrů znaleckého posudku zpracovatele Česká znalecká, a. s. Rovněž soudům vytkli, že nevyhověly jejich návrhům na doplnění dokazování, a to vše podle přesvědčení obviněných vedlo soudy k nesprávným skutkovým zjištěním. 56. Na tomto místě je možné předeslat, že pokud některé námitky obviněných obsahově odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné. Převážná část jejich výhrad podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se však s tímto důvodem míjela, neboť se týkala výlučně procesního postupu Vrchního soudu v Praze v odvolacím řízení, event. Krajského soudu v Hradci Králové v rámci hlavního líčení. Takové námitky nespadají nejen pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. b) 1. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona 57. Trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona (v současnosti trestný čin zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku) se dopustil ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odst. 1 (tedy v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch) uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Citované ustanovení postihovalo tzv. selftrading, tj. obchodování ve svůj prospěch - na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech a chránilo zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti (srov. Šámal P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 747). Nejedná se však o tzv. blanketní ustanovení, to znamená, že k trestní odpovědnosti pachatele se nevyžaduje porušení jiné normy, proto není třeba, aby při páchání tohoto trestného činu muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu §65 tehdy účinného ObchZ. Jde o ustanovení s normativními znaky včetně těch, které charakterizují porušení zákazu konkurence včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (srov. rozhodnutí č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají ve stejném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci před druhou, přičemž nemusí vždy jít o finanční prospěch. Nevýhodnost uzavřené smlouvy může mj. spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla zbavena majetku sloužícího k jedině reálně fungujícímu podnikání a tím jí bylo znemožněno i podnikání samo, anebo se nevýhodnost může projevit v nižší smluvní ceně, popř. v tom, že byl majetek prodán nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti kupní ceny, takže organizace, na jejíž úkor byla smlouva uzavřena, nemůže své závazky hradit ani z prostředků získaných uskutečněným prodejem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/2000, str. 265). Není nutné, aby se určitá smlouva přímo týkala předmětu činnosti těchto organizací, který je jim společný, může jít o jakoukoli smlouvu, která by byla uzavřena tak, že by jednu z organizací (nebo více z nich) znevýhodnila (rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 685/2009, mimo jiné konstatoval, že k naplnění zákonného znaku „na úkor“ u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona může dojít tím, že pachatel na podkladě smlouvy vyvede majetek a zaměstnance z obchodní společnosti, což vyvolá omezení nebo dokonce ukončení možnosti podnikání konkrétního podnikatelského subjektu. Nevýhodnost takto uzavřené smlouvy, resp. souboru smluv, pak spočívá mimo jiné v tom, že jeden ze subjektů byl takovými smlouvami zbaven majetku, který používal k podnikání, a svých zaměstnanců, čímž mu bylo znemožněno i samotné podnikání. Podle usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1638/2011, existence protiprávního následku u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona může spočívat i ve změně majetkové struktury subjektu, na jehož úkor pachatel jednal. Takovým následkem je proto i zjevná nevýhodnost nájemní smlouvy, kterou pachatel uzavřel poté, co nemovitý majetek poškozené osoby vložil do základního kapitálu nově založené obchodní společnosti, v níž současně působil v době spáchání činu. Přitom pro právní kvalifikaci tohoto skutku není z hlediska základní skutkové podstaty rozhodné to, zda poškozený subjekt poskytl druhé smluvní straně plnění či nikoli. Čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, jež mohou být materiální i nemateriální povahy, mohou mít jakoukoli podobu (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 2/2000), zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy jako např. zlepšení postavení na trhu nebo hmotný zisk (srov. Šámal P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 746 až 747). Trestným činem opatřené výhody mohou záležet například i v tom, že kupujícímu byla poskytnuta možnost splátek kupní ceny, ač jiní zájemci by zaplatili celou kupní cenu najednou (srov. rozhodnutí č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.). Kromě tzv. druhého úmyslu (nebo také úmysl přesahující objektivní stránku či dolus coloratus) je vyžadováno úmyslné zavinění. 58. Z uvedeného výkladu je zjevné, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §128 odst. 2 tr. zákona není nutné, aby pachatel zneužil určitou neveřejnou informaci, jejíž konkretizace se obvinění domáhali ve svých dovoláních. Ustanovení §128 tr. zákona upravovalo dvě samostatné skutkové podstaty v odstavcích 1 a 2. Znalost neveřejné informace, k níž se pachatel dostal díky svému postavení v obou společnostech, se předpokládala pouze u skutkové podstaty podle prvního odstavce. V posuzované trestní věci bylo obviněným za vinu kladeno jednání, v němž odvolací soud spatřoval trestný čin podle skutkové podstaty uvedené v §128 odst. 2 tr. zákona, proto neměl důvod zabývat se neveřejnou informací, s níž eventuálně mohli obvinění nakládat, a zahrnout ji do popisu skutku a svých úvah. Tato námitka obviněných tudíž postrádá opodstatnění, neboť míří na jiný skutek a odlišné právní posouzení, než jaké učinil odvolací soud. b) 2. Popis skutku ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty §128 odst. 2 tr. zákona 59. Pro lepší představu a vypořádání se s výhradami obviněných, které skutkové okolnosti, jež jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, odpovídají znakům skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona, Nejvyšší soud znovu shrne skutek popsaný ve výroku o vině. Trestné jednání obviněných naplňující znaky pokračujícího trestného činu zneužívání informací v obchodním styku spočívalo podle Vrchního soudu v Praze v podstatě v tom, že obvinění K. Š. a D. Š. v úmyslu vyvést z obchodních společností D., A., F., a A., které tvořily ekonomicky spjatou skupinu E. nacházející se v hlubokém ekonomickém propadu, majetek a fungující podnikání, majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech, uskutečnili majetkové transakce mezi obchodními společnostmi, jež měly stejný předmět činnosti a v jejichž orgánech vždy působili oba obvinění. Svůj záměr realizovali tak, že dne 30. 6. 2000 byly převedeny ve výroku rozsudku uvedené nemovitosti z obchodní společnosti D., na I., [bod 1)], z obchodní společnosti A., na I., [bod 3)], z obchodní společnosti F., na I., [bod 4)], z obchodní společnosti A., na I., [bod 5)], ve dnech 2. 10. 2000 a 29. 12. 2000 prodala obchodní společnost D., obchodní společnosti F., skladové zásoby, zásoby náhradních dílů, servisní materiál a soubor strojů, zařízení, dopravních prostředků, inventář, drobný majetek [body 6) a 2)] a dne 2. 1. 2001 byly z obchodní společnosti D., převedeny na obchodní společnost D., zásoby skladů č. 10, 11, 12, 15, 19, 20, 21, 23, 30, 01 [bod 7)]. Uvedenými transakcemi obvinění podle závěrečného shrnutí v tzv. skutkové větě zbavili podnikatelský subjekt E. majetku včetně toho, který sloužil k jedinému fungujícímu podnikání, tím znemožnili samotné podnikání, plnění závazků, přičemž majetek nadále užívali k podnikání ve svých nezatížených obchodních společnostech I., a D., a současně tím obchodní společnosti I., opatřili prospěch. 60. Z formulace skutkových zjištění a zejména z tzv. právní věty výroku o vině a použité právní kvalifikace je nepochybné, že odvolací soud považoval jednání pod body 1) až 7) za dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona. Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 v ustanovení §89 odst. 3 definoval pokračování v trestném činu jako jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obdobně pohlíží na pokračování v trestném činu i trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 v ustanovení §116, podle něhož se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Ke všem dílčím útokům vymezeným ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze se vztahuje uvozovací a závěrečná společná část popisu skutku. V tomto souhrnném textu je vyjádřena subjektivní stránka včetně tzv. druhého úmyslu, znak prospěchu a úkoru, jež všechny byly zpochybněny obviněnými v jejich dovoláních a k nimž se Nejvyšší soud stručně vyjádří níže (srov. body 65. až 74. tohoto usnesení). Samotnému popisu skutku je možné vytknout některé nedostatky, ale z pohledu možností dovolacího přezkumu bylo pro Nejvyšší soud důležité, že nejsou takové povahy, aby vyvolaly potřebu kasačního rozhodnutí v dovolacím řízení. Přitom Nejvyšší soud zohlednil, že většina nejasných vyjádření tzv. skutkové věty ve výroku o vině je doplněna v příslušných částech odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pokud se s nimi vrchní soud ztotožnil a odkázal na ně v reakci na některé odvolací námitky obviněných. 61. Pokud vrchní soud zahrnul vyjádření znaku úkoru souhrnně ve vztahu ke všem dílčím útokům, bylo již nadbytečné popisovat úkorný důsledek právních jednání obviněných jednotlivě u útoků pod body 2), 4) a 5), a to tím spíše, že u ostatních útoků tak soud neučinil. Skutečně se výrok o vině stal méně přehledným a důvodně může vyvolávat otázky, zda se závěrečné shrnutí pod bodem 7) výroku skutečně vztahuje i na všechny předcházející skutky, resp. útoky označené 1) až 6). Nicméně zejména s ohledem na posouzení trestné činnosti jako jediného skutku v hmotněprávním smyslu, je třeba vnímat, že tzv. dovětek se skutečně týká všech bodů výroku o vině. Rovněž lze souhlasit s obviněnými, že „ekonomicky spjatá skupina E.“ nemohla být podnikatelským subjektem s právní subjektivitou, a vrchní soud tento pojem použil v tzv. skutkové větě výroku o vině nevhodně. Působí totiž zavádějícím způsobem, a to přesto že od počátku trestního řízení byl tento pojem běžně zmiňován nejen orgány činnými v trestním řízení, ale také řadou svědků (srov. např. výpověď J. K. na č. l. 648 tr. spisu, případně u hlavního líčení na č. l. 6347 tr. spisu, dále výpověď J. R. na č. l. 713 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení dne 27. 7. 2016 na č. l. 6312, nebo M. H. na č. l. 644 tr. spisu, jež byla čtena u hlavního líčení dne 26. 7. 2016, č. l. 6294 tr. spisu). Nakonec lze ale zmínit, že i samotní obvinění například sami hovořili stejně, jak je zaznamenáno na č. l. 263 nebo 336 tr. spisu. V kontextu skutkových okolností je zcela zřejmé, že jde v podstatě o zjednodušený náhled na podnikání personálně i ekonomicky propojených obchodních společností, jejichž konkrétní výčet se však v průběhu trestního řízení měnil. Vrchní soud v Praze za součást této ekonomicky spjaté skupiny považoval D., A., F., a A., což zcela jednoznačně vyslovil v úvodu popisu skutku ve výroku o vině. Sám vrchní soud v bodě 51. svého rozsudku vysvětlil, že v určitých ohledech nestálý pojem E. představoval pro soud určité zjednodušení popisu skutku. Vrchní soud ho užil proto, aby přiblížil okolnosti páchání trestné činnosti, jež se týkala všech v úvodu popisu skutku konkretizovaných obchodních společností, současně tím byla vyjádřena i jejich spolupráce v podnikatelském sektoru. Kromě formálních vztahů mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty, jak o nich vypovídali obvinění, kdy zejména obchodní společnosti vlastnící nemovitosti tyto pronajímaly D., byly běžnou praxí „neformální“ převody finančních prostředků mezi těmito obchodními společnostmi navzájem, což ve své výpovědi uvedl svědek F. K. (srov. č. l. 733 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení konaného dne 29. 7. 2016, č. l. 6338). Samozřejmě to vše bylo možné zejména z důvodu personální propojenosti všech uvedených subjektů, neboť vždy v jednom z nich vykonával funkci statutárního orgánu alespoň jeden ze spoluobviněných. Pokud se tedy vrchní soud vyjadřoval k ekonomickému propadu E. nebo k událostem, jež se tohoto neformálního uskupení dotýkaly (byla zbavena majetku a bylo jí znemožněno podnikat a plnit závazky), z kontextu tzv. skutkové věty spolu s příslušnými částmi odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že se tyto vlastnosti či události vztahovaly vždy k jednotlivým obchodním společnostem D., A., F., a A. Rozhodně nelze konstrukci popisu skutku chápat tak, že E. byl samostatným subjektem vystupujícím jménem obchodních společností v právních vztazích. Ostatně taková představa by vylučovala naplnění skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona, jež naopak kromě dalšího vyžaduje, aby pachatel byl podnikatelem, společníkem, členem orgánu, zaměstnancem nebo účastníkem na podnikání alespoň dvou různých samostatných subjektů – podnikatelů – se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Pro lepší přehlednost i pochopení stíhaného jednání tedy bylo žádoucí opakovaně v popisu skutku vyjmenovávat jednotlivé obchodní společnosti, což vrchní soud neučinil, namísto užívání označení neformálního uskupení E. Nejedná se však o vadu, jež by mohla vyvolat pochybnosti o vyjádření nezbytných skutkových okolností, které by neodpovídaly zvolené právní kvalifikaci, resp. byly v rozporu s požadavky kladenými na popis skutku v §120 odst. 3 tr. řádu. Citované ustanovení vyžaduje, aby výrok o vině označoval trestný čin, jehož se tento výrok týká, a to mimo jiné uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, dále musí obsahovat všechny zákonné znaky včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Veškeré zákonem vyžadované náležitosti posuzovaný popis skutku v zásadě obsahuje, byť není perfektní, jak již bylo a níže ještě bude připomenuto, rozhodně jej však nelze označit za zmatečný či zcela nesrozumitelný, resp. nepřezkoumatelný, jak na něho nahlíželi obvinění. 62. Nejvyšší soud považuje shodně s obviněnými za další nedostatek tzv. skutkové věty chybějící výčet zcizovaných movitých věcí u dílčího útoku pod bodem 7) výroku o vině. V tomto ohledu není uvedená část popisu skutku dokonalá, avšak stále je natolik dostačující, aby se mohla ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu stát podkladem pro určení odpovídající právní kvalifikace. Skutkový stav věci musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Ve srovnání s dřívějším dodržováním zásady tzv. objektivní pravdy došlo v důsledku novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád, s účinností od 1. 1. 1994, k určitému omezení intenzity a rozsahu objasňování trestného činu. Platí, že orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 33). Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných za trestný čin podle §128 odst. 2 tr. zákona byl zásadní převod movitého majetku z D., jejímž majoritním akcionářem byla obchodní společnost Ch., a jejímž předsedou představenstva byl obviněný a obviněná zastávala pozici členky představenstva, na D., jejímiž jedinými společníky i jednateli byli oba obvinění. V důsledku této transakce nemohla nadále tyto movité věci D., ke svému podnikání užívat (byť i teoreticky) a kupní cena nebyla uhrazena, byla údajně vyrovnána zápočtem pohledávek. Posledně uvedený údaj sice v popisu skutku schází, ale je vysvětlen v bodě 27. odůvodnění rozsudku, popřípadě na str. 42 odůvodnění rozsudku krajského soudu. Jednoznačně se jednalo o pro D., úkorný obchod, neboť byla zbavena majetku, který mohla i později využívat při podnikání, anebo jej zcizit zájemci, který by za něj zaplatil odpovídající kupní cenu, to znamená, že by obchodní společnost přinejmenším získala finanční prostředky, jež by mohla využít ke svým podnikatelským aktivitám. Takový jednostranně nevýhodný obchod by se neuskutečnil, nebýt postavení obviněných ve statutárních orgánech obchodních společností vystupujících na prodávající i na kupující straně. I bez konkrétního označení převáděných movitých věcí, což by na druhou stranu bezpochyby vedlo k rozšíření popisné části výroku o vině, nevznikly v tomto směru pochyby o správnosti v použití odpovídající právní kvalifikace stíhaného jednání (blíže ke znakům skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona srov. bod 57. tohoto usnesení). Jinými slovy, vyjmenování všech movitých věcí, které byly předmětem posuzované obchodní transakce, by samo o sobě nepřispělo k jinému výsledku trestního řízení, ani k takovému, jaký by si představovali obvinění. 63. Obvinění spatřovali nedostatky v popisu skutku prakticky od počátku trestního stíhání, zejména vytýkali chybějící vyjádření subjektivní stránky a tzv. druhého úmyslu, který byl formulován a doplněn až v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012. V napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze podle obviněných použil již zmíněný pojem ve vztahu k samostatnému subjektu E., který v předchozích popisech skutku nebyl používán, a proto došlo podle obviněných k porušení zásady totožnosti skutku. K této výhradě, byť nemá hmotněprávní povahu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. řádu), tj. soud může rozhodovat jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Dále je třeba upozornit na to, že je třeba odlišovat popis skutku od pojmu skutek. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, a popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Zásadní je, aby v průběhu trestního řízení byla zachována totožnost skutku, která však neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem ve výroku o vině v napadeném rozsudku musí být plná shoda, postačí totožnost jednání nebo následku, a to i částečná (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Ustálená soudní praxe zastává stanovisko, že totožnost skutku bude zachována také za předpokladu, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (popř. obojí) jsou v případech uvedených pod písmenem a), b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti, charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Z tohoto hlediska nejsou považovány za podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722 až 2723; č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., nebo str. 17 usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 32/2014 Sb. rozh. tr.). Od začátku trestního stíhání to byli právě obvinění, kdo působil současně v orgánech obchodních společností se stejným předmětem činnosti, mezi nimiž byly uzavřeny po celou dobu trestního stíhání stejné kupní smlouvy úkorné pro prodávající a výhodné pro kupující. Na tyto okolnosti zásadní pro právní kvalifikaci skutku nemůže mít vliv ani vrchním soudem poněkud nevhodně užitý pojem „ekonomicky spjatá skupina E.“, popřípadě „podnikatelský subjekt E.“, který byl převzat z předchozích stadií trestního řízení a skutečně, jak upozorňují obvinění, vnesl do popisu skutku z určitého úhlu pohledu nesrovnalosti, jimiž se Nejvyšší soud zabýval již v bodě 61. tohoto usnesení. Totožnost skutku tedy s ohledem na výše uvedené zachována byla, neboť nepochybně obsah sporného pojmu E. vyplývá z dalších skutkových okolností a není pochyb o tom, které z obchodních společností, v nichž se obvinění angažovali, zahrnuje. 64. Je pouze logické, že nároky na preciznost popisu skutku stoupají v průběhu trestního řízení, během něhož je řada okolností upřesňována na podkladě výsledků vyšetřování, resp. dokazování. Ústavní soud např. zdůraznil, že v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují, neboť trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí (a často ani nemůže) být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání rozhodování v rámci přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných práv jednotlivců považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno. Z hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu ve skutku tak v této fázi trestního řízení postačí základní skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Například Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, poměrně přehledným způsobem vysvětlil svůj postoj k otázce přípustnosti ingerence do rozhodování orgánů činných v přípravném řízení, přičemž možnost zásahu do přípravného řízení Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. To má v dané věci význam v souvislosti se stížnostmi obviněných na vady usnesení o zahájení trestního stíhání, jež podle jejich názoru měly způsobit neúčinnost daných právních úkonů a také vést k promlčení trestního stíhání. Ohledně znaku úmyslného zavinění není pochyb, že ve vztahu k trestnému činu podle §128 odst. 2 tr. zákona nebyl původně zřetelně vyjádřen, pokud však bylo uvedeno, že D., (a další prodávající obchodní společnosti) obvinění zbavili majetku sloužícího k jejímu podnikání, jasně to vypovídá o tom, že se nemohlo jednat o nahodilé jednání, ale naopak šlo o cíleně úkorné jednání směrem k prodávajícímu subjektu a zrcadlově k tomu o jednání záměrně přinášející prospěch kupující straně, což implikuje současně přítomnost či naplnění tzv. druhého úmyslu. Formálně perfektně skutek popsán sice v usneseních o zahájení trestního stíhání nebyl, což však nemělo vliv jak na zachování totožnosti skutku, tak ani na reálně probíhající trestní stíhání, o čemž obvinění v dovoláních také pochybovali. K námitce promlčení trestního stíhání se Nejvyšší soud vyjádří samostatně v další části tohoto usnesení (srov. body 83. až 86.). b) 3. Opatření výhody, resp. prospěchu 65. Obvinění se snažili zpochybnit naplnění jak znaku objektivní stránky trestného činu spočívajícího v opatření výhody nebo prospěchu, tak znaku způsobení úkoru. Na podporu svých argumentů poukazovali na neexistující reálnou konkurenci jednotlivých obchodních společností a rovněž na své vlastnictví všech zúčastněných obchodních společností. Podle jejich přesvědčení tak prospěch směřoval k nim samotným, na druhé straně také jen oni mohli pocítit úkor z posuzovaných transakcí. K tomu citovali rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh. tr., dále nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, resp. nález ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09. Ani tyto námitky však neshledal Nejvyšší soud důvodnými. 66. Znak prospěch, resp. výhody, který má pachatel trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zákona v úmyslu opatřit sobě nebo jinému (a případně také skutečně opatřený prospěch), evidentně s ohledem na předchozí výklad ke znakům této skutkové podstaty nemusí být vyjádřen určitou finanční částkou, nemusí dokonce ani mít materiální povahu. Z posledního odstavce popisu skutku z rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že úkor prodávajících obchodních společností byl v této trestní věci vlastně opakem prospěchu (či výhody), který v důsledku jednotlivých kupních smluv získaly kupující obchodní společnosti. Jestliže tedy prodávající subjekty byly zbaveny určitého majetku, který jim sloužil (klidně mohl sloužit pouze teoreticky) k podnikání, a v důsledku toho přišly o možnost využít ho při svém provozu či realizaci podnikatelské činnosti, pak naopak kupující obchodní společnosti získaly prakticky bez ekonomického opodstatnění možnost s nově nabytým majetkem nakládat mj. i při svých podnikatelských aktivitách, v čemž jednoznačně tkvěl jejich prospěch (resp. výhoda), jež jim byla opatřena obviněnými protiprávním zneužitím jejich postavení v prodávajících a zároveň i v kupujících obchodních společnostech. 67. Porušení zákazu konkurence obecně upraveného v §65 ObchZ, který dále odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech, přitom nebyla, ani podle nové právní úpravy není, nepřekonatelnou podmínkou naplnění znaků skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona. Výše citované rozhodnutí publikované pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr. jednoznačně stanoví, že ke spáchání tohoto trestného činu není nutné, aby si podnikatelské subjekty se stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí a jež uzavřely pro jednu z nich nevýhodnou smlouvu, na trhu reálně konkurovaly. Proto bylo nadbytečným zkoumat případnou skutečnou aktivitu jednotlivých obchodních společností v rozhodné době, jak požadovali obvinění K. Š. a D. Š.. Není ani pravdou, jak tvrdili, že by jediným stejným předmětem činnosti, byť i jeden předmět je z hlediska trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zákona dostačující, všech obchodních společností byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Obchodní společnosti D., a F., měly v obchodním rejstříku v letech 2000 a 2001 zapsáno celkem 5 shodných předmětů činnosti, a to koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, hostinská činnost, opravy motorových vozidel, prodej nenahraných nosičů zvukových nebo zvukově obrazových záznamů a prodej a půjčování nahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů, silniční motorová doprava. Pro celkové chápání posloupnosti skutkového děje lze doplnit, že v listopadu roku 2000 založená D., která v lednu 2001 nakoupila zásoby skladů od D., měla v době uzavření smlouvy zapsaný jako předmět činnosti pouze koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, avšak další dva předměty činnosti (opravy silničních vozidel a opravy karoserií) byly zapsány do obchodního rejstříku již v květnu roku 2001. Nicméně pro účely zkoumání okolností naplňujících objektivní stránku trestného činu spočívající ve znaku stejného nebo podobného předmětu činnosti na určité smlouvě participujících podnikatelských subjektů je stěžejní, že v době uzavření každé ze smluv označených v popisu skutku pod body 1) až 7) výroku o vině měly vždy dotčené obchodní společnosti alespoň jeden shodný předmět činnosti. Bez vlivu na naplnění tohoto zákonného znaku již byla okolnost, zda takový předmět činnosti v rozhodné době skutečně realizovaly. Soudy obou stupňů posoudily zjištěné skutečnosti správně a nelze nic vytknout jejich závěru o naplnění znaku shodnosti předmětu činnosti obou smluvních stran vyjmenovaných kupních smluv, tj. u prodávající a kupující obchodní společnosti. 68. Pro úplnost však Nejvyšší soud považuje za vhodné předchozí výklad doplnit o úvahy ohledně možného soutěžního vztahu mezi právnickými osobami, které vystupovaly ve sporných obchodních vztazích. Spisový materiál nezpochybňuje tvrzení obviněných o vzájemné kooperaci obchodních společností D., F., A., a A. Tyto fungovaly společně do ukončení činnosti IPB, a. s., ostatně D., byla zakladatelem zbývajících tří obchodních společností a také jejich jediným akcionářem. V personální rovině je spojovaly osoby obviněných, kteří byli v jejich statutárních orgánech, avšak současně původně vlastnili akcie D., a to nejprve pouze obviněná prostřednictvím D., v letech 1997 a 1998 pak každý z obviněných nabyl 145 kusů akcií D., (srov. č. l. 602, 606, 610 a 614 tr. spisu) z celkových 625 kusů. Dne 14. 4. 1999 převedl D., na Ch., 319 kusů (z celkových 625 kusů) akcií D., na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů založené na č. l. 595 tr. spisu. Nutno podotknout, že platnost této smlouvy byla obviněnými zpochybněna, avšak Vrchní soud v Praze jasně vyšel z toho, že způsobila následek změny vlastnického práva k 319 kusům akcií, jejichž majitelem se stal Ch., a Nejvyšší soud byl v dovolacím řízení skutkovými zjištěními soudu druhého stupně vázán (viz níže body 91. až 96. tohoto usnesení). V tu dobu (v polovině roku 1999) byl připravován projekt sloučení jmenovaných obchodních společností, měla vzniknout jedna nástupnická obchodní společnost D. Na tento projekt se obvinění v rámci své obhajoby opakovaně odvolávali, v podstatě tvrdili, že se nedopustili ničeho nezákonného, když tento projekt dokončili s tím rozdílem, že ho realizovali jinou než původně zamýšlenou formou. Záměru sloučit D., F., A., A., do jediné nástupnické D., odpovídá mj. i notářský zápis ze dne 29. 6. 1999, NZ 150/99, N 157/99, veřejně dostupný ve Sbírce listin obchodní společnosti F., (nyní R.), o konání mimořádné valné hromady F., na níž byl odsouhlasen záměr zrušit tuto společnost a sloučit ji s nástupnickou D. K revokaci tohoto rozhodnutí o sloučení s D., došlo oficiálně na mimořádné valné hromadě uskutečněné dne 27. 10. 2000, o čemž byl sepsán notářský zápis NZ 341/2000, N 372/2000. Obvinění tedy již nadále neměli zájem pokračovat ve sloučení, jak o něm bylo původně uvažováno. Rozhodli se však zjevně pokračovat v podnikání, k němuž hodlali využít různý majetek obchodních společností, v nichž dosud působili. To neznamená, že by se hodlali distancovat od všech obchodních společností, jichž se mělo původní sloučení týkat, pouze si vytipovali určitý majetek, který z nich převedli na jiné obchodní společnosti, v nichž také působili. Do té doby probíhala kooperace mezi A., D., F., a A., v podstatě tak, že ty, jež vlastnily nemovitosti, je pronajímaly D., avšak s výjimkou samotné D., která vlastnila pozemky a autosalon v XY a která také tyto nemovitosti využívala k podnikání, dále A., sice vlastnila pozemek – štěrkové parkoviště – ale nepronajímala ho. Sama obviněná popsala shodně fungování těchto obchodních společností na stranách 52 a 53 svého samostatného dovolání. Již v červnu roku 2000 obvinění začali (nejen) z obchodní společnosti D., vyvádět majetek (tedy jednat úkorně ve vztahu k prodávající smluvní straně) na různé obchodní společnosti (I., F., a D.) podle svého volného uvážení, resp. podle jimi přijatého plánu o dalším podnikání těchto obchodních společností, který je patrný z výpovědi svědkyně J. R. Tato svědkyně zpracovávala účetnictví nejprve od roku 1998 v D., a následně také v D., A. (později S.), A. (později M.), F. (později R.) i v I.(později D.). Po založení obchodních společností D., k čemuž došlo dne 23. 11. 2000 a S., dne 12. 3. 2001, vykonávala účetní agendu také v těchto obchodních společnostech. Svědkyně před vyšetřovatelem dne 25. 5. 2004 přiblížila podnikání dotčených subjektů tak, že s ohledem na absenci licence k prodeji vozidel provozovala D., v XY autobazar a opravy vozidel, nemovitosti potřebné k podnikání měla pronajaté od I., (tehdy již D.), od něhož si pronajímala také nemovitosti v XY, které byly původně vlastněny A., přičemž pronájmy v XY (nemovitosti původně vlastněné A.) a XY (nemovitost původně vlastněná A.) již v době výslechu svědkyně byly zrušeny. Myčku aut a autoservis v XY, jejichž majitelem byla F., tehdy již R., provozovala rovněž D. (srov. č. l. 713 a 714 tr. spisu, přičemž tato výpověď svědkyně byla čtena u hlavního líčení dne 27. 7. 2016, č. l. 6213 tr. spisu). V areálu v XY byla dále umístěna čerpací stanice, jež byla provozována původně vlastníkem, tj. F., zhruba od konce roku 2000 ji měla v pronájmu obchodní společnost P. U. S., jejíhož jednatele a většinového společníka V. H., který tehdy působil také jako likvidátor D., o to požádal obviněný K. Š., jak vypověděl svědek V. H. na č. l. 761 tr. spisu, přičemž jeho výpověď byla čtena u hlavního líčení dne 5. 6. 2017, č. l. 6454 tr. spisu. Po neshodách mezi obviněným K. Š. a V. H. byla čerpací stanice provozována dne 12. 3. 2001 založenou obchodní společností S., jejímiž jednateli a jedinými společníky tehdy byli oba obvinění. Po celou dobu, nehledě na změnu provozovatelů, pracovala na čerpací stanici jako účetní svědkyně S. N., jež mimo jiné vypověděla, že některá vozidla, jež byla předmětem kupní smlouvy z 29. 12. 2000 [bod 2) výroku o vině], se nacházela v XY v prostorách patřících F., již před uzavřením kupní smlouvy (srov. její výpověď na č. l. 741 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení dne 26. 7. 2016, č. l. 6294 tr. spisu). 69. Provázanost podnikatelské činnosti obchodních společností D., I., F., A., a A., s předchozím podnikáním skupiny kolem D., (tedy D., F., A., a A.), byť se nejednalo přímo o dealerství automobilů zn. Ford, je tedy evidentní. Stejně jako předtím si nemovitosti od ostatních pronajímala D., nově si tytéž nemovitosti pronajímala D., zejména od I., později již pod názvem D. Prvotním podnětem ke změně systému působení na trhu prostřednictvím jednotlivých obchodních společností, které obvinění ovládali, byl nepochybně vstup Ch., do akcionářské struktury D., a také následné ukončení bankovní činnosti IPB, a. s., jejíž nástupce ČSOB, a. s., odmítla poskytovat obchodním společnostem D., A., A., a F., další úvěrové finanční prostředky. Tyto okolnosti jistě vyústily v obavy obviněných o to, jakým směrem se bude ubírat podnikání obchodních společností, o němž až doposud rozhodovali oni (stejně jako o nakládání s majetkem těchto obchodních společností). Přistoupila k tomu navíc také nejistota ohledně budoucnosti majetku obchodních společností, když obvinění nadále již nebyli většinovými akcionáři D. Vlivem především těchto událostí tedy obvinění pojali úmysl „vyvést majetek a fungující podnikání, majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech“, jak se přiléhavě vyjádřil Vrchní soud v Praze ve výroku o vině. 70. Jednotícím záměrem u všech dílčích útoků popsaných pod body 1) až 7) výroku o vině tedy jednoznačně nebylo, jak obvinění chybně interpretují, ochránit majetek prodávajících obchodních společností před hrozícím konkursem, takové vyjádření ostatně ani není obsahem popisu skutku, jak obvinění mylně prosazují v dovolání. Nejvyšší soud znovu připomíná, že vrchní soud charakterizoval úmysl obviněných jako záměr „…vyvést majetek a fungující podnikání, majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech…“. S tím lze naprosto souhlasit, jedná se sice o vyjádření obecnějšího rázu, ale bylo by obtížné se mu vyhnout, pokud má zahrnout celkem sedm dílčích útoků spočívajících v uzavření smluv o převodu nemovitého a movitého majetku mezi většinou rozdílnými smluvními stranami. Obvinění také nerealizovali podnikatelskou činnost v rámci jediné obchodní společnosti, ale jimi původně ovládané obchodní společnosti fungovaly propojeně, některé současně byly třeba i nečinné, a obvinění zavedený systém hodlali z výše uvedených podnětů změnit. Přitom v každém jednotlivém případě (dílčím útoku) obvinění v rámci smluvního ujednání zneužili svého postavení v orgánech obou zúčastněných obchodních společností a na úkor prodávající obchodní společnosti z této vyvedli část jejího majetku na jinou obchodní společnost (k jejímu prospěchu) podle svých vlastních představ, jak dále koordinovat podnikatelské aktivity mezi I. (později D.), D., (ta byla založena nově), a ostatními obchodními společnostmi s výjimkou D., v níž ztratili majetkovou převahu, dokonce později ještě založili novou obchodní společnost S., za účelem provozování čerpací stanice v XY. Stěžejní podnikatelskou aktivitu převzala D., ostatní obchodní společnosti (nikoli však D.) jí poskytovaly podporu, která měla zejména podobu pronájmu nabytého nemovitého majetku. 71. Pokud obchodní společnost F., získala dvěma smlouvami pod body 2) a 6) výroku o vině movité věci od D., i toto jednání sloužilo k naplnění záměru tvrzeného vrchním soudem, a totiž aby tyto věci byly použitelné k podnikání řízenému obviněnými pod jejich vlivem a aby mohli využít svého postavení statutárního orgánu v daných obchodních společnostech. Navíc z výpovědi S. N., účetní jednotlivých obchodních společností provozujících tehdy čerpací stanici v XY, je velmi pravděpodobné, že minimálně některé věci již fakticky byly v držení F., i před uzavřením kupních smluv, a obvinění s jejich užíváním dále počítali. Popsaným převodem vlastnictví k tomuto majetku si svůj záměr a faktický stav právně stvrdili. Ani převody nemovitostí z F., na I., [bod 4) výroku o vině] nejsou v rozporu s jednotným úmyslem obviněných u všech dílčích útoků trestného činu. V daném případě se jednalo o postupnou realizaci celkových představ obviněných, jak by měly v budoucnu být nastaveny vztahy mezi obchodními společnostmi, v nichž měli zájem nadále podnikat, a jaké bude jejich majetkové portfolio. Zkoumat specifický úmysl obviněných, proč právě konkrétní pole, ale i dvě zastavěné plochy u autosalonu p. č. XY a p. č. XY, nebo například části pozemní komunikace atd., byly převáděny na I., je nadbytečné a pravděpodobně i nemožné zjistit. V tomto smyslu zcela postačuje, že tyto kroky stejně jako ostatní ve výroku o vině popsané majetkové transakce směřovaly k naplnění jejich nového podnikatelského záměru. Prodávající F., byl způsoben úkor spočívající ve ztrátě dispozice s majetkem bez obdržení peněžní či jiné protihodnoty, přičemž nemovitosti mohla tato obchodní společnost použít pro vlastní aktivity při výkonu předmětu činnosti shodného s předmětem činnosti kupujícího subjektu, a to třeba až po jeho zpeněžení zájemci, který by za něj skutečně uhradil sjednanou kupní cenu. 72. Nelze přitom akceptovat obhajobu obviněných, že na posuzovanou trestní věc mělo být aplikováno rozhodnutí č. 33/2017 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 60 Sb. n. a u. Ústavního soudu, resp. nález z téhož dne, sp. zn. I. ÚS 2445/09, uveřejněný pod č. 46 ve svazku 60 Sb. n. a u. Ústavního soudu. Obvinění prosazovali vlastní skutkové okolnosti ohledně jejich vlastnického vztahu jak k prodávajícím, tak ke kupujícím obchodním společnostem, které Vrchní soud v Praze stejně jako předtím Krajský soud v Hradci Králové vyhodnotily odlišně. Obvinění totiž prosazovali skutkovou verzi, podle níž jim patřily D., F., A., A., I., a D., a v důsledku toho nikoli jednotlivé obchodní společnosti, ale oni sami jako fyzické osoby stáli jak na straně obchodních společností stižených úkorem, tak na straně subjektů, jimž byl opatřen prospěch. Vlastnické struktury zainteresovaných obchodních společností přitom podle právního názoru Nejvyššího i Ústavního soudu musí být při posuzování naplnění skutkové podstaty podle §128 odst. 2 tr. zákona zohledněny v úvahách obecných soudů, což se podle obviněných v jejich trestní věci nestalo. 73. Jedním z předpokladů pro to, aby na trestní věc dopadala citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, je podmínka, aby pachatel nejen působil u obou podnikatelských subjektů uzavírajících smlouvu, ale aby současně oba vlastnil jako fyzická osoba, například jako akcionář u akciové společnosti nebo společník ve společnosti s ručením omezeným, případně prostřednictvím další obchodní společnosti, v níž by však opět vystupoval jako vlastník obchodního podílu, akcií apod. V trestní věci posuzované Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, které se týká rozhodnutí publikovaného pod č. 33/2017 Sb. rozh. tr., pachatel působil jako jediný jednatel a zároveň i společník ve všech třech zúčastněných obchodních společnostech s ručením omezeným, majetek dvou z nich byl vyváděn na třetí subjekt. Ústavní soud zase řešil věc, v níž dva obvinění byli jedinými společníky a současně jednateli společnosti s ručením omezeným, která vlastnila společně s obviněnými akcie nově založené akciové společnosti, do níž byl vyveden majetek obchodní společnosti s ručením omezeným. V obou těchto věcech se tedy kromě pachatele, popřípadě pachatelů majetkově nepodílela na zúčastněných podnikatelských subjektech jiná osoba. Tak tomu však v trestní věci obviněných K. Š. a D. Š. nebylo. Vrchní soud v Praze dospěl v napadeném rozsudku ke zjištění, že celkem 319 kusů akcií obchodní společnosti D., (tedy cca 51 % z celkového počtu 625 akcií) vlastnila obchodní společnost Ch., ostatní akcie vlastnili obvinění a D., ovládaná obviněnou (srov. v podrobnostech níže body 94. a 95. tohoto usnesení). Obchodní společnost F., měla také více akcionářů, a to D., D., (jí vlastněné akcie obvinění na sebe dne 15. 3. 2000 smluvně převedli, srov. č. l. 4215 a 4223 tr. spisu) a K., jehož jediným společníkem i jednatelem byl v období od června 1999 až do roku 2004 F. K. Bez ohledu na okolnost, zda obvinění skutečně získali akcie obchodní společnosti F., od D., na základě smlouvy ze dne 15. 3. 2000, majetkově se na ní podílela další osoba odlišná od obviněných (F. K.) a již vzhledem k tomu nemohla F., stoprocentně patřit obviněným. Pro objasnění faktické akcionářské struktury v rozhodné době u obchodních společností A., a A., se v trestním spise nachází podklady vedoucí k závěru, že ani tyto akciové společnosti nebyly výlučně v majetku obviněných. Akcie těchto dvou akciových společností na sebe obvinění oficiálně převedli smlouvami ze dne 25. 6. 1999 (č. l. 4232, 4240, 4250 a 4258 tr. spisu), avšak ještě v dubnu roku 2003 nebyl proveden rubopis na převáděných akciích A., A. (a ani F.), což vyplývá z písemných výzev obviněných K. Š. a D. Š. k vydání akcií ze zástavy z let 2001 a 2003 (k zajištění úvěrů měla akcie původně v držení IPB, a. s.), jež byly adresovány ČSOB, a. s., a ČKA (srov. č. l. 4321, 4324 a 4325 tr. spisu), což ostatně potvrdil vyšetřovateli i obviněný (srov. úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 3. 6. 2003 na č. l. 213 tr. spisu). V daném případě však rubopis potvrzující změnu v majiteli akcie jako nenahraditelné podmínky převodu vlastnického práva k akcii v rozhodný okamžik naplněna nebyla, a proto tehdy nemohlo být na obviněné pohlíženo jako na majitele předmětných akcií. Bylo tomu tak i přesto, že obvinění jako statutární zástupci právnické osoby prodávající akcie podepsali za prodávající smlouvu o převodu cenných papírů na sebe jako fyzické osoby a ze stejného postavení v akciových společnostech, jejichž akcie byly převáděny (A., a A.), mohli vyhotovit seznam akcionářů, do něhož byli také oba zahrnuti. Podle tehdy platného ustanovení §156 odst. 6 zákona obchodního zákoníku, byla listinná akcie na jméno převoditelná rubopisem a předáním; provedením rubopisu a předáním akcií tedy přecházely akcie do vlastnictví kupujícího (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 529). Tato dovolací argumentace zakládající se na tvrzeném vlastnickém vztahu obviněných k jednotlivým obchodním společnostem tedy evidentně vychází z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního i druhého stupně, a nemá oporu v obsahu trestního spisu. Právní závěry soudu o trestní odpovědnosti obviněných podle §128 odst. 2 tr. zákona tedy nebylo možné zvrátit na základě údajného vlastnického vztahu obviněných k dotčeným obchodním společnostem, v nichž současně působili v postavení statutárních orgánů, jako tomu bylo ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 (samotné rozhodnutí poté publikováno pod č. 33/2017 Sb. rozh. tr.). Odlišným prvkem mezi judikatorně řešenou trestní věcí a trestní věcí obviněných byl dále zasažený chráněný zájem, jímž ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1482/2016 byl zájem na ochraně práv věřitelů, ale v této trestní věci se skutečně jednalo přinejmenším o ohrožení rovnosti dotčených obchodních společností na trhu (viz výše body 65. až 70. tohoto usnesení), jak předpokládá skutková podstata podle §128 odst. 2 tr. zákona (nyní §255a odst. 1 tr. zákoníku). Obvinění pokračovali v podnikání za využití zcizovaného majetku, který však byl fakticky bez náhrady odstraněn z prodávajících subjektů. S ohledem na zcizování majetku včetně zástavních práv na něm váznoucích nebylo obviněným vytýkáno jednání úkorné vůči věřitelům, jejichž dlužníci byly zbavováni movitého a nemovitého majetku. Obviněnými citovaná judikatura proto nebyla v trestní věci obviněných použitelná. 74. Prospěch, který obvinění hodlali opatřit kupujícím obchodním společnostem, nebyl ve skutkové větě finančně vyjádřen. Výjimkou je v tomto ohledu pouze bod 4) b) výroku o vině, v němž je sice vyčíslen neoprávněný majetkový prospěch ve výši 3 059 000 Kč a zopakován je i v závěrečném odstavci tzv. skutkové věty, avšak tento prospěch se žádným způsobem neprojevil v právní kvalifikaci skutku, což Nejvyšší soud považuje za správný postup. Nicméně naprosto bezvadný by byl stav, pokud by popis skutku neobsahoval jakékoli peněžní vyjádření prospěchu. Na uvedenou nepřesnost, která má zjevně původ v převzetí předchozího popisu skutku, však nebylo třeba reagovat kasačním výrokem Nejvyššího soudu. Nejen že se tato vada nijak nedotkla právní kvalifikace zvolené Vrchním soudem v Praze v napadeném rozsudku, nemohla ovlivnit ani výrok o trestu a zasáhnout některé z ústavně zaručených práv obviněných v předmětném trestním řízení. Nejvyšší soud dal přednost zachování právní moci napadeného rozhodnutí také s ohledem na skutečně dlouhou dobu vedení trestního řízení proti obviněným, kterou lze navíc v naprosté většině přičítat orgánům činným v trestním řízení a soudům nikoli obviněným. Soud druhého stupně v bodě 39. svého rozsudku vysvětlil, že k okolnosti opatření značného prospěchu nepřihlédl ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona, neboť pro svou závažnost podstatně nezvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu, zejména vzhledem k enormní délce doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, resp. k délce trestního řízení, a také s ohledem na jistou výjimečnost oproti ostatním dílčím útokům, u nichž nebylo shledáno podhodnocení kupní ceny za převáděný majetek. Kvantifikace znaku prospěchu tedy nebyla obviněným vytýkána ve výroku o vině. To je zároveň zásadní poznatek, pokud se jedná o námitky obviněných směřujících proti znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., ale také proti rozsahu dokazování, jestliže nebyl před soudem vyslechnut Radim Krček nebo jiní znalci a proveden důkaz znaleckým posudkem obhajoby. Zjištění vyplývající z těchto důkazních prostředků mohla ovlivnit pouze možnou penězi vyjádřenou výši prospěchu, o němž však soud při právním posouzení skutku neuvažoval (k těmto procesním námitkám viz níže bod 92. tohoto usnesení). b) 4. Materiální stránka trestného činu 75. Trestní zákon definoval trestný čin v §3 odst. 1, 2 tr. zákona tak, že jde o pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jednalo, pokud v konkrétním případě byly naplněny typové znaky trestného činu, tj. znaky skutkové podstaty, dále též věk a příčetnost pachatele (srov. §11 a §12 tr. zákona), přičemž po naplnění těchto formálních znaků bylo nutné zkoumat, zda jde o čin společensky nebezpečný, tzv. materiální znak trestného činu. Tento znak byl vymezen v trestním zákoně negativně v §3 odst. 2, podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (u dospělých pachatelů), není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Základní kritéria spoluurčující společenskou nebezpečnost činu trestní zákon demonstrativně vyjmenoval v §3 odst. 4 tr. zákona. Zařadil sem význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku. Jednotlivé okolnosti pak byly blíže konkretizovány v dalších ustanoveních trestního zákona zejména v ustanoveních §33 a §34 tr. zákona o polehčujících a přitěžujících okolnostech. 76. Se závěrem Vrchního soudu v Praze o naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku obvinění nesouhlasili, přednesli okolnosti, jež podle nich snižovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp. vylučovaly, aby byl naplněn materiální znak trestného činu. Obvinění se v této souvislosti prezentovali jako osoby v konečném důsledku poškozené i zvýhodněné současně, neboť se cítili být vlastníky všech zainteresovaných obchodních společností. Tento argument má však jiný skutkový podklad, než výrok o vině rozsudku vrchního soudu, jak již bylo vysvětleno výše pod body 68., 72. až 73. tohoto usnesení. Stručně je možné připomenout, že obvinění v rozhodné době majetkově stoprocentně neovládali obchodní společnosti D., F., A., ani A., a jejich tvrzení o vlastnictví těchto podnikatelských subjektů proto nemohla obstát. Podobně také dalším argumentem absence reálné konkurence uvedených obchodních společností a dále obchodních společností I., a D., se Nejvyšší soud zabýval shora pod body 67. až 70. V nich zopakoval judikaturou zastávaný právní názor, že k trestnosti podle §128 odst. 2 tr. zákona není bezpodmínečně nutné shledat faktický konkurenční vztah na trhu obchodních společností se stejným nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí a jež uzavřely pro jednu z nich nevýhodnou smlouvu (srov. rozhodnutí č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). K této otázce Nejvyšší soud již poukázal na propojenost podnikání jednotlivých obchodních společností, kterou obvinění záměrně přerušili za tím účelem, aby vytvořili velmi podobnou kooperaci v podnikatelské sféře s odlišným složením na ní se podílejících obchodních společností, což bylo provázeno převody majetku popsanými pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Uvedené výtky obviněných tedy byly mylné a závěr o naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona nemohly zvrátit. 77. Obvinění se také hájili tím, že pouze přistoupili k realizaci předem plánovaného projektu sloučení podnikatelských subjektů, které ovládali, i když zvolili jinou formu, než původně uvažovanou. K tomu je přiměly nepředvídatelné vnější okolnosti, především krach IPB, a. s., jež obchodním společnostem D., F., A., a A., poskytovala úvěry, v čemž její nástupce ČSOB, a. s., odmítla pokračovat, a hrozilo, že nebudou mít z čeho financovat pokračování jejich podnikání. K tomu se dále přidaly neshody s A. Ch., který jednal za Ch., a pod hrozbou podávání návrhů na konkurs požadoval po obviněných, aby na něj bezúplatně převedli obchodní společnosti, jež tehdy ovládali. Stěžovali si na bezohledný postup A. Ch., na jehož praktiky se podle nich měly orgány činné v trestním řízení také zaměřit. Ani takové okolnosti však nemohly snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost natolik, aby nedosahoval přinejmenším stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by nedopovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům stejného trestného činu. 78. Vrchní soud v Praze shrnul skutkové okolnosti předcházející stíhanému jednání v bodě 24., resp. 26. odůvodnění svého rozsudku a jejich možný vliv na jednání obviněných poté soud shrnul v bodě 29. odůvodnění. Mimo to vrchní soud konstatoval, že i přes „obtížné období“, v němž se podnikatelské subjekty nacházely, byli obvinění povinni hájit ekonomické zájmy všech obchodních společností, v nichž vykonávali funkci statutárního orgánu, a to za současného respektování platných hospodářských pravidel. Nejvyšší soud se s touto úvahou vrchního soudu v zásadě ztotožnil, je možné dodat, že obvinění měli dodržovat bezpochyby veškeré zákonné normy účinné v rozhodnou dobu včetně trestního zákona. V této souvislosti je také možné připomenout, že v některých případech nemůže pachatele trestného činu vyvinit ani to, že postupoval v souladu s předpisy civilního či obchodního práva. Ačkoli je tedy zásadně třeba vyhnout se kriminalizaci obchodních vztahů, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost u dospělých pachatelů zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata i další formální znaky byly beze zbytku naplněny, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zhojit závadný stav, například zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu, tedy účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v §1 odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Ani judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl potřebu respektovat podpůrnost trestněprávní represe, nevylučuje možnost uplatnit prostředky trestního práva tam, kde ostatní prostředky selhávají a porušení soukromoprávního vztahu svou intenzitou dosáhlo trestním zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196 v sešitě 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2240/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2356/08, aj.). 79. Z textu dovolání a konstantního způsobu obhajoby obviněných, že v podstatě chtěli zabránit převodům jejich majetku na Ch., který si na něj činil nároky (srov. str. 12, řádek 22 a 23 společného dovolání), Nejvyšší soud usuzuje, že zásadní nepochopení ze strany obviněných podstaty toho, co je jim kladeno za vinu, má původ v jejich náhledu na vlastnické vztahy k majetku jednotlivých obchodních společností. Vnímali totiž veškerý jejich majetek (ať už se jednalo o nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednotlivé obchodní společnosti, nebo o movité věci evidované v účetních dokladech na straně aktiv té které obchodní společnosti) jako svůj osobní majetek. Odlišně od toho však přistupovali k závazkům uvedených obchodních společností. Ačkoli majetek zcizovali, nežádali o souhlas zástavního věřitele (srov. výpověď právníka ČSOB, a. s., Mgr. Radima Homolky na č. l. 6310 až 6311 tr. spisu), byť později kupující subjekt výslovně přistoupil k zástavním právům váznoucím na předmětu koupě. Závazky jednotlivých „drobných“ věřitelů těch obchodních společností, z nichž byl vyváděn majetek, ponechali v majetkovém portfoliu prodávajících (srov. např. konkursní přihláška věřitele ATELIER 11, s. r. o., ze dne 1. 6. 2001, č. l. 1547 tr. spisu; přihláška do konkursu věřitele TIPA F, s. r. o., ze dne 29. 5. 2001, č. l. 1520; konkursní přihláška věřitele Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR ze dne 31. 5. 2001, č. l. 1570, atd.). Evidentně pod vlivem probíhajícího trestního řízení obvinění splatili dluhy obchodních společností D., A., F., a A., resp. ve většině případů kupovala pohledávky za nimi obchodní společnost MALIMUS, s. r. o., za niž transakci vyjednával Mgr. Jiří Šlenc (srov. např. výpověď B. S. na č. l. 1568, kde potvrdila, že dlužnou částku uhradila obviněná D. Š. ,tato výpověď byla čtena u hlavního líčení dne 26. 7. 2016, č. l. 6296, nebo srov. smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky na č. l. 1506-1508 tr. spisu, již podepsal za MALIMUS, s. r. o., Mgr. Jiří Šlenc, apod.). Je v zásadě vedlejší, kdo v pozdějších letech, oproti době, kdy byl spáchán trestný čin, uspokojil věřitele obchodních společností, z nichž byl zcizován majetek. Toto následné jednání ani fakt, že věřitelé byli vůbec uspokojeni, nemůže zvrátit jasný závěr o tehdejším nerovném vnímání obviněných o jejich vztahu k aktivům a naopak pasivům obchodních společností, v nichž působili a jež původně prostřednictvím vlastnictví obchodního podílu nebo akcií jejich zakladatele majetkově ovládali. Je-li možné ve smyslu úvah judikátu č. 33/2017 Sb. rozh. tr. tolerovat pod podmínkou respektování práv věřitelů přesuny majetku obchodní společnosti jejím jediným společníkem či akcionářem na další obchodní společnost, v níž tato fyzická osoba opět působí jako jediný společník nebo akcionář, pak po změně v akcionářské struktuře D., po které již obvinění nebyli jedinými akcionáři, a to nejen této obchodní společnosti, ale i ostatních, byly takové úvahy zcela vyloučeny. Obvinění nemohli „en bloc“ ztotožňovat majetek D., (a ostatních obchodních společností; navíc u F., již dříve nebyli jedinými akcionáři) s vlastním majetkem (což platilo také ohledně závazků) a zcizovat ho podle svého uvážení bez ohledu na zájmy samotné prodávající obchodní společnosti. Nutno dodat, že ani při vlastnictví všech akcií určité akciové společnosti (ale i celého obchodního podílu společnosti s ručením omezením) není možné zcela pominout oddělitelnost majetku akciových společností od jejich akcionářů (srov. č. 18/2006-II., č. 26/2007 a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.). 80. Pokud se tedy týká názoru obhajoby, podle něhož obvinění vlivem objektivních událostí pouze naplňovali již odsouhlasený projekt sloučení v pozměněné formě, jednalo se o významnou změnu, jež rozhodně nesnižovala stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, spíše naopak. Namísto sloučení dotčených obchodních společností s jednou z nich jako nástupnickou, jež by převzala aktiva i pasiva zanikajících obchodních společností ve smyslu §69 odst. 3 Obch. Z, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (přičemž tento zákon pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2013), což by nebylo pro žádnou z nich úkorné, obvinění uzavřeli za zúčastněné obchodní společnosti se stejným předmětem činnosti vždy jednostranně (ne)výhodné kupní smlouvy. Jednali přitom v úmyslu daný majetek a s ním spojené podnikatelské (třeba i hypotetické) aktivity vyvést a pokračovat v obdobném podnikání v jiném složení na něm spolupracujících obchodních společností. Nebezpečnost činu pro společnost byla přitom zvyšována počtem kupních smluv, jimiž obvinění realizovali svůj záměr. Lze také souhlasit s vrchním soudem, že obvinění jednali sofistikovaně a plánovitě, protože zjevně nešlo o ojedinělé či zkratkovité uzavření jedné smlouvy, ale o více právních úkonů, resp. jednání, mezi nimž byla evidentní souvislost a jež vyžadovaly přípravu a koordinaci (což zahrnovalo mj. promyšlení nové koncepce podnikání, jehož součástí bylo i rozhodování, který majetek z jakých obchodních společností má být převeden na jaké další obchodní společnosti tak, aby vytvořili co nejvhodnější podmínky pro své nové podnikatelské plány, ale také třeba založení zcela nové obchodní společnosti D.). O dominantní neboli určující roli obviněných ve strategii skutkového děje zjištěného soudy rovněž nelze pochybovat. Nejde pouze o to, že obvinění vystupovali z pozic statutárního orgánu zainteresovaných obchodních společností, ale také má význam, že jednoznačně oni byli strůjci celého komplexu obchodních transakcí, podíl, ovlivnění či navádění jinou osobou nebylo zjištěno. Co se týká mezinárodního přesahu jednání, s čímž obvinění také nesouhlasili, jeho dopad na trestný čin je opravdu zanedbatelný. To, že D., původně disponovala licenčním oprávněním k prodeji a servisu vozidel zahraniční značky Ford, představuje zcela okrajovou okolnost, jež není přímo součástí trestného jednání. Nicméně i bez této úvahy vrchního soudu není pochyb o tom, že zjištěné protiprávní jednání obviněných dosáhlo vyššího nežli nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu. 81. Obvinění nejen ve svých dovoláních, ale v podstatě v rámci různých svých vyjádření a přednesů neustále poukazovali na nepříznivé okolnosti, zejména nevybíravé jednání, resp. nátlak ze strany Ch., a osobně A. Ch., který vznášel podle nich neoprávněné majetkové nároky. Přitom však na druhou stranu zcela opomíjeli, že ve špatné ekonomické situaci se obchodní společnost D., ocitla již před vstupem Ch., do jeho akcionářské struktury. O tom svědčí například dopis obviněného K. Š. ze dne 14. 10. 1999 adresovaný A. Ch., v němž obviněný zmiňuje neschopnost obchodní společnosti D., plnit v listopadu 1998 závazek ve výši 1,6 mil. Kč věřiteli Bosch, a to „v důsledku nepříznivého ekonomického vývoje“ (srov. č. l. 1162 tr. spisu), nebo výpověď B. S., podle níž D., od roku 1997 dlužila Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra na pojistném za zaměstnance (č. l. 1568 tr. spisu). Rozhodnutí obviněných navázat s Ch., obchodní spolupráci a následně uzavřít smlouvu o úplatném převodu akcií, stejně jako rozhodnutí vůbec podnikat v daném místě, čase a oboru, bylo dobrovolné, zajisté bylo spojeno také s výhodami z něj plynoucími pro obchodní společnosti, za něž obvinění jednali a v té době majetkově ovládali. S rizikem tolik typickým pro podnikání mohou být spojeny závratné výnosy, ale také neúspěch. Případné negativní následky podnikání a s ním spojených vlastních úkonů měli být obvinění připraveni přijmout a případně řešit v mezích zákona, jak konstatoval státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Avšak pro toto trestní řízení nejsou zásadní ty obchodní aktivity, jež předcházely trestnému jednání popsanému v tzv. skutkové větě výroku o vině. Je sice třeba je zohlednit, což se také stalo, vrchní soud zahrnul mezi okolnosti svědčící ve prospěch obviněných v rámci svých úvah o uložení trestu například ekonomický pád IPB, a. s. (srov. bod 41. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), ale nic nemohou změnit na správnosti právního posouzení jednání obviněných popsaného pod body 1) až 7) výroku o vině jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona. 82. Co se týká neúměrné délky trestního řízení, nelze přehlédnout, že trestní věc obviněných K. a D. Š. je skutkově poměrně komplikovaná, právní kvalifikace stíhaných skutků se v průběhu trestního řízení měnila, i po procesní stránce se nejedná o jednoduchou věc (docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání a ještě postupně pro různé dílčí útoky či skutky, ke sloučení věcí, ke zproštění části žalovaných skutků, opakované předkládání obžaloby a vracení věci státnímu zástupci k došetření atd.). Obvinění také opakovaně využívali svých procesních práv a podávali veškeré trestním řádem předvídané opravné prostředky, stížnosti či námitky, což jim samozřejmě nelze klást k tíži, nicméně i tím docházelo k prodlužování doby mezi procesními úkony orgánů činných v trestním řízení, nutno však dodat, že měrou nikoli významnou. Skutečnost je taková, že až příliš mnoho ukazatelů vedlo k enormnímu prodlužování trestního řízení, jež nevyhnutelně vyžadovalo kompenzaci ve prospěch obviněných. Tomu dostál Vrchní soud v Praze, který výslovně s ohledem na neúměrnou délku trestního řízení, ale i doby, která uplynula od spáchání skutku, upustil od uložení trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti (srov. body 40. až 45. odůvodnění rozsudku). Způsob a rozsah, jakým vrchní soud promítl nepřiměřenou délku trestního řízení do výroku o trestu, považuje Nejvyšší soud za dostatečný a souladný s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, v jehož bodě 29. Ústavní soud zdůraznil povinnost soudů kompenzovat nepřiměřenou délku trestního stíhání a jako typickou formu kompenzace uvedl zmírnění trestu oproti tomu, jaký trest by byl uložen, kdyby k průtahům nedošlo). b) 5. Promlčení trestního stíhání 83. Promlčení trestního stíhání namítli oba obvinění, avšak pouze obviněná D. Š. tak učinila správně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které dopadá na situace, v nichž bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo nepřípustné. Mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání vyjmenované v §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu je zařazeno i promlčení trestního stíhání. Obviněný K. Š. tuto výhradu podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože tento dovolací důvod je určen k nápravě vady spočívající v nesprávném použití ustanovení hmotného práva. Nejvyšší soud se přesto vyjádří k námitce promlčení ve vztahu k oběma obviněným zejména proto, že ji neshledal opodstatněnou ani u jednoho ze spoluobviněných. 84. Nejvyšší soud nejprve v krátkosti připomene počáteční stadium trestního stíhání obviněných v posuzované trestní věci, v němž došlo postupně k opakovanému zahajování trestního stíhání, jež je charakterizováno nebývale dlouhou délkou. Ohledně skutku, jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení bylo poprvé zahájeno trestní stíhání obviněných usnesením ze dne 16. 3. 2004 (č. l. 1 a 5 tr. spisu), a to pro dílčí útoky pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku vrchního soudu [v nichž vyšetřovatel spatřoval kromě trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona také trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona]. Dne 20. 6. 2005 bylo sice vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných pro dílčí útoky pod body 3) až 7) výroku o vině (č. l. 3437 tr. spisu), avšak to bylo následně zrušeno usnesením státní zástupkyně ze dne 29. 8. 2005 (č. l. 3478 tr. spisu) a nahrazeno novým usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 (č. l. 3198 nebo také 3504 tr. spisu). Předcházelo mu podání (první) obžaloby dne 18. 10. 2006 (č. l. 2291 tr. spisu), jíž byli obvinění mimo jiné viněni ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku a poškozování věřitele jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině dovoláními napadeného rozsudku (dále byli obžalováni z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona). Podané obžaloby ohledně dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině byli obvinění zproštěni rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, č. j. 6 T 6/2006-3245, avšak tato zprošťující část citovaného rozsudku byla k odvolání státní zástupkyně zrušena a vrácena státnímu zástupci k došetření rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008 (č. l. 3347 tr. spisu), proti němu obviněná podala ústavní stížnost. Původně dvě samostatné věci [jedna týkající se dílčích útoků pod body 1) a 2) a druhá týkající se dílčích útoků pod body 3) až 7) výroku o vině dovoláními napadeného rozsudku vrchního soudu] byly usnesením policejního orgánu Správy Východočeského kraje Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové, odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, detašované pracoviště Trutnov, ze dne 29. 4. 2008, spojeny ke společnému řízení (č. l. 3555 tr. spisu). Ve dnech 30. 9. 2008 a 13. 10. 2008 si obvinění převzali upozornění na změnu právní kvalifikace dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině, jež byly nadále posuzovány jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zákona (č. l. 2580 tr. spisu). Souhrnně všechny dílčí útoky pod body 1) až 7) výroku o vině byly (kromě dalšího) předmětem obžaloby (v této trestní věci již druhé v pořadí) ze dne 27. 8. 2009 (č. l. 4650 tr. spisu), kterou Krajský soud v Hradci Králové předběžně projednal a usnesením ze dne 28. 12. 2009, č. j. 6 T 12/2009-4744, věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Dne 23. 12. 2010 bylo vyhotoveno další upozornění na změnu právní kvalifikace (obvinění je převzali dne 19. 4. 2011), podle něhož mělo být jejich jednání pod body 1) až 7) výroku o vině posuzováno jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (č. l. 4799 tr. spisu). V pořadí třetí obžaloba byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána dne 23. 9. 2011 (č. l. 5125 tr. spisu) a opět byla věc usnesením tohoto soudu, tentokrát ze dne 22. 12. 2011 (č. l. 5210 tr. spisu), vrácena státnímu zástupci k došetření. Toto usnesení krajského soudu napadla státní zástupkyně stížností, již Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 21/2012, zamítl (č. l. 5240 tr. spisu) a v odůvodnění upozornil na procesní vadu trestního řízení, pokud byli obvinění upozorněni na změnu právní kvalifikace listinou ze dne 23. 12. 2010, protože v ní byl i nově popsán skutek včetně subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Proto policejní orgán vydal dne 24. 9. 2012 další usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek popsaný pod body 1) až 7) výroku o vině, jenž byl posouzen jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (č. l. 5277 tr. spisu). Čtvrtou obžalobu ze dne 29. 7. 2013 (č. l. 5469 tr. spisu) projednal Krajský soud v Hradci Králové opět v neveřejném zasedání, a to dne 19. 11. 2013, a usnesením z téhož dne věc vrátil státnímu zástupci k došetření (č. l. 5786 tr. spisu). Stížnosti státní zástupkyně proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze sice nevyhověl, avšak usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014 (č. l. 5819 tr. spisu) částečně zrušil napadené usnesení krajského soudu ohledně dílčích útoků pod body 1) a 2) výroku o vině a trestní stíhání pro tyto dílčí útoky zastavil s ohledem na amnestii prezidenta republiky. Obvinění však v souladu s §11 odst. 4 tr. řádu prohlásili, že na projednání věci trvají (č. l. 5844 tr. spisu), a proto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. 9 To 16/2014-5907, rozhodl, že se v trestním stíhání obviněných pro tyto dílčí útoky pokračuje. Také pátou obžalobu ze dne 1. 6. 2015 (č. l. 6019 tr. spisu) Krajský soud v Hradci Králové projednal v neveřejném zasedání a věc vrátil státnímu zástupci k došetření usnesením ze dne 31. 8. 2015 (č. l. 6089 tr. spisu), avšak ke stížnosti státní zástupkyně bylo toto usnesení krajského soudu zrušeno, což Vrchní soud v Praze učinil usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 9 To 108/2015 (č. l. 6122 tr. spisu), jímž současně krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 25. 7. 2016 tedy proběhlo první hlavní líčení u soudu prvního stupně týkající se všech dílčích útoků, resp. skutku tehdy kvalifikovaného podle nové právní úpravy, tedy jako trestný čin zneužití informace v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, rozsudek vyhlásil Krajský soud v Hradci Králové dne 14. 12. 2017, jak je citován pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. 85. Dále je vhodné připomenout, jak se s výhradou promlčení trestního stíhání, kterou obvinění opakovaně uplatňovali, vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Vrchní soud v Praze tak poprvé učinil již ve svém rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008 (č. l. 3347 tr. spisu), jímž zrušil k odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu v jeho zprošťující části a v odsuzující části ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody [ohledně skutků, resp. dílčích útoků tehdy zařazených pod body 1), 2) byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření]. Vrchní soud reagoval na výhrady obviněných týkající se vad usnesení o zahájení trestního stíhání z 16. 3. 2004, jež však podle něj nečinily dosavadní trestní řízení nezákonným a nezpochybnily samotný účel zahájení trestního stíhání jako celek. Podrobně se s totožnou námitkou dostatečně zřetelně vypořádal Vrchní soud v Praze v dovoláními napadeném rozsudku zejména pod body 19. a 20. Na jeho správné úvahy, které respektovaly i názory soudní praxe je proto možné odkázat. Při zkoumání okolností, za nichž došlo k zahájení trestního stíhání obviněných prvním usnesením o zahájení trestního stíhání, nebyly zjištěny žádné známky účelovosti tohoto procesního úkonu ze strany orgánů činných v trestním řízení, neboť zdaleka nehrozilo uplynutí promlčecí doby ani nešlo o záměr jakýmkoli způsobem zasáhnout bezdůvodně do života obviněných, resp. do jejich podnikatelské činnosti. Tento závěr je zásadní pro posouzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných vyvolalo účinky přerušení běhu promlčení doby pro skutek, pro který byly nakonec odsouzeni. Přestože toto usnesení bylo následně zrušeno pro jeho formální vady, jde o relevantní úkon projevující zájem a vůli státu objasnit možnou trestnou činnost a potrestat její pachatele. Vrchní soud také přiléhavě odkázal na příslušnou judikaturu k této problematice, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 To 27/2010, (dovoláním napadené rozhodnutí v citované věci 5 Tdo 1024/2010) a nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1553/11, (jímž bylo potvrzeno usnesení Nejvyššího soudu ve věci 5 Tdo 1024/2010). Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů s posouzením promlčení v posuzované věci, jak je vysvětlil Vrchní soud v Praze, naprosto souhlasí. Lze pouze poznamenat, že tento soud se dopustil drobného pochybení, pokud účinky jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání spojoval až s okamžikem jejich doručení obviněným a nikoli s datem jejich vydání (srov. rozhodnutí č. 50/2018-I. Sb. rozh. tr.), což nemělo vliv na správnost jeho závěrů a teoreticky by bylo ve prospěch obviněných za situace, kdyby měla promlčecí lhůta v době blízké vydání usnesení o zahájení trestního stíhání uplynout. 86. Obvinění vytýkali jednotlivým usnesením o zahájení trestního stíhání vadu v chybějícím vyjádření subjektivní stránky a tzv. druhého úmyslu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona. Citovali rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, o něž opřeli svá tvrzení, a naopak odmítli aplikaci rozhodnutí č. 44/2010 Sb. rozh. tr., jež dřívější judikaturu překonalo. V tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k přístupu soudů nižších stupňů. Obviněnou citovaná usnesení se týkala sdělení obvinění, jež měla kromě absence vyjádření úmyslného zavinění více nedostatků, a především představovala spíše výjimečné stanovisko jednoho ze senátů Nejvyššího soudu. Převahu přístupu rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu tolerovat pouhé formální nedostatky sdělení obvinění či usnesení o zahájení trestního stíhání stvrdil Nejvyšší soud rozhodnutím č. 44/2010 Sb. rozh. tr., v rozporu s nímž Nejvyšší soud ani nemohl posuzovat v této trestní věci vydaná usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 3. 2004 a z 26. 4. 2007. Ty nepředstavují pouhé formální úkony orgánů činných v trestním řízení, naopak je z nich patrná zjevná a skutečná snaha vyšetřovat dané skutky a stíhat jejich pachatele, neboť trestní stíhání jako takové pokračovalo, byly aktivně shromažďovány důkazy a byly činěny úkony směřující k podání obžaloby pro totožné skutky, poté byly dále činěny úkony vedoucí k vydání meritorního rozhodnutí. Rozhodně se tedy nejednalo o „nicotná nebo zmatečná“ usnesení o zahájení trestního stíhání, jak se obvinění snažili prosadit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, publikovaném pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., jasně formuloval, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu §160 odst. 1 tr. zákona, které bylo zatíženo určitými vadami, pro které bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání) pro týž skutek; nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání). Ačkoli tento judikát byl vyhlášen dne 13. 5. 2009, tedy zhruba 2 roky po vydání druhého usnesení o zahájení trestního stíhání [jež se týkalo dílčích útoků pod body 3) až 7) výroku rozsudku], nelze dát za pravdu domněnce obviněných, že by snad vyšetřovatel na takové rozhodnutí (relativizující některé formální vady zahájení trestního stíhání) vyčkával a nové usnesení vydal záměrně až po něm. Předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání zatížená určitými vadami po formální stránce nahradilo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012, jež se tudíž datovalo více jak tři roky po citovaném judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Kdyby mělo podezření obviněných opodstatnění, jistě by vyšetřovatel s vydáním nového a chyb prostého usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných neotálel a jeho vydání by následovalo mnohem blíže datu vyhlášení judikátu. Hodí se k tomu poznamenat, že v době mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 4. 2007 a ze dne 24. 9. 2012 nepanovalo jakékoli období nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, byly uskutečněny mnohé další úkony trestního řízení, což je patrno z výkladu pod bodem 84. tohoto usnesení. Mimo jiné byli obvinění policejním orgánem upozorněni podle §160 odst. 6 tr. řádu na změnu právní kvalifikace, a to hned dvakrát, nejprve dne 15. 9. 2008 (č. l. 3580 tr. spisu) a následně dne 23. 12. 2010 (č. l. 4799 tr. spisu), avšak protože nepředstavovala dostatečnou nápravu ve vztahu k vadám zahájení trestního stíhání, jak byl vyšetřovatel upozorněn Vrchním soudem v Praze v jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 21/2012 (č. l. 5240 tr. spisu), došlo nakonec k vydání zcela nového usnesení o zahájení trestního stíhání dne 24. 12. 2012. Podezření obviněných na úmyslně opožděné vydání bezvadného usnesení o zahájení trestního stíhání tedy bylo zcela mylné. Rovněž se nejednalo o nepravou retroaktivitu judikátu č. 44/2010 Sb. rozh. tr., v němž je řešen kontinuální, po delší dobu obecně soudní praxí přijímaný přístup k posuzování důsledků formálních pochybení obsažených v právním úkonu, jímž je zahajováno trestní stíhání konkrétního pachatele. b) 6. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 87. Pouze obviněná označila ve svém dovolání také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž brojila proti uložení peněžitého trestu. Jednalo se o velice stručný argument, podle obviněné se vrchní soud „nezabýval majetkovými a osobními poměry obžalovaných, jak mu ukládalo ustanovení §54 tr. zákona“. Toto ustanovení přikazovalo soudu přihlédnout při stanovení výměry peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům pachatele, přičemž soud nemohl uložit tento druh trestu, pokud by byl zjevně nedobytný. Z vyjádření obviněné není zcela patrné, zda namítala nedobytnost peněžitého trestu, což soudní praxe (srov. č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., k novější právní úpravě pak bylo přijato rozhodnutí č. 9/2018 Sb. rozh. tr.) akceptuje jako relevantní námitku zpochybňující přípustnost uloženého druhu trestu ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tuto výhradu tedy s jistou mírou tolerance přijal jako námitku naplňující první alternativu důvodu dovolání v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, která spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Posoudil ji však jako nedůvodnou. 88. Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení snažil objasnit splnění podmínek pro uložení peněžitého trestu obviněných. Obviněná D. Š. během veřejného zasedání konaného u vrchního soudu dne 15. 7. 2018 podala ústně zprávu o jejích a manželových osobních a majetkových poměrech (srov. č. l. 8677 verte tr. spisu). Sdělila soudu, že se spoluobviněným žijí a podnikají ve Španělsku, kde vlastní nemovitost, byt 2+kk, mají dvě vozidla a dále disponují úsporami z prodeje nemovitostí v České republice, za něž utržili cca 3, 5 mil Kč. Vrchní soud vyložil své úvahy, jež ho vedly k uložení samostatného peněžitého trestu každému z obviněných, v bodě 45. napadeného rozsudku, v němž mj. konstatoval, že „…oba obžalovaní jsou v aktivním věku a jejich majetkové poměry jsou minimálně průměrné, již od roku 2015 do současnosti podnikají ve Španělsku. Lze důvodně usoudit, že peněžitý trest ve výši 250 000 Kč pro každého z nich je pro ně reálně vykonatelný a nemůže ani ohrozit jejich životní standard.“ Evidentně, a v rozporu s výtkou obviněné, tedy bylo vrchním soudem při ukládání tohoto druhu trestu přihlédnuto k osobním i majetkovým poměrům obou obviněných a k závěru o zjevné nedobytnosti soud nedospěl, což zcela odpovídá zjištěným okolnostem. Navíc obviněná ani sama neuvedla, v čem konkrétně by měla nedobytnost jí uloženého trestu spočívat, resp. z jakých důvodů to její majetkové poměry snad neumožňovaly, navíc nelze zapomenout, že jde o jedinou sankci za zjištěné protiprávní jednání. Obvinění tedy podle zjištění vrchního soudu v době ukládání trestu měli možnost výkonu zaměstnání, nebyli omezeni na osobní svobodě, tudíž si mohli nadále opatřovat peněžní prostředky na úhradu této trestní sankce, nebylo přitom vyloučeno ani využití ustanovení §342 tr. řádu, podle něhož může předseda senátu povolit splácení peněžitého trestu tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Jak je patrno z obsahu trestního spisu, žádost o povolení splátek nebyla předložena, každý z obviněných složil celou částku najednou, peněžité tresty byly zaplaceny dne 2. 11., resp. 5. 11. 2018 (srov. č. l. 8784, 8785 tr. spisu). Nelze tedy dát obviněné za pravdu, že by soud druhého stupně nepřihlédl k osobním a majetkovým poměrům obviněných ve smyslu §54 odst. 1 tr. zákona a že by snad šlo o nepřípustný druh trestu, jak předpokládá citovaný dovolací důvod v jeho první variantě. b) 7. Námitky neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů 89. Velká část dovolací argumentace obviněných neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obsah výhrad totiž nesměřoval proti vadě v hmotněprávním posouzení těch skutkových zjištění, které se staly podkladem odsuzujícího výroku o vině, nýbrž jej tvoří kritika procesu dokazování v hlavním líčení i ve veřejném zasedání, včetně jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obvinění opakovaně interpretovali provedené důkazy odlišně od soudů, též kladli důraz jen na některou skupinu důkazních prostředků, aniž by současně zohlednili ty z nich, které vyvracely jejich obranu v soudním řízení. Obvinění převážně polemizovali s úvahami soudů nižších stupňů a učinili vlastní skutkové závěry, jež samozřejmě neodpovídaly zvolené právní kvalifikaci skutku, neboť sami necítili žádnou vinu ve smyslu obžaloby. Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno shora, není další, třetí soudní instancí, která by snad byla určena k přezkumu skutkových otázek, ale jako dovolací soud je v zásadě vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím je možno napravit jen nejvážnější a výslovně uvedené právní vady pravomocných rozhodnutí ve věci samé. 90. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný, nelze zahrnout například výhrady týkající se neprovedení veškerých obviněnými navržených důkazů (výslech R. K. nebo vyšetřujícího komisaře, mnohé listinné důkazy apod.), proti znaleckému posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., a proti skutkovým závěrům soudu o vlastnictví akcií D., obchodní společností Ch., a dále většinu výhrad ze samostatného dovolání obviněné, pokud jimi brojila proti porušení procesních ustanovení (např. §254 odst. 1, §260, §220 odst. 1 tr. řádu aj.), a jimiž namítala tzv. opomenuté důkazy, porušení rovnosti zbraní a právní jistoty, podjatost znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, avšak také vyslovila podezření na spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 tr. zákoníku vrchním soudem. 91. Na podkladě spisového materiálu je přitom možné konstatovat, že soudy nižších stupňů se snažily s nejvyšší možnou měrou objasnit velmi složité právní a zejména majetkové vztahy mezi jednotlivými obchodními společnostmi, jichž se týká výrok o vině. Za tímto účelem provedly podrobné dokazování, a to i v rámci odvolacího řízení, přičemž následné hodnocení důkazů nijak nevybočuje z požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Své závěry přitom zejména Vrchní soud v Praze opřel o nejširší okruh důkazů, s jejichž obsahem se snažil vypořádat a učinil pak logické závěry o skutku, který správně právně posoudil. Pro úplnost se Nejvyšší soud nad rámec dovolání k zásadním skutkovým námitkám obviněných stručně vyjádří, aby byla patrná jejich nepřípadnost. 92. Především není povinností soudu vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, podobně jako v jiných typech řízení, i v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede (srov. princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Je to tedy soud, kdo určuje rozsah dokazování potřebný pro rozhodnutí; pokud však nevyhoví návrhu stran na provedení důkazu, musí o tom rozhodnout a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09, a mnohé další). V daném případě se soudy nižších stupňů řádně zabývaly návrhy obviněných na doplnění dokazování, a jestliže neshledaly potřebným provedení obhajobou požadovaných důkazních prostředků, zamítly tyto návrhy a své rozhodnutí též náležitě odůvodnily (viz zejména str. 47 a 48 odůvodnění rozsudku krajského soudu, resp. body 22. a 23. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud například shledal znalecký posudek znaleckého ústavu Moore Stephen ZNALEX, s. r. o., na nějž poukazovali obvinění i v dovoláních, za nevyhovující požadavkům kladeným na řádný znalecký posudek (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku), proto ho provedl jako důkaz listinou a nevyslechl znalce tohoto ústavu JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, MBA. Nejvyšší soud proti postupu soudů nemá výhrady, může nanejvýše dodat, že nadbytečnost prokazování hodnoty zcizovaného majetku je dána již pouhým faktem, že znak prospěchu nebyl vyjádřen finančně, vnímán byl v jiné rovině - možnosti využít majetek k podnikání. Ze stejného důvodu se jeví nadbytečné i jakékoli dohady ohledně (ne)zákonnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. (včetně namítané podjatosti znaleckého ústavu, nedostatků provedení místního šetření, vad v seznamu podkladů anebo v ústní formě doplnění zadání znaleckého posudku). Na probíhající trestní řízení, resp. výrok o vině rozsudku vrchního soudu, nemohou mít vliv tedy ani případná zjištěná pochybení tohoto znaleckého ústavu při vypracování znaleckého posudku č. 4740-15-2015, neboť k jeho výsledku vrchní soud nakonec vůbec nepřihlédl a nepromítl se žádným způsobem do právní kvalifikace zjištěného skutku /k vadě formulace dílčího útoku popsaného pod bodem 4) b) výroku o vině napadeného rozsudku se již Nejvyšší soud vyjádřil pod bodem 74. tohoto usnesení/. Co se týká navrhovaných výslechů znalců Radima Krčka nebo JUDr. et Ing. Lukáše Křístka, soudy obou stupňů je zamítly na podkladě přesvědčivých důvodů. Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze tedy srozumitelně vyložily důvody nadbytečnosti obhajobou navrhovaných důkazů a Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil. 93. Výlučně skutkový charakter měla tvrzení obviněných o jejich vlastnickém vztahu k jednotlivým obchodním společnostem. Na tomto nesprávném skutkovém základu, odlišném od skutkových zjištění vrchního soudu, bylo založeno více námitek obviněných (proti naplnění znaku úkoru a prospěchu, ale i materiální stránky trestného činu, námitka proti odmítnutí aplikace judikátu č. 33/2017 Sb. rozh. tr. na posuzovanou trestní věc), proto se Nejvyšší soud k otázce akcionářské struktury D., vyjádří podrobněji, než by si tato skutková okolnost zasloužila. Obvinění shodně v dovoláních popírají nabytí vlastnictví k většinovému balíku akcií D., obchodní společností Ch., přičemž obviněná D. Š. poukázala na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, některé z důkazů, o něž vrchní soud své závěry opřel, podle tvrzení obviněné trestní spis ani neobsahuje, a to usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, o zmocnění akcionáře Ch., ke svolání mimořádné valné hromady obchodní společnosti D., a notářský zápis ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, sepsaný notářkou JUDr. Danielou Jarošovou o konání mimořádné valné hromady D. Obě tyto listiny však Nejvyšší soud byl schopen v rozsáhlém spisovém materiálu dohledat a může tak vyvrátit tvrzení obviněné, neboť listiny jsou založeny na č. l. 1266, resp. 1261 tr. spisu. Tento argument byl tudíž objektivně vyvrácen. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001 mimo jiné konstatoval, že v provedeném řízení bylo prokázáno, že navrhovatel Ch., je majitelem listinných akcií na jméno s čísly 000252 až 000570 emitovaných D. (srov. č. l. 1267 tr. spisu). Notářský zápis osvědčuje konání mimořádné valné hromady D., dne 8. 3. 2002, na níž vystupovala Ch., jako její akcionář vlastnící 51,04 % akcií. Na druhou stranu spisový materiál disponuje i listinami, popřípadě jsou veřejně dostupné na webových stránkách obchodního rejstříku, z nichž jasně plyne, že se konaly i jiné valné hromady za účasti obviněných jakožto většinových akcionářů D. Některé listiny stejně jako svědectví A. Ch. a obviněných jsou ve vzájemném rozporu a bylo na soudu, aby důkazy hodnotil podle svého volného uvážení nejen jednotlivě, ale rovněž s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům. Pokud shledal, že majitelem předmětného balíku 319 kusů akcií D., se skutečně stala Ch., Nejvyšší soud s takovým skutkovým závěrem v zásadě nemůže polemizovat, navíc jej považuje za správný, neboť skutečně odpovídá výsledkům dokazování a obsahu spisového materiálu. 94. Nelze zpochybnit, že sám obviněný K. Š. urgoval provedení rubopisu akcií na Ch., u banky držící akcie (srov. jeho dopis bance ze dne 26. 4. 1999, založený na č. l. 598 tr. spisu, který byl čten u hlavního líčení dne 18. 8. 2016, jak plyne z č. l. 6349 – není tedy pravda, že by tato listina nebyla předmětem důkazního řízení, jak obvinění tvrdili v dovoláních). Rubopisované akcie D., ve vlastnictví obchodní společnosti Ch., předložil na valné hromadě D., konané dne 8. 3. 2002 svědek R. H. z IPB, a. s., (srov. jeho výpověď na č. l. 655 tr. spisu, která byla čtena u hlavního líčení dne 27. 7. 2016 na č. l. 6310 tr. spisu). Obviněný také přiznal, že se spoluobviněnou dobrovolně souhlasili s přepisem akcií na Ch. (srov. protokol o podání vysvětlení na č. l. 262, 263 tr. spisu). V odůvodnění své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla datována k 8. 4. 2004, označil obviněný K. Š. obchodní společnost Ch., za akcionáře obchodní společnosti D. (srov. č. l. 11 a 17 tr. spisu, přičemž stížnost byla čtena u hlavního líčení dne 17. 8. 2016, č. l. 6343) Do jiného úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 3. 6. 2003 připustil obviněný i provedení rubopisu na akciích, vysvětloval však, z jakých důvodů nemohly nastat účinky sporné smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 14. 4. 1999 (srov. č. l. 213, 214 tr. spisu). V trestním spise se dále nachází na č. l. 120 až 121 dopis obviněného ze dne 14. 5. 1999 adresovaný advokátovi M. H., jehož klientem byl Ch., v němž ho mimo jiné informuje o nutnosti převodu akcií obchodních společností F., A., A., na obviněné, aby byla odstraněna překážka plánovaného sloučení do jediné nástupnické D., (tedy aby nenastal stav, kdy nástupnická obchodní společnost nabyde své vlastní akcie), a současně s tím obviněný v dopise předesílal uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi obviněnými a Ch., „o prodeji adekvátní části nově nabytých akcií v důsledku sloučení tak, aby zůstal zachován nynější akcionářský poměr“. Přitom ještě obviněný K. Š. v tomto dopise navrhoval zanést do smlouvy o smlouvě budoucí, „že nově emitované akcie budou zastaveny IPB a 51 % akcií bude rubopisem převedeno“. Z citovaného dopisu lze dovodit, že obvinění v té době skutečně považovali Ch., za majoritního akcionáře D., tuto okolnost následně sami chtěli promítnout po završení projektu sloučení do akcionářské struktury nástupnické D., v níž by jinak s ohledem na emisi nových akcií po sloučení s ostatními obchodními společnostmi a jejich nabytí obviněnými získali převahu oba obvinění. Také obviněná D. Š. nerozporovala uzavření smlouvy, na jejímž základě mělo dojít ke změně vlastnictví akcií D., z D., na Ch., považovala ji za platnou, vysvětlovala však, že se mělo jednat o tzv. trezorovou smlouvu, která neměla být uplatněna (srov. její písemné vyjádření na č. l. 631 až 633 tr. spisu), její účinnost byla odložena pod podmínkou plnění finančního a ekonomického poradenství ze strany Ch. (srov. nástin závěrečného přednesu obhajoby, č. l. 6889 tr. spisu). Pravděpodobně plnění z této smlouvy ze strany Ch., nebylo podle představ obviněných, nicméně obsahem trestního spisu jsou úvěrové smlouvy, jimiž Ch., poskytoval úvěrové prostředky různým obchodním společnostem, na jejichž majetek si obvinění činili nároky (srov. č. l. 169, 172, 175 tr. spisu, kde jsou založeny úvěrové smlouvy, podle nichž byly finanční prostředky poskytnuty obchodní společnosti A., v roce 1998 ve výši 1 mil. Kč a obchodní společnosti D., v roce 1999 cca 10 mil. Kč). Eventuální důvody, které vedly obviněné k rozhodnutí nerespektovat vlastnické právo Ch., k 319 kusů akcií D., však již na samotný závěr o skutečném nabytí akcií obchodní společností Ch., na základě smlouvy ze dne 14. 4. 1999 a následném provedení rubopisu nemohou mít žádný vliv. 95. Pokud se týká dvou listin, jež vrchní soud zmínil v odůvodnění svého rozsudku a jež podle obviněné v trestním spise schází, a proto pojala podezření na spáchání trestného činu zasahování do nezávislosti soudu, přičemž jde o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 50 Cm 10/2001, a notářský zápis ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. N 260/2002, NZ 252/2002, nejde o výhradu naplňující některý z dovolacích důvodů. Byť má uvedená námitka čistě procesní povahu, avšak obviněná D. Š. ji spojila s vážným podezřením, proto bylo žádoucí se k ní také nad rámec dovolacího přezkumu stručně vyjádřit. Především jde o zcela nepravdivé tvrzení, neboť obě citované listiny tvoří součást spisového materiálu. Nachází se na č. l. 1266 až 1268 a na č. l. 1261 až 1265 tr. spisu, do něhož byly zřejmě zařazeny spolu s dalšími kopiemi listin z konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001. Celý tento přílohový spis Krajského soudu v Hradci Králové včetně obou předmětných listin byl také podle §213 odst. 1 tr. řádu předložen stranám k nahlédnutí již u hlavního líčení dne 20. 10. 2017 (srov. č. l. 6751 tr. spisu). Obvinění tak měli možnost vyjádřit se před soudem k předmětnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i notářskému zápisu. Kromě toho, obvinění nepochybně byli dobře obeznámeni minimálně s notářským zápisem o konání mimořádné valné hromady D., ze dne 8. 3. 2002, již svolal Ch., a také na ní vystupoval jako většinový akcionář. Sami totiž navrhovali soudu čtení této listiny (srov. č. l. 6361 verte tr. spisu) a podrobně se k tomuto notářskému zápisu vyjádřili také ve svém písemném společném vyjádření k obsahu konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001 (srov. č. l. 6618 dole tr. spisu). Výtky obviněných, že by listiny, na něž odkázal Vrchní soud v Praze v bodě 24. napadeného rozsudku, nebyly vůbec založeny v trestním spise, tedy je třeba kategoricky odmítnout. Podobně to platí také o listině založené na č. l. 598 tr. spisu (písemná žádost obviněného o provedení rubopisu akcií D., ve prospěch Ch.), která skutečně byla předmětem důkazního řízení, a nikoli naopak, jak namítala obviněná D. Š.. Tato listina byla čtena podle §213 odst. 2 tr. řádu u hlavního líčení dne 18. 8. 2016, jak již bylo uvedeno shora. Nadto je možné poukázat na další podklady v trestním spise, které podporují správnost závěru vrchního soudu o tom, že Ch., vystupoval v rozhodnou dobu oprávněně jako majitel 319 kusů akcií D. (srov. bod 94. tohoto usnesení). 96. Nejvyšší soud tedy k výhradám proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů obecně shrnuje, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují oba obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. řádu), které je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotněprávních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. 97. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty výtky obviněných, podle nichž měl být trestně stíhán i svědek A. Ch. zastupující obchodní společnost Ch., nebo naopak, podle kterých měla být jejich trestní stíhání zastavena, když v obdobné trestní věci nebylo pokračováno ve stíhání obviněného M. P. Jedná se totiž o námitky obsahově zpochybňující procesní zásadu, a to zásadu obžalovací, kterou je ovládáno trestní řízení (§2 odst. 8 tr. řádu), v souladu s níž je možné vést trestní stíhání před soudy jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soudy proto podle §220 odst. 1 tr. řádu mohou rozhodovat pouze o obviněném a o skutku, který je uveden v podané obžalobě a v zásadě nejsou oprávněné vyjadřovat se k tomu, zda a které další osoby měly být trestně stíhány, obžalovány a postaveny před soud a které nikoli. 98. Pokud obvinění v rámci svých dovolání odkázali v podrobnostech na doplnění svých odvolání, pak je třeba poukázat na přijatý výklad předmětu dovolacího řízení, který byl jasně zformulován v rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud konstatoval, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích trestního řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami obviněných blíže nezabýval. V. Závěrečné shrnutí 99. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných K. Š. a D. Š. v jejich dovoláních jednak částečně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, jednak ty námitky, které bylo možné tomuto důvodu dovolání podřadit, nebyly opodstatněné. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal vadu v konání trestního stíhání proti obviněné D. Š., neboť nebylo nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. A ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nebyl uplatněn důvodně, vrchní soud obviněným uložil takový druh trestu, který zákon připouští. 100. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a pouze na podkladě trestního spisu a obsahu jednotlivých dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu). V Brně dne 17. 12. 2020 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu