ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.896.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 896/2020-981
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2020 o dovolání obviněného Z. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 210/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 153/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 3 T 153/2018, byl Z. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, částečně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 200,- Kč, celkem tedy 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 dnů.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 [pouze do výroku ohledně výše uloženého peněžitého trestu v neprospěch obviněného] a obviněný odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 210/2019, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 210/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání konstatoval, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud není ve své podstatě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, ovšem v daném případě má jít o výjimku, jelikož existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, spolu s opomenutými důkazy. Dále namítl, že soud I. stupně dospěl k neodůvodněnému závěru, že společnost M. P. V. V., byla založena s názvem záměrně podobným s Německým úřadem evidence značek a patentů, přestože jediná podobnost ve skutečnosti spočívala v německém jazyce obou názvů. Ani grafická úprava listin, resp. název a logo se podle obviněného ani vzdáleně nepodobají. Vzhledem k výše uvedenému namítl, že soudy nijak nevysvětlily, jak by bylo možné zaměnit název MPV M. u. P. doprovázený sídlem a bankovním spojením do ČR, s úřady z Německa, resp. Rakouska. Stejně tak se podle obviněného soudy nevypořádaly s názorem Vrchního státního zástupce v Kresfeldu. Dále namítl, že závěry soudu, že „adresáti byli v tomto registru vedeni a oprávněně tak požadavky na platby od tohoto úřadu očekávali, a proto provedli úhrady“, jsou v rozporu s vyjádřením DPMA (D. P. u. M.), který popřel, že by jakékoliv výzvy rozesílal a tedy adresáti neměli důvod nic očekávat. Na základě výše uvedeného obviněný konstatoval, že je přesvědčen o tom, že samotná listina (nesprávně označená jako „faktura“) sama o sobě není způsobilá přivést adresáty v omyl, jelikož všechny podstatné okolnosti na ní byly explicitně uvedeny, a tedy skutek spočívající v jejím vyhotovení a zaslání adresátům nenaplnil objektivní stránku trestného činu. Závěr soudů o tom, že „protiprávně vyhotovené faktury, které svým vzhledem a grafickou úpravou byly způsobilé uvést adresáty v omyl o skutečné identitě odesílatele a příjemce požadovaných finančních prostředků“ je tak v extrémním rozporu s obsahem spisu, jelikož pro tento závěr nejsou žádné důkazy, přičemž důkazy potvrzující opak, byly účelově soudy pominuty. Obviněný dále konstatoval, že od počátku odmítá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, v té části, která se týká přípravy, výběru adresátů, vyhotovení a zasílání nabídek adresátům a poukazuje i na to, že podle jeho názoru je podstatné, zda jednání mělo být spácháno jediným pachatelem nebo ve spolupachatelství, což soudy zcela opomenuly. V návaznosti na výše uvedené dále zdůraznil, že neovládá cizí jazyk, což podle něj poukazuje na to, že skutek nespáchal vůbec, nebo jej nespáchal sám a jistě jej nespáchal ve výroku popsaným způsobem. Pokud se tedy orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit, jak se skutek stal, měl být zproštěn obžaloby vzhledem k zásadě in dubio pro reo. Dále je toho názoru, že ve vztahu k subjektivní stránce je zavádějící konstatování odvolacího soudu, že předmětné finanční částky, které zaslaly poškozené společnosti na účty společnosti M. P. V. V., vybral on a použil pro vlastní potřebu, a v této souvislosti namítá, že takto vybral pouze částku, kterou vynaložil v souvislosti se založením společnosti, což pak neprokazuje, že by jednání, které je mu kladeno za vinu, bylo zaviněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a taktéž zrušil rozsudek soudu I. stupně a všechna na něj navazující rozhodnutí a dále, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal obvodnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání a následně se vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného. Předně konstatoval, že obviněný sice formálně napadl správnost závěrů o naplnění objektivní stránky trestného činu, pokud odmítl, že by uvedl poškozené v omyl, jakož i správnost závěru o jeho jednání samostatně či ve spolupachatelství a o úmyslném zavinění, ale učinil tak prostřednictvím zpochybnění skutkového děje, jelikož ve svém dovolání izolovaně polemizuje s jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními, aniž by je hodnotil ve vzájemných souvislostech. K námitce obviněného ohledně podobnosti názvu firmy obchodní společnosti státní zástupce uvedl, že bez uvědomění si navazujících skutečností se firma na první pohled označení úřadu skutečně příliš nepodobá, ale v kontextu zavádějících listin, které obsahovaly krom jiného pozměněné označení firmy, následného obohacení a vzniku škody v důsledku takového označení, lze dospět k jedinému možnému vysvětlení, a to že obviněný jednal se záměrem využít po úpravě firmu k zaměnitelnému označení poskytovatele nabízeného plnění s označením úřadu poskytující zápisy a správu patentů a ochranných známek do veřejného seznamu. Dále státní zástupce konstatoval, že pokud obviněný zpochybňuje možnost zaměnit použitý upravený název doprovázený na jednom papíru sídlem a bankovním spojením v ČR s úřady v zahraničí, tak zcela přehlíží celkovou úpravu dokumentu, jelikož podstatné informace, které na něm byly obsaženy, byly obviněným záměrně uvedeny malým písmem, a to na rozdíl od upraveného názvu. K námitce obviněného ohledně vyjádření německého patentového úřadu, že nerozesílá jakékoliv výzvy k plnění, jelikož subjekty plní poplatkovou povinnost již při podání návrhu, státní zástupce uvedl, že obviněný dané vyjádření přeceňuje vzhledem k tomu, že osoby, jimž svědčí zápis patentu nebo ochranné známky, pochopitelně neznají přesnou právní úpravu poplatkové povinnosti. Státní zástupce dále odmítl tvrzení obviněného, že zasílaná listina nebyla objektivně způsobilá přivést adresáty v omyl, jelikož obviněný vychází z neúplného vyhodnocení všech rozhodných okolností, přičemž není podle státního zástupce podstatné, zda je v popisu skutku daná listina označena jako faktura, listina, výzva či něco jiného. Stejně tak státní zástupce odmítl tvrzení, že se obviněný nemohl dopustit rozesílání podvodných nabídek z důvodu neznalosti cizího jazyka, ale naopak, vyjádřil své přesvědčení, že v kontextu učiněných zjištění to není podstatné, jelikož obsah textu nebyl natolik složitý, aby jej i osoba s minimální znalostí příslušného jazyka nebyla schopna připravit, zvláště za možného využití běžně dostupných cizojazyčných slovníků a překladačů. K námitce obviněného ohledně možné spoluúčasti státní zástupce uvedl, že krom vlastního prohlášení dovolatele z žádného důkazu nevyplývá, že by se na trestném činu podílel někdo další. Závěrem proto státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů a odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně zcela správně, byť stručně ztotožnil a v daném případě se tudíž o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nejedná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., se souhlasem, aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody dovolání, uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma ( alternativa první ) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ ( alternativa druhá ) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše ( varianta první ), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
10. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů [viz též usnesení Ústavního soudu – bod 13] .
III. Důvodnost dovolání
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž obviněný si je této skutečnosti vědom, když uvedené zmiňuje v bodě 14 svého dovolání [ poukazoval na to, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil; soud chybně hodnotil důkazy; jediná podobnost byla v německém jazyce; listina nebyla s ohledem na svůj obsah i grafické zpracování způsobilá uvést adresáta v omyl; nabídky nezasílal sám atd. ]. S námitkami vznesenými obviněným se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, kdy např. na stranách 7 – 9 rozsudku soudu prvního stupně tento uvedl, že „v záhlaví faktury je uveden výrazným způsobem upravený název společnosti…jenž mohl při určité míře nepozornosti uvést adresáty v omyl…dále soud poukazuje na pravou horní část faktury, v níž jsou uvedeny spisovná značka, data registrace etc. daného patentu, či ochranné známky, který ostatně předchází zaslané faktuře…obžalovaný byl jediným společníkem zmíněné obchodní korporace…byl jedinou osobou oprávněnou nakládat s finančními prostředky, atd.“, a na stranách 7 – 8 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně tento mj. uvedl, že „pokud jde o podoby faktur zasílaných poškozeným společnostem…fakticky měly jediný účel a to uvést poškozené společnosti v omyl ohledně jejich podstaty, což se také skutečně stalo…předmětné finanční částky zaslali poškozené společnosti na účty společnosti M. P. V. V., které založil obžalovaný, byl jediným disponentem s oběma účty a také jednoznačně uvedl, že předmětné finanční prostředky vybral, atd.“
12. V případě, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz bod 11), považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
13. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo , lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. S ohledem na obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
15. K výhradě obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že jde o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zmiňuje existenci opomenutých důkazů bez bližší konkretizace, o které důkazy by mělo jít, nelze ani tuto námitku proto označit za uplatněnou právně relevantně, neboť není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného směr jeho úvah při tomto obecném konstatování.
16. K otázce „opomenutých důkazů“ a neustálého dokazování v intencích požadavků obhajoby je vhodné obecně uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence, přičemž účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení, přitom je obecně známou skutečností, že obviněný, který je uznán vinným zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů téměř vždy s argumentací nedostatečného skutkového zjištění] , a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
17. Je tak možno v předmětné trestní věci shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. K námitce tzv. extrémního nesouladu (rozporu) považuje Nejvyšší soud za nezbytné ještě dodat následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze tuto skutečnost považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
19. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
20. K námitce obviněného ohledně objektivní a subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobil takovým činem značnou škodu.
21. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
22. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
23. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz str. 9 rozhodnutí), a to v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když námitky obviněného neshledal důvodnými (viz strana 8, bod 18 rozhodnutí).
24. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
25. V předmětné trestní věci obviněný od poškozených získal předmětné finanční částky pod nepravdivou záminkou, neboť poškozeným zasílal fakturu s předepsanou částkou a grafickou úpravou, která měla vzbudit dojem, že se jedná o fakturu zaslanou patentním úřadem. Z provedeného dokazování je pak nepochybné, že obviněný neučinil žádné aktivní kroky k tomu, aby neuvedl poškozené v omyl, přičemž ani sám obviněný tuto skutečnost nikterak nerozporoval. Současně je třeba zdůraznit, že úmysl obviněného poškozené podvést lze dovodit i z jeho následného chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jeho jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010). V tomto směru je především třeba poukázat na jeho chování po převzetí konkrétních finančních prostředků, kdy předmětné finanční prostředky vybral a použil pro vlastní potřebu. Po zhodnocení těchto skutečností lze podle Nejvyššího soudu dovodit, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný pro získání finančních prostředků úmyslně uváděl poškozené v omyl, se záměrem se k jejich škodě obohatit. Nad rámec úvah, které soudy nižších stupňů podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí a s jejichž závěry se Nejvyšší soud ztotožnil, považuje tento za potřebné ve stručnosti zmínit následující, přičemž z otázek níže položených, které reagují na námitky obviněného, vyplývá pouze jediný závěr – a to závěr o vině obviněného [proč obviněný, který založil společnost M.P.V. V.., když tvrdí, že nejednal podvodně a uvedená, jím založená firma k tomu nesloužila, odesílal na adresy poškozených vytipovaných adresátů vedených u rakouského Patentního úřadu nebo Německého úřadu evidence značek a patentů faktury, na kterých neuváděl název jím založené společnosti, ale název společnosti MPV M. u. P.? Proč obviněným založená firma nevyvíjela žádnou činnost v „zájmu klientů“, proč těmito klienty byli právě a pouze poškození, kteří byli registrováni u výše uvedených úřadů v Rakousku a Německu? Proč nečinil, žádné kroky k ev. reklamě uvedených poškozených, když se mělo podle obviněného jednat o seriózní podnikání jím založené firmy a jak je možné, že šetřením policie bylo zjištěno, že sídlo firmy je fiktivní a budova neexistuje? Přehlédnout v rámci odpovědí na uvedené otázky nelze ani skutečnost, že obviněný tvrdí, že na jeho podnikání se podílely další osoby, ale objektivně bylo prokázáno, že sám obviněný byl registrován jako uchazeč o zaměstnání a firma nikoho nezaměstnávala, přičemž to byl pouze obviněný, kdo založil účty, na které od poškozených docházely finanční prostředky a byl to pouze obviněný, kdo z těchto účtů čerpal. K osobě M. L. se vyjádřil bratr obviněného, který uvedl, že uvedená osoba je mrtvá] .
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v předmětném trestním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Současně je nutno také uvést, že odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž nemohou vykazovat ani vadu extrémního rozporu – nesouladu, ani porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu