ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.750.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 750/2020-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, trvale hlášeného k pobytu na XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 8 To 16/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 31/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 T 31/2019, byl obviněný M. M. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené Odborové zdravotní pojišťovně.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 8 To 16/2020, tento rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
v blíže nezjištěné době od 21:30 hodin do 23:00 hodin dne 27. června 2019 po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, uvnitř volně přístupné budovy bývalého nákladového nádraží v katastrálním území obce XY, okres XY, v reakci na urážky a nadávky poškozeného J. H., nar. XY, tohoto fyzicky napadl nejprve opakovanými údery otevřenou dlaní i pěstí do obličeje a těla, poškozeného srazil na zem, kde do něj opakovaně kopal, poté si donesl z vedlejší místnosti sekeru o délce 670 mm, hmotnosti 2060 g a šířce břitu s ostřím 90 mm, a v úmyslu ho usmrtit, který vyjádřil i verbálně slovy „ty zmrde, já tě zabiju“, udeřil poškozeného ostřím sekery nejméně dvakrát do hlavy a způsobil mu tak krevní výron v okolí levého oka, a sečné rány v čelní krajině délky 4 cm, v temeno-týlní krajině délky 6 cm a posledního článku malíku levé ruky s tříštivou zlomeninou tohoto článku, když poškozený si před údery sekerou hlavu bránil rukama, přičemž k usmrcení nedošlo, a poškozený z místa odešel.
3. Za uvedený zločin obviněného odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě, rovněž rozhodl o nároku poškozené Odborové zdravotní pojišťovny. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že odvolací soud v činu, jenž mu je kladen za vinu, shledal naplněnými znaky pokusu zločinu vraždy spáchaného s rozmyslem podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku, a že vadně posoudil i to, že se uvedeného zločinu dopustil v úmyslu poškozeného usmrtit. Obviněný nepopírá, že poškozeného fyzicky napadl, resp. udeřil způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, nicméně jednal s jiným cílem, jinou intenzitou a odlišným způsobem, než který dovodil nalézací soud, v žádném případě tak ale neučinil v úmyslu dopustit se trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, jak právní kvalifikaci upravil odvolací soud.
5. K nesprávnosti v závěrech o subjektivní stránce obviněný zdůraznil, že v místě činu panovaly minimální světelné podmínky, prakticky byla tma, a proto nelze shledat, že jeho cílem byl útok vedený sekerou na hlavu nebo do míst, jejichž poranění by ohrozilo život poškozeného. Na pokus vraždy nebylo možné usuzovat pouze ze slovního spojení „ty zmrde, já tě zabiju“, příp. z použití nástroje v podobě sekery, které však obviněný odmítá. I v případě, kdyby zbraň použil, tak rozhodně nešlo o úmyslné jednání s cílem zasáhnout životně důležité orgány poškozeného, přičemž o cíleném jednání nelze hovořit ani kvůli tmě na místě činu. Závěr o úmyslném jednání obviněný zpochybnil i ve vztahu k razanci útoku, kterou i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství doc. MUDr. František Vorel, CSc. hodnotil jako minimální, kdy podle jeho vyjádření nelze útokem sekerou na hlavu osobu usmrtit. Útok vůči poškozenému byl veden malou silou a nehrozil závažnější následek, a to ani v případě, kdyby jeho hlava byla podepřená o pevnou podložku. Dále doplnil, že se za dobu své praxe nesetkal s tím, že by v případě stojící oběti došlo k těžkému poranění hlavy sekerou. Jednání, obviněnému dávané za vinu, je podle jeho argumentace v dovolání nutno hodnotit s ohledem na zásadu in dubio pro reo a nelze ho v žádném případě posoudit jako pokus vraždy v kvalifikované skutkové podstatě, ale spíše jako ublížení na zdraví.
6. O zločinu vraždy podle obviněného nevypovídá ani povaha vzniklého následku, protože zranění, jež poškozenému vznikla, označil znalec za lehká a uvedl, že není pravděpodobné, že by při posuzovaném útoku došlo k zranění závažnějšímu. Ke zranění na malíku, které mělo vzniknout užitím větší síly, obviněný uvedl, že když útokem na hlavu nemohlo dojít k závažnějšímu následku, a nevěděl, že útočí na hlavu, je možné toto zranění na ruce hodnotit pouze jako těžké ublížení na zdraví podle §podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný se neztotožnil s úvahami odvolacího soudu o jednání s rozmyslem, protože tato právní kvalifikace není přiléhavá, neboť neexistuje jediný důkaz, který by ji ospravedlňoval. Poukázal též na teoretická východiska vztahující se k rozmyslu a premedikaci v širším smyslu, z nichž zejména zdůraznil, že rozmysl vyžaduje racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má rozeznatelný účel a smysl, kdy tato okolnost však ve výroku o vině absentuje.
8. Námitky obviněný vznesl i proti výslechu poškozeného, u něhož soud postupoval podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., když předsedkyně senátu nejprve položila poškozenému tři dotazy, následně došlo k přečtení protokolu z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a poté k položení dalších dotazů ze strany soudu, státního zástupce a obhájce. Pochybení obviněný shledal v tom, že když byl poškozený de facto seznámen s celou svojí výpovědí, neměly mu již být pokládány dotazy a jeho výslech měl být ukončen. V případě, který nastal, je však výpověď poškozeného v podobě odpovědí na otázky procesně nepoužitelná. S odkazem na výklad uvedeného ustanovení zpochybnil správnost argumentace odvolacího soudu, který postup, jenž zvolil soud prvního stupně, nepovažoval za porušení procesních zásad ústnosti a bezprostřednosti, a to především proto, že si svědek nebyl schopen, ani po přečtení dřívější výpovědi, na podstatné skutečnosti vzpomenout a uváděl je sice v souladu s ní, ale zároveň s vědomím, že si je už nepamatuje.
9. Závěrem obviněný zdůraznil, že nemohl spáchat pokus zločinu vraždy s rozmyslem, ale pouze přečin ublížení na zdraví, za nějž lze uložit podstatně mírnější trest, a navrhl, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání vyhověl jeho dovolání, napadené rozhodnutí ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 8 To 16/2020, zrušil, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve poukázala na obsah v něm uplatněných námitek a zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k argumentaci obviněného uvedla, že jde o obhajobu známou z dosavadního řízení i z odvolání. Ke zjištěné povaze útoku zdůraznila, že obviněný ho vedl sekerou vůči hlavě poškozeného v přímém úmyslu přivodit mu tímto jednáním smrt, když se na jeho straně nejednalo o čin v prostém zlobném afektu, či o postupnou gradaci jeho agrese v rámci nepřetržitě probíhajícího konfliktu, ale o racionální jednání s rozmyslem. Pro ten podle ní svědčí, že k použití sekery obviněný přistoupil poté, kdy poškozený ležel zcela bezmocně na zemi a obviněný na něj útočil i přesto, že se bránil rukama a snažil se neúspěšně před jeho údery uhýbat a krýt. Rozhodně nemohl svojí aktivní obranou zapříčinit zvýšení agresivity obviněného, a pokud obviněný za této situace odešel do protější místnosti pro sekeru, se kterou se vrátil zpět k poškozenému, a opakovaně ho s ní napadl údery ostřím směřujícími na hlavu, šlo o uvážené jednání s úmyslem poškozeného usmrtit. Právní kvalifikaci jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku považovala za přiléhavou a správnou.
11. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupkyně dospěla k závěru, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k replice, nicméně ten vůči němu u Nejvyššího soudu do konání neveřejného zasedání dne 22. 7. 2020 neuplatnil žádné připomínky.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto bylo třeba posoudit, zda tak učinil v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání není možné podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z takového, který je taxativně vymezen v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Z jiného důvodu dovolání podat nelze. Proto je třeba, aby námitky dovolatele takovému konkrétnímu důvodu odpovídaly.
14. Na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, je možné vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výhrady v dovolání proto mohou spočívat v nedostatcích právní povahy, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03]. Tento dovolací důvod rovněž nelze zásadně spatřovat v případném procesním pochybení soud nižších stupňů.
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
IV. K námitkám obviněného
a) k průběhu skutku
16. Z uvedených hledisek nelze za vady použité v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitky týkající se nesprávného postupu soudu podle §211 odst. 3 tr. ř., či obviněným jinak interpretovaný skutkový děj, protože obviněný v rozporu s ním popřel, že by při útoku na poškozeného použil sekeru. Nejvyšší soud však k těmto námitkám poukazuje na to, že byť nekorespondují s důvody vymezenými v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na respektování pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály povinnostem vyplývajícím z procesních předpisů, proti nimž obviněný brojil.
17. Nebylo možné se ztotožnit s výhradami obviněného o porušení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., jehož se měl soud prvního stupně dopustit při výslechu poškozeného v hlavním líčení, které jsou pouze tvrzením obviněného, na nějž již správně reagoval odvolací soud. Ten vysvětlil, z jakých důvodů není možné v postupu, který při výslechu poškozeného zvolil soud prvního stupně, shledávat vady (srov. bod 11. rozsudku odvolacího soudu). K názoru odvolacího soudu se Nejvyšší soud přiklání s tím, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 1. 2020 (č. l. 344 verte spisu) se podává, že poškozený nejprve předsedkyni senátu sdělil „Já nevím, jestli mám vypovídat“, a až poté, co byl poučen o tom, že není osobou, která má právo odepřít výpověď, a že vypovídat musí, uvedl „Já už si to nepamatuju prosím Vás, já jsem byl v takovým kómatu a já nevím nic už“. Za těchto okolností bylo přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka důvodným postupem, protože je zřejmé, že když si poškozený ze zcela pochopitelných a jím uvedených důvodů incident nepamatoval, odchýlil se od toho, co v přípravném řízení popsal, což je skutečnost, kdy lze postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. využít, protože podle něj se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Tyto podmínky byly splněny, neboť poškozený se od původní výpovědi odchýlil, a obhájce obviněného měl možnost se dřívějšího výslechu poškozeného účastnit a pokládat mu otázky, o čemž svědčí protokol o výslechu poškozeného z přípravného řízení (č. l. 74 a 75 spisu). Soudu a zúčastněným stranám taktéž nic nebránilo, aby poškozenému následně kladly dotazy, což je právem obviněného, obhájce i dalších stran (viz §215 odst. 1 tr. ř., kde jsou tato práva zakotvena). Mylný byl totiž názor obviněného, že poškozený zásadně odmítl vypovídat, neboť uvedl, že si již na události nepamatuje. Pokud v reakci na přečtený text na dotazy odpověděl, vybavil si prožité události, bylo zcela v souladu s uvedeným postupem, že se soud snažil odchylku v podstatných bodech a její příčinu odstranit, a proto vyvinul snahu, aby ji poškozený vysvětlil. Uvedený postup soudu plně odpovídal všem zákonným hlediskům, a proto ho není možné označit za vadný, jak se obviněný nesprávně domníval.
18. Za nedůvodné je třeba považovat i další výhrady obviněného, jimiž uváděl skutečnosti jinak, než soudy popsaly ve skutkových zjištěních, protože ta jsou podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Proto mimo uvedený dovolací důvod stojí námitky, že obviněný sekeru neužil, případně další, kterými se od skutku, jak byl zjištěn soudy, odchýlil. K těmto výhradám je třeba uvést, že skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku je výsledkem dokazování, které soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí řádně popsaly a vysvětlily, neboť uvedly, z jakých důkazů k jimi učiněným skutkovým zjištěním dospěly. Po posouzení způsobu provedeného dokazování a postupu při hodnocení důkazů lze uzavřít, že soudy dodržely zásady a principy stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
19. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, se kterou se řádně vypořádal a zabýval se výhradami, které obviněný opakovaně vznášel k procesu dokazování. Podmínky a okolnosti, za nichž obviněný použil sekeru, soud prvního stupně popsal v bodech 35. až 40. rozsudku, kde se vypořádal i s tím, proč soud této obhajobě obviněného neuvěřil, a na základě jakých skutečností ji vyvrátil. Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se po přezkumu napadeného rozhodnutí ztotožnil i odvolací soud, který se k námitkám obviněného dostatečně vyjádřil, a to včetně správnosti závěru o použití sekery (srov. body 12. a 13. rozsudku odvolacího soudu).
20. Soudy se důsledně věnovaly i závěrům znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., ohledně intenzity, s jakou obviněný útok proti hlavě poškozeného vedl, i okolnostmi, za kterých mohlo dojít k vážnějším důsledkům, mimo jiné i tomu, že sekerou mířenou na hlavu je možné osobu usmrtit. Znalec korigoval závěry znaleckého posudku s tím, že „u osoby ležící na zemi (nebo i v posteli), může dojít při útoku sekerou i ke smrtelnému zranění …“ (srov. č. l. 350 verte spisu). Upřesnil, že zranění ruky poškozeného jsou typická pro obranný mechanizmus hlavy před dopadem sekery, a vzhledem k poranění malíku poškozeného, mohly rány na hlavě, za jejího současného krytí, vzniknout úderem, jenž byl veden větší silou, než kterou původně určil (srov. č. l. 351 spisu). Soudy zmíněné znalecké závěry hodnotily v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, aby dostatečně srozumitelně objasnily intenzitu, s níž obviněný na poškozeného útočil (viz body 42. a 51. rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Postup soudů při hodnocení znaleckého posudku nevykazuje nejasnosti a odpovídá zásadě, že trestní soudy nejsou vázány výsledky znaleckého zkoumání a znalecký posudek hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, tak jak tomu bylo i v přezkoumávané věci, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012).
21. Nejvyšší soud na podkladě zjištěných skutečností plynoucích z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy svá vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti všech rozhodných okolností, zejména těch, proti nimž obviněný brojil, založily na pečlivém uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a jejich skutková zjištění i na nich založené právní závěry jsou jejich logickým důsledkem a vyústěním. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Soudy se zásadě presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obviněný v dovolání poukazoval, nezpronevěřily. Je třeba připomenout, že tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty násilného trestného činu proti životu poškozeného, včetně její objektivní a subjektivní stránky, dostatečně důkazně podložené a vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
22. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje za prokázaný podstatný průběh činu, který soudy správným procesním postupem zjistily, a jenž je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v navazujících částech odůvodnění napadených rozhodnutí.
b) k úmyslu
23. Obviněný soudům vytýkal, že nesprávně posoudily subjektivní stránku jemu za vinu kladeného činu, protože vadně dospěly k závěru, že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, a brojil proti tomu, že by se činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný spáchal pokus zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje k úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem, avšak k dokonání činu nedošlo. Jde o úmyslný trestný čin, u něhož úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je pak charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 298).
24. Pro přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. O přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle (např. zakoupení drahého automobilu) nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem (např. peníze k jeho zakoupení chce získat vyloupením banky). Přímý úmysl zahrnuje i případy, když pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 222).
25. Po subjektivní stránce, která vyjadřuje psychický vztah pachatele, jenž nelze přímo pozorovat, je u pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), a to na podkladě okolností, za nichž k činu došlo.
26. V posuzované věci se soudy subjektivní stránkou činu obviněného zabývaly a jeho zavinění k následku smrti poškozeného zkoumaly na podkladě výsledků provedeného dokazování a okolností, za nichž k útoku ze strany obviněného na poškozeného došlo. Zejména soud prvního stupně na záměr obviněného poškozeného usmrtit usuzoval z povahy chování obviněného vůči poškozenému před zahájením útoku i v jeho průběhu, především však z charakteru předmětu, kterým proti hlavě poškozeného útok vedl, jeho intenzity i z opakovaných úderů, včetně pozice, v níž se poškozený při těchto útocích nacházel. Intenzitu vymezil jako střední až větší sílu, a uvedl, že obviněný proti hlavě poškozeného zaútočil nejméně dvakrát. Pro závěr o úmyslu zabít vycházel i ze slovních projevů, jimiž obviněný své útoky provázel. Soud zdůraznil, že byla použita sekera jako zbraň, o celkové délce 670 mm, hmotnosti přes 2 kg a šířce břitu 90 mm, jejíž ostří bylo standardně opotřebované. Bral do úvahy i obranu poškozeného, který na útoky reagoval, a tím údery sekerou ztlumil, čímž významně snížil důsledek zamýšleného jednání obviněného. Skutečnost, že výsledkem nebylo fatální zranění poškozeného v oblasti hlavy, soud přičítal shodě událostí na obviněném nezávislých. Za podstatné však považoval, že obviněný vedl rány do oblasti hlavy nástrojem, který byl způsobilý poškozenému smrt přivodit (srov. bod 55. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi významnými z hlediska zavinění obviněného rovněž zabýval a v bodech 15. a 16. rozsudku se věnoval i obhajobě obviněného dotýkající se intenzity vedených útoků sekerou, které s ohledem na obranné reakce poškozeného, o nichž svědčí sečná rána na malíku levé ruky poškozeného a další drobná utrpěná poranění, označil jako vedené střední silou. Potvrdil tím závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tedy že chtěl poškozeného usmrtit, avšak shodou okolností na obviněném nezávislých k tomuto následku nedošlo. K povaze použitého nástroje, jehož úderná síla se promítá zejména tehdy, když je hlava fixována na podložce, odvolací soud zdůraznil, že obviněný útočil sekerou proti hlavě poškozeného právě v pozici, kdy poškozený ležel na zemi, a tudíž k usmrcení mohlo dojít.
28. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění námitky obviněného, že nejednal úmyslně, neshledal důvodnými. Závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.), úvahy koncipovaly podle zásad správného myšlení a vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
29. Z těchto důvodů Nejvyšší soud závěr o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tom, že by měl být jemu za vinu kladený čin posouzen podle §146 tr. zákoníku, jak se domáhal. Jestliže šlo o trestný čin vraždy, nelze zvažovat naplnění znaků jiného trestného činu, např. ublížení na zdraví, neboť ty odděluje právě forma zavinění směřující k následku. Podobně tomu je při posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 tr. zákoníku nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).
c) k rozmyslu
30. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného směřujícím proti tomu, že byla nesprávně použita právní kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nešlo o jednání s rozmyslem. Tomuto názoru obviněného neodpovídají výsledky provedeného dokazování, s nimiž se soudy řádně vypořádaly z hledisek určujících povahu znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy. Je třeba poukázat na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, kde zejména odvolací soud při závěru o tom, že byl prokázán přímý úmysl obviněného poškozeného usmrtit, posuzoval průběh činu i chování obviněného při něm, členění prostoru, v němž se skutkový děj odehrál ve dvou fázích. Za určující označil, že obviněný k útoku sekerou, pro kterou si došel do jiné části objektu, přistoupil poté, kdy poškozený ležel na zemi, a obviněného, a to ani během předchozího útoku, žádným způsobem neohrožoval, pouze se snažil před jeho údery uhýbat a krýt. Právě ze situace, kdy si obviněný odešel do protější místnosti pro sekeru, se kterou se vrátil zpět k ležícímu poškozenému, kde ho napadl ostřím směřujícím do hlavy, šlo o uvážené jednání s úmyslem poškozeného usmrtit (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
31. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil a k jejich doplnění považuje za nutné uvést, že u §140 odst. 2 tr. zákoníku jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, u níž trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli. Obecně lze uvést, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu.
32. Premeditace je uvážený myšlenkový proces pachatele, jde o jeho vědomou psychickou aktivitu, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy (k tomu srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník . 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 245) . Trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio ) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu).
33. U úmyslného usmrcení s rozmyslem musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, což bylo splněno, protože obviněný jednal, jak bylo výše popsáno, v úmyslu přímém (srov. §15 tr. zákoníku). I u rozmyslu jde o okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy (srov. Hořák, J. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 55). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu vraždy postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu (srov. rozhodnutí č. 49/213 Sb. rozh. tr.).
34. Posoudí-li se z těchto hledisek okolnosti, za nichž byl čin obviněnému kladený za vinu spáchán, i úvahy a závěry soudů nižších stupňů, je zřejmé, že je třeba přisvědčit názoru soudů a námitku obviněného, že s rozmyslem nejednal, považovat za nedůvodnou. Rozhodné je, že obviněný jednal nejprve pod vlivem nevraživých postojů k poškozenému, kterého surově pěstmi a kopy napadl. Další jednání vůči němu realizoval poté, co odešel do vedlejší místnosti, která byla vzdálena asi pět metrů od místa činu, kde si opatřil sekeru, potencionálně smrtící nástroj, který, když se k poškozenému vrátil, užil jako zbraň, a v útoku vedeném ostřím sekery vůči hlavě poškozeného pokračoval. Je patrné, že i když šlo jen o krátkou úvahu, kdy obviněný ustal v brachiálních útocích vůči tělu poškozeného, podařilo se mu zajistit si pro další útok, jímž mínil svůj záměr dokončit, účinnější nástroj k tomu, aby poškozeného zabil. Pro něj si došel do vedlejší místnosti, neboť věděl, že se tam nachází. Rozvážil tak své další počínání, a to směrem k zintenzivnění svého působení na tělesnou integritu poškozeného. V přezkoumávané věci je proto významným zejména to, že obviněný musel, pro to, aby si opatřil sekeru, racionálně uvažovat, neboť po fyzickém napadání poškozeného, přešel chodbu, vešel do protější místnosti, v ní vzal nástroj, jenž je bezesporu možné ze strany průměrného člověka považovat za smrtící zbraň, s níž se vrátil a v útočení na poškozeného pokračoval s takto donesenou zbraní. Jednání obviněného se tak skládalo z několika promyšlených kroků. Rozumové posouzení takového jednání pak umocňuje i celkové „uspořádání“ místa činu. Z fotodokumentace pořízené policejním orgánem (č. l. 55 a 56 spisu), je patrné, že v místnostech, kde se celý incident odehrál, se nachází velké množství předmětů, které mohly obviněnému posloužit jako náhodná zbraň (např. židle, dřevěná polena či volně položené cihly), avšak i za těchto okolností obviněný po přerušení prvotního útoku pěstmi a kopy zvolil sekeru, která z vyjmenovaných předmětů působí jako nejzpůsobilejší nástroj, jímž lze přivodit poškozenému těžký následek a ohrozit ho na životě. Pro tuto si musel dojít, neboť se nenacházela v jeho bezprostřední blízkosti, a až poté své násilí umocnil, což svědčí pro uváženou reakci s cílem způsobit co nejzávažnější následek. Uvedené skutečnosti opodstatňují závěr, že byly naplněny obecné podmínky pro „jednání s rozmyslem“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, jak je vykládá trestněprávní teorie i soudní praxe.
35. Pro úmyslné jednání s rozmyslem v této věci svědčí všechny shora uvedené skutečnosti a je třeba zdůraznit, že i v případě, kdy by počáteční jednání (ve formě úderů rukou a kopů) proti poškozenému bylo zkratovité, iniciované naštváním obviněného, stále se bude jednat o pokus zločinu (§21 odst. 1 tr. zákoníku) vraždy spáchaného s rozmyslem, neboť obviněný si od počátku uvědomoval nastalou situaci i všechny kroky, které směřovaly k dokonání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. K obviněným zamýšlenému následku sice nedošlo, avšak nejspíše proto, že se poškozený útokům bránil a odešel z místa činu, nikoliv z přičinění obviněného. Obviněný o poškozeného, který byl vážně zraněn a krvácel, vůbec nedbal a o jeho další osud se nezajímal. Poškozený tak byl nucen se sám domoci pomoci na benzinové pumpě, ke které stěží došel, a kde mu teprve byla přivolána odborná lékařská pomoc.
V. Závěr
36. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že námitky nejsou důvodné, protože soudy nepochybily v závěru, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu