ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1/2021-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 31 To 500/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 58/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 T 58/2017, byl obviněný T. K. uznán vinným v bodě 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
2 . Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
1. v XY, okr. Liberec, v ul. XY a jinde dne 26. 9. 2016 okolo 20,25 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, r. z. XY, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 14 T 317/2010-1490 ze dne 19. 12. 2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 111/2013-1508 ze dne 4. 4. 2013 mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, který dosud nevykonal,
2. v XY, okr. Liberec, v ul. XY a jinde dne 8. 1. 2017 okolo 22:25 hod. přechovával v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia, reg. zn.: XY, v černomodrém batohu celkem 13.074 tablet léku zn. Cirrus s obsahem 1.586,78 g pseudoefedrinu s vědomím, že tyto tablety budou použity k ilegální výrobě metamfetaminu zv.pertivin, neboť byly vyloupané z blistrů, neobsahovaly příbalové letáky, krabičky s označením léčiva a data exspirace, a tedy jejich užití k léčebným účelům bylo zjevně vyloučeno, a efedrin je jako prekurzor uveden v příloze I kategorii 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)č. 273/2004, o prekurzorech drog, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j.14 T 317/2010-1490 ze dne 19. 12. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 111/2013-1508 ze dne 4. 4. 2013 odsouzen mj. za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 2. 7. 2015 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 Pp 154/2015 se stanovením zkušební doby na 4 roky,
3. Za shora uvedené trestné činy v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 52 T 132/2017-181, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 8 To 99/2018-240 byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti (6) let a šesti (6) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří (3) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých), vyměřený podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve 100 denních sazbách po 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl rovněž uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 52 T 132/2017-181, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č.j. 8 To 99/2018-240, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu ohledně obviněného M. T.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění T. K. a M. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 31 To 500/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného T. K. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej odsoudil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří (3) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému též uložil peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč (padesát tisíc korun českých), vyměřený podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve 100 denních sazbách po 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti (6) měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rovněž uložil trest propadnutí věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 52 T 132/2017-181, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
6. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. T. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. V rámci své dovolací argumentace, kterou směřoval výlučně proti výroku o vině pod bodem 2) namítá, že nalézací soud nesprávně hodnotil subjektivní stránku předmětného trestného činu, když dovodil, že jednal úmyslně, neboť věděl, že ve vozidle převáží léčiva sloužící výrobě drogy, ačkoliv o tom neexistuje jakýkoliv provedený důkaz. Soud vycházel pouze z dohadů a domněnek o tom, že mu byl obsah batohu znám a v důsledku toho otázku jeho zavinění nesprávně právně posoudil.
9. Nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obsah předmětného batohu, který spolu s obviněným M. T. převáželi do XY, mu byl znám. Namítá, že odvolací soud své hodnotící úvahy opírá pouze o ničím konkrétním nepodložené dohady, když jeho povědomost o tom, že přebírá k dopravě batoh, který je naplněn léčivem, ze kterého je možné vyrábět pervitin, nebyla prokázána žádným hodnověrným důkazem ani řetězcem nepřímých důkazů.
10. Namítá, že pochybnosti o tom, že oba jednali úmyslně, měl soud prvního stupně toliko ve vztahu k obviněnému M. T., jehož výpovědi, že nevěděl, co veze a co je obsahem batohu uvěřil, a na základě pochybností jej ohledně tohoto skutku zprostil viny. Proto má dovolatel za to, že shodně jako spoluobviněný M. T. měl být i on obžaloby zproštěn.
11. Všechny důkazy a důvody, ze kterých se soud prvního stupně snažil dovodit jeho vědomost o tom, že věděl nebo mohl vědět, co převáží, a pro které byl ohledně předmětného skutku uznán vinným, jsou pouze nepřímé důkazy a ničím nepodložené dohady. Neexistuje však žádný důkaz vedoucí k jasnému závěru o tom, že byl seznámen s obsahem batohu, a že vědomě převážel tablety obsahující pseudoefedrin. Je pravdou, že při kontrole ze strany policie předmětný batoh odhodil, nebylo to však v úmyslu, aby jej policie neviděla, protože batoh již byl předtím s policií řešen, ale reagoval tak pouze v afektu na zjištění, že v souvislosti s převáženým batohem mu hrozí nepříjemnosti. Ze samotného odhození batohu tedy nelze dovozovat, že dopředu věděl, co je jeho obsahem.
12. Rovněž žádným důkazem nebyly na obsahu batohu zajištěny jeho otisky ani nic dalšího, co by nepochybně svědčilo o tom, že s tímto byl seznámen, nebyly zjištěny např. pachové stopy svědčící o tom, že s obsahem batohu manipuloval. Jen takovéto důkazy by mohly prokázat jeho vinu v případě uvedeného skutku, ty však soud prvního stupně k dispozici neměl. Ničím též nebylo prokázáno, že by se měl jakkoliv podílet na výrobě pervitinu, že by existovalo nějaké zařízení, na kterém by bylo možno pervitin vyrobit a že by do této činnosti byl jakkoliv zapojen.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 31 To 500/2019-517 zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. K uplatněným dovolacím námitkám předně uvedl, že námitky obviněného, kromě toho, že jsou doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Především nelze tvrdit, že by dokazování realizované nalézacím soudem zůstalo povrchní a nedostatečné. Naopak, Okresní soud v Liberci provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Skutkové i právní závěry pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v zásadě vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se vypořádal, resp. se s nimi – alespoň pokud jde o výrok o vině – neztotožnil. Státní zástupce současně považuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná a s provedenými důkazy souladná.
15. Oba soudy si byly velmi dobře vědomy obhajoby obviněného, který trestnou činnost vymezenou pod bodem 2) rozsudku od počátku trestního řízení popíral a tvrdil, že byl pouze smluven k přepravě jemu neznámé osoby z XY do XY za úplatu, tento neznámý nicméně od přepravy vlastní osoby ustoupil a požadoval jen převoz batohu, jehož skutečný obsah však údajně obviněnému nebyl znám. Již nalézací soud dospěl k odůvodněnému závěru, že výpověď dovolatele je účelová, nepravdivá a odporující zásadám formální logiky, přičemž jejím smyslem je jeho snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a hrozícímu mnohaletému trestu. Obviněný ve skutečnosti velmi dobře věděl, co je obsahem přepravovaného batohu a k čemu tablety léku Cirrus budou sloužit. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti je přitom bez významu, jakým způsobem si batoh, resp. jeho obsah opatřil. Státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudků obou ve věci činných soudů, kde jsou úvahy obou soudů směřované k hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného, a tedy i k dovození subjektivní stránky stíhaného zločinu přehledně rozvedeny.
16. Jak dále konstatoval, soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu u skutku pod bodem 2), k němuž se dovolací námitky obviněného vztahují. Pokud obviněný vytýká, že orgány činné v trestním řízení neobstaraly dostatek důkazů prokazujících jeho vinu, kdy např. nezajistily daktyloskopické a pachové stopy z obsahu batohu, jde o důkazy zjevně nadbytečné, které by pro samotnou podstatu věci neměly praktický význam. Obviněný prokazatelně manipuloval s batohem, který koneckonců při policejní kontrole sám odhodil pryč od automobilu. Na batohu by tedy jeho stopy pravděpodobně nalezeny byly. Pokud pak jde o obsah batohu, nikdy nebylo tvrzeno, že obviněný s léky manipuloval ještě před jejich uložením do batohu. Pokud by tablety Cirrus kupříkladu zajistila a z blistrů vyloupala jiná osoba, která by posléze obviněnému batoh předala, pak by s velkou pravděpodobností žádné stopy dovolatele na samotném obsahu batohu nalezeny být nemusely. Na trestní odpovědnost dovolatele by to však nemělo vliv, neboť je bez významu, jakým způsobem si obsah batohu opatřil.
17. Dovolací námitky prezentované obviněným a založené pouze na zpochybnění hodnocení důkazů soudy a na nesouhlasu s jejich skutkovými zjištěními však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonné vymezení státní zástupce připomněl, (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. K. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
23. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
24. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že z dovolání obviněného lze sice dovodit, že toto je formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména, pokud popírá, že se jednání pod bodem 2/ nedopustil, že nevěděl, že ve vozidle převáží léčiva sloužící k výrobě drogy ani mu nebylo známo, co je obsahem předmětného batohu, který převzal k přepravě ani že je naplněn léčivem, z něhož je možno vyrobit pervitin, že závěry soudů jsou založeny na pouhých dohadech a domněnkách, že ani odhození batohu neprokazuje jeho vědomost o jeho obsahu, že na obsahu batohu nebyly zajištěny jeho otisky ani zjištěny pachové stopy svědčící o tom, že by s tímto manipuloval, že nebylo prokázáno, že by se jakýmkoli způsobem podílel na výrobě pervitinu, ani že by existovalo nějaké zařízení sloužící k jeho výrobě aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
25. Stejně tak se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s námitkami zpochybňujícími naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy dovolatel vytýká absenci vědomí o tom, že ve vozidle bez příslušného povolení převážel léčiva sloužící k výrobě drogy. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje závěry soudu prvního stupně vyplývající z provedeného dokazování, kupř. tvrzením, že ze skutečnosti, že převzal k dopravě batoh, který měl odvézt z XY do XY nelze dovodit, že věděl, co je jeho obsahem, že nebyla žádným důkazem prokázána jeho vědomost o tom, že batoh obsahoval léčiva určená k výrobě drogy, že ani odhození batohu nedokládá jeho vědomost o jeho obsahu. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky trestného činu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněného o obsahu předmětného batohu a o tom, k čemu jsou tablety léku Cirrus jej obsahující, určeny. Přitom tyto tablety již převzal od neznámé osoby (neznámých osob) a převážel je z XY do XY. Soudy zcela logicky dovodily, že jediným účelem tohoto jednání bylo jejich použití k výrobě pervitinu a že k tomu nedošlo jen v důsledku zásahu policie.
26. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy ohledně jeho osoby tak jako v případě spoluobviněného M. T. nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
27. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tak těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
28. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
29. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další).
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
32. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
33. Soud prvního stupně se na základě provedeného dokazování přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného, když vzhledem k okolnostem, za nichž mělo dojít k přepravě neznámé osoby a posléze jen batohu z XY do XY jako nevěrohodné hodnotil jeho námitky, že nevěděl, že se podílí na protiprávním jednání. Nelogickým shledal soud především tvrzení obviněného, že se jednalo o náhodně sjednaný přivýdělek, kdy měl údajně na žádost neznámých osob (v jiné části výpovědi uvedl, že se jim nabídl sám) z XY do XY převézt nějakého muže, a poté, co tento převoz odmítl, mu byl svěřen k přepravě batoh s obsahem velkého množství tablet léku Cirrus, přičemž tyto neznámé osoby se měly spoléhat na to, že obviněný – pro ně údajně zcela cizí a neznámá osoba, pro ně zásilku do XY doveze. Spoluobviněný M. T. na rozdíl od obviněného vypověděl, že o tom, že by pro někoho měli jet do XY, mu nebylo nic známo, obviněný toliko uvedl, že potřebuje někam odvézt. Zjevně tedy již od počátku byl obviněný seznámen s cílem cesty, věděl, kudy mají jet, určoval spoluobviněnému M. T. cestu, navigoval jej a v cíli cesty se vzdálil od vozidla na dobu 15 minut. Nepravdivým bylo soudy rovněž shledáno, pokud obviněný ke svému jednání uvedl, že důvodem byla jeho nedobrá finanční situace, neboť to odporuje zjištěním z protokolu o zadržení, podle nichž měl u sebe více než 35.000 Kč. Z pohledu obou soudů neobstála ani obhajoba obviněného stran jeho popisu průběhu silniční kontroly, když tvrdil, že policista mu měl sdělit, že v batohu jsou prášky na drogy, v důsledku čehož zazmatkoval a batoh odhodil. Jak totiž vyplývá z listinného důkazu – úředního záznamu o provedené silniční kontrole a kamerového záznamu, jediná komunikace ohledně batohu se týkala dotazu, kdo je jeho vlastníkem, na což obviněný zareagoval tak, že v okamžiku, kdy se policista otočil jiným směrem, tento odhodil. Jak bylo zjištěno, batoh obsahoval 13.074 tablet léku Cirrus (5 kg), přičemž odborným zkoumáním bylo zjištěno, že tablety obsahují celkem 1.586,78 g pseudoefedrinu (1.255 g hydrochloridu pseudoefedrinu), přičemž dle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie vyplývá, že z tohoto množství prekursoru lze vyrobit pervitin s výtěžností 924,36g hydrochloridu metamfetaminu. Jak k otázce subjektivní stránky soud prvního stupně konstatoval, nelze v této souvislosti odhlédnout od faktu, že s ohledem na svou trestní minulost obviněný musel vědět, k čemu se takovéto přípravky užívají, a že s ohledem na množství tablet o váze cca 5 kg, kdy uvedené léky byly vyloupané, bez originálních obalů i blistrů, jsou určeny k výrobě metamfetaminu. Podle závěrů obou soudů tak úmyslně vytvářel podmínky pro neoprávněnou výrobu psychotropní látky a ke spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, když u zvlášť závažného zločinu je příprava podle §283 odst. 5 tr. zákoníku trestná. Podle soudů tak bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný převážel batoh obsahující 13.074 tablet léku Cirrus, přičemž vzhledem k okolnostem převozu jednal s úmyslem uvedený prekursor buď opatřit k výrobě pervitinu pro jiného nebo sám z něj vyrobit metamfetamin. Okresní soud se podle odvolacího soudu rovněž správně vypořádal s otázkou subjektivní stránky trestného činu, jestliže shledal u obviněného úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že dovezl prekursor určený k výrobě psychotropní látky s vědomím, že k takovému nakládání nemá žádné povolení.
34. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání v bodě 2/ výroku rozsudku nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil v bodě 2/ výroku skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzeného protiprávního jednání. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásada in dubio pro reo.
35. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
IV.
Závěrečné shrnutí
36. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 1. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu