ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.339.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 339/2021-1018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2021 o dovolání obviněné J. N. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 11 To 65/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018 pod sp. zn. 10 T 18/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 T 18/2017, byla obviněná J. N. uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
aniž by disponovala povolením k zacházení s omamnými látkami, tak nejprve v období od 14. 3. 2017 do 21. 3. 2017 a na přesně nezjištěném místě ve státě Santa Lucia převzala od dosud neustanoveného muže vystupujícího pod jménem B. dva cestovní kufry zn. Airliner, v jejichž konstrukci byl ukrytý kokain, a dne 22. 3. 2017 dovezla z města XY v Sant Lucia přes Spolkovou republiku Německo, konkrétně XY a XY na Letiště XY do XY ve svých dvou cestovních zavazadlech zn. Airliner, přesně ve výztuhách kufrů, celkem 3 255,4 g kokainu hydrochloridu a levamisolu s obsahem 1 951,6 g kokainu báze tedy s koncentrací 60% báze, kdy dále měla v úmyslu v souladu s pokyny, které dostala od B., kufr předat v České republice dosud neustanovenému muži, kterého B. označoval jako svého kamaráda, přičemž kokain je zařazen v Seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka, přičemž ustanovení §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
2. Za to byla obviněná podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněná J. N., jednak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněné, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 11 To 65/2020 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině ve zrušené části nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněné též uložil trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále uložil zabrání věci, a to 3.234 gramů zadrženého kokainu.
4. Odvolání obviněné J. N. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Z hlediska rekapitulace dosavadního řízení lze připomenout, že obviněná po vyhlášení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze nepřebírala jeho písemné vyhotovení a nezdržovala se v místě bydliště, Městský soud v Praze proto vydal dne 6. 8. 2018 Evropský zatýkací rozkaz. Dne 6. 1. 2020 pak rozhodl usnesením sp. zn. 10 T 18/2017 tak, že podle §305 tr. ř. se v trestní věci obviněné J. N., v té době neznámého pobytu, koná řízení proti uprchlé. Následně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, v řízení proti uprchlé rozhodl o odvolání obviněné a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. 11 To 12/2020, v nepřítomnosti obviněné tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině ve zrušené části nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání (10) deseti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o uložení trestu propadnutí věci a o ochranném opatření - zabrání věci. Dne 30. 6. 2020 byla obviněná na základě Evropského zatýkacího rozkazu zadržena v Itálii. Na základě její žádosti Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 10 T 18/2017 rozhodl tak, že podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 11 To 12/2020 - 719. O podaných odvoláních obviněné a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze opětovně shora citovaným rozsudkem ze dne 7. 12. 2020.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
6. Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro nesprávnost výroku o vině i výroku o trestu, napadla obviněná J. N. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněná po shrnutí dosavadního průběhu řízení, v bodech III. a IV. dovolání v podrobnostech poukázala na závěry, jež oba ve věci činné soudy ve vztahu k předmětné trestné činnosti učinily a rozvedly v odůvodnění napadených rozsudků.
8. Předně namítla, že soudy nesprávně posoudily jako nedůvodnou námitku, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky jí přisouzeného trestného činu. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že skutečnost, že musela vědět o tom, co převáží a že kufry obsahují psychotropní látku a byla s tím srozuměna, byla prokázána provedenými důkazy. Podle obviněné přitom soud prvního stupně ohledně těchto tvrzení neměl jediný konkrétní důkaz. Opakovaně vypovídala, že neměla žádné povědomí o výztuhách kufru, ve kterých by byla ukryta droga kokain a toto nemohla zjistit, ani když ukládala věci do kufrů. Nikdy se nepohybovala na drogové scéně, drogy nikdy neužívala a neužívá. Když zjistila poškození kufrů po příletu na Letiště XY, jeden otevřela, aniž by zkoumala obsah. Ani váha kufru nemohla signalizovat, že kufry obsahují něco jiného, než mají obsahovat. Namítá tedy, že provedené důkazy soudy hodnotily v rozporu se zásadou stanovenou v §2 odst. 6 tr. ř. Rovněž má za to, že mezi provedenými důkazy a učiněnými závěry obou soudů je dán extrémní nesoulad.
9. Za nesprávný označila obviněná též závěr odvolacího soudu, pokud toliko s poukazem, že byla uprchlá a tedy se nestarala o své děti, oproti Městskému soudu v Praze, bez dalšího neshledal podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zákonné vymezení připomněla. Ve vztahu k její osobě odvolací soud zmínil, že sice má dvě nezletilé děti ve věku 15 a 6 let a že soudy při ukládání trestu musí k zájmu dětí přihlížet a přiznat mu určitou váhu, to však neznamená, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Podle odvolacího soudu je nutno vyhodnotit zejména míru péče o dítě, zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, míru faktické závislosti na její osobě i míru ohrožení řádného vývoje dítěte. V tomto ohledu poukázal, že obviněná se po vyhlášení rozsudku prvostupňového soudu stala pro soud nedosažitelnou a jak vyplývá z výpovědi její matky M. N., o děti se již více než dva roky nestará.
10. K tomu obviněná uvedla, že odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vrchního soudu ve věci uložení trestu odnětí svobody v trvání 10 let je shodné s odůvodněním jeho předchozího rozhodnutí v téže věci ze dne 27. 4. 2020, kdy byla v postavení uprchlé. Namítá pochybení Vrchního soudu v Praze, pokud oproti Městskému soudu v Praze, který možnost uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku důkladně zkoumal, pouze konstatoval její „tzv. uprchnutí“, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi, proč do Itálie odjela a zda to byla pouze její vina, že byla nekontaktní.
11. Obviněná dále poukázala na svou dosavadní bezúhonnost a uvedla, že dosud nebyla soudně trestána, nikdy se nepohybovala na drogové scéně, drogy nikdy neužívala ani neužívá a rovněž o jejím životě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. Ačkoliv je zřejmé, že žije řádným životem, své jednání opakovaně označovala jako hloupost, neuváženost, přičemž lze dovodit, že samotné trestní stíhání na ni nepochybně bude mít do budoucna výrazný vliv, těmto polehčujícím okolnostem odvolací soud nicméně nepřiznal potřebný význam. Má tedy za to, že jí uvedený souhrn polehčujících skutečností je nutno považovat za mimořádné okolnosti ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož užití je tak zcela namístě, když uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 10 let shledává nepřiměřeně přísným. Je přesvědčena, že v daném případě jsou podle jejího názoru dány podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 T 18/2017 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 11 To 65/2020 a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
13. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání, které se výslovně opírá o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že obviněná především nesouhlasí s výší uloženého trestu tak, jak to učinil vrchní soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně nepoužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody při ukládání trestu obviněné. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, který vyhověl odvolání státního zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud správně poukázal, že obviněná má dvě nezletilé děti, k jejichž zájmům musí soudy při ukládání trestu přihlížet, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Vyhodnotit je nutno zejména míru péče o dítě zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, míru faktické závislosti na obviněné, míru ohrožení řádného ohrožení dítěte. V tomto ohledu odvolací soud konstatoval, že se obviněná o děti více jak dva roky nestarala ani nelze přehlédnout, po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně se stala pro soud nedosažitelnou. Proto žádný důvod k použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku v daném případě shledán nebyl. Podle státní zástupkyně není meritorní rozhodnutí zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněné je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněná ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. Tím vším se však obviněná primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustila. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
19. Ani pokud jde o námitky směřující do naplnění subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud se s těmito nemůže ztotožnit. K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. zavinění Nejvyšší soud připomíná, že zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu, na jehož existenci lze zpravidla usuzovat ze všech okolností, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být podložen výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
20. Obecně hmotněprávní povahy jsou výhrady směřující do naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, kdy dovolatelka vytýká absenci vědomí o tom, že jí přepravovaná zavazadla obsahovala drogu, přičemž popírá, že by se trestné činnosti dopustila vědomě, nicméně ačkoli tato námitka typově spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná svou argumentaci vystavěla pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů nalézacím soudem. Tak je tomu v případě, pokud zpochybňuje závěry soudu prvního stupně, vyplývající z provedeného dokazování tvrzením, že soud neměl jediný konkrétní důkaz o tom, že by o skutečnosti, že kufry obsahují kokain, věděla, že neměla žádné povědomí, že droga - kokain je ukryta ve výztuhách kufrů, že toto nemohla zjistit, ani když ukládala věci do kufrů, ani když zjistila poškození kufrů po jejím příletu na Letiště XY a jeden z nich otevřela, že ani váha kufrů nemohla signalizovat, že obsahují něco jiného, než mají obsahovat. I zde totiž obviněná brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (body 29 – 35), kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněné bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky trestného činu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněné o tom, co převáží a že s tím byla srozuměna. Odvolací soud se k totožné námitce obviněné rovněž vyjádřil i v dovoláním napadeném rozsudku, když z důvodu nezměněných skutkových zjištění odkázal na argumentaci mající význam pro posouzení subjektivní stránky obsaženou již v rozsudku soudu prvního stupně, a tuto doplnil o další skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, které blíže popsal v bodech 37 – 39 odůvodnění rozsudku. S těmito závěry se Nejvyšší soud může ztotožnit, neboť se opírají o výsledky provedeného dokazování.
21. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněnou namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
22. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
23. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněné, že se předmětného jednání nedopustila, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatelky již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovala, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5 – 9), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2 – 7). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněná spáchala předmětnou trestnou činnost. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, s nimiž obviněná spojovala nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Rovněž lze konstatovat, že postupem obou soudů nedošlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
24. Obviněná J. N. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadla též výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává nepřiměřeně přísným, když je přesvědčena, že v jejím případě měl odvolací soud stejně, jak to učinil soud prvního stupně, s ohledem na konkrétní polehčující okolnosti, přistoupit k mimořádnému snížení uloženého trestu odnětí svobody za využití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná i tyto své námitky sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ovšem je zřejmé, že nijak nesměřují do právního posouzení prokázaného skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, ale pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu.
26. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
27. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
28. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
29. Námitku spočívající v nepoužití moderačního práva soudem zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku však nelze podřadit pod obviněnou uplatněný, ale ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
30. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
31. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
32. V neposlední řadě lze zmínit závěry vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019 (uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.) danou problematikou se zabývající, z nichž vyplývá, že:
„Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě“.
„Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.“
33. Nejvyšší soud se po prostudování spisového materiálu ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že u obviněné nejsou dány takové okolnosti případu ani takové její poměry, aby bylo možno aplikovat ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit jí trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Tento svůj postup odvolací soud řádně odůvodnil v bodech 43. až 44. napadeného rozsudku. Uvedl, že soud prvního stupně v rozsudku konstatoval pouze to, že by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné pro nezletilé děti obviněné. Podle odvolacího soudu není sporu o tom, že obviněná má dvě nezletilé děti ve věku 15 a 6 let a že soudy při ukládání trestu musí k zájmům dětí přihlížet a přiznat mu určitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Podle odvolacího soudu je nutno vyhodnotit zejména míru péče o dítě, zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, míru faktické závislosti na obviněné a míru ohrožení řádného vývoje dítěte. V tomto směru odvolací soud poukázal, že nelze rovněž přehlédnout, že obviněná po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu se stala pro soud nedosažitelnou a že o děti se již více než dva roky nestará, k čemuž odkázal na výpověď matky obviněné M. N. Nahlíženo optikou výše uvedených okolností spáchání trestného činu odvolací soud zcela správně uzavřel, že ve věci obviněné není dán prostor pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Obviněná v rámci svého vyjádření u vazebního veřejného zasedání ze dne 24. 9. 2020, u veřejného zasedání o odvolání ze dne 7. 12. 2020 a v rámci svých dovolacích námitek poukazuje na okolnosti případu a své osobní poměry, přičemž uvádí, že o ukryté droze neměla tušení ani žádné podezření, B. B. důvěřovala a až nyní si uvědomuje, že jednala lehkomyslně a byla bez jejího vědomí k převozu drog zneužita. Je matkou tří dětí, z toho dvou nezletilých, před trestním stíháním v České republice se neskrývala, o své děti se starala. V Itálii, kam odešla z vážných osobních důvodů, které blíže konkretizovala, s nejmladším synem, se zdržovala na stejném místě. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené nicméně konstatuje, že uvedené okolnosti případu nejsou samy o sobě ničím mimořádné a obdobně je tomu i v případě jejích osobních poměrů, které se nijak nevymykají standardu běžného občana.
35. Za této situace bylo zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněné uložen trest odnětí svobody za použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem zcela na místě, když pro aplikaci daného ustanovení nebyla splněna ani jedna z jeho základních podmínek (tj. že by vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele bylo použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené pro pachatele nepřiměřeně přísné). V takovém případě pak posuzování další podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž zda lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, bylo bezpředmětné.
36. Nejvyšší soud přezkoumal též přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku se totiž podává, že si byl při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu ve vztahu k obviněné dospěl k závěru, že na osobu obviněné je třeba působit trestem odnětí svobody, jehož výši stanovil na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 4 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Odvolací soud navíc využil moderačního oprávnění a obviněnou zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice.
37. Nejvyšší soud rovněž nezjistil, že by úvaha odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku vykazovala vadu extrémního nesouladu , jež by byla s to zasáhnout do práva obviněné na spravedlivý proces.
IV.
Závěrečné zhodnocení
38. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná J. N. podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. její dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu