ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.701.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 701/2020-920
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 o dovolání obviněných M. F. , narozeného XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, P. H., narozeného XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a L. Ch., narozeného XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, č. j. 5 To 39/2019-707, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. F., P. H. a L. Ch. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 50 T 7/2018-603, uznal obviněné M. F., P. H. a L. Ch. vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se přitom obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:
1. obviněný P. H. sám
od roku 2015 na adrese XY, opakovaně pěstoval rostliny konopí, které poté usušil a zpracoval v tzv. marihuanu, přičemž ke dni 29. 9. 2016 přechovával na adrese XY, sušenou rostlinnou hmotu o hmotnosti 22,8 g obsahujících 1,04 g delta-9-tetrahydrokanabinolu (dále THC),
v průběhu roku 2016 na adrese ve XY, pěstoval rostlinu konopí za účelem tuto sklidit, usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž hmotnost toxikomansky využitelných částí rostliny byla 10,7 g obsahujících 0,07 g THC,
v průběhu roku 2016 dále na adrese XY, nejprve předpěstoval a poté zasadil na pozemek v k. ú. Obce XY celkem 11 rostlin konopí, tyto rostliny hnojil a zaléval za účelem je sklidit a usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž část rostlin ostříhal a usušil v přilehlé chatě své matky N. H., přičemž toxikomansky využitelná část pěstovaných rostlin ke dni 29. 9. 2016 po usušení činila 2 740 g, obsahujících 304,14 g THC, když dále v přilehlé zahradní chatě přechovával 15 sušených větviček konopí, přičemž hmotnost toxikomansky využitelné části činila 66,13 g, obsahujících 10,89 g THC,
2. obvinění M. F., P. H. a L. Ch.
v průběhu roku 2016 do 29. 9. 2016 v místě svého bydliště na ul. XY ve XY nejprve předpěstovali a poté zasadili na pozemek v k. ú. obce XY celkem 31 rostlin konopí, tyto rostliny zde hnojili a zalévali za účelem je sklidit a usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž toxikomansky využitelná část pěstovaných rostlin ke dni 29. 9. 2016 po usušení činila 17 500 g, obsahujících 1 503,25 g THC,
kdy část marihuany měli obžalovaní pro vlastní potřebu, a část byla určena k prodeji nebo předání jinému,
a to aniž k tomu měli příslušné povolení, přičemž rostliny konopí patří podle ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamné látky zařazené do seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a látka delta-9-tetrahydrokanabinol, která je přirozenou součástí marihuany, patří ve smyslu ust. §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek.
2. Soud prvního stupně obviněnému M. F. za tento trestný čin a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 1 T 94/2018, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 1 T 94/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. H. za tento trestný čin a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 3 T 178/2016, uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jmenovanému obviněnému uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci, a to sušené rostlinné hmoty uložené v bezpečnostní obálce č. 00792045, 3 elektrických ventilátorů bílé barvy bez značky na stojanu, elektrického prodlužovacího kabelu se zásuvkami černé barvy, elektrického nástěnného ventilátoru bez značky, ALU hadice s filtrem a ventilátorem, stínidla s výbojkou, elektrického předřadníku - trafo bílé barvy, elektrických spínacích hodin bílé barvy, kompletního pěstebního boxu - konstrukce, plachta, výbojky E40 400W, trafa s předřadníkem, 2 plastových lahví o objemu 1 l hnojiva Biobizz, plastových lahviček hnojiva Bloombastic, rostlinné hmoty uložené ve 3 papírových pytlích a papírové krabici, které jsou uloženy v režimovém skladu PČR Brno, Pražákova 54. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 3 T 178/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému L. Ch. za výše uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Konečně soud prvního stupně uložil všem obviněným podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to rostlinné hmoty uložené v 11 papírových pytlích v režimovém skladu PČR Brno, Pražákova 54.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (učinil tak v neprospěch všech obviněných do výroku o vině i trestu), tak všichni obvinění. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 5 To 39/2019-707, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém jeho rozsahu, a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými tím, že:
1. obviněný P. H. sám
od roku 2015 na adrese XY, opakovaně pěstoval rostliny konopí, které poté usušil a zpracoval v tzv. marihuanu, přičemž ke dni 29. 9. 2016 přechovával na adrese XY, sušenou rostlinnou hmotu o hmotnosti 22,8 g obsahujících 1,04 g delta-9-tetrahydrokanabinolu (dále THC),
v průběhu roku 2016 na adrese XY, pěstoval rostlinu konopí za účelem tuto sklidit, usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž hmotnost toxikomansky využitelných částí rostliny byla 10,7 g obsahujících 0,07 g THC,
v průběhu roku 2016 dále na adrese XY, nejprve předpěstoval a poté zasadil na pozemek v k. ú. obce XY celkem 11 rostlin konopí, tyto rostliny hnojil a zaléval za účelem je sklidit a usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž část rostlin ostříhal a usušil v přilehlé chatě své matky N. H., přičemž toxikomansky využitelná část pěstovaných rostlin ke dni 29. 9. 2016 po usušení činila 2 740 g, obsahujících 304,14 g THC, když dále v přilehlé zahradní chatě přechovával 15 sušených větviček konopí, přičemž hmotnost toxikomansky využitelné části činila 66,13 g, obsahujících 10,89 g THC,
2. obvinění M. F., P. H. a L. Ch.
v průběhu roku 2016 do 29. 9. 2016 v místě svého bydliště na ul. XY ve XY nejprve předpěstovali a poté zasadili na pozemek v k. ú. obce XY celkem 31 rostlin konopí, tyto rostliny zde hnojili a zalévali za účelem je sklidit a usušit a zpracovat v tzv. marihuanu, přičemž toxikomansky využitelná část pěstovaných rostlin ke dni 29. 9. 2016 po usušení činila 17 500 g, obsahujících 1 503,25 g THC,
kdy tato marihuana získaná jednáním pod body 1) a 2) byla určena k prodeji dalším osobám,
a obvinění M. F., P. H. a L. Ch. mohli prodejem marihuany v množství 17 500 g za částku nejméně 50 000 Kč za jeden kilogram při odečtu nákladových položek na hnojiva a chemikálie podporující růst rostlin získat finanční prospěch ve výši nejméně 873 892 Kč,
a
obviněný P. H. mohl prodejem další marihuany v množství 2 839,63 g za částku nejméně 50 000 Kč za jeden kilogram při odečtu nákladových položek na hnojiva a chemikálie podporující růst rostlin získat finanční prospěch ve výši dalších nejméně 140 300 Kč,
přičemž uvedeného jednání se obvinění dopustili, aniž by disponovali příslušným povolením pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž rostliny konopí patří podle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamné látky zařazené do seznamu III podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a látka delta-9-tetrahydrokanabinol, která je přirozenou součástí marihuany, patří ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropní látky zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek.
4. Takto zjištěný skutek (jehož popis v tzv. skutkové větě po doplnění dokazování odvolacím soudem doznal změn pokud se jednalo o závěr, že veškerá marihuana byla jednak určena k prodeji dalším osobám, a dále, že jejím prodejem obvinění mohli získat finanční prospěch ve výši nejméně 873 892 Kč, resp. obviněný P. H. prodejem další marihuany dalších nejméně 140 300 Kč) odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému M. F. za tento trestný čin a za sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2018, č. j. 1 T 94/2018-68, jenž byl obviněnému doručen dne 14. 1. 2019 a nabyl právní moci dne 23. 1. 2019, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 10. 2018, č. j. 1 T 94/2018-68, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. H. za tento trestný čin uložil podle §283 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil rovněž trest propadnutí věci, a to sušené rostlinné hmoty uložené v bezpečnostní obálce č. 00792045, 3 elektrických ventilátorů bílé barvy bez značky na stojanu, elektrického prodlužovacího kabelu se zásuvkami černé barvy, elektrického nástěnného ventilátoru bez značky, ALU hadice s filtrem a ventilátorem, stínidla s výbojkou, elektrického předřadníku - trafo bílé barvy, elektrických spínacích hodin bílé barvy, kompletního pěstebního boxu - konstrukce, plachta, výbojky E40 400W, trafa s předřadníkem, 2 plastových lahví o objemu 1 l hnojiva Biobizz, plastových lahviček hnojiva Bloombastic, rostlinné hmoty uložené ve 3 papírových pytlích a papírové krabici, které jsou uloženy v režimovém skladu PČR Brno, Pražákova 54. Obviněnému L. Ch. za výše uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Všem obviněným pak uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to rostlinné hmoty uložené v 11 papírových pytlích v režimovém skladu PČR Brno, Pražákova 54. Odvolání všech obviněných odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku o vině i výroku o trestu) podávají nyní obvinění M. F., P. H. a L. Ch. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný M. F. tak činí prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Juračky, advokáta, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Čermáka, advokáta, z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a (z opatrnosti) i písm. l) tr. řádu a obviněný L. Ch. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Paroulka, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Obviněný M. F. v podrobnostech především zdůrazňuje, že pěstoval rostliny konopí pouze ve XY, přičemž daný pozemek byl rozdělen na tři políčka s tím, že on měl na posledním z nich zasazeno asi jedenáct rostlin, o které se výlučně sám staral, stejně jako další dva spoluobvinění pečovali o své rostliny. S poukazem na skutečnost, že všichni pěstovali konopí pouze pro svoji potřebu, pak brojí proti právní kvalifikaci daného skutku jako trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku a vyslovuje názor, že dané jednání bylo namístě právně posoudit podle §284 či §285 tr. zákoníku; domnívá se přitom, že formulací zmíněných tří odlišných skutkových podstat trestných činů směřoval úmysl zákonodárce k tomu, aby právě jednání, kterého se obvinění dopustili v dané věci, bylo právně kvalifikováno podle mírnějších ustanovení trestního zákoníku. V návaznosti na své setrvalé tvrzení, že se nejednalo o žádnou společnou, předem domluvenou a plánovanou akci, kdy nepěstovali rostliny společně, nýbrž každý sám, a tudíž by se tak žádný z obviněných, bylo-li by množství sušiny konopí i účinné látky mezi ně rozděleno, nedopustil předmětného trestného činu ve velkém rozsahu, a s ohledem na své přesvědčení, že nebylo prokázáno, že marihuana byla určena k prodeji dalším osobám, a tudíž ani to, že měli v úmyslu získat majetkový prospěch ve výši 873 892 Kč, vyslovuje názor, že v úvahu by přicházela (pro případ, že by soudy uvěřily jejich obhajobě) právní kvalifikace podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nebo podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Další výhrady vznáší proti uloženému trestu odnětí svobody, který se mu jeví jako příliš přísný vzhledem k tomu, že dosud nebyl odsouzen za trestnou činnost související s psychotropními látkami a nebyl ani ve výkonu trestu, rostliny pěstoval pouze pro svoji potřebu a nechtěl je dále distribuovat, tyto ještě nebyly sklizeny (trestná činnost se tak dostala pouze do stadia pokusu), přičemž je pěstoval v době, kdy byl ve věku blízkém mladistvému; ztotožňuje se přitom s postupem soudu prvního stupně, jenž aplikoval ustanovení §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, tj. snížil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, č. j. 5 To 39/2019-707, v celém rozsahu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, přičemž souhlasí, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. Současně navrhuje odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody na dobu do skončení dovolacího řízení.
7. Obviněný P. H. vytýká ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (když co do skutkového základu označuje za nepochybné, že se dopustil trestné činnosti uvedené pod bodem 1. rozsudku) předně to, že pozemek v katastrálním území obce XY není v rozsudku nijak blíže specifikován zejména v tom smyslu, zda obviněným svědčil či nesvědčil nějaký právní vztah k možnosti jej užívat. Zdůrazňuje však zejména svou konstantní obhajobu, že na tomto pozemku každý z obviněných pěstoval určitý počet rostlin a vykonával s tím související činnosti sám bez společného a koordinačního záměru, a z tohoto důvodu nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že všichni obvinění se daného jednání dopustili v celém rozsahu společně ve formě spolupachatelství; současně upozorňuje, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu ve výrokové části není (a ani v rozsudku soudu prvního stupně nebyla) tato forma trestné součinnosti uvedena a lze ji dovozovat z popisu skutku, právní kvalifikace a z bodu 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V návaznosti na to zpochybňuje spáchání činu ve velkém rozsahu, a v důsledku toho i právní kvalifikaci daného skutku podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a domáhá se jeho právního posouzení podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tedy, že spáchal čin ve značném rozsahu). Má dále za to, že ve vztahu k této okolnosti musí být dán i úmysl pachatelů, tj. v dané věci k celému množství účinné látky THC a též k tomu, jak s tímto množstvím měli společně naložit. V tomto směru opětovně rozporuje závěr soudů o tom, že se daného trestného činu dopustil s ostatními obviněnými ve spolupachatelství, učiněný na podkladě pouhého zjištění, že se měli v určité časové úseky na předmětném místě nacházet všichni tři zároveň a měli se starat o rostliny; ostatně i z předložené fotodokumentace je jasně patrné, že daný prostor byl rozdělen minimálně na dvě části, což taktéž podporuje jeho tvrzení, že každý se staral pouze o svou část (vytýká přitom, že odvolací soud, přestože tento důkaz provedl, jej zcela pominul, a soud prvního stupně jej pominul a nijak nehodnotil). Dále je přesvědčen, a v tomto ohledu dává za pravdu soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování nemůže vyplynout ani jednoznačný závěr, že obvinění se dopustili dané trestné činnosti v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Nesouhlasí s tím, že podkladem pro tento závěr bylo vynásobení sušené rostlinné hmoty odhadovanou cenou dle odborného vyjádření Policie ČR; takový způsob výpočtu bez jakékoli návaznosti na výslech svědka, který by měl zájem marihuanu koupit, označuje za pouhou spekulaci, přičemž jednak zdůrazňuje, že marihuanu chtěli použít pro vlastní potřebu, případně část rozdat kamarádům, a dále poukazuje na to, že ani v jednom z tzv. telefonních odposlechů se nehovoří o žádných konkrétních částkách či množství, a tudíž není možné dovodit, zda, případně jaká část konopí a za jakou cenu byla určena pro třetí osoby, a že se tedy jednalo o prospěch ve výši překračující hranici 500 000 Kč.
8. Další námitkou tohoto dovolatele vůči právní kvalifikaci daného skutku je výhrada vztahující se k jeho právnímu posouzení odvolacím soudem jako dokonaného trestného činu. Domnívá se, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 114/2016 (citovaném v odvolání krajské státní zástupkyně a zmiňovaném v rozsudku odvolacího soudu), se netvrdí, že samo pěstování konopí, jež nebylo sklizeno a zpracováno, je již výrobou omamné a psychotropní látky, a představuje tak dokonaný trestný čin podle §283 tr. zákoníku, nýbrž že pěstování k této výrobě pouze směřuje, jak ostatně vyplývá i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014. Vyslovuje názor, že z jeho strany se pak nemůže jednat o trestný čin dokonaný, když tento by byl dokonán až sklizením rostlin a jejich následným usušením, přičemž rostliny je třeba sušit po poměrně dlouhou dobu, než je možné je použít ke konzumaci; rostoucí rostliny navíc zcela jistě nelze použít jako účinnou látku, ani je v tomto stavu distribuovat, a ani je užívat (kouřením nebo jinak), aby bylo dosaženo cíleného užití psychotropní látky THC. Za zásadní pro rozlišení pokusu a dokonaného trestného činu označuje i výklad pojmu přechovávání a v tomto ohledu též skutečnost, že pachatel je schopen z působení na omamné a psychotropní látky vyloučit třetí osoby, tedy mít je fakticky pouze ve své moci; v této souvislosti zdůrazňuje, že konopí bylo pěstováno na pozemku, který byl volně přístupný komukoliv, kdokoliv mohl přijít a rostliny si vzít, a tedy on je neměl ve své moci. Poukazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 995/2018, s tím, že v tomto řešená obdobná činnost byla právně kvalifikována jako toliko pokus trestného činu podle §283 tr. zákoníku, a to navzdory skutečnosti, že předmětné jednání pachatele bylo jednáním mnohem blíže směřujícím k dokonání daného trestného činu, neboť již docházelo ke zpracování konopné sušiny, resp. Nejvyšší soud se s takovou právní kvalifikací soudů nižších stupňů zcela ztotožnil s tím, že nešlo o přechovávání, nýbrž záměr vyrobit nebo opatřit zakázané látky.
9. Konečně jmenovaný obviněný vyjadřuje nesouhlas i s uloženým trestem odnětí svobody, neboť podle jeho názoru tento porušuje zákonná ustanovení §38 tr. zákoníku. Zdůrazňuje totiž, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře osmi let za pokus trestného činu, kdy nedošlo ke škodlivému následku, tento je pouze hypotetický, stejně jako je hypotetický i značný prospěch, který by tímto činem mohl získat. Domnívá se, že takový trest neplní vyjma retributivního žádný účel, neboť takto citelný trest není ani v zájmu celé společnosti. Poukazuje na to, že od doby, kdy ke skutku došlo, se dramaticky změnil jeho životní přístup, odstěhoval se od svých bývalých známých, našel si přítelkyni, pomýšlí na rodinu a prostředky k obživě získává výhradně legální cestou, a připomíná, že se ke své činnosti doznal a dosud trestán byl pouze jednou, přičemž tento trest řádně vykonal; je tedy patrno, že již samotné trestní řízení mělo kýžený výchovný efekt s tím, že si uvědomuje společenskou škodlivost svého jednání. Z uvedených důvodů vyslovuje názor, že účel trestu by byl naplněn mnohem lépe uložením trestu nižšího (neztotožňuje se přitom s názorem odvolacího soudu, že trest odnětí svobody ve výměře šesti let uložený mu soudem prvního stupně je za stíhanou trestnou činnost nepřiměřeně mírným), díky němuž bude mnohem jednodušší jeho následná resocializace. Má rovněž za to, že vzhledem k tomu, že pěstoval konopí nejméně sofistikovaným způsobem, jaký si lze představit (nejednalo se o žádnou profesionální indoorovou pěstírnu), a žádný škodlivý následek nenastal (nedisponuje žádnou marihuanou a tato nebyla nikomu distribuována), není vyloučena možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku. Doplňuje, že byl-li by daný skutek právně posouzen jako pokus trestného činu, byla by namístě též aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku. Uzavírá (s poukazem též na celosvětový trend vedoucí spíše k dekriminalizaci marihuany), že veškeré zmíněné okolnosti by měly vést k uložení trestu odnětí svobody v takové výměře, že bude ještě možné jeho výkon podmíněně odložit se stanovením zkušební doby, případně k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak výrazně kratšího trvání.
10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti (kdy jeho argumentace částečně dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně) tento dovolatel navrhuje (aniž cituje konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, č. j. 5 To 39/2019-707, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 50 T 7/2018-603, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Navrhuje též, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
11. Obviněný L. Ch. ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jednání obviněných jako společné, spáchané trestnou součinností ve formě spolupachatelství. Konstatuje, že v daném řízení bylo bez pochybností prokázáno, že vypěstoval zhruba devět rostlin, přičemž zdůrazňuje, že na předmětném pozemku měl každý své vlastní políčko, kde si pěstoval své vlastní rostliny nezávisle na ostatních obviněných; tuto skutečnost nijak nerozporuje, že dle záznamů z nainstalovaných fotopastí se na místě objevují všichni tři obvinění současně, nosí vodu a podávají si kbelíky, neboť toto neukazuje na jejich společný záměr, jenž je jedním ze znaků spolupachatelství. Má za to, že existence jejich společné dohody nebyla prokázána (z fotopastí a videozáznamu vyplývá pouze to, že se v určitých okamžicích dostavovali na pozemek společně a chodili pro vodu k blízkému potoku, avšak není z nich již patrné, že by každý z nich zaléval a hnojil všechny rostliny a že by mezi rostlinami nijak nerozlišovali) a takový závěr nelze učinit na základě domněnek. Dovozuje přitom, že pokud by pojali záměr páchat trestnou činnost společně, neměli by důvod určitý počet rostlin ohraničovat a oddělovat je od ostatních provázkem, a tak vytvořit tři samostatná políčka. Za této situace pak vyslovuje názor, že jednání každého z nich je třeba posoudit zvlášť, s tím, že v jeho případě pak devíti rostlinám odpovídala hmotnost sušiny konopí 5 080 g, což znamená, že daného jednání se dopustil jen ve značném, nikoli velkém rozsahu, a toto by mělo být správně právně kvalifikováno podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dále je přesvědčen, že v řízení nebyl prokázán ani jeho úmysl získat předmětným jednáním jakýkoli majetkový prospěch pro sebe nebo pro jiného (rozhodně na něj nelze usuzovat pouze z jednoho telefonického hovoru, který navíc probíhal mezi sestrou obviněného H. a neznámou osobou), natož to, že by všichni obvinění měli v úmyslu veškerou marihuanu prodat, a tím získat prospěch ve výši 873 892 Kč (v tomto ohledu uvedenou částku označuje za paušálně stanovenou); měl naopak v úmyslu, již proto, že v době páchání činu byl sám (stejně jako ostatní obvinění) uživatelem marihuany, si případně později nasušené konopí ponechat pro sebe, popřípadě určité množství rozdat po kamarádech, přičemž jím vypěstované množství 5 080 g mohlo skutečně jen k takovému účelu sloužit. Z tohoto důvodu pak jeho jednání nelze podřadit ani pod skutkovou podstatu vymezenou v §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
12. Jmenovaný dovolatel brojí též proti uloženému trestu odnětí svobody jakožto zjevně nepřiměřenému. V tomto směru uvádí, že se k činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nedosáhl trestnou činností žádného finančního prospěchu, rostliny pěstoval pro svou vlastní potřebu, neměl žádnou návaznost na osoby z komunity odebírající drogu, vypěstované konopí nedistribuoval a ani se o to nesnažil. Zdůrazňuje, že ačkoli byl již několikrát trestán, v současné době se snaží vést řádný život, přestal užívat marihuanu a neužívá ani žádné jiné drogy. Poukazuje i na to, že jako jediný z obviněných má rodinu, vyživuje a stará se o dvě děti, poslední čtyři roky před nástupem do výkonu trestu byl řádně oficiálně zaměstnán a od výkonu posledního trestu neměl žádné problémy se zákonem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej uzná vinným jen trestným činem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uloží mu trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby, jehož výkon podmíněně odloží na přiměřenou zkušební dobu, případně i za současného stanovení dohledu, a dále trest propadnutí věci.
13. Obviněný L. Ch. adresoval Nejvyššímu soudu navíc jím vyhotovené podání datované 16. 11. 2020 (Nejvyšší soud je obdržel dne 18. 11. 2020), v němž předně uvádí, že byl nesprávně odsouzen k trestu odnětí svobody v „neuvěřitelné“ výměře osmi roků. Dále upozorňuje na nutnost odlišení pojmů „neoprávněné pěstování“ rostliny konopí a „výroba“ omamné a psychotropní látky, přičemž cituje ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014. Poukazuje přitom na možné právní posouzení pěstování konopí, aniž by došlo k jeho zpracování, tj. k výrobě, jako pokusu trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Vyslovuje názor, že jeho jednání však mělo být právně kvalifikováno spíše jako trestný čin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku.
14. K uvedenému podání jmenovaného obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že jednak je obviněný učinil nikoli prostřednictvím obhájce a jednak téměř osm měsíců po skončení lhůty k podání dovolání (poslední den lhůty k podání dovolání připadl na den 28. 3. 2020). Za těchto okolností Nejvyšší soud vzal takové podání obviněného toliko na vědomí (srov. §265d odst. 2 a §265f odst. 2 tr. řádu).
15. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a rekapitulaci dovolacích námitek obviněných především konstatuje, že část jejich dovolací argumentace, třebaže obvinění ve svých podáních vytýkají soudům i způsob hodnocení důkazů a zpochybňují některá skutková zjištění (například ve vztahu k objasnění znaku spolupachatelství, kdy všichni v rozporu se zjištěními soudů tvrdí, že každý z nich se staral výlučně o svou část rostlin) pod vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s jistými výhradami podřadit lze, neboť je projevem nesouhlasu dovolatelů s právním posouzením skutku, resp. s právní kvalifikací užitou soudy. Drtivou většinu takových námitek však považuje za neopodstatněnou.
16. Pokud jde o snahu obviněných vyloučit spolupachatelství tvrzením, že nejednali po předchozí dohodě, každý z nich měl jen své rostliny, výlučně ty obhospodařoval na svém políčku a staral se právě a jen o ně, a jejich požadavek na rozdělení celkového zjištěného množství podle počtu jimi pěstovaných rostlin s tím, že za vinu lze každému z nich klást tu poměrnou část rostlin, o kterou se každý z nich staral, státní zástupce připomíná, že tuto obhajobu obvinění předestřeli již v průběhu hlavního líčení, přičemž oba soudy nižších stupňů se s ní náležitě vypořádaly a shledaly ji neopodstatněnou. Vyslovuje názor, že s jejich závěry je namístě se ztotožnit, když z provedených důkazů, jež zpochybnily pravdivost výpovědí dovolatelů, vyplývá, že na pozemku v katastrálním území obce XY se pohybovali všichni tři obvinění, společně sem přijížděli a společně také konali práce související s péčí o rostliny konopí, které byly pěstovány ve dvou ohraničených prostorech (nikoli na třech políčkách, jak tvrdí obvinění; ostatně ani jimi tvrzený počet rostlin neodpovídá celkovému součtu rostlin na místě činu zajištěných); odkazuje přitom i na tomu korespondující vyjádření obviněného P. H., které učinil do protokolu o vydání věci ze dne 29. 9. 2016, kdy po poučení mimo jiné uvedl, že vydává rostliny konopí, které společně s dalšími osobami vysázel někdy v dubnu 2016 a poté se o ně starali tak, že jednou až dvakrát týdně je jezdili zalévat. Považuje tak obhajobu dovolatelů v tomto směru za účelovou a závěr soudů, že tito jednali ve spolupachatelství, naopak za správný; v takovém případě však odpovídá každý z nich, jako by trestný čin spáchal sám. Bylo-li pak prokázáno, že toxikomansky využitelná část rostlin by po usušení činila v případě skutku pod bodem 2. spáchaného ve spolupachatelství celkem 17 500 g obsahujících cca 1 500 g účinné látky THC (u obviněného P. H. je navíc třeba přičíst další množství vztahující se ke skutku pod bodem 1.), je také odpovídající závěr soudů, že se trestného činu dopustili ve velkém rozsahu, a jejich jednání pak bylo důvodně kvalifikováno jako trestný čin podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
17. Správným shledává státní zástupce dále i ten závěr odvolacího soudu, podle něhož obvinění spáchali trestný čin „v úmyslu získat pro sebe či pro jiného značný prospěch“. Přestože obecnou definici pojmu „prospěch“ v platné právní úpravě dohledat nelze, není žádného sporu o tom, že pojem „prospěch“ soudní praxe, bez ohledu na povahu toho kterého trestného činu, dlouhodobě a kontinuálně vykládá v tom smyslu, že ho tvoří skutečně „čistý“ příjem pachatele trestného činu, jinak řečeno při zjišťování výše prospěchu je nutno od výtěžku pachatelovy činnosti odečíst vše, co skutečně vynaložil (tedy výdaje účelně vynaložené při opatřování komodit, jež se staly předmětem trestné činnosti). Co se týče posuzovaného případu, kvalifikační znak vymezený v §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku předpokládá značný prospěch, jímž je vzhledem k úpravě obsažené v §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku míněn prospěch dosahující výše nejméně 500 000 Kč; k dokonání trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku však není třeba jej dosáhnout, naopak plně postačí, když pachatel jedná v úmyslu ho dosáhnout. Státní zástupce konstatuje, že při celkovém množství získané drogy by čistý zisk z jejího prodeje u obviněných M. F. a L. Ch. přesáhl 870 000 Kč, v případě obviněného P. H. pak 1 000 000 Kč. I když je možné souhlasit s obviněnými v tom, že část drogy měli skutečně pro vlastní potřebu či ji mohli darovat známým, nelze nevidět, že celkové množství, které by obvinění měli k dispozici, by vystačilo zásobě běžného konzumenta na mnoho let dopředu, což logicky svědčí závěru, že její většina byla obviněnými zamýšlena právě k dalšímu prodeji; zištnému motivu ostatně nasvědčuje i část odposlechnutých telefonických hovorů či sms zpráv (namátkou sestra obviněného P. H. při hovoru s neznámým mužem zmiňuje, že musí půjčit bratrovi peníze na koupi auta BMW, má dát dohromady 250 000 Kč, pak jí to ale vrátí, neboť po sklizni má vždycky peníze a dá jí o 50 000 Kč více…obdobně i z některých dalších hovorů či sms zpráv lze dovodit, že v prostředí, ve kterém se obvinění pohybovali, bylo standardem za marihuanu platit a nikoli ji darovat). Státní zástupce má tudíž za to, že rovněž tento kvalifikační znak byl naplněn.
18. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce současně námitku obviněného M. F., že stíhané jednání bylo namístě kvalifikovat spíše podle §284 či §285 tr. zákoníku. Uvádí, že podle zjištění soudů předně obvinění zamýšleli většinu drogy prodat třetím osobám. Jak lze současně dovodit z judikatury Nejvyššího soudu, znak „pro vlastní potřebu“ obsažený v citovaných skutkových podstatách nemůže být naplněn v případě, že pachatel pěstoval a zpracoval takové množství omamné a psychotropní látky nebo rostliny obsahující omamnou nebo psychotropní látku, které je zjevně způsobilé pokrýt spotřebu více než jedné osoby.
19. V dalším textu vyjádření se státní zástupce zaměřuje na námitky obviněných vůči uloženým trestům odnětí svobody, které tito považují za nepřiměřeně přísné, vytýkají neužití postupu podle §58 odst. 1 či §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, případně dovozují, že měli být uznáni vinnými pouze zločinem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který by byli ohroženi nižší trestní sazbou a logicky by jim byl uložen mírnější trest. V této souvislosti připomíná konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což obvinění neučinili. Nicméně prostřednictvím právě citovaného dovolacího důvodu je reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu; to rozhodně není případ dovolatelů, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž tento trest jim byl ukládán také v mezích zákonné trestní sazby, která je osm až dvanáct let. K námitce založené na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu uvádí, že tato nemůže být uplatněna – až na zcela výjimečné případy (jimiž jsou situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného) – v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Uzavírá, že tresty odnětí svobody uložené obviněným při samé spodní hranici zákonné trestní sazby nejsou oněmi výše zmíněnými výjimečnými případy, neboť odvolací soud při rozhodování o výši trestu a způsobu jeho výkonu zohlednil zejména trestní historii obviněných, a tedy sklony k páchání trestné činnosti, naplnění více znaků odůvodňujících přísnější právní kvalifikaci jednání, jakož i celkové množství drogy, kterou by vyprodukovali. Státní zástupce v těchto souvislostech též doplňuje, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž uvádí, jaké vady předmětného výroku lze za toto považovat. Upozorňuje, že tato eventualita však obviněnými vytýkána není a nadto by byla lichá. Konečně ve vztahu k institutu vymezenému v §58 odst. 1 tr. zákoníku zdůrazňuje, že tento upravuje pouze možnost soudu snížit za určitých okolností trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, nikoliv povinnost takového postupu, a z tohoto důvodu námitka založená na tvrzení, že soud pochybil, pokud podle citovaného zákonného ustanovení nepostupoval (obdobně jako výhrada vytýkající neužití §58 odst. 5 tr. zákoníku), dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje; její podstatou je totiž v zásadě jen přesvědčení dovolatele o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu.
20. Státní zástupce se konečně zabývá i výhradou obviněného P. H., v jejímž rámci zpochybnil závěr odvolacího soudu o dokonání stíhaného trestného činu a vyjádřil názor, že skutek pod bodem 2. měl být právně posouzen jen jako pokus trestného činu tak, jak to učinil soud prvního stupně. Domnívá se přitom, že této výhradě jisté opodstatnění přiznat lze. Poukazuje na to, že ve věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 114/2016, na které ve svém rozsudku odkázal odvolací soud, byla skutková zjištění do jisté míry odlišná v tom, že v případě pachatelů se jednalo o „zahradníky“, a nebyla jim tedy přičítána výroba, ale „přechovávání omamné látky konopí pro jiného“, kde v podstatě nezáleželo na tom, že rostliny ještě nebyly vypěstované, sklizené, resp. zpracované. Naproti tomu v aktuálně projednávané trestní věci (obdobně jako například v obviněným zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 995/2018) se jednalo přímo o výrobce, kteří stihli zpracovat jen menší část rostlin (tak učinil jen obviněný P. H. v případě skutku pod bodem 1.); až po dalším zpracování k tomu určených částí rostlin pak obvinění zamýšleli s podstatnou částí marihuany sami obchodovat. Státní zástupce proto neshledává správným závěr odvolacího soudu, že obvinění se dopustili dokonaného trestného činu tím, že jinak jinému opatřili či pro jiného přechovávali omamné a psychotropní látky, neboť jejich jednání – jak uzavřel soud prvního stupně – směřovalo k neoprávněné výrobě (a následnému prodeji) omamné a psychotropní látky, k dokonání čehož však nedošlo. Je nicméně tohoto názoru, že ačkoli této námitce přisvědčit lze, není namístě rozhodnout o zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Za situace, kdy všem obviněným byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tj. v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, je podle názoru státního zástupe zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného P. H., přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu. K úvaze obviněného o možnosti aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku v případě posouzení stíhaného jednání jako pokusu trestného činu opětovně uvádí, že námitku chybného postupu soudu spočívajícího v nevyužití možnosti vymezené v citovaném ustanovení nejenže nelze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, ale navíc pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, kdy se vyžaduje, aby také pokus trestného činu nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů; v případě obviněných však k takovému závěru, při porovnání s jinými obdobnými případy, a to přinejmenším vzhledem k jejich trestní minulosti, rozsahu spáchané trestné činnosti, jakož i naplnění více znaků kvalifikované skutkové podstaty, dojít nelze.
21. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje dovolání obviněných M. F. a L. Ch. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání obviněného P. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání pak souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž pro případ jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu. S odkazem na navržené odmítnutí podaných dovolání považuje za bezpředmětné žádosti o odklad či přerušení výkonu trestu.
22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, které však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných M. F., P. H. a L. Ch. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
24. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
25. Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění své dovolání výslovně opírají o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. H. navíc též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ve skutečnosti ale i v dovoláních obviněných M. F. a L. Ch. lze vysledovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí tito obvinění vztahují i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
26. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že jednak z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými a uložil jim tresty, a jednak odvolání všech obviněných podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
27. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
28. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
29. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
30. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
31. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně, ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce, konstatuje, že část dovolacích námitek všech obviněných neodpovídá jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Některé z nich totiž směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, a další pak proti jim uloženým trestům odnětí svobody, jež považují za nepřiměřeně přísné. Jakkoli pak stěžejní dovolací argumentaci všech obviněných týkající se zpochybnění právního posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vyhodnotil z hlediska citovaného důvodu dovolání jako v zásadě obsahově relevantní (i v rámci této totiž částečně vycházejí primárně ze svých skutkových tvrzení odlišných od skutkových závěrů soudů obou stupňů), po svém přezkumu ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
32. Všichni tři obvinění především setrvale brojí (činili tak již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím) proti naplnění znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s tím, že popírají, že spáchali trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku úmyslným společným jednáním tak, jak je vymezeno pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu. Tvrdí naopak, že z jejich strany se o žádnou společnou, předem dohodnutou a naplánovanou akci vedenou společným záměrem nejednalo, a každý z nich pěstoval určitý počet rostlin konopí sám na svém políčku a rovněž výhradně o tyto se sám staral. Vyjadřují přitom přesvědčení, že z provedených důkazů – záznamů z fotopastí – nelze dospět k závěru o předmětné formě trestné součinnosti, neboť z nich vyplývá pouze to, že se v určitých okamžicích nacházeli na předmětném pozemku společně a chodili pro vodu k blízkému potoku.
33. Nejvyšší soud k takto formulované výhradě předně uvádí, že jejím prostřednictvím obvinění míří právě proti způsobu hodnocení předmětných důkazů soudy a proti skutkovým zjištěním těmito učiněným na jejich podkladě. Přestože se tak jedná o námitku skutkového charakteru, kterou nelze z hlediska dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud ji nadto (po seznámení se s obsahem spisového materiálu) shledává nedůvodnou. Z provedených důkazů je jednoznačně zřejmé, že všichni tři obvinění přijížděli na předmětný pozemek v katastrálním území obce XY společně zjevně za účelem také společně pečovat o rostliny konopí rostoucí ve dvou páskou ohraničených prostorech (nikoli na třech samostatných políčkách, jak je zjevné nejen z fotodokumentace pořízené na místě samém a založené na č. l. 188 až 190 spisu, ale i z žádosti o povolení sledování založené na č. l. 225 až 226 spisu, v níž je zmíněn poznatek Policie ČR o pěstování vzrostlých rostlin konopí na pozemku v katastrálním území obce XY ve dvou páskou ohraničených prostorech, a rovněž ze záznamů z nainstalovaných fotopastí), přičemž na pozemku se společně pohybovali, konali potřebné práce související s péčí o rostliny, aniž by z těchto důkazů bylo jakkoli patrné, že by tak činili vždy každý odděleně pouze k určité části rostlin. Za těchto okolností pak nelze než ztotožnit se se závěry obou soudů nižších stupňů (viz body 14. až 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že v posuzovaném případě se jednalo o společné jednání všech obviněných, u něhož byl dán společný úmysl zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení, resp. ohrožení zájmu chráněného zákonem). Zjištěním soudů v tomto ohledu koresponduje (jak na to vhodně poukazuje i státní zástupce) i vyjádření P. H., které učinil do protokolu o vydání věci ze dne 29. 9. 2016, kdy po poučení mimo jiné uvedl, že vydává rostliny konopí, které společně s dalšími osobami vysázel někdy v dubnu 2016 a poté se o ně starali tak, že jednou až dvakrát týdně je jezdili zalévat. Na tomto závěru přitom nemění ničeho ani formální nedostatek spočívající v neuvedení spolupachatelství s odkazem na ustanovení §23 tr. zákoníku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jak namítá obviněný P. H. Na danou formu trestné součinnosti lze totiž nepochybně usuzovat jak z popisu skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, tak z jeho odůvodnění (viz jeho shora zmíněný bod 24.), aniž by v tomto směru panovala jakákoli nejistota.
34. Nad rámec shora uvedeného z důvodu ještě větší přesvědčivosti považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat i na další námitku obviněného P. H. k problematice spolupachatelství, spočívající v jeho názoru, že skutečnost, že prostor, na kterém byly rostliny pěstovány, byl rozdělen minimálně na dvě části, jak je patrné z fotodokumentace, podporuje jeho tvrzení o tom, že každý z obviněných se staral pouze o svou část pozemku, přičemž má za to, že tento důkaz pominul, resp. nehodnotil ani soud odvolací, ani soud prvního stupně. Jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 1. 2019 (viz č. l. 562 spisu), předmětná fotodokumentace založená na č. l. 188 až 190 spisu byla stranám předložena, a tento důkaz byl soudem prvního stupně jak proveden, tak hodnocen (viz bod 6. a 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zmíněný názor se současně jeví poněkud nelogickým, neboť byl-li předmětný prostor rozdělen na dvě části, a obvinění byli tři, není zřejmé, jak se každý z nich měl starat o svou část, resp. jak tyto dvě části mezi ně měly být rozděleny. V této souvislosti je možné uvést k obdobné argumentaci stran rozdělení daného prostoru na tři části uvedené v dovoláních obviněných M. F. a L. Ch., že ani rozdělení předmětného prostoru na tři části by nemuselo znamenat, že v každé z nich byly pěstovány rostliny konopí náležející vždy jen jednomu z obviněných. Závěr o společném jednání obviněných nevylučuje ani to, že ze záznamů z fotopastí není patrné, že by každý z nich zaléval a hnojil všechny rostliny a že mezi rostlinami nijak nerozlišovali; z povahy věci je jasné, že v určitý den nezalévali a nehnojili všichni obvinění všechny rostliny, nýbrž každý jen určitou část z nich, přičemž současně však ze záznamů z fotopastí není ani zjevné, že by každý pečoval vždy o stejný okruh rostlin, byť i to by nevylučovalo, že jednali společně a se společným úmyslem, neboť tak mohlo jít toliko o rozdělení si konkrétních úkolů v rámci organizace společné práce.
35. Skutečnost, že obvinění daný trestný čin spáchali ve spolupachatelství, pak znamená, že každý z nich odpovídá, jako by jej spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně následku, resp. účinku. Zjevně takový rozsah trestní odpovědnosti se všichni obvinění snaží svou obhajobou vyloučit, neboť v návaznosti na zpochybnění naplnění znaků spolupachatelství rozporují i celkové zjištěné množství sušiny konopí, jež byla získána po usušení toxikomansky využitelné části rostlin, a účinné látky THC ve vztahu ke každému z nich jednotlivě, a v důsledku toho i existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené v §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. že čin spáchali ve velkém rozsahu. Namítají přitom, že pokud by soudy uvěřily jejich obhajobě, že každý pěstoval jen určitý počet rostlin, nebyl by v případě žádného z nich naplněn znak velkého rozsahu, nýbrž jen značného rozsahu, a jejich jednání mělo být právně kvalifikováno pouze podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Na okraj lze poznamenat, že i tato jejich námitka vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu je tak v podstatě založena na zpochybnění skutkových zjištění ve vztahu ke znaku spolupachatelství, jak bylo konstatováno již shora v bodech 31. a 33. odůvodnění tohoto usnesení.
36. Podle skutkových zjištění obou soudů nižších instancí obvinění pěstovali rostliny konopí, jejichž toxikomansky využitelná část po usušení představovala množství 17 500 g obsahující 1 503,25 g účinné látky THC (v případě obviněného P. H. je navíc nutno připočíst množství 2 839,63 g sušiny konopí obsahující 316,14 g THC vztahující se ke skutku pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, publikovaného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., včetně přílohy a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, publikovaného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., se v případě konopí (drogy marihuany) „velkým rozsahem“ (jímž je desetinásobek množství účinné látky stanoveného pro „značný rozsah“, sekundárně desetinásobek množství drogy stanoveného pro „značný rozsah“) rozumí množství 1 000 g účinné látky THC a sekundárně množství 10 000 g sušiny konopí (toxikomansky využitelné rostlinné hmoty po usušení). Je tudíž správný závěr soudů obou stupňů, že obvinění se daného trestného činu dopustili ve velkém rozsahu, neboť nejenže dosáhli judikaturou stanovené hranice velkého rozsahu, ale tuto překonali v parametru účinné látky THC 1,5 krát (obviněný P. H. 1,8 krát) a v parametru celkového množství sušiny konopí 1,75 krát (obviněný P. H. více než dvakrát), tj. naplnili (resp. překonali) znak velkého rozsahu zcela evidentně v obou judikaturou předvídaných parametrech, a tudíž naplnili i kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
37. Další výhradou, kterou ve svých dovoláních v podstatě shodným způsobem všichni obvinění vznášejí (a kterou opírají o své další setrvalé tvrzení, že konopí pěstovali pouze pro vlastní potřebu, případně za účelem rozdání svým kamarádům) je ta, jejímž prostřednictvím zpochybňují závěr odvolacího soudu, že daný čin spáchali v úmyslu získat pro sebe značný prospěch.
38. K uvedené námitce je třeba poukázat předně na to, že značným prospěchem, k němuž se vztahuje zvlášť přitěžující okolnost podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, se rozumí prospěch vyjádřitelný v penězích dosahující výše nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020), přičemž tento může mít pachatel v úmyslu získat činem uvedeným v odstavci 1 §283 tr. zákoníku jak pro sebe samého, tak pro kohokoliv jiného. Současně je nutno zdůraznit, že k dokonání trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není třeba skutečného dosažení značného prospěchu, ať už pachatelem nebo někým jiným, naopak plně postačí, když pachatel jedná v úmyslu ho získat. Co do zavinění se ve vztahu k tomuto následku vyžaduje úmysl [§17 písm. a) ve spojení s §15 tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2873).
39. Pokud jde o zmíněný kvalifikační znak, odvolací soud si byl vědom judikatury Nejvyššího soudu, jíž bylo opakovaně stanoveno, že znak „značný prospěch“ spočívá ve skutečném profitu získaném obviněným pro sebe nebo pro jiného, a tedy je nutno odečíst od celkové částky utržené trestnou činností případné náklady, které byly nepochybně vynaloženy v souvislosti s předmětnou trestnou činností, případně jiné relevantní položky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, publikované pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 252/2018).
40. Současně je nutno zdůraznit, že těmito náklady se rozumí toliko náklady nezbytné pro samotné opatření drogy (v posuzovaném případě marihuany), když ne všechny výdaje na straně pachatele drogové trestné činnosti mají tu povahu, aby byly při řešení míry jeho prospěchu jako náklady zohledněny. V tomto směru lze analogicky poukázat na východiska vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, podle nichž „pokud by docházelo k nekritickému zohledňování pachatelem eventuálně uváděných nákladů ve spojení s trestnou činností, mohlo by docházet k situacím, jež by byly v zásadě v rozporu s logikou věci, proto je možno mezi objektivně zohlednitelné náklady započíst v podstatě pouze ty položky, které jsou nezbytné pro opatření rostlin, jejich vypěstování či sklizeň, eventuálně zpracování, tedy náklady, které byly při výrobě drogy spotřebovány či užity při tomto procesu jejich výroby. Mezi takové náklady přitom nepatří pořízení nemovitostí, byť za účelem vybudování pěstíren, či stravné osoby na trestné činnosti se podílejících, případně jiných osoby, jejich odměna, telekomunikační náklady, náklady na PHM v souvislosti s různými jízdami apod.“ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008).
41. V dané věci bylo zjištěno, že obvinění, pokud jde o skutek pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, jehož se dopustili jako spolupachatelé, pěstovali rostliny konopí v množství, jež po usušení, resp. zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě v podobě marihuany, představovalo 1,75 násobek hodnoty velkého rozsahu, jímž je 10 000 g; v případě obviněného P. H. po připočtení dalšího množství specifikovaného pod bodem 1. tohoto rozsudku by se pak jednalo o více než dvojnásobek této hodnoty. Přestože je možné, že část předmětné drogy byla určena pro jejich vlastní potřebu, případně k darování jejich známým, s ohledem na celkové množství marihuany, které odpovídalo zásobě běžného konzumenta přibližně na patnáct let dopředu, a její kvalitu (obsah THC činil 8,59 %) je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že obvinění měli v úmyslu její většinu prodat, tj. získat pro sebe značný majetkový prospěch, a tudíž zavinění u tohoto následku je dáno. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že zištnému motivu obviněných nasvědčuje i část zaznamenaných telefonických hovorů, zejména hovor sestry obviněného P. H. s neznámým mužem ze dne 31. 8. 2016 (v něm tato zmiňuje, že svému bratrovi musí půjčit peníze na koupi auta BMW, má dát dohromady částku 250 000 Kč, tento jí to má vrátit, neboť vždy po sklizni má peníze, dá jí pak o padesát tisíc víc – přepis odposlechu je založený na č. l. 294 spisu, předmětný hovor byl přehrán k důkazu u hlavního líčení) a rovněž hovor obviněného P. H. s neznámým mužem ze dne 20. 9. 2016 (v něm na otázku tohoto muže, po kolika to má, obviněný odpovídá, že za 150, pokud vezme 12 géček, tak je to pak za 100 – přepis odposlechu je založený na č. l. 297 spisu, předmětný hovor byl též přehrán k důkazu u hlavního líčení).
42. V zásadě obstojí i způsob výpočtu prospěchu na podkladě úředního záznamu Policie České republiky založeného na č. l. 327 spisu, jehož základem bylo množství sušiny konopí a velkoobchodní cena za její jeden kilogram (v Jihomoravském kraji ve výši 50 000 Kč). Odvolací soud, jak již bylo naznačeno výše, v souladu s ustálenou judikaturou přitom neopomněl zohlednit náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s předmětnou trestnou činností, na hnojiva a chemikálie podporující růst rostlin s tím, že tyto byly odečteny od výše konkretizované celkové částky (jak ve vztahu k obviněným M. F. a L. Ch., tak k obviněnému P. H.). Výsledná výše prospěchu, který by tak získali všichni obvinění v případě skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, v částce nejméně 873 892 Kč, a obviněný P. H. navíc v případě skutku pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu v částce dalších nejméně 140 300 Kč, tudíž značně (u obviněného P. H. dvojnásobně) přesahuje minimální hranici značného prospěchu, a za této situace je opodstatněný závěr odvolacího soudu, že obvinění svým jednáním naplnili i tento znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
43. V návaznosti na právě uvedené závěry je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného M. F., že daný skutek měl být právně posouzen jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku, eventuálně jako trestný čin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou a psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku. Jak správně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, právní kvalifikaci podle citovaných zákonných ustanovení vylučuje již skutkové zjištění učiněné soudy na podkladě provedených důkazů (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 26. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), že obviněnými vypěstované množství konopí nebylo určeno pro jejich vlastní potřebu, resp. že jeho většina byla určena k prodeji. Pojem „pro vlastní potřebu“ se totiž týká osoby, která sama neoprávněně předmětné látky užívá jako konzument, tedy důvodem jejich přechovávání, resp. pěstování je výhradně osobní spotřeba (konzumace) osoby, která je takto přechovává, resp. pěstuje, a nemohou být proto určeny pro kohokoli jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2884).
44. Poslední výhradou vztahující se k právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu je námitka obviněného P. H. (a obviněného M. F., který ji uplatňuje v rámci svých výhrad k uloženému trestu odnětí svobody), podle níž byl tento skutek odvolacím soudem chybně právně posouzen jako dokonaný trestný čin, ačkoliv se jednalo o jeho pokus, jak původně správně uzavřel soud prvního stupně.
45. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle §283 odst. 3 písm. b) bude potrestán ten, kdo spáchá takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Podle §283 odst. 3 písm. c) bude potrestán ten, kdo spáchá takový čin ve velkém rozsahu.
46. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Pod pojmem neoprávněně jinak jinému opatří se rozumí neoprávněné obstarání omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu jinému jiným způsobem, než je výslovně v §283 odst. 1 tr. zákoníku uvedeno. Přechováváním je jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci; i přechovávání musí být vykonáváno pro jiného . Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Jde o ohrožovací trestný čin, a proto je tento dokonán již vyrobením, dovezením, vyvezením, provezením, nabídnutím, zprostředkováním, prodáním nebo jiným opatřením jinému nebo přechováváním uvedených látek pro jiného, pokud se tak děje neoprávněně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2862, 2868 až 2869).
47. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, publikovaného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., neoprávněným vypěstováním rostliny konopí [§24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů], která je sama o sobě omamnou látkou ve smyslu přílohy č. 3 (seznamu č. 3 omamných látek) k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“ omamnou látku. Samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „ výroba “ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, publikované pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). O výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí; v tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 a §283 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jen přípravou ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 298).
49. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na daný případ Nejvyšší soud, byť se bezezbytku neztotožnil s veškerými úvahami odvolacího soudu stran právní kvalifikace předmětného skutku, shledal, že jeho právní posouzení jako dokonaného trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku lze akceptovat. V tomto směru pak považuje za potřebné uvést následující skutečnosti.
50. Předně nelze bezvýhradně přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že shora citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu „řeší problematiku pěstování konopí pro sebe samotného a v takovém případě pak kvalifikuje pěstování rostlin konopí jako pokus, nikoliv přípravu trestného činu“ (viz bod 27. odůvodnění jeho rozsudku). Uvedené stanovisko se jednak zabývá rozlišením pojmů neoprávněné „pěstování“, resp. „vypěstování“ rostliny konopí a „výroba“ omamné a psychotropní látky, přičemž dále, a vyplývá to již z gramatického výkladu spojovacího výrazu „i tehdy“, zdůrazňuje, že z hlediska výroby, tj. zpracování rostliny konopí v konečný produkt, není významné, zda pachatel tuto uskutečnil pro jiného či „jen“ pro vlastní potřebu, a tudíž zákonný znak „vyrobí“ skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku naplní jak pachatel, který drogu neoprávněně vyrobí pro jiného, tak v nijak nezmenšené míře i pachatel, který takto drogu vyrobí pro sebe s tím, že v tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem daného trestného činu. Z tohoto důvodu pak nelze dané stanovisko vztahovat jen na případy neoprávněného pěstování konopí, nebo výroby marihuany (či získání THC), a to pouze pro vlastní potřebu. Rozhodně na podkladu závěrů daného stanoviska není vyloučeno právně posoudit jako dokonaný trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku skutek spočívající v neoprávněném pěstování konopí pro jiného (ve vztahu ke znakům „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“), resp. jako pokus tohoto trestného činu skutek záležející v tom, že pachatel již nakládá s předmětem použitelným k výrobě drogy (rostliny již sklidí, suší) pro jiného [ve vztahu ke znaku „vyrobí“] .
51. Jestliže v dané trestní věci obvinění neoprávněně pěstovali rostliny konopí s ohledem na jejich množství (a kvalitu) nikoliv pro jejich vlastní potřebu (což obviněný P. H. ostatně ani nerozporuje), nevylučuje to ve smyslu uvedeného stanoviska možnost právně kvalifikovat jejich jednání jako dokonaný trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Svým jednáním totiž tento trestný čin nedokonali naplněním znaku spočívajícího ve „výrobě“ drogy marihuany, když k této ještě ani bezprostředně nesměřovali (rostliny ani zčásti dosud nesklidili, natož aby započali s jejich dalším zpracováním), nýbrž, právě s ohledem na množství pěstovaných rostlin, resp. již vypěstovaných rostlin a množství účinné látky, naplněním zákonných znaků spočívajících v tom, že „jinému opatří“ a „pro jiného přechovává“ omamnou látku.
52. Pokud jde o jak odvolacím soudem, tak obviněným P. H. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 114/2016, přestože nelze taktéž zcela souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se týká skutkové situace obdobné jako té v projednávané věci (liší se v tom, že obvinění pěstovali konopí na základě pokynů nezjištěné osoby, tj. jednalo se o tzv. zahradníky), není možné přisvědčit obviněnému P. H., jestliže s odkazem na vývojová stadia životního cyklu rostliny konopí zpochybňuje v něm obsažený závěr o tom, že vzhledem ke skutečnosti, že rostlina konopí obsahuje látku THC již v raných i středních fázích růstu, pachatelé v této věci svým jednáním vědomě pro jiného přechovávali omamnou a psychotropní látku, a proto dokonali trestný čin ve smyslu §283 tr. zákoníku, přičemž namítá, že v jeho případě by daný trestný čin byl dokonán až sklizením rostlin a jejich následným usušením. Jak bylo rozvedeno výše, v posuzované trestní věci byl předmětný trestný čin dokonán tou alternativou jednání, jež spadá pod znaky „jinému opatří“ a „pro jiného přechovává“, nikoliv pod znak „vyrobí“. Jestliže totiž ke dni zásahu Policie ČR obvinění vypěstovali konopí, tedy omamnou látku v množství 17 500 g po usušení, jež obsahovalo již 8,59 % psychotropní látky THC, je zjevné, že jinému opatřili a pro jiného přechovávali omamnou a psychotropní látku.
53. Ve vztahu k další výhradě jmenovaného obviněného, jíž zpochybňuje naplnění pojmu přechovávání omamné a psychotropní látky s tím, že konopí neměl fakticky ve své moci, když toto bylo vysazeno a pěstováno na pozemku, který byl volně přístupný komukoliv, a kdokoliv mohl přijít a rostliny si vzít, Nejvyšší soud předně uvádí, že ze záznamů z fotopastí a z úředního záznamu Policie ČR ze dne 5. 12. 2016 týkajícího se vyhodnocení těchto záznamů (založeného na č. l. 224 spisu) je zřejmé, že na snímcích je zaznamenán pohyb pouze tří osob, a to obviněných, přičemž nelze nezmínit též to, že se jednalo o poměrně skrytý prostor v rámci lesního porostu (v katastru nemovitostí je předmětný pozemek označen jako trvalý travní porost, jeho vlastníky jsou P. a Z. R.; viz výpis z katastru nemovitostí založený na č. l. 209 spisu).
54. Jestliže pak obviněný P. H. ve svém podání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 995/2018, přičemž má za to, že v tomto je řešena obdobná trestná činnost, a vzhledem k tomu, že jednání pachatele v této věci v porovnání s jeho věcí mnohem blíže směřovalo k dokonání trestného činu, neboť již docházelo ke zpracování konopné sušiny, a bylo právně posouzeno jako trestný čin podle §283 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu, rovněž jím spáchaný skutek by měl být právně kvalifikován toliko jako pokus daného trestného činu, je k takové argumentaci zapotřebí především uvést, že pokud se týká skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu, k němuž tento dovolatel směřuje veškeré své námitky stran správnosti právní kvalifikace, nejde o obdobnou činnost, když v posuzované věci ani ke sklizni, tím méně k usušení rostlin konopí, resp. jejich zpracování nedošlo. Ve věci řešené v citovaném rozhodnutí jednání pachatele bezprostředně směřovalo k tomu, že „vyrobí“ marihuanu a v tomto případě naplnění znaku „výroby“ fakticky konzumovalo naplnění znaku „přechovávání“ omamné a psychotropní látky.
55. Konečně všichni tři obvinění ve svých dovoláních uplatňují námitky k uloženým trestům odnětí svobody s tím, že tyto považují za nepřiměřeně přísné. Obviněný L. Ch. se přitom s poukazem na případnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku domáhá uložení trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, eventuálně za současného stanovení dohledu, obvinění M. F. a P. H. vytýkají odvolacímu soudu, že neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku; obviněný P. H. poukazuje i na možnost postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku v případě právní kvalifikace daného skutku jako pokusu trestného činu podle §283 tr. zákoníku, a zpochybňuje též účel jemu uloženého trestu odnětí svobody v tak citelné výměře.
56. K takovým výhradám obviněných je zapotřebí především připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
57. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci u žádného z obviněných nejedná.
58. Pokud jde o námitku obviněných M. F. a P. H., jíž brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku a domáhají se snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, kterou též vlastně namítají nepřiměřenost jim uložených trestů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že ani tuto (stejně jako námitku spočívající v neaplikaci ustanovení označeného v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu jako §58 odst. 5 tr. zákoníku, nyní se jedná o ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku) nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020, nyní podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
59. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku, který umožňuje zmírnit trest odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu.
60. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, publikované pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Jinými slovy ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle zákonodárce chápáno jako odchylka , kterou je možné využít pouze výjimečně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
61. V těchto souvislostech je vhodné pro úplnost uvést, že okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 až 792). Zpravidla se uvádí, že takovými okolnostmi mohou být vážná nemoc pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, publikované pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, publikované pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péče pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66, publikované pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. 9 Tz 69/66, publikované pod č. 52/1967 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, publikovaný pod č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd.
62. Předpokladem použití §58 odst. 1 tr. zákoníku jsou dále podmínky, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné , a dále že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání .
63. V dané věci odvolací soud podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (a čistě teoreticky ani pro postup podle ustanovení označeného v době vydání jeho rozhodnutí jako §58 odst. 5 tr. zákoníku) u žádného z obviněných neshledal a tento svůj závěr řádně odůvodnil. S poukazem na výjimečný charakter citovaného ustanovení, které je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a nikoliv za existence běžných polehčujících okolností, konstatoval, že okolnosti posuzovaného případu nelze označit za výjimečné v tom směru, že by se jednalo o méně závažnou trestnou činnost, když naopak množství a kvalita obviněnými pěstované drogy společenskou škodlivost jejich jednání zvyšují; obdobně shledal, že aplikaci uvedeného ustanovení neumožňují ani osobní, rodinné nebo jiné (například zdravotní) poměry obviněných. Zdůraznil, že v případě všech obviněných se jedná o osoby již (i několikrát) soudně trestané, přičemž zejména u obviněného M. F. je zřejmé, že trestní stíhání v této věci mu nezabránilo v páchání další trestné činnosti, pro kterou byl jednak již pravomocně odsouzen a jednak je pro další trestně stíhán; ani postoj obviněných přitom nesvědčí o jejich účinné lítosti či dokonce snaze po nápravě. Ve vztahu k obviněnému L. Ch. poukázal na to, že tento byl již sedmkrát soudně trestán, a k osobě obviněného P. H. neopomněl zmínit, že se dopustil trestné činnosti v největším rozsahu (viz body 36. až 41. odůvodnění jeho rozsudku).
64. Nejvyšší soud se ztotožňuje s výše rozvedenými úvahami a závěrem odvolacího soudu, že v případě žádného z obviněných nebyly dány žádné výjimečné okolnosti a mimořádné poměry, jež by odůvodnily postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici.
65. Pokud obviněný P. H. v tomto směru poukazuje na okolnost, že jeho jednáním nedošlo ke škodlivému následku, neboť v konečném důsledku nedisponuje žádnou marihuanou a tato nebyla nikomu distribuována, je nutno připomenout, že předmětný trestný čin je, co do následku (jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu), trestným činem ohrožovacím, tj. k naplnění dané skutkové podstaty postačí „pouhé“ ohrožení chráněného zájmu, nikoli až jeho porušení (k tomu srov. marginální rubriku hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku – „trestné činy obecně nebezpečné“, resp. dílu prvého téže hlavy – „trestné činy obecně ohrožující“); k zasažení objektu daného trestného činu, představovaného zájmem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami (a to ohrožení nejen života a zdraví jejich konzumentů, ale rovněž života, zdraví, ale i majetku dalších osob, jakož i veřejného pořádku), v tomto případě, již s ohledem na spáchání činu ve velkém rozsahu a v úmyslu získat značný prospěch, zcela jednoznačně došlo.
66. Konečně k poukazu obviněného P. H. stran celosvětového trendu vedoucího spíše k dekriminalizaci marihuany považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost jednak zdůraznit, že pokud jde o druh obviněnými pěstované drogy, tato skutečnost je již zohledněna při stanovení množství, jež představuje velký rozsah, kdy v případě konopí tento činí 10 000 g sušiny, na rozdíl od tzv. tvrdých drog, kde pro naplnění tohoto znaku je stanoveno podstatně menší množství (například v případě pervitinu a heroinu jde o 1 500 g, v případě kokainu se jedná o 1 000 g). Dále je možné připomenout závěr Ústavního soudu, který v souvislosti s marihuanou připomenul, že její „kriminalizace a trestní represe je v současné době ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí, jak již vysvětlil ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzování trestnosti obchodování s nimi bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to také zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění do určení trestu mimo zákonný rámec.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1655/15, viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 193/2019).
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí
67. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obvinění M. F. a P. H. ve svých podáních současně navrhli, aby dovolací soud odložil, resp. přerušil výkon rozsudku odvolacího soudu až do rozhodnutí o jejich dovoláních. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovoláním bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
68. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných M. F., P. H. a L. Ch. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu, a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.