ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.954.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 954/2021-712
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2021 o dovolání obviněného T. W. , narozeného dne XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2021, č. j. 6 To 16/2021-641, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. W. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 2. 2021, č. j. 1 T 1/2019-621, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (stručně řečeno) dopustil tím, že od roku 2009 do 10. 11. 2016 pěstoval pro vlastní potřebu a pro poskytování a prodej jiným osobám v místě svého bydliště rostliny konopí, z nichž vyráběl marihuanu, kterou dále poskytoval v přesně nezjištěných dnech osobám, za případnou úplatu a v množství ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže specifikovaných a dále ke dni 10. 11. 2016 v místě svého bydliště přechovával 14 102,2 g marihuany obsahující celkem 1 480,38 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol a 9,88 g hašiše obsahující 3,95 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol, to vše, aniž by disponoval příslušným povolením pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami.
3. Za uvedený trestný čin pak soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému dále uložil jednak podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě individualizoval.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, k němuž v záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému za shora uvedený trestný čin podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále odvolací soud uložil jednak podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě individualizoval.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Partla, advokáta, dovolání, a to v plném rozsahu výroku, v němž odvolací soud potvrdil ve vztahu k výroku o vině odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a současně jej zrušil ve vztahu k výroku o trestu a o tomto nově rozhodl. Obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Ve vztahu k danému dovolacímu důvodu obviněný nejprve poukazuje na §125 odst. 1 větu prvou a druhou tr. řádu. Dále uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z jeho pohledu byl skutkový děj soudem prvního stupně zjištěn správně a skutková zjištění jsou úplná a správná. Jelikož se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a plně na ně ve svém odůvodnění odkázal, je obviněný přesvědčen, že ani odvolací soud se nevypořádal se zásadními pochybeními, které byly vytýkány již soudu prvního stupně v rámci podaného odvolání. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněný podal odvolání, a to z hlediska jím vytýkaných vad.
7. V navazující části dovolání obviněný nesouhlasí se závěrem, že soud prvního stupně dostatečně provedl dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, kdy na základě provedených důkazů zjistil skutkový stav věci, o němž neměl odvolací soud žádné pochybnosti. Obviněný výslovně uvádí, že nechce polemizovat s hodnocením provedených důkazů, má ale za to, že celé trestní řízení je postiženo zásadními vadami, a to absencí provedení důkazů, které měly orgány činné v trestním řízení v souladu se zásadou zjištění objektivní pravdy učinit. Dále obviněný tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . V žádném případě nemělo být prokázáno, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti od roku 2009.
8. Obviněný je rovněž toho názoru, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k čemuž dodává, že jakkoliv skutkové námitky nemohou založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak tuto zásadu nelze uplatit tam, kde se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do rozporu s postuláty spravedlivého procesu (k čemu fakticky obviněný poukazuje na doktrínu tzv. extrémního nesouladu ).
9. V neposlední řadě obviněný vzpomíná princip legitimního očekávání , připomíná jeho vymezení v §13 o. z., zdůrazňuje, že tento princip prostupuje celým právním řádem a uplatní se tak i v trestním právu, a třebaže zdejší právní praxe nestojí na precedentech, nelze pominout faktický význam rozhodovací praxe při konkretizaci dosahu abstraktních normativních konstrukcí právních předpisů při nalézání konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů a dotváření práva vůbec (k tomu obviněný odkazuje na řadu autorů, kteří se otázkou dotváření práva rozhodující praxí zabývají). Proto podle obviněného nelze význam rozhodovací praxe přehlížet a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu konstatuje, že odlišné posuzování srovnatelných případů odpovídá nepřípustné „jurisdikční libovůli“. Uvedené uzavírá s tím, že ten, kdo se dovolává právní ochrany, má legitimní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté případy, protože má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s rozhodovací praxí.
10. S ohledem na uvedené tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených rozhodnutí a dovolací argumentace obviněného státní zástupce konstatuje, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu.
12. V trestní věci obviněného dále podle státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak konstatuje, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily a přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). K hodnotícím úvahám soudu prvního stupně stran otázky viny odkazuje státní zástupce na body 28. až 35. rozsudku soudu prvního stupně.
13. Nadto státní zástupce dodává, že tvrzení obviněného mají za cíl zasáhnout do skutkových zjištění, což je možné jen v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními však obviněný ani formálně neučinil předmětem svého dovolání, jak je judikaturou Nejvyššího soudu vyžadováno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Státní zástupce dále připomíná, že obviněný se zčásti k trestné činnosti doznal, snažil se jí bagatelizovat, avšak nelze, a to ani ve zbývající části, zásadu in dubio pro reo uplatnit, neboť skutkový stav byl v rozsahu tvrzeném obžalobou prokázán během proběhnuvšího dokazování v řízení před nalézacím soudem (k čemuž odkazuje na bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Současně upozorňuje, že porušením práva na spravedlivý proces není bez dalšího ani situace, kdy z různých verzí skutkového děje se soud přiklonil k verzi uvedené v obžalobě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Soud provádějící dokazování však podle státního zástupce žádné pochybnosti o vině obviněného neměl, k čemuž dospěl po řádně provedeném dokazování.
15. Ve vztahu k části dovolání věnující se zásadě legitimního očekávání státní zástupce konstatuje, že z této argumentace není patrné, v čem má spočívat překvapivost vydaných rozhodnutí a zda a v jaké souvislosti je namítána. Takové ryze obecné argumenty nemohou být předmětem podrobného přezkumu v dovolacím řízení (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015) a dovolací soud není povinen a v podstatě ani oprávněn za obviněného neurčité námitky domýšlet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 937/2017).
16. Státní zástupce proto uzavírá, že obviněný uplatnil výhradně námitky, které se s jím uplatněným dovolacím důvodem věcně míjejí. Ve své argumentaci neuplatnil nic, co by mohlo vést k závěru, že vydáním odsuzujícího rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu . Ohledně daného dovolacího důvodu platí, že je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Po seznámení se s obsahem podaného dovolání (a s napadenými rozhodnutími, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání), je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že dovolací argumentace obviněného v podstatě neposkytuje žádný prostor pro provedení kvalifikovaného přezkumu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení.
24. Obviněný nejprve uvádí, že v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přes toto jeho tvrzení však podané dovolání neobsahuje žádnou právní argumentaci, jejímž prostřednictvím by rozporoval správnost právního posouzení jeho jednání, předestřeného výše, jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (popř. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, např. nesprávné posouzení případného promlčení jeho trestní odpovědnosti podle §34 tr. zákoníku, anebo splnění podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu). Naopak, z dalších částí podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí s hodnocením ve věci provedených důkazů a namítá nevypořádání zásadních pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení.
25. Je tedy zřejmé, že obviněný se domáhá – na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu – přezkumu hodnotících úvah soudů nižších stupňů stran otázky viny (ač v další části svého dovolání uvádí, že naopak nechce polemizovat s hodnocením provedených důkazů). Takový postup dovolacího soudu je však přípustný zcela výjimečně, a to v případech majících charakter tzv. extrémního nesouladu (viz výše), jehož podstatou je taková realizace důkazního řízení, která měla za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz shora vzpomenutý nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nadto – což je z hlediska podaného dovolání stěžejní – musí obviněný námitku extrémního nesouladu ve svém dovolání jednak výslovně uplatnit a dále pochopitelně i vymezit, v čem daný nesoulad konkrétně spočívá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v bodu 21. tohoto usnesení).
26. Právě to však obviněný v podaném dovolání nečiní. Jeho dovolací námitky lze charakterizovat jako značně obecné a neurčité, neboť z nich lze seznat v podstatě jen to, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ev. s jejich přezkumem odvolacím soudem. Již ale neuvádí, z jakého důvodu, popř. jaká skutková zjištění na podkladě provedených důkazů měly soudy nižších stupňů podle jeho mínění (správně) vyvodit. Tvrdí-li obviněný dále, že „odvolací soud se nevypořádal se zásadními pochybeními, které byly vytýkány již soudu prvního stupně v rámci podaného odvolání“ , platí, že taková pochybení je třeba v podaném dovolání náležitě vymezit, neboť právě jejich konkretizací je určen i rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Již dříve Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ale uvedl, že nemůže přihlížet k námitkám, které nejsou výslovně uvedeny v dovolání, a tudíž dovolatel nemůže úspěšně dovolací argumentaci opírat o odkaz na skutečnosti tvrzené v rámci jeho obhajoby v předcházejících fázích daného trestního řízení a obsažené v jeho dřívějších podáních (vč. odvolání), výpovědích či závěrečných řečech učiněných před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, anebo ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
27. V případě, že tak obviněný činí, de facto nedochází i přes podání dovolání k aktivaci přezkumné povinnosti dovolacího soudu, jelikož není zřejmé, čeho (tj. jakých pochybení odvolacího soudu) se takový případný přezkum má týkat. Tento závěr se samozřejmě prosadí i ve vztahu k dalším námitkám obviněného týkajícím se neprovedení blíže neurčených důkazů, popř. porušení zásady in dubio pro reo (když není zřejmé, ohledně jaké otázky měly v dané trestní věci panovat pochybnosti, jež měly být vyloženy ve prospěch obviněného).
28. Jak přitom státní zástupce správně připomíná ve svém vyjádření k dovolání, Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu své námitky naplnit. Takové námitky tak pro svou neurčitost vyvolávají jejich nepřezkoumatelnost dovolacím soudem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014, anebo ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 937/2017).
29. Dovolání v podstatě obsahuje jen jedinou konkrétní skutkovou námitku, podle níž nemělo být prokázáno, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti od roku 2009. K této je však třeba uvést, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, se stanovením počátku trestné činnosti obviněného zabývaly a k jejímu vymezení rokem 2009 nedošly bez náležité opory v provedených důkazech. Právě naopak, obviněným zpochybněný skutkový závěr má oporu jak ve výpovědích dvou svědků, kteří za počátek odběru marihuany od obviněného označili rok 2009, tak i výpovědi samotného obviněného (srov. bod 32. rozsudku soudu prvního stupně), který za počátek své trestné činnosti označil 16. rok svého věku a konečně v zajištěné elektronické komunikaci obviněného (srov. bod 33. rozsudku soudu prvního stupně), ze které je zřejmé, že obviněný již v roce 2009 pořizoval řízky rostliny konopí.
30. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že napadenému rozsudku odvolacího soudu nelze nic vytknout co do naplnění jeho přezkumné povinnosti. Naopak, napadený rozsudek obsahuje náležité a přesvědčivé posouzení odvolacích námitek obviněného směřujících jak proti výroku o vině (viz body 10. až 23. jeho rozsudku), tak i proti výroku o uloženém trestu (viz body 24. až 32. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nemá, co by k napadenému rozhodnutí – s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání – více dodal.
31. V poslední části svého dovolání obviněný vzpomíná princip legitimního očekávání , když podle něj nelze přehlížet význam rozhodovací praxe a odlišné posuzování srovnatelných případů odpovídá nepřípustné „jurisdikční libovůli“. K tomu Nejvyšší soud musí uvést, že z podaného dovolání není zřejmé, vůči jakým jiným shodným případům, jež měly být posouzeny oproti jeho trestní věci odlišně, se obviněný vymezuje. I zde platí, že dovolacímu soudu nepřísluší nad rámec podaného dovolání domýšlet argumentaci dovolatele, a proto se ani k této – opět ryze obecné – dovolací námitce nemohl jakkoliv kvalifikovaně vyslovit.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
32. Jelikož dovolání obviněného Nejvyšší soud neshledal jako podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod, a protože další dovolací námitky obviněného mající procesní či skutkový charakter fakticky nebyl s to pro jejich nekonkrétnost podrobněji posoudit, nezbylo, než aby dovolání obviněného T. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 10. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.