ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1188.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1188/2021-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupského kněžského semináře, se sídlem v Olomouci, Žerotínovo náměstí 605/2, identifikační číslo osoby: 48770370, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, korespondenční adresa: Praha 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. SP 16220/2014-115/B.1, č. j. SPU 621318/2015/Šeb, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 18/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2020, č. j. 5 Co 25/2020-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 23 C 18/2016-205, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2020, č. j. 23 C 18/2016-238, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. SP 16220/2014-115/B.1, č. j. SPU 621318/2015/Šeb (dále „rozhodnutí správního orgánu“), a žalobci jako oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. vydal tyto pozemky nacházející se v katastrálním území Choryně: parc. č. 697/10 – ostatní plocha, parc. č. 697/11 – ostatní plocha parc. č. 697/12 – ostatní plocha, parc. č. 697/13 – ostatní plocha, parc. č. 697/3 – ostatní plocha parc. č. 697/4 – ostatní plocha, parc. č. 697/5 – ostatní plocha, parc. č. 697/6 – ostatní plocha parc. č. 697/7 – ostatní plocha, parc. č. 697/8 – ostatní plocha, parc. č. 697/9 – ostatní plocha parc. č. 708/13 – orná půda, parc. č. 753/6 – orná půda, parc. č. 753/7 – orná půda, parc. č. 753/1 – orná půda, parc. č. 753/14 – orná půda, parc. č. 753/17 – orná půda, parc. č. 753/18 – orná půda, parc. č. 753/19, parc. č. 753/13 – orná půda, parc. č. 706/13 – orná půda, parc. č. 708/73, parc. č. 721/3 – ostatní plocha, parc. č. 706/12 – orná půda, parc. č. 707/3 – ostatní plocha, parc. č. 412/2 – ostatní plocha, parc. č. 130/9 – ostatní plocha, parc. č. 831 – ostatní plocha, parc. č. 586/6 – ostatní plocha, parc. č. 586/8 – ostatní plocha, parc. č. 705/5 – ostatní plocha, parc. č. 697/14 – ostatní plocha, parc. č. 697/15 – ostatní plocha, parc. č. 697/17 – ostatní plocha, parc. č. 697/19 – ostatní plocha, parc. č. 697/20 – ostatní plocha a parc. č. 697/21 – ostatní plocha (výrok I.). Zamítl dále žalobu v části, v níž žalobce žádal nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vydání těchto pozemků v katastrálním území Choryně: parc. č. 705/1 – ostatní plocha, parc. č. 705/2 – ostatní plocha parc. č. 705/3 – ostatní plocha parc. č. 705/8 – ostatní plocha parc. č. 715 – ostatní plocha parc. č. 576/2 – ostatní plocha: parc. č. 576/5 – ostatní plocha parc. č. 586/9 – ostatní plocha parc. č. 586/10 – ostatní plocha, parc. č. 644/6 – ostatní plocha, parc. č. 641/75 – orná půda, parc. č. 871 – ostatní plocha, parc. č. 873 – ostatní plocha, parc. č. 877 – ostatní plocha, parc. č. 879 – ostatní plocha, parc. č. 881 – ostatní plocha, parc. č. 883 – ostatní plocha, parc. č. 885 – ostatní plocha, parc. č. 887 – ostatní plocha a parc. č. 891 – ostatní plocha (výrok II.). České republice – Státnímu pozemkovému úřadu byla uložena povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 15.231,- Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Co 25/2020-335, řízení o odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu směřujícímu proti vyhovujícímu výroku I., vyjma vydání pozemků parc. č. 753/1, parc. č. 753/18 a parc. č. 130/9 částečně zastavil (výrok I.), částečně ve výroku I. změnil tak, že žalobu ohledně vydání pozemku parc. č. 130/9 zamítl a tím nahradil rozhodnutí správního orgánu a v zamítavém výroku II. změnil tak, že žalobci vydal pozemky parc. č. 576/2, parc. č. 644/6, parc. č. 641/75, parc. č. 871, parc. č. 873, parc. č. 877, parc. č. 879, parc. č. 881, parc. č. 883, parc. č. 885, parc. č. 887 a parc. č. 891 a tím nahradil rozhodnutí správního orgánu (výrok II.). Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o vydání pozemků parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 (výrok III.) a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28.206,- Kč a 18.313,- Kč (výrok IV.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Česká republika – Státní pozemkový úřad je pak povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastníky řízení z pohledu uplatněné dovolací argumentace zůstalo sporné, zda vydání pozemků parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 v katastrálním území Choryně (dále „předmětné pozemky“) žalobci jakožto oprávněné osobě brání výlukový důvod formulovaný v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Odvolací soud na základě provedeného dokazování zjistil, že přes předmětné pozemky k budově třetí osoby (Rybářství Přerov, a. s.) na pozemku parc. č. 264 žádný přímý přístup není zajištěn, neboť ten vede z obecní komunikace jednak přes pozemky ve vlastnictví Rybářství Přerov, a. s., dále přes pozemky jiného vlastníka a částečně přes pozemky předmětné. Protože bez ohledu na vydání pozemků parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 by si třetí osoba musela zajistit přístup ke stavbě i přes pozemky jiného vlastníka, uzavřel odvolací soud, že toliko předmětné pozemky nejsou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nezbytně nutné k užívání stavby na pozemku parc. č. 264.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze proti výroku III.) podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále též „dovolatelka“). Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné pro řešení „otázky hmotného práva – otázky týkající se výkladu výluky z vydání věci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017; tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále dovolatelka předkládá otázku hmotného práva, jež dle jejího mínění nebyla dosud v rozhodovací praxe dovolacího soudu řešena, a sice „zda pro posouzení překážky vydání pozemku dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (bezprostřední souvislost pozemku a jeho nezbytnost k užívání stavby ve vlastnictví třetí osoby) je rozhodující přímý přístup ke stavbě z obecné komunikace po pozemcích vlastníka stavby.“ Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rozsahu námitky o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu) není dovolání projednatelné, neboť se v něm nevymezuje konkrétní právní otázka předkládaná k řešení a závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí do poměrů projednávané věci nedopadají. V případě dovolatelkou vymezené právní otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, žalobce upozornil, že dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zda jsou předmětné pozemky nezbytné k přístupu ke stavbě ve vlastnictví jiného vlastníka a neuplatňuje tak jediný možný důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci. Připomíná rovněž, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zohledňuje přijatým závěrem, že předmětné pozemky nejsou nezbytné k užívání stavby na pozemku parc. č. 264, při interpretaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. využitelné hledisko proporcionality i interpretační direktivu ex favore restitutionis, jež je vlastní výkladu restitučních předpisů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 12. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež je zastoupena pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se s ohledem na obsah dovolání nejprve tím, zda má dovolání veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. zda nemá vady a je tudíž věcně projednatelné a dále, zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání (v rozsahu námitky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení právní otázky, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jejíž posouzení může být konfrontováno s řešením přijatým ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ž. přípustné proto, že „při řešení otázky hmotného, popřípadě, procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej, kromě výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V přítomné právní věci je dovolání ve vztahu k předestřenému důvodu přípustnosti spočívajícímu v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vadné, a tudíž věcně neprojednatelné ve dvou směrech. Dovolatelka především nevymezuje žádnou konkrétní (jí ohlášenou) otázku hmotného práva, jejíž řešení odvolacím soudem by v konfrontaci s judikaturou Nejvyššího soudu neobstálo. Použitá formulace „otázky týkající se výkladu výluky z vydání věci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.“ je natolik obecná, že pod ní lze zahrnout všechny otázky, které byly při výkladu označeného ustanovení Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již řešeny (např. částečná zastavěnost, funkční souvislost, dočasná stavba, stavba schopná samostatného užívání, stavba zřízená v souladu se stavebním zákonem a některé další otázky). Dále pak dovolatelka odkazuje na judikaturu (jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu), jež se zabývá otázkami, jejichž řešení je do poměrů projednávané věci již na první pohled nepřenositelné [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015 (problematika nárokovaného pozemku jako součásti areálu základní a mateřské školy), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017 (problematika využitelnosti požadovaného pozemku pro oprávněnou osobu, slouží-li pozemek jako účelová komunikace) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 (hledisko veřejného zájmu bránící naturální restituci)].
Dovolání není dále přípustné (z hlediska dovolatelkou identifikovaného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v potřebě řešit právní otázku v dovolací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou) pro řešení otázky, „zda pro posouzení překážky vydání pozemku dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (bezprostřední souvislost pozemku a jeho nezbytnost k užívání stavby ve vlastnictví třetí osoby) je rozhodující přímý přístup ke stavbě z obecné komunikace po pozemcích vlastníka stavby.“ Poněkud nezřetelnému vymezení této otázky obsahově odpovídají námitky dovolatelky směřující proti závěru odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti předmětných pozemků se stavbou na pozemku parc. č. 264. Řešení otázky spojení určitého pozemku s pozemkem jiným, popřípadě se stavbou, do jednoho funkčního celku (areálu) již judikatura dovolacího soudu přináší a odvolací soud se v individuálních poměrech projednávané věci od konkluzí ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Odvolací soud řešil v intencích výlukového důvodu formulovaného v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nezbytnou potřebu předmětných pozemků pro užívání stavby na pozemku parc. č. 264 ve vlastnictví Rybářství Přerov, a. s. nikoliv z hlediska přímého přístupu ke stavbě z obecní komunikace po pozemcích vlastníka stavby, ale právě z hlediska funkční souvislosti pozemku parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 se stavbou. Vzal tudíž v úvahu, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být nejen zastavěnost pozemku (přičemž zákon výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze), ale i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku se stavbou (areálu).
I komunikační potřebu, kterou soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění v přítomné právní věci náležitě posoudily, lze pod podmínku funkční souvislosti subsumovat. Skutkový závěr odvolacího soudu, jehož správnost, popřípadě úplnost, nemůže být v dovolacím řízení podle právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 podrobena přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016), že přístup ke stavbě na parc. č. 264 není zajištěn pouze přes předmětné pozemky, ale i přes pozemek ve vlastnictví jiného vlastníka (odlišného do vlastníka stavby), nebyl v řízení před soudy nižších stupňů dovolatelkou zpochybněn. Platí přitom, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou.
Navazující konkluze přijatá v přítomné právní věci odvolacím soudem, že komunikační potřeba přístupu ke stavbě na pozemku parc. č. 264 není uspokojována využitím toliko pozemků předmětných a není tak dána jejich funkční souvislost (slovy odvolacího soudu „nezbytná nutnost“) ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se stavbou třetí osoby, není zjištěným okolnostem případu či měřítkům, jež by měl soud vzít při takovém posouzení v úvahu, nijak nepřiměřená [k hledisku přiměřenosti při aplikaci výlukového důvodu dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018].
Nelze rovněž nezmínit, že při výkladu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení funkční souvislosti předmětných pozemků se stavbou na pozemku parc. č. 264 odvolací soud respektoval i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01 (oba nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [obdobně tedy i v režimu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (srovnej nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod číslem 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Závěr odvolacího soudu o absenci nezbytné nutnosti předmětných pozemků k užívání stavby na pozemku parc. č. 264 se nepříčí ani těm judikatorním konkluzím, jež při působení veřejného zájmu, popřípadě zájmu třetích osob, stojícího proti zájmům oprávněné osoby na restituci jejího majetku akcentují hledisko proporcionality. V určitých případech založených na individuálních okolnostech věci je nutné přihlížet k tomu, do jaké míry požadovaný pozemek se stavbou souvisí „bezprostředně“ a je „nezbytně nutný“ k jejímu užívání [kdy tato kritéria mohou být nepochybně naplněna v různé „míře“ a hranice, kdy je dikce výlukového ustanovení naplněna, nemusí být zřetelná (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019)]. Ze skutkových zjištění, jež se podávají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud je implicitně přijal, pozemky parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 jsou součástí zemědělského půdního fondu a areálu choryňských rybníků tvořených pozemky již vydanými žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí. Pozemky parc. č. 753/1 a parc. č. 753/18 jsou na části výměry zpevněny a slouží jako manipulační plocha a jako takové jsou pronajímány vlastníku zemědělské stavby na pozemku parc. č. 264 (zastavěný pozemek je však ve vlastnictví jiného vlastníka). Hledisko proporcionality zcela zřejmě umožňuje upřednostnit v jedinečných poměrech projednávané věci zájem oprávněné osoby (žalobce), jež je nositelem restitučních nároků coby nároků primárních (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97). Na právním postavení nájemce předmětných pozemků, stejně jako na způsobu jejich využití, se nic nezmění, neboť oprávněná osoba po vydání pozemků vstoupí do práv a povinností pronajímatele z již uzavřených nájemních smluv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). V souvislosti s odůvodněním neexistence restituční výluky ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přiznává judikatura dovolacího soudu relevanci též okolnosti, jež je dána i v projednávané věci, totiž že povinná osoba pozemek sama neužívá a pronajímá jej (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li Česká republika – Státní pozemkový úřad povinnost stanovenou vykonatelným rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu