ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2009.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2009/2021-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského , se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, identifikační číslo osoby: 00530204, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 8/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021, č. j. 4 Co 91/2019-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2018, č. j. 26 C 8/2015-89, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil výrok II. rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 18. 5. 2015, č. j. SPU 259829/2015, sp. zn. SPU 133172/2014, tak, že žalobkyni bude vydán pozemek parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín, eventuálně ta část pozemku parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín, která je podle územního plánu hl. m. Prahy vymezena jako IZ-izolační zeleň (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 Co 91/2019-121, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k pozemku parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín, potvrdil a v části, jíž byla zamítnuta žaloba na vydání části pozemku parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín označené v územním plánu hl. m. Prahy jako IZ-izolační zeleň, změnil tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 732/83 v katastrálním území Zličín oddělený geometrickým plánem číslo 1331-170/2020 vyhotoveným Ing. Michalem Vydrou, který je nedílnou součástí rozsudku, a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 18. 5. 2015, č. j. SPU 259829/2015, sp. zn. SPU 133172/2014 (výrok I.). České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14.656,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 22.037,- Kč (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Dospěly přitom k závěru, že ve vztahu k pozemku parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín je namístě aplikovat ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož označený pozemek je dle územního plánu dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury. Odvolací soud však korigoval názor soudu prvního stupně o existenci výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pozemku parc. č. 732/83 v katastrálním území Zličín, jenž vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. 732/82 geometrickým plánem číslo 1331-170/2020 vyhotoveným Ing. Michalem Vydrou (dále „předmětný pozemek“), tedy ve vztahu k té části původního pozemku parc. č. 732/82 v katastrálním území Zličín, která je podle územního plánu hl. m. Prahy vymezena jako IZ-izolační zeleň. Dovodil, že předmětný pozemek, označený v územním plánu jako IZ-izolační zeleň, není součástí plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury a lze jej rovněž užívat za podmínek stanovených vyhláškou č. 32/1999 Sb. hl. města Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. města Prahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se předmětného pozemku a akcesorickým výrokům II. a III.) podala Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále též „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínek aplikace výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími a současně nepřihlédl k nevyužitelnosti předmětného pozemku žalobkyní. Namítá, že odvolací soud zúžil posuzování splnění zákonných podmínek pro nevydání předmětného pozemku na charakteristiku izolační zeleně, aniž by projednávanou věc posuzoval v kontextu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a veřejného zájmu na vybudování a provozování pozemní komunikace, přičemž nastíněnou problematiku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Má rovněž za to, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětnému pozemku zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v části týkající se předmětného pozemku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 1. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
K výlukovému důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mimo jiné dovodila, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srovnej např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, nebo dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ; a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán [§2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb.], přičemž v takovém případě je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srovnej kromě shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Nejvyšší soud rovněž vychází z právního názoru, že ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nikterak nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srovnej dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/19, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že je namístě vydání předmětného pozemku, jenž dle územně plánovací dokumentace nebude zasažen koridorem plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Zpochybňuje-li dovolatelka konkluze odvolacího soudu o nepotřebnosti předmětného pozemku pro realizaci plánované veřejně prospěšné stavby, představuje její kritika polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze rovněž přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud nezkoumal podmínky pro nevydání předmětného pozemku stanovené v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud totiž – jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí – založil závěr o „restituovatelnosti“ předmětného pozemku zejména na jeho vymezení v územně plánovací dokumentaci a dále na úsudku, že po jeho vydání nezůstane oprávněné osobě pouze tzv. holé vlastnictví.
Jestliže předmětný pozemek není dle schválené územně plánovací dokumentace potřebný pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby, pak napadené rozhodnutí nikterak nekoliduje s dovolatelkou citovanou judikaturou dovolacího soudu (konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3434/2020, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017), jež je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci.
Za skutkových okolností projednávané věci postrádá přiléhavost také poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, neboť uvedená rozhodnutí, dle nichž se za jeden funkční celek pokládají pozemky zastavěné a dále též přilehlé pozemky, jež se zastavěnými tvoří souvislý celek bez přerušení, byla vydána v řízeních vedených podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a navíc za okolností, jež nejsou poměrům nyní posuzované věci připodobitelné.
Vytýká-li pak dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dlužno předně uvést, že daná námitka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Dovolatelkou vznesená námitka ostatně postrádá relevanci v situaci, kdy se odvolací soud zabýval věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně, přičemž geometrický plán předložený v odvolacím řízení pouze precizoval petit in eventum uplatněný a připuštěný již v řízení před soudem prvního stupně. Nepředvídatelným, respektive překvapivým, jest totiž označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že je podává i proti výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu