ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2564.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2564/2021-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze , IČO: 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Osada 3 – Zahradní ulice Zdiby , IČO: 75132389, se sídlem v Praze 3, Pod Jarovem 2030/18, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 11. 2016, č. j. SPU 568552/2016, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 11/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2021, č. j. 4 Co 12/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2019, č. j. 38 C 11/2017-163, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 300/1 v katastrálním území a obci Zdiby, a tím i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 11. 2016, č. j. SPU 568552/2016 (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu i v rozsahu eventuálního petitu, jímž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 300/1, parc. č. 300/11 a parc. č. 300/13 všech v katastrálním území a obci Zdiby, které vznikly oddělením na základě geometrického plánu vyhotoveného obchodní společností GRID, a.s. pod č. 1328-25/2019, a tím i nahrazení výše specifikovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok II). V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 300/10 a pozemku parc. č. 300/12, oba v katastrálním území a obci Zdiby, které vznikly oddělením na základě geometrického plánu vyhotoveného obchodní společností GRID, a.s. pod č. 1328-25/2019, bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno (výrok III). Ve výrocích IV a V soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky a vedlejším účastníkem na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 4 Co 12/2020-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky a vedlejším účastníkem na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu (výroky II a III).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., jejíž majetek se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu §5 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobkyně v řízení před správním orgánem požadovala vydání pozemku parc. č. 300/1 v katastrálním území a obci Zdiby (dále též jen „předmětný pozemek“), avšak správní orgán této žádosti nevyhověl z důvodu, že vydání tohoto pozemku brání překážka podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. V řízení před soudem žalobkyně požadovala nahrazení rozhodnutí správního orgánu tak, že jí předmětný pozemek bude vydán, přičemž následně svou žalobu doplnila o eventuální petit, jímž se domáhala, aby v případě nevyhovění návrhu na vydání celého předmětného pozemku jí byly vydány pozemky parc. č. 300/1, parc. č. 300/11 a parc. č. 300/13, které vznikly rozdělením předmětného pozemku, a to na základě geometrického plánu identifikovaného výše.
Soud prvního stupně uzavřel, že předmětný pozemek představuje součást funkčního celku zahrádkářské kolonie, která je oplocena, je zaopatřena rozvody elektrické energie a užitkové vody. V této zahrádkářské osadě se nachází stavební pozemky, na kterých jsou zbudovány chatky ve vlastnictví třetích osob. Tento funkční celek je využíván za účelem zahrádkaření a zotavování uživatelů a nelze jej nikterak dělit, přičemž není žádoucí, aby se drobilo či tříštilo vlastnictví pozemků a budov. I nově vzniklé pozemky, o jejichž vydání žalobkyně in eventum usilovala, jsou rovněž nezbytné pro zachování funkčnosti zahrádkářské kolonie. Předmětný pozemek, tak jako i pozemky nově vzniklé na základě geometrického plánu, jsou dotčeny překážkou pro vydání žalobkyni podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Odvolací soud nejprve zdůvodnil nepřipuštění dalšího návrhu na změnu žaloby, který žalobkyně přednesla v rámci odvolacího řízení a kterým chtěla žalobu doplnit o další eventuální petit směřující k vydání jinak oddělených, menších částí předmětného pozemku označených písmeny A až M. Připuštění takové změny žaloby by podle odvolacího soudu bylo v rozporu s ekonomií řízení i s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož by ani tyto menší části předmětného pozemku nebylo možno vydat. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, na něž plně odkázal. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uzavřel, že předmětný pozemek, eventuálně pozemky vzniklé oddělovacím geometrickým plánem, případně i pozemky vzniklé dalším (novým) oddělovacím geometrickým plánem, jsou nezbytně nutné k užívání chatek, jež se nachází uvnitř zahrádkářské osady jsoucí ve své podstatě funkčním areálem, přičemž slouží k provozování zahrádkářské činnosti a relaxaci majitelů chatek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek, eventuálně pozemky vzniklé oddělovacím geometrickým plánem, případně i pozemky vzniklé dalším (novým) oddělovacím geometrickým plánem, nelze vydat, označila za odporující ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle níž samotné zřízení zahrádkové osady na nárokovaných pozemcích podle zákona č. 428/2012 Sb. zpravidla samo o sobě nezpůsobuje překážku naturální restituce, resp. nelze vyloučit vydání pozemků oprávněné osobě jen proto, že jsou situovány v zahrádkářské kolonii. Dále namítala, že odvolací soud chybně – v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – nepřipustil změnu žaloby ve smyslu podání žalobkyně ze dne 3. 2. 2021 a toto své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Odvolací soud se podle žalobkyně nezabýval návrhem na změnu žaloby z hledisek, jež jsou pro rozhodování o takovém návrhu relevantní, neměl na zřeteli princip hospodárnosti řízení při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a svůj závěr srozumitelně a přezkoumatelně neodůvodnil. Účelem navrhované změny žaloby nebylo zmaření dosavadních výsledků řízení, nýbrž upřesnění žalobního návrhu tak, aby žaloba s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu mohla být úspěšná (ohledně částí předmětného pozemku, které jsou tvořeny pouze zahrádkami bez chatek). Absence odůvodnění usnesení odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby znamená porušení ústavních práv žalobkyně, zejména práva na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Česká republika – Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 12. 7. 2021 uvedla, že s dovoláním nesouhlasí a naopak se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, které považuje za správné a spravedlivé. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 2. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalobkyní (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), která je zastoupena advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci obsažené v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu je souladné s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu.
Předně je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se aplikované ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zásadně) týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, je-li tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Judikatura dovolacího soudu přitom již aprobovala závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými rodinnými domy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012) nebo zahradními chatkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019) s tím, že pro posouzení, zda pozemek se stavbou tvoří jeden funkční celek, nemusí být samo osobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). Naopak významným pro posouzení funkční souvislosti pozemku se stavbou může být hledisko proporcionality, tedy i výměry dotčených pozemků v poměru k celku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Pod prizmatem dovolacím soudem již vyslovených a právě reprodukovaných úvah je nutno posoudit konkrétní skutkové okolnosti daného případu, tedy jednotlivá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím. Soud prvního stupně mimo jiné vycházel ze zjištění, že předmětný pozemek obklopuje řadu stavebních parcel (na celkem 34 listech vlastnických), které jsou zastavěny stavbami (zahradními chatkami) a které jsou ve vlastnictví různých fyzických osob. Dále se na tomto pozemku nachází obslužná komunikace, která umožňuje přístup k jednotlivým chatkám, a také další drobné stavby, zpevněné plochy a terasy. Předmětný pozemek je vnitřně rozčleněn na zahrádky, je na něm vybudována rozvodná síť elektrické energie a rozvod užitkové vody a kolem svých vnějších hranic je ohraničen pletivem
Odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně převzal, přičemž zdůraznil, že předmětný pozemek tvoří součást zahrádkářské osady, je nezbytně nutný k užívání chatek a jedná se ve své podstatě o jeden funkční areál. Odvolací soud uzavřel, že ani v případě jiného rozdělení předmětného pozemku, než jak bylo učiněno oddělovacím geometrickým plánem vyhotoveným společností GRID, a.s., č. plánu 1328-25/2019, by takto nově vzniklé pozemky nemohly být žalobkyni vydány.
Ve světle těchto skutkových zjištění se právní závěry učiněné odvolacím soudem v napadeném rozsudku stran existence překážky naturální restituce předmětného pozemku (resp. pozemků nově vzniklých na základě již vypracovaného či nově zamýšleného geometrického plánu) podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejeví nepřiměřenými či odporujícími interpretačním zásadám vyjádřeným v §18 odst. 4 téhož zákona. Úvahy odvolacího soudu zohledňují podstatné skutkové okolnosti daného případu a nepříčí se relevantním kritériím stanoveným v judikatuře Nejvyššího soudu, rekapitulovaným výše (odvolací soud se v tomto ohledu přiléhavě dovolával i skutkově obdobného případu, jímž se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Dovolatelce je třeba přitakat, zdůrazňuje-li, že existence tzv. zahrádkářské kolonie či osady není sama o sobě překážkou pro restituci majetku dle zákona č. 428/2012 Sb., avšak v souzeném případě je nutno zohlednit zejména skutečnost, že předmětný pozemek je využíván členy zahrádkářského sdružení k zahrádkářské a rekreační činnosti. Členové tohoto sdružení jsou vlastníky jednotlivých staveb, které užívají jako stavby sloužící minimálně k udržování přilehlých zahrad. Bez tohoto pozemku si nelze dost dobře představit způsob, jakým by jednotliví členové (vlastníci chatek) svůj majetek obhospodařovali (již jen z důvodu udržování nezbytné přístupové cesty) a k jakému účelu by takový majetek mohli využít.
Argumentace dovolatelky usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, není v uvedených souvislostech případná již proto, že v tomto řízení vycházel dovolací soud ze skutkového zjištění, podle něhož vlastnickým oddělením jednotlivých pozemků v rámci zahrádkářské kolonie není možnost užívání ostatních pozemků a případných staveb na nich zásadně nikterak dotčena, což je zásadní skutková odlišnost od právě posuzovaného případu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou zpochybňovaný postup odvolacího soudu při rozhodování o jejím návrhu na změnu žaloby v průběhu odvolacího řízení.
Podle ustálené judikaturní praxe dovolacího soudu platí, že rozhodne-li soud o nepřipuštění žalobcem navržené změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř., znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015). Nepřipuštěním změny žaloby přitom žalobce nemůže být závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou, neboť i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu, a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
Samotná otázka, měl-li odvolací soud připustit změnu žaloby učiněnou žalobkyní, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16, s nímž (stejně tak jako s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy se odvolací soud uvedenou otázkou zabýval z hledisek, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní, tedy maje na zřeteli zejm. princip hospodárnosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000). Přijaté závěry odvolací soud i v tomto směru srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil (a to i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění takového rozhodnutí ve světle předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; viz např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14), přičemž jeho konkluze v daném případě vyhovují hledisku hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, v situaci, kdy i podle obsahu podání obsahujícího návrh na změnu žaloby bylo nezbytné doplnit skutková tvrzení, návrhy na provedení dokazování a potažmo zpracovat nový geometrický plán.
Nad rámec odůvodnění lze též akcentovat závěr odvolacího soudu, že ve světle (shora reprodukovaných) právních závěrů obsažených v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu stran překážky ve vydání věci dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., ve spojení s relevantními skutkovými zjištěními, by ani v případě připuštění změny žaloby nebylo možno žalobnímu návrhu vyhovět.
Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto dovolání žalobkyně nemůže být shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. Dovolaní tak Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu