ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2754.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2754/2021-306
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, jakož i za účasti 1) Společenství vlastníků č. p. 874, 875, 876, 1103, 1104 Dobřichovice , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 875, identifikační číslo osoby: 04084217, 2) SVJ 866, 867, 868 – Společenství vlastníků domu Za Parkem 866, 867, 868 v Dobřichovicích , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 866, identifikační číslo osoby: 03235165, 3) Společenství vlastníků jednotek č. p. 696, 697, 698, Za Parkem, Dobřichovice , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 696, identifikační číslo osoby: 28501675, 4) Společenství vlastníků jednotek domu Za Parkem 869-871, Dobřichovice , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 866, identifikační číslo osoby: 04656873, všech zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, jako vedlejších účastníků na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 24/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 Co 107/2020-272, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 Co 107/2020-272, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2019, č. j. 38 C 24/2017-215, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 22. 12. 2016, č. j. SPU 631956/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, tak, že žalobci budou vydány pozemky parc. č. 148/53, parc. č. 148/54, parc. č. 148/55, parc. č. 148/56 a parc. č. 148/59, vše v katastrálním území Dobřichovice, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného obchodní společností Česká geodetická, s. r. o., pod číslem plánu 1880-16/2017 (výrok I.). Dále nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 22. 12. 2016, č. j. SPU 631956/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, tak, že žalobci vydal pozemky parc. č. 148/1, parc. č. 148/52, parc. č. 148/57 a parc. č. 148/58, vše v katastrálním území Dobřichovice, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného obchodní společností Česká geodetická, s. r. o., pod číslem plánu 1880-16/2017 – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV., V., VI. a VII.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaných pozemků žalobci jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně shledal, že předmětné pozemky bezprostředně nesouvisí s okolními bytovými domy a nejsou nezbytně nutné k užívání těchto staveb. Konstatoval rovněž, že nárokované pozemky parc. č. 148/1 a parc. č. 148/57 bezprostředně sousedí s pozemky ve vlastnictví žalobce, asfaltové parkoviště zřízené na požadovaném pozemku parc. č. 148/52 není stavbou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a pozemek parc. č. 148/58 nebrání vstupu do přilehlého parku. Dovodil proto, že výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. u předmětných pozemků není dán.
3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i České republiky – Státního pozemkového úřadu proti výroku II. a akcesorickým výrokům o nákladech řízení rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co 107/2020-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se zamítá žaloba o vydání předmětných pozemků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 22. 12. 2016, č. j. SPU 631956/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III., IV. a V.).
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětným pozemkům je namístě aplikovat ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož označené pozemky tvoří funkční celek s přilehlými bytovými domy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), uvedl, že předmětné pozemky jsou situovány v areálu sídliště a zčásti slouží jako přístupová a příjezdová cesta k bytovým domům, jakož i parkoviště pro motorová vozidla, zčásti jsou osety trávou a okrasnými keři. Dle názoru odvolacího soudu tudíž tyto pozemky nelze využít k zemědělské či lesní výrobě pro jejich bezprostřední užitnou souvislost se stavbami bytových domů umístěných v areálu sídliště.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud porušil právo žalobce na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a princip rovnosti účastníků řízení, neboť opomenul podstatné skutkové okolnosti a rozhodl v rozporu s důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně. Namítá též extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, jakož i nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost napadeného rozsudku. Zdůrazňuje, že při posouzení otázky, zda je naplněn výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odvolací soud mechanicky aplikoval judikaturu vztahující se k zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zcela pominul účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zejména zmírnění majetkových křivd na původním majetku církví a náboženských společností, nikoli však zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nezohlednil ani individuální okolnosti případu a možnost vydání okrajových částí areálu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4269/2020 (rozhodnutí uvedené spisové značky neprochází databází rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolatel měl patrně na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019), sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, sp. zn. 28 Cdo 5045/2020 (rozhodnutí této spisové značky neexistuje, dovolatel zřejmě poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015) a na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Dále se domnívá, že se odvolací soud řádně a v souladu s principem proporcionality nevypořádal s konkurujícími veřejnými zájmy, a to zájmem na provedení církevní restituce a zájmem na zachování souvislého areálu budov a pozemků. Podotýká, že odvolací soud se neřídil zásadou ex favore restitutionis , jež je připomenuta v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4269/2020 (správně se patrně jedná – jak již bylo výše zmíněno – o sp. zn. 28 Cdo 4269/2019), sp. zn. 28 Cdo 945/2016 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19. Upozorňuje také, že předmětné pozemky k žádnému areálu nepřináleží. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nelze dle názoru dovolatele jako ucelený areál chápat veškeré plochy takovýto areál tvořící. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje, popřípadě aby napadený rozsudek ve výroku II. zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, ve vyjádření označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a souladný se zákonem č. 428/2012 Sb. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
7. Vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
8. V doplňujícím podání označeném jako „sdělení k podanému dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 4 Co 107/2020-272 ze dne 22. 4. 2020“ (správně 22. 4. 2021) žalobce podpořil dříve uplatněnou dovolací argumentaci odkazem na recentní nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, jehož text k podání připojil, a dovodil, že stejně jako v případě řešeném v citovaném nálezu Ústavního soudu odvolací soud při svém rozhodování „nevyšel z individuálních rozměrů daného případu, nevypořádal se s relevantně předloženou právní otázkou, neprovedl test proporcionality a nepřistupoval k oprávněné osobě vstřícně, natož pak co nejvstřícněji.“
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 4. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobce je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky hmotného práva, a to naplnění restituční výluky podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případě (odvolacím soudem dovozované) funkční spjatosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků se stavbami ve vlastnictví jiných osob tvořící areál sídliště. Dovolání je rovněž důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávné aplikaci výluky z restitutio in integrum upravené ve shora citovaném ustanovení; tím je naplněn i dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
16. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
17. Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona o půdě nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).
18. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17; tento nález je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
19. Podle závěrů soudní praxe, jak byly formulovány již při výkladu a aplikaci obdobného výlukového ustanovení dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) a jež jsou přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. [jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho ustanovení §8 odst. 1 písm. a); k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017], u nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k jejich případné funkční provázanosti se stavbami a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií; při posuzování toho, zda převáží zájem veřejný nebo zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality a v tomto směru může být významnou okolností i výměra dotčených nárokovaných pozemků v poměru k celku.
20. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a relaxaci (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí.
21. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
22. Rozsudek odvolacího soudu vydaný v předmětné právní věci nemůže v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu obstát již jen z toho důvodu, že poměřuje předpoklad pro naturální restituci církevního majetku s kritériem jeho budoucího využití k zemědělské nebo lesní výrobě, jež však v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. – na rozdíl restitucí posuzovaných podle zákona o půdě – není právně významné. Z judikatury Nejvyššího soudu se k této otázce podává následující: „Předpokladem naturální restituce pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nepochybně není okolnost, že jej lze zemědělsky obhospodařovat [viz definice původního církevního majetku ve smyslu ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež zjevně nezahrnuje toliko zemědělské statky či postup při vydávání jiných věcí než zemědělských nemovitostí dle ustanovení §10 zákona č. 428/2012 Sb.]; k obecným předpokladům naturální restituce nezemědělského majetku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vhodností pozemku k jeho vydání oprávněné osobě se soudy v restitučních řízeních reglementovaných zákonem č. 428/2012 Sb. nezabývají – na rozdíl od řízení o vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku [(srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, nebo ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014)“ – viz citace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 646/2021]. Závěr odvolacího soudu preferující dovozovanou funkční souvztažnost předmětných pozemků se stavbami bytových domů coby překážky pro jejich zemědělské či lesní využití je proto v poměrech aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zjevně nesprávný.
23. Minimálně předčasný je ovšem i závěr odvolacího soudu o statusu předmětných pozemků jako součásti areálu (komplexu) bytových domů tvořících sídliště, které uspokojuje bytové potřeby jeho obyvatel, s přihlédnutím k jejich umístění v terénu a k jejich účelu. Odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že předmětné pozemky přímo se stavbami bytových domů nesousedí, a v tomto smyslu i se zřetelem k jejich umístění by byly v areálu pozemky okrajovými. Odkaz odvolacího soudu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, není sám o sobě nepřiléhavý potud, připomíná-li obecná východiska pro posouzení, zda určitý pozemek je součástí areálu či nikoliv (ostatně tato východiska jsou dovolacím soudem zmíněna výše). Skutkové odlišnosti charakterizující odkazovanou věc (větší sídlištní komplex Na Skalce, charakter nárokovaných pozemků podléhající režimu veřejného užívání jako veřejné prostranství) však stěží dovolují promítnout formulované konkluze do poměrů projednávané věci.
24. Pokud jde o pozemek parc. č. 148/1, ten tvoří velikostí plochy zhruba třetinu původního pozemku parc. č. 148/1. Jeho význam pro fungování areálu by tudíž mohl být zásadní tehdy, pokud by zjevně zvyšoval komfort bydlení pro obyvatele bytových domů jako místo relaxace či zahrádkářské a pěstitelské činnosti určité intenzity. Pokud soud prvního stupně po provedeném dokazování (důkazem místním ohledáním) takový účel v podstatě vyloučil (zeleň, vzrostlé stromy, náletové dřeviny, zatravňovací dlaždice), pak odvolací soud mohl obtížně bez jakéhokoliv dokazování učinit povšechný závěr, že „uvedené pozemky jsou zčásti osety travou a rostou na nich okrasné keře……“ Uvedenou nesrovnalost skutkové povahy uvádí dovolací soud jen pro ilustraci stavu, kdy i plochu u bytového domu lze považovat za součást areálu, pokud je jeho obyvateli užívána k zahrádkářským aktivitám či pro oddech (např. jako dětské hřiště, místo s lavičkami, ohništěm, apod.). S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout tu ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor; přiměřeně lze pak odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, v němž dovolací soud za součást uceleného areálu označil i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (tedy pozemek, jehož vydání oprávněné osobě by nečinilo užívání ostatních nemovitostí v areálu nemožným, ale činilo by je méně komfortním), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, posuzující otázku aplikovatelnosti ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemků obklopujících stavby rodinných domů. Uvedené účely užívání pozemků, jež by mohly za určitých podmínek upřednostnit zájem na zachování stávajícího způsobu užívání pozemku parc. č. 148/1 před zájmem restitučním, však v poměrech projednávané věci nebyly zjištěny a ani jiným způsobem nevyšly v řízení najevo.
25. V případě pozemků parc. č. 148/52, parc. č. 148/57 a parc. č. 148/58 účel, který aktuálně plní (parkování vozidel), sám o sobě objektivně kvalitu uspokojování bytové potřeby obyvatel bytových domů a užívání staveb nijak neovlivňuje. I když lze pochopitelně v dnešní době vnímat možnost parkování soukromého vozidla v blízkosti bydliště jeho provozovatele (vlastníka) jako určitý standard, nepochybně ve vztahu k označeným třem pozemkům měl odvolací soud i se zřetelem na konkrétní okolnosti případu zvažovat, zda zachování možnosti parkovat vozidla na nárokovaných pozemcích nikoliv pouze pro obyvatele dotčených bytových domů (v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjišťováno, zda jde o parkování vyhrazené či nikoliv) převáží nad zájmem oprávněné osoby na vydání části jejího historického majetku. V tomto směru nelze rovněž pustit ze zřetele, že žalobce je již vlastníkem sousedních pozemků parc. č. 175/9 až parc. č. 175/12 a parc. č. 183/2, že vydáním pozemků vznikne kompaktní celek mající jednoho vlastníka, což posiluje možnost efektivnějšího výkonu vlastnického práva, a že účel užívání již dříve vydaných pozemků nebyl žalobcem nikterak měněn.
26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již ustálila v závěru, že při zvažování použitelnosti závěrů tzv. „areálové judikatury“ a posouzení, zda pozemky tvoří se stavbami jeden funkční celek, jest i v oblasti církevních restitucí (v režimu zákona č. 428/2012 Sb.) namístě postup spíše zdrženlivý, opřený o výklad restriktivní, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality (spočívající v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí, s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona o půdě), ale toliko náhradu paušální podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb., jež navíc nemá charakter výlučně restituční (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
27. Odvolacímu soudu lze v poměrech přítomné právní věci vytknout, že ono judikatorně petrifikované kritérium proporcionality neuplatnil při poměřování zájmu restitučního a zájmu veřejného, popřípadě třetích osob, ve vztahu k žádnému ze čtyř nárokovaných pozemků a zcela odhlédl od interpretační direktivy ex favore restitutionis, jež je vlastní výkladu normy restitučního povahy. Při posouzení podmínek výluk z naturální restituce církevního majetku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se pak onen výkladový postulát projeví v požadavku na restriktivní interpretaci normy, jež v konkrétním případě brání naplnění účelu citovaného zákona. Způsob, jakým odvolací soud subsumpční podmínku výluky z naturální restituce církevního majetku dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. posoudil, však ve svém důsledku, zvláště u pozemků parc. č. 148/52, parc. č. 148/57 a parc. č. 148/58, nese znaky interpretačního přístupu zcela opačného, tj. nadmíru extenzivního.
28. V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
29. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu