ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2756.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2756/2021-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Krásná Hora nad Vltavou , identifikační číslo osoby: 610 99 325, se sídlem v Krásné Hoře nad Vltavou 27, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za niž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání zemědělských pozemků oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 89/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 4 Co 369/2019-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10.
Odůvodnění:
Dovoláním napadla účastnice (Česká republika – Státní pozemkový úřad) v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části výroku I, jíž byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019, č. j. 38 C 89/2016-152 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 38 C 89/2016-178) potvrzen ve výrocích pod body II., V., VI. a VII., kterými byly žalobkyni [dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů] vydány blíže identifikované nemovitosti v katastrálním území Krásná Hora nad Vltavou (vzniklé oddělením dle označených geometrických plánů coby nedílné součásti rozsudku; výroky II. a V.), čímž bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 31. 12. 2015, č. j. SPU 667382/2015, sp. zn. SP17435/2015-537212 (výrok VI.), a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VII.). Výslovně se dovoláním napadá i výrok II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozsudek odvolacího soudu (v jí napadeném rozsahu) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v textu dovolání citované), uvádějíc současně, že „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“. Za nesprávné považuje dovolatelka posouzení, zdali jsou v dané věci (v případě vydávaných pozemků) dány překážky naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. a), písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Poukazuje na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (s nimiž dle jejího názoru koliduje napadené rozhodnutí), dle nichž může být překážkou vydání i funkční souvislost pozemku se stavbou, stejně tak jako okolnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění, jak je tomu kupř. u veřejného prostranství. Dále pak odvolací soud dle mínění dovolatelky pochybil i tím, že v rozporu s konstantní judikaturou přikročil k vydání i těch pozemků, jež jsou určeny k výstavbě veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci.
Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz §17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je tedy v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. §2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018).
Ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ovšem nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentací, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod č. 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.
Vyšly-li v posuzované věci oba soudy ze závěru (viz jimi učiněné skutkové zjištění coby výsledek provedeného dokazování), že z územního plánu města Krásná Hora nad Vltavou je zřejmé, v jakém rozsahu jsou pozemky dotčeny koridorem veřejně prospěšné stavby – přeložky (obchvatu) silnice II/102 a že dotčený pozemek nebude koridorem plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury ve svém celém rozsahu (pročež odvolací soud vyhověl žalobě na vydání koridorem nedotčených částí – geometrickým plánem oddělených pozemků parc. č. 531/18, 531/56 a 531/58 v k. ú. Krásná Hora nad Vltavou), nikterak se výše nastíněným konkluzím ustálené rozhodovací praxe nezpronevěřil.
Konformní s ustálenou rozhodovací praxí je pak i ten závěr, že žalobkyni coby oprávněné osobě nemůže jít k tíži, pokud v mezidobí (v lednu 2021, tj. po uplatnění nároku na vydání pozemku) došlo ke změně územně plánovací dokumentace ve směru jiného vymezení koridoru pro výstavbu veřejně prospěšné stavby (je-li pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace – zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury – z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. zásadně rozhodný okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné).
Co se pak týká námitek ohledně vydání pozemku parc. č. 531/48 v k. ú. Krásná Hora nad Vltavou, dle soudy učiněných skutkových zjištění jde o pozemek, jenž koridorem pro výstavbu veřejně prospěšné stavby dotčení není (a jak plyne i z územního plánu města Krásná Hora nad Vltavou z ledna 2021, jde o pozemek nedotčený ani nově vymezeným koridorem pro výstavbu uvedené veřejně prospěšné stavby). Ve své argumentaci (ve vztahu k tomu pozemku, uvádí-li, že jde o pozemek koridorem dotčený) tedy dovolatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a v tomto směru nejde o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř., jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl pak formulován a odůvodněn i ten závěr, že i ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [při přiměřeném zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů] překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou (naplňující hlediska bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti k užívání stavby), zpravidla tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – ucelený soubor nemovitostí – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), kdy ovšem ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, nýbrž si vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, lze-li některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí.
Závěr odvolacího soudu, reflektující právě i individuální skutkové okolnosti dané věci, dle nějž lze přikročit k vydání těch pozemků (parc. č. 512/109, 513/10, 513/11, 513/13, 513/14, 513/15, a nově oddělené pozemky parc. č. 513/12, 513/27, vše v k. ú. Krásná Hora nad Vltavou), jež nejsou zřetelně funkčně propojeny s bytovými domy nacházejícími se v jejich blízkosti, přičemž pouhá relativní blízkost těchto pozemků sama o sobě k přijetí závěru o nezbytnosti těchto pozemků k užívání bytových domů nepostačuje, nikterak neodporuje právní úpravě a není nepřiměřená ani vzhledem k výše vzpomenutým závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K polemice dovolatelky s posledně uvedenou konkluzí lze pak také připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, zpravidla představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). Dovolacímu soudu přísluší posouzení funkční souvislosti požadovaných pozemků se stavbami, existenci uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu učiněné soudy nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, kdyby jejich úvahy byly zjevně nepřiměřené, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Od uvedených judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil ani v případě pozemku parc. č. 513/28 v k. ú. Krásná Hora nad Vltavou, jenž také není nezbytně nutný k užívání přilehlých bytových domů (i s přihlédnutím k tomu, že nepředstavuje přístupovou komunikaci, ani se zde nenachází žádný z předmětů občanské vybavenosti sloužící obyvatelům uvedených bytových domů).
Napadené rozhodnutí pak není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku z naturální restituce dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (obdobně i dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, srovnej i nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde, vycházeje z odvolacím soudem učiněných zjištění (v jejichž rámci odvolací soud hodnotil i zprávu města Krásná Hora nad Vltavou ze dne 11. 6. 2019, jež bez dalšího nepostačuje k přijetí závěru o existenci veřejného prostranství); v takovém případě konkluze, že překážka naturální restituce ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. dána není, nezakládá konflikt s ustálenou rozhodovací praxí.
Oproti soudy učiněnému zjištění pak dovolatelka i v tomto případě v rámci své argumentace předkládá vlastní verzi skutkového stavu (že je dotčený pozemek užíván jako veřejná zeleň, je přístupný každému bez omezení a že plní veřejně prospěšný účel rekreační), na níž pak buduje příslušné závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu. Ve skutečnosti tak i v tomto směru nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž skutkový stav věci, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu ovšem nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Jak již výše vyloženo, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nebyly (rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, ve vztahu k této části výroku (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu