ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2891.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2891/2021-1004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) O. K. , nar. XY, bytem XY, a b) I. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 65/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2021, č. j. 30 Co 149/2020-946, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2021, č. j. 30 Co 149/2020-946, se ruší ve výroku II. a v částech výroků III. a IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a věc se v tomto rozsahu uvedenému soudu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky Mgr. Ilony Kindlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen – odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 30 Co 149/2020-946, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen – soud prvního stupně) ze dne 15. 7. 2020, č. j. 9 C 65/2019-701, změnil tak, že žalované namísto soudem prvního stupně určených náhradních pozemků (parc. č. XY a XY v k. ú. XY) uložil bezúplatně převést pozemek parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni a/ (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY na žalobkyni b/ (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů jsou žalobkyně oprávněnými osobami, nadanými ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jejich právní předchůdkyni vydány pro zákonem stanovené překážky. Uzavírajíce, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň vykazuje známky liknavosti a svévole, shledaly soudy nižšího stupně současně naplněnými předpoklady, za nichž lze – obecně vzato – žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Nenalezly přitom žádných překážek bránících vydání požadovaných pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY , když zjistily, že jejich vlastníkem je Česká republika, jsou svěřeny do správy Státního pozemkového úřadu a jejich celková cena nepřesahuje výši neuspokojeného restitučního nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku vhodnosti požadovaných pozemků k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby. Měla za to, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není vhodným náhradním pozemkem v situaci, kdy je v katastru nemovitostí označen druhem kultury ostatní plocha a způsobem využití jiná plocha, a netvoří tak součást zemědělského půdního fondu. Závěry odvolacího soudu o jeho vhodnosti k převodu na oprávněnou osobu považovala přitom za odporující rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3331/2015, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5363/2017. Vyjadřovala dále názor, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, měl-li za vhodné náhradní zemědělské pozemky parcely č. XY a č. XY v k. ú. XY, ačkoliv tyto spadají do území XY, a nelze je tak využít k zemědělskému hospodaření, a obec XY požádala ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o jejich bezúplatný převod za účelem výstavby a na žádosti trvá s tím, že plánuje pozemky využít jako plochu bydlení. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1946/2020, ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020, a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010. Vytýkala rovněž, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezohlednil okolnost, že se část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nachází v oploceném areálu provozovaném obchodní korporací XY. Poukazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předestřená otázka vhodnosti pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, coby náhradního zemědělského pozemku, ovšem (v mezích podaného dovolání) předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje (§237 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, a je tak vhodným náhradním zemědělským pozemkem, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se danou problematikou zabývala vždy v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by pak v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí). Způsob obhospodařování pozemku má přitom za rozhodující kritérium též judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 9 As 246/2016).
Jestliže tedy pozemková parcela č. XY v k. ú. XY je propachtována zemědělskému družstvu za účelem provozování zemědělské činnosti, v územním plánu je vyznačena jako „ NZ plochy zemědělské - orná půda - nezastavitelné území“ a coby součást většího půdního celku je užívána pro zemědělské účely, je zřejmé, že vzdor svému evidenčnímu stavu (v katastru nemovitostí je evidována druhem kultury ostatní plocha a způsobem využití jiná plocha) tvoří ve světle výše citované judikatury jakožto zemědělsky obhospodařovaný pozemek součást zemědělského půdního fondu a je tedy z uvedeného hlediska i vhodným náhradním zemědělským pozemkem.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti požadovaných náhradních pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v daném rozsahu rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku.
Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná právní úprava nachází v ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno.
Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že žádosti obce XY o bezúplatný převod pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY do jejího vlastnictví ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 503/2012 Sb. (uplatněné v roce 2016) vzdor tomu, že na nich obec trvá, hodlajíc pozemky v souladu s územním plánem využít jako součást ploch bydlení (individuálního městského a příměstského typu), nikterak nebrání jejich vydání, coby vhodných náhradních zemědělských pozemků ve smyslu zákona o půdě, oprávněným osobám, aniž se důsledně zabýval tím, zda žádosti obce bude (bude moci být) státem (Státním pozemkovým úřadem) vyhověno, jsou jeho konkluze přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
Judikatorním závěrům dovolacího soudu se odvolací soud současně zpronevěřil též tím, že se důsledně nezabýval způsobilostí pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY k zemědělskému obhospodařování, případně tím, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s nimi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014) v situaci, kdy je ve veřejném seznamu evidován způsob jejich ochrany „památková zóna – budova, pozemek v památkové zóně“ ; pozemek parc. č. XY v k. ú. XY současně též spadá do území XY s výskytem zvláště chráněných živočichů a rostlin.
V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011, či ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014) se odvolací soud důsledně nezabýval ani tím, zda vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebrání jeho případná funkční propojenost s v dané lokalitě se vyskytujícím provozním areálem.
Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci bylo tedy dovolání v rozsahu týkajícím se pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY (v části směřující vůči výroku II. rozsudku odvolacího soudu) podáno důvodně. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání v daném rozsahu opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) ve výroku II. a ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou též v nákladových výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.); jinak dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně a), která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu