ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3122.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3122/2021-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 48/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2021, č. j. 10 Co 131/2021-523, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 C 48/2020-449, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 313.244,80 Kč (výrok III.) a rozhodl, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 10 Co 131/2021-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil s tím, že v části výroku I. písm. A. bod 3. je správné označení rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 2. 2002, č. j. PÚ 43156/02/55-KRY, a vypouští se poslední věta: „Nárok nabyvatele na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví nabyvatele z těchto rozhodnutí činí dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, ke dni uzavření této smlouvy částku 5.030.627,- Kč.“ (výrok I.), a ve výroku IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit státu na účet České republiky – Okresního soudu v Tachově náklady řízení ve výši 12.365,40 Kč (výrok II.). Žalované rovněž uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 61.468,- Kč (výrok III.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se poté, co zopakoval a doplnil dokazování, ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobce, domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, neboť z titulu dědění se stal právním nástupcem původní oprávněné osoby M. D. M. D. sice uzavřela dne 9. 12. 2002 postupní smlouvu s J. D., nicméně danou smlouvou došlo dle názoru odvolacího soudu toliko k částečnému postoupení restitučního nároku, a to konkrétně ve výši 181.630,53 Kč. Uvedl však, že i hodnota restitučních nároků vyplývajících z blíže specifikovaných rozhodnutí pozemkového úřadu, které předmětem zmíněné postupní smlouvy nebyly a jsou nyní zahrnuty v žalobním žádání, sama převyšuje hodnotu žalobcem zvolených náhradních pozemků. Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož tedy hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí soudu hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 15. 9. 2021, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o rozsahu postoupení restitučního nároku dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2002 uzavřené mezi M. D. a J. D., neboť má za to, že právo domáhat se přecenění restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí o nevydání pozemků specifikovaných v postupní smlouvě ze dne 9. 12. 2002 přešlo na J. D. jako tzv. vedlejší právo spojené s postupovanou pohledávkou, pročež žalobce v řízení není legitimován domáhat se přecenění restitučních nároků, jež byly předmětem dané postupní smlouvy. Upozorňuje rovněž, že z obsahu zmíněné postupní smlouvy vyplývá, že postupitel uvedenou smlouvou postupuje veškeré dosud neuspokojené restituční nároky z blíže identifikovaných správních rozhodnutí, nikoli v konkrétní finanční částce. Domnívá se také, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Rozporuje též ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Podotýká přitom, že bylo-li by přesto namístě část odňatých pozemků ocenit jako pozemky stavební, měl odvolací soud vycházet ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Bureše. Dále zdůrazňuje, že některé z předmětných pozemků nejsou vhodné k převodu oprávněné osobě – konkrétně se dle mínění dovolatelky jedná o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY náležející k funkčnímu celku (oplocené oboře pro chov dančí zvěře), dále jde o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť je dotčen realizací veřejně prospěšných opatření, a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož vydáním by nebyla zachována ekvivalentnost mezi pozemkem odňatým a náhradním, jelikož se nachází v dobývacím prostoru a na odňatých a nevydaných pozemcích dobývací prostor nebyl situován. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil předmět postupní smlouvy a s tím související otázku aktivní legitimace žalobce, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Přestože vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů [tvrdí-li dovolatelka, že smlouvou uzavřenou v roce 2002 došlo k postoupení celého restitučního nároku M. D. na třetí osobu, nelze přehlížet, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v posuzovaném případě došlo smlouvou toliko k částečnému postoupení pohledávky]. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Pro úplnost se sluší podotknout, že dovolatelka sice správně uvádí, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, nebo přiměřeně i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), avšak odvolací soud formuloval nejen výše zmíněný skutkový závěr o toliko částečném postoupení restitučního nároku M. D., ale též skutkovou konkluzi – jež nepodléhá dovolacímu přezkumu, jak již bylo shora uvedeno – o tom, že žalobcem uplatněné a dosud neuspokojené nároky, které předmětem postupní smlouvy nebyly, svou hodnotou převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu
Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je rovněž ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobce před zahájením soudního řízení nevyzval žalovanou k přecenění restitučního nároku s dostatečným časovým předstihem) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobce setrvala i po zahájení soudního řízení, což jen dokládá, že po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat další účast v nabídkových řízeních. V této souvislosti lze pak akcentovat, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobce přitom postupoval ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť si nechal zpracovat znalecký posudek o ocenění pozemků odňatých právní předchůdkyni žalobce, jenž předložil žalované, a vyzval ji k přecenění pozemků odňatých a nevydaných jeho právní předchůdkyni.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněné osoby, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání toliko konkrétních jimi zvolených pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územně plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. arch. Zdenkou Bažantovou, CSc., jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují, jak již bylo výše řečeno, způsobilý (od 1. 1. 2013 jediný) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Odvolacímu soudu přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku a nikoli z dovolatelkou předloženého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše, přičemž z uvedeného je zjevné, že odvolací soud považoval znalecký posudek vypracovaný Ing. arch. Zdenkou Bažantovou, CSc., za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy. Nadto odvolací soud konstatoval, že hodnota odňatých a nevydaných pozemků vyčíslená ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Bureše taktéž převyšuje hodnotu náhradních pozemků požadovaných žalobcem (viz bod 40. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti některých z předmětných pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Polemika dovolatelky o přináležitosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k funkčnímu celku – oplocené oboře pro chov dančí zvěře postrádá přiléhavost, neboť připlocení pozemku k pozemkům s ním sousedícím za účelem zajištění chovu lesní zvěře nepředstavuje některou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemků oprávněné osobě jako pozemků náhradních. Za daného skutkového stavu tak není přiléhavý odkaz žalované na tzv. areálovou judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014), jež se týkala skutkově odlišných věcí a v níž bylo v souvislosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě připomenuto, že překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál. Žalovaná přitom v řízení nepředkládala tvrzení a důkazy o zastavěnosti předmětného pozemku stavbou či o jeho funkční souvislosti se stavbou vybudovanou na jiném pozemku. Argumentuje-li dovolatelka zájmem na zachování stávajícího využití předmětného pozemku, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití tohoto pozemku (k tomu srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Nadto nelze přehlédnout, že označený pozemek byl žalovanou zařazen do veřejné nabídky, což podporuje validitu konkluze, že se jedná o pozemek vhodný k převodu.
Přisvědčit nelze rovněž námitce dovolatelky o nevhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu jeho dotčení dobývacím prostorem, jelikož ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že požadovaný pozemek je zemědělsky obhospodařován (v dané lokalitě bylo dobývání ukončeno a probíhá rekultivace) a navíc byl žalovanou dne 29. 5. 2020 zařazen do veřejné nabídky. Nepřípadný je odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, jež bylo založeno primárně na zjištění, že dotčený pozemek je určen pro realizaci veřejně prospěšné stavby a že dovolatelka stran vhodnosti vydání pozemku v chráněném ložiskovém území s vymezeným dobývacím prostorem nevznesla žádnou argumentaci splňující zákonné náležitosti, přičemž nárokovaný pozemek byl nezařaditelný do veřejné nabídky.
Výtka dovolatelky o nevhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobce jako pozemku náhradního je taktéž lichá. Rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšným opatřením již formulovala a odůvodnila závěr, že i v případě, že takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti [dle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2019, nebylo lze převádět „zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření“], je třeba objasnit, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci jde, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020).
V posuzovaném případě odvolací soud objasnil, o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci se má jednat (lokální biocentrum a lokální biokoridor, dotýkající se ochrany a rozvoje přírodního dědictví, zajištění funkčnosti lokálního územního systému ekologické stability), přičemž shledal, že daná veřejně prospěšná opatření nebrání zemědělskému obhospodařování nárokovaného pozemku. Jestliže pak v řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by měly snad odůvodňovat pozdější vyvlastnění žalobcem vybraného náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ba naopak v řízení před soudy nižších instancí bylo prokázáno, že nárokovaný pozemek byl žalovanou dne 8. 3. 2019 zařazen do veřejné nabídky – viz výše citované judikatorní závěry o vázanosti dovolacího soudu skutkovými konkluzemi soudů nižšího stupně – není zjevně důvodu posuzovat žalobcem požadovaný pozemek (dotčený realizací veřejně prospěšných opatření) jako nevhodný k převodu na oprávněnou osobu (srovnej k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018, nebo ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2191/2019).
Výtka dovolatelky o nedostatečném odůvodnění (nepřezkoumatelnosti) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu pak představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinila. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu