ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3431.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3431/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 119/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2021, č. j. 19 Co 588/2021-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 C 119/2020-270, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 27.192,06 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 19 Co 588/2021-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.142,83 Kč (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti zcela vypořádat nárok na vydání náhradního pozemku, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly rovněž, že účelem dohody o narovnání a smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ze dne 26. 2. 2018 bylo zamezit přečerpání restitučního nároku žalobkyně plynoucího z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 2. 2020, č. j. PÚ 4194/92, nikoli však vypořádat restituční nárok žalobkyně plynoucí z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobkyní jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu a jehož vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Rozporuje též ocenění části odňatého pozemku jako pozemku stavebního, neboť je přesvědčena, že u dané části pozemku nebyl prokázán jeho stavební charakter v době přechodu na stát. Dále má za to, že dohodou o narovnání ve spojení se smlouvou o převodu náhradního pozemku ze dne 26. 2. 2018 došlo k nahrazení původního závazku mezi účastníky řízení závazkem novým, a tudíž i k vypořádání žalobou uplatněného restitučního nároku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Samotné zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobkyně o uspokojení restitučního nároku neusilovala dostatečně aktivně a že postup žalované vůči ní není liknavým, svévolným či diskriminujícím) pak dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil i ten závěr, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně v posuzované věci není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem a následné posouzení koresponduje i výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže jimi přijatý závěr založily oba soudy i na zjištění, že žalobkyně požádala v roce 2010 o jiné (správné) ocenění restitučního nároku, kdy usilovala o zohlednění stavebního charakteru vymezené části původního pozemku, avšak žalovaná na nové ocenění nepřistoupila, a to ani v roce 2015 po opětovné žádosti žalobkyně o jeho přecenění; požadované (správné) ocenění restitučního nároku pak žalovaná nebyla ochotna akceptovat ani v průběhu tohoto řízení (a žalobkyně tak byla vyloučena z veřejných nabídek, jde-li o zbylou neuspokojenou část restitučního nároku danou nesprávným oceněním určené části pozemku). Liknavost žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně se tak podává nejen z doby, po níž nebyl restituční nárok žalobkyně, navzdory její aktivitě, uspokojen (žalobkyně restituční nárok uplatnila již v roce 1992, pozemkový úřad o něm rozhodl v roce 2002 a dosud nebyl zcela uspokojen, přestože žalobkyně požadovala vydání náhradních pozemků a účastnila se několika veřejných nabídek – viz zejména bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale především též z dlouhodobého nedůvodného lpění na jeho nesprávném ocenění. Z předestřeného je zřejmé, že i v nyní posuzované věci založily soudy nižších stupňů svá rozhodnutí na dokazováním zjištěném skutkovém stavu, nikoliv snad toliko na závěrech vyslovených soudy v jiné, byť skutkově a právně podobné věci týchž účastníků, ačkoliv i na tyto dříve učiněné závěry podpůrně odkázaly (maje na zřeteli i legitimní očekávání účastníků, že tato věc – jež se s věcí dříve projednávanou shoduje v podstatných znacích – bude rozhodnuta obdobně – srovnej princip vyplývající z ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Konkluze odvolacího soudu nejsou v kontradikci ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), v nichž dovolací soud v tehdy projednávaných, skutkově odlišných věcech jiných účastníků jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu aproboval tehdy učiněné závěry o nedůvodnosti žaloby na vydání náhradního pozemku v situacích, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní a veřejné nabídky pozemků ignorovaly z ryze subjektivních důvodů, zatímco liknavost, svévole či diskriminace ze strany žalované nebyla v těchto řízeních jakkoliv prokázána.
Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, a v něm uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, nelze než připomenout, že soudy v nyní projednávané věci neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněné osoby (žalobkyně) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně; liknavost a svévole na straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska.
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaného pozemku. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daného pozemku, ke zjištění, že již v době přechodu sporné nemovitosti na stát se jednalo částečně o pozemek určený pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jeho ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaného pozemku cokoliv vytknout.
Namítá-li pak dovolatelka i to, že se žalobkyně o zhodnocení odňatého a nevydaného pozemku nepřičinila, a proto změny, k nimž dle žalované došlo až po přechodu dotčené nemovitosti na stát, nemohou být žalobkyni přičítány ku prospěchu, jde o námitky, jimiž se dovolatelka snaží především zpochybnit stavební charakter části odňatého pozemku. Bylo-li v dané věci zjištěno, že původní pozemek měl již v době odnětí ve vymezené části stavební charakter, odpovídá zásadě ekvivalence, aby byl původní pozemek oceněn částečně jako pozemek stavební, čemuž odpovídá i přiměřené navýšení restitučního nároku žalobkyně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Pokud dovolatelka dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu stran předmětu dohody o narovnání a smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ze dne 26. 2. 2018, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Přestože vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů [tvrdí-li dovolatelka, že zmíněnými dohodami ze dne 26. 2. 2018 byl vypořádán nárok plynoucí z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 2. 2020, č. j. PÚ 4194/92, i ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02, nelze přehlížet, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že v posuzovaném případě se tyto dohody vypořádání nároku žalobkyně založeného rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02, netýkaly]. Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se – jak již bylo shora uvedeno – výhradně otázkami právními (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli skutkovými (srovnej dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018).
Sluší se rovněž podotknout, že nelze hovořit o žádném odchýlení se odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 946/2005, neboť označené rozhodnutí se zabývá problematikou odstoupení od kupní smlouvy, podstatě a účelu dohody o narovnání je věnována zmínka toliko v jeho narační pasáži, což však nikterak neprejudikuje (ani prejudikovat nemůže), zda v konkrétních okolnostech nyní posuzované kauzy byla dohoda o narovnání ve vztahu ke spornému nároku uzavřena.
Nelze pak přehlédnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019, jímž dovolací soud – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů (a to i v nastolených otázkách ocenění odňatého pozemku a uplatnitelnosti nároku žalobou na vydání konkrétního pozemku při zjištěné liknavosti a svévoli žalované) ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu