ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3676.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3676/2020-387
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) O. K. , nar. XY, bytem XY, a b) I. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 47/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2020, č. j. 18 Co 107/2020-344, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 18 Co 107/2020-344, se ruší v části výroku I. týkající se pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY a v nákladových výrocích II a) a III., současně se ruší rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 2. 2020, č. j. 11 C 47/2019-254, v části výroku IV. týkající se pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY a v části nákladového výroku V. ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 18 Co 107/2020-344, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 2. 2020, č. j. 11 C 47/2019-254, potvrdil ve výroku IV., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku V. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně přitom odvoláním nenapadenými výroky zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhaly bezúplatného převodu pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY (výrok I.), a zamítl žalobu v částech, v nichž se domáhaly žalobkyně b) bezúplatného převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY a žalobkyně a) bezúplatného převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY (výrok II. a III.).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně a) oprávněnou osobou, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být její právní předchůdkyni vydány pro zákonem stanovené překážky. Uzavírajíce, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně a) vykazuje známky liknavosti a svévole, shledaly soudy nižšího stupně současně naplněnými předpoklady, za nichž lze – obecně vzato – žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Nenalezly přitom žádných překážek bránících vydání požadovaných pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY, když zjistily, že jejich vlastníkem je Česká republika, jsou svěřeny do správy Státního pozemkového úřadu a jejich celková cena nepřesahuje výši neuspokojeného restitučního nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda soudy mohou nahradit její projev vůle směřující k bezúplatnému převodu pozemků mimo veřejnou nabídku, aniž zkoumaly dlouhodobou aktivní snahu oprávněné osoby o zákonné vypořádání svého restitučního nároku. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, již citovala. Dále mínila, že odvolací soud odňaté pozemky, u nichž došlo ke změně jejich charakteru (ze zemědělského na stavební) až po přechodu na stát, ocenil v rozporu s jí odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a judikatuře se zpronevěřil též důsledkem nedostatku aplikace srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Vznášela konečně otázku vhodnosti požadovaných náhradních pozemků k převodu na oprávněné osoby. Měla za to, že vydání pozemku parc. XY v k. ú. XY brání skutečnost, že je užíván jako přídomovní zahrada. Pozemek parc. XY v k. ú. XY pak považovala za nevhodný náhradní pozemek, neboť je na něm zamýšlena výstavba stezky pro pěší a cyklisty. V závěrech odvolacího soudu přitom spatřovala rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, uveřejněným pod č. 119/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předestíraná otázka hodnocení míry aktivity žalobkyně a) při uspokojování vypořádávaného restitučního nároku přípustnost dovolání nezakládá (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce
– Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že žalobkyně a) v situaci, kdy postup dovolatelky vůči ní byl soudy nižšího stupně shledán liknavým a svévolným, vyvíjela dostatečnou snahu o uspokojení restitučního nároku zákonnou cestou, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Soudy nižších stupňů totiž v souladu s judikaturou akcentovaly skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyň uplatnila restituční nárok již v roce 1992, přičemž dosud nedošlo k jeho uspokojení – mimo jiné v důsledku toho, že dovolatelka dlouhodobě lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků, čímž žalobkyním v letech 2018 a 2019 opakovaně zabránila v úspěšné účasti na vyhlášených veřejných nabídkách (byly z nich vyřazeny, když jim dovolatelkou uznaná výše restitučního nároku znemožňovala poptávat adekvátní náhradní pozemky). Jestliže tedy dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobkyně a) zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni a) spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo – obecně vzato – namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nejde přitom zjevně o případ, kdy by se žalobkyně a) bez legitimního důvodu nezajímala o převod pozemků z veřejných nabídek či od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (jak tomu bylo ve skutkových poměrech řešených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, na které odkazovala dovolatelka).
Na přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) nelze usuzovat ani z dovolatelkou kladené otázky ocenění odňatých pozemků. Rozhodnutí odvolacího soudu (v situaci, kdy dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně pozemky byly vykoupeny, respektive odňaty, za účelem výstavby sídlišť XY, jež byla následně na základě v době přechodu na stát již schválené územní plánovací dokumentace, respektive územního rozhodnutí, též realizována, přičemž v souladu s územním plánováním nepochybně stavebně srostly s hlavním městem Prahou a byly napojeny na veškeré inženýrské sítě i občanskou vybavenost) totiž plně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (se zřetelem k územně plánovací dokumentaci, vykoupení pozemků za účelem výstavby, bezprostřední realizaci výstavby, existenci územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Naznačuje-li pak snad dovolatelka nesouhlas se soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněnými závěry o charakteru, respektive stavu, odňatých pozemků, majíc za to, že neodůvodňoval aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti požadovaných náhradních pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v daném rozsahu rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Závěrem plynoucím z výše citované judikatury, že při liknavém či diskriminujícím postupu dovolatelky se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, cit. výše; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku.
V uvedených souvislostech nutno také poukázat na ustálenost rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že překážkou vydání pozemku je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tímto rozumíme i situace kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014) a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jenž zde představuje jedno z výkladových kritérií. Při posouzení, zda převáží veřejný zájem či zájem restituční, je pak podstatné i hledisko proporcionality. Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
Při rozhodování o existenci funkční souvislosti pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž stav vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně-komunikační či odpočinkovou, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Judikatura Nejvyššího soudu přitom aprobovala i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Dospěla rovněž k závěru, že pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, konečně dovolací soud uzavírá, že za součást uceleného areálu lze označit rovněž pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (byť vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nečinilo užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nemožným, nýbrž toliko méně komfortním).
Odvolací soud ovšem v projednávané věci při hodnocení vhodnosti pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu, coby pozemků náhradních, výše citovaná judikatorní kritéria a hlediska plně nerespektoval.
Nepřikládal totiž náležitý význam skutkovým závěrům soudu prvního stupně o tom, že část pozemku parc. XY v k. ú. XY o výměře 700 m 2 je užívána coby „přídomovní“ zahrada, tj. zahrada funkčně související se stavbou domu, který obklopuje. Nezabýval se pak blíže již tím, zda je pozemek k domu připlocen, jakým konkrétním způsobem je užíván a jaké funkce plní, ani tím, jaký vliv by na funkčnost souboru nemovitostí (dům se zahradou) mělo jeho rozdělení, resp. oddělení sporného pozemku či jeho části. Nectil tak judikaturou nastolená pravidla, dle nichž jest posuzovat existenci širší funkční souvislosti mezi nárokovaným náhradním pozemkem a sousedícími nemovitostmi. Nebylo-li by totiž (vzhledem k funkční provázanosti se stavbou přilehlého domu) nárokovaný pozemek ve světle citované judikatury možno vydat restituentům pro překážku zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tím méně jej lze považovat za vhodný náhradní pozemek.
Současně odvolací soud důsledně nezkoumal, zda vydání pozemku parc. XY v k. ú. XY oprávněné osobě, jakožto pozemku náhradního, nezpůsobí problémy při následném hospodaření s ním, jestliže z dokazování vyplynulo, že obec XY zde plánuje vybudovat stezku pro pěší a cyklisty. V daných souvislostech odvolací soud opomněl komparovat veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku usnadňující realizaci zamýšlené výstavby), a to i se zřetelem k tomu, zda obec na výstavbě trvá, případně, zda ji bude lze vůbec realizovat a v jakém časovém horizontu (pokročilost přípravy výstavby), se zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku převodem právě této pozemkové parcely (zda nebude lépe uspokojit restituční nárok převodem jiného vhodného náhradního pozemku). Neprověřil přitom ani, zda převodu pozemku oprávněné osobě jako náhradního nebrání uplatnění práva na jeho převod ze strany obce ve smyslu §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (zda bylo právo na převod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce uplatněno či bude-li moci být takto případně vznesenému požadavku vyhověno), je-li v řízení prezentován záměr obce vybudovat zde pozemní komunikaci. Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020.
Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci bylo tedy dovolání podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.); jinak dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.)
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu