ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1328.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1328/2020-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 To 722/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 31 T 71/2019 , byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně s J. G. a D. T., jejichž trestní věc byla pravomocně skončena trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2019, č. j. 31 T 71/2019-167, dne 3. 11. 2017 kolem 23:30 hodin na dvorku před barem XY, v přítomnosti většího množství osob, nejprve J. G. opětovně úmyslně fyzicky napadl D. T., kterého několikrát udeřil pěstí do obličeje, a poté se k němu přidali D. T. a A. B., kteří jej bili pěstmi, když A. B. jej strhl na zem, v důsledku čehož D. T., nar. XY, bytem XY, XY, utrpěl podkožní krevní výron v oblasti levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka, podslizniční krevní výrony a oděrky v oblasti dutiny ústní, škrábanec na zádech v krajině pravé lopatky a podvrtnutí krční páteře, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a je ze soudnělékařského hlediska považováno za zranění lehké s obvyklou dobou léčení kolem 2-3 týdnů .
Za to byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. T., narozenému XY, bytem XY, částku 22.268 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. T. odkázán se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 31 T 71/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 To 722/2019 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 247–251), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
Obviněný namítl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, kdy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Uvádí, že nalézací soud dospěl k závěru o jeho vině výlučně na základě výpovědi poškozeného D. T., přičemž je přesvědčen, že soudy měly zkoumat proč a z jakých důvodů jej poškozený v přípravném řízení v rámci rekognice podle fotografií nepoznal, ale u hlavního líčení, kde dovolatel figuroval jako jediný obviněný v jednoznačném postavení a zároveň byla jednoznačně v minulosti jeho fotografie předkládána, poškozený jeho osobu najednou poznal. Uvedl, že agnoskace učiněná v hlavním líčení nemá kvalitu důkazního prostředku rekognicí (k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 542/05). Má za to, že k takto provedené agnoskaci měly soudy přistupovat s adekvátní mírou kritického hodnocení, zvláště pak za situace, že má jít o jediný usvědčující důkaz. Navíc za situace, kdy celý incident proběhl za značného zmatku a mohlo tak dojít k záměně osob. Nerespektování zeslabujícího charakteru důkazního prostředku agnoskace, při absenci dalších usvědčujících důkazů, které by vedly k prokázání jeho viny, vede podle dovolatele jednoznačně k důkazní nouzi.
Obviněný rovněž rozporuje závěry soudu týkající se subjektivní stránky, resp. závěru o úmyslné formě zavinění. Odvolací soud ani jednou větou neuvedl, ze kterých konkrétních důkazů a jakým způsobem dovodil naplnění subjektivní stránky přečinu. Má za to, že ze skutkových okolností nevyplývá, že by se napadání přímo účastnil, že by jeho počínání vedlo k úmyslnému poškození zdraví poškozeného. Odmítá, že by se napadání poškozeného přímo účastnil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, tudíž také následek předpokládaný konkrétním ustanovením trestního zákona musí být zahrnut zaviněním. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být v trestním řízení vždy prokázán, a tudíž musí vyplývat z provedeného dokazování, tedy není možné jeho existenci tzv. předpokládat, resp. dovozovat ze škodlivého následku. Obviněný dále namítl, že nebyla správně hodnocena otázka protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, kdy má za to, že i kdyby bylo v předchozím řízení prokázáno, že měl skutečně strhnout poškozeného za oděv k zemi, nelze takové jednání s ohledem na svou intenzitu vnímat ani jako ublížení na zdraví, ani jako výtržnost. Výpověď poškozeného stojí zcela osamocena, přičemž výpovědi dalších osob nepřinesly nic konkrétního (svědkyně T., svědci S., O. a K.) a nijak jeho výpověď nepodporují, případně jí přímo odporují. Obviněný rovněž zmínil, že ve věci shledává i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci, kteréžto je podle jeho názoru dáno extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Nedostatečné objasnění skutkového stavu pak představuje porušení presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 3579/17).
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 To 722/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 31 T 71/2019, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 1023/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný uplatňuje toliko argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, přičemž s jeho námitkami se již řádně vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Z hlediska dovolání se pak jedná o námitky samy o sobě nenaplňující žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, kterážto je však námitkou procesní, tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu odpovídá dovolatelova nová námitka, že v popisu skutku „nejsou obsaženy skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného“. V této souvislosti rozvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014, na které v rámci této námitky poukazoval obviněný, kdy státní zástupce uvedl, že v judikované věci je zřejmé, že dovolací soud zde vztahuje své úvahy o zavinění ke zcela jinému skutku, než jakého se měl dopustit dovolatel. Ve věci judikované se jedná o poškození věřitele bývalým společníkem při existenci jejich předchozí dohody významně zpochybňující úmyslné zavinění na straně pachatele, dovolatel byl však odsouzen za účast na fyzickém napadení hosta baru. Triviální fyzický útok na jinou osobu, tedy bití jiné osoby, jehož se dopustil dovolatel, nebývá nedbalostní ani nezaviněné, a otázka zavinění bývá nesporná. Dále se státní zástupce vyjádřil k tomu, zda k vyjádření skutkového základu předmětného zavinění postačovala nalézacím soudem užitá formulace, že útočník napadl poškozeného „úmyslně fyzicky“. Uvedl, že takovým způsobem jsou skutkové okolnosti zavinění běžně popisovány, přičemž Nejvyšší soud takový popis běžně akceptuje. Učinil tak zpočátku i sám dovolatel, který ve svém odvolání brojil toliko proti učiněným skutkovým zjištěním a nikoliv proti nedostatečnému popisu skutku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 4 To 722/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný uplatnil první alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že při vydání napadeného rozhodnutí došlo k porušení procesních pravidel, neboť odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a současně tak došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu. Varianta první patří mezi procesní dovolací důvody. Jejím smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného (zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku) a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by tedy v rámci projednávané věci měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto variantu však obviněný neuplatnil, přestože v rámci dovolání odkázal i na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného D. T. a výpovědi svědků J. O., L. T., R. S. a A. K., kteréžto výpověď poškozeného nijak nepodporují, dále rekognice podle fotografií a agnoskace provedenou v rámci hlavního líčení) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění, zda byl osobou, která poškozeného strhla za oděv k zemi, kolik osob na poškozeného útočilo a jak se poškozený ve zmatečné situaci mohl orientovat), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se napadání poškozeného přímo neúčastnil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy uvedl, že soudy „ porušily mé právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy “.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto však obviněný přímo nevznáší (obviněný toliko v obecné rovině poukazuje na „extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný vznesl námitku, že závěr o vině je postaven toliko na výpovědi poškozeného D. T., který po incidentu, kdy mu byly předloženy fotografie v rámci rekognice, dovolatele na těchto nepoznal, ale po dvou letech jej v rámci agnoskace při hlavním líčení ztotožnil jako osobu, která jej měla strhnout k zemi. Uvedl, že agnoskace učiněná v hlavním líčení nemá kvalitu důkazního prostředku rekognicí (k tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 542/05).
Ústavní soud se ke konformitě agnoskace s ústavně zaručenými právy vyjádřil např. v usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11, či v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, v nichž agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený. Ve druhém citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že výslech svědka před obecným soudem sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace pachatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu §104b tr. ř., nicméně byl-li použit v daném směru jako důkaz, ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána odpovídající důkazní síla, což bylo v předmětném případě mimo jiné obecnými soudy také učiněno.
Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil tento důkaz toliko jako jeden z důkazů. Skutkový stav, který se stal předmětem hmotněprávního posouzení, rozhodně nebyl soudy nižších stupňů dovozen jen na základě uvedené výpovědi poškozeného, který obviněného označil jako osobu, která jej napadla (bila pěstmi a strhla na zem). Je spíše tvořen mozaikou různých navzájem se doplňujících důkazů, zejména výpovědí svědků L. T., J. O. a A. K., které spolu s výpovědí poškozeného a provedenou agnoskací vytváří dostatečně silný důkazní řetězec, na němž je možno vyslovit vinu dovolatele. V uvedeném směru je možné odkázat na odůvodnění napadeného usnesení (zejména body 10. a 11.), kde soud shrnuje jednotlivé výpovědi a závěry stran ztotožnění obviněného jako pachatele jemu za vinu kladených trestných činů, a současně skládá časovou osu celého incidentu. Skutkové závěry soudů nestojí pouze na výpovědi poškozeného, jakkoliv se dovolatel snaží tento pocit v Nejvyšším soudu navodit, byť je možné – v souladu s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů – tuto výpověď označit za důkaz stěžejní. Odvolací soud uvedl, že „ výpovědi výše uvedených svědků nejsou v rozporu s výpovědí poškozeného, ale tuto v některých směrech podporují a přispívají tak k její věrohodnosti “. Mimo agnoskaci vzaly obecné soudy při ztotožnění obviněného v úvahu také skutečnost, že obviněný se předmětný večer pohyboval ve společnosti obou již pravomocně odsouzených spoluobviněných G. a T., kdy svědek A. K. všechny tři útočníky pronásledoval do baru XY, kde byli zajištěni policií, přičemž zajištěné osoby byli ztotožněni s osobou obviněného a spoluobviněných. Svědek tyto osoby poznal podle fotografií v rámci podání vysvětlení v přípravném řízení, nicméně s ohledem na odstup několika let osobu obviněného u hlavního líčení již nepoznal. Svědek J. O. pak vypověděl, že poškozený byl napaden třemi osobami.
Ve vztahu k námitce, že osoba obviněného nebyla poškozeným v přípravném řízení v rámci rekognice podle fotografií ztotožněna, je možno uvést, že z úředního záznamu na č. l. 42 se podává, že obviněnému byly předloženy tři fotografie zachycující obviněného a oba spoluobviněné, J. G. a D. T., přičemž poškozený uvedl, že osoby na fotografiích poznává, pouze není schopen s jistotou určit, který z nich jej měl prvotně fyzicky napadnout (toto jednání nebylo předmětem obhajoby), ani není schopen určit, zda to byl obviněný na fotografii č. 2 nebo č. 3, který jej napadl na dvoře (toto jednání rovněž nebylo předmětem obhajoby), nicméně si byl jistý, že jej všichni tři napadli společně před barem (projednávaný skutek). Spíše než tváře si vybavoval to, jak byli útočníci vysocí a co měli na sobě. Nicméně u hlavního líčení si byl jist, že osoba obviněného byla osobou, která se napadení jeho osoby účastnila. Nadto nelze opomenout, že žádné jiné osoby odlišné od spoluobviněných se útoku na poškozeného neúčastnili.
Obviněný dále vznesl námitky, v rámci nichž namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu za vinu kladených přečinů, stejně jako nutná míra společenské škodlivosti jeho jednání.
Uvedené námitky obviněného lze s jistou dávkou benevolence, s ohledem na jím uplatněnou argumentaci, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Obviněný brojil proti závěru nalézacího, a potažmo odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu s tím, že soudy neuvedly, ze kterých konkrétních důkazů a jakým způsobem dovodily naplnění subjektivní stránky. Nutno uvést, že obviněný výslovně nekonkretizuje, k jakému z přečinů tuto námitku vztahuje, nicméně z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že se vztahuje k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví . Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. V projednávané věci zranění poškozeného takovému závěru odpovídala.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Pokud pak obviněný v tomto bodě poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014, s tím, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být v trestním řízení vždy prokázán, a tudíž musí vyplývat z provedeného dokazování, přičemž subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze tzv. předpokládat, resp. ji dovozovat ze škodlivého následku, pak je takový obecný závěr samozřejmě správný. Nicméně odkaz na judikovanou věc není zcela příkladný, neboť se jednalo o skutkově zcela odlišnou věc, kdy, jak podrobně rozvedl státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání, se jednalo o otázku podnikatelských vztahů, resp. poškození bývalého věřitele společníkem při existenci jejich předchozí dohody, kterážto velmi výrazně zpochybňovala zavinění ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb. V projednávané věci se však jednalo o fyzický útok na jinou osobu. I tak lze konstatovat, že obecný závěr stran týkající se subjektivní stránky, i když dovolatelem poněkud vytržený z kontextu, nijak neodporuje závěrům učiněným v projednávané věci. Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný zaútočil na poškozeného pěstmi spolu se spoluobviněným D. T. poté, co jej napadl první spoluobviněný J. G., přičemž obviněný A. B. strhl poškozeného na zem. Takové jednání lze jen těžko hodnotit jako jednání nedbalostní či nezaviněné. Jednalo se o zcela vědomé aktivní fyzické jednání proti jiné osobě, resp. fyzický atak. Obviněný neargumentuje tím, že by se z jeho strany mohlo jednat o jednání, které by snad bylo sto jej vyvinit (nutná obrana, krajní nouze, apod.), což by bylo samozřejmě i poněkud absurdní. Nalézací soud v rámci skutkové věty mohl sice užít jasnější formulaci pro popis úmyslného jednání obviněného, nicméně Nejvyšší soud neshledal, že by z dikce skutkové věty závěr o úmyslném jednání obviněného nevyplýval. Slovní spojení „úmyslně fyzicky napadl“ je zcela dostačující a s ohledem na skutečnost, že se jednalo o jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je závěr o tom, že uvedený úmysl je přičítán všem spoluobviněným, zcela logický. Obviněný si přitom musel být vědom skutečnosti, že pokud spolu se dvěma dalšími osobami napadá jinou osobu údery pěstí, může jí takovým jednáním způsobit fyzická zranění, resp. újmu na zdraví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013).
Uvedený závěr pak lze vztáhnout i k další námitce obviněného, v rámci níž zpochybnil protiprávnost svého jednání, resp. namítl nedostatek společenské škodlivosti jemu za vinu připisovaného jednání. Přestože obviněný uvedenou námitku podepřel v drtivé většině námitkami skutkového charakteru, resp. námitkami směřujícími do oblasti dokazování, tedy ne zcela regulérním způsobem, Nejvyšší soud k této uvádí, že i při zcela správné aplikaci by v konkrétním případě nemohla být úspěšná. Obviněný ve své podstatě namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, kdy uvádí, že i pokud by bylo prokázáno, že měl skutečně strhnout poškozeného za oděv k zemi, takové jednání nelze osamoceně svou intenzitou vnímat jako naplňující nutnou míru společenské škodlivosti, tedy ani jako ublížení na zdraví, ani jako výtržnictví.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
V projednávané věci nelze mít pochyb o tom, že jednání obviněného takovou míru společenské škodlivosti naplňuje. Obviněný zužuje svou argumentaci pouze na jednání, jímž měl podle skutkové věty strhnout poškozeného na zem. Obviněnému je však, jak již rozvedeno výše, za vinu kladeno, že vedle stržení poškozeného na zem na tohoto útočil pěstmi, a to spolu se dvěma spoluobviněnými, tedy se účastnil incidentu, kdy šlo o úmyslné napadení poškozeného třemi osobami. Takové jednání zcela jistě nelze vnímat jako jednání obvyklé v rámci společenských vztahů, ale naopak jako jednání pro společnost nebezpečné, neboť se jedná o nebezpečný projev agresivity a násilí směřované vůči jiné osobě. K aktivitě každého ze spolupachatelů pak lze odkázat na body 10. a 11. odůvodnění napadeného usnesení, v rámci nichž odvolací soud popsal jednání jednotlivých účastníků celého incidentu. Podle ustanovení §23 tr. zákoníku pak každá z těchto osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Uvedené námitce tedy nelze přisvědčit.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. B. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu