ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.23.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 23/2021-11766
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovoláních, která podali obvinění R. D. , nar. XY, trvale bytem XY, I. N. , nar. XY, trvale XY, J. M. , nar. XY, trvale XY, D. H., nar. XY, trvale bytem XY, obviněná obchodní společnost C., IČ: XY, se sídlem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. D., I. N., H. H., V. M., J. M., D. H. a P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněných I. N. a D. H. ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 2 za použití §261 tr. řádu ohledně obviněných R. D., H. H., V. M., J. M., P. P., I. F. a obviněných obchodních společností C., H., a M., zrušuje v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 T 11/2015.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. D., J. M. a obviněné obchodní společnosti C., odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T 11/2015, byli obvinění R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., obviněná obchodní společnost H., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen jako „H.“), a obviněná obchodní společnost C., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen jako „C.“), uznáni vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a v jednočinném souběhu spáchaným pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, a obvinění J. M. a I. N. byli uznáni vinnými pomocí k pokusu obou uvedených zločinů podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §260 odst. 1, 4 písm. c) a §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byli obvinění R. D., H. H., V. M., D. H., P. P., J. M. a I. N. odsouzeni podle §260 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 2 roků a 2 měsíců (resp. 2 roků a 4 měsíců u obviněných V. M., D. H., resp. 2 roků a 6 měsíců u obviněných J. M. a I. N.), jejichž výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku všem obviněným podmíněně odložil na shodnou zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněným obchodním společnostem H. a C. krajský soud uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), peněžité tresty, a to ve shodné výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem ve výši 300 000 Kč. Současně krajský soud obviněného I. F. podle §226 písm. b) tr. řádu a obviněnou obchodní společnost M., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen jako „M.“), podle §226 písm. c) tr. řádu za použití §8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku a pokus zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 2, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ( soudy obou stupňů opomenuly uvést účinné znění skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, jak bude blíže uvedeno níže ).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. D., I. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P., obviněné obchodní společnosti H., C. a M. a dále v neprospěch všech obviněných také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019. Vrchní soud z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné R. D., H. H., V. M., D. H., P. P. a obviněné obchodní společnosti H. a C. uznal vinnými pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 a §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pokusem zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 a §212 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění J. M. a I. N. se podle výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustili organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pokusů shodně kvalifikovaných zločinů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu. Za tuto trestnou činnost soud obviněným H. H., V. M. a P. P. uložil podle §212 odst. 6, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné tresty odnětí svobody v trvání 3 let, jejichž výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle stejných ustanovení soud ukládal tresty také obviněným R. D., D. H., J. M. a I. N., jimž však uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání 4 let, pro jejichž výkon tyto obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obvinění R. D., D. H., J. M. a I. N. byli dále shodně odsouzeni podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitým trestům ve výměře 400 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 200 000 Kč, a pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve stanovené lhůtě stanovil vrchní soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců (s výjimkou peněžitého trestu uloženého obviněnému M. N., jemuž soud opomenul stanovit náhradní trest odnětí svobody). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným R. D. a I. N. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti prokuristy (resp. statutárního orgánu právnické osoby u obviněného I. N.) na dobu 4 let. Obviněným obchodním společnostem H. a C. vrchní soud shodně podle §18 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a podle §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil peněžité tresty ve výměře 400 denních sazeb po 1 500 Kč, tj. v celkové výši 600 000 Kč. Výhradně obviněné obchodní společnosti H. soud uložil podle §22 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob trest zákazu přijímání dotací a subvencí spočívající v zákazu ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů, jakož i takové dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory přijímat po dobu 6 let. Trest zákazu činnosti vrchní soud uložil také obviněné obchodní společnosti C., avšak podle §20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a spočíval v zákazu výkonu investorsko-inženýrské činnosti, technického dozoru investora v rámci zakázek financovaných, byť částečně, na základě dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvku nebo jakékoli jiné veřejné podpory, a v přípravě vyřizování administrativy pro účely dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvku nebo jakékoli jiné veřejné podpory na dobu 6 let. Ohledně obviněných I. F. a obviněné obchodní společnosti M. Vrchní soud v Praze vrátil věc podle §259 odst. 1 tr. řádu soudu prvního stupně a odvolání obviněných R. D., I. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P. a obviněných obchodních společností H., C. a M. zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu.
3. Uvedené trestné činnosti se obvinění dopustili (stručně uvedeno) tím, že R. D. od 4. 10. 2008 do 21. 5. 2013 jako prokurista a od 21. 5. 2013 jako jednatel investora H., I. N. jako místopředseda představenstva C., H. H. a V. M. jako zaměstnanci obchodní společnosti C., vykonávající technický dozor investora, J. M. jako oblastní ředitel pro Pardubický kraj obchodní společnosti M., D. H. jako zaměstnanec zhotovitele stavby M. v postavení manažera projektu a stavbyvedoucího a P. P. jako zaměstnanec zhotovitele stavby M. v postavení stavbyvedoucího při realizaci stavby „Rozšíření kapacit a zkvalitnění služeb Hotelu XY“, na základě společné dohody v úmyslu neoprávněně odčerpat finanční prostředky poskytované z rozpočtu Evropské unie a ze státního rozpočtu České republiky na základě Smlouvy o poskytnutí dotace č. PU/0879/S ze dne 4. 5. 2011 uzavřené mezi Regionální radou regionu soudržnosti Severovýchod se sídlem Hradec Králové, Pražská 320/8, IČ 75082721, a obchodní společností H. prostřednictvím realizace zakázky financované z Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod pro období 2007 – 2013, a to z projektu „Rozšíření kapacit a zkvalitnění služeb Hotelu XY“, registrační číslo CZ.1.13/3.1.00/14.00879, v oblasti podpory 3.1 Rozvoj základní infrastruktury a doprovodných aktivit v oblasti cestovního ruchu, s celkovou maximální výší 43 097 607,30 Kč, v rámci jednání J. M. a D. H. za zhotovitele stavby M., a I. N. za C. vykonávající technický dozor investora, o požadavku investora H. na „vytěžení“ (odčerpání) finančních prostředků z dotace na uvedený projekt, se v období od 20. 11. 2012 do 16. 1. 2013 dohodli (jednotlivý obsah telefonické nebo jiné komunikace je přesně popsán ve skutkové větě výroku o vině) na předstírání provedení mikropilot D200 mm u 11 základových patek, tedy celkem 43 kusů trubkových mikropilot s hlavami v celkové hodnotě 1 244 628 Kč bez DPH (1 530 892,40 Kč s DPH), čemuž odpovídal podrobný položkový rozpočet předložený R. D. poskytovateli dotace dne 19. 12. 2012, načež v polovině ledna 2013 D. H. požádal prokuristu obchodní společnosti J., P. N., o přivezení vrtné soupravy a trubek na mikropiloty na stavbu a o provedení 4 účelových vrtů do hloubky 6 m, což bylo splněno dne 21. 1. 2013 a 22. 1. 2013, D. H. a P. P. pořídili fotodokumentaci údajného provádění mikropilotáže, jež byla zaslána pracovníkům technického dozoru investora H. H. a V. M., a přestože si byli vědomi skutečného neprovedení mikropilotáže, P. P., resp. D. H. ve dnech 22. 1. až 25. 1. 2013 učinili zápisy do stavebního deníku o provádění mikropilot a o jejich převzetí, jak jsou podrobně popsány ve skutkové větě. Následně ve dnech 5. a 6. 2. 2013 proběhla mezi obviněnými telefonická komunikace, jejíž součástí byla mimo jiné i SMS zpráva ve znění: „Já vyzvedl mikropiloty fotak nafotil diru a mazu“, zaslaná P. P. I. N. nebo hovor mezi D. H. a I. N., který byl druhým účastníkem hovoru ujišťován o tom, že vše bude tak, jak si přál, přičemž I. N. upozorňoval na to, že jde o veliké riziko. Dne 13. 2. 2013 V. M., přestože věděl o neprovedení mikropilotáže, zaslal J. K., administrátorce projektu z Regionální rozvojové agentury Pardubického kraje prostřednictvím e-mailu slovní popis dosud provedených prací, do nichž nepravdivě zahrnul i mikropiloty. V přesně nezjištěný den v únoru 2013 V. M. na stavbě provedl ještě další fotodokumentaci volně položených hlav fingovaných mikropilot s betonem na nosných patkách, a to prostřednictvím O. H. Dne 7. 3. 2013 byla zhotovitelem stavby M. vystavena investorovi faktura na částku 8 649 585,48 Kč za provedené práce do 28. 2. 2013, jejíž součástí byl i zjišťovací protokol č. 2 o provedených pracích podepsaný za zhotovitele D. H. a za investora R. D. a za technický dozor investora V. M., nebo Rekapitulace finančního čerpání – fakturace 02/2013, přičemž touto fakturou bylo mimo jiné účtováno i zhotovení 440 m mikropilot včetně hlav v celkové částce 1 244 628 Kč bez DPH. Faktura kromě jiného i za neprovedené mikropiloty byla vystavena i přesto, že obvinění věděli, že k jejich realizaci nedošlo a že uvedené nepravdivé doklady budou uplatněny při podání žádosti o čerpání dotace z rozpočtu Evropské unie a ze státního rozpočtu České republiky. Poté dne 15. 4. 2013 R. D. předložil Úřadu Regionální rady soudržnosti Severovýchod zjednodušenou žádost o platbu č. 01/00879 s dalšími podkladovými dokumenty, přičemž způsobilé výdaje byly uplatněny ve výši 20 801 567,03 Kč a požadovaná částka dotace byla 12 480 940,21 Kč, tedy v případě proplacení uplatněných nákladů by poskytovateli dotace způsobili škodu v celkové výši 12 480 940,21 Kč, z toho z rozpočtu Evropské unie zastoupené Regionální radou regionu soudržnosti Severovýchod škodu ve výši 10 608 799,18 Kč odpovídající 51 % čerpané částky a z rozpočtu České republiky zastoupené také Regionální radou regionu soudržnosti Severovýchod škodu ve výši 1 872 141,03 Kč odpovídající 9 % čerpané částky, přičemž k vyplacení požadované platby ze strany Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod nedošlo.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného R. D.
4. Obviněný R. D. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého podání obviněný připomněl obsah rozhodnutí odvolacího soudu, které považoval za „exces“, a to s ohledem na rozdílné právní názory k výši škody, které doposud vyjadřovaly soudy obou stupňů. Odvolací soud v této trestní věci rozhodoval již podruhé, přičemž v prvním odvolacím řízení za škodu nepovažoval celou výši požadované dotace, ale pouze část týkající se mikropilotáže. Proto se jednalo v případě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020 o nepředvídatelné rozhodnutí, navíc rozporné s dřívějším právním názorem téhož senátu Vrchního soudu v Praze. Obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2019, z nichž podle něj vyplývá, že v podobných případech představuje „škoda pouze část dotace, která byla použita v rozporu s účelem dotace“. Vrchnímu soudu obviněný dále vytkl, že on ani jeho obhájkyně nebyli předem upozorněni na změnu právního názoru ohledně výše škody, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16, v němž Ústavní soud vyslovil nepřípustnost tzv. překvapivých rozhodnutí soudů, jež musí umožnit obhajobě zaměřovat se přesně a cíleně na to, co je obviněnému v obžalobě kladeno za vinu. Závěry týkající se výše škody způsobené trestným činem obviněný označil za nepodložené a neodůvodněné. Obstát nemohl argument vrchního soudu, že příjemce dotace by v případě porušení rozpočtové kázně musel dotaci vracet v plné výši, protože to nevyplývá z Nařízení Rady ES č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006. Podle názoru obviněného proto vyvstaly neodstranitelné pochybnosti ohledně určení výše škody, přesto tento znak vrchní soud posoudil v neprospěch obviněného, pokud za škodu v napadeném rozsudku označil částku odpovídající celé požadované platbě, soud tak nerespektoval zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Důsledkem náhlé změny uvedeného právního názoru byla nejen aplikace přísněji trestných skutkových podstat, ale zejména uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na rozdíl od soudu prvního stupně, který ukládal podmíněný trest odnětí svobody.
6. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka žalovaných trestných činů, resp. pokusů o ně. O jakémkoli protiprávním jednání dalších spoluobviněných osob totiž nevěděl, spoléhal se na technický dozor investora a jím schválené dokumenty. Z odposlechů vyplývá, že se ho ostatní snažili odstranit a nerespektovali ho, zastupoval investora H., který byl jednáním ostatních spoluobviněných v podstatě poškozen, resp. okraden, což připustil i vrchní soud. Zdůraznil, že se na trestné činnosti nijak nepodílel. Ve svém odsouzení obviněný spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěním soudů, neboť jeho účast na předstírání realizace mikropilotáže nevyplývá z žádného z provedených důkazů.
7. Obviněný rovněž považoval za nepřípustný důkaz obsah e-mailové komunikace mezi státním zástupcem JUDr. Adamem Burgulou a F. S. z roku 2018, který byl proveden ve veřejném zasedání k návrhu obžaloby. Otázky kladené komisaři byly podle obviněného sugestivní, na podkladě jeho odpovědí nelze učinit závěr o nutnosti vracet celou poskytnutou dotaci, překlad této korespondence je zavádějící a jako důkaz neměl být vrchním soudem vůbec připuštěn. Vrchnímu soudu rovněž vytkl nesprávnou interpretaci svědeckých výpovědí F. H., E. Š. a J. K., a to v neprospěch obviněného. Podle jeho názoru ve skutečnosti z uvedených výpovědí vyplynulo, že dotační orgán by k záležitosti přistupoval jako k porušení rozpočtové kázně, položku mikropilot by posoudil jako nezpůsobilý výdaj a sankcionoval by pouze ji. Obviněný vyslovil přesvědčení, že takové potrestání poskytovatelem dotace by bylo v daném případě zcela dostačující, vyvození trestněprávní odpovědnosti považoval za porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
8. S ohledem na tvrzená závažná porušení jeho základních práv rozsudkem soudu druhého stupně a na nevratné negativní následky výkonu rozhodnutí obviněný učinil soudu prvního stupně podnět k využití postupu podle §265h odst. 3 tr. řádu. Na závěr potom obviněný Nejvyššímu soudu navrhl zrušit napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, eventuálně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a věc přikázat soudu druhého, resp. prvního, stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného I. N.
9. Obviněný I. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu. Nejprve obsáhle zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení včetně rozhodnutí soudů obou stupňů, která předcházela dovoláním napadenému rozsudku a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu byl naplněn v té alternativě, že soud nebyl správně obsazen, protože členka senátu odvolacího soudu JUDr. Bc. Silvie Slepičková byla přidělena do senátu 4 To až od 2. 1. 2020. Předvolání k veřejnému zasedání spolu s upozorněním na možnou jinou právní kvalifikaci však bylo vrchním soudem odesláno již dne 18. 12. 2019, tedy v době, kdy se tato členka senátu nemohla podílet na rozhodování o upozornění obviněného na jinou právní kvalifikaci skutku.
10. Následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v rozsudcích krajského soudu ze dne 19. 5. 2017 a ze dne 21. 1. 2019, v usnesení, resp. rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 3. 2018, resp. ze dne 21. 2. 2020. Uvedený nedostatek se týká zejména znaků organizované skupiny a otázky účastenství, tedy zda obviněný měl čin spáchat jako pomocník nebo jako organizátor. Namítl, že k posouzení své účasti na trestné činnosti ve formě organizátorství neměl možnost se vyjádřit, dozvěděl se o této závažnější formě účastenství až v odvolacím řízení a vrchní soud svůj právní názor ani dostatečně neodůvodnil. Obviněný s argumenty vrchního soudu nesouhlasí, protože nebyl investorem ani příjemcem dotace, tudíž jeho postavení neodpovídalo zákonným podmínkám organizování trestné činnosti.
11. Dále obviněný stručně podotkl, že vrchní soud vadně kvalifikoval skutek podle §260 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přestože pátý odstavec tohoto ustanovení žádná písmena neobsahuje. Rovněž uplatnil výhrady proti změně vlastního právního názoru vrchního soudu ohledně výše způsobené škody. Jeho postup je podle obviněného v rozporu s ustanovením §263 odst. 6 a 7 tr. řádu, podle něhož se odvolací soud musí řídit tím, jak důkazy hodnotil nalézací soud, odchýlit se může jen, pokud je provede sám znovu. Uvedené procesní omezení vrchní soud obešel tím, že některé důkazy pouze formálně zopakoval. Nově pak soud nezákonně provedl jako důkaz „obecnou e-mailovou komunikaci“ státního zástupce s F. S., navíc se v ní nereaguje na konkrétní okolnosti posuzovaného případu, k čemuž by ani F. S. nebyl oprávněn. Dále obviněný namítl porušení ustanovení §225 odst. 2 tr. řádu, které soudu, jenž hodlá uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, přikazuje upozornit obviněného a v případě, že o to obviněný požádá, ukládá soudu poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a jednání soudu odročit. Obviněný byl přesvědčen, že byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k důkazům provedeným před odvolacím soudem, reagovat na ně a přednést závěrečný návrh, což shrnul jako porušení svého práva na spravedlivý proces.
12. Proti výroku o trestu rozsudku vrchního soudu uplatnil obviněný rovněž výhrady, byť poměrně strohé, ohradil se proti všem druhům trestů, k nimž byl odsouzen, aniž by vrchní soud provedl potřebná zjištění nutná k uložení těchto trestů.
13. Podle obviněného vrchní soud rovněž nepostupoval správně, jestliže věc vrátil soudu prvního stupně ohledně spoluobviněného I. F. a obviněné obchodní společnosti M., aniž by předtím ohledně nich zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Podle jeho vlastního přesvědčení se soudem požadované doplnění dokazování ohledně těchto spoluobviněných týká i jeho osoby, protože nová zjištění by mohla mít vliv i na právní posouzení jeho jednání.
14. Obviněný I. N. na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně připojil návrh podle §265o odst. 1 tr. řádu na odložení výkonu rozhodnutí předsedou senátu Nejvyššího soudu.
c) Dovolání obviněného J. M.
15. Prostřednictvím svého obhájce napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, také obviněný J. M., který je opřel o dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
16. Úvodem obviněný obsáhle zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení, v jehož rámci předeslal, že napadený rozsudek vrchního soudu považuje za tzv. překvapivé rozhodnutí, v němž se soud odchýlil od vlastního právního názoru vysloveného v předcházejícím rozhodnutí z prvního odvolacího řízení, tím došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného rozsudek vrchního soudu nese známky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, resp. jeho právním posouzením. Důrazně trval na tom, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě nespáchal a že jednání, pro které je stíhán, není trestným činem. Současně obviněný shrnul zásadní nedostatky právního posouzení ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, které se týkají objektivní stránky obou trestných činů, formy součinnosti v podobě organizátorství, subjektivní stránky, znaku škody velkého rozsahu a obviněný také zpochybnil spáchání trestných činů všech spoluobviněných jako členů organizované skupiny. Po takovém úvodním shrnutí obviněný již v bodě 14. textu svého dovolání, jež má celkem 56 bodů, předeslal obsah svého závěrečného návrhu v dovolacím řízení, jímž se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
17. K námitce překvapivosti rozhodnutí obviněný uvedl, že v odvolacím řízení nebyly dodrženy zásady přímosti a bezprostřednosti uvedené v §2 odst. 11, 12 tr. řádu, k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13. Na jedné straně sice obviněný připustil, že byl upozorněn na možnost přísnější právní kvalifikace, než jaká je označena v obžalobě, avšak z takového upozornění nemohl vyčíst, v jakém rozsahu a o které důkazy bude dokazování doplněno. Vytkl vrchnímu soudu, že v průběhu veřejného zasedání nebyl dán obhajobě adekvátní prostor reagovat na důkazy provedené a přehodnocené ve veřejném zasedání. Nečekaná změna v hodnocení důkazů vrchním soudem výrazně zasáhla do osobní sféry obviněného, protože namísto původně podmíněného trestu odnětí svobody mu byl nově uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Vrchní soud měl správně věc vrátit soudu prvního stupně a nikoli postupovat způsobem, jímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces.
18. Výhrady týkající se tzv. extrémního rozporu podle obviněného spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Svou účast na trestné činnosti ve formě organizátorství, případně ve formě pomoci, jak shledal krajský soud, nebyla v trestním řízení prokázána, zejména to nevyplývá z telefonních odposlechů ani z e-mailové komunikace. Obviněný připustil, že byl o některých okolnostech informován, např. o možnosti úspory peněz, jež mu byla sdělena spoluobviněným D. H. telefonicky dne 20. 11. 2012. O této záležitosti také hovořil se spoluobviněným I. N., avšak sám obviněný nevyvíjel jakoukoli aktivitu. Ostatně nebyl k rozhodování o průběhu realizace stavby ani nijak kompetentní, neměl k tomu dostatečné formální, funkční ani faktické postavení v obchodní společnosti M. Samotné rozhodnutí týkající se mikropilot nebylo impulzivní, ale dlouhodobě zvažované a podložené hydrogeologickým průzkumem. Byl přesvědčen, že samotné neprovedení mikropilotáže není trestné podle dotčených skutkových podstat, to až v souvislosti s navazujícími událostmi, především šlo o úkony směrem k poskytovateli dotace, na nichž ale on sám neměl jakýkoli podíl. Nebyl mu ani prokázán úmysl někoho řídit nebo organizovat v tom smyslu, aby mikropiloty nebyly provedeny a aby jejich realizace byla předstírána a fakturována za účelem čerpání dotačních prostředků. Takový úmysl u něj tedy scházel, byť o určitých úsporách se spoluobviněnými po telefonu hovořil, avšak soud tendenčně dovodil, že jde o úspory na dotacích.
19. Obviněný zpochybnil také závěry soudu o existenci a výši škodlivého následku. V dovolání vyjádřil vlastní názor na stanovisko trestního kolegia ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr. Většina “oslovených autorit“ se nepřiklání k názorům vysloveným ve stanovisku, které ani nejsou v souladu s přístupem dalších členských států Evropské unie v této otázce. Podotkl, že při využití přijatých názorů Nejvyššího soudu by škoda nemohla u obou trestných činů dosáhnout stejné výše, u pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie by musela být nižší, protože dotace byla z 9 % spolufinancována z národních zdrojů. Kritizoval citovaný judikát pro jeho porušení zásady ne bis in idem, neboť při jednočinném souběhu trestných činů podle §212 a 260 tr. zákoníku je postihováno totožné jednání i následek dvakrát. Správně měla být podle obviněného u těchto dvou trestných činů odděleně posuzována škoda způsobená národnímu a evropskému rozpočtu, pak by v posuzované věci škoda u jednoho z nich dosáhla „pouze“ částky 1 123 284,62 Kč, tedy nikoli spodní hranice škody velkého rozsahu, z čehož ale Vrchní soud v Praze nevycházel.
20. Pokud se týká výše škody, vrchní soud ji stanovil pouhou spekulací o tom, jak by postupoval poskytovatel dotace, kdyby se dozvěděl o neprovedení mikropilot, a také na podkladě vadně provedeného dokazování. Vrchní soud předpokládal, že v případě žádosti o proplacení neprovedené mikropilotáže by příjemce dotace musel celou poskytnutou částku vrátit. Takovému názoru obviněný oponoval, nevyplýval podle něj z Příručky žadatele a příjemce ROP a ani z Metodického pokynu, které navíc byly známy pouze příjemci dotace a nikoli zhotoviteli stavby. Závěry o povinnosti vracet celou poskytnutou dotaci nemohly být odvozeny ani z e-mailové korespondence státního zástupce s F. S., ředitelem Ředitelství auditů v XY, Generální ředitelství pro regionální a městskou politiku, Evropská komise. Navíc takový důkaz neměl být vůbec připuštěn jako použitelný. K tomu obviněný podotkl, že nelze ověřit autenticitu, text e-mailů mohl psát pouhý asistent, avšak ani F. S. nebyl kompetentní vyjadřovat se k posuzované trestní kauze. Pokud bylo nutné něco objasnit od orgánů poskytujících dotace, mohl být předvolán někdo z Ministerstva pro místní rozvoj nebo Ministerstva financí. Obvinění na rozdíl od státního zástupce nemohli klást F. S. otázky a lze předpokládat, že pokud by mu je zaslali elektronicky jako státní zástupce, s největší pravděpodobností by jim odpovědi neposkytl. Ve vztahu k tomuto důkazu nebyla zachována tzv. rovnost zbraní, zásada bezprostřednosti a ústnosti. Dále vrchnímu soudu obviněný vytkl způsob hodnocení svědeckých výpovědí pracovníků dotačního orgánu J. K. a F. H. Aniž by tyto osoby opětovně vyslechl ve veřejném zasedání, vrchní soud označil jejich výpovědi za nepřesvědčivé. Tito svědci přitom považovali vracení celé poskytnuté dotace za krajní řešení, k němuž se zpravidla nepřistupuje. Přesto soud uzavřel, že odstoupení od smlouvy stejně jako povinnost vracet celou poskytnutou dotaci reálně hrozilo, a z možných verzí se pak přiklonil k té, jež byla pro obviněného méně příznivá. Přístup ke způsobu určení výše škody zvolený vrchním soudem zároveň obviněný napadl pro jeho rozpor s odpovědností za zavinění. Je totiž zjevné, že výše škody nezávisí na tom, jakou částku se pachatel snažil vylákat od poskytovatele dotace, ale na tom, o jak velkou sumu bylo souhrnně požádáno k proplacení. I z toho důvodu obviněný považoval za jediný správný způsob určení výše škody ten, k němuž se Vrchní soud v Praze přiklonil ve svém prvním rozhodnutí v posuzované trestní věci.
21. Dále obviněný namítl, že ve vztahu k té části požadované části dotace, jež zahrnovala skutečně realizované položky uznatelných nákladů, scházel podvodný prvek jednání, nebyla tedy naplněna objektivní stránka ani jednoho trestného činu. Jestliže by měla zůstat osamocena zjištění o dohodě obviněných vyvést dotační prostředky, mohlo se eventuálně jednat o přípravu trestné činnosti, avšak výhradně o přípravu trestného činu dotačního podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §212 odst. 6 tr. zákoníku, protože příprava u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie není trestná. Nakonec však obviněný na podkladě vlastních výpočtů zpochybnil i naplnění znaku škody velkého rozsahu trestného činu dotačního podvodu. S ohledem na maximální dotaci ve výši 60 % uznatelných nákladů by částka, k níž měla směřovat dohoda obviněných, mohla dosahovat pouze částky 4,5 mil Kč, tedy nikoli odpovídající škodě velkého rozsahu, tudíž ani u dotačního podvodu trestnost přípravy nepřicházela v úvahu. K tomu obviněný připojil poznámku o zániku trestnosti eventuální přípravy zločinu dotačního podvodu podle §20 odst. 3 tr. zákoníku, protože žadatel o dotaci od smlouvy o poskytnutí dotace odstoupil ještě před proplacením jakékoli její části.
22. Podle soudů měl u obou trestných činů jednat jako člen organizované skupiny, avšak obviněný se domníval, že tento znak kvalifikovaných skutkových podstat podle §212 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a §260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku naplněn nebyl, resp. nebyl prokázán. Koordinovanost, plánovitost a rozdělení úkolů mezi obviněnými vycházely z jejich podílu na realizaci díla podle jejich pracovního nebo funkčního zařazení. Pokud obviněný hovořil se spoluobviněnými o úspoře, nikde nebylo řečeno, že má jít o úsporu z dotačních prostředků, jednalo se o zcela běžnou snahu každého zhotovitele stavby v průběhu realizace na některých položkách ušetřit. Soudy dále neprokázaly subjektivní stránku obviněných jako členů organizované skupiny, resp. její intelektuální a volní složku, tedy že by měli představu o jednání ve sdružení nejméně tří osob a že by v takovém sdružení chtěli spáchat trestný čin, popř. s tím byli srozuměni.
23. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný J. M. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a přikázat soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň na závěr navrhl předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby postupoval podle §265h odst. 3 tr. řádu a navrhl Nejvyššímu soudu odložit, eventuálně přerušit, výkon napadeného rozsudku vrchního soudu. Za předpokladu, že by předseda senátu krajského soudu obviněným navrhovaný postup nezvolil, sám obviněný učinil návrh Nejvyššímu soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo případně přerušil výkon trestu odnětí svobody a peněžitého trestu.
d) Dovolání obviněného D. H.
24. Obviněný D. H. napadl rozsudek vrchního soudu dne 18. 5. 2020 prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Své první podání opakovaně doplnil dne 1. 6. 2020, resp. 13. 10. 2020, resp. 17. 9. 2021. Nejvyšší soud však mohl v dovolacím řízení přihlížet pouze k prvnímu z nich, neboť veškeré modifikace dovolání je obviněný oprávněn činit výhradně ve dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), jakékoli změny a doplnění dovolání učiněné po jejím uplynutí nemají právní význam a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2, 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Obviněnému D. H. byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 14. 5. 2020 (č. l. 10701 tr. spisu) a jeho obhájkyni JUDr. Daně Kořínkové, Ph.D., dne 29. 5. 2020 (č. l. 10701 verte tr. spisu). Podle pravidel pro počítání počátku a konce dvouměsíční lhůty pro podání dovolání uvedených v §265e odst. 1 tr. řádu tedy tato lhůta u obviněného D. H. uplynula dne 29. 7. 2020, jakákoli následná podání pozměňující důvody a rozsah původního dovolání anebo doplňující argumenty k již uplatněným důvodům dovolání nelze považovat za včasně uplatněná a Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat.
25. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu zvolil obviněný jeho druhou alternativu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný připomněl složení senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval v prvním odvolacím řízení v tomto trestním řízení dne 15. 3. 2018, jehož předsedkyní byla JUDr. Hana Kárová a členkami JUDr. Lenka Konopová a Mgr. Kamila Elsnicová. Druhé odvolací řízení bylo konáno dne 1. 4. 2019 v naprosto shodném složení senátu jako při prvním rozhodování. Změnou rozvrhu práce platnou od 1. 10. 2019 byla Mgr. Kamila Elsnicová přidělena do senátu 11 To, v senátu 4 To byl do 31. 12. 2019 na stáži JUDr. Luboš Vlasák a s platností od 1. 1. 2020 byla do senátu 4 To přidělena na stáž z Městského soudu v Praze JUDr. Bc. Silvie Slepičková. Dne 18. 12. 2019 bylo vyhotoveno vyrozumění obhájce obviněného o konání veřejného zasedání, jehož součástí bylo oznámení o možné změně právní kvalifikace. Podle dovolatele tedy rozhodnutí o možné změně v právním posouzení skutku bylo přijato v době, kdy senát, který poté skutečně rozhodl rozsudkem napadeným dovoláním, „ani nemohl existovat“. Navíc jeho členkou se stala již jmenovaná stážistka JUDr. Bc. Silvie Slepičková, která se však za tak krátkou dobu ani nemohla s obsahem trestního spisu řádně seznámit.
26. Další výtka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu směřovala proti netransparentnosti kritérií pro obsazení senátu 4 To. Obviněný namítl porušení ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaných ustanovení měl senát opětovně rozhodující v téže věci projednat odvolání ve stejném složení senátu, přičemž po nápadu věci již nebylo možné měnit složení senátu formou změny rozvrhu práce. Poukázal na to, že v prosinci 2019 byl ve věci učiněn úkon (vyrozumění obhájce) a v rozporu s §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích byla JUDr. Bc. Silvie Slepičková bezdůvodně zařazena do senátu 4 To, který tak byl sestaven netransparentně a nepřezkoumatelně. Takový postup je kritizován Ústavním soudem, na jehož judikaturu obviněný odkázal (nálezy ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03), citoval také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že příliš široká diskrece soudních funkcionářů při prvotním přidělování věci i následném přerozdělování je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozvrh práce tedy musí obsahovat záruky proti svévoli ze strany soudu ohledně konkrétního složení senátu, což se v jeho trestní věci nestalo.
27. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný přiřadil více námitek. Základní skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nebyly soudy posouzeny správně, protože u nich scházela subjektivní stránka. Obviněný zdůraznil, že si možných důsledků svého jednání nebyl vědom, jeho cílem nebylo páchat trestnou činnost. Odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval tím, zda se v jeho případě nejednalo o nedbalostní jednání ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že obviněný nemohl být pachatelem trestných činů, je zjevná zejména u dotačního podvodu z toho důvodu, že se nepodílel na vypracování žádosti o poskytnutí dotace, nemohl tedy v žádosti o poskytnutí dotace uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčet, jak předpokládá §212 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto právní kvalifikaci přitom použil vrchní soud až ve svém druhém rozhodnutí ve věci, obžaloba i předchozí rozhodnutí soudů vycházely z právní kvalifikace skutku podle §212 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně základní skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku obviněný obecně konstatoval, že má širší dosah a postihuje i toho, „kdo nepravdivé údaje vyhotoví“, ale blíže již neuvedl, v čem spočívá její údajná nesprávná aplikace.
28. Obviněný byl přesvědčen, že na jeho trestní věc postačovalo užít normy správního práva, došlo tedy k porušení zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Trestní předpisy nebyly použity zdrženlivě, jak vyžaduje Ústavní soud, a odkázal na jeho nález ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17. Ve skutečnosti se podle něj nejednalo o trestnou činnost, ale o poměrně běžné porušení rozpočtové kázně a takové případy bývají řešeny prostředky správního práva, o čemž svědčí bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu v této oblasti. Konkrétní opatření k nápravě porušení rozpočtové kázně jsou obsažena v zákoně o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a jsou jimi: výzva dotačního orgánu k provedení opatření k nápravě, výzva k odvodu (tedy vrácení) nesprávně vyplacené části či celé dotace, pozastavení poskytnutí finančních prostředků při podezření na porušení rozpočtové kázně (jde o předběžné opatření), možnost odstoupení od smlouvy o dotaci, možnost vypovědět smlouvu o dotaci. Obviněný dále předložil výklad povinnosti odvodu poskytnutých prostředků, který podle něj nemůže za žádných okolností představovat škodu. Veškerá uvedená nápravná opatření se vztahují pouze ke konkrétní částce, jež byla nesprávně vyplacena, a nikoli k celé dotaci, čímž obviněný současně napadl výši způsobené škody.
29. Vrchní soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za škodu celou vyplacenou částku, přitom pouze její část ve výši 1 244 628 Kč (z toho pak 746 766,80 Kč bylo z veřejných financí Evropské unie a České republiky) se týkala mikropilot, jejichž provedení bylo předstíráno. Právní názor soudu druhého stupně je v rozporu se zásadami pro určování výše škody podle §137 tr. zákoníku, s ustálenou judikaturou a ještě vychází ze spekulací. Vrchní soud totiž sám presumoval, že dotační orgán by při zjištění nedostatků fakturace ohledně mikropilot mohl odstoupit a příjemce dotace by vyplacené prostředky musel vrátit. Kromě toho, že obviněný brojil proti samotnému hypotetickému způsobu uvažování odvolacího soudu, vytkl mu také, že za škodu považoval celou eventuálně vracenou částku. Podle obviněného by se však správně jednalo o právní následek odstoupení od smlouvy, nikoli o negativní projev v majetkové sféře dotačního orgánu. Povinnost vrátit dotační prostředky by přitom nastala vždy, pokud by poskytovatel dotace odstoupil od smlouvy pro podstatné porušení smluvních podmínek, aniž by musela vzniknout škoda, jde tedy o sankci. V rámci úvah o existenci a výši škody se soud neměl vůbec zabývat odstoupením od smlouvy o dotaci a tím, zda byly naplněny podmínky pro takové odstoupení v dané věci. K tomu citoval z právní teorie, podle níž nelze při stanovení výše škody přihlížet k majetkovým sankcím ukládaným pachateli. Obviněný podotkl, že odstoupit od smlouvy může dotační orgán až po zjištění porušení rozpočtové kázně, které zase předpokládá, že prostředky již byly vyplaceny, ale to se v této věci nestalo.
30. Na podporu svého názoru ve vztahu k výši škody jako pouhé části dotačních prostředků, jichž se týkala nesprávná fakturace, obviněný citoval rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 5 To 33/2013, a další konkrétní rozhodnutí soudů různých stupňů včetně Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru měl vrchní soud vycházet z této judikatury, navíc se odchýlil od vlastního právního názoru vysloveného v jeho prvním odvolacím rozhodnutí. Vrchní soud se v napadeném rozsudku přiklonil k náhodně určené výši škody z nepřezkoumatelných a nepochopitelných důvodů. Obviněný odkázal také na zahraniční judikaturu a literaturu vztahující se k dotačním deliktům, jež klade při posuzování trestnosti jednání důraz zejména na okolnost, zda byl či nebyl naplněn účel dotace. On sám považoval v této věci za významnou okolnost, pokud jsou dotační prostředky použity sice na jiné položky, avšak v rámci schváleného projektu, tj. v souladu s účelem dotace, a pokud mají být poskytnuté finance užity na zcela jiný účel dotace.
31. Závěr o výši škody vrchní soud podle obviněného založil na spekulacích o tom, jak by o předstírání provedení mikropilot rozhodl dotační orgán. Taková „neprokázaná presumpce“ je podle obviněného v rozporu s §2 odst. 5 tr. řádu, protože soud nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Soud se přitom opíral o e-mailovou komunikaci státního zástupce a F. S., výpovědi svědků F. H., E. Š. a J. K., text Příručky pro žadatele a příjemce ROP SV a Smlouvu o dotaci. Samotná komunikace nemohla sloužit jako důkaz v trestním řízení, protože byla užita k řešení hmotněprávní otázky možnosti odstoupení od smlouvy a v takových otázkách platí zásada „soud zná právo“. Vrchní soud tím porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. řádu, podle něhož je oprávněn pouze měnit nebo doplnit skutková zjištění soudu prvního stupně. Ten však ze stejné korespondence nic nezjistil a odvolací soud svým postupem v podstatě vytvořil nové skutečnosti, což mu trestní řád zakazuje. Obviněný byl v důsledku takto závadného postupu zkrácen na svém právu bránit se ve dvojinstančním řízení. Vrchní soud rovněž nepřípustně deformoval tento důkaz v trestním řízení, neboť vytrhl některé části korespondence. Státní zástupce předložil soudu další listiny (Metodika finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu Soudržnosti a Evropského rybářského fondu na programové období 2007 – 2013, Metodický pokyn č. 47, Nařízení Rady č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006), avšak vrchní soud z nich nevyvodil žádné konkrétní závěry, z čehož obviněný usoudil, že „nejsou z pohledu posouzení jeho viny a způsobené škody pro odvolací soud zcela irelevantní“. Obviněný Metodiku finančních toků i Metodický pokyn č. 47 interpretoval tak, že poskytovateli dotace nemůže vzniknout jakákoli škoda, protože i v případě, že by příjemce dotace musel některé prostředky vrátit, dotační orgán měl povinnost tyto prostředky použít na jiný projekt. Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 představuje obecný právní předpis, vyplývá z něj existence možnosti finančních oprav, a to na úrovni dotačního orgánu, na úrovni členského státu anebo po ingerenci Evropské komise, vždy je však nutné aplikovat zásadu proporcionality, což znamená považovat za škodu pouze tu část dotace, u které bylo prokázáno, že byla čerpána v rozporu s jejím účelem. Svědecké výpovědi F. H., E. Š. a J. K. vrchní soud na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotil jako rozporuplné a vyhýbavé, aniž by však tyto svědky ve veřejném zasedání vyslechl nebo přečetl protokoly o jejich výpovědích, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces a zásady bezprostřednosti a ústnosti.
32. Vrchní soud v rámci hodnocení provedeného dokazování podle obviněného nepřihlédl k některým důkazům provedeným před soudem prvního stupně, resp. posoudil je odlišně, aniž by je sám provedl a předefinoval skutek, aniž by o tom informoval obviněné, kteří tak neměli možnost se k nově vymezeným zjištěním vyjádřit a obhajovat se. Obvinění sice byli vyrozuměni o možné změně právní kvalifikace skutku, ale nikoli již o změně jeho popisu. K této problematice obviněný citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To 54/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, uveřejněný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, uveřejněný pod T 281 ve svazku 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02. Z této judikatury vyplývá, že odvolací soud, který se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám opakoval nebo doplnil, odepřel obviněnému právo na spravedlivý proces, resp. právo vyjádřit se k dokazování a nově nastolenému meritu věci, protože jeho rozhodnutí neslo znaky libovůle a překvapivosti. Obviněný zdůraznil, že svědci F. H., E. Š. a J. K. vypovídali v tom smyslu, že od smlouvy by ani v případě porušení rozpočtové kázně neodstupovali, samotné neprovedení mikropilotů považovali za metodické pochybení, o porušení rozpočtové kázně se nejednalo z toho důvodu, že ještě nedošlo k proplacení žádosti o dotaci. Svědek F. H. dokonce uvedl, že k porušení rozpočtové kázně dochází v polovině případů, a pokud se tak stane, jsou příjemci povinni vracet vždy jen „spornou část“ dotace. Závěry vrchního soudu jsou tedy zjevně v rozporu s obsahem výpovědí jmenovaných svědků.
33. Ohledně Příručky pro žadatele a příjemce ROP SV a ohledně Smlouvy o dotaci se obviněný vyjádřil tak, že byť tyto listiny obsahují možnost odstoupení od smlouvy, tak i zde je pamatováno na zásadu proporcionality, jíž rozhodně neodpovídá odstoupení od smlouvy při nesprávném vykázání jedné položky tvořící necelé 2 % dotace. Ve vztahu k těmto listinám vrchní soud dovodil zcela nové skutečnosti, protože krajský soud na jejich základě žádné závěry neučinil. Co se týká zásady proporcionality ve vztahu k odstoupení od smlouvy, právní závěry vrchního soudu jsou s ní v rozporu. Obviněný namítl, že fiktivní realizace mikropilot představovala 5,9 % z celkové výše dotačních prostředků ve zjednodušené žádosti o platbu ve výši 12 480 940,21 Kč a pouze 1,73 % z celkové výše dotace, která činila 43 097 607,30 Kč. Jinými slovy byla zjednodušená žádost o platbu podložena z 94,1 % správnými údaji a pouze z 5,9 % údaji nesprávnými. Z hlediska proporcionality se tedy odstoupení od smlouvy ze strany dotačního orgánu jeví jako nepravděpodobné. Připomněl, že zásadou proporcionality se poměrně často zabýval Nejvyšší správní soud v kontextu porušení rozpočtové kázně versus výše odvodu. Protože odvod podle obviněného plní stejnou funkci jako odstoupení od smlouvy, tedy má zajistit vrácení dotačních prostředků, jsou judikované právní názory týkající se proporcionality u odvodu aplikovatelné i na proporcionalitu u odstoupení od smlouvy. Konkrétně obviněný citoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33, v němž byl kladen důraz na zásadu přiměřenosti a nutnost stanovit odvod pouze částkou, která odpovídá oddělitelné části dotace s tím, že mohou nastat okolnosti vedoucí ještě ke snížení odvodu.
34. Stanovením výše škody jako celé požadované dotace byla také porušena zásada in dubio pro reo, protože výše škody nebyla zcela bezpečně prokázána. K tomu obviněný odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1706/2016-II., a také na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 24. 6. 2010, Pontini a další, věc C-375/08, bod 90.
35. Další výhrady obviněného se týkají posouzení jednání obviněného jako spáchaného členem organizované skupiny. V tomto ohledu se vrchní soud odchýlil od závěrů krajského soudu, který byl učiněn na podkladě všech důkazů provedených v hlavním líčení, zatímco vrchní soud svůj právní názor dovodil pouze z odposlechů. Jestliže však soud druhého stupně hodlal změnit právní názor vyslovený nalézacím soudem, měl správně podle §263 odst. 7 tr. řádu znovu provést veškeré důkazy týkající se této otázky. Současně obviněný namítl, že znaky spolupachatelství a organizované skupiny se vzájemně prolínají a nebylo zkoumáno, zda nenastala konzumpce znaků organizované skupiny znaky spolupachatelství.
36. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil obviněný i námitky proti druhu a výměře trestu. Přestože vrchní soud aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, obviněný nepovažoval takto snížený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let za přiměřený, neboť soud nesprávně vyložil ustanovení §39 a 41 tr. zákoníku. Podle obviněného vrchní soud při ukládání trestu opomenul zohlednit některé významné skutečnosti, například dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a od zahájení trestního stíhání, bezúhonnost obviněného, újmu, kterou pro obviněného představovalo sedm let trvající trestní řízení, majetkové poměry obviněného u peněžitého trestu, aniž by dovolatel výslovně tvrdil, že nemá dostatek financí k jeho úhradě. Dále vrchní soud nepřihlédl k tomu, že rozhodné události se uskutečnily pod vlivem okolností nezávislých na obviněném, mezi nimiž jmenoval vadný projekt, nekompetentnost a nepřipravenost investora, závěry projektantů a hydrogeologa ohledně mikropilot, časová nouze a další. Obviněný tehdy ještě neměl dostatek životních ani profesních zkušeností, aby problému správně čelil, šlo o jeho první zkušenost s čerpáním dotačních prostředků z rozpočtů Evropské unie, neznal dotační podmínky, neboť nebyl žadatelem o dotaci ani jeho zaměstnancem. Dále soud pominul, že obviněný jednal v právním omylu, jehož nebylo možné se vyvarovat, že obviněný svého jednání lituje, že jeho nápravy lze dosáhnout i jinak než nepodmíněným trestem, že škoda nevznikla, že veškeré poskytnuté finance byly použity na schválený účel a nepravdivé údaje se vztahovaly pouze k jedné položce. V úvahu měl současně soud podle obviněného vzít zásadu proporcionality a právní úpravu de lege ferenda, resp. hledisko budoucí platné právní úpravy vyplývající z novely trestního zákona a upravující odlišně hranice výše škody. Jestliže obviněný byl uznán vinným trestným činem dotýkajícím se rozpočtu Evropské unie, bylo vhodné přihlédnout také k evropským právním předpisům, přičemž z čl. 2 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995 vyplývá, že členské státy se zavázaly postihovat trestem odnětí svobody přinejmenším závažné podvodné jednání, za něž je nutné považovat jednání s minimální výší škody 50 000 EUR. Česká právní úprava trestného činu podle §260 tr. zákoníku je tedy mnohem přísnější, než jak požaduje Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, protože trestem odnětí svobody může být potrestán i pachatel, který předloží nepravdivý, nesprávný nebo neúplný doklad. V dané věci přitom nesprávně použité dotační prostředky ve výši 746 776,80 Kč nedosahovaly ani minimální hranice 50 000 EUR stanovené na evropské úrovni. Obviněný považoval za významné, že v rámci Evropské unie existuje unifikovaný právní systém, k němuž by členské státy měly přihlížet, a zejména ty státy, jež nastavily v trestním zákoně hranici škody nižší než 50 000 EUR, by měly při ukládání trestu odnětí svobody, obzvláště nepodmíněného, postupovat s větší mírou obezřetnosti, aby nedocházelo při ukládání trestů k nedůvodným rozdílům. Česká republika stanoví v evropském prostředí za dotčené trestné činy nepřiměřené sazby trestu odnětí svobody. Stěžoval si, že zatímco on byl podle právní kvalifikace skutku vrchním soudem ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let, v jiném členském státě, kde je předmětná hranice škodlivého následku stanovena částkou 50 000 EUR, za totožné jednání trest odnětí svobody ani nehrozí, resp. v Německé spolkové republice by mu hrozily maximálně tři roky a v Rakousku 2 roky trestu odnětí svobody.
37. Za nesprávné právní posouzení obviněný považoval také aplikaci ustanovení §42 písm. n) tr. zákoníku vrchním soudem, který vyhodnotil jako přitěžující okolnost spáchání více trestných činů. Ačkoli obviněný si je vědom stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, o možnosti jednočinného souběhu dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, jedná se podle obviněného o situaci vytvořenou zákonodárcem, který chtěl odlišit „běžný“ dotační podvod a dotační podvod postihující rozpočty Evropské unie, a proto uměle vytvořil dva trestné činy, zatímco ostatní státy (citoval z německého a rakouského zákoníku) mají pouze jeden trestný čin dotačního podvodu. Skutečnost, že se na obviněného hledí, jako by spáchal dva trestné činy, tedy obviněný považoval za nespravedlnost.
38. Dále obviněný uplatnil námitky, které podle jeho názoru spadají pod „dovolací důvody explicitně nevyjádřené v §265b tr. řádu“. Právo obviněného na spravedlivý proces bylo porušeno v důsledku nesprávného právního hodnocení důkazů vedoucího k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, avšak rozpor obviněný shledal i mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a mezi prvním a druhým rozhodnutím odvolacího soudu. Kromě toho bylo jeho právo na spravedlivý proces zasaženo porušením zásady dvojinstančnosti řízení, bezprostřednosti řízení, volného hodnocení důkazů a zákazu překvapivosti rozhodnutí, nesprávným posouzením zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a odchýlením se od rozhodovací praxe bez řádného zdůvodnění. V extrémním rozporu s provedenými důkazy bylo především zjištění o dohodě obviněných vylákat dotační prostředky. Nesouhlasil s tím, že takové zjištění soud učinil na podkladě odposlechů, které jsou pouze nepřímým důkazem, nepodpořeným žádným z dalších důkazů provedených před soudy. Jak již bylo uvedeno shora, o dohodu týkající se vylákání prostředků od dotačního orgánu byla zcela překvapivě změněna skutková věta. Ostatní důkazy, ale i předchozí závěry soudů takovému zjištění odporovaly. Připomněl, že odposlechy původně ani neměly být nařízeny, k jejich povolení došlo jen proto, že policejní orgán nesprávným přepisem obsahu hovoru dezinterpretoval rozhovor mezi obviněnými M. a N. ze dne 24. 10. 2012, pořízený v jiné trestní kauze. Pro nařízení odposlechů tedy ani nebyl zákonný důvod. Správný přepis uvedeného hovoru poskytl znalecký posudek PhDr. Marie Svobodové z 25. 3. 2016, č. 22-I/2016, s jehož pomocí obvinění vysvětlili, o čem jejich hovor byl a že rozhodně nejednali po dohodě s úmyslem odčerpat 9 mil. Kč. Jakoukoli oporu v dokazování podle obviněného nemá ani závěr odvolacího soudu o existenci požadavku investora vytěžit z dotace finanční prostředky v jakékoli výši. Pokud investor s dalšími obviněnými mluvil o úsporách nebo odpustku, jednalo se vždy o nedotované části projektu, obvinění neměli v úmyslu uspořit něco z dotačních prostředků. Neprovedení mikropilot nemělo žádnou souvislost s údajnou dohodou o úsporách, scházela tedy příčinná souvislost, jednalo se o důsledek nového geologického průzkumu, jak potvrdil svědek geolog Č., který inicioval obviněný, a závěry projektantů ke statice, což prokazují výslechy svědků F. a P. Šlo v podstatě o „pouhou shodu okolností“, že zrovna v době odposlouchávání hovorů v jiné trestní věci byly hledány úspory v projektu a došlo k „nešťastnému předstírání realizace mikropilotáže“. Veškeré „nové závěry“ vrchního soudu jsou výsledkem porušení §263 odst. 7 tr. řádu. Zohledněním jen vybraných odposlechů k prokázání viny obviněného, aniž bylo přihlédnuto k výsledkům dokazování a z něho dovozených skutečností soudem prvního stupně, byla porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14. Současně došlo k porušení zásad dvojinstančnosti řízení, bezprostřednosti řízení, volného hodnocení důkazů a zákazu překvapivosti rozhodnutí, k čemuž citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 197/05, ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 377/01, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 332/2015. Obviněný neměl právo na přezkum rozhodnutí, které nově formulovalo skutek, a obhájcům obviněných nebylo umožněno přednést nepřerušovaně své konečné návrhy podle §235 odst. 3 tr. řádu. Předsedkyně senátu jim skákala do řeči, ačkoli podle §238 za užití §216 odst. 4 tr. řádu per analogiam přerušit přednes konečného návrhu může předseda senátu jen tehdy, pokud zřejmě vybočuje z rámce projednávané věci, což se v posuzované věci nestalo.
39. Pochybení vrchního soudu spatřoval obviněný také ve změně jeho právního názoru ohledně výše škody, zejména však v tom, že nijak nezdůvodnil, proč tak učinil. Nutnost vypořádat se s odlišným rozhodnutím o téže otázce, o níž tentýž senát nebo i jiný senát stejného soudu dříve rozhodoval jinak, zdůraznil Ústavní soud v nálezech ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16.
40. Obviněný D. H. třikrát doplnil své dovolání, jak již bylo uvedeno shora, s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání dne 29. 7. 2020 mohl Nejvyšší soud přihlížet pouze k jeho prvnímu doplnění, jímž rozšířil původně stručně namítanou nezákonnost odposlechů, jež považoval za nepoužitelné v trestním řízení. Tyto záznamy byly pořízeny v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 a 2 tr. řádu. Vrchní soud sice zákonnost odposlechů nařízených v této trestní věci posuzoval v rámci svého prvního rozhodnutí ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 4 To 45/2017, avšak obviněný se s jeho závěry neztotožnil. Vytkl vrchnímu soudu, že vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, který byl vyhlášen v tzv. „kauze R.“ a obsahoval „akademický výrok pro futuro“, který nedopadá na pravomocně skončené nebo „živé“ trestní věci, jak konstatoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2285/17. Obsáhle citoval z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, který byl vyhlášen v tzv. kauze „R.“ poté, co Nejvyšší soud akademickým výrokem konstatoval porušení zákona ve prospěch obviněných. Zejména zmínil pasáže, v nichž bylo vrchním soudem vytýkáno okresnímu soudu nedostatečné zdůvodnění nařízených příkazů k odposlechům. V podstatě totožnou vadu obviněný namítal v posuzované věci, podle něj nebyly řádně odůvodněny nejen samotné příkazy soudů, ale ani podněty policejního orgánu, a návrhy státního zástupce. Orgány činné v trestním řízení vycházely z vykonstruované dohody obviněného a dalších spoluobviněných o úsporách projektu a vylákání finančních prostředků od dotačního orgánu. Zjištění o takové dohodě vzniklo dezinterpretací odposlechu telefonického hovoru I. N. a J. M. uskutečněného dne 24. 10. 2012 z jiné trestní věci. Podstatné je, že tento hovor se týkal nedotované části projektu. V důsledku nesprávné interpretace tohoto odposlechu, tedy „prostřednictvím deformace důkazu“, byly nařízeny odposlechy v této trestní věci v rozporu s čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dále pro nařízení odposlechů nebyla splněna zákonná podmínka, aby se jednalo o zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, protože nebyly prokázány skutečnosti svědčící o výši škody naplňující znak kvalifikované skutkové podstaty dotčených trestných činů. Jednoznačně tedy podle obviněného pro nařízení odposlechů nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. řádu. Okresní soud v Pardubicích ani Krajský soud v Hradci Králové, který prodloužil dobu nařízených odposlechů, neuvedly v odůvodnění příkazů konkrétní skutkové okolnosti, o které se opíraly, ani odkaz na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, ačkoli bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin, k jehož stíhání orgány činné v trestním řízení zavazuje mezinárodní smlouva. Okresní soud v Pardubicích opomenul také uvést důvody, pro něž povoloval odposlechy na maximální možnou dobu čtyř měsíců. V příkazu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 4 Nt 7/201/V, se podle obviněného vyskytly i nepravdivé údaje, pokud je v něm uvedeno, že podezřelý pachatel má „zkušenosti s krytím vlastní trestné činnosti“, přičemž obvinění dosud trestáni nebyli. Soudy nařizující odposlechy nebo povolující jejich prodloužení neposoudily materiální podmínky pro svá rozhodnutí, neuvedly konkrétní skutkové okolnosti, které by vydání nebo prodloužení příkazů odůvodnily, neuvedly, z jakého důvodu nemohlo být dosaženo sledovaného účelu jiným způsobem. Obviněný proto prosazoval názor o nepoužitelnosti nejen samotných odposlechů jako důkazu v trestním řízení, ale také o nepoužitelnosti důkazů opatřených na základě odposlechů. Zmínil stručně teorii plodů otráveného stromu a s ní související judikaturu a zdůraznil, že veškeré důkazy a informace získané prostřednictvím odposlechů mohly být v trestním řízení obstarány i bez jejich nařízení, jde tak o nezhojitelnou procesní vadu trestního řízení. V souvislosti s odposlechy obviněný namítl, že i přes opakované výhrady obhajoba v průběhu trestního řízení nikdy neměla přístup k těmto důkazům. V trestním spise se nacházely pouze selektivně vybrané záznamy o provozu telekomunikačního provozu, jež navíc byly „vytrhané z kontextu a deformativně přenesené do formy přepisů“. Hodiny odposlechů se tedy nachází odděleně od trestního spisu neznámo kde, schází protokol o místě jejich úschovy ve smyslu §88 odst. 6 tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému nebylo možné objasnit kontext a smysl jednotlivých telefonických hovorů, ale ani zjistit, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se základními požadavky na vedení trestního řízení. Trestní spis proto podle obviněného není úplný, orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem, konkrétně porušily zásadu subsidiarity trestní represe, zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti a právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces.
41. Předsedovi senátu soudu prvního stupně obviněný podle §265h odst. 3 tr. řádu adresoval podnět k odkladu a přerušení výroku rozsudku, resp. mu navrhl, aby ohledně něj učinil návrh Nejvyššímu soudu na odklad výkonu trestu odnětí svobody a peněžitého trestu, aby nedošlo k nenapravitelné újmě na straně obviněného.
42. Vzhledem k výše uvedeným obsáhlým námitkám obviněný D. H. na závěr svého dovolání navrhl v dovolacím řízení zrušit rozhodnutí vrchního i krajského soudu a věc přikázat soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
e) Dovolání obviněné obchodní společnosti C.
43. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, napadla dovoláním prostřednictvím svého obhájce také obviněná obchodní společnost C., a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu obviněná shrnula, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku zejména v otázce výše způsobené škody, nebo na jiném nesprávném právním posouzení skutku, které bylo dáno extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pod uplatněný dovolací důvod zároveň podřadila výtku porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, k němuž došlo v důsledku postupu Vrchního soudu v Praze.
44. Pokud vrchní soud určil výši škody částkou odpovídající celé požadované dotaci, jde o překvapivý závěr. Obviněná upozornila na to, že soud prvního stupně se řídil právním názorem vrchního soudu z jeho prvního rozhodnutí o odvoláních, a ke změně svého názoru přitom vrchní soud přistoupil, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky, resp. důkazní situace se nezměnila. O vázanosti odvolacího soudu vlastním právním názorem pojednával Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, v němž konstatoval, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat vlastní právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, a jediným důvodem pro odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila neaplikovatelnost dříve vysloveného právního názoru. Obviněná obchodní společnost vyjádřila přesvědčení, že výše škody byla stanovena v závislosti na jednání investora, které ostatní obvinění neměli možnost ovlivnit. Byl to totiž investor, kdo podal dílčí žádost o proplacení dotace v určité výši, v níž byla mj. zahrnuta i částka za neprovedenou mikropilotáž. Dohoda investora s ostatními spoluobviněnými o tom, v jaké výši bude podána dílčí žádost o proplacení dotace, nebyla prokázána, a proto nemůže obstát závěr o naplnění subjektivní stránky obviněné či osob, které ji zastupovaly, ve vztahu k výši způsobené škody. Vrchní soud se zároveň novým způsobem stanovení výše škody odchýlil od ustálené judikatury, k čemuž obviněná citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019.
45. Způsob, jakým vrchní soud v dovoláním napadeném rozsudku dospěl k výši škody, je podle obviněné založen na hypotetických a teoretických úvahách o tom, jak by případně postupoval dotační orgán, což nelze akceptovat. Trvala na tom, že škoda musí být stanovena určitě a nade vši pochybnost, v opačném případě je nutné uplatnit zásadu in dubio pro reo, jak vyslovil Ústavní soud v nálezech ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, a ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11. Zároveň obviněná vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že v rámci svých úvah o možnostech odstoupení od dotační smlouvy ze strany poskytovatele dotace nezohlednil zásadu proporcionality. S ohledem na skutečnost, že trestná činnost se týkala pouze jediného skutku, tedy předstírání provedení mikropilot, z mnohem více položek zahrnutých v žádosti o platbu, je podle obviněné zřejmé, že dotační orgán by od smlouvy neodstoupil. Dále uvedla, že i tehdy, kdyby k odstoupení od smlouvy došlo, měly by smluvní strany povinnost vrátit si poskytnuté plnění, což by však nebylo možné považovat za škodu ve smyslu §137 tr. zákoníku.
46. Další vady, které podle obviněné znamenaly porušení jejího práva na spravedlivý proces a obhajobu vrchním soudem, představovalo odlišné hodnocení svědeckých výpovědí E. Š., F. H. a J. K. bez jejich zopakování ve veřejném zasedání a opření rozsudku o nezpůsobilý důkazní prostředek, a to e-mailovou korespondenci s F. S., který elektronickou poštou odpovídal na sugestivní a kupciózní dotazy státního zástupce v roce 2019, zatímco trestná činnost se udála v letech 2012 až 2013. Byl zde tedy zjevný časový odstup a soud prvního stupně k tomuto důkazu na rozdíl od vrchního soudu ani nepřihlížel.
47. S ohledem na uvedené námitky obviněná obchodní společnost C. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v bodech I., II. a IV. výroku a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem obviněná připojila podnět podle §265h odst. 3 tr. řádu adresovaný předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu navrhl odložit výkon peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti uložených obviněné dovoláním napadeným rozsudkem.
f) Vyjádření k dovoláním obviněných
48. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve podrobně shrnul dovolací námitky jednotlivých obviněných a poté se k nim postupně vyjádřil. Výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který uplatnili shodně D. H. a I. N., státní zástupce považoval za neopodstatněné. Změna rozvrhu práce u soudů je obvyklou a přípustnou praxí a podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, bylo rozhodné, jestli se na příslušném úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce ve znění účinném ke dni provedení úkonu. Protože JUDr. Bc. Silvie Slepičková byla spolu s JUDr. Hanou Károvou, JUDr. Lenkou Konopovou a JUDr. Lubošem Vlasákem k období 19. až 21. 2. 2020 součástí senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, nemohlo podle státního zástupce dojít k porušení práva obviněných na zákonného soudce.
49. Námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce označil z převážné části za skutkové, protože směřovaly proti zjištěním soudů obou stupňů a jejich procesnímu postupu. Patřily sem výhrady proti odposlechům, s nimiž se vypořádal vrchní soud ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 4 To 45/2017, a námitky porušení procesních zásad presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil ani s tím, že by vrchní soud nerespektoval zásadu dvojinstančnosti trestního řízení a vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Vrchní soud v Praze totiž ve veřejném zasedání některé důkazy zopakoval a jiné provedl vůbec poprvé nad rámec dokazování v hlavním líčení. Závěry o výši způsobené škody založil vrchní soud na důkazech, které provedl ve veřejném zasedání, a to na smlouvě o poskytnutí dotace a Příručce a Metodických pokynech. Zásadním důkazem tedy nebyla e-mailová komunikace státního zástupce s F. S., který vysvětlil zejména výklad a aplikaci nařízení Rady (ES) č. 1083/2006. Nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí, protože mimo jiné odpovídalo závěrečnému návrhu předloženému v odvolání státního zástupce krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaného v neprospěch obviněných. Tento státní zástupce v odvolacím řízení navrhoval překvalifikovat jednání obviněných na trestnou činnost spáchanou organizovanou skupinou, za organizátory označil obviněné I. N. a J. M., což vyplývalo ze záznamu telekomunikačního provozu, jenž byl vrchním soudem k důkazu proveden ve veřejném zasedání. Veškeré změny rozhodnutí soudu prvního stupně tedy byly vrchním soudem přijaty na podkladě výsledků provedeného dokazování.
50. Výše škody, kterou soud v souladu s obecným pojetím škody určil v rozsahu zmenšení majetku, byla podle státního zástupce stanovena v souladu s rozhodnutím č. 1/2018 Sb. rozh. tr. Samotná žádost o proplacení dotace se týkala částky 12 480 940,21 Kč a obviněnými uváděné nepravdivé údaje se týkaly nejen dílčího nepravdivého peněžního údaje souvisejícího s neprovedenými pracemi, ale obecných povinností příjemce dotace. Byla totiž porušena povinnost realizovat projekt podle závazné projektové dokumentace a žádost o platbu obsahovala nepravdivé prohlášení o realizaci projektu podle smlouvy o poskytnutí dotace, příručky pro příjemce dotace a metodických pokynů. Takovému uvádění nepravdivých údajů předcházelo rozhodnutí obviněných odčerpat dotační prostředky. Proto byla v příčinné souvislosti s uvedením takových nepravdivých údajů způsobena škoda velkého rozsahu, a to u trestného činu dotačního podvodu, u něhož se sčítá škoda způsobená Evropské unii a dalšímu subjektu (České republice nebo územnímu samosprávnému celku), nebo u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, u něhož jde o částku odpovídající prostředkům z rozpočtu Evropské unie.
51. Státní zástupce nepochyboval ani o tom, že by obvinění nejednali s rozmyslem, a kategoricky odmítl představu, že by z jejich strany šlo o pouhé metodické pochybení, na něž nebylo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nutné použít trestněprávní odpovědnost. Podobně ani výtky proti naplnění znaku spáchání trestných činů členem organizované skupiny neměly podle přesvědčení státního zástupce opodstatnění. Obvinění jednali v počtu více jak tří osob s rozdělením úloh mezi jednotlivými členy skupiny při opatřování potřebných dokladů, jež byly poté předloženy dotačnímu orgánu se žádostí o platbu.
52. Naopak za opodstatněnou měl státní zástupce výhradu obviněného I. N. proti posouzení svého jednání jako organizátorství pokusu trestného činu poškození finančních zájmů podle §24 odst. 1 písm. a) a §260 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. V odstavci 5 citovaného ustanovení totiž není žádné písmeno (a v žádném znění tr. zákoníku ani nebylo), avšak toto pochybení nemělo žádný vliv na naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu ani na výrok o druhu a výměře trestu. Nejde tedy o vadu rozsudku, jejímž odstraněním by se jakkoli změnilo postavení obviněného.
53. Státní zástupce se tedy domníval, že obvinění ve svých dovoláních uplatnili částečně námitky, které svým obsahem naplňovaly zvolené dovolací důvody, a v jejich rozsahu považoval dovolání za zjevně neopodstatněná. Co se týká dovolání obviněného I. N., jenž vznesl důvodnou výhradu, je zřejmé, že projednání jeho dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněných D. H., J. M., R. D. a obchodní společnosti C. Dovolání obviněného I. N. navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Současně státní zástupce vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
54. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice všem obviněným, kteří podali dovolání, resp. jejich obhájcům, z nichž tohoto práva do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu využil pouze obviněný D. H.. ( Nejvyšší soud si dovoluje uvést na pravou míru, že obvinění mají právo, nikoli povinnost, reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jejich dovoláním. Obhájkyně obviněného D. H. obdržela informační dopis obsahující mj. upozornění na možnost využít repliky dne 14. 1. 2021, kdy jí byl doručen do datové schránky. Je proto irelevantní poznámka obviněného v úvodu jeho repliky, že nebyl vyzván, aby se vyjádřil k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud může konat dovolací řízení i tehdy, pokud obvinění svého práva uplatnit repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužijí, není proto nezbytné obviněné vyzývat k jeho využití, jak snad očekával obviněný D. H. či jeho obhájkyně. ) Podle přesvědčení obviněného státní zástupce bagatelizoval vady, na něž on poukázal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Zopakoval, že senát vrchního soudu byl obsazen na základě netransparentních kritérií, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva a zejména v rozporu s právem obviněného na zákonného soudce. Soudkyně Mgr. Kamila Elsnicová byla řádnou členkou senátu 4 To v době nápadu věci k Vrchnímu soudu v Praze dne 1. 4. 2019, poté byla sice přeřazena do jiného senátu, ale rozpracované věci měla dokončit. Obviněný na případu obviněného soudce Vrchního soudu v Praze Z. S. ilustroval reálnost možnosti ovlivňovat přidělování věcí do jednotlivých senátů Vrchního soudu v Praze a též právní názor celého senátu. Protože v uvedené kauze bylo vzneseno podezření o zapojení dalších soudců do trestné činnosti Z. S., měl obviněný za to, že jsou dány důležité důvody pro odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. řádu. V další části své repliky obviněný zopakoval jím uplatněné dovolací výhrady týkající se odposlechů, porušení zásady bezprostřednosti a dvojinstančnosti trestního řízení i výše škody. Nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že na straně poskytovatele dotace došlo ke zmenšení majetku, protože případná povinnost příjemce dotace vrátit poskytnuté peněžní prostředky by představovala právní následek odstoupení od smlouvy a nikoli negativní dopad do majetkové sféry dotačního orgánu. Podotkl, že u něj scházela také subjektivní stránka ke způsobení škody velkého rozsahu. Na závěr své repliky obviněný D. H. setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud jednak zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce a dále aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných a vyjádření k němu
55. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, podal i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných R. D., I. N., H. H., V. M., J. M., D. H. a P. P.. Ve vztahu ke všem těmto obviněným nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je přesvědčen o tom, že těmto obviněným byly uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, a ohledně obviněného I. N. bylo dovolání podáno také z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, protože výrok napadeného rozhodnutí je neúplný.
56. Nejvyšší státní zástupce úvodem zrekapituloval rozhodnutí odvolacího soudu, zejména ve vztahu k uloženým trestům. Vrchnímu soudu vytkl užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, byl přesvědčen, že pro takový postup nebyly kumulativně splněny tři zákonné podmínky. Co se týká první z nich, soud neuvedl, jestli existovaly zvláštní okolnosti případu nebo zvláštní poměry pachatelů. Lze jenom dovodit, že měl na mysli okolnosti případu, neboť argumentoval řádným životem obviněných, dobou uplynuvší od spáchání skutku i délkou řízení, jež zahrnovala 2 roky průtahů způsobených nezávisle na obviněných soudem prvního stupně, jednání pod tlakem z eventuálního zrušení zakázky, či u obviněných P. P., V. M. a H. H. jednání na pokyn nadřízených. Soud poukázal také na to, že trestná činnost dosáhla pouze stadia pokusu. Nejvyšší státní zástupce však oponoval názoru vrchního soudu, že by takové okolnosti mohly představovat mimořádné okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Judikatura Nejvyššího soudu vylučuje, aby bezúhonnost obviněného před spácháním trestného činu postačovala k využití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1287/2016, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1550/2017, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017. Ani samotná doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti, není důvodem pro mimořádné snížení trestů, jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že posuzovaná trestní věc je vysoce komplikovaná a doba trestního stíhání nutná pro její objasnění nijak nevybočovala ve srovnání s obdobnými věcmi. Nesdílel ani názor odvolacího soudu o průtazích v trestním řízení, protože zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně je standardní, trestním řádem předpokládaný postup a navíc nově byly jako důkaz provedeny nejen opomenuté odposlechy, ale také výslechy svědků. Podle nejvyššího státního zástupce nedošlo k dokonání trestných činů jen díky okolnostem nezávislým na vůli obviněných, naopak ti učinili vše, co považovali za nezbytné ke spáchání obou zvlášť závažných zločinů. Pachateli pokusu trestného činu je možné mimořádně snížit trest odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, který však vrchní soud nepoužil. Nakonec se nejvyšší státní zástupce zabýval tvrzením vrchního soudu o tom, že obvinění byli ovlivněni tlakem ze strany investora, resp. ze strany svého zaměstnavatele. Obvinění jsou podle nejvyššího státního zástupce natolik svéprávnými a nadprůměrně vzdělanými osobami, aby byli schopni případně odmítnout pokyny jednat proti zákonu.
57. Na rozdíl od odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce spatřoval na straně obviněných výrazné přitěžující okolnosti, vyjmenoval spáchání trestného činu po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti, za zneužití svého zaměstnání, spáchání dvou zvlášť závažných zločinů v souběhu.
58. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody zákon vyžaduje také zjištění soudu o nepřiměřené přísnosti použití trestní sazby stanovené zákonem za spáchaný trestný čin a dále zjištění, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Těmito podmínkami se však odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Nezohlednil ani vlastní náhled obviněných na jejich jednání, že se k trestné činnosti v plném rozsahu nedoznali a nelitovali jí. Doznání sice nepatří mezi podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody, avšak postoj pachatele ke spáchanému činu souvisí s možností jeho nápravy trestem kratšího trvání, která již patří mezi podmínky uvedené v §58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019).
59. Důvodnost svých námitek proti výroku o trestech dovozoval nejvyšší státní zástupce také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1166/2018, resp. ze skutečnosti, že vrchní soud dovodil možnost použití §58 odst. 1 tr. zákoníku na podkladě okolností představujících obvyklé polehčující okolnosti a zároveň vrchní soud řádně nevyložil důvody pro mimořádné snížení trestů odnětí svobody u obviněných, což se podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 119/2014, také vyžaduje.
60. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu nejvyšší státní zástupce zařadil námitku o chybějící části výroku o peněžitém trestu ohledně obviněného I. N. Vrchní soud totiž nerozhodl o stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve smyslu §69 odst. 1 tr. zákoníku ( ve znění účinném do 30. 9. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu ). Protože tento výrok chybí nejen v písemném vyhotovení rozsudku, ale také v protokole o veřejném zasedání, nemohlo jít o písařskou chybu, již by bylo možné napravit postupem podle §131 odst. 1 tr. řádu a Nejvyšší soud bude muset postupovat ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1339/2011.
61. Na závěr svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek vrchního soudu ve výrocích o trestech týkajících se obviněných R. D., J. M., I. N., H. H., V. M., D. H. a P. P., jako i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí nejvyšší státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
62. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným k případnému vyjádření, čehož využili obvinění V. M. a D. H. Obviněný V. M. se ohradil proti námitkám nejvyššího státního zástupce a uvedl, že sám se rozhodl nepodat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání výhradně s ohledem na to, že mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody s využitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil tak přesto, že nesouhlasil zejména se závěry soudu o výši škody. Byl přesvědčen o tom, že kritéria, na nichž vrchní soud založil aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, jsou správná a naopak nejvyšší státní zástupce je v dovolání vykládal nesprávně. Obviněný zejména zdůraznil, že se ke skutku doznal, litoval ho, stejně jako ostatní spoluobvinění, skutečně jednal na pokyn nadřízených s vědomím možného rozvázání pracovního poměru, a současně popřel, že by byl veden ziskuchtivým motivem, jak tvrdil nejvyšší státní zástupce. Na závěr své repliky obviněný V. M. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. řádu.
63. Vyjádření obviněného D. H. k dovolání nejvyššího státního zástupce bylo součástí podání ze dne 31. 5. 2020, jímž obviněný zároveň doplnil své vlastní dovolání. Ještě dříve, než se vyjádřil k argumentům nejvyššího státního zástupce z jeho dovolání, předeslal, že vrchní soud neměl věcný důvod zabývat se naplněním podmínek podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože výchozí trestní sazba je založena na nesprávném právním posouzení skutku, resp. výše škody a znaku organizované skupiny. Nicméně k dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný uvedl, že jím citovaná judikatura není přiléhavá. Co se týká hledisek uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud se jimi zabýval v jejich vzájemném souhrnu a dospěl ke správným závěrům. Také obviněný se domníval, že délka trestního řízení je neobvykle dlouhá, že představuje v podstatě další trest pro obviněné. Obviněný nesouhlasil s nejvyšším státním zástupcem ani ohledně scházející sebereflexe. Sám obviněný se k účasti na předstírání provedení mikropilotáže doznal již při první výpovědi u hlavního líčení, byť stále má výhrady k zavinění ve vztahu k výši škody, v hlavním líčení konaném dne 15. 9. 2016 nebo v závěrečných řečech ve dnech 21. 4. 2017 a 8. 1. 2019 vyjádřil také lítost nad skutkem. Výhrady měl obviněný dále k namítaným přitěžujícím okolnostem, ohradil se proti ziskuchtivému motivu, proti úmyslu zneužít své zaměstnání a také proti spáchání pokusu dvou zvlášť závažných zločinů, což se stalo jen v důsledku situace vytvořené zákonodárcem, který chtěl odlišit postih „běžného“ dotačního podvodu a toho, který je ke škodě rozpočtů Evropské unie. Doplnil úvahy vrchního soudu ve vztahu k dalším okolnostem a poměrům pachatele, jež vyplývají z trestního spisu. Poukázal na závislost členů rodiny na jeho výdělku, na to, že pečuje o větší počet s výživou na něj odkázaných osob. Vyslovil názor, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je pro něj trestem nepřiměřeně tvrdým, nespravedlivým a zjevně neúčelným, jeho nápravy lze dosáhnout i podmíněným trestem odnětí svobody nebo jiným druhem trestu. Ohledně trestání poznamenal, že nejvyšší státní zástupce si v dovolání protiřečí s právním názorem sděleným veřejnosti prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků, v nichž kvitoval tendenci nárůstu peněžitých trestů a snižování počtu podmíněných trestů odnětí svobody, a to příkladem u pachatelů pokusů trestného činu podvodu, kteří dosud nebyli trestně stíháni. Obviněný D. H. se rovněž domníval, že dovolání nejvyššího státního zástupce je v důsledku nezákonného postupu státního zástupce JUDr. Adama Borguly nedůvodné, nepřesvědčivé a nevěrohodné. Jmenovaný státní zástupce totiž podle obviněného nedostál svým povinnostem podle §24 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ani povinnostem danými etickým kodexem, ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Již přípravné řízení probíhalo nestandardně, byly nezákonně nařízeny odposlechy, deformovány důkazy a porušena zásada objektivnosti, k čemuž obviněný v zásadě opakoval argumenty ze svého dovolání. Vyslovil domněnku, že cílem státního zástupce je dosáhnout pro obviněného co nejvyššího a nejtvrdšího trestu, resp. domněnku o podjatosti státního zástupce. Stěžoval si na útoky obžaloby na obhajobu obviněného, jehož se státní zástupce snažil přesvědčit k potvrzení o vydírání ze strany jeho obhájkyně. Podle obviněného měl státní zástupce v trestním řízení navrhovat takový trest, aby jím obviněný nebyl vytlačen na okraj společnosti, ale zůstal pro společnost a rodinu přínosným. Závěrem svého vyjádření obviněný Nejvyššímu soudu navrhl zamítnout dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
64. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Na podkladě části námitek v dovolání nejvyššího státního zástupce a rovněž také části námitek obviněných I. N. a D. H. mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu a dospěl k závěru, že rozsudek nemůže obstát z následujících důvodů.
65. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je podle §265a odst. 1 tr. řádu možné podat proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Druhy rozhodnutí ve věci samé jsou vyjmenovány v odst. 2 téhož ustanovení, současně však platí, že v dovolání je třeba uplatnit některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Dovolatelem označený důvod či důvody nelze však jen formálně tvrdit, ale je třeba, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Rovněž platí, že dovolání není přípustné jen proti odůvodnění rozhodnutí.
66. Dovolání obviněných R. D., I. N., J. M., D. H. a C. byla shodně podána z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný I. N. a D. H. uplatnili také důvod pod písmenem a) téhož ustanovení. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných R. D., M. N., H. H., V. M., J. M., D. H. a P. P. z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, avšak na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Dovolání s poukazem na citovaný důvod však nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
67. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006, aj.). Podle judikatury však není možné se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhat použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §58 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zákona (resp. v současnosti podle §58 tr. zákoníku) a přesto byl uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, je takto uložený trest trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu podle §35 odst. 1, 2 a §37a tr. zákona, resp. §43 odst. 1, 2 a §45 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
68. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obvinění I. N. a D. H. zjevně uplatnili tento důvod v jeho druhé alternativě, doslova uvedli, že senát soudu druhého stupně nebyl náležitě obsazen. Soud přitom nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, 31 a 35 zákona o soudech a soudcích. Bude tomu tak zejména v případech, v nichž rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu by nebyl dán (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
b) K důvodným námitkám obviněných a nejvyššího státního zástupce
1. Neúplný výrok
69. Jak správně namítl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, rozsudek vrchního soudu je stižen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, a to v té variantě, že v rozhodnutí je některý výrok neúplný. Konkrétně ve výroku o trestu rozsudku vrchního soudu schází u peněžitého trestu ukládaného obviněnému I. N. stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Podle věty první §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020, tj. v době rozhodování odvolacího soudu, ukládal-li soud peněžitý trest, stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Jestliže tedy soud rozhodující o trestu do 30. 9. 2020 ukládal pachateli – fyzické osobě peněžitý trest, byl povinen mu zároveň stanovit pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody, neboť šlo o obligatorní výrok (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 903). Právní teorie dále výslovně ohledně peněžitého trestu uvádí, že jeho neúplnost může zakládat skutečnost, že soud neuložil náhradní trest odnětí svobody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174). Ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 21. 2. 2020 je patrno, že předsedkyně senátu při vyhlášení rozsudku nevyslovila tu část výroku peněžitého trestu ohledně obviněného I. N., kterou by mu stanovila náhradní trest odnětí svobody, o čemž vypovídá také písemný protokol o veřejném zasedání (viz č. l. 10616 tr. spisu).
70. Zjevně se sice jednalo o opomenutí vrchního soudu, který k ostatním ukládaným peněžitým trestům řádně stanovil náhradní trest odnětí svobody, avšak tento nedostatek byl zásadního charakteru. Nebylo by možné opravit tuto vadu například jako písařskou chybu nebo jinou zřejmou nesprávnost postupem podle §131 odst. 1 tr. řádu, jak správně podotkl nejvyšší státní zástupce v dovolání, byť by bylo možné podle §265l odst. 2 tr. řádu bez zrušení dovoláními napadeného rozsudku přikázat vrchnímu soudu, aby neúplný výrok doplnil. Nejvyšší soud nevyužil této možnosti nápravy důvodně vytčené vady s ohledem na skutečnost, že shledal další vadu, pro kterou bylo nezbytné zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ohledně všech spoluobviněných. Ve věci proto bude třeba konat nové odvolací řízení a rozhodnout o všech odvoláních znovu.
71. Přesto, co bylo k náhradnímu trestu odnětí svobody u peněžitého trestu uvedeno výše, je třeba upozornit na to, že novela tr. zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 10. 2020 odstranila povinnost stanovit k uloženému peněžitému trestu náhradní trest odnětí svobody. Přeměna peněžitého trestu na trest odnětí svobody je nově upravena v ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku tak, že k ní dochází po splnění zde uvedených podmínek přímo bez nutnosti stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Pakliže soud přistoupí k přeměně nevykonaného peněžitého trestu, nebo jeho části v trest odnětí svobody, rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Náhradní trest odnětí svobody k peněžitému trestu se tedy od 1. 10. 2020 nestanovuje, přeměna peněžitého trestu či jeho zbytku na trest odnětí svobody nastane až v reakci na maření peněžitého trestu či na bezvýslednost jeho vymáhání. Citovaná novela však ve vztahu k nové právní úpravě náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněžitý trest neobsahuje žádné přechodné ustanovení a nestanovuje tudíž žádná pravidla pro způsob rozhodování ve věcech, v nichž dojde k novému rozhodování v téže věci po účinnosti této nové právní úpravy. Nicméně vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci obviněných podal nejvyšší státní zástupce dovolání též v neprospěch všech obviněných, a to proti výroku o trestu, není vrchní soud vázán omezením zákazu reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. řádu. Přesto však bude vhodné vážit při ukládání trestu obviněným kromě obecných zásad pro ukládání trestu též citovanou změnu úpravy týkající se přeměny peněžitého trestu v trest odnětí svobody ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku.
72. Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě ještě uvést několik připomínek k ukládání peněžitých trestů zejména se zřetelem k potřebě respektovat obecnou zásadu individualizace trestních sankcí, která nebyla zcela respektována při rozhodování vrchního soudu. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku soud určí v rozpětích podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši jedné denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Počet denních sazeb tedy má zásadně charakterizovat trestný čin a všechny okolnosti jeho spáchání, které se nezohledňují v rámci osobních a majetkových poměrů pachatele. Ty jsou pak nejdůležitějšími okolnostmi při určení denní výše peněžitého trestu, protože od nich závisí schopnost pachatele zaplatit peněžitý trest v určité částce a taktéž jeho reálný dopad na pachatele tak, aby peněžitý trest na jedné straně neměl pro pachatele likvidační následky, ale na druhé straně, aby ho postihl dostatečně citelně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 897, rovněž rozhodnutí č. 3/2018-V. Sb. rozh. tr.). Vrchní soud ukládal v napadeném rozsudku peněžité tresty celkem čtyřem obviněným fyzickým osobám, a to ve zcela shodné výměře, což za současných skutkových zjištění vzbuzuje významné pochybnosti o dodržení zásady individualizace tohoto druhu trestu. Při ukládání peněžitých trestů se musí vždy pečlivě zkoumat zejména osobní a majetkové poměry obviněného (povaha a závažnost trestného činu rovněž, avšak těmito obecnými hledisky při ukládání trestů se soud zabývá nejen u peněžitého trestu, není-li obviněnému ukládán výhradně peněžitý trest), jež zřídkakdy budou naprosto shodné u více obviněných, resp. je těžko uvěřitelné, aby tomu tak bylo v posuzované věci u čtyř obviněných. Kromě toho již z popisu skutku rozvedeném v odůvodnění rozsudku vyplývá, že tito obvinění se na trestné činnosti nepodíleli zcela stejnou měrou, tím spíše, pokud někteří měli trestné jednání organizovat. Intenzita páchání trestné činnosti a jejich role by se tedy měla projevit v rozdílném počtu denních sazeb u jednotlivých obviněných a jejich individuální osobní a majetkové poměry zase v denní výši peněžitého trestu. To samozřejmě v případě, že v novém odvolacím řízení dospěje vrchní soud k závěru o nutnosti uložit obviněným tuto majetkovou sankci.
2. Nesprávné obsazení senátu odvolacího soudu
73. Obvinění D. H. a I. N. uplatnili v dovoláních důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, k němuž shodně namítli, že senát vrchního soudu nebyl náležitě obsazen. Stěžovali si přitom také na nepřehledná pravidla přidělování věcí konkrétnímu soudci za situace, kdy jsou rozvrhem práce určeni k rozhodování v daném senátu celkem čtyři soudci. Obvinění se cítili být zkráceni na svém právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak zjistil Nejvyšší soud, jejich výhradám je nutné přisvědčit a prospívají také ostatním obviněným.
74. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Institut práva na zákonného soudce vychází z čl. 4 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který ukládá soudům chránit základní práva a svobody, má dlouhou historii a zejména hlubokou logiku a opodstatnění. Jde o určitou pojistku proti jakýmkoli zásahům do příslušnosti soudu a také do práva a současně povinnosti soudce projednávat a rozhodovat konkrétní věc. Materiální podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu a ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech. Představuje totiž zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad, resp. procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“, což Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, nebo ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, nejaktuálněji pak v nálezu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20). Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu o soudech a soudcích, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (srov. Šimíček, V. článek „Právo na zákonného soudce v České republice“ publikovaný v časopise Právník č. 10/2017).
75. Rozvrh práce je tedy významný interní dokument, podle něhož se řídí chod každého soudu v České republice. Jeho zákonným podkladem jsou ustanovení §40 až 45 zákona o soudech a soudcích. Kromě dalšího je nezbytné, aby rozvrh práce zahrnoval pravidlo o zastupování soudců, kteří nemohou svou věc rozhodovat z některého objektivního a legitimního důvodu (rodičovská dovolená, zánik funkce, dlouhodobá zdravotní indispozice apod.). Z rozvrhu práce musí být patrno nejen, kteří soudci se navzájem zastupují, ale také v jakém pořadí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podle čl. 38 odst. 1 Listiny není „zákonným soudcem“ každý orgán zmocněný zákonem k výkonu soudní moci, aniž by to nebylo současně vztáhnuto na konkrétní osoby, které jsou podle zákona povolány v něm tuto moc vykonávat. Bude-li proto o věci rozhodnuto pod stejnou „hlavičkou“ orgánu soudní moci, avšak s jinými soudci či soudcem, vyměněnými bez sdělení změny ve složení takového orgánu, bude to v rozporu s právem na zákonného soudce. Nelze tudíž akceptovat názor, že všichni soudci zařazení například do určitého senátu, či soudního oddělení jsou zákonnými soudci v dané věci a lze je volně zaměňovat bez překročení mezí čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20). Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti, což konstatoval také Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 949/2018, uveřejněném pod C 17886 ve svazku 2/2021 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha. Soudci určeni rozvrhem práce by měli ve věci zásadně rozhodovat i poté, co nadřízený soud jejich původní rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení (nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14, body 20-22; obdobně nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, bod 17), právo na zákonného soudce tedy garantuje i určitou stabilitu obsazení soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na zákonného soudce má bránit nejen účelové (svévolné) manipulaci s příslušností soudců, ale má bránit i libovůli při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Proto, jak doslova uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový výklad §41 až 45 zákona o soudech a soudcích je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozvrh práce zejména nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy spočívající například v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli "vybrat" některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba z odborného hlediska zaujaly, které jsou mediálně známé anebo na kterých by byli přímo či nepřímo zainteresováni. Stejně tak rozvrh práce nesmí umožnit soudcům vyhýbat se řešení věcí, které považují za příliš pracné, kontroverzní či pro ně osobně nepříjemné z jiného důvodu.
76. Shora již byl citován nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, v němž se Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelů zabýval případem nezákonné výměny soudců senátu, jenž měl původně v době přidělení věci tři členy, avšak později, před odvolacím rozhodnutím byl rozšířen o nového člena (tzv. stážistu), který byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu tedy ad hoc určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu. Mělo se tak stát z důvodu plynulého chodu věcí v senátě. Takový postup však Ústavní soud posoudil jako protiústavní s tím, že neurčité oprávnění předsedy senátu měnit rozhodující soudce v již přidělených věcech je bez závažného důvodu nepřijatelné a představuje porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Za zákonné soudce lze zásadně považovat pouze ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena, a jakákoli změna v obsazení senátu musí být legitimně odůvodněna a provedena podle předem daných transparentních pravidel přístupných veřejnosti. Ústavní soud tedy shledal v citované věci porušení práv stěžovatelů na zákonného soudce a rozhodl kasačním výrokem.
77. Trestní věc, jež je předmětem tohoto dovolacího řízení, prakticky zcela odpovídá procesní situaci, kterou řešil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3011/20. Proto lze odkázat na zásadní úvahy vyslovené v tomto nálezu, případně na další rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla otázka výkladu práva na zákonného soudce řešena a jejichž hlavní úvahy byly stručně citovány shora. Je zcela nepochybné, že základní příčinu důsledného nerespektování čl. 38 odst. 1 Listiny ve smyslu práva na zákonného soudce podle Ústavního soudu tvořila chybějící pravidla transparentního určování složení tříčlenných senátů Vrchního soudu v Praze k rozhodování věci, pokud šlo o tzv. vícečlenné senáty. To znamená, byli-li v příslušném senátu Vrchního soudu v Praze podle rozvrhu práce více jak tři předsedové senátu, soudci či soudci dočasně přidělení k vrchnímu soudu, tedy stážisté, je pro splnění ústavně garantovaného práva nutné stanovit jasná pravidla, jimiž je určováno složení konkrétního senátu v konkrétní trestní věci. V případě posuzované věci obviněných nejenže žádná předem nastavená pravidla nebyla součástí rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, ale nedošlo ani k tzv. ad hoc určení jednotlivých soudců senátu č. 4, kteří se podíleli na rozhodování ve veřejném zasedání dne 21. 2. 2020. Výběr soudců, kteří byli na základě rozvrhu práce přiděleni do senátu č. 4 za účelem rozhodování ve věci obviněných R. D. a dalších spoluobviněných, nebyl vůbec nijak upraven, tedy ani již zmíněným, byť z ústavního hlediska nepřijatelným pokynem předsedy senátu, případně místopředsedou nebo předsedou soudu. Nutno přisvědčit výhradám obou dovolatelů I. N. a D. H., přestože nikoli ve všech jimi vyslovených aspektech, že v posuzovaném případě nebyla řádně stanovena, tudíž nemohla být ani dodržena, pravidla, z nich by srozumitelně vyplývaly důvody pro to, aby senát ve složení z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Konopové a soudkyň JUDr. Hany Kárové a JUDr. Bc. Silvie Slepičkové rozhodoval dne 21. 2. 2020 o odvoláních v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 11/2015. K tomuto dni byl podle platného rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze senát č. 4 složen z předsedkyň senátu JUDr. Hany Kárové, JUDr. Lenky Konopové a soudců JUDr. Luboše Vlasáka a JUDr. Bc. Silvie Slepičkové (stážistka). K Ústavním soudem vysloveným úvahám o možném porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze také zařadit skutečnost, že v posuzované věci nebylo zachováno složení senátu z doby, kdy věc napadla vrchnímu soudu ke konání druhého odvolacího řízení (dne 1. 4. 2019) a byla přidělena do senátu č. 4, jak vyplývá z č. l. 10255 tr. spisu. Podle tehdy platného znění rozvrhu práce byl v uvedený den tento senát složen z předsedkyň senátu JUDr. Hany Kárové, JUDr. Lenky Konopové a Mgr. Kamily Elsnicové a soudce JUDr. Luboše Vlasáka (stážista). Pro chybějící pravidla přidělování věcí vícečlenným senátům ani v době nápadu věci k Vrchnímu soudu v Praze nebylo jasné, kteří konkrétní soudci - členové tohoto senátu se budou podílet na rozhodování věci, protože příslušnou úpravu platný rozvrh práce neobsahoval. Popsaná situace se zřetelem k citované judikatuře Ústavního soudu nedává prostor pro jiný závěr, než že u senátu č. 4 Vrchního soudu v Praze nebyla rozvrhem práce vytvořena transparentní pravidla pro přidělování věcí konkrétním soudcům vícečlenného senátu (soudního oddělení). Přestože z obsahu trestního spisu ani vzhledem k předcházejícímu rozhodování ve věci obviněných R. D., I. N., H. H., V. M., J. M., D. H., P. P., I. F. a obviněných obchodních společností H., C. a M. nevyplývají konkrétní okolnosti, z nichž by byl zřejmý záměr o manipulaci s přidělováním a přerozdělováním věci, resp. o účelovém provádění změn složení tříčlenného senátu k rozhodování o řádných opravných prostředcích obviněných, nezbývá než respektovat Ústavním soudem vyslovený výklad práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jmenovaní dva obvinění uplatnili ve svých dovoláních námitku týkající se nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu, kterou bylo z ústavního hlediska třeba promítnout do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud tedy vyhověl části dovolacích výhrad obviněných J. M. a D. H. a rozhodl o kasaci napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019. Závěrem této části Nejvyšší soud jen považuje za vhodné upozornit na výklad pravidel pro přidělování, resp. přerozdělování věcí konkrétním soudcům k rozhodování, jak vyplývají z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3011/20 zejména z jeho bodů 37. a 38. Požadavek na zachování práva na zákonného soudce bez dalšího neznamená, že členem odvolacího senátu povolaným k projednání odvolání všech obviněných bude jen ten soudce, který se již v předcházejícím stadiu řízení podílel na rozhodování téže věci. Nicméně Ústavní soud klade důraz na jasná, předem zjistitelná pravidla pro přidělení, resp. přerozdělení členů rozhodujícího senátu tak, aby bylo maximálně zabráněno libovůli v určování konkrétních soudců na rozhodování věcí. Bez dalšího tak JUDr. Kamila Elsnicová, jíž se oba obvinění dovolávali jako členky odvolacího senátu, nemusí být jedním ze „zákonných soudců“ až do skončení celého trestního řízení v konkrétní věci, ale změna ve složení senátu musí být legitimní, předvídatelná a účastníci o ní musí být informováni tak, aby jim bylo umožněno případně uplatnit své výhrady proti osobám soudců ve smyslu §30 tr. řádu.
3. K souvisejícím otázkám nad rámec důvodu kasačního rozhodnutí
78. Stejně jako Nejvyšší soud, i Vrchní soud v Praze bude muset v rámci nového odvolacího řízení respektovat právní názory vyslovené Ústavním soudem zejména v nálezu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20. Za dané procesní situace, kdy se věc znovu vrací do stadia odvolacího řízení k projednání všech řádných opravných prostředků obviněných i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, je bezúčelné, aby se Nejvyšší soud vypořádával s ostatními dovolacími námitkami obviněných nebo nejvyššího státního zástupce, s výjimkou jeho důvodné námitky, na niž Nejvyšší soud reagoval pod body 69. a 70. tohoto usnesení. Nejvyšší soud také nemůže ukládat vrchnímu soudu závazné pokyny k případnému doplnění řízení nebo k přijetí určitých právních názorů. Nejprve bude třeba, aby se vrchní soud zabýval dosud uplatněnými výhradami všech odvolatelů, kteří je mohou doplnit v intencích svých mimořádných opravných prostředků. Vědom si uvedených procesních okolností, považuje přesto Nejvyšší soud zejména z důvodu opatrnosti, aby se v dalším průběhu trestního řízení znovu nevyskytly některé zřejmé nedostatky, za vhodné uvést stručně jen pár poznámek k některým dovolacím námitkám, resp. k napadenému rozsudku vrchního soudu.
79. Jakkoli jsou úvahy o možných trestních sankcích předčasné, hodlá Nejvyšší soud vyjádřit stručně své stanovisko k argumentaci dovolání nejvyššího státního zástupce týkající se využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody u obviněných. Je třeba souhlasit s tímto dovolatelem potud, že se vrchní soud nevypořádal v napadeném rozsudku důsledně se všemi skutečnostmi, které předpokládá zákon v §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže vrchní soud opřel svůj výrok o trestu odnětí svobody o citované ustanovení, měl se zabývat všemi podmínkami, které jsou v něm uvedeny a musí být naplněny kumulativně. Vždy je třeba rovněž posoudit konkrétní okolnosti, které mají být podkladem pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby z toho hlediska, zda se týkají spáchání trestné činnosti (okolnosti případu) nebo jednotlivých osob pachatelů (poměry pachatele). Při zdůvodnění využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je proto nutné shrnout všechny důvody, jimiž byl soud veden při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a vysvětlit jejich mimořádný charakter. K výkladu otázek souvisejících s možností postupovat při ukládání trestu odnětí svobody též podle §58 odst. 1, resp. §58 tr. zákoníku je k dispozici poměrně rozsáhlá soudní judikatura, na niž poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, o kterou by se měly soudy při ukládání trestu odnětí svobody zásadně opírat (např. rozhodnutí č. 6/2014 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 995/2016, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 15/2016, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 730/2017, a další). Z obsahu trestního spisu se však Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nejeví zcela vyloučené využít v posuzované věci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 tr. zákoníku, jak nejvyšší státní zástupce prosazoval ve svém dovolání. Zejména s přihlédnutím k výši způsobené škody, již judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vykládá ve vztahu k §212 odst. 1 i §260 odst. 1 tr. zákoníku jako celou částku požadovanou po dotačním orgánu k proplacení, lze ustanovení §58 tr. zákoníku použít za splnění zákonných podmínek kromě dalšího i ke kompenzaci skutečnosti, že nepravdivé doklady se týkaly výrazně nižší peněžní sumy, než jakou tvořila celková výše dotační podpory určená k realizaci projektu Hotelu XY. Nicméně, pokud dojde v novém odvolacím řízení opět k odsouzení obviněných za nedokonané zločiny a vrchní soud shledá při ukládání trestů odnětí svobody obviněným za odpovídající snížit tento druh trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, bude vhodnější aplikovat §58 odst. 5 tr. zákoníku. Obdobně je žádoucí vyhnout se i jiným nepřesnostem. Ustanovení §260 odst. 5 tr. zákoníku neobsahuje a ani nikdy neobsahovalo písmeno a), přesto se toto nesprávné označení trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie v rozsudku soudu druhého stupně opakovaně objevilo, a to jak ve výroku o vině, tak v odůvodnění rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud upozorňuje na změny ve znění ustanovení §260 tr. zákoníku, které bylo od účinnosti zákona č. 40/2009 Sb. do současnosti již čtyřikrát změněno. Tyto novelizace uvedené skutkové podstaty nutně vyvolávají potřebu konkretizovat, které znění ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku soud aplikoval, což vrchní soud v napadeném rozsudku opomenul, resp. nepostačuje souhrnné vyjádření o účinném znění zákona, jak vyplývá z bodu 96. rozsudku vrchního soudu. Ačkoli se nejednalo o vadu, která by sama o sobě mohla ovlivnit právní kvalifikaci dosud zjištěného skutku, je třeba podotknout, že vzhledem k tomu, že pozdější novelizovaná znění §260 odst. 1 tr. zákoníku nebyla pro obviněné příznivější, přichází v úvahu právně posoudit skutek podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, tj. ve znění účinném do 31. 5. 2015, resp. ve znění novely provedené zákonem č. 420/2011 Sb. Nicméně bude současně nezbytné respektovat ustanovení o časové působnosti trestního zákona podle §2 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k nové úpravě provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která mimo jiné změnila hlediska určení výše škody upravené v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Tato nová právní úprava může mít nezanedbatelný vliv na výsledek rozhodnutí, úvahy související s touto změnou bude vhodné minimálně zahrnout do hodnocení okolností významných právě pro ukládání trestu obviněným, neboť v důsledku nové úpravy částky odpovídající způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, měla být její dolní hranice u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie překročena jen nepatrně. V tomto směru musí vrchní soud zvážit použití té právní úpravy, jejíž ustanovení posuzovaná jako celek, zajistí obviněným příznivější výsledek (např. rozhodnutí č. 73/1951, č. 76/1951, č. 11/2004-I., č. 1/2011-I. Sb. rozh. tr.). Rovněž bude nutné zohlednit skutečnost, že délka trvání trestního řízení v posuzované věci, a tím i doba od spáchání skutku se prodlouží opakováním odvolacího řízení, k čemuž obvinění žádnou měrou nepřispěli. Jde o přímo zákonem vyjmenovanou okolnost významnou pro ukládání trestu v §39 odst. 3 tr. zákoníku, kterou bude třeba zvažovat při ukládání druhu i výše trestu v případě potvrzení či nového vyslovení viny obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit na rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., v němž byla řešena otázka použití ustanovení §58 tr. zákoníku tam, kde soud shledá nízkou intenzitu naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě, případně některou z polehčujících okolností (§41 tr. zákoníku) za naplněnou v takové intenzitě, že výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez tak, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž připustil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody tehdy, pokud pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, například peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody. O vhodnosti uložení majetkové sankce obviněným nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, a pokud vrchní soud v rámci nového ukládání trestu všem obviněným bude náležitě respektovat soudcovskou individualizaci trestu včetně peněžitého trestu, jak je uvedeno pod bodem 72. tohoto usnesení, nelze vyloučit ani možné zmírnění trestu odnětí svobody obviněným, a to i bez omezení osobní svobody obviněných. Nicméně bude záležet na Vrchním soudu v Praze, aby se důsledně vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro ukládání druhu a výše trestu u každého z obviněných a svůj závěr pak přesvědčivě odůvodnil.
80. Pokud se týká obviněnými namítané neočekávané změny právního názoru soudu druhého stupně na výši škodlivého následku u trestných činů dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku a poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, nelze takovou situaci a priori zcela odmítnout, byť obecně změna vlastního právního názoru představuje zásadně nežádoucí jev v rámci soudního rozhodování. Ke znakům právního státu patří totiž zásada právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je jak požadavek předvídatelnosti práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2127/12, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 68 ve Sb. n. a u. Ústavního soudu). Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, především soudy, přistupují k výkladu právních norem. Takový význam judikatuře ostatně přisuzuje i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04). V obecné rovině přitom z hlediska závaznosti soudní judikatury platí, že již jednou učiněný výklad by měl být východiskem pro rozhodování případů stejného druhu, nedojde-li ovšem k následnému shledání dostatečně relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, které budou svědčit pro změnu judikatury. To vše z důvodu respektování principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Tyto principy nicméně neplatí bezvýjimečně, a proto existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, respektive dostatečně legitimní důvod pro změnu dosavadní interpretace právní normy, pak je možno zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců ospravedlnit, ale pouze při dodržení zákonem vymezených procedurálních postupů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03). Ostatně i v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, na který odkázala obviněná obchodní společnost C., Ústavní soud sice zdůraznil povinnost soudu respektovat svůj právní názor, který v téže věci dříve vyslovil, avšak současně nevyloučil absolutně změnu právního názoru tohoto soudu, k níž může dojít jednak v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závazného právního názoru, a dále také v důsledku podstatné změny v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru (viz bod 35. citovaného nálezu). V posuzované trestní věci by měl Vrchní soud v Praze ve svém novém rozhodnutí vysvětlit svou předcházející úvahu, jak ji prezentoval ve svém prvním kasačním usnesení ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 45/2017, zejména v bodech 32. a 33. Nejvyšší soud nemůže bez takového vysvětlení spekulovat o účelu či smyslu předešlých vyjádření vrchního soudu, lze se snad domnívat, že z kontextu příslušné části odůvodnění mohlo jít o předběžný názor související s možnou právní kvalifikací trestného činu dotačního podvodu podle druhé z jeho základních skutkových podstat, tedy §212 odst. 2 tr. zákoníku, jak byl také v prvním odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (nesprávně) právně posouzen. Rovněž se nabízí výklad, že vrchní soud mohl být veden záměrem doplnit neúplná skutková zjištění krajského soudu v prvním hlavním líčení, což byl také zjevně hlavní důvod zrušení tohoto rozsudku v prvním odvolacím řízení. Teprve v následném odvolacím řízení tak měl Vrchní soud v Praze komplexní podklady pro posouzení viny obviněných, a to včetně znaku škody, kterou u trestného činu dotačního podvodu podle první základní skutkové podstaty představuje souhrn celé dotační podpory, jíž chtěl příjemce dosáhnout za použití nepravdivých dokladů. K tomu lze doplnit, že za současného stavu se nejeví jako opodstatněná dovolací námitka proti odlišnému popisu skutku bez náležitého vyrozumění obviněných, čímž mělo dojít ke zkrácení jejich obhajoby. Jestliže obvinění byli současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu předem upozorněni na změnu právní kvalifikace skutku, bylo možné logicky předpokládat, že taková změna bude spojena i s rozdílným popisem skutkových okolností tak, aby odrážely znaky skutkové podstaty příslušné právní kvalifikace. V takovém postupu vrchního soudu tedy nelze spatřovat nepředvídatelnost nebo dokonce zkrácení práva na obhajobu, neboť bylo právě její úlohou připravit strategii na v úvahu přicházející zpřísnění právního posouzení skutku a tomu přizpůsobit obranu obviněných předem, případně v průběhu veřejného zasedání, v němž mohlo dojít k objasnění případných nejasných otázek.
81. V daném případě, který se týká vylákání evropských dotačních prostředků, je vhodné upozornit na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v něm přijal názor, podle něhož je-li při jednočinném souběhu trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě jiného subjektu (zpravidla České republiky nebo územního samosprávného celku), je třeba pachateli klást za vinu v rámci §212 tr. zákoníku celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci §260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům poskytovaným z fondů či rozpočtů Evropské unie. Myšleno je přitom veškeré poskytované, eventuálně požadované plnění od dotačního orgánu, aniž by bylo nutné podrobněji odlišovat, zda se předložené nepravdivé doklady týkaly veškerého plnění nebo pouze jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, nebo ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020). Jako zcela nepřípadné na danou trestní věc lze posoudit odkazy obviněných R. D., D. H. a C. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 396/2019, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 272/2019, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 238/2019. V těchto rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud otázkou výše škody u trestného činu podle §260 tr. zákoníku věcně nezabýval, případně byly v těchto trestních věcech skutkové okolnosti posouzeny jako trestné činy podle §260 odst. 2 tr. zákoníku a podle §212 odst. 2 tr. zákoníku, šlo tudíž o odlišnou alternativu základních skutkových podstat trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a dotačního podvodu, než jaká měla být naplněna v posuzované trestní věci [§212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku]. Nutno podotknout, že přístup Nejvyššího soudu k výši škody způsobené trestnými činy dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku je zcela nezávislý na případném postupu dotačního orgánu, resp. rozsahu sankce, kterou by poskytovatel dotace udělil příjemci dotace za porušení rozpočtové kázně. Ostatně i z jinak sporného stanoviska F. S., které bylo v rámci veřejného zasedání u vrchního soudu předloženo spolu s dalšími listinami stranám k nahlédnutí, přičemž ony nepožádaly o jeho přečtení (č. l. 10594 tr. spisu ) , vyplývá, že jeho odpovědi na otázky státního zástupce nelze použít k výkladu škody způsobené trestným činem (srov. str. 45 Příloh založených na č. l. 9743 a násl. tr. spisu). Dotační orgán skutečně hodnotí míru porušení podmínek dotační smlouvy, jak zdůrazňovali obvinění, a tuto promítne do ukládané sankce, která nemusí nutně vždy spočívat v povinnosti vrátit celou poskytnutou dotaci. Oproti tomu v trestním řízení se v případě citovaných skutkových podstat zjišťuje škoda jako znak přísněji trestných skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu, u něhož se za škodu považuje celá částka uplatňovaná v konkrétní žádosti o proplacení podpory, resp. rozlišuje se pouze u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ta dílčí část platby, která má vztah k unijním finančním prostředkům. Samotná žádost o platbu jako celek v posuzované věci obviněných zjevně pravdivá nebyla, byť jednotlivé doklady (faktury, fotodokumentace, zápisy technického dozoru investora apod.) mohly částečně odpovídat skutečně provedeným pracím na projektu. Okolnost, v jakém rozsahu byly přílohou žádosti o platbu nepravdivé údaje a k jaké konkrétní dílčí části požadované dotační podpory se vztahovaly, je možné zohlednit v rámci ukládaného trestu, jak již bylo naznačeno. Případné úvahy, ať již na podkladě reálných zjištění nebo pouze hypotetické, o způsobu potrestání za porušení rozpočtové kázně ve správním řízení jsou tudíž pro účely trestního řízení pouze okrajové, rozhodně však nemohou mít žádný význam při stanovení výše škody u skutkových podstat podle §260 odst. 1, odst. 3, nebo odst. 4 písm. c) nebo odst. 5 tr. zákoníku a §212 odst. 1, odst. 4, nebo odst. 5 písm. c), nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v aktuálním znění. V tomto ohledu je tedy možné přiznat opodstatnění části dovolací argumentace obviněného D. H., který mimo jiné tvrdil, že úvahy soudu o eventuálním odstoupení od smlouvy dotačním orgánem a o majetkových sankcích uložených poskytovatelem dotace jejímu příjemci byly v rámci určení výše škody nadbytečné. Podobně je tomu i u míry dosažení účelu dotace, na niž zase poukazovali jiní obvinění a jež je zásadní okolností pro naplnění znaků základních skutkových podstat podle §212 odst. 2 a §260 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku, samozřejmě vždy při naplnění škody jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, neboť k naplnění žádné ze základních skutkových podstat obou zločinů není vyžadováno způsobení škody.
82. V dovoláních obviněných se opakovaně objevila také námitka zpochybňující zákonnost odposlechů. Ústavní i Nejvyšší soud se k této otázce v minulosti již často vyjadřovaly. Nejvyšší soud především nepovažuje námitky proti zákonnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu za výtky schopné naplnit kterýkoli z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, protože míří proti procesu dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018, aj.). Pokud obvinění měli výhrady především proti odůvodnění příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, které nesplňuje požadavky podle §88 odst. 1, 2 tr. řádu, je třeba zdůraznit formálně-materiální povahu důkazů, z něhož vychází kontinentální trestní řízení. K vyloučení důkazu zpravidla vedou pouze ty vady úkonu, jež porušují právo na spravedlivý proces. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky pro jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. (výjimkou je např. §89 odst. 3 tr. řádu). V rámci tzv. testu trojí kontroly je nutno při materiálním přezkumu vzít v úvahu nejen skutečnosti uvedené v samotných příkazech (v návrzích státního zástupce a podnětech policejního orgánu), ale rovněž skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu a z dalších okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2016 ve věci Maslák a Michálková proti České republice, č. stížnosti 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, č. stížnosti 21381/11). I v případech, v nichž bylo shledáno neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nauka i soudní praxe nezastávají názor o nepoužitelnosti takových důkazů, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [Draštík, A., Fenyk, J. a kol. trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878 a 1196]. Povinnost obecných soudů i Nejvyššího soudu zkoumat příkazy k odposlechům nejen z formálního hlediska, ale především z hlediska materiálního byla vyslovena nikoli nově až v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, jak se mylně domníval obviněný D. H. Již předtím rozhodovaly v tomto smyslu jak Ústavní soud (srov. např. jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2165/13, ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 2667/13, apod.), tak i Nejvyšší soud (např. rozhodnutí č. 13/2014 a č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k přepisům obsahu odposlechů Nejvyšší soud poznamenává, že nemusí být doslovné, důležitý je jejich základní významový obsah, který musí odpovídat podstatě a smyslu odposlouchávaného hovoru. Tento důkazní prostředek slouží především k ověření podezření či určité prvotní informace, zda vůbec dochází například k přípravě protiprávního jednání nebo dohodám, jakým způsobem bude trestná činnost páchána. Proto není nutné striktně trvat na zcela přesném a doslovném přepisu obsahu hovoru.
83. Pokud jde o výrok Nejvyššího soudu ve vztahu k dovoláním obviněných R. D., J. M. a obviněné obchodní společnosti C., vychází zejména z neopodstatněných námitek těchto dovolatelů, resp. reaguje na zjištěnou vadu v samotném konání odvolacího řízení, kterou však uvedení dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích neuplatnili. Nejvyšší soud se v zásadě ani nemohl podrobněji zabývat námitkami těchto obviněných, jak již vyjádřil shora, neboť bude znovu konáno řízení před soudem druhého stupně, v němž je budou moci obvinění předkládat. Proto byla dovolání těchto obviněných odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
V. Závěrečné shrnutí
84. Podkladem pro zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu byla důvodně vytknutá vada napadeného rozsudku, resp. řízení jemu předcházejícího, spočívající v nesprávném obsazení senátu Vrchního soudu v Praze, jež měla za následek porušení práva obviněných na zákonného soudce. Rozvrh práce Vrchního soudu v Praze nedisponuje jakýmikoli, natož transparentními pravidly pro obsazování rozhodujícího senátu konkrétními soudci ze soudního oddělení, do něhož jsou rozvrhem práce zařazeni více jak tři soudci, což z hlediska výkladu práva na zákonného soudce Ústavním soudem nemůže obstát. Nejvyšší soud stejně jako všechny soudy musí respektovat výklad použití ústavních pravidel Ústavním soudem tak, aby bylo zachováno právo na zákonného soudce. Protože uvedenou vadu trestního řízení nebylo možné zhojit v dovolacím řízení, nezbylo Nejvyššímu soudu než zrušit napadený rozsudek za účelem konání nového odvolacího řízení v posuzované věci za dodržení veškerých procesních pravidel a zásad garantujících respektování základních práv a svobod obviněných v trestním řízení.
85. Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněných D. H. a I. N., ale i z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, sp. zn. 4 To 11/2019, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozsudku byla pod bodem III. výroku vrácena věc ohledně spoluobviněných I. F. a obchodní společnosti M. Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a tento soud již rozhodl rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 7 T 11/2015, musel Nejvyšší soud jako obsahově navazující rozhodnutí zrušit i tento rozsudek týkající se obviněných I. F. a obchodní společnosti M. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok, prospívá dalším spoluobviněným (zásada beneficium cohaesionis uvedená v §261 tr. řádu), zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek také ohledně obviněných R. D., H. H., V. M., J. M., P. P., I. F., H., C. a M. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných a nejvyššího státního zástupce rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu